Lucerna

Adaptace Jiráskovy Lucerny v režii Jiřího Bělky je vůbec prvním původním ztvárněním tohoto díla pro televizní diváky. Poprvé se jim představila o Vánocích roku 1960, kdyse inscenace vysílala živě z televizního studia v Měšťanské besedě. Živé vysílání se na rozdíl od většiny soudobých televizních počinů neztratilo v éteru. Rozhodnutím využít tehdy nové technologie telerecordingu se dochoval záznam zachycený snímáním inscenace přes televizní obrazovku na filmový pás.

Předloha Aloise Jiráska si získala již při prvním zinscenování v Národním divadle v roce 1905 pevné místo v srdcích divadelních diváků. Od té doby se stala vůbec nejuváděnější českou hrou, především díky obrazu nezdolného češství, jenž silně rezonoval zejména v těžkých obdobích minulého století. Vypráví o boji hrdého mlynáře (J. Němeček) za svá práva. Když se ohlásí návštěva mladé kněžny (I. Kačírková), neuposlechne mlynář vrchního (J. Marvan), aby ji přišel uvítat a uctivě se poklonit. Ctí svou svobodu, která jemu a ostatním poddaným byla kdysi dána. Jediná povinnost mu zůstala, a to sice posvítit vrchnosti při cestě lesem na zámeček. Toho kněžna využije a požádá o tuto službu. Cestou dojde mezi nesourodým párem k porozumění. Mezitím chce vrchnost odvést s sebou mlynářovu schovanku Haničku (J. Štěpánková) a zároveň porazit vznosnou lípu, symbol svobody místních občanů a místo, kde se scházejí. O tom však kněžna neví. Když se intriky prozradí, ona sama lucernu rozbije, a zbaví tak mlynáře jeho poslední vazalské povinnosti. Mlynář uchrání svou Haničku a místní podučitel (E. Cupák) dostane pevné místo, aby se mohl oženit. Lid zůstane svobodný.