Jaroslav Satoranský

herec

narozen 17. prosince 1939

Český herec Jaroslav Satoranský se narodil v roce 1939 v Praze. S rodiči a o šest let starší sestrou vyrůstal v Braníku, který sice byl tehdy součástí hlavního města – ale stále v něm příroda vyhrávala nad civilizací. Jako malý lítal po venku, na plácek k řece chodil hrát s klukama fotbal, rád jezdil na kánoi. A jelikož rodiče i sestra ochotničili v branickém divadle, i tam často pobýval. Nicméně v dětském věku bylo jeho vysněným povoláním stát se automechanikem. Z čehož ze zdravotních důvodů sešlo – lékaři mu doporučovali práci v teple. A tak strávil tři roky v učňáku a vyučil se rytcem. Ovšem zároveň také ochotničil, a navíc právě v divadle se seznámil se svou budoucí ženou Libuší – jemu bylo sedmnáct a půl, ona byla o dva roky mladší. A divadlo ho už nepustilo: v sedmapadesátém začal studovat herectví na pražské DAMU, kterou absolvoval v roce 1961. Po vojně strávil tři sezóny v Divadle J. Průchy v Kladně (1963-1966), a od roku 1966 pak hrál v pražském Vinohradském divadle, kde působí dodnes. V obou divadlech dostával příležitosti zejména v klasických hrách (Macbeth, Král Lear, Maryša, Strakonický dudák, Legenda o lásce).

Satoranský měl takový, řekněme, nesměle „pozitivní“ obličej, takže často dostával role klaďasů, respektive těch, u kterých bylo nejvyššími místy vyžadováno, aby je veřejnost jako klaďase vnímala (příslušníci VB, vyšetřovatelé, vojáci, dělnické kádry, funkcionáři, předsedové JZD atd.). Vzhledem k tomu, že zároveň působil i značně intelektuálně (zejména když si vzal brýle), došlo též na různé (kladné) inženýry, profesory, lékaře atd. A když už hrál záporáka, což se stávalo minimálně, vždycky to byl hajzlík nebo vyučuránek se sympatickou tváří. Hlavně filmoví režiséři si ho zaškatulkovali jako kladného hrdinu, což paradoxně vedlo ke skutečnosti, že se na stříbrném plátně objevoval méně často, než by se očekávalo, a povětšinou ve vedlejších a menších rolích. Byl a je spíše televizním hercem a zejména hercem divadelním. Obecně se ale málo ví, že je i solidním hudebníkem – od mládí hrál na piano a dokonce skládal písničky. Této dovednosti využil při svém absolventském vystoupení na DAMU, později napsal scénickou hudbu do představení Valentýn a Valentýna. S Jaromírem Hanzlíkem chtěli dokonce sepsat muzikál, ale zbylo z něj jen několik písniček. A neopustila ho ani dětská fotbalová vášeň, neboť se stal hráčem Amfory, známého fotbalového klubu tvořeného herci a zpěváky – většinou hrával obránce.

Co se týče stříbrného plátna, poprvé se na něm Satoranský mihl coby student DAMU v roličce příslušníka VB v rodinné krimi Zpívající pudřenka (1959). V jednašedesátém si zahrál studenta Honzu ve středometrážním studentském dramatu Věry Chytilové Strop (1961), a o rok později v průměrném, dokumentárně natočeném, sportovním filmu Poslední etapa (1962) získal svou první – relativně – hlavní roli cyklisty Jana Vojty. Skutečnou hlavní úlohu problémového vojína a kytaristy Karla Čiperky, bral herec až v komedii z vojenského prostředí Bylo nás deset (1963). V šestašedesátém se objevil coby poručík Mareček, pravá ruka vyšetřovatele kapitána Chrástka, v poněkud komplikované krimi Smrt za oponou, a v povedené TV-komedii podle povídky Aloise Jiráska Záhořanský hon (1968) získal větší roli myslivce Svídy, jednoho z mladíků, pomáhajících kamarádovi získat dceru nadutého správce. V témže roce se Satoranský objevil jako mladý strážník Tumpach v televizním krimi-seriálu Hříšní lidé města pražského v epizodě Otisky prstů. A v dalším dobrodružném seriálu podle knih Jaroslava Foglara Záhada hlavolamu (1969) si zahrál Vojtěcha Vonta, zakladatele stínadelské chlapecké organizace. Ve výborné komedii Utrpení mladého Boháčka (1969) na něj čekala vedlejší role frajírka Petra Stárka, kluka dívky, po které pálil mladý Boháček, a v Menzelově hořké komedii Skřivánci na niti (1969) natočené dle knihy Bohumila Hrabala, hrál Anděla, nešťastného strážného vězeňkyň a manžela mladé Cikánky.

Do sedmdesátých let vstoupil Satoranský účastí v povedené TV-pohádce Dvě Cecilky (1970), kde hraje vesnického tkalce Kubu, jednoho z nápadníků jedné z Cecilek, a v další pohádce Nemaluj si čerta na zeď (1971) si zahrál jednu z hlavních rolí košíkáře Jáchyma.

