Snímání statických obsahů

Důležitou součástí relací byly titulky, zpočátku tištěné v tiskárně na Národní třídě, se kterou jsme měli smlouvu, že titulky budou na aktuální odpolední objednávku dodávat do večerní relace. Později byly titulky malované externisty a ještě později jsme měli vlastní grafiky. Dále jsme vysílali fotografie odebírané z ČTK, obrázky, mapky a nakreslené grafy. Předlohy se připevňovaly kancelářskými sešívačkami na kartony, které se umisťovaly na notové pultíky před kamery a asistenti kamery je po odstřižení z obrazu sklápěli - někdy také v záběru na povel kameramana. Občas se stalo, že po odstranění odvysílaných předloh zůstaly v kartonu drátky, které pak při sklápění strhly i následující obrázek a bylo zle. Jednou šéfredaktor Růžička ostře vytkl štábu takovou nepozornost, protože mu prý volal sám předseda Československého výboru pro rozhlas a televizi (ČVRT) František Nečásek, že nám ve vysílání spadly titulky!

Obrázky a titulky bylo možné také ofotografovat na diasnímky, aby se uvolnily kamery. Ovšem diasnímač byl než jeden a na pás, nikoliv na samostatné snímky, takže jeho použití pro Televisní noviny bylo těžkopádné. A proto se na diapozitivy převáděly jen pravidelně používané obrázky, ostatní se snímaly kamerami. Ty byly potřeba tři - jedna na hlasatele, dvě na snímání obrázků a také na rozhovory. Diasnímač se používal na ostatní pořady, ale jen tehdy, když odpoledne v době zkoušky pořadu diasnímač nevysílal pro Skaut.

Aby si zjednodušila třídění předloh pro jednotlivé kamery, vymyslela režisérka Danica Popovičová označení kamer na "Bouz" (kamera, která snímala hlasatele) a "Nebouz", ať už byl ten večer hlasatelem Jaroslav Bouz nebo kdokoliv jiný. (Danica později přešla do Vysílání pro děti a mládež.)

Já jsem v rámci přípravy II.televizní univerzity, v níž se v mnohých lekcích vyskytovalo hodně obrázků a fotografií, si nechal zásobovacím oddělení zadat výrobu 40 kusů lepenkových podložek pro snímání fotografií, které nám zhotovovalo fotooddělení ÚTS z předloh, zapůjčených odborníky. Podložky byly z černé lepenky (aby při náhodném záběru kamerou nebyly patrné) o velikosti pro fotografie 18 x 24 se dvěma lyžinami pro zasunutí fotografie; na horní lyžiny (mimo záběr kamery) jsem nalepil bílé štítky, na které jsem napsal modrou a červenou tuší čísla od 1 do 20. Ostatní produkční mi tuto vymoženost záviděli a když jsem přestal dělat pořady se spoustou fotografií, tak jsem podložky dal k všeobecné dispozici. Brzy jsem ovšem zjistil, že se používají tradičním způsobem, totiž s připínáním předloh sešívačkami a drátky pak v podložkách zůstávaly.

Martin Glas
31.3.2003