Publicistika a dokument (leden–srpen)

Už krátce po skončení lednového zasedání ÚV KSČ, na kterém byl do čela strany zvolen Alexander Dubček, a zvláště po článku Josefa Smrkovského v deníku Práce, uveřejněném 21. ledna, kde psal o nápravě deformací a demokratickém rozhodování v politice, si televizní redaktoři a publicisté uvědomili nastávající změnu v politice a tím i své nové možnosti.

Televizní noviny proto začaly dávat větší prostor komentovanému zpravodajství, ve kterém zněla nejen kritika dosavadní politiky, ale slovo dostala i témata vzešlá z lednového zasedání. Kromě „Domácích komentovaných zpráv“ se na obrazovkách objevil i pravidelný cyklus komentářů nazvaný „Tváří v tvář“.

Důležitým signálem k divákům, že se atmosféra začíná měnit i v televizi, se stal únorový rozhovor šéfredaktora Televizních novin Kamila Wintra s novým předsedou Svazu spisovatelů Eduardem Goldstückerem. Ten odpovídal s nevídanou otevřeností na všechny Wintrovy otázky, týkající se svobody projevu, událostí kolem IV. sjezdu Svazu čs. spisovatelů či policejního zásahu proti studentům na Strahově v říjnu 1967. Svým obsahem a otevřeností odpovědí se tento rozhovor stal první velkou mediální senzací začínajícího politického tání.

Druhou senzací pak byl v půli března přímý přenos ze schůze komunistů v Jednotném zemědělském družstvu v Horoměřicích, moderovaný Ladislavem Danešem. Diváci se stali svědky vzrušené a ostré diskuse a velmi tvrdé kritiky politiky KSČ. Byl tak zahájen nový trend, který ovlivnil další publicistické pořady.

Po nucené odmlce se na obrazovky vrátil cyklus „Věc veřejná“, který byl na jaře 1967 po diskusi o emigraci zakázán. Okamžitě se stal součástí širokého publicistického a zpravodajského proudu a přinášel aktuální a palčivá témata – například Akční program KSČ (v březnu), vztah Čechů a Slováků (v květnu) či postavení žen ve společnosti (v červenci). Díky značnému prostoru, vyhrazenému konfrontaci nejrůznějších názorů, byla Věc veřejná označována za svátek televize.

Ale nejen ve Věci veřejné publicisté demonstrovali, že základní podmínkou svobodného politického života byla a je možnost pohotové a všeobecně dostupné informovanosti a možnost vlastního svobodného posuzování vůdců, jejich myšlenek a politických záměrů.

V diskusním seriálu Jiřího Kantůrka „Sondy“, poprvé uvedeném 21. března na téma „Co se vlastně změnilo?“, se jeho tvůrci nespokojili jen se studiovou diskusí o změnách v ekonomice, ale vyrazili s kamerou do závodů, hovořili s občany v různých obcích i se zahraničními korespondenty.

Nejfrekventovanější diskusí Pražského jara 1968 byl cyklus „Mezi námi“, který se s podtitulem „zajímaví lidé v hovoru i sporu“, objevoval pravidelně od 9. dubna každé úterý po Televizních novinách až do 20. srpna. Tento cyklus, jehož autorem byl Vladimír Tosek, je dodnes ukázkovým příkladem improvizovaného diskusního pořadu, vysílaného přímým přenosem. Jako moderátoři se tu střídali Jiří Kantůrek, Ladislav Daneš, Vladimír Tosek a redaktor časopisu Reportér Jiří Ruml.

Vladimír Tosek o pořadu v roce 1968 napsal: „Není nový, vysílá se dlouho a pravidelně v televizích vyspělých zemí Evropy i Ameriky […] tento pořad v Československu donedávna nemohl vzniknout. Pro naši publicistiku platily totiž následující zásady: Je-li něco pravda nebo skutečnost, neznamená to ještě, že se to může našim lidem říkat […] ukazovat na nedostatky nebo chyby znamená sloužit třídnímu nepříteli […] není přípustné otvírat palčivý problém nebo zavádět o něm diskusi, dokud k němu nezaujalo stanovisko vedení strany […] polemika mezi různými názory je v televizi nepřípustná, protože by se mohli diváci dezorientovat […] publicista nemá říkat, co si on osobně myslí, jelikož mluví za Československou televizi a tím vlastně za vládu a za stranu, má tedy být neosobní, opatrný a říkat jen věci povolené nebo nařízené.“ (Týdeník Čs. televize č. 13/68).

Širokou výměnu názorů na vysílání televize, zvláště její publicistiky, po lednovém plénu ÚV KSČ, přinesl koncem května diskusní pořad „Kam spějeme?“ v režii Karla Pecha. Ředitel Čs. televize Jiří Pelikán v diskusi s diváky ujasňoval a vymezoval pojmy novinářské etiky a svobody projevu. Upozorňoval na nutnost vymanit se ze vžité, letité praxe, kdy myšlenka vyslovená z obrazovky byla považována za oficiální a učit se vybírat z názorové palety.