Vynikající byl v hlavní úloze Cyrana v televizním přepisu Rostandovy historické hry Cyrano z Bergeracu (1971), v historickém TV-seriálu F.L.Věk (1971) pak ztvárnil v několika epizodách lékaře, skladatele a rektora UK Jana Theobalda Helda. V tomtéž roce bral hlavní roli dělníka a lidového zpěváka Kiliána v sociálním TV-dramatu Chléb a písně (1971) podle kniha Adolfa Branalda, o počátcích dělnického hnutí u nás. O rok později se Satoranský objevil ve vedlejší roli Václava v koprodukční historické komedii Ukradená bitva (1972) a ve stejném roce byl k vidění i v jedné z hlavních rolí Jurije v TV-přepisu Lermontovova dramatu Dva bratři (1972). Hlavní roli mladého veterináře Rafaje měl i v televizním společenském dramatu Rafan (1973), ve studeném dramatu V každém pokoji žena (1974) se představil ve vedlejší úloze montéra Béma, nesmělého a zamilovaného do vdané hlavní hrdinky. A v průměrné krimi-komedii Muž z Londýna (1974) hraje poručíka Kalinu, jednoho z dvojice vyšetřovatelů.

Poté na Satoranského čekaly dvě slavné role, díky nimž se stal celonárodně známým, a to jak mezi dětskými diváky, tak mezi těmi dospělými, zejména pak divačkami. V rámci TV-pořadu Večerníček vznikl seriál Krkonošské pohádky (1974), kde se z tria sloužících chamtivému pánovi Trautenberkovi (Anče, Kuba, hajnej) objevil v úloze dobráckého čeledína Kuby. Pohádky měly takový úspěch, že v letech 1977 a 1984 byly natočeny další série. A tím druhým seriálem, který herce proslavil, byla Dietlem příkladně normalizačně sepsaná agitka Nejmladší z rodu Hamrů (1975) o problematice vesnice v letech 1945 až 1972, oslavná propaganda socialistického zemědělství – herec zde hrál hlavní roli Jana Hamra, nejprve soukromníka, později předsedu JZD a v závěru i ředitele zemědělského podniku. Následně se herec představil i ve dvou filmech: nejprve ve vedlejší úloze profesora Votruby v psychologickém dramatu Smrt mouchy (1976), poté si zahrál Karla ve slovenském dramatu Rozdelení (1976), odehrávajícím se v předvečer druhé světové války.

Satoranského asi nejznámější filmovou hlavní roli je vyšetřovatel Václav Charvát z krimi-dramatu Sázka na třináctku (1977): kriminalista je vyslán z Prahy do maloměsta, aby vyšetřil souvislost mezi přepadením poštovního vozu s penězi a machinacemi s vítěznými tikety sportky, přičemž se zamiluje do dcery majitele penziónu, v kterém se ubytuje. Ve stejném roce se herec představil coby athénský zajatec v kvalitním TV-dramatu podle hry Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1977), dějově zasazené do starověku na známý mytický ostrov. Z roku 1979 existuje televizní záznam z Vinohradského divadla – jde o Clavellovo drama Král Krysa, odehrávající se v zajateckém táboře, a Satoranský zde má roli Seana, jednoho z vězňů. Ve vedlejší úloze Karla Jouna, hajzla se „sympatickým kukučem“, který nechce své tetě vrátit půjčené peníze, se herec objevil v krimi-komedii Causa králík (1979). V tomtéž roce si zahrál dalšího ze svých příšerných klaďasů, ing. Zbyňka Kořínka, v jiném Dietlově socialistickém seriálu Inženýrská odysea (1979).

V roce 1981 se Satoranský představil v roli písaře Kaliny v televizním zpracování povídky Boženy Němcové V zámku a podzámčí, o rok později je coby kriminalista příkladem pro svého syna Péťu, který vyřeší krádeže jogurtů v místní samoobsluze v rodinném TV-filmu Velký případ malého detektiva a policejního psa Kykýna (1982). V dobrodružné krimi Třetí skoba pro Kocoura (1983) se Satoranský vedlejší rolí poručíka Světínského, kterému místní mladí horolezci nahlásí nález mrtvoly ve skalní věži, rozloučil s filmovým plátnem – dál už se objevoval jen v televizi. Až na výjimky se většinou jednalo o vedlejší role v průměrných snímcích. Z oněch výjimek lze vybrat například vedlejší roli skladatele Louise Marchanda v koprodukčním historickém, životopisném TV-seriálu Johann Sebastian Bach (1985), nebo jeho obhájce Heatona v krimi-inscenaci Čtvrtá strana trojúhelníku (1986).

Začátkem devadesátých let se Satoranský objevil v hlavní úloze klasika české operety Rudolfa Piskáčka v televizním životopisném dramatu Věčný tulák (1990), v menší roli Tapputa v historickém TV-dramatu Šťastlivec Sulla (1991), později v hlavní roli auditora Kunze v dramatu Případ Auffenberg (1993) o skandálu penzionovaného rakousko-uherského generála Auffenberga během první světové války, ve vedlejší úloze komisaře Wanii v psychologickém TV-dramatu Příběh kriminálního rady (1994), dále v hlavní roli představeného kláštera, jenž stojí před těžkým rozhodnutím v TV-dramatu Misie (1994), odehrávajícím se v jižní Francii na začátku druhé světové války, nebo ve vedlejší roli brigádního generála Hladíka v historickém TV-dramatu Generál Eliáš (1995). Mihl se v seriálu Četnické humoresky (1997), zahrál si rektora v dalším seriálu Vyprávěj (2009), a pak došlo k Satoranského návratu v jedné z hlavních rolí kriminálního šéfa Václava Koutného v seriálu televizních krimi Policie Modrava (2015 – 2019, pilot byl natočen již v roce 2011).

Jaroslav Satoranský si v roce 1961 vzal svoji první lásku Libuši Kubovou, s níž má dceru Martinu, která je učitelkou. S manželkou už od začátku sedmdesátých let bydlí na pražském sídlišti Prosek.

Odkazy

Fotografie