Historie televize se píše v Tanvaldu a ve Smržovce

Vše začalo bombardováním Hamburku roku 1943, kdy byla zničena německá pobočka nizozemské společnosti Philips. Její ředitel Ernst Busse byl říšským státním radou pověřen, aby vybudoval nový ústav, který by se věnoval tajnému vývoji technologií pracujících s ultrakrátkými vlnami – ty byly velmi vhodné pro navádění bomb, komunikaci v mlze apod.

Ředitel našel příhodné místo v Sudetech, v městě Tanvald, v textilní továrně Palme, Stumpe a spol., kam přenesl říšský Ústřední ústav pro výzkum elektronových lamp. Výzkum se rozjel naplno, v březnu 1944 měl již 100 zaměstnanců a vyvíjeli magnetrony, lampy pro impulsové vysílání, vlnoměry pro měření centimetrových délek a vysílače a přijímače ultrakrátkých vln.

Nápad umístit tento válečný výzkum do sudetského Tanvaldu byl taktický. Sudety, resp. Říšská župa Sudety, byla připojená k Říši roku 1939. Je to hornatá oblast, která stojí (na rozdíl od Hamburku) mimo zájem nepřítele. Její obyvatelstvo bylo tehdy převážně německé, či německy mluvící, a nedaleký Reichenberg (Liberec) byl hlavním městem Sudet. A v kopcovitém terénu byly rozesety desítky textilních továren a továrniček, takže této průmyslové tradice šlo jednoduše a přirozeně využít.

Na válečnou výrobu se takto tajně přeměnily skoro všechny: Gerätebau-Oberspace (AEG) v Hrádku nad Nisou zahájila výrobu vojenských světlometů; Zeiss – známá svými čočkami i do kamer a fotoaparátů začal v Rýnovicích produkovat speciální teleskopické roury do ponorek a palubní přístroje pro letadla; Kontakta v Ruprechticích se zaměřila na části řidících přístrojů pro tanky; Aerophon, původně produkující radiopřijímače v Jablonci nad Nisou (resp. Gablonz an der Niesse) začal s výrobou protileteckého zařízení na 60cm krátkých vlnách a přenosné aparatury určené pro montování na lodě a letadla. Podnik Gerewent v Rychnově nad Nisou se soustředil na přístroj „Berlin“ pro pozorování letounů za mlhy, krátkovlnné vysílače pro bojové účely, zesilovače na zařízení „Adler“ a dipólové vysílače pro krátkovlnné vysílací stanice. Jeho pobočka v Kokoníně měsíčně vyrobila 300 kusů magnetronů a vysílacích lamp k ultrakrátkým vysílacím stanicím.

Říšský ústav byl zrušen hned roku 1945. Ani tovární budova v původním stavu již nestojí. Nicméně na jejím místě, resp. přes ulici se nachází Turistická informační tabule, kde kromě devíti tanvaldských atrakcí je uvedeno turistické zastavení nazvané „Místo 1. zkušebního TV vysílání“. Na budově Městského úřadu v Tanvaldu je umístěna pamětní plaketa s nápisem: „V Tanvaldu byl koncem roku 1947 vyvinut a poprvé veřejně v ČSR předveden moderní televizní obraz.“

Abychom si uvedli souvislost, jak k tomuto „předvádění televizní obrazu“ mohlo dojít, musíme se přesunout k budově bývalé přádelny Johann Peiebsch, Erben v nedaleké Dolní Smržovce. Tehdy šlo o samostatnou obec, nyní je součást města. V této značně pompézní budově, která připomíná zámek nebo klášter, se totiž dva měsíce před instalací říšského Ústavu dr. Busseho zabydlela německá firma Fernseh A.G. Ta se již mezi válkami zabývala televizním vysíláním a jejím majstrštykem byl dnes již legendární televizní přenos Olympiády z Berlína roku 1936. Je dobré připomenout, že spoluzakladatelem této technologické firmy byl Robert Bosch, který si později založil další firmu, jejíž pračku možná máte doma, a také britský otec televize John Logie Baird se svojí společností Baird Television Ltd. London. Fernseh A.G. se specializoval na zkvalitnění rozlišovací schopnosti obrazovky: začínal na 30 řádcích, o čtyři roky později již měli 180 řádků a vyvinuli systém záznamu televizního obrazu na film s průběžným a téměř okamžitým vyvoláním (zpoždění 15 sekund od záznamu).

