Vzpomínky redaktora zpravodajství Čs. televize Jiřího Svejkovského

V roce 1967 se vedení KSČ v čele s Antonínem Novotným dál snažilo pokračovat ve své dogmatické, cenzurní a represivní politice vůči kulturní frontě. Tento styl politiky však stále častěji narážel na odpor umělců, spisovatelů a novinářů. Připomínám IV. sjezd spisovatelů v červnu 1967, po němž následovalo vyloučení několika předních spisovatelů z KSČ.

Vedení Čs. televize bylo v té době plně podřízeno sekretariátu ÚV KSČ. V tomto orgánu se však objevovali už budoucí představitelé Pražského jara, např. Václav Slavík, Zdeněk Mlynář, Dušan Havlíček. Ve vysílání televize se nové myšlenky nezbytnosti obrody socialismu a tím i kritika dosavadní politiky KSČ objevovala jen sporadicky, skrytě a to zpravidla přes ekonomické problémy doby.

Už v říjnu 1966 jsem v Čs. televizi, ještě jako externista, moderoval pořad režiséra Jiřího Stehlíka „Umění podnikat“. V roce 1967 to už byl celý seriál o nastupující vědecko technické revoluci, zpracovaný podle stejnojmenné knížky R. Richty. Jednotlivé pořady měly příznačné názvy, jako „Křižovatka dějin“, „Na prahu nové epochy“ apod. a vyvolaly mimo diváckého ohlasu i kladné hodnocení v tisku.

Společnost se díky kritičtějšímu pohledu televize na ekonomické, ale i sociologické či regionální problémy teprve probouzela. Každá odvážnější kritika ve vysílání byla ihned napadána ze strany „ublížených“ ředitelů podniků nebo tajemníků okresních výborů KSČ.

K politickému sbližování části komunistického vedení s Čs. televizí začalo v roce 1968 rychle po lednovém plénu ÚV KSČ a po zvolení Alexandra Dubčeka prvním tajemníkem strany. Oficiální komuniké přiznalo v podstatě jen výměnu postů mezi Novotným a Dubčekem, ale o jeho průběhu, o vyhrocených názorech v diskusi tradičně mlčeno. Diváci, řadoví komunisté chtěli však vědět víc. Vedení Televizních novin v Čs. televizi, kde už byl několik měsíců šéfredaktorem Kamil Winter, začalo oslovovat nové členy ÚV KSČ, zda jsou ochotni o průběhu lednového pléna strany říci na televizní obrazovce něco víc. Tak jsem už 17. ledna měl možnost natáčet rozhovor s novým členem předsednictva ÚV Josefem Špačkem. K natáčení došlo v pokoji hotelu Praha za Prašnou branou, kde byl Špaček, jako Brňan, ubytován. Hned 22. ledna jsem do prvního vydání Televizních novin připravil rozhovor na toto téma i s Oldřichem Černíkem.

Den předtím, 21. ledna, otiskl deník Práce úvodník Josefa Smrkovského s názvem „Oč nám jde“. To byl pro pracovníky Čs. televize další podnět k tomu, aby se sešel tamní stranický aktiv, který ve svém usnesení žádal nové vedení KSČ o zásadní změnu v poskytování informací médiím.

Ještě v lednu bylo zahájeno vysílání večerních „Domácích komentovaných zpráv“. Bylo to vlastně druhé vydání Televizních novin, doplněné o další aktuality a rozhovory s různými progresivními odborníky. Na těchto pořadech se vždy po týdnu se mnou střídali jako komentátoři Mário Ilk a Čeněk Pražák.

Současně jsme počátkem roku začali ve zpravodajství vysílat převážně politické komentáře s názvem „Tváří v tvář“. Tady už buď sami redaktoři nebo jimi pozvaní (či natočení) politici hovořili k ožehavým otázkám nové politické skutečnosti. Připomenu komentář Jiřího Kantůrka z 18. ledna nazvaný „Po lednovém plénu“, vystoupení Oty Šika natočené Máriem Ilkem na téma „Hospodářské problémy po lednu 68“, vysílané 15. února atd.

Například 15. března jsme zorganizovali vystoupení Oldřicha Černíka mezi havíři na dole Centrum u Mostu s názvem „Jak to bylo v lednu na plénu ÚV KSČ“. Celá padesátiminutová beseda, kterou jsem natáčel, pak byla odvysílána ve zvláštním večerním čase.

