Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Ladislav Pešek — Lidé — Česká televize

herec

* 4. října 1906

† 13. července 1986

Filmový a divadelní herec a divadelní pedagog Ladislav Pešek se narodil jako Ladislav Pech v roce 1906 v Brně do umělecké rodiny: oba jeho rodiče, Ladislav Pech a Ema Pechová, rozená Pešková, byli herci, navíc mezi předky jeho matky patřil i Václav Thám, zakladatel české divadelní společnosti. Ladislav měl ještě o devět let starší sestru Marii, později provdanou Waltrovou, taktéž herečku. Poprvé se ocitl v divadle asi ve čtyřech letech – rodiče totiž hráli a jelikož nesehnali nikoho na hlídání, vzali ho sebou a posadili do budky nápovědy. To se stalo několikrát, takže malý Lála (jak mu všichni říkali) si na divadlo zvykl. Jako dítě se věnoval i jiným činnostem, zejména pak sportu: snil o kariéře fotbalisty. Otec ho ovšem podvědomě připravoval na hereckou dráhu – třeba jen tím, že mu řekl, aby na ulici pozoroval lidi, a pak doma zkusil jejich mimiku, výraz a činnost napodobovat.

Později ale rodiče usoudili, že by bylo lepší, kdyby se věnoval nějakému solidnímu povolání, a tak ho dali na živnostenskou školu. Tam ovšem patřil mezi třídní rošťáky a vyváděl různá alotria, ne nepodobná těm, které později ztvárnil ve známých studentských veselohrách (viz níže). Po škole měl pracovat v papírenském obchodě, což odmítl, a přes nesouhlas rodičů se přihlásil v Brně na konzervatoř. Tu vystudoval v letech 1922–1927. Hereckou dráhu začínal v Zemském divadle v Brně, kde působil společně s rodiči: tehdy – aby si ho nepletli s otcem – přijal Ladislav pseudonym Pešek, tedy příjmení své matky za svobodna. Ve třiadvaceti mu pak bylo samotným režisérem Karlem Hugo Hilarem nabídnuto angažmá v Národním divadle, a tak se v roce 1929 stěhoval do Prahy. Hilar si mladého eléva velmi oblíbil a vzal ho takříkajíc pod svou patronaci. A Pešek pod jeho vedením rostl ve velkého herce, s výrazným komediálním potenciálem.

Ve 30. letech se třeba výborně zhostil Chlestakova v Gogolově satirické komedii Revizor - toho hrál dalších dvacet let. Za protektorátu vytvořil hlavní úlohu mazaného otroka v Plautově antické komedii Lišák Pseudolus: stala se pak Peškovou nejmilejší a pro něj nejzásadnější rolí. Považoval si i svého dr. Galéna v Čapkově Bílé nemoci. Po válce například ztvárnil Scapina v Molièrově kusu Scapinova šibalství. Na konci padesátých let zazářil jako stárnoucí kabaretní komik Archie Rice v dramatu Komik Johna Osborneho, zahrál si i Kláska v české klasice Lucerna, a v šedesátých letech se zaskvěl v roli šišlavého Patrona Fortunata v Goldoniho Poprasku na laguně. Ladislav Pešek divadlo nejen hrál, ale byl i pedagogem – od roku 1947 učil jako profesor herectví na DAMU.

V divadle pak Peškovi říkali jeho dávnou přezdívkou „Lála“. Měl velké osobní kouzlo, byl jakýmsi „prvorepublikovým“ gentlemanem, slušným, zdvořilým, galantním a úslužným. Přitom hrával většinou prosté lidi z nižších společenských vrstev, kteří byli ovšem lišáky s fištrónem, a díky tomu dokázali svého většinou mnohem silnějšího protivníka přechytračit. O všech svých rolích přemýšlel, a byl na ně vždy dokonale připraven – byl nejen mistrem slova, ale také mistrem pohybu, i v pokročilejším věku dokázal zvládat fyzicky náročná představení. Ač byl obrovským trémistou, díky touze hrát, nechat na sebe strhnout pozornost a být za to odměněn potleskem, dokázal tyto své úzkostné stavy překonat.

Mimo divadlo žil Pešek velice společenským životem: byl zábavným kumpánem, výborným vypravěčem, ale vlastně pořád hrál – tvrdí se, že si lidi nepřipouštěl moc k tělu. A mnoha připadal jako osamělý člověk se „smutnou duší“. Herci dodával určitý nádech tajemnosti i fakt, že jeho soukromí bylo střeženým územím, a jsou z něj známy jen kusé informace. Ač byl zejména mezi divačkami velmi oblíbený, co se týče osobního života, neměl štěstí. Byl zamilován do herečky Jiřiny Štěpničkové, v polovině 30. let spolu žili, ale nakonec se stal objektem citového vydírání ze strany jedné své fanynky, vyšinuté stalkerky. Ta mu posílala básničky, které podepisovala jako Divá Bára. Později, když její city nereflektoval, mu vyhrožovala, že se zabije, a tak si ji smutný Pešek nakonec z donucení vzal za manželku. Po válce si našla jiný objekt zájmu a následoval rozvod. Herec potom uzavřel druhé, již klidné manželství se vzdělanou profesorkou, z něhož vzešla jeho dcera Zuzana.

