Od roku 1955 jsem šest let pracoval jako produkční ve zpravodajské redakci ÚTS Praha. V té době jsem mimo jiné zažil vysílání první denní aktuality, zahájení pravidelného denního zpravodajského vysílání, pracoval také na prvních zpravodajských přenosech ze zahraničí, prvním přenosu pro Eurovizi a na mnohých dalších počinech našeho televizního zpravodajství, které lze označit jako průkopnické. Tehdy jsem je všechny bral tak, jak to denní život přinášel a teprve daleko později jsem si uvědomil, čeho všeho jsem byl vlastně svědkem. Protože jsem jako obyčejný produkční psal leda objednávky kapacit, honorářové návrhy a smlouvy – které už dávno skončily na smetišti – ale žádný deník nebo aspoň nějaké poznámky, mohu se zde spolehnout jen na svou paměť, která je ovšem nespolehlivým záznamovým mediem. Dále popisuji jen události, jejichž jsem byl svědkem. Možná, že se seběhly jinak, ale pamatuji si je v uvedené podobě. Většina aktérů už dávno nežije, takže jsem se neměl ani koho zeptat...

Poprvé jsem se setkal se zpravodajstvím v televizním vysílání v létě 1953, kdy jsem praktikoval jako student produkce na FAMU v „ Ústředním televisním studiu Praha“. Jedno pozdní sobotní odpoledne přinesl režisér zpravodajského filmu Praha Robert Vyhlídka pro večerní vysílání 35 mm zvukový šot o jedné události, která se stala týž den dopoledne. O čem reportáž byla ani další podrobnosti si už nepamatuji, ale vím, že to byl pro mne neuvěřitelný zážitek: za jeden den natočit, vyvolat, sestříhat, stáhnout negativ, ozvučit (technikou optického záznamu) a nakonec vyrobit kombinovanou kopii 5 minutového filmu! Mé školní vědomosti něco takového neznaly! Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že tentýž režisér takto „čaroval“ už v den prvního vysílání v květnu téhož roku.

O prázdninách příštího roku (1954) jsem opět praktikoval v ÚTS Praha. Tehdy si redaktor Viktor Růžička, který teprve nedávno přešel z Čs.rozhlasu, objednal promítnutí nového dokumentárního filmu režiséra Emana Kaněry „Všemi hlasy proti válce!“. Zařídil jsem tedy film i předváděčku Krátkého filmu „V jámě“, protože ÚTS tehdy ještě vlastní nemělo. Krátce před začátkem promítání tam ale náhodou přišel Bohumil Šmída, můj hlavní profesor produkce na FAMU a tehdejší ředitel Krátkého filmu a když mě uviděl zeptal se: „Co tady děláš?“; když jsem odpověděl, tak prohlásil: „Ale ten film ještě není schválený k promítání!“ a tak si Růžička nasadil klobouk a odešli jsme.

O rok později, když jsem končil studia a měl jsem se rozhodnout co budu dělat po studiích, bylo pro mě zcela jasné, že půjdu pracovat do televize a protože jsem několikrát pracoval v redakci pro děti a mládež, hlásil jsem se tam. Krátce před dokončením studií jsem ale dostal telegram podepsaný Viktorem Růžičkou, že mám nastoupit do zpravodajské redakce. A tak jsem nastoupil do zpravodajství a setrval v něm až do roku 1961, kdy mně převeleli do úseku rozvoje a výstavby. A tam jsem pak pracoval až do odchodu do důchodu koncem roku 1990.

Bylo to vlastně jednoduché: televize začínala, zpravodajství začínalo, příprava výstavby Kavčích hor začínala a já jsem vždycky začínal taky. Všechno bylo ohromně dobrodružné, protože jsme se všichni v tom „televizním tavícím kotli“ učili: co je to televize a jak se dělá, a později při výstavbě Kavčích hor jak se televize projektuje a sta ví. Projektanti sice věděli jak se projektuje, ale nevěděli nic o televizi. My z televize jsme sice něco věděli o tom, jak se televize dělá, ale už ne jaké mají být profesionální podmín ky pro její práci, protože jsme nikdy v žádných nepracovali, tím méně jaká bude budouc nost televize a co pro její práci bude zapotřebí.

Když jsem se pak v rozvoji dozvěděl, že je technický možné (ale velmi složité) sesynchonizovat tv signály z různých zdrojů, tak mne napadlo, že by bylo užitečné, aby na jedné části obrazovky byl obraz z pražského zpravodajského studia a na druhé třeba z přenosu; když jsem se o tom zmínil technikům, tak se mne zeptali „ a jak často by se to využilo?“ Troufl jsem si odpovědět, že snad jednou za večer a technici mi odpověděli, že to by se nevyplatilo. Kdo by si tehdy (v roce 1962) mohl pomyslet, že jednou bude samozřejmostí nejen mít současně na obrazovce třeba tři obrazy z různých zdrojů, ale že se během večera jich takto vystřídá mnoho a z celého světa!