V březnu v pořadu „Tváří v tvář“ hovořil Kamil Winter s ústředním ředitelem Čs. televize Jiřím Pelikánem „Nad dopisy diváků“. V dubnu zde měl komentář k současné situaci Zdeněk Mlynář a v květnu docent Hermach na téma „Kdo je zdiskreditovaný“. Dále také Jiří Hanzelka a další.

V tomto období od ledna a vlastně až do srpna 1968 docházely do zpravodajství Čs. televize stovky dopisů a rezolucí celých kolektivů ze závodů, z jejich stranických organizací i odborů, které jednoznačně vítaly novou politiku KSČ a nový duch ve vysílání. S takovými rezolucemi jsme pochopitelně ochotně ve vysílání pracovali. Docházely ovšem i rezoluce nově vznikajících politických proudů jako byl Klub angažovaných nestraníků (KAN) či K 231, což byl Klub politických vězňů odsouzených podle § 231 Zákona na ochranu republiky. Konečně to byla i usnesení z obnovovaných organizací České sociální demokracie. Vedení televize, které bylo v pravidelném spojení s novým vedení KSČ, však po doporučení jeho reformních členů tyto rezoluce a požadavky do vysílání nepovolovalo. Čs. televize jako nejvýznamnější hromadný sdělovací prostředek s největším vlivem na diváky, se vědomě střežilo toho, aby ve svém vysílání nevytvářelo pro sovětské vedení „důkazy“, že i státní televize vysílá „kontrarevoluční požadavky“. Stejně tak jsme sami ze stejných důvodů rozhodli nevysílat žádné udavačské dopisy nebo požadavky různých kolektivů i jednotlivců na odvolání různých představitelů strany a státu. To, co si mohli dovolit v některém regionálním tisku, to si Čs. televize dovolit nesměla a ani nechtěla.

Schůze základních organizací KSČ v Čs. televizi se v jarních měsících roku 1968 podobaly výrobním poradám, na nichž šlo o to, jak dál napomáhat obrodnému procesu. Celozávodní schůze strany už byly velmi bouřlivé. Na jedné z nich, v březnu, se k nám snažil mluvit ze starých dogmatických pozic člen ústředního výboru Jiří Hendrych. Sklidil za to od účastníků schůze kritiku s návrhem, aby raději odstoupil.

Nepamatuji, že by v té době někteří redaktoři zpravodajství otevřeně vyjadřovali své opačné názory na události z jara 1968. Ty se u některých projevily až v letech 1969–70 při stranických prověrkách a ve vysílání to byl například redaktor Miroslav Žižka.

V březnu došlo k vyhrocení názorů mezi několika redaktory a šéfredaktorem redakce Televizních novin Kamilem Winterem. Příčinou nebyly odlišné politické názory, ale Winterova kritika jejich malé aktivity na nových úkolech. Zmínění redaktoři (už nejsou mezi námi) se cítili kritikou dotčeni a sepsali proti Winterovi obsáhlý ostrý pamflet, který šéfredaktor pokládal za útok jedné stranické skupiny na svou funkci. Pamflet nebyl nikdy projednán a Winter jeho autory ignoroval. Dotyční redaktoři později, při stranických prověrkách, využili této kritiky jako důkazu svých správných postojů v období Pražského jara 1968.

Obrodný proces začali současně se zpravodajstvím podporovat i redaktoři publicistiky. Vzpomínám na jejich živě vysílanou dramatickou debatu „Kam spějeme?“ se starými (konzervativními) libeňskými komunisty. Opozice obrodného procesu se tu tak dostala na obrazovku.

Velký ohlas vyvolávaly pořady redaktora Vlastimila Vávry zaměřené k objasnění sebevraždy Jana Masaryka na jaře 1948. Pozadu nezůstali ani redaktoři v Ostravě a Brně. Do Ostravy jsem byl pozván k moderování besedy s poslanci. Pořad se jmenoval „Obžalovaná je lhostejnost“.

V březnu se konaly okresní konference KSČ. Dozvěděli jsme se, že na konferenci SONP Kladno má v neděli 13. března vystoupit Dubček. V té době ještě platilo, že jednání na těchto schůzích je jen záležitostí pozvaných delegátů a žádní novináři, snad jen výjimečně z Rudého práva, na ní nemají přístup. Přesto jsme tam – bez štábu – já, Winter a fotograf jeli. Nevyhodili nás! O přestávce se účastníci vytratili do foyeru a Dubčeka nechali v sále za předsednickým stolem. Zašel jsem za ním a měli jsme tak jako první rozhovor, především o tom, čeho chce KSČ dosáhnout a jak jí v tom mohou sdělovací prostředky, zvláště televize, pomoci.