Dva dny před srpnovou okupací se na obrazovkách objevil komentář „Slovo ke dni“.

Nikdo už nikdy nezpracuje kompletní souhrn odvysílaných vystoupení politiků, spisovatelů, filosofů, ekonomů či přenosů z mítinků a veřejných diskusí s občany, pohotových rozhovorů, prohlášení, anket z ulic a náměstí, jimiž televize prvně ve své historii zprostředkovávala informace nejen shora dolů, od centra k lidem, ale také zdola nahoru.

Program oproti původně plánovanému se téměř denně až do srpna měnil a protahoval dlouho do noci. Zatímco dříve byly změny zlověstným znamením, že byl další tvůrčí čin odsouzen do trezoru, na jaře 1968 byly vítaným důsledkem nové politické reality.

Prostřednictvím televize byla republika seznámena s reakcemi občanů na prudce se valící události; ať již šlo o manifest Dva tisíce slov (kdy šéfredaktoři včetně vedení televize odmítli požadavek politbyra KSČ nezveřejňovat jejich velký ohlas a podporu), o dopis pěti komunistických stran s ostrým útokem na československé sdělovací prostředky či o jednání představitelů KSČ a KSSS v Čierné nad Tisou a v Bratislavě.

Nelze opomenout „Poselství občanů předsednictvu ÚV KSČ“ na podporu reformním představitelům KSČ, z něhož vzešlo celonárodní hnutí před jednáním v Čierné nad Tisou, které z televizní obrazovky 26. července přečetli Pavel Kohout s Jiřím Hanzelkou.

A nelze nezmínit, že se zpravodajskému týmu Čs. televize podařilo proniknout do Čierné nad Tisou, která byla v okruhu několika kilometrů neprodyšně uzavřena a propašovat odtud filmové záběry z příjezdu obou delegací, přestože místo schůzky bylo do poslední chvíle utajováno. Sovětská strana to považovala za „hrubé porušení dohod“.

Kritici zpravodajské a publicistické exploze upozorňovali na to, že v televizi chybí názor druhé strany, tzv. konzervativních či skalních komunistů. Šéfredaktor Televizních novin Kamil Winter jim z obrazovky odpověděl, že ti, kteří s názory Pražského jara nesouhlasí, odmítají do televizního studia přijít.

Na květnovém zasedání ÚV KSČ pak televizi protireformní členové ústředního výboru podrobili tak ostré kritice, ve které se to hemžilo výrazy o protisocialistických výpadech či poškozování zájmů republiky, že proti ní musel v diskusi zasáhnout sám ředitel televize Pelikán.

Diskuse, polemiky a nejrůznější interview měly u diváků lačných informací po jejich dvacetiletém potlačování, velký ohlas. Staly se školou dialogu, partnerství lidí nejrůznějších názorů, cestou potírající vládu jedné strany a vedoucí tudíž k demokracii. Tvořily jednu z podstatných linií tehdejší televizní tvorby.

Na několik měsíců se občané stali partnery politické moci a média, především televize jako mocný audiovizuální prostředek, podporovala a zprostředkovávala jejich tlak proti neustálé snaze odpůrců změn o zvrácení vývoje.

Zrušení cenzury Národním shromážděním na zasedání 25.–26. června 1968 bylo jen formálním právním aktem, protože fakticky zanikla ukončením činnosti Ústřední publikační správy, o čemž rozhodlo předsednictvo ÚV KSČ 4. března 1968.

K nejdůležitějším dílům v dokumentární tvorbě během Pražského jara patřil dlouholetý cyklus „Zvědavá kamera“. Divákům v roce 1968 nabídl dříve zakázané reportáže, především „Výchova je, když…“ o deformaci myšlení dětí ve škole dle přikázaných osnov, reprízu „Sporu“ – fingovaného soudního procesu zástupců dvou generací a premiéru „Poroty“, která na Spor navazovala a také byla zakázána.

Zvědavá kamera přinášela i nové reportáže. Vladimír Branislav s Jaromírem Kinclem a režisérem Milanem Tomsou prožili týden ve věznici na Mírově a natočili reportáž o nezákonnostech padesátých let a deformacích ve vězeňství na konfrontaci politického vězně s bachařem, nazvanou »Kontrola«. Reportáž „Svědectví pro výstrahu“ Otty Bednářové a Milana Tomsy přinesla rekonstrukci politického procesu z roku 1954 a rehabilitačního procesu z roku 1963 se sedmi členy tzv. Velké rady, odsouzenými za údajnou průmyslovou špionáž. Reportáž „Hele, Čendo, kvete bez“ vrátila diváky na konec druhé světové války. Její autoři zachytili osudy mladých lidí v letech 1945–1968, kteří byli jako děti vyfoceni v náručí vojáků Rudé armády v květnu 1945.