Nového tv centra na Kavčích horách jsem se sice dočkal, ale už jsem nestihl pracovat v něm ani v objektu pro televizní zpravodajství, i když jsem se po celou tu dobu na to v duchu připravoval. Když se dnes na počátky práce své a ÚTS Praha ohlížím, tak nechápu, jak jsme mohli v tak primitivních podmínkách pracovat, ale ani si neumím představit, jak bych si osvojil dnešní dokonalou techniku. Ten rozdíl je pro jeden skok příliš veliký!

Do zpravodajské redakce jsem nastoupil prvního listopadu 1955. Promoci jsem měl o několik dnů později a tak, abych příliš nezpychnul, hned na večer v den promoce jsem dostal vysílání nějakého studiového pořadu.

Osazenstvo zpravodajské redakce bylo tehdy velmi malé: vedoucí redaktor, vedoucí výroby, sekretářka redakce, několik redaktorů a dva produkční. Nejstarší z nás byl ve svých 42 ti letech zahraniční redaktor Vladimír Veselý a služebně nejstarším byl vedoucí redakce Viktor Růžička. On jako služebně nejstaršího vlastně uznával mne – byl jsem v televizi dříve než on, i když jako brigádník – a proto jsem mu směl , dlouho jediný z mladších, tykat. Ovšem když jsem se mu někdy snažil – z odborného důvodu – oponovat, podíval se na mne přísně a řekl: Soudruhu Glázi!“ Někdy k tomu ještě dodal:“ Já ač nejsem promovaný, tak vím ...“ Já – ač jsem byl promovaný – jsem se pak postavil do pozoru, řekl: „Provedu!“ a odešel jsem, i když se pak často ukázalo, že jsem měl vlastně pravdu. Ale šéfredaktor je šéfredaktor!

Zpravodajská redakce měla tehdy v prvním patře traktu do Jungmannovy ulice čtyři místnosti, ale v jedné z nich byla i fonotéka a čekávali zde také hudební režiséři, až se bude promítat film, který budou ozvučovat. Okna fonotéky vedla na pavlač, která vedla dále kolem zvukového přepisového pracoviště do filmové předváděčky. O podlaží níž byl prů jezd z Jungmannovy ulice do dvora; z průjezdu byly dveře do dvou malých 16 mm střižen a před nimi v chodbičce „samoobslužný“ projektor. Ze dvora se mohlo průjezdem projít do dalšího dvora, v němž bylo televizní studio a za ním pak další průjezd do Vladislavovy ulice.

Sestřižený film odnesl produkční o patro výš do předváděčky a když šel po pavla či kolem fonotéky, zavolal na hudebního režiséra, že se bude promítat. Do předváděčky pak přišel redaktor s komentářem a zbytek štábu a také spíkr. To byla doba nejmenšího prostorového vybavení zpravodajské redakce, ale také nejkratších cest mezi pracovišti. Každé další rozšíření ploch znamenalo také prodloužení cest, ale kapacit a pracovišť redakcí bylo tak málo, že celý komplex Měšťanské besedy – včetně pozdějších prostorů v sousední budově Našeho vojska – bylo možné oběhnout za několik minut.

Cesty ze střižen nebo z předváděčky na pracoviště filmových snímačů v traktu do Vladislavovy ulice byly dvě: Jedna vedla dvorem a průjezdem do druhého dvora u studia a pak po schodech nahoru; druhá, kratší ale klikatá, vedla z pavlače přes zkušební sál (kde pasanti rušili procházením zkoušející!) na schodiště a pak dolů na pracoviště snímačů. Četnost a rychlost běhů se zvyšovaly v době před zahájením vysílání a krátce po něm, kdy se nosily do vysílání horké aktuality. V době přípravy jiných pořadů jsme pro jistotu volali „pozor, běžím s filmem!“ Jednou jsem běžel ze střižny na pracoviště filmových snímačů a když jsem proběhl průjezdem mezi oběma dvory, tak jsem uslyšel, jak se za mnou v průjezdu skácely kulisy opřené o stěnu průjezdu.

Jindy jsem přiběhl k filmovému snímači v okamžiku, kdy střihač Šebelka volal hlasitým dorozumíváním „Až budeš mít film, hned ho pusť!“. Technik zakládal film a přitom zabručel: „Podle provozního řádu mám na založení filmu deset minut!“ Nato levou rukou dokončil založení filmu, pravou stiskl tlačítko dorozumívání a houkl „Jedu!“ a spustil projektor.

V Měšťanské besedě se běhalo vlastně neustále, i po schodech, které byly na běhání velmi šikovné, protože byly povlovné a ta čtyři patra se po dvou schodech vyběhla velmi rychle. Strážný Žíd, měl ovšem jednou na stranické schůzí strážných prohlásit, že Pavel Tomášek není dobrým produkčním, protože po schodech neběhá, ale jen pomalu chodí ...

