Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Zdeněk Liška — Lidé — Česká televize

hudební skladatel

* 16. března 1922

† 13. července 1983

Hudební skladatel Zdeněk Liška se narodil v roce 1922 ve Smečně u Kladna v muzikantské rodině. Otec byl sice horníkem, ale zároveň dobrým muzikantem – hrával se svou kapelou na různých svatbách, křtinách a pohřbech. A zaučoval i Zdeňka, takže ten v osmi letech uměl hrát na akordeon a housle, a v době studií na gymnasiu ve Slaném už komponoval svoje skladby. Přestože byl obdařen absolutním sluchem, a jeho skladatelský talent byl už v té době zřejmý, byli rodiče nakonec proti tomu, aby se hudbou zabýval seriózněji. Zdeněk se ale vzepřel a přestoupil na pražskou konzervatoř, kde si vybral obory skladba a dirigování. V tom čase už samozřejmě výborně ovládal také hru na klavír a na trombon. Školu dokončil v roce 1944, a krátce poté se stal dirigentem amatérské filharmonie ve Slaném (1944–1945). V podstatě si ale nebyl příliš jist, jestli zrovna tohle je to pravé. Odmítl nabídku na místo ředitele hudební školy v Humpolci a v roce 1946 se rozjel do filmových ateliérů ve Zlíně, kam ho pozval jeho bývalý profesor ze slánského gymnasia Jaroslav Novotný.

Ve Zlíně nejprve vytvářel hudbu k reklamním šotům (Dřeváčková serenáda z reklamy na letní dřeváky je prý údajně jeho vůbec první skladbou v jeho novém působišti), reklamním filmům (např. Postel o 5 HP) či dokumentům (Přístav v srdci Evropy). Poté začal pracovat s významnými tvůrci animovaného filmu Hermínou Týrlovou a Karlem Zemanem – konkrétně pro něj skládal hudbu kupříkladu k jeho loutkovým filmům o Panu Prokoukovi, a tato spolupráce později pokračovala i u některých celovečerních filmů. Liškovým první počinem pro celovečerák byla ale hudba ke komedii Pára nad hrncem (1950) režiséra Miroslava Cikána. Co se týče Zemana, zkomponoval Liška hudbu k jeho filmům Poklad ptačího ostrova (1952, animovaná celovečerní pohádka), Vynález zkázy (1958, geniální využití spinetu k navození atmosféry technického věku konce 19. století) a Baron Prášil (1960).

Od začátku šedesátých let začal Zdeněk Liška spolupracovat s filmovými studii Barrandov. Proto neustále pendloval vlakem mezi Zlínem (tehdy Gottwaldovem), kde bydlel, a Prahou, přičemž někteří jeho spolupracovníci a lidé z jeho okolí tvrdí, že v tom vlaku často komponoval. Dokázal ale skládat i ve studiu během poslechu úplně jiné skladby, a ještě upozorňovat na chyby v nahrávce. Při samotné práci byl rychlý, precizní a soběstačný. Udělal si skicu, pak partituru, a ani v další části procesu neměl žádné spolupracovníky – všechna aranžmá si dělal sám. Pouze rozepsání partitur už nechal na jiných.

S kinematografií byl dokonale sžit – dokázal převést filmový děj do řeči hudby, čímž udal filmu vlastně rytmus. Uměl napsat cokoli, co by filmu posloužilo, inspiroval se nejen v hudbě středověké, vážné (baroko, motivy oper i straussovský valčíček), ale také v současné moderní hudbě, dokázal složit lidovku, dechovku, kuplet, jazz, rock nebo elektroniku, navíc se pro dokreslení určitých situací nebál používat různých zvukových efektů a ruchů. Byl mistrem kontrastu: například do těch nejstrašnějších scén psal krásné nadpozemské sbory, naopak v hladivých okouzlujících scénách zněly melancholické nebo ponuré smyčce. Neexistovaly pro něj žádné meze, žádné zábrany, nechtěl a také nebyl ničím omezován. Všechno pro něj bylo prostě možné. Jak říká hudební skladatel Martin Dohnal v dokumentu o umělci: „Byl mimořádný a pozoruhodný mistr stylizace, to znamená, že byl schopen podrobit si jakoukoliv matérii, dostat se do jakékoli technologie… ale nikdy těm metodám nepodlehl.“ Když pak hudbu nahrával, věděl naprosto přesně, jak má orchestr znít. Navíc někdy bylo obsazení orchestru zcela netradiční – kombinoval různé druhy nástrojů. Použití naechovaných smyček vokálů a sboru místo rytmiky bicích je považováno právě za jeho vynález. Při nahrávání hudby pak nejčastěji spolupracoval s dirigentem Františkem Belfínem, u některých filmů i s dalším dirigentem Štěpánem Koníčkem.