Vývoj obrodného procesu posunulo jednání pléna ÚV KSČ z 5. dubna, na němž byl přijat a vyhlášen „Akční program KSČ“. Tento dokument byl sice ještě v některých formulacích poplatný internacionálním závazkům vůči SSSR, ale distancoval se už od chápání vedoucí úlohy strany jako monopolní moci stranických orgánů nad občany nestraníky. Zahrnoval konkrétní cíle nápravy, jako konec třídního kádrování ve všech oblastech společenského života. Svými progresivními myšlenkami se Akční program stal pro dogmatiky všeho druhu a všech národností nebezpečným a nepřijatelným dokumentem.

Pro nás, redaktory – více už publicisty než zpravodajce – se Akční program stal obrovským zdrojem informací a podnětů k další práci.

V dubnu probíhaly krajské konference strany a pro nás bylo samozřejmé být při tom a natáčet zajímavé příspěvky. Mnohým delegátům se to nelíbilo, nebrali na vědomí, že cenzura už neexistovala a napadali nás za odvysílané pořady. Tuším, že v Plzni nějaká soudružka navrhovala, abychom konferenci opustili. Naštěstí byl její návrh zamítnut.

Druhého května jsme měli poprvé možnost natáčet Dubčekův hlavní projev na plenárním zasedání ÚV KSČ ve Španělském sále Pražského hradu. Z tiskového oddělení ústředního výboru jsem měl k dispozici kopii textu Dubčekova projevu a mohl jsem si tak předem připravit jeho hlavní myšlenky do prvního vydání Televizních novin.

Před zahájením diskuse jsme byli ze sálu slušně vykázáni. V předsálí jsme se snažili natáčet rozhovory s účastníky zasedání. Chtěli jsme dokázat, že v televizi nedáváme slovo jen dubčekovcům, ale i jeho opozici. Konzervativní politici, mezi nimi například Oldřich Švestka či Antonín Kapek, rozhovor na kameru odmítli, s natáčením však souhlasil Vasil Biľak, který pevně stál na pozicích „internacionálního socialismu“.

Už v březnu musel Dubček čelit první kritice Brežněva a spol. na schůzce v Drážďanech. O měsíc později,4. května, si Dubčeka a další členy předsednictva ÚV KSČ Brežněv zavolal na kobereček přímo do Moskvy. Dubček se Smrkovským a Krieglem všude odolávali a obhajovali svou politiku „socialismu s lidskou tváří“.

Koncem června jim jejich argumenty „pokazil“ článek spisovatele Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“, otištěný hned v několika denících. Proto se 15. července ve Varšavě sešli, kromě ČSSR, členové Varšavské smlouvy a pražskému vedení KSČ zaslali ostrý a již varující dopis.

O přípravě těchto schůzek i o jejich výsledcích jsme byli, my novináři, zpravidla informováni přímo v sekretariátu ÚV. Současně nás tu znovu a znovu vyzývali k „odpovědné práci“, která nebude Moskvu provokovat k další kritice Dubčekovy politiky.

K dopisu z Varšavy mám zvláštní vzpomínku. Dne6. července se v Obecním domě konala konference pražské městské KSČ. Hlavní projev tu měl Josef Smrkovský a v diskusi dostal z pléna dotaz, jak je to s dopisy, zda opravdu došly a proč je předsednictvo nezveřejnilo. Smrkovský přiznal, že přišel dopis nejen ze SSSR, ale i od ostatních zemí Varšavské smlouvy. Hlavně ale řekl, že „dopisy není třeba dramatizovat, bude o nich napřed jednat předsednictvo a ukazuje se, že dojde k dalším konzultačním schůzkám. Situace je složitá, stavíme ale i nadále na přátelství se SSSR a s ostatními socialistickými zeměmi. Předpokladem tohoto přátelství je ovšem suverenita našeho státu“.

Vznikla vzrušená debata, proč předsednictvo nepostoupilo dopisy stranickým organizacím. Většina delegátů byla proti tomu, aby o dopisech věděly dříve televize a rozhlas.

