Pavel Landovský

herec

* 11. září 1936

† 10. října 2014

Stejně jako Ivu Janžurovou si diváci po svém přejmenovali na „Janžurku“, i dalšího nepřehlédnutelného herce vzali za svého. Pavel Landovský se tak navždy stal „Lanďákem“ a ani jeho nucená emigrace se nijak nepodepsala na jeho popularitě. Vždy zůstal rebelem, který rád dráždil svoje okolí a – i když to bylo někdy dost nesnesitelné – rád říkal věci tak, „jak mu zobák narostl“. Pro někoho už navždy zůstane majorem Terazkym z Černých baronů, pro jiné je nesmrtelný jeho nenažraný svědek ze Svatby jako řemen.

Pochází z Havlíčkova Brodu, původně se vyučil nástrojařem, po maturitě na strojní průmyslovce se celkem čtyřikrát marně pokoušel dostat na studium herectví na DAMU. Prošel jako statista divadelními scénami v Šumperku, Klatovech a Pardubicích. Nakonec na 10 let zakotvil v pražském Činoherním klubu, kde působil také jako příležitostný dramatik (hry Hodinový hoteliér či Chudobinec aneb případ vesnického policajta). Byl jedním z nejlepších českých herců 60. let a jeho role hejtmana v inscenaci Gogolova Revizora se stala ikonou tehdejšího divadla.

Pavla Landovského si velmi záhy oblíbili filmaři, zejména ti, kteří se hlásili k tzv. nové české vlně. Bylo to jednak díky jeho netypickému zjevu a jednak díky jeho naprosto uvolněnému herectví, nebo spíše naprosto přirozenému fungování před filmovou i televizní kamerou. Velké i menší role, které mu čeští tvůrci svěřili, ozdobily nejedno dnes už klasické dílo stříbrného plátna. Trhákem Landovského filmové kariéry byl snímek Utrpení mladého Boháčka z roku 1969 v režii Františka Filipa. Nesmělého strategického svůdce si pak zahrál i ve filmové verzi povídky Milana Kundery Já, truchlivý Bůh (režie Antonín Kachlík).

Sedmdesátá léta však přinesla Landovskému nucený ústup ze slávy. Vedle hercova odporu k nastupující normalizaci k tomu přispěl i zvyk říkat, co si myslí. Po podpisu Charty 77 byl v roce 1978 v rámci akce Asanace donucen opustit republiku. Emigrace ale pro Pavla Landovského neznamenala konec herecké kariéry. Velmi záhy se uplatnil jako opora hereckého souboru vídeňského Burgsteatru. Pokračoval ve své režijní a dramatické práci a jeho hlas mohli jeho čeští diváci slýchat z legendárního rádia Svobodná Evropa.

Změna režimu v tehdejším Československu mu umožnila návrat do vlasti, natrvalo se z Rakouska vrátil v roce 1996 po skončení vídeňského angažmá. Hostoval v Divadle Na Zábradlí, v Činoherním klubu i v Národním divadle. Početnější než výčet divadelních rolí je jeho polistopadová filmografie. Vedle populárního majora Terazkyho v Černých baronech z roku 1992 ztvárnil různé postavy například ve snímcích Amerika, Cesta pustým lesem, Nejasná zpráva o konci světa, Nestyda či Vratné lahve.

Odkazy

Fotografie