A jakmile vypukla válka, začala firma plnit válečná zadání od říšského ministerstva letectví. Smržovská přádelna měla skvělou dispozici pro vakuové laboratoře. Pracovalo tu až 800 zaměstnanců. Hlavním tajným úkolem bylo vyvinout „vidění na dálku“ – produkovat elektronové dvěstěřádkové kamery Seedorf. Sloužily k zachycení obrazu krajiny nebo letících svazů letadel a k jejich projekci do map. Kromě toho se ve Fernseh A.G. zabývali obrazovou telefonií, napojením Braunových trubic na telefonní vedení a přenášením obrazů při pozorování krajiny dalekohledem. A – to je asi to pro nás nejdůležitější – vyvíjeli snímací elektronky do televizních kamer zvané Superikonoskop IS9. Již v roce 1944 bylo jasné, že předválečný standard 441 zobrazovacích řádků bude překonán. Na konci druhé světové války dosáhli kvality obrazu o 625 řádků, což se stalo poválečným evropským standardem. Ten tedy vznikl v Dolní Smržovce, ze zadání nacistického Německa.

Ze secesní budovy vedla vlaková vlečka na nedalekou stanici Smržovka – dolní nádraží, odkud výrobky odjížděly do Říše. Ani tato vlečka již neexistuje, nicméně je dodnes patrné místo, kde stála. Na této zastávce se odehrálo na konci roku 1945 malé drama, které by si zasloužilo zkušeného scenáristu a televizní film.

Když přišla Rudá armáda, ředitelé Fernseh A.G. a Ústavu již uprchli a značnou část materiálního a přístrojového vybavení nechali vlakem odvézt do Rakouska, konkrétně do firmy Blaupunkt. Když do Tanvaldu vstoupila Rudá armáda, okamžitě tyto budovy zabavila v rámci tzv. válečné kořisti. Nastalo dlouhé vyjednávání mezi naším státem a Sověty, hlavně v obavě, aby nenaložili zbytek vybavení a neodvezli vše do Sovětského svazu. S mocným osvoboditelem se ovšem vyjednává těžko. Nicméně výsledkem byl kompromis, že Československo může poslat do továrny skupinu stážistů, techniků, pracovníků rozhlasu, vědců apod., která by se mohla na výzkumech podílet.

Výsledkem bylo ono drama na vlakové stanici – 3. prosince 1945 skupina stážistů šla do práce a nebyla vpuštěna do areálu. Sověti zbytek vybavení právě naložili do vlaku, který měl 38 vagonů a byl přistaven na stanici. Spolu s ním přijel doprovod ze štábu generála Žukova. Průvodčí nevěděl, jestli může vlak pustit, a tak telegrafoval svým nadřízeným do Hradce Králové, a ti zase na ministerstvo národní obrany do Prahy. Obratem mu bylo stejnou cestou sděleno, že má být vlak „za všech okolností“ zadržen. Rozkaz průvodčímu dokonce zněl: „Zamezte všemi prostředky odsunu transportu 8040!“ Na vyjednávání nebyl čas. Průvodčí měl sice u sebe revolver, ale jak se měl postavit vlaku, který byl naložen z rozkazu velitele Rudé armády? Bez svolení, bez zvednuté nádražácké plácačky, a naštěstí bez jediného výstřelu vlak ve 23:45 opustil Dolní Smržovku a vydal se přes Žitavu do Leningradu. A konstrukce televizorů značky Leningrad, na kterých bylo možno sledovat první vysílání československé televize, měly podezřele podobnou konstrukci jako televizory vyráběné v Sudetech. O elektronce Superikonoskop ani nemluvě.

