Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Jan Přeučil — Lidé — Česká televize

herec

narozen 17. února 1937

Herec Jan Přeučil se narodil v roce 1937 v Pardubicích do vlastenecké rodiny Přeučilových. Matka Růžena, stejně jako otec František byli významnými činiteli sokolské obce a ctili masarykovské ideály. František byl navíc vydavatelem, redaktorem a tajemníkem Československé živnostensko-obchodnické strany středostavovské v Pardubicích. V roce 1940 se rodina přestěhovala do Prahy, kde se narodila Janova o tři roky mladší sestra Marta (později provd. Jurková, byla křesťanskou duchovní). Otec po válce přestoupil do Československé strany národně socialistické, byl v jejím ústředním výboru, stal se poslancem, a zároveň vedl nakladatelství Pamír. Po únoru ´48, kdy se k moci dostali komunisté, byl ale v roce 1949 zatčen a ve známém politickém procesu se socialisty (v čele s Miladou Horákovou) odsouzen na doživotí. Domů se vrátil až za 14 let.

Mladý Jan chtěl jít studovat herectví už po absolvování základní školy, ale jako syn nepřítele státu musel do továrny mezi dělnickou třídu, aby se myšlenkově „zocelil“. A tak byl od roku 1952 v odborném učilišti podniku ČKD Stalingrad, kde se v pětapadesátém vyučil dřevomodelářem. Touha po divadlu ho ale samozřejmě neopustila – proto také kromě OÚ dělal zároveň večerní gymnázium, aby potom mohl jít na DAMU. Tam začal roku 1956 studovat herectví. Ještě během studí – v roce1959 – mu zemřela matka, která nesmírně trpěla manželovým vězněním. Školu pak Jan absolvoval v roce 1960. V jednašedesátém získal angažmá v Divadle na Zábradlí, ale předtím musel na dvouletou vojnu do Českých Budějovic, přičemž hostoval v místním divadle i rozhlase.

Na Zábradlí pak vydržel 33 let, a vytvořil spoustu postav v klasických i moderních hrách, jakými byly třeba Král Ubu Alfréda Jarryho (byl zaznamenán pro televizi v roce 1968), Proces dle Franze Kafky, Plešatá zpěvačka Eugene Ionesca, Šetrnost Slawomira Mrożka, Hamlet Williama Shakespeara, hrál i v absurdních kouscích Václava Havla (Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění). Pracoval s význačnými režiséry – Ivanem Vyskočilem, Janem Grossmanem, Janem Kačerem nebo Evaldem Schormem, a zejména grossmanovské období šedesátých let bývá označováno za zlatou éru. Zároveň herec zažil i jeden – jak říká – „stín“: v polovině 70. let ho, antibolševika, umělecký ředitel divadla natlačil do členství v KSČ. V letech 1982–1987 byl Přeučil v Divadle Na zábradlí šéfem činohry, ve čtyřiadevadesátém z něj odešel a od té doby je na volné noze. Často hostoval v Hudebním divadle v Karlíně (1994–2005), poté působil v divadle Metro.

Stříbrné plátno Přeučila objevilo poměrně brzy: díky své vizáži, specifické barvě a dikci hlasu se stal jedním z nejznámějších představitelů různých intrikánů, servilů, slizounů, padouchů a zlounů. Přitom v osobním životě – a to o něm tvrdí všichni – byl dokonalým džentlmenem, přičemž charisma z něj jen čišelo: štíhlá postava, elegantní chůze a pohyby, často v černém klobouku a černém oblečení. Debutoval v roce 1958 roličkou ženicha v povídkovém filmu Hry a sny, hned poté ztvárnil Frantu, jednoho ze soků v lásce v dobrodružném easternu Smrt v sedle (1958). Po řadě drobných úloh si zahrál Málka, pravou ruku poručíka Borůvky v povídkové krimi Zločin v dívčí škole (1965), a v opačné roli, z vraždy podezřelého artisty Ikara Volanteho, se objevil v krimikomedii Zločin v šantánu (1968).

Následovaly opět malé role – kupříkladu Henry, kreslíř springtownského časopisu v parodii na gangsterky Čtyři vraždy stačí, drahoušku (1970) nebo Rykl, jeden z podezřelých z vraždy žen v kriminálce Vím, že jsi vrah (1971). Důležité bylo pro Přeučila natáčení sedmidílných televizních Pohádek z tisíce a jedné noci (1970–71), během něhož se coby princ Ahmed sblížil s Fatimou neboli herečkou Štěpánkou Haničincovou, a do roka byla svatba. A kupodivu kladného hrdinu – hvězdáře si zahrál v další televizní pohádce Král, kejklíř a hvězdář (1971). Typická role padoucha, z vraždy podezřelého Tondy Randáka, na herce čekala v „pohraniční“ krimi Sedmého dne večer (1974), zároveň také ztvárnil prince Vilibalda v pohádce Princ Chocholouš (1974). Poté se mihl coby Roberts, západní špión v nechtěné parodii na špionážní filmy Akce v Istanbulu (1975). Od pětasedmdesátého roku byl obsazován stále častěji, nicméně stále se jednalo zejména o vedlejší nebo drobnější role. Objevil se třeba v propagandistickém seriálu Třicet případů majora Zemana (1978), ve kterém si v díle Klauni zahrál herce Honzu Vodvářku, nebo v kriminálce Stíhán a podezřelý (1978), kde ztvárnil kadeřníka Adonise, žoviálního vedoucího salónu krásy.