Film po prvních zkušenostech herec odmítal, považoval ho za něco, co není umělecké. Ale když zjistil, že je ekonomicky mnohem výnosnější, a navíc ho do filmování začala tlačit i jeho tehdejší družka Jiřina Štěpničková, začal se objevovat i na stříbrném plátně. A to – až na výjimky – zejména ve vedlejších komických rolích. Diváci ho mohli spatřit například jako mazaného Milánka ve „fotbalové“ komedii Naše XI. (1936), zasněného fotbalistu Jirku Junka v sociálním dramatu Lidé na kře (1937) nebo sluhu Očka v historické veselohře Cech panen kutnohorských (1938). V osmatřicátém si zahrál studenta repetenta Jarku Pšeničku v komedii Jarka a Věra, která předznamenala Peškovy dva zásadní filmové průlomy: jeho dodnes nezapomenutelnými rolemi byli studenti-rošťáci ve „středoškolských“ komediích – Áda Čuřil ve snímku Škola základ života! (1938) a Vojta Kulík ve filmu Cesta do hlubin študákovy duše (1939) –, obě dle předlohy humoristických knih Jaroslava Žáka. Jednu z hlavních postav, autora brakových detektivek Kryšpína, si Pešek zahrál také v krimikomedii Těžký život dobrodruha (1941), výrazný byl i jako redaktor Jan Valtera v komedii Roztomilý člověk (1941), úředník-vtipálek Bejšovec v komedii Valentin Dobrotivý (1942), kominík Vašek v komedii Karel a já (1942) nebo jako malíř Holec v další veselohře U pěti veverek (1944).

Co se týče poválečných filmů, pamatujeme si Peška třeba jako automechanika Klikeše v komedii Tři kamarádi (1947), Matouše Štěpánka v historickém dramatu O ševci Matoušovi (1948) či tuláka Kalouse v komedii Soudný den (1949). V 50. letech se objevil jako Miserere, šašek krále Václava IV. v historických dramatech Jan Hus (1954) a Jan Žižka (1955), a pak několikrát v pohádkách: jako chudý muzikant v Obušku, z pytle ven (1955), muzikant Kalafuna ve Strakonickém dudákovi (1955) a pán pekla Belzebub v Čertovi a Káče (1956). Následovaly venkovské drama Škola otců (1957) a jeho učitel Bajtek, povídková komedie O věcech nadpřirozených (1958) a jeho úředník se svatozáří Knotek, nebo krimikomedie Kasaři (1958) a jeho polepšený kasař Fiala. Od šedesátých let začal Pešek hodně točit pro českou televizi: často se jednalo buď o inscenace, nebo záznamy divadelních představení (např. Lucerna, Lišák Pseudolus, Scapinova šibalství, Poprask na Laguně). Z televizních inscenací a filmů, je možné uvést dvojdílné Dobrodružství Huckleberryho Finna (1966), v kterém si zahrál černocha Jima, objevil se i jako Dr. Schönfeld v seriálu Sňatky z rozumu (1968), jako král v pohádce Popelka (1969) nebo jako Emanuel Navrátil v dramatu Barometr (1969). Co se týče jeho filmových rolí, hrál třeba Antona Koudelku ve válečném dramatu Černá dynastie (1962) nebo Roubíčka v dramatu z prostředí terezínského ghetta Transport z ráje (1962).

Z televizních prací z první poloviny 70. let uveďme jeho lorda Wilsona v historickém dramatu Princ a chuďas (1971) nebo hlavní roli v dramatu Bratranec Pons (1973). V polovině sedmdesátých let Pešek pocítil, že je v Národním stále méně obsazován, a po jednom incidentu v roce 1976, kdy musel předat svoji již naučenou roli někomu jinému, okamžitě skončil a odešel do důchodu. A do Zlaté kapličky už nikdy nevkročil. Zato se svým trabantem jezdíval pohostinsky hrát mimo Prahu. Na konci 70. let byl navíc vážně nemocen, ale přesto napsal autobiografii Tvář bez masky (1977). A stále točil pro televizi, občas se objevil i v celovečerních filmech – jako třeba v komedii Adéla ještě nevečeřela (1977) coby profesor botaniky Boček, nebo v další komedii Já už budu hodný, dědečku (1978) coby kouzelný dědeček. Pro televizi ztvárnil MUDr Vrtišku v seriálu Nemocnice na kraji města (1977), důchodce v komediálním dramatu Tři na lavičce (1978) a nezapomenutelný byl jako pianista Pitner v dramatu Nezralé maliny (1980). Jednou z jeho posledních výrazných rolí je žebrák Vojtíšek v povídkovém filmu Povídky malostranské: Přivedla žebráka na mizinu (1984).

Herec Ladislav Pešek dostal samozřejmě mnoho ocenění, mj. tituly Zasloužilý (1954) a Národní (1958) umělec, Řád práce (1967) a Řád republiky (1981). Zemřel v polovině července roku 1986 a je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze.

Odkazy