Filmové kamery

Provoz i rozvoj televizní techniky zajišťovala pro televizní vysílání organizace Ústřední správy spojů "Televisní studio a vysílač Praha". Do její kompetence nepatřila filmová technika, jen televizní zařízení pro snímání filmů. Filmovou techniku - stejně jako scénickou techniku - měl tedy mít na starosti nadřízený orgán "Ústředního televisního studia Praha" zajišťující zbývající, programovou část televizního vysílání, tedy Čs.rozhlas. Ten ovšem na tyto obory nebyl vůbec vybavený. Tak se stalo, že filmová, scénická a dokonce i technika ozvučení filmů (a později ozvučení videozáznamů) - byly v televizi dlouho jaksi na periferii pozornosti. (A dlouho také panoval mezi televizními techniky názor, že "kdo chce točit filmy, "ať jde na Barrandov!".)

Když jsem nastoupil do zpravodajské redakce, tak zde chybělo základní vybavení pro výrobu filmů - filmové kamery, střihací stoly, filmová laboratoř, svítidla. Většina z toho byla z dovozu za devizy a ty nebyly.

Dozvěděl jsem se, že když kameramani jednou žádali na poradě u šéfredaktora Růžičky přidělení kamer, tak prohlásil: "Jo soudruzi, s kamerou umí natáčet každý….", nedořekl , že natáčet bez kamery, to je opravdové umění, které právě činí mistry oboru!

Tehdy byly v ÚTS Praha jen dvě 16 mm kamery Caméflex, které byly vlastně univerzální. Pak jsme dostali kamery z NDR AK 16. To byla kamera velmi podivně konstruovaná, bez výstrahy a zrádně poruchová. Jeden redaktor televize NDR mi později jedovatě prozradil, že tato kamera byla zpočátku vyvíjena jako rozhlasový přijímač na velmi krátké vlny…

Jednou se vrátil rozčilený redaktor z natáčení sportovní reportáže na Vltavě a vykládal, že tak tak stačil zabránit kameramanovi, aby kameru AK 16 mrštil do vody, když mu během natáčení v nejlepším "odešla". Nedávno jsem to tomu kameramanovi připomněl a on si i po tolika letech vzpomněl.

Ke kameře AK 16 se nedováželo příslušenství, např. stativ, což při běžném zpravodajském natáčení kameramanům nevadilo. Jednou měl však kameraman Hollegcha natáčet stoptriky a k tomu bylo třeba - alespoň podle mých školních vědomostí - mít kameru "zabetonovanou". A tak jsem sháněl stativ, až jsem ho půjčil od střihače Oberreitera a blaženě jsem s půjčeným stativem štáb vypravil na natáčení. Po návratu jsem se Holleg chy nedočkavě ptal, jak se mu s tím stativem točilo a on lhostejně řekl: "ÁÁle, on mi při natáčení jen překážel a tak jsem všechno točil z ruky!" Nechtěl jsem věřit a tak jsem se pak šel podívat na film do předváděčky - ani na plátně se obraz nepohnul - moje školní vědomosti tím dostaly pořádnou trhlinu!

Pro natáčení synchronního zvuku přišlo později několik kamer Arriflex, i s jedním zvukovým boxem. Ještě později jsme dostali kamery Paillard na péro. Jednu dostal přidělenou kameraman Josef Robek. Ten využil toho, že Paillard "uměl "snímat po okénku" a natočil trik s naskakujícími úvodními titulky. Objednal u grafiků titulky namalované temperovými barvami na skleněných deskách. Pak postavil před pevný stojan na umístění desek Paillarda na kamerový stativ "vzhůru nohama", chvíli si něco pro sebe bručel - počítal na kolik okének má snímat jednotlivé titulky a začal natáčet. Na stojan postupně stavěl skleněné desky a žiletkou z nich odškraboval jednotlivá písmena. Výsledek byl na obrazovce perfektní, písmenka opravdu naskakovala až do celého titulku.

Robek přišel do televize ze Zpravodajského filmu, kde získal velikou praxi v natáčení oficialit. Měl nemocné srdce a nemohl běhat za delegacemi po továrnách jako ostatní kameramani. Jejich postrachem byl zvláště předseda parlamentu Zdeněk Fierlinger, který byl pověstný rychlochodec. Ovšem Robek ani nepotřeboval utíkat, protože věděl, kam mu sí delegace dojít a když tam skutečně došla, Robek už tam stál a v klidu ji natočil.

Když jsem odešel ze zpravodajství, stihl jsem si ještě s Robkem popovídat o budoucnosti. Řekl mi tehdy: Vyžeňte z televize promítací plátna!" "A jak byste předváděl obrázky?" "Na monitorech!" "Ahá, vy myslíte takovou teleprojekci!" A tak se zrodilo nejen pracoviště, ale i jeho dost nešťastné pojmenování. Robek stihl ještě v roce 1959 prohlásit, že za deset let budou nad námi lítat družice s televizním signálem. Spletl se jen o deset let. On se bohužel ničeho z toho nedočkal, protože o pár let později umřel. Bylo mu 45 let.

Martin Glas
31.3.2003