Chtěl jsem ve vysílání použít tu část projevu, kde Smrkovský odpovídal na dotaz k dopisům. Potřeboval jsem znát jeho názor, a tak jsem mu to napsal na kousek papírku, který mám dodnes uschován. Smrkovský k mé otázce připsal „ano“ a podepsal se. O rok později –1. října 1969 – ve stranickém časopise Tribuna právě tohle „ano“ pro televizi přiložila, vždy správně ideologicky uvědomělá redaktorka Anna Svárovská, jako další hřích do seznamu Smrkovského provinění proti KSČ.

Další schůzky s Moskvou na sebe nenechaly dlouho čekat. Už 29. července byl Dubček s dalšími členy předsednictva, včetně Biľaka, Brežněvem pozván k jednání do Čierné nad Tisou.

Celý červenec byl plný politického napětí. Na českém území byla sovětská vojska na cvičení Šumava, které však mělo probíhat jen v červnu, ale jaksi se protáhlo. Do redakce Televizních novin přicházely rozhořčené dopisy lidí, žádajících jejich odchod. Stěžovali si na různé škody způsobené cvičením. Jiní dobromyslně psali, ať si u nás cvičí, aspoň vidí, že u nás žádnou kontrarevoluci nepřipravujeme.

Oldřich Černík6. července pozval do Hrzánského paláce asi desítku novinářů, kteří se v obrodném procesu výrazně projevovali. Pamatuji si, že tu se mnou byli mj. Jiří Ruml, Jiří Lederer, Jiří Kantůrek, Karel Kyncl…

Jako komentátor jsem vysílal ze všech náhradních pracovišť. Bylo to 21. srpna ze studia Skaut. Tentýž den odpoledne ze studia Tesly Hloubětín. Druhý den dopoledne opět z hloubětínské Tesly a odpoledne z Výzkumného ústavu A. S. Popova v Praze4. Před kamerou se se mnou střídali kolegové Petr Krul, Vladimír Škutina, Olga Čuříková, Vladimír Branislav, Libuše Hájková, Kamila Moučková, Heda Čechová, Jiří Kantůrek, spisovatel Vladimír Blažek… Od 23. do 26. srpna to už bylo jen náhradní studio ve výškovém domě na Petřinách.

Z těchto provizorních pracovišť bylo odvysíláno v uvedených dnech přes dvacet různých relací v délce 20 až 30 minut. Mezi tyto vstupy byly totiž zahrnovány tzv. bezpečnostní přestávky.

Na Petřinách jsme, kromě zpravodajských informací a komentářů, spolu s Jiřím Kantůrkem a Vladimírem Škutinou představili ve vysílání řadu herců: Jiřinu Jiráskovou, Vlastu Chramostovou, Ilju Racka, Jaromíra Hanzlíka, Jaroslavu Adamovou, Marii Vášovou a Vlastimila Fišara, režiséra Zdeňka Podskalského i ředitele Divadla Na Vinohradech Františka Pavlíčka. Všichni hovořili o svých dojmech z okupované Prahy a vyjadřovali své odhodlání stát za Dubčekovým vedením strany a ignorovat okupanty.

Před kamerou jsme uvítali i MUDr. Eiselta ze střešovické Vojenské nemocnice, která nás zásobovala jídlem a přikrývkami. Ze závodu ZPA Košíře přišli své názory na okupaci říci dělníci J. Kohout a M. Ševčík. Do studia přišli i šachový mistr Luděk Pachman se svým holandským kolegou J. A. Donerem.

Při tomto výčtu nemohu zapomenout ani na režiséry Karla Špičku a Jiřího Látala a hlavně na všechny nejmenované techniky, spojky a fotografy bez nichž by se žádné slovo či obraz do éteru nedostaly.

Ve středu 27. srpna jsme měli v redakci v Jindřišské ulici poradu s ředitelem Pelikánem. Informoval nás o průběhu XIV. sjezdu KSČ ve Vysočanech a hned dodal, jestliže by se měl sjezd pod tlakem okupantů anulovat, což už na Slovensku zajistil Husák, bude ve straně a v celé společnosti dál pokračovat ostrý názorový boj. Otázkou dne bylo, kdy začneme normálně vysílat. Zatím se to nevědělo, ale Pelikán už dal pokyn Kantůrkovi, Škutinovi a mě připravit pro tento den zahajovací vystoupení.

