Provizorní vysílací pracoviště na Petřinách
Televizní přenosové vozy, které dosud nebyly použity na provizorních vysílacích stanovištích, se podle našich dispozic přemístily spolu s vyřazenými synchronizátory do areálu Lhotka. Hledali jsme možnosti, jak při obsazení Strahova, kde bylo centrum retranslační distribuční trasy, televizní signál do vysílání dopravit.
Vedoucí mobilní retranslační techniky ing. Gustav Vogt prováděl řadu zkoušek zařízení v terénu, a tak byly na počátku okupace téměř všechny vozy mobilní retranslační techniky mimo Prahu. Návrat této techniky zpět na pražskou základnu byl okupačními vojsky znemožněn.
Naštěstí se podařilo navázat spojení se dvěma nejzkušenějšími pracovníky mobilní techniky Vladimírem Hradeckým a Antonínem Buriánkem, kteří po řadu let spolupracovali s našimi „přenosáky" a v minulosti realizovali řadu technicky náročných pořadů Vladimír Hradecký, zvaný „Čert", vzpomíná:
„V úterý 20. srpna jsme v Telči připravovali spojení pro televizní přenos z místního zámku. Ráno jednadvacátého jsme byli probuzeni šokujícím oznámením, že po Václavském náměstí jezdí ruské tanky. Byli jsme v Telči zaskočeni, nikde nešel žádný telefon, organizátoři byli bezradní, policajtům šel jeden telefon do Prahy, ale také toho moc nevěděli – jediné „čekejte". Při nakupování benzínu jsme narazili na asi kilometr dlouhou frontu, ale díky zpravodajství vysílanému ČST jsme byli obslouženi přednostně. Situace se neměnila, pořád jsme neměli informace, jak vypadá provoz na silnicích, jak se chovají okupační vojáci, jaká jsou opatření, zákazy a co si vůbec okupanti vymysleli.
Pozdě odpoledne jsme se dvěma přenosovými vozy vyrazili do Prahy. Přestože jsme jeli mimo hlavní silnice, narazili jsme na přesun vojáků. Silnice byla uzavřena a nebylo kudy objet. Asi po hodině čekání, když přesun neměl stále konec, jsme začali vyjednávat s hlídkou, aby nás pustila. Vojáci nás nakonec pustili s tím, že jedeme na vlastní nebezpečí. Po 15 kilometrech nepříjemné jízdy proti koloně jsme v pořádku vjeli na volnou silnici a dojeli šťastně do Prahy.
Ve čtvrtek jsme se sešli v práci. Diskuse co dál, vedení po příkazu ministra spojů Karla Hoffmana k zastavení provozu všech vysílačů rozhlasu a televize včetně radioreleových tras přešlapuje na místě, nám nechává volnou ruku. Domluvíme schovávání zbylých přenosových aut. Odcházíme trochu rozpačití s tím, že se uvidí. Po poledni, kdy už jsem doma, u nás zvoní Vladimír Zvelebil, zvaný Nikos, že se připravuje provizorní vysílací stanoviště, abych s ním jel do ´přenosů´ v Římské ulici. Beru skútr Čezetu a vyrážíme. Cestou nás zaskočí okupanti – po ulici od vršovického nádraží jede obrněný transportér a střelec s kulometem míří ze strany na stranu. Všichni, kdo jsou na ulici, se utíkají schovat a my s Nikosem zastavujeme a schováváme se za strom, asi tak 15 cm kmínek. V Římské se ve spolupráci s koordinačním pracovištěm řeší zřízení dalšího provizorního pracoviště. Vysílač je daný – Buková hora u Děčína – a místo pro provizorní pracoviště v Praze vychází pro spolehlivé spojení někde na Petřinách. Domlouváme se, co kdo zajistí, a akce ´Petřiny´ se rozjíždí.