Podobně na tom byl Přeučil i v 80. letech: spousta točení, spousta drobných rolí, hodně v televizních pohádkách – například prohnaný hvězdopravec Koloděj z Koloděj v Třeboňské pohádce (1982), dvorní šašek Žužu v Darmošlapovi z Nemanic a princezně Terezce (1983), vévodův bratr Rozmarián ve Třech princeznách tanečnicích (1984), úlisný komoří Eduard v Letní pohádce (1984) či nesympatický kartáčník Lorenc v Domu u tří vlaštoviček (1984). V krimi Plaché příběhy (1982), sestavené z povídek Karla Čapka, si herec zase zahrál soudce Tučka, výraznou roli nepoctivého architekta Bartka ztvárnil ve slovenském psychologickém dramatu Zbohom, sladké driemoty (1983), úlohu Gowera pak v povedeném televizním historickém dramatu Brakýři (1983), natočeném dle předlohy A. C. Doyleho. A spousta filmových i televizních diváků si ho pamatuje coby docenta anatomie Sejkoru z komedie Jak básníci přicházejí o iluze (1984). Jako ing. Král, podezřelý z vraždy své ženy, se herec představil v televizním krimi dramatu Údolí strachu (1986), jako samolibý náměstek Burian v dramatu Operace mé dcery (1986), jako zjizvený Rychtář v žánrově poněkud splácaném historickém dobrodružném muzikálu Dva na koni, jeden na oslu (1986), coby slizký PhDr. Voňka, psycholog v protialkoholní léčebně v dramatu Dobří holubi se vracejí (1988), a nechutný policejní komisař Melc v česko-polském historickém filmu Kainovo znamení (1988).

Také v devadesátých a dalších letech natáčel Přeučil hodně, doma i v koprodukčních nebo zahraničních snímcích, a opět zejména vedlejší role. Za zmínku stojí například jeho pokrytecký ředitel domova mládeže dr. Vojta v kriminálce Silnější než já (1990) nebo generál von Glaubitz v argentinsko-britsko-českém komediálním dramatu Perfektní manžel (1993). V rámci zahraničních produkcí se objevil v minirolích i v dalších snímcích: Mladý Mussolini (1993) či Bratr spánku (1995). Stále bral úlohy v pohádkách jako třeba Nesmrtelná teta (1993, velitel stráže), ale bohužel se v tom čase objevoval i ve filmech kvalit značně pofiderních: třeba v komediích Ještě větší blbec než jsme doufali (1994, ředitel hotel a bývalý estébák Křiváček), Nebát se a nakrást (1999, chamtivý náměstek Jiroušek), v pohádce Šmankote, babičko, čaruj! (1998, slizký kníže Darjabád) nebo v něčem, co se jmenuje Waterloo po česku (2002). Po roce 2000 si Přeučil zahrál třeba sexuologa v komedii Mezi námi přáteli (2006), konečně hlavní roli ředitele věznice Koníčka v slabém filmu Klíček (2009), strýce Karla-kleptomana v komedii Zejtra napořád (2014) nebo profesora Rádla, sbormistra dětského sboru v dramatu Stopy života – Poslední sbormistr (2014).

Díky svému charakteristickému hlasu a kvalitnímu mluvenému projevu Přeučil dlouhodobě spolupracuje s Československým (Českým) rozhlasem a je často využíván i v dabingu. Je také významným pedagogem. V letech 1963–1990 vyučoval herectví a pohybovou výchovu na DAMU, od šestaosmdesátého jako docent. Od roku 1999 působí na Vysoké škole herecké v Banské Bystrici. V sedmadevadesátém vyšla kniha rozhovorů pod názvem Zloun: Šestnáct setkání s Janem Přeučilem, v roce 2007 o herci natočila ČT díl z cyklu 13. komnata, v roce 2015 pak dokument Tajemství Jana Přeučila.

Jan Přeučil byl třikrát ženatý. Poprvé ještě v době vojny v Českých Budějovicích, ale manželství vydrželo krátce. V roce 1971 si vzal za ženu moderátorku dětských pořadů Štěpánku Haničincovou. Po její smrti (1999) se sblížil s herečkou Janou Hruškovou: v roce 2004 se vzali a žijí spolu dodnes.

Odkazy

Fotografie