Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Oldřich Vízner — Lidé — Česká televize

herec

narozen 6. května 1947

Herec Oldřich Vízner se narodil v roce 1947 v Praze jako třetí ze čtyř bratrů. Nejstarší Jaroslav se stal filmovým hercem a v osmašedesátém emigroval do Švýcarska, druhý bratr Vladimír byl kameramanem a zvukařem a v osmdesátých letech tragicky uhořel při manipulaci s plynovým ohřívačem; nejmladší Vlastimil zemřel v mladém věku na záškrt. Rodina žila ve Vokovicích, což byl vlastně pražský venkov – proto se také Oldřich od malička věnoval sportu. Herecké buňky má nejspíš po otci: ten prý dobře vládl slovy, všechno uměl „okecat“, a vždycky s ním byla legrace. Nicméně divadelní prostředí poznal až díky bratru Jaroslavovi, a velmi se mu zalíbilo. Proto po maturitě na dejvickém gymnáziu začal v polovině 60. let studovat pražskou DAMU, kterou absolvoval v roce 1969. Jeho první hereckou štací bylo kladenské Divadlo Jaroslava Průchy – tam působil do roku 1977. Poté se přes režiséra Jiřího Krejčíka a různé peripetie s obsazováním hry Penzión pro svobodné pány dostal do pražského Činoherního klubu, kde vydržel až do roku 1998. Pak, už coby nezávislý herec ve svobodném povolání, působil zejména v Divadle ABC, které je součástí Městských divadel pražských.

Vízner měl a má zvláštní způsob, jak se učit role: doma to pro něj není možné, neboť hned usíná, a tak vyráží ven – nejlepší je pro něj mírně hlučné a rušivé prostředí, třeba zahradní restaurace. Teprve tam se prý dokáže na text nejlépe soustředit. Z jeho divadelních rolí v Činoheráku je možné uvést Willy Wormsera a Dr. Jelínka v Zuckmayerově satirické hře Hejtman z Kopníku, Alfréda v tragikomedii Ödöna von Horvatha Povídky z vídeňského lesa, Garry Lejeunea v komedii Michaela Frayna Bez roucha, nebo Tajemníka v Birinského hře Mumraj. V Městských divadlech pražských se představil kupříkladu jako sebevědomý astrofyzik Hubert Finidori v komedii Třikrát život, kterou napsala spisovatelka Yasmina Reza, jako principál Harel v komedii Frederick Érika-Emmanuela Schmitta, jako Harris ve Třech mužích ve člunu Jerome Klapky Jeromeho, student Hyman Kaplan v komedii Pan Kaplan má třídu rád dle knihy Leo Rostena, nebo jako Profesor ve hře Sándora Máraie Dobrodružství.

Od začátku 70. let se Vízner začal objevovat v televizních inscenacích, filmech, pohádkách a seriálech, přičemž stříbrné plátno si ho našlo dokonce ještě dříve. Pro svůj subtilní „studentský“ vzhled hrál většinou právě studenty, vojíny nebo mladé muže s nevyrovnanou psychikou, v pohádkách pak chasníky a prince. Později zase různé doktory, saniťáky, psychiatry nebo umělce. Debutoval malou rolí chovance Hečkyho v dramatu z domova mládeže Škola hříšníků (1965). První hlavní roli – chudého Honzy – si zahrál v oceňované televizní pohádce Konec draka Kusodrápa (1971), ve slabé vojenské komedii Půlnoční kolona (1972) zase bral vedlejší roli regulovčíka Rutkaye. Následovaly menší úlohy výše zmíněných typů. V roce 1975 se Vízner představil v roli vojáka-filozofa v dramatu Na konci světa, jednu z hlavních úloh studenta Vuka, staršího bratra hlavního hrdiny Jurky bral v rodinném seriálu s podobným názvem My z konce světa (1975), a líbil se i jako chytrý Žabža v televizní pohádce Čertova nevěsta. Zahrál si také Ríšu, jednoho z trojice mužů, kteří se touží dostat za hranice v části Strach z propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana (1976), hrnčíře Vítka v pohádce Panenka z vltavské tůně (1976), a v tom samém roce ztvárnil utrápeného studenta medicíny Bobu Karáska v komedii Léto s kovbojem (1976). Velmi dobrý výkon podal v krimi Zlaté rybky (1977) v poměrně velké roli narkomana Jardy Hantáka. O rok později se objevil v úloze Dr. Lázničky, takto rukojmího diverzantů v povídkovém dramatu Silnější než strach (1978).