Okupanti požadovali vládního zmocněnce pro tisk, rozhlas a televizi. Návrh na pracovníka ideologického oddělení ÚV Bohumila Švece byl prý pro ně šokem.

Ve čtvrtek 29. srpna se konala ve Strakovce tiskovka s místopředsedou vlády Františkem Hamouzem. Ten už jasně mluvil o požadavku okupantů podřídit veškerá média kontrole vlády. Dodal, že někteří novináři prý sami navrhli znovuzavedení cenzury. Ze skupiny novinářů se ozvalo: „to mohl navrhnout jen Švestka z Rudého práva“.

Okupanti začali opouštět naše studia až2. září. Další den technická pracoviště přebírali technici a dávali je do provozuschopného stavu. Teprve na4. září jsem mohl pro programovou hlasatelku připravit několik úvodních vět k zahájení vysílání z Vladislavky. Následovalo vystoupení v sestavě Jiří Kantůrek, Jiří Svejkovský a Vladimír Škutina. Divácký ohlas na zahájení vysílání byl obrovský a plný emocí. Dodnes o tom vypovídají dopisy, které mám uschovány. Pro diváky jsme my tři byli důkazem, že okupanti nevyhráli. My už ale věděli, že nesmíme propadnout iluzím. I když se zprvu zdálo, že se mnoho nezměnilo, vývoj v dalších měsících naše obavy plně potvrdil.

Zatím jsme mohli dál pracovat. Čtrnáctého září jsem natočil zásadní Dubčekův projev po jeho návratu z Moskvy a druhý den připravil reportáž z jeho návštěvy v ČKD Praha.

Dne6. září nastoupil do vedení redakce Televizních novin za Kamila Wintera, který opustil republiku, nový šéfredaktor Zdeněk Michalec. Byl to vlídný člověk, žádný sekyrář, umožňoval nám natáčet a vysílat – i komentáře „Na okraj týdne“. Například 14. října jsem v tomto osmiminutovém pořadu už jen věcně komentoval další jednání naší politické delegace v Moskvě, otázky připravované federace a vznikajících Rad pracujících.

V tomto období začaly docházet stížnosti diváků na distribuci „Zpráv“, což byla trapná tiskovina vydávaná okupační mocí. Zajel jsem s několika výtisky do závodu Elektropřístroj v Modřanech a pobesedoval nad nimi s pracovníky závodu. Jednoznačně je odsoudili jako provokaci. Po odvysílání besedy jsem dostal několik sprostých anonymů, ale i podepsaných dopisů rozezlených probuzených „konzervativců“. Záštita okupantů jim umožňovala zdvihat hlavu. Přesto jsem rád vyhověl dělníkům z Gumárenských závodů Mitas v Hostivaři, kteří mě pozvali na besedu nad letáky, podstrčenými pod dveře kanceláře závodního výboru ROH. Neznámí autoři letáků spílali nejen funkcionářům závodu, ale i Dubčekovi a slibovali jim nepěkný konec. Reakce na odvysílaný pořad byla podobná jako na besedu z Modřan.

Počátkem září začal při vládě fungovat Úřad pro tisk a informace, jehož ředitelem byl jmenován Josef Vohnout. V jeho „Pokynu č. 1 pro tisk, rozhlas a televizi“ se už jasně nařizovalo, že se nemá „publikovat nic, co by mohlo vyznít jako kritika SSSR, PLR, NDR, BLR a MLR. Neuveřejňovat nic proti vojenským jednotkám na území našeho státu. Nepoužívat termínu okupant a okupace“ atd.

Proti novým direktivám o čem už nepsat a nevysílat se nedalo nic dělat. Mohl jsem však ještě redakčně zajišťovat významné politické události: přenos z Pražského hradu k 50. výročí ČSR, vznik zákona o federaci. Další „moje“ tiskovka byla opět s Hamouzem a rovněž o tom co smíme a nesmíme.

Komentáře „Na okraj týdne“ byly7. listopadu zrušeny. Mohl jsem však ještě připravovat dvoudenní jednání dalšího pléna ÚV KSČ ve dnech 12. a 13. prosince. Tady ještě převládaly pokusy obhájit polednovou politiku, ale stále naléhavěji z tribuny zaznívaly hlasy o nutnosti normalizace, což znamenalo postupný návrat k předlednovým poměrům. Ale hlavní představitelé obrodného procesu – Svoboda, Dubček, Černík a Smrkovský – stále ještě byli ve funkcích. Docházelo však ke kádrovým změnám na nižších postech státní správy.

