Soukromá vichřice

Když se v polovině 60. let objevila na pultech knihkupců prvotina spisovatele Vladimíra Párala (tehdy inženýra severočeské chemičky) Soukromá vichřice s podtitulem "Laboratorní zpráva ze života hmyzu", nikdo netušil, s jakou úporností bude tento nelítostný analytik ubíjející životní banality a stereotypu ve svých "výzkumech" pokračovat. Ale ať už to byla Profesionální žena, Radost až do rána, Mladý muž a bílá velryba, Milenci a vrazi a další jeho díla, vždy kromě "vědeckého zájmu o onen hmyz" v nich najdeme svižný vypravěčský styl a na svou dobu odvážný ponor do světa erotiky. Jeho knihy byly čtenáři nadšeně přijímány, protože znamenaly v české literatuře jisté novum. Podobně byly vítány i filmové přepisy próz spisovatele, který patří vedle Bohumila Hrabala k nejčastěji filmovaným autorům moderní české literatury. Soukromou vichřici natočil v roce 1967 režisér Hynek Bočan. Podle režisérova názoru je Páral "jedním z prvních autorů, kteří v naší literatuře odkryli velice přímým, až drastickým způsobem reálné vztahy mezi lidmi".

V příběhu o tom, jak se šest lidí domnívá, že prožívají lásku a občas si při tom jaksi vymění partnery, vytvořil jednu z nejvýznamnějších filmových rolí Pavel Landovský, jehož Standu Kociána charakterizovala tehdejší kritika jako "živnostníčka v podnikání i v lásce". Neméně velkou a náročnou roli zde dostal Josef Somr, který hrál bezskrupulózního Adu Vinše. Oběma úspěšně sekunduje debutující Daniela Kolářová v primitivní a vychytralé postavě Bohunky, za jejímiž intelektuálně znějícími replikami je cítit prázdnota, bezútěšnost a neschopnost prožít něco hlubšího než "bouři pod peřinou" (pod tímto výstižným názvem běžel Bočanův film v Polsku). Mechanická monotónnost života však u našich hrdinů pomalu umrtvuje vše lidské včetně lásky a sexu. Hynek Bočan chtěl natočit "zlý" film a současně však film, který by nebyl nudný. Zvolil proto úmyslně metodu kontrastu. Soukromá vichřice je komedií, při níž se divák baví tak dlouho, dokud mu nedojde, že se směje vlastně sám sobě.