V pátek 23. srpna se scházíme v práci, zajišťujeme potřebná zařízení. Přenosáci sdělují, že pracoviště bude v hotelovém domě na Petřinách. Zařízení na pracovišti nainstaluje a bude obsluhovat Václav Novák a Milan Nyč, koncovou stanici na vysílač Buková hora zaveze a uvede do provozu Tonda Buriánek a Čert Hradecký. Nakládáme s Tondou Buriánkem vše potřebné do poštovního Robura a vyrážíme na Bukovku. Opět se snažíme jet vedlejšími silnicemi, cestu úplně dobře neznáme, a jelikož jsou dokonale odstraněny všechny dopravní ukazatele, trochu bloudíme. Dokonce jsme jednou, když se ptáme na cestu, označeni za stávkokaze, protože jedeme v době generální stávky. Velikou neznámou byl pro nás přejezd Labe – hlídané mosty – nakonec se rozhodujeme, že zkusíme most v Roudnici. Zastavujeme daleko před mostem a pěšky obhlížíme most. Ten hlídán nebyl a přes značné bloudění dorážíme na Bukovku. Instalujeme zařízení, nastavujeme spojení s pracovištěm na Petřinách, předáváme televizní signál obsluze vysílače. Pracoviště v hotelovém domě na Petřinách může zahájit vysílání. S obsluhou vysílače upřesňujeme provoz trasy, používání telefonu a domlouváme podmínky utajení. Popřejeme, ať vydrží – jsou jeden z mála vysílačů, který nebyl obsazen – a s dobrým pocitem odjíždíme do Prahy, kam dojedeme bez problémů.
Já jsem ještě na konci týdne střídal na Petřinách Milana Nyče a zažil jsem tu krásnou atmosféru soudržnosti, jakou jsem už nikdy jindy nezažil.“
Zatímco „retranslačníci" zahájili práce nad spojením s vysílačem Buková hora v nedostavěném hotelovém domě, v té době nejvyšším bodu na Petřinách, Vladimír Zvelebil dohadoval v koordinačním pracovišti přepravu obrazového a zvukového zařízení přes Vltavu na smíchovskou stranu. Tu pak také sám zajišťoval. Byla zvolena velmi neobvyklá cesta televizní techniky, vynucená přísnými kontrolami okupačních jednotek na vltavských mostech. Pan Zvelebil vzpomíná:
„S důvěrou jsme zašli do nejbližší loděnice (dříve SKEP) a převoz zařízení nám zajistili místní vodáci. Stejně ochotně a samozřejmě nám „teta" správcová na druhém břehu zařízení uschovala do příjezdu našeho roburu. Pak následoval převoz zařízení do čerstvě dostavěného hotelového domu a jeho umístění v posledním patře.“
Provizorní vysílací stanoviště na Petřinách bylo vybaveno jednou kamerou a synchronizátorem, zvukovým mixážním pultem a televizním přijímačem s NV výstupem, který umožňoval propojovat signál z různých místních vysílání do výkonného vysílače na Bukové hoře. Střihové operace se prováděly přepojováním kabelů, aktuální filmové reportáže se promítaly na stěnu místnosti a snímaly kamerou. Tím byl základní účel naplněn.
Retranslační spojení Petřiny-Buková hora fungovalo perfektně. Signál z vysílače Buková hora pokrýval nejen území severních Čech, ale také příjem signálu v Praze a středních Čechách byl perfektní. Na vybavení provizorního vysílacího pracoviště a jeho provozu se podíleli Vladimír Zvelebil, František Gutman, Jan Švehla, Karel Tunzer.
Ze vzpomínek Františka Gutmana:
„Obrazové zařízení – kamera, kamerová jednotka, synchronizátor, zvukový mixážní pult, televizní přijímač s vyvedenou NF spolu s vysílačem mobilního retranslačního zařízení spojů MT-11 – bylo uvedeno do provozu. Také přijímací část MT-11 byla úspěšně dopravena na televizní vysílač Buková hora. Po nastavení retranslačního zařízení kvalita televizního signálu z pracoviště na Petřinách na vysílač Buková hora překonala očekávání. Vysílač pokrýval kvalitním signálem nejen severní Čechy, Prahu a okolí, ale i podstatnou část území Čech.
