Eduard Cupák

Herec Eduard Cupák se narodil v roce 1932 v Brně-Řečkovicích do rodiny tiskárenského řidiče Václava, matka se jmenovala Antonie. Měl o šest let starší sestru Floriku (Květu). Otec a Edova babička byli popraveni Němci v roce 1942, což ho velmi poznamenalo – od té doby se silně upnul k matce. Ta mu kupovala knížky, chodila s ním do divadla, takže když v roce 1947 ukončil měšťanskou školu, přihlásil se na brněnskou Státní hudební a dramatickou konzervatoř. Určitou zajímavostí je, že ho tam mj. učila i tehdy mladá herečka Vlasta Chramostová. Ve škole byl vždy nadaný a pilný, navíc disponoval skvělou pamětí, takže pro něj nebyl problém zapamatovat si v krátkém čase i dosti dlouhý text. Už ve svých osmnácti debutoval na stříbrném plátně, a rovnou ve větší roli Tomáše, syna uprchlého myslivce v historickém dramatu Temno (1950). Bohužel, někdo – snad prý někteří „uvědomělí“ spolužáci sdružení v ČSM – na něj napsal udání kvůli jeho odlišné sexuální orientaci (tehdy to bylo považováno za trestný čin). Absolvoval několik výslechů na StB, a jen tak tak, že neskončil v kriminále. Zůstalo tak jen u pokusu zničit mu život: to znamená, že na nátlak státních orgánů byl těsně před dokončením JAMU v roce 1951 ze školy vyhozen, a stejně tak nemohl hostovat ve Státním divadle v Brně. A musel odejít do Kuřimi do místní fabriky.

Naštěstí se přes kamaráda dostal do Prahy na konkurs pro film Václava Kršky. Nejenže konkurs udělal, ale režisér si ho oblíbil natolik, že Eduarda obsadil do hlavních rolí i v dalších svých filmech. Nejprve mu svěřil mladého Aloise Jiráska ve filmu Mladá léta (1952), poté ho představil v úlohách šrámkovských citlivých zasněných mladíků-intelektuálů: Vilíka Roškota v romantickém snímku Měsíc nad řekou (1953) a septimána-básníka Jana Ratkina v poetickém dramatu Stříbrný vítr (1954). Díky těmto dvěma snímkům se stal Cupák českou filmovou hvězdou pro mladé lidi. Zároveň se vrátil k divadlu – od roku 1953 působil v Městských divadlech pražských. Více byl ale vidět na stříbrném plátně: ve druhé polovině dekády šel prakticky z role do role, přičemž spousta z nich byla velkých a několik hlavních. Kromě pohádky Labakan (1956), v niž se představil jako líný krejčovský tovaryš hrající si na sultánova syna, se většinou jednalo o úlohy psychologicky složitých mladíků. Jako byli třeba medik Vladimír, který se dostane na scestí, v dramatu Vina Vladimíra Olmera (1956), fasádník Cína v romantickém dramatu Žižkovská romance (1958), jeden z party chuligánů Freddy v dramatu Cesta zpátky (1958), nemocný student Jindra v romantickém dramatu Sny na neděli (1959) nebo bývalý student Standa Půlpán, z rodinných důvodů pracující v dolech, v dramatu První parta (1959).

Rok 1959 byl pro Cupáka důležitý i v osobní rovině – seznámil se technikem ČKD Václavem Květem, a oba spolu začali žít. Zdržovali se zejména na dvou místech: v Eduardově bytě na Starém Městě (po smrti režiséra Kršky se ale přestěhovali do jeho bytu na Malé Straně) a později ve (vlastními silami) vybudovaném letním sídle na mlýně v Brtnici. Zároveň Cupák v devětapadesátém přešel do Divadla S. K. Neumanna, kde mj. vytvořil postavu Cida ve stejnojmenné Corneilleově hře. Toto divadlo mu ale připadalo „moc komunistické“, a tak se vrátil zpátky do MDP. Na začátku šedesátých let Cupáka objevila i televize – líbil se jeho civilní kultivovaný projev a zejména hlubší, podmanivý, nezaměnitelný hlas, kterým dostával do extáze zejména osoby opačného pohlaví. Díky svému hlasu také ve filmech a inscenacích dostával často role vyprávěče. A samozřejmě daboval zahraniční snímky. Co se týče filmových úloh přelomu padesátých a šedesátých let, lze jmenovat Josefa Rezlera, mladého dělníka sirkárny, v historickém dramatu Pochodně (1960).

