Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Ondřej Vetchý — Lidé — Česká televize

herec

narozen 16. května 1962

Herecké začátky

Herec Ondřej Vetchý se narodil v roce 1962 v Jihlavě, přičemž oba jeho rodiče pocházeli z Vysočiny, matka ze Znojma, otec z Okříšek, ten ovšem s kořeny italskými. Má ještě staršího bratra Martina. Jeho dědeček bojoval jako legionář-interbrigadista proti fašistům ve Španělsku, otec se v rámci boje proti nacistům připojil k partyzánům na Třebíčsku. Tudíž už od dětství si malý Ondra hrál na vojáky, a to v prostorách jihlavského tankodromu. A také se mu líbili herci, proto už na základní škole začal navštěvovat dramatický kroužek, a od svých dvanácti hostoval v jihlavském Horáckém divadle ve hře Jitřní paní Alejandra Casony. Zároveň byl též aktivním sportovcem: hrál volejbal, fotbal, závodně dělal atletiku, dokonce ve své kategorii vyhrál běžecké mistrovství republiky. A úspěchy měl i jako plavec či později jako džudista. Přesto se nakonec přihlásil na pražskou konzervatoř. Tu vystudoval ve čtyřiaosmdesátém, a hned se stal členem Činoherního studia v Ústí nad Labem, kde zazářil coby Pazour ve stejnojmenné hře Howarda Barkera. Poté určitý čas (1987–89) působil v divadle E. F. Buriana, kde se nejvíce přátelil s hercem Michalem Pavlatou. Nakonec Vetchý přestoupil do pražského Činoheráku, který se stal na dlouhá léta jeho domovskou scénou.

Představil se v různých rolích her klasických i moderních, domácích i světových. Je možné uvést kupříkladu jeho Tichého ze Smočkovy komedie Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, Garryho Lejeuneho v komedii Bez roucha Michaela Frayna, Maxe ze hry Dům Eliase Canettiho, Medarda ve Schnitzlerově hře Utrpení mladého Medarda, Soběbora v Klicperově komedii Hadrián z Římsů, Kleantese z Moliérovy komedie Lakomec, Rodriga v dramatu Lulu Franka Wedekinda, Figara z de Beaumarchaisovy komedie Figarova svatba, Guglielma z Goldoniho hry Letní byt, Vincenta van Gogha v dramatu Vincent od Gordona Smithe, nebo ředitele z Kunderovy absurdní grotesky Ptákovina.

Z nejslavnějších čertů

Před filmovou kamerou se Vetchý míhal už od konce sedmdesátých let, prosazovat se začal v první polovině následné dekády. Díky své atletické figuře výbušného mladého muže, schopného prudce reagovat, začal posléze dostávat typologické úlohy: šlo většinou o menší role mladíků, charakterově nepevných, mentálně nedospělých, psychicky nevyrovnaných, nebo přímo duševně narušených. Zároveň se vešel i do úloh veselých šibalů, anebo nepříliš inteligentních dobráčků. Nahrával tomu jeho úsměv, bezelstně dobromyslný, ale i cynický, oči jako trnky a hnízdo delších černých kudrnatých vlasů na hlavě. Výrazněji na sebe upozornil vedlejší rolí lehkomyslného Petra v komedii Sestřičky (1983), nebo jako nafoukaný pop-zpěvák Míša Kandrt v neveselé komedii Prodavač humoru (1984). Jednu z hlavních rolí pak měl ve výborné pohádce Hynka Bočana S čerty nejsou žerty (1984), kde si Janka, čerta s hodností Vraníka, doslova užíval – Vetchý tu „naplno uplatnil svou archetypální fyziognomii, šťastně kombinovanou se vstřícnou, někdy až dojemně nadšenou dobromyslností“. Následovala Láska z pasáže (1985) a jeho vedlejší úloha šikovného zlodějíčka Karla.