Pro doplnění vysílání o aktuální události z filmových reportáží ze života v okupované zemi bylo zařízení provizorního pracoviště doplněno o promítačku 16 mm. Snímání obrazu televizní kamerou ze stěny bylo již úspěšně uplatněno ve vysílání na jiných provizorních pracovištích.
Osádka pracovníků přenosové techniky a mobilních retranslačních spojů byla po celou dobu na místě připravena kdykoli podle potřeb uvést zařízení provizorního vysílacího pracoviště do provozu.
Zkušenosti přenosáků s prací a odpočinkem v těžších podmínkách pomohly při „nocování" ve vestavěných skříních hotelového domu s přikrývkou novinami.
Přelety vrtulníků okupantů v těsné blízkosti dvanáctipatrového hotelového domu vyvolaly obavy z odhalení parabolické antény MT-11. Následovala ´maskirovka´.“
Vladimír Zvelebil charakterizoval činnost provizorního vysílacího studia takto:
„Jinak jsme fungovali nejvíce jako jakési diskusní studio. Naším trvalým patronem byl Emil Zátopek, který díky své popularitě zařídil naše střežení příslušníky VB z nedaleké stanice. Kromě toho přiváděl před naši kameru řadu zajímavých hostů. Často se u nás objevoval pan Luděk Pachman, který přiváděl i hosty ze zahraničí. K hostům, na které vzpomínáme nejraději, patřil Jaromír Hanzlík, který se na místě přesvědčil, v jakých podmínkách pracujeme a ocenil naši práci. Byl to jeden z prvních signálů odezvy, že děláme prospěšnou práci, kterou lidé venku oceňují.
Zajímavá byla i návštěva švédských novinářů, kteří nemohli pochopit, že po několika dnech okupace existují ještě televizní studia v provozu.
Ostatně podpisy všech spolupracovníků i hostů jsou na pamětní listině, kterou připravil a uchoval Karel Tunzer, zvukový technik, mikrofonista a mistr zvuku v jedné osobě po celou dobu vysílání z Petřin.
Zásobování potravinami zajišťovala jedna ze sestřiček z kuchyně vojenské nemocnice, ovšem jen tak dlouho, než to odhalily její kolegyně a napadly ji, že zásobuje Rusy. Pak musela s pravdou ven a od té doby nás doslova rozmazlovaly všechny, takže jsme mohli přilepšovat i kolegům na ostatních „štacích", kteří neměli takové štěstí jako my.
Vzpomínám ještě na chování našich lidí v té době vůbec. Když jsem převážel náhradní díly řídce obsazenou tramvají těsně před kontrolou na mostě, několik cestujících vstalo, postavilo se ke mně tak, že kontrolující neviděl, co neměl, a než jsem se vzpamatoval natolik, abych poděkoval, už zase všichni seděli na svých místech a tvářili se zcela nezúčastněně. Nebo řidič autobusu, který změnil se souhlasem všech cestujících trasu, aby nám odvezl proviant, kterého nám připravily již zmíněné sestřičky ten den až příliš.“
Tolik vzpomínky pamětníka. Přístup lidí k nám na všech místech našeho působení na provizorních pracovištích byl prostě fantastický.
Petřiny byly pro televizní vysílání v srpnových dnech zvláště významné, protože se je díky spojařům podařilo jedním skokem napojit na vysílač Buková hora, který svým výkonem pokryl značnou část okupovaného území Čech signálem. Výhodou vysílače bylo, že byl umístěn v kopcovitém terénu mimo hlavní komunikace. Od 23. srpna do návratu naší delegace z Moskvy se odvysílalo několik desítek relací.