Malá milá role kadeřníka Červinky potkala herce v hrabalovské komedii Postřižiny (1980), znám je i jako „čestný muž a šlechtic“ princ Willibald, manžel princezny Xénie v pohádkovém seriálu Arabela (1980), a v hlavní úloze vodníka Toníčka Hrouze se představil v televizní Pohádce o mokrosuchém štěstí (1981). Vděčnou vedlejší úlohu řidiče sanitky Arnošta získal Vízner v komedii Sestřičky (1983), hlavní roli knihovníka Edy Hyhlíka pak bral v televizním dramatu Navždy do dálek Tichomoří (1983). Spisovatele Václava Čeňka Bendla si zahrál v životopisném dramatu Veronika (1984), Dr. Freemana zase v komediální televizní krimi Růžový Hubert (1985), společně s ostatními herci si vychutnal střelenou moderní pohádku O chytrém Honzovi (1985), kde se představil coby princ Benene, a objevil se také jako Martin Bakke v TV krimi Nebožtík si nepřál květy (1985). Menší roli Krejcara získal také v historickém seriálu Zlá krev (1986), jednu z hlavních úloh vyšetřovatele Velicha zase v krimi Území strachu (1986) a MUDr. Bureše si zahrál v dramatu z lékařského prostředí Operace mé dcery (1986). V krátkometrážní komedii Dirigent (1987) si zahrál hlavní dvojroli bratrů dirigenta a náměstka firmy, vedlejší úlohu profesora Karase bral ve výpravném seriálu Cirkus Humberto (1988), v rodinném filmu Království za kytaru (1989), si zase střihl pana Engela, otce hlavních dětských hrdinů, a i po čtyřicítce si s chutí zahrál prince Mirobela v pohádce Kdo probudí Pindruše…? (1989).

Také v devadesátých letech byl Oldřich Vízner často obsazován, i když samozřejmě převládala televize. Jako malíř Paul Monniér se představil v televizní komedii Radostný život posmrtný (1990) a malíře si zahrál i v další komedii Den D Dáši B (1990). Rolí herce Přemka Horáčka, který hraje o život v období protektorátu, exceloval Vízner v televizním dramatu Klauni a vlastenci (1991), jako účastník skupinové terapie Jarda se objevil v dramatickém cyklu Co teď a co potom (1991). Zahrál si též v komediálním televizním dramatu Kafka to taky neměl lehký (1992), v parodii na westerny Ať ten kůň mlčí (1992) se představil co padoušský pistolník Šakal a úlohu poručíka Karla Červinky ztvárnil v historickém seriálu Náhrdelník (1992). Poté na něj opět čekal princ Willibald v pokračování pohádkového seriálu Arabela se vrací (1993), operního zpěváka Alfieriho bral v romantickém hororu Svatba upírů (1993) a jako Mistr Daniel Basilides se představil v historickém dramatu Mistr Kampanus (1993). Cukráře Svobodu si zahrál v seriálu Bylo nás pět (1994), a hned poté přišel Víznerův majstrštyk, když ztvárnil Saturnina, sluhu anglického střihu, v komediálním seriálu Saturnin (1994), který byl pro kina sestříhán do podoby celovečerního filmu. Pak ztvárnil pana Langa, tatínka hlavních hrdinů v rodinném seriálu Bubu a Filip (1996). Poté určitý čas točil pro televize méně a na stříbrném plátně se objevoval víceméně v průměrných až slabých filmech. Co se týče televizních inscenací, je možné připomenout drama Nezvěstný (2003), kde hraje nacistickou oběť, komunistu Aloise Kapouna, nebo komedii Duch modrého pokoje z cyklu Nadměrné maličkosti (2004), kde ztvárnil bankéře Bifflese. Pak už své herectví dával všanc různým konečným i nekonečným seriálům.

Oldřich Vízner byl několikrát ženatý: nejdéle trvalo manželství s herečkou Janou Šulcovou, s níž má dcery Terezu a Rozálii, ze svazku s druhou ženou, skriptkou Zuzanou Víznerovou, se narodila dcera Viktorie, a konečně jeho třetí manželkou je herečka Vendula Křížová, s níž má tři děti: Anežku, Alberta a Ferdinanda.

Odkazy

Fotografie