Důležitým momentem jeho filmového herectví se stalo sociální drama Dům pro dva (1988) režiséra Miloše Zábranského, ve kterém Vetchý famózně ztvárnil tiskárenského dělníka Dana Píšťalu, frajírka, svůdce a lehkomyslného hajzlíka, jenž neustále činí problémy svému okolí, najmě pak svému o mnoho let staršímu, vnitře vyrovnanému bratrovi, což samozřejmě vyústí v rodinnou tragedii. Ve stejném roce si střihl roli zlodějíčka Ferka v pohádce Nebojsa (1988). V roce 1989 se herec angažoval politicky: sbíral podpisy pod petici Několik vět, byl stíhán za pobuřování a rozvracení republiky a napadení veřejného činitele.

Po sametové revoluci

Do svobodné dekády vstoupil Vetchý velmi razantně: vždyť v devadesátém se objevil hned v osmi snímcích, o rok později v devíti. V roce 1990 se představil v roli Ignáta, novice v policejním sboru, jenž sekunduje hlavnímu vyšetřovateli v epizodě Mechanoskopie z televizního cyklu Dobrodružství kriminalistiky, a výborná je i televizní komedie Radostný život posmrtný, v které si zahrál Clauda, jednoho ze čtyř malířů, jež se chtějí stát slavnými. V psychologickém dramatu Let asfaltového holuba (1990) exceloval coby Dodo, životem zklamaný mladík, jemuž se zhroutí sny o filmové tvorbě, a on si vydělává jako řezník, přičemž si svou frustraci vybíjí na okolí. Ve vedlejší roli kulisáka Petra, talentovaného mladíka snícího o kariéře herce, se Vetchý objevil v dramatu Byli jsme to my? A konečně, za zmínku stojí i jeho účast v mezinárodně obsazeném dramatu Marta a já, odehrávajícím se v českém pohraničí třicátých let, a v kterém si zahrál starší verzi vypravěče příběhu Emila. V roce 1991 vznikl mj. televizní záznam z představení Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, kde si herec zahrál Burkeho vědeckého kolegu Tichého, a v téže době se převtělil do Ježíše v televizním historickém dramatu Pilát Pontský, onoho dne. Menší roli tramvajáka pak bral ve svěrákovské komedii Obecná škola.

Ve dvaadevadesátém byl Vetchý obsazen do jedné z hlavních rolí vojína Romana Kefalína ve vojenské komedii Černí baroni (1992), která se odehrává na posádce pétépáků v padesátých letech a která se během let stala klasikou. V televizním komediálním dramatu Kafka to neměl lehký (1992) se představil opět v roli alternativně smýšlejícího, rebelujícího mladíka, který se náhodně setká s rabínem. Vetchý si zahrál také Kaminera v britském kafkovském dramatu Proces (1992). Poté ztvárnil mistra Jiřího Šultyse v historickém dramatu Mistr Kampanus (1993), prince Šťastníka v povedené televizní Černobílé pohádce (1994), a v hlavní úloze také židovského chuďase Bajnyše Zisoviče v komediálním dramatu Golet v údolí (1995), odehrávajícím se na začátku dvacátého století na Podkarpatské Rusi. V roce 1996 se objevil coby písmomalíř a hrobař Brož i v oscarovém komediálním dramatu Kolja, o rok později jako princ Hektor v pohádkové komedii Čarodějné námluvy (1997).

V sedmadevadesátém Vetchý v hlavní roli ztvárnil ing. Aleše Vítka v trpké komedii režiséra Petra Nikolaeva Báječná léta pod psa, která zobrazuje trampoty obyčejné rodiny v kulisách „reálného“ socialismu. Během natáčení herce postihla smutná událost, když mu zemřel otec. Z roku 1998 je možno uvést dvoudílnou televizní komedii Vše pro firmu, odehrávající se za první republiky, kde Vetchý hraje zodpovědného syna bonvivánského podnikatele Štorkána, přičemž se mu snaží zachránit krachující firmu. A pak filmovou pohádku Císař a tambor, ve které se herec představí v roli císaře Maxmiliána, jenž v převleku za chuďase vyčistí jedno ze svých panství jak od loupežníků, tak od nepoctivého správce.

Letec František Sláma

V roce 2000 se Vetchý věnoval natáčení detektivního seriálu Případy detektivní kanceláře Ostrozrak – hrál v něm hlavní roli soukromého detektiva Pivoňky. O rok později se objevil v hlavní úloze hrdinného pilota RAF Františka Slámy bojujícího proti nacistům ve válečném dramatu Tmavomodrý svět (2001) režiséra Jana Svěráka. Následně si zahrál Karla, českého notáře, lékaře, ředitele i učitele základní školy v dramatu Kruté radosti (2002), odehrávajícím se ve slovenském městečku kdesi ve třicátých letech. V tomtéž roce se představil v hlavní roli fotbalisty Bíny v televizní komedii Kožené slunce o trampotách hráčů, klubových funkcionářů i fanoušků vesnického teamu, hrajícího jednu z nižších, tzv. „pralesních“ soutěží. O dva roky později se představil opět v hlavní roli novináře Jana Kadlece v seriálovém dramatu Místo nahoře (2004), a následně ve vedlejší úloze dr. Lambiho v německém životopisném dramatu o Boženě Němcové A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu (2005). V roce 2008 si zahrál drsného inspektora Tykače v televizní krimi Devatenáct klavírů, o rok později neustále vězněného disidenta Jana Pavla v komediálním dramatu Zemský ráj to napohled (2009).

V roce 2010 se objevil na televizních obrazovkách komediální seriál Okresní přebor režiséra Jana Prušinovského (2010), v němž herec zaperlil ve výrazné roli nadšeného, byť poněkud natvrdlého venkovského fotbalisty Jirky Luňáka. Poté byl natočen prequel, sportovní komedie Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka (2012), kde si roli Luňáka zopakoval. Mezitím si zahrál hlavní roli pomstychtivého muže jménem Pochman v drsném thrilleru Vendeta, a dětského lékaře Tomáše, jenž je obviněn, že pohlavně zneužil čtrnáctiletou pacientku, v dramatu Nevinnost (oba 2011). Z roku 2012 pochází komedie Láska je láska, ve které se Vetchý představil coby ušlápnutý manžel Karel, o rok později herec zazářil v hlavní úloze „kmotra“ Františka Vedrala v krimi dramatu Příběh kmotra (2013), které je inspirováno životem zločince Františka Mrázka. Za zmínku určitě stojí i role otce hlavního hrdiny v rodinném snímku Pojedeme k moři (2014).

V té době vznikla také první řada výborného krimiseriálu Případy 1. oddělení, ve kterém si herec zahrál vyšetřovatele majora Kozáka – o dva roky později následovala druhá řada. Vetchý se poté představil v hlavních nebo výrazných rolích třeba v komedii Život je život (2015), kde coby přísný otec Frank Sýkora vyžaduje pro své dcery schopné a úspěšné muže, dále v romantické komedii Pohádky pro Emu (2016), kde coby Petr Miller, již usedlý pracovník imigračního úřadu v Londýně zjišťuje, že má v Praze utajenou dceru, a nakonec v komediálním dramatu Po strništi bos (2017), které je prquelem „obecné školy“, a kde si zahrál hlavu rodiny Součkovy v době protektorátu. Z roku 2017 pak pochází drsný seriál Spravedlnost, ve kterém Vetchý ztvárnil kriminalistu Richarda, jenž se snaží krýt svoji dceru, která se dopustila vraždy.

Ocenění

Ondřej Vetchý byl za svůj výkon Dana v dramatu Dům pro dva oceněn Cenou MFF Montecatini, a zároveň byl nominován na Evropskou cenu Felix. V roce 1991 byl oceněn hlavní cenou Zlatý Klinec na MFF v Bratislavě za roli Doda v Letu asfaltového holuba. Byl čtyřikrát nominován na Zlatého lva, získal ho (včetně Ceny kritiky) až v roce 2013 za roli fotbalisty Luňáka v komedii Poslední zápas Pepika Hnátka, v roce 2010 dostal televizní cenu Týtý.

Vetchý je členem prezidia Herecké asociace, zasedá v poradních sborech ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a pro kulturu a grantovou politiku primátora Prahy.

Manželka Irena je psycholožka, mají spolu dceru Rebeku (2005) a syna Arona, herec má z prvního manželství ještě dceru Veroniku (1983).

Odkazy

Fotografie