Redakce byla tehdy zpravodajskou víceméně jen podle jména, protože se denní zpravodajské pořady ještě nevysílaly. Pravidelně se vysílaly jen týdenní zahraniční komentáře Vladimíra Veselého „Co nového ve světě“ a dost často jakýsi zárodek zpravodajství „Televizní aktuality a zajímavosti „ (TAZ), v nichž se občas vysílaly krátké reportáže vlastní výroby, dále Týdeníky Čs. .zpravodajského filmu nebo sovětské filmové týdeníky. Zpravodajská redakce vysílala také krátké studiové pořady (s rozhovory, filmy, fotografiemi, diapozitivy) a někdy také krátké distribuční dokumentární filmy.

Já jsem dostal na starost výrobu cyklu pořadů „II.televizní univerzita - věda chrání vaše zdraví“. Cyklus se měl vysílat v prvním pololetí 1956 každých čtrnáct dní živě ze studia v Měšťanské besedě a zatím byla známá jen témata jednotlivých lekcí. Před tím se zřejmě už vysílala I.televizní univerzita, ale tu já neznal, protože jsme doma neměli televi zor a snad jsem ani po ní nenašel žádné pozůstatky – veškeré živě vysílané pořady zmizely nenávratně ve vzduchu a zpočátku se archivovaly jen pracovní fotografie, ale žádné příspěvky pro pořady.

V polovině prosince (1955) šéfredaktor Růžička odjel služebně do televize NDR a redaktor Jiří Stehlík využil televizní nezkušenosti jeho zástupce Vladimíra Veselého a zařadil do večerního vysílání „Televizních aktualit a zajímavostí“ jako zpravodajskou aktualitu „Stalo se dnes“ reportáž o tom, že dopoledne přivezli na žižkovské nákladové nádraží jablka pro vánoční trhy; to byla událost zřejmě hodná pozoru, když se o tom natočila a týž večer vysílala první televizní aktualita. Tehdy jablka na vánočním trhu byla vzácnost, stejně jako později jižní ovoce. Od bratra, který pracoval v Koospolu, podniku, zabývajícím se zahraničním obchodem zemědělskými produkty vím, že dodávky jižního ovoce na vánoční trh se každý rok začínaly „zajišťovat“ už v lednu. Jednou to nějak nestihli a tak se jižní ovoce pro vánoční svátky prodávalo až v lednu...

Když se Viktor Růžička vrátil z NDR a dozvěděl se, co Jirka Stehlík provedl, jen prorocky poznamenal: „Pustili jste ducha z flašky – a už ho tam nikdo nevrátí!“ Měl pravdu, ovšem jen částečně, protože opravdového ducha z láhve pustil až on sám počátkem září příštího roku, kdy se začaly pravidelně vysílat „Televisní noviny“. A od té doby ten duch řádí v našem televizním vysílání už stále. Dokonce jsme už tehdy říkávali, že kdyby z nějakého důvodu Měšťanská beseda vyletěla do vzduchu, večer se stejně budou odněkud Televisní noviny vysílat!

Zatím Jirka Stehlík pokračoval v občasném natočení denních aktualit „Stalo se dnes“. V lednu 1956, kdy byly velké mrazy, vysílal dokonce denní aktualitu - fejeton: natočil totiž svého kolegu, redaktora Hájka, jak ráno vyšel z vrat do Jungmannovy ulice, vytáhl z náprsní kapsy ohromný teploměr, vykulil na něj oči, zatřásl se zimou a honem si stáhl přes obličej starodávného kulicha - kuklu.

Mrazy byly tehdy opravdu veliké, ale to lidem nevadilo, aby stáli veliké fronty – i přes noc – na televizory. Jel jsem taxíkem kolem jedné z nich na rohu Václavského náměstí a Jindřišské ulice. A k Bílé labuti prý tehdy dokonce přijelo k frontě čekajících nákladní auto, vystoupili z něj dva muži v bílých pláštích a prodávali zájemcům originální krabice TESLA s televizory; teprve doma pak kupující zjistili, že v krabicích nejsou televizory, ale cihly...

V prvním pololetí 1956 jsme připravovali a vysílali jednotlivé lekce II.televizní univerzity a na závěr přímým přenosem ze sálu v Radiopaláci besedu diváků s odborníky z jednotlivých lekcí. Tehdy ještě platila praxe specializovaných přenosových produkčních (byly tehdy dvě – Věra Váňová a Jana Sinnreichová – Havelková) a teprve později, když se přenosy zavedly do běžného provozu, zařizoval vše co souviselo s pořadem i přenosem, produkční pořadu.)

V té době Viktor Růžička – zřejmě s některými redaktory – chystal zásadní změnu práce zpravodajské redakce – vysílání relací denního zpravodajství „Televisní noviny“.

Martin Glas
31.3.2003

Daniel Růžička