Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Věra Štinglová — Lidé — Česká televize

kameramanka

narozena 26. srpna 1928

Kameramanka Věra Štinglová se narodila jako Věra Arnsteinová v Praze roku 1928 do židovské rodiny Vilmy a Josefa Arnsteinových. Má ještě o rok a půl starší sestru Editu. Matka byla v domácnosti, otec vlastnil obchod. Zpočátku rodina žila na Starém městě, ale když bylo Věře zhruba pět, přestěhovala se na Prahu 7, kde bydlela v domě poblíž Strossmayerova náměstí. Od roku 1934 chodila malá Věra do dívčí Základní školy Františky Plamínkové, kousek od domova. Její dospívání ale krutě ovlivnila druhá světová válka: napřed musela kvůli svému původu v roce 1939 školu v páté třídě ukončit a od té doby se učila v malých židovských kroužcích po soukromých bytech. Rodina se též musela přestěhovat do mnohem menšího bytu v Italské ulici. Ale mělo být ještě hůř: léta 1941 – 1945 Věra prožila v různých nacistických zařízeních - napřed v židovském ghettu v Lodži, potom v koncentračních táborech Osvětim-Březinka a Bergen-Belsen, a pak v Magdeburgu, kde musela dřít v muniční továrně Polte. Válku z jedenačtyřiceti příbuzných přežilo jen pět žen, a ti zahynuvší zůstali jen na fotografiích. To, že je na kousku tuhého papíru zachyceno něco, co už není, co neexistuje, Věru nesmírně dojalo, a rozhodla se věnovat fotografování.

Obor se vyučila a nastoupila u firmy Langhans (dnes Škoda): jako novicka musela vařit vývojky, vyvolávala filmy, retušovala negativy, tónovala fotky, posléze ji už pustili do studia asistovat fotografovi. Po nástupu bolševika provozovna připadla družstvu Fotografia Praha. Na začátku padesátých let se v ní konal zkrácený kurs pro filmovou fakultu, což Věru zaujalo, a přihlásila se na FAMU, obor kamera. To bylo tehdy dosti neobvyklé, neboť obor byl kvůli tehdejší vysoké váze kamer považován za doménu mužů. Jedním z pedagogů, který Věru vedl, byl fotograf a teoretik fotografie Ján Šmok. Studentka absolvovala filmem s názvem V ulici je starý krám (1955), který režíroval Jan Valášek. O vánocích 1956 ji kontaktovala Československá televize: o kameramany byla v tehdy nové instituci nouze a bylo potřeba rychle natočit výstavu hraček na Národní třídě. Věra reportáž natočila, a protože se tato líbila, byla mladá kameramanka od roku 1957 do ČST přijata natrvalo.

V tom čase se pořady vysílaly živě, takže Věra občas zůstávala v televizi dlouho do noci. Navíc byla čerstvě vdaná za Stanislava Štingla a narodila se jim dcera Alena. Nakonec ale s manželem náročné chvíle ustáli a v roce 1960 se jim narodil ještě syn Pavel. Tehdy ovšem nastalo nové rozdělení televizních pracovníků různých profesí do jednotlivých redakcí. Štinglové byla nabídnuta redakce vysílání pro děti a mládež, což znamenalo vyrábět hlavně pohádky (většinou levné, tzv. papundeklové) a pořad Vlaštovka. Ale točila i vážnější věci pro dospělé a také publicistické pořady typu Zvědavá kamera. Co se týče pohádek, nejvíce spolupracovala s režiséry Vlastou Janečkovou, Věrou Jordánovou, Františkem Procházkou, Ludvíkem Rážou a jinými.

Prvním televizním snímkem, který Štinglová točila, bylo dobrodružné drama Vzpoura na Bounty (1962). Dále pak z cyklu Pohádky na dobrou noc, příběh zvaný Petřínská rozhledna (1963). Následovala povedená komediální pohádka Zapomenutý čert (1963), v roce 1966 Věřina kamera zaznamenala shakespearovskou komedii Dva šlechtici z Verony o propletenci lásek, zamilování a svádění v podání dvou šlechtických přátel. V tomtéž roce vznikl i televizní film Dobrodružství Huckleberryho Finna – Král a vévoda, na motivy knížek Marka Twaina. Svou kamerou se Štinglová podílela i na jedné z nejlepších televizních inscenací Cesta řeky k moři (1966), natočené dle Londonova románu Martin Eden, o obyčejném námořníkovi, jenž si splní svůj sen a stane se vzdělaným a uznávaným spisovatelem, s excelentními výkony Brzobohatého, Lukavského či Medřické. Točila i známé večerníčky Pohádky na přání se Štěpánkou Haničincovou, zejména pak cyklus Lorinka a čertík Bertík (1968), a také andersenovskou pohádku Křesadlo (1968) o vojákovi, jenž si díky čarodějným silám a kouzelnému křesadlu pomůže k princezně.

Svou kamerou posloužila i další výborné inscenaci, dramatu Za ranních červánků (1970), o historikovi a slavistovi Josefu Dobrovském, s výborným Radovanem Lukavským v hlavní roli. První polovina sedmdesátek byla pro Štinglovou ve znamení samých pohádek, z nichž je možné připomenout Nejsem chmýrko na bodláku (1970) o chasníkovi Frantovi, který se nikdy ničeho nebál, Nemaluj si čerta na zeď (1971) o tom, že lakota se nevyplácí, Král, kejklíř a hvězdář (1971) o lásce hvězdáře ke královské dceři, Konec draka Kusodrápa (1971), dvojsmyslný příběh o Honzovi, jenž originálně přelstí zlého draka a získá pro sebe purkmistrovu dceru, Měsíční kámen (1973), kde starý lišák Nasreddin pozná, který z princů je tím správným nápadníkem chánovy dcery, nebo Jak se ševcem šili čerti (1975), o švíckovi šibalovi, co přechytračí i samotného Lucifera. Ve stejném roce točila i cyklus pohádkových miniatur Co vyprávěl strom Kanadlí (1975), kde místo herců snímala jen jejich siluety.

Z druhé poloviny dekády lze uvést pohádky O Terezce a paní Madam (1976), kde proti štěstí princezny stojí její protivná vychovatelka a učitelka etikety, O líném Honzovi (1977), kde je hlavní hrdina tak líný, že se zpočátku ani neobtěžuje zabít draka a získat princeznu za ženu, nebo Florijánkovo štěstí (1977), o chasníkovi, jenž splní tři princezniny přání, a pojme tuto za svou choť. Poté Štinglová stála za kamerou v rodinné komedii Upír ve věžáku (1979): když si malý kluk s velkou představivostí myslí o příteli své starší sestry, že je upír, může to přinést nečekané komplikace. Následně točila praštěnou pohádku Strach má velké oči (1980), o čarodějnici, strašidelném lese, v něm zajaté slečně, a o mládencích zachráncích.

V roce 1980 si kameramanka konečně mohla od věčných pohádek odpočinout a nasnímala drama Starožitníkův krám, temný příběh z ponurého Londýna konce devatenáctého století. Z jejích dalších prací lze uvést pohádky Darmošlap z Nemanic a princezna Terezka (1983), o lásce chudého malíře a princezny, Čertův švagr (1984), klasiku od Boženy Němcové, či Koloběžka první (1984) o chytré venkovské dívce, co vynalezne koloběžku a nakonec se stane královnou. V té době natočila i seriál Moje srdcová sedma (1984), příběh několika maturantů zhruba od konce války až do poloviny 60. let. O rok později to byla sci-fi-inscenace Podivná znamení, podivní hosté (1985) o střetu dětí s mimozemšťany. V roce 1986 Štinglová nasnímala dvě povedené inscenace: Pohádku o lidské duši, o zpočátku marné, ale nakonec naplněné lásce studenta a rusalky, a pohádku O štěstí a kráse, o tom jak si dvě slečny, podobné si jako vejce vejci, záměrně prohodí své role – z princezny se stane pradlena a naopak. Vcelku pěkný je i poněkud temný pohádkový příběh Bratři (1987), o králi, jenž se rozhoduje, kterému ze synů předá vladařskou korunu. Poté se, až na výjimky, Štinglová se svou kamerou vyskytovala u víceméně průměrných a podprůměrných věci.

Z devadesátých let je možné snad vybrat pohádku Král a zloděj, ve které se chudý zahradník, by získal dceru boháče, dá do spolku s čertem. V tom čase ale natáčela hlavně Studio kamarád s populární dvojkou plyšáků Jů a Hele. V roce 2001 pomáhala při vzniku dokumentu Vojtěcha Jasného Peklo na zemi, který zachycuje svědectví českých židů, kteří přežili holocaust. Natočila také desítky rozhovorů s pamětníky holocaustu pro digitální videoarchiv nadace Stevena Spielberga Survivors Of The Shoah. V roce 2016 o ní byl v cyklu Průvan natočen krátký medailon Zkušená návštěva: Věra Šinglová.

Odhaduje se, že Věra Štinglová natočila cca 1300 až 1800 filmů či pořadů. Jak je uvedeno výše, byla vdaná za Stanislava Štingla (v letech 1957 – 1978) a vychovali spolu dvě děti Alenu a Pavla, který se v dospělosti stal filmovým dokumentaristou.

Odkazy