Vládního zmocněnce pro televizi v prosinci vystřídal nový ústřední ředitel Čs. televize Josef Šmídmajer. Zásahy do nabyté svobody, které pod tlakem okupantů prováděla Černíkova vláda, vyvolávaly novou vlnu protestních rezolucí ze závodů i od jednotlivců. Lidé a my s nimi jsme stále mohli doufat v nějakou pokračující smysluplnou práci. Leden 1969 nám však i tuto malou jiskřičku naděje zhasil.

Likvidace „mužů Ledna“ začala, jak jsem se později dozvěděl, už počátkem prosince 1968. Sovětské vedení se potřebovalo zbavit Josefa Smrkovského, jako zarputilého obhájce polednové politiky a odpůrce jejich vojenského zásahu. Brežněv si do Kyjeva pozval Dubčeka, Svobodu, Černíka, Štrougala a Husáka. Na tomto setkání podrobil Smrkovského ostré kritice s požadavkem na jeho odvolání. Toho využil Husák a o několik dní později, na zasedání Slovenské národní rady, vyslovil požadavek, aby příštím předsedou Národního shromáždění byl Slovák.

Záměr Moskvy se nedal utajit a veřejnost začala Smrkovského bránit novými rezolucemi za jeho zachování ve funkci. I já jsem si přiložil polínko do ohně a podařilo se mi 28. prosince odvysílat zásadní stanovisko k ochraně Smrkovského z jednoho revírního výboru horníků. V případě Smrkovský jsme se tedy v jeho prospěch snažili i my v Čs. televizi. Bylo nám jasné, že když padne on, brzy po něm padnou i další muži Ledna. Ale5. ledna 1969 sám Smrkovský v televizi vyzval lidi, aby už dále nejitřili krizovou situaci podporou jeho osoby a oznámil, že z funkce předsedy Národního shromáždění odstupuje.

O několik dní později, 16. ledna 1969, byl na novém plénu ÚV KSČ novým předsedou Národního shromáždění zvolen Slovák Peter Colotka. Došlo však ještě ke kompromisu – Smrkovský se stal jeho prvním místopředsedou. To se Moskvě pochopitelně nelíbilo a její tlak, prostřednictvím konzervativních politiků, na rozbití předsednictva strany v čele s Dubčekem pokračoval.

V napjaté atmosféře ledna 1969 došla při jednání pléna strany zpráva, že se na Václavském náměstí na protest proti sovětské okupaci upálil student Jan Palach.

Tahle nešťastná událost vyburcovala i nové vedení televize, aby se k ní pracovníci televize vyslovili. Vedení proto svolalo na 22. ledna dostupné redaktory a komentátory, aby v živém vysílání pořadu „Slovo ke dni – štafeta televizních publicistů“, řekli k tomuto Palachovu zoufalému protestu každý za sebe svůj názor. Byli to Jiří Kantůrek, Karel Pech, Bohumil Toninger, Ladislav Daneš, Vladimír Škutina, Zdeněk Lavička, Vladimír Branislav, Karel Kyncl, Jindřich Fairaizl a já.

Pamatuji si, že jsem si svou řeč připravil na papír, ale nemohl jsem ji pro své citové rozrušení přečíst. Snažil jsem se říci, že snad pro obrodu svobodného života není ještě vše ztraceno, a že stále máme v čele politiky, kterým můžeme věřit. I když se skláníme s úctou před tímto činem Jana Palacha, jeho příklad není řešením naší situace. Mluvil jsem ve „Štafetě“ jako první a projevy mých kolegů se nesly v podobném tónu, někdy s otevřenou kritikou politiky, která takový čin vyvolala.

Toto vysílání nemohlo zůstat bez odezvy u konzervativních politiků, mezi nimiž zvlášť vynikl Vilém Nový. Mnozí z nich dávali tento Palachův čin za důsledek „štvaní“ televize proti snahám o normalizaci poměrů.