Jeho invence byla nevyčerpatelná – svou hudbou naplnil hodně přes dvě stě filmů (celovečerních, krátkometrážních, televizních), spoustu seriálů a přes stovku dokumentů. Pracoval i pro divadla, za jeho stěžejní díla jsou považována například hudba k Faustovi pro Laternu magiku nebo ke Hře o lásce a smrti pro Městská divadla pražská. Pokud bychom jen namátkou vybrali několik filmů, neměly by chybět jeho bubny a píšťaly v dramatu Vyšší princip (1960, režie Jiří Krejčík), dále drama z poloviny 18. století Ďáblova past (1961, František Vláčil), sci-fi Ikarie XB-1 (1963, Jindřich Polák) nebo oscarové drama Obchod na korze (1965, Ján Kadár, Elmar Klos). Pro tříhodinové drama Markéta Lazarová (1966, František Vláčil), jehož děj se odehrává někdy ve 13. století, napsal Liška fascinující církevní sbory, skoro jak ze středověkého souboru Carmina Burana; ty pak využil i ve snímku Údolí včel (1967, František Vláčil), jenž zachycuje přibližně stejnou dobu.

Ve druhé polovině šedesátých let spolupracoval Liška i s tvůrcem krátkometrážních animovaných filmů, režisérem Janem Švankmajerem – vytvořil hudbu například k jeho snímkům Rakvičkárna (1966), Historia Naturae (Suita) (1967) nebo Don Šajn (1969). Mezitím napsal titulní melodii k televiznímu retro-krimiseriálu Hříšní lidé města pražského (1968, Jiří Sequens), nebo k televiznímu dramatu Balada o sedmi oběšených (1968, Martin Hollý ml.). Pro psychologické hororové drama z pražského krematoria Spalovač mrtvol (1968, Juraj Herz) pak skladatel využil výše zmíněného efektu vkládání vznosné a éterické hudby do vcelku děsivých scén. Z dalších filmů s Liškovou hudbou lze uvést Kachyňovo drama Smešný pán (1969), koprodukční baladické drama Touha zvaná Anada (1969, Ján Kadár, Elmar Klos), a zejména filmový experiment, podobenství Ovoce stromů rajských jíme (1969, Věra Chytilová), kde je Liškova práce oceňována skoro nejvíc.

Na přelomu 60. a 70. let koupil Liška vilu v Hlásné Třebáni včetně střihacího stolu a komponoval už jen tam – však také v sedmdesátých letech udělal nejvíce práce. Až hymnické pasáže obsahuje jeho hudba pro dětský film Lišáci, Myšáci a Šibeničák (1970, Věra Plívová-Šimková), velmi zapamatovatelný motiv trubky zazní v rámci žižkovské odrhovačky Hříšní lidé v další retro-krimi Pěnička a paraplíčko (1971, Jiří Sequens), renesanční cembalo pak v historické komedii Hry lásky šálivé (1971, Jiří Krejčík). Myšlenka na další jeho projekt se vylíhla ovšem až na Blízkém Východě. V roce 1967 navštívil na výstavě Expo v Montrealu náš pavilon iránský šáh Rezá Pahlaví s císařovnou Farah a byl ohromen českou multimediální projekcí Kinoautomat (tvůrců Radúze Činčery a Jaroslava Friče), ke které právě Liška složil hudbu. A tak autor expozice Frič, kameraman Emil Sirotek, střihač Alois Fišárek a Liška nakonec putovali do Iránu, kde připravovali multimediální projekt k chystaným výročí perské monarchie – mělo se jednat o výstavu, film z ní (Teherán 1976, obé vytvořil Jaroslav Frič se svým týmem) a samozřejmě hudební složku, o kterou se postaral Liška napsáním několik kompozic.

Pokud bychom chtěli vyjmenovat několik filmů s Liškovou hudbou v dalším průběhu sedmdesátých let, byly by to válečné drama Vlak do stanice Nebe (1972, Karel Kachyňa) s ústřední valčíkovou melodií, komedie Jáchyme, hoď ho do stroje (1974, Oldřich Lipský) s titulní počítačovou skladbičkou, která zhruba o 5–6 let předběhla pokusy britských elektroniků typu The Human League, nesmí chybět ani znělka propagandistického seriálu 30 případů majora Zemana (1974–78, Jiří Sequens). Velmi invenčně si Liška počínal v trilogii z pravěku: pro snímky Osada Havranů, Na Veliké řece, Volání rodu (1977, Jan Schmidt), použil coby rytmus smyčky s lidskými výkřiky. Z dalších snímku je možno uvést válečné drama Stíny horkého léta (1977, František Vláčil), historický životopisný snímek Božská Ema (1979, Jiří Krejčík) a další válečné drama Signum laudis (1980, Martin Hollý ml.).

Zdeněk Liška byl naprostým solitérem: nikdy se politicky neangažoval a nebyl členem žádného svazu umělců, zajímala ho jenom tvorba, tvůrčí proces. Byl dvakrát ženatý, jeho druhou manželkou byla sboristka Dana, kterou poznal při natáčení Markéty Lazarové. Ke konci 70. let už práci odmítal, dík své korpulentní postavě trpěl celý život cukrovkou a s přibývajícím věkem se množily zdravotní problémy. Geniální skladatel s obrovskou invencí Zdeněk Liška nakonec zemřel v roce 1983 v Praze.

V roce 2000 o něm natočil Petr Ruttner dokument Zdeněk Liška. V roce 2017 pak Pavel Klusák další dokument s názvem Hudba Zdeněk Liška.

Odkazy