Po určité odmlce začal Cupák točit opět v druhé polovině dekády, přičemž skončil s angažmá v MDP. Od roku 1968 hrál divadlo pouze pohostinsky a věnoval se práci v televizi (inscenace, filmy), rozhlase a dabingu. V tom čase dostával hodně příležitostí. Z televizních inscenací je znám jeho páter Amaro v dramatu Zločin pátera Amara (1968), básník Dynbír v historickém seriálu Sňatky z rozumu (1968), „poražený“ v krátkometrážním dramatu Rozhovory (1969), skladatel W. A. Mozart v seriálu F. L. Věk (1970), Zdeslav ze Šternberka v historickém kriminálním dramatu Zločin na Zlenicích hradě (1971) a zejména Péťa Hanák, hlava rodiny, kterou zajímají jen tři věci: jídlo, noviny a spaní, v komediálním seriálu Taková normální rodinka (1971). A konečně se zase objevil na stříbrném plátně – nejprve ve vedlejší roli faráře Schmidta v historickém dramatu Kladivo na čarodějnice (1969) a poté v jedné z hlavních úloh fešného, ale proradného majora Steinera v bláznivé sci-fi komedii Pane, vy jste vdova (1970). Líbil se i jako poručík kriminálky Zeman v detektivce Vím, že jsi vrah (1971) nebo jako MUDr. Hoffman v komediálním dramatu Pět mužů a jedno srdce (1971).

Jenomže pak si Cupák zřejmě „někde pustil hubu na špacír“, protože se octl v klatbě u tehdejší televizního ředitele. Tvrdí se, že zákaz měl trvat snad pět let, což herce natolik vykolejilo, že začal dost pít a strašlivým způsobem kouřit cigarety (údajně 60 denně). Situaci vyřešil tak, že se zabydlel v tehdejším československém rozhlase – hlas na to měl. Zde v 70. letech svým podmanivým hlasem natočil několik rozhlasových her a cyklů jako třeba Vojna a mír, Cirkus Humberto nebo Let do nebezpečí. Co se týče onoho televizního zákazu – nebylo to tak horké, jak to zpočátku vypadalo: herec točil sice méně, ale točil. S Barrandovem problém neměl, vždy se objevil – když pomineme někdy nižší kvalitu – minimálně ve dvou, třech filmech ročně. Je možno připomenout třeba historickou krimi Tajemství zlatého Buddhy (1973), ve které si zahrál učitele a amatérského detektiva Krasla, rodinné drama Velké trápení (1974), kde zpodobnil otce hlavní hrdinky, krimi-drama Sedmého dne večer (1974), ve kterém se představil coby bývalý vězeň Martan, hledající novou práci v pohraničí. V roce 1977 se čekal další jeho postih, neboť Cupák prokázal svůj občanský postoj tím, že jako jeden z mála herců tehdy nepodepsal tzv. Antichartu. Kupodivu se nestalo vůbec nic a navíc se herec v tom samém roce objevil v hlavní roli kapitána Jensena v seriálovém televizním dramatu Robinsoni z Kronborgu. O rok později dostal další titulní úlohu chemického experta Viktora Pance v psychologickém dramatu Mladý muž a bílá velryba (1978), a výborný byl i jako překladatel Valenta v dalším psychologickém dramatu Kam nikdo nesmí (1979).

V osmdesátých letech točil Cupák až na malé výjimky pro televizi: objevil se třeba jako češtinář Blahynka ve filmu Děkuju, pane profesore (1981), exmanžel hlavní hrdinky Josef v dramatu A zlehka zazvoní (1982), doktor Hála v dramatu Tažní ptáci (1983), mistr Kříšťan z Prachatic v historickém dramatu Smrt krále Václava IV. (1983) nebo nevlastní otec Josef Mašek v psychologickém dramatu Dotek ruky (1984). Z oněch Barrandovských výjimek to bylo historické drama Poklad hraběte Chamaré (1984), v kterém herec ztvárnil abbého, skrytého fanatického jezuitu, a válečné drama Až do konce (1984), ve kterém si zahrál esesáckého kapitána, který velí skupince ustupujících německých vojáků. Bohužel, herec v té době udržoval svoji vysokou denní dávku cigaret, stejně jako vyšší hladinu alkoholu, což ho samozřejmě silně ovlivňovalo – natáčení se sice snažil ustát, ale občas mu to nevyšlo, zejména proto, že rapidně zhoršovalo jeho zdraví. Paradoxně ho nejvíce štvalo, že nemůže udýchat práci na chalupě v Brtnici. V devadesátých letech sice točil docela dost – výborný je třeba jeho doktor v dramatu Requiem pro panenku (1991) či Blythe v televizní komedii Pan Dodd má schůzku z roku 1992 – ale jeho herecká a životní dráha spěla ke svému konci. Téměř symptomatickou rolí je jeho MUDr. Kruml, který ví, že má nevyléčitelnou nemoc, ale zároveň čelí na své chalupě ozbrojenému zloději, to vše v dramatu Dáma ví, kdy přijít (1992). Jeho poslední úlohou byl otec nevděčné dcery v rodinném dramatu Narcisový dům (1994).

V roce 1995 herec už jako těžce nemocný dostal cenu FITES za celoživotní mistrovství v dabingu. O rok později pak Eduard Cupák zemřel na rozedmu plic.

V roce 1998 napsal divadelní kritik Jindřich Černý knihu o hercově životě s jednoduchým názvem „Eduard Cupák“. Krátce po milleniu o něm byl v ČT natočen dokument Herec v zahradě v rámci cyklu Předčasná úmrtí (2001).