Následně došlo i v Čs. televizi k personálním změnám. Byl odvolán náměstek ředitele Zdeněk Noháč a jmenováni noví náměstci K. Krejčí a Přemysl Kočí. Hlasatelka Kamila Moučková dostala měsíční dovolenou. Bohumil Toninger a Vladimír Tosek se museli odmlčet. Ladislav Daneš a Karel Kyncl měli jít do zahraničí. Pracovní poměr byl okamžitě ukončen s Kamilem Winterem a Vladimírem Škutinou. Stranický výbor redakce Televizních novin proti těmto zásahům u Šmídmajera marně protestoval. Z jeho odpovědi jsme vyrozuměli, že jde vlastně o nutný kompromis, mohlo to být ještě horší.

V únoru 1969 se na Vyžlovce konala porada Televizních novin s ředitelem Šmídmajerem. Jeho slova o nutnosti nové koncepce vysílání ve skutečnosti znamenala návrat před leden, někam do roku 1967. Před dalším zasedáním pléna ÚV KSČ přijel do Prahy generál Grečko, který přivezl konkrétní požadavky na další kádrové změny. Měl říci: buď bude za Dubčeka prvním tajemníkem Husák, nebo jsme připraveni udělat pořádek za vás. Asi opět za pomoci tanků…

Duben 1969 znamenal konec pokusům pokračovat v polednovém vývoji. Lidé svými dopisy do Televizních novin opět protestovali. Marně, totální normalizace byla zahájena. Šéfredaktorem zpravodajství se stal Josef Vlček, dosavadní šéf Hospodářských novin a brzy na to Šmídmajera na postu ústředního ředitele vystřídal Jan Zelenka.

Do redakce Televizních novin přišla další posila z Rudého práva, redaktor Zdeněk Kropáč. Pracovní aktivita zbývajících pracovníků Televizních novin se ocitla na dně. Ale vysílat se muselo. Vrátil jsem se do své původní profese ekonomického redaktora a začal natáčet různé rozhovory s řediteli závodů.

Pud alespoň dočasné sebezáchovy v práci nutí lidi k určité loajalitě k novým požadavkům vedení. V několika případech docházelo k lámání charakterů. Dne 17. května 1969 vyšlo v Rudém právu prohlášení novinářů „Slovo do vlastních řad“. Vybízelo k nové aktivní práci pro nové vedení strany. Z ČST jej ihned podepsali Viktor Růžička, Josef Vlček, Zdeněk Kropáč, tajemník programu Vladimír Kořínek, později i další.

Byli však i příklady, kdy lidé odešli z Televizních novin z vlastního rozhodnutí. Byla to redaktorka O. Dnebovská a 18. srpna 1969 i hlasatel Richard Honzovič. Věděl jsem, že mě to také čeká, ale zatím jsem váhal, nevěděl jsem kam se vrtnout, kde zaklepat o novou práci.

V létě 1969 jsem si vzal měsíční dovolenou a vrátil se počátkem srpna. Dubček byl sice odvolán z vedení strany, ale 21. srpna 1969 mu lidé – mladí Pražané provolávali na Václavském náměstí slávu. Byli však, jak známo, rozehnáni Lidovými milicemi. O den později ve stranickém časopise Tribuna Dubčeka nepřímo odepsal předseda vlády Černík. Dubček byl na dalším plénu vyloučen z KSČ. Do roka a do dne skončil i Černík.

Já jsem skončil koncem roku 1969. Šéfredaktor Vlček se mě ještě pokoušel obrátit na „víru pravou“. Napsal jsem totiž poznámku na téma „Inzeráty proti sobě“, v níž jsem ukázal, že se jednotlivé podniky snaží mezi sebou přetahovat pracovní síly. Vlček mi celou poznámku vlastnoručně přepsal a doplnil ji o odsouzení Šikovy ekonomické reformy. To jsem měl říct já na kameru. Nesouhlasil jsem a požádal o rozvázání pracovního poměru.

Do Československé televize nastoupil v roce 1967. Po svém odchodu z televize byl půl roku bez zaměstnání a mohl příležitostně dělat závozníka. Díky řediteli Inspektorátu bezpečnosti práce v Praze Karlu Koukalovi, který se před nadřízenými orgány musel za něj zaručit, mohl pár let působit zde. Po Koukalově smrti byl novým ředitelem Serafínem Kormoňákem vyhozen. Našel si místo v technickém oddělení Slovanského domu, pak následovaly IPS a nakonec Silnice KNP Praha, kde se jako bezpečnostní a požární technik dočkal důchodu. V roce 1990 byl rehabilitován a nastoupil zpět do Československé televize.

Připravil Daniel Růžička