Podobně bezradně však stáli před budovou bývalé přádelny i naši stážisti. Někteří se rozhodli, že se vrátí ke svým povoláním a jiní se naopak nadchli pro úkol po paměti zrekonstruovat výzkum, který byl materiálně v katastrofálním stavu. Byli formálně zařazeni do Vojenského technického ústavu, který byl součástí Československé lidové armády a v němž vzniklo pracoviště zvané Televid. To se později přejmenovalo na Závod UKV techniky a fysikální mechaniky Tanvald. Ústav přijal dalších 33 civilistů, 5 vojenských gážistů a 13 vojínů a udržel i několik německých odborníků. Měl sedm laboratoří, jejichž jména hovoří jasně: Kamera, Superikonoskop, Synchronizátor, Režijní zařízení, Vysílač, Přenos zvuku a Přijímač. Dali si za cíl vybudovat původní československou aparaturu a během první dvouletky 1947–1948 realizovat experimentální televizní přenos. A ten je právě zmíněn jak na Turistické tabuli, tak na plaketě na tanvaldském Městském úřadě.

Bylo to na konci roku 1947, kdy se těmto československým technikům podařilo sestavit první řetězec československé výroby (kamera – vysílač – přijímač) a uskutečnit první pokusy. Snímaný obraz byl kabelem poslán z kamery v laboratoři do přijímače instalovaného v protilehlé (dnes již neexistující) restauraci U Müllerů.

Veřejnosti tyto své úspěchy prezentovali 23. března 1948. Do Tanvaldu se sjeli novináři a odborníci, bylo našlapáno. Hojně se o této prezentaci psalo v novinách, titulky jako: „Máme svou televisi!“, „Viděl jsem československou televisi!“, „Rodí se nám naše televise!“ přinášely od dalšího dne mnohé noviny. Na „programu“ byly nejen přednášky techniků, ale také scénka, improvizovaná zpráva, taneční a písničkové vystoupení. Každý z účastníků si mohl zkusit „být v televizi“ a různě se před kamerou šklebit, zatímco diváci ve vedlejším sále se mohli potrhat smíchy.

Jedním z těch, kteří si to také „zkusili“, byl technik Kazimír Stahl, budoucí ředitel Československého rozhlasu. A někde tam, patrně i v jeho hlavě, se zrodila myšlenka, že by tyto prezentace byly součástí připravované Mezinárodní výstavy rozhlasu v červnu a červenci téhož roku (legendární MEVRO), a že by se s touto technologií zkusily přímé přenosy z XI. Všesokolského sletu. To všechno se stalo a zapsalo do historie. A kamery, které tanvaldská skupina vyvinula, stály i ve studiu v Měšťanské besedě 1. května 1953, a snímaly Františka Filipovského s jeho variacemi na Moliérova Lakomce.

Za připomenutí stojí i Riedlova vila, kde dnes sídlí Infocentrum Tanvald. Vila továrníka „sklářského krále“ Josefa Riedla byla rodině roku 1945 zkonfiskována, ale právě v té době zde bydlela část stážistů a pracovníků Ústavu UVK techniky, kteří pro nás vyvíjeli televizi. Ze vzpomínek, kterých se naštěstí dochovalo dost, vyplývá, že to byla velmi plodná a pěkná spolupráce. Někteří na toto tanvaldské období svého života vzpomínají dokonce jako na nejhezčí vůbec. Ve vile se ve dne v noci diskutovala televize. Příslušníci této tanvaldské skupiny totiž byli nadšenci, kteří si na stěnu ve svém oddělení přilepili nápis: „Každá minuta je drahá, národ od tebe očekává televisi!“

Autor textu: Martin Štoll