Jindřich Fairaizl s kameramanem Miroslavem Fojtíkem v roce 1968 natočil dva publicistické triptychy – o dětech „Inzerát“ (Vítání neviňátek, Inzerát, Milion ve zvláštní péči) a o starých lidech „Starci“ (Císařští poddaní, Starci, Čas pro tři miliony). Oba triptychy byly nazvány zrcadlem mravnosti společnosti, protože v nich autor pátral po základních životních jistotách v tehdejším Československu. Fairaizl záměrně zvolil dvě krajní období života, kdy je člověk bezmocný a závislý, a kdy se nejlépe ukáže kvalita společenského řádu.

Po skutečných příčinách smrti ministra zahraničí Jana Masaryka v roce 1948 pátral Vlastimil Vávra ve čtyřdílném dokumentu „Na pomoc generální prokuratuře“, kde zpochybnil oficiální verzi o sebevraždě. Redaktor Arnošt Frydrych s režisérem Jaroslavem Šiklem zachytili v dokumentu „Ejhle, člověk“ život a kariéru vězeňského dozorce.

Již 15. února 1968 byl uveden dříve trezorový dokument „Případ generála“ (scénář Zdeněk Lavička, režie Miroslav Pavlinec), ve kterém autoři pátrali po neznámých osudech lounského rodáka Jaroslava Štrombacha, jehož život skončil smrtí ve vězení.

Zdeněk Lavička pak s režisérem Jiřím Stehlíkem natočil spoustu dalších aktuálních dokumentů, které byly zařazovány do vysílání často mimo plánovaný program. Například v dokumentu „Smrt generála“ se pokusili poodhrnout roušku tajemství, zahalující tragický skon generála Vladimíra Janka. Ve své další reportáži „Poslední rozsudek“ pátrali po zmizení tehdejšího náměstka Nejvyššího soudu Brešťanského a po příčinách následně odhalené jeho sebevraždy. Břešťanský patřil k těm, kteří v politických procesech 50. let vynášeli rozsudky, včetně rozsudků smrti. Jejich další reportáž „Ústecký rébus“, vysílaná v půli května 1968, se zabývala případem, kdy byli na hodinu odvoláni ředitel a jeho dva náměstci v podniku Spolek pro chemickou výrobu v Ústí nad Labem.

V publicistice a dokumentaristice roku 1968 také nacházíme do té doby tabuizované počiny rehabilitující náš západní odboj z druhé světové války. Pod názvem „Dvakrát odvážní“ byly odvysílány dva dokumenty Tibora Podhorce. V prvním filmu „I slunce je věčné“ vysílaném v půli dubna, představil hrdinu leteckých bojů nad Británií Josefa Koukala. O měsíc později pak televize uvedla jeho druhý film „Krysy pouště“, jedinečný dokument o boji Čechoslováků v pouštích severní Afriky.

Zajímavou kronikou roku 1968 byl cyklus Vladimíra Škutiny „Co tomu říkáte, pane Werich?“, kde Jan Werich v odpovědích na Škutinovy otázky glosoval aktuální události. Poslední vydání tohoto cyklu bylo odvysíláno krátce před příjezdem okupačních vojsk.

V roce 1968 nemlčela ani moravská studia. Brno již v druhé půli března vysílalo přímý přenos pořadu „Oč vlastně běží?“, den poté uvedlo – v říjnu 1967 připravený a poté zakázaný – díl cyklu „Jak se máte?“ k problematice pracovního prostředí. „R–68: Předpověď polojasno“ byla zajímavou reportáží, jejíž počátek byl datován rokem 1966 a konec rokem 1968 a přinášela názory studentů. Počátkem července pak jihomoravské studio zahájilo seriál diskusních pořadů „Mínění proti mínění“, jehož těžiště bylo ve zkoumání příčin a následků tak, jak z veřejného mínění vyplývaly.

Ostrava pokračovala v cyklu „Ostravské vteřiny“ a v červenci zazněl její výrazný hlas v části cyklu „Obžalovaná je lhostejnost“, na téma občanské, právní a morální rehabilitace.

Události po srpnu 1968 postavily zpravodajství, publicistiku a dokumentaristiku opět do nové situace…

Podle publikace Jarmily Cysařové Česká televizní publicistika – svědectví šedesátých let, vydané v edici České televize v roce 1993, připravil Daniel Růžička

Příloha

Zákon č. 84/1968 Sb. ze dne 26. června 1968, kterým se mění zákon č. 81/1966 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích