Srpnové protiokupační vysílání

Československý rozhlas a Československá televize sehrály v prvních dnech okupace mimořádnou roli. Ve svém vysílání ji odsoudily a podpořily politickou reprezentaci v čele s Alexandrem Dubčekem a prezidentem Ludvíkem Svobodou. Uklidňováním rozjitřené atmosféry zabránily hrozícím krvavým srážkám mezi cizími vojáky a civilním obyvatelstvem.

Připomíná-li se dnes protiokupační vysílání, většině se vybaví hlavně vysílání rozhlasové. A přitom televizní vysílání bylo neméně významné. Pro jeho účastníky dokonce nebezpečnější, protože televizní technika je, na rozdíl od rozhlasové, nepřehlédnutelná a lidé vystupující na obrazovce ztrácejí anonymitu.

Ve studiu v Měšťanské Besedě se televizní pracovníci, vyburcovaní nočními událostmi, začali spontánně scházet již v časných ranních hodinách. Stejně zaskočení a vyděšení jako ostatní obyvatelé a stejně odhodlaní se okupaci postavit. A tím jediným, co v dané chvíli mohli udělat, bylo spustit mimořádné zpravodajské vysílání.

Zatímco programoví pracovníci shromažďovali dostupné informace a chystali komentáře, připravovali technici televizní zařízení na předčasné vysílání. Podle původního programu mělo vysílání totiž začít až v podvečer.

Kolem osmé hodiny bylo mimořádné vysílání zahájeno. Hlasatelka Televizních novin Kamila Moučková diváky informovala o okupaci naší země, četla první prohlášení a protestní rezoluce, výzvy a svědectví a vyzývala obyvatelstvo k zachování klidu a vyvarování se konfliktů s cizími vojáky. Na obrazovce se objevily první záběry z okupované Prahy.

V průběhu vysílání se ozvali pracovníci Pražského hradu s tím, že prezident republiky si přeje promluvit k lidu. Technici odbavovacího pracoviště proto propojili jedinou funkční telefonní linku z Pražského hradu do vysílání. Projev zároveň nahráli na magnetofonový pásek a vzápětí poskytli Čs. rozhlasu, který jej odvysílal později.

Po obsazení budovy na Vinohradské třídě umlklo rozhlasové vysílání. Hlavní informační roli převzala televize. Bylo nasnadě, že okupanti se zaměří na ni. Své podřízené mezitím telefonicky podpořil ředitel televize Jiří Pelikán a prosil je, aby vysílání udrželi co nejdéle. I když to záleželo na okupantech, za jak dlouho se před Měšťanskou Besedou objeví.

Kolem desáté hodiny dopolední bylo obsazeno ředitelství televize na Gorkého náměstí (dnes Senovážné náměstí), kde vojáci hledali studio. Velící sovětský plukovník marně přikazoval, aby bylo vysílání zastaveno. Jiří Pelikán to odmítl s tím, že televizi řídí pouze československá vláda a ne Sovětská armáda. Místní kolaboranti pak vojáky zavedli do Besedy, kde bylo vysílání násilně v 10.30 ukončeno.

Díky předvídavosti techniků vysílání pokračovalo z nedalekého Studia Skaut s Olgou Čuříkovou, Jiřím Svejkovským a Petrem Krulem. Po obsazení pracoviště Spojů v Měšťanské Besedě skončilo i toto vysílání. Kolem jedenácté se pak divákům přihlásili z televizního vysílače Vladimír Škutina a Vladimír Tosek. Krátce před polednem byl vysílač obklíčen sovětskou pěchotou a kameraman před odchodem z vysílacího pracoviště natočil kameru na vstupní bránu do objektu a diváci tak v příštích minutách mohli sledovat obsazení vysílače v přímém přenosu. Vzápětí byl signál z Cukráku přerušen. Televize se poprvé odmlčela.

Televizní technici mezitím vymýšleli, jak ve vysílání dál pokračovat. Začali proto budovat několik náhradních vysílacích míst. To první vzniklo v jedné z kanceláří národního podniku Tesla Hloubětín, kde na skladě měli jeden dokončený televizní vysílač, který poté posloužil. A tak již kolem druhé hodiny odpolední se na obrazovkách znovu objevilo trio Kamila Moučková, Jiří Svejkovský a Petr Krul. Kromě nejnovějších zpráv a aktuálních rozhovorů, byly odvysílány další záběry z okupované Prahy. Z obavy před zaměřením studia i kvůli zahájeným přesunům okupačních vojsk do Hloubětína bylo vysílání ve dvacet dvě hodiny ukončeno.

V následujících dnech televizní technici spolu se pracovníky Spojů vybudovali několik dalších provizorních pracovišť. Což od nich vyžadovalo velkou dávku osobní odvahy převážet před hlavněmi samopalů potřebné zařízení. Ve své práci byli navíc limitováni tím, že neměli mobilní spojovou techniku, která stála někde mimo Prahu. Náhradní studia proto vznikala nejčastěji na vysílačích nebo v jejich blízkém okolí.

Předpoklad okupačních vojsk, že obsazením objektu Plodinová burza, kde byla pracoviště ústředního ředitele Čs. televize Jiřího Pelikána, ředitelství programových složek a Studio D, bude mimořádné vysílání Čs. televize zastaveno, se nenaplnil. Po krátké odmlce se ozvala Dagmar Štorkánová ze sekretariátu Viktora Růžičky a sdělila stručně: „jedou k vám“.

Než vojenská jednotka s doprovodem dorazila ke vstupu do objektu Měšťanské Besedy ve Vladislavově ulici, byla na odbavovacím pracovišti odpojena signalizační identifikace všech zdrojů obrazového a zvukového signálu a odmontovány páčky sekčních jističů a hlavního vypínače síťového přívodu; tím se odbavovací pracoviště jevilo jako vyřazené z provozu. Tímto opatřením zůstalo pracoviště v provozu pro odbavení vysílání ze studia Skaut a možnost převzetí vysílání studiem Ostrava. Toto prozíravé opatření bylo obhájeno proti pochybnostem o účelnosti pokračování v mimořádném vysílání. Provozní inženýr Lubomír Drtina a vedoucí směny provozu jednoznačně průchod televizního signálu odbavovacím pracovištěm prosadili. Kolem půl desáté byla Měšťanská beseda obsazena okupanty a pracovníci z celého objektu byli přemísťováni do bufetu, tzv. „Kufru“ v přízemí.

Mimořádné vysílání převzalo studio Skaut. Televizní signál byl přenášen po kabelu na odbavovací pracoviště v Měšťanské besedě, které provozní směna před jeho nuceným opuštěním ponechala v provozním stavu. Tímto opatřením bylo umožněno odbavení televizního signálu na vstup vysílače přesto, že objekt Besedy byl již obsazen.

Olga Čuříková zahájila tak z domovského studia svého pořadu „Vlaštovka“ mimořádné vysílání zpravodajského charakteru. U mikrofonu se postupně střídali pánové Jiří Svejkovský a Petr Krul. Televizní vysílání ze studia Skaut bylo přerušeno obsazením pracoviště Spojů v nástavbě objektu Měšťanské Besedy.

Provozní inženýr Lubomír Drtina vyhověl požadavku na využití zvukové techniky ve studiu Skaut pro rozhlasové relace vysílače městského výboru KSČ v Praze. Provozní směna studia pod vedením Rudolfa Sychry za účasti Petra Krechlera, Zdeňka Brože, Vlastimila Mojžíše, Václava Charváta, Jiřího Linerta, Jaroslava Kusýho, Bohumila Cinky po ukončení mimořádného televizního vysílání zajistila přípravu a provoz zvukového zařízení pro mimořádné vysílání Čs. rozhlasu. Rozhlasové relace vedl pan Karel Malina se spolupracovníky Čs. rozhlasu a Čs. televize. Čs. rozhlas využíval služeb studia Skaut, které jako jediné nebylo okupanty objeveno a obsazeno až do návratu československé delegace z Moskvy.

V objektu Měšťanské Besedy vyváděl sovětský major se dvěma samopalníky jako posledního pracovníka vedoucího směny odbavovacího pracoviště k ostatním pracovníkům do „Kufru“. Karel Kohout, který jednal s velitelem jednotky, byl M. Opálkou upozorněn na skutečnost, že odbavovací pracoviště je stále v provozu a že není možné je ponechávat bez technického dohledu.

V této souvislosti bylo Karlem Kohoutem na podnět Lubomíra Drtiny s velitelem jednotky dohodnuto, že v objektu z bezpečnostních důvodů musí zůstat odborníci pro problematiku rozvodu plynu, vody a elektrické energie a tak se podařilo získat souhlas velitele s ponecháním pánů M. Opálky, J. Svobody, E. Náplavy a L. Drtiny v objektu. Toto seskupení bylo schopno, mimo zdůvodněného technického dohledu nad objektem, a připraveno v případě potřeby oživit a uvést odbavovací pracoviště a nejnutnější části objektu do provozu.

V odpoledních hodinách se podařilo M. Opálkovi odbavovací pracoviště vypnout. Pohyb zbylých pracovníků po objektu Měšťanské Besedy byl možný zásadně za asistence ozbrojeného doprovodu a po předchozím zdlouhavém vyjednávání o potřebě provedení kontroly nad rozvody vody, plynu a elektřiny. Pan Jaroslav Svoboda a Emil Náplava ve večerních hodinách budovu opustili. M. Opálka a L. Drtina v objektu zůstali. Oba se zdržovali v kanceláři vedoucího provozu studiové techniky vedle odbavovacího pracoviště a vchod byl hlídán dvěma samopalníky. Telefonní spojení bylo přerušeno vytržením přívodu telefonu okupanty, avšak v nočních hodinách bylo spojení techniky obnoveno a předán vzkaz rodinám, že jsou v pořádku a zůstávají na pracovišti.

Ráno 22. srpna M. Opálka Měšťanskou Besedu opustil a Lubomíru Drtinovi se podařilo zůstat ve vrátnici objektu, kde po celou následující dobu bylo zachováno telefonické spojení Čs. televize s celou republikou. Teprve další hodiny a dny prokázaly přímo strategický význam tohoto malého spojovacího uzlu. Proto bylo rozhodnuto ponechat Lubomíra Drtinu ve vrátnici.

Z průběhu minulého dne bylo jasné, že je důležité: udržovat spojení se štáby a zejména s provizorními vysílacími pracovišti a ostatními spolupracujícími složkami programového a technického zajištění vysílání; časově koordinovat provoz vysílačů, zejména vysílače Buková hora a vysílače ve VÚST; prostřednictvím Elektrárenského dispečinku napěťovými rázy soustavně přerušovat okupantské rozhlasové relace z vysílače Cukrák; udržovat spojení prostřednictvím veřejné telefonní sítě a sítě ČSD s Aťou Kejhovou, která zajišťovala předávání filmových materiálů z okupovaného Československa.

V noci z 21. na 22. srpna technici připravili dvě kvalitní televizní studia. První vzniklo ve Výzkumném ústavu sdělovací techniky A. S. Popova v Praze na Novodvorské na přímou žádost ředitele televize Jiřího Pelikána. Jiří Kantůrek a Jiří Svejkovský odsud informovali o probíhajícím mimořádném sjezdu KSČ i o činnosti Národního shromáždění. Druhé studio vzniklo v rozestavěném bytě v rozestavěném hotelu na Petřinách. V budoucím WC stála kamera a v nedokončené koupelně bylo „studio“, vybavené portrétem prezidenta republiky a nápisem Svobodná Československá televize.

Vznikla ještě dvě improvizovaná studia. Z rozestavěné budovy televizního centra na Kavčích horách se divákům přihlásil Jindřich Fairaizl. Vysílání probíhalo také z administrativní budovy Čs. televize na Zahradním Městě s Vladimírem Toskem a Vladimírem Škutinou.

Všechna studia se střídavě a s přestávkami přihlašovala do vysílání i v následujících dnech. Nejčastějším programem bylo zpravodajství, rozhovory, besedy, úvahy, ale také improvizovaný pořad Píseň pro Rudolfa III. – Na dvoře Leonida I. Před kamerou se střídali redaktoři Vladimír Branislav, Libuše Hájková, Jiří Kantůrek, Vladimír Škutina, Jiří Svejkovský, Vladimír Tosek, hlasatelky Heda Čechová a Kamila Moučková … a ti, kteří měli národu v té chvíli co říci: Jiřina Jirásková (23. 8.), Zdeněk Podskalský (23. 8.), Vlasta Chramostová, Ilja Racek, Jaromír Hanzlík, František Pavlíček či Luděk Pachman… Místo zábavného pořadu „Hledá se miss H2O“, který se měl podle původního programu vysílat 24. 8., se na obrazovce objevil aktuální rozhovor redaktora Svejkovského s Jiřinou Jiráskovou a Zdeňkem Podskalským, kteří měli v Matesu účinkovat.

Provozní nevýhoda značné dislokace objektů Čs. televize v Praze sehrála v srpnových dnech roku 1968 svou pozitivní roli. Objekt Jindřišská, v němž mimo filmových střižen a filmových projekcí byla situována pracoviště programových a hospodářsko-správních složek, ušel pozornosti okupantů a nebyl obsazen. Stal se pracovištěm širšího vedení ČST na několik následujících dnů.

21. srpna v odpoledních hodinách, po přerušení dovolené, přijel do Prahy František Svejkovský a z objektu Jindřišská navázal spojení s pracovníky technicko-provozních úseků, rozvoje a výstavby ČST Praha, výzkumného ústavu rozhlasu a televize, technickým úsekem Čs. rozhlasu a některých dalších s ČST spolupracujících organizací. Bylo zapotřebí zmapovat stávající situaci stavu technických prostředků a provozního personálu pro přijetí následných technických řešení směřujících k pokračování vysílání.

V podvečerních hodinách se v kanceláři náměstka ústředního ředitele JUDr. Jiřího Würtherle uskutečnila operativní porada provozně-technického štábu. Byla stručně zhodnocena nastalá situace, zejména po obsazení objektu Měšťanské Besedy a vyřazením studia Skaut z televizního provozu přerušením retranslačního spojení. Po zvážení reálných možností v pokračování vysílání bylo dohodnuto využívat zbývající prostředky přenosové techniky, mobilní retranslační techniky, výkonných televizních vysílačů a vykrývacích vysílačů malého výkonu ke zřizování provizorních vysílacích pracovišť. Přípravou a realizací tohoto úkolu byli pověření Ing. Kolář a Ing. Kejha.

Skladbu programu, který se z provizorních pracovišť vysílal, připravovali vedoucí pracovníci programových složek – Viktor Růžička, Zdeněk Noháč, Přemysl Freiman, Eva Krausová, Miloš Volf a Otakar Fencl. Realizace programové náplně štábu navazovala na postup zřizování a uvádění do provozu provizorních vysílacích pracovišť. Vzájemné spojení obou štábů bylo neustále udržováno, i když jeho členové byli nuceni pracovat postupně na několika místech v Praze (Václavské náměstí, na Vinohradech, Jeremenkova, na sídlišti Antala Staška). V kanceláři Jiřího Würtherle byla oficiálně projednána s paní Alenou Kejhovou, produkční sportovní redakce, její činnost při distribuci filmových materiálů na vysílač Kleť i mimo území Československa.

Ústřední ředitel Jiří Pelikán, který odmítl splnit příkaz sovětského velení k zastavení vysílání ČST, přenesl své pracoviště do parlamentu na Gorkého náměstí. Pravidelně ve večerních hodinách informoval širší vedení ČST v projekci objektu Jindřišská o situaci v zemi a o práci v parlamentu. Na jednom ze setkání požádal širší vedení o radu, zda má zůstat v Československu nebo opustit republiku. Dle podání Františka Svejkovského bylo doporučeno, aby ústřední ředitel území republiky opustil. Následující dny prokázaly prozíravost tohoto rozhodnutí.

Je na místě připomenout, že zatímco Jiří Pelikán rezolutně odmítl požadavek velitele vojenského seskupení okupačních vojsk v Praze na přerušení televizního vysílání, vydal ministr spojů Karel Hoffman příkaz k vypnutí všech vysílačů a vyřazení všech retranslačních prostředků z provozu. Tato skutečnost podstatně ovlivnila průběh přípravy a realizace provizorních vysílacích pracovišť. Nezbývalo než projednávat otázky přenosů a vysílání televizního signálu s pracovníky resortu Spojů jen osobním stykem a zcela vyloučit telefonní spojení, na jehož odposlouchávání nás sami pracovníci Spojů upozornili.

V časných hodinách 22. srpna se v objektu přenosové techniky v Římské ulici uskutečnila operativní porada. Pracovníci byli podrobně seznámeni s celkovou situací, násilným přerušením našeho vysílání a záměrem vedení ČST na pokračování ve vysílání z provizorních vysílacích pracovišť. S přihlédnutím ke skutečnosti, že mobilní retranslační technika byla okupačními vojsky zablokována někde v terénu, jediná možná varianta technického řešení spočívala v umístění zdrojů obrazového a zvukového signálu vedle vlastního vysílače, resp. na vzdálenost několika desítek metrů.

Realizace všech přípravných prací, zejména přemisťování zařízení na jednotlivá vytypovaná vysílací pracoviště, vyžadovala volit oklikové cesty a maximální pozornost doprovodu. Upozornili jsme „přenosáky“ na možná nebezpečí při plnění úkolů. Na bázi dobrovolnosti a se souhlasem všech přítomných bylo přistoupeno k naplňování následujících úkolů:

- urychleně přemístit zařízení mimo objekt přenosové techniky a ponechat v objektu jen službu údržby;

- u kompletních souprav obrazového zařízení vyřadit synchronizátory z provozu;

- vypravit přenosové vozy, kamerové řetězy a zdroje obrazového a zvukového signálu na
vytypovaná vysílací pracoviště;

- navázat spojení s pracovníky Správy spojů, příslušnými výzkumnými ústavy i průmyslem k získání vysílačů; v návaznosti na parametry získaného zařízení společně vytipovat vhodná místa a vybavit technikou další provizorní vysílací pracoviště;

- zahájit činnost koordinačního pracoviště (Václav Kolář, Ladislav Kejha, Lubomír Drtina)

Ke zřizování provozních vysílacích pracovišť přistupovali pracovníci přenosové techniky dobrovolně a s odhodláním uplatnit své znalosti a zkušenosti z praxe přenosového provozu k zajištění vysílání ČST v mimořádných podmínkách.

Na přípravu technických řešení před odjezdem na vytypovaná vysílací pracoviště narychlo sestavených osádek prostě nebyl čas. „Přenosáci“ museli vycházet z daných místních podmínek a přizpůsobit základní zdroje obrazového a zvukového signálu k vytvoření vysílacího pracoviště v době co nejkratší.

V objektu přenosové techniky v Římské ulici zůstala jen služba preventivní údržby s náhradními díly a součástkami k opravám zařízení. Koordinační pracoviště technického štábu bylo 22. srpna zřízeno v objektu knihovny v Jeremenkově ulici, který v té době byl pronajat ČST Praha a sloužil jako školící středisko. Kanceláře s přístupem ze zadní části objektu se staly ve dnech 22. až 26. srpna nejen pracovištěm, ale i domovem Ing. Václava Koláře, Ing. Ladislava Kejhy, Pavla Záruby, Vladimíra Holuba, Milana Vondry a Lubomíra Drtiny, který do večerních hodin 23. srpna plnil úkoly z vrátnice studia ve Vladislavově ulici.

O televizní pracovníky, kteří z bezpečnostních důvodů zůstávali na svých improvizovaných pracovištích, se starali Pražané, kteří o nich věděli; všemožně jim pomáhali, zásobovali je přikrývkami, jídlem a hygienickými potřebami. O jejich bezpečnost se také starali příslušníci Veřejné bezpečnosti. Velmi nebezpečnou práci měli v obsazené Praze a okolí reportážní kameramani. Při natáčení museli být ve střehu a neustále unikat pozornosti okupantů, kteří natočený materiál zabavovali. Vyvolané a střižené filmy se vozily do Vídně, protože ředitel rakouské televize ORF Helmuth Zilk se nabídl, že je odvysílá. Během šesti dnů tak československé území opustilo tisíce metrů zpracovaného materiálu – šoty, reportáže a promluvy nejrůznějších osobností.

Nebezpečná situace při vysílání se odehrála na televizním vysílači Kleť. Studio tu bylo zřízeno hlavně proto, že vysílač svým signálem pokrýval velkou část jižních Čech i část Rakouska. A bylo pod ochranou vojáků z dislokované posádky ochrany státních hranic. Protože se vysílač nacházel na těžko přístupném vrcholu Blanského lesa, mohla si televizní osádka dovolit ignorovat výzvy okupantů k ukončení vysílání, tlumočené vojenské posádce. Ovšem poté, co se televizní pracovníci dozvěděli o tom, jak okupanti zdemolovali vysílač Krašov, Kleť při prvním vážném ohrožení hned opustili. Technici se vrátili do Prahy a redaktoři, jejichž tváře okupanti i kolaborující příslušníci Státní bezpečnosti znali, uprchli za pomoci místních požárníků a vojáků do Rakouska. A aby tu nebyli nelegálně, kolegové se jim v příštích dnech snažili dopravit cestovní doklady.

24. srpna krátce po poledni se na jednom z televizních kanálů objevilo první kolaborantské televizní vysílání. Kamera snímala fotografii Hradčan a dva komentátoři mimo obraz špatnou češtinou četli prohlášení, ve kterém chrlili urážky na prezidenta, vládu, Národní shromáždění a rozhlasové pracovníky. Toto vysílání se uskutečnilo z přenosového vozu Sovětské televize, který byl za tím účelem dopraven na zahradu sovětského velvyslanectví. Technikům Čs. televize se toto vysílání brzy podařilo z éteru „odstranit“.

Kromě studií v Praze vysílala i regionální a krajská televizní studia. Z televizního vysílače Ještěd se dokonce přihlásilo nově vzniklé studio Svobodný Sever. Kromě zpráv, prohlášení a výzev se televizní diváci dozvídali i první informace o komuniké podepisovaném v Moskvě. 27. srpna mohli diváci studia Svobodný sever zhlédnout čtvrthodinovou besedu se spisovatelem Václavem Havlem a hercem Jan Třískou, kteří v té době na Liberecku pobývali, nad výsledky Moskevských jednání.

Po vyřazení studiových kapacit Čs. televize a Čs. rozhlasu z provozu a obsazení vysílače Cukrák a Petřín vznikaly další iniciativy směřující k zajištění svobodného televizního a rozhlasového vysílání.

Ve spolupráci s armádou měl být výkonný televizní vysílač přemístěn vojenskými vozidly z Tesly Pardubice do vojenského prostoru Jince. Doplněním zařízení obrazové a zvukové techniky ČST mělo být zřízeno další provizorní vysílací pracoviště. Postup přípravy byl projednáván na schůzce pracovníků ČST za přítomnosti redaktorů Otky Bednářové, Mario Ilka, Olgy Čuříkové, Vladimíra Toska a provozního inženýra Lubomíra Drtiny dne 23. srpna v bytě u Vinohradského divadla. Bylo dohodnuto, že do vojenského prostoru na průzkum odjede Vladimír Tosek, byl podrobně diskutován způsob přepravy, protože všechna vozidla na výpadovkách a mostech byla okupanty důkladně prohlížena. Jeden z návrhů převézti Vladimíra Toska v rakvi, který se zdál zpočátku bezpečný, byl nakonec odmítnut. Byl totiž znám případ kontroly i pohřebního vozu. Nakonec k převozu vysílače nedošlo, možná již z obav z dalšího vývoje situace na straně ČSLA.

Programoví pracovníci projednávali možnosti svobodného vysílání z Rakouska. Rakouská televize ÖRF nabídla Vladimíru Toskovi, Oldřichovi Čičatkovi a Otto Nutzovi, dříve komentujícím vysílání z Kleti, možnost využití parníku zakotveného na Dunaji s namontovanou obrazovou televizní a vysílací technikou. K realizaci tohoto návrhu vzhledem k návratu naší delegace z Moskvy však nedošlo.

Po rozmístění téměř všech zdrojů obrazového a zvukového signálu přenosové techniky na provizorních vysílacích pracovištích a ztrátě kapacit dvoukamerového přenosového vozu ve spojení s jednokamerovým vozem, přistaveným k vysílači Cukrák se hledaly další možnosti získání zdrojů obrazového a zvukového signálu mimo ČST. Z iniciativy Miloše Hlaváčka bylo uskutečněno jednání s vedoucím studia FAMU, který s využitím zařízení studia pro vysílání ČST souhlasil. Ve spolupráci s Josefem Peškem, Milošem Hlaváčkem a Františkem Koukolou byla provedena příprava kamery, navazujícího obrazového zařízení, připraven a odzkoušen filmový projektor pro možnost reprodukce filmových materiálů formátu 16 mm. Byl vytvořen hlasatelský kout s pozadím, osvětlením a mikrofony. Takto vytvořené další provizorní vysílací pracoviště se však na vysílání nepodílelo, protože se nepodařilo zajistit další vykrývací vysílač, pracující na7. kanále I. TV pásma. Od přemístění již nainstalovaného vysílače malého výkonu na střeše podniku JAWA na Pankráci s přihlédnutím ke skutečnosti, že ČST pokračovala ve vysílání z pěti vysílacích pracovišť bylo upuštěno.

Poprvé v historii televizního a rozhlasového vysílání po obsazení studiových a části vysílacích pracovišť okupačními vojsky nebyly umlčeny hlasy televizních a rozhlasových komentátorů. Ve dnech 21.8. – 27.8. bylo pro potřeby zajištění televizního vysílání vybudováno sedm provizorních vysílacích pracovišť, šest z nich v Praze, na vysílači Kojál. Z iniciativy místních techniků v Liberci na vysílači Ještěd bylo zřízeno provizorní vysílací pracoviště.

Na první pohled několikanásobný počet provizorních vysílacích pracovišť byl vybudován proto, aby v případě obsazení některého z nich okupačními vojsky byla zajištěna kontinuita vysílání. Krátká „životnost“ některých pracovišť (vysílač Cukrák, Tesla Hloubětín, vysílač Kojál, studio Liberec) naše předpoklady v plném rozsahu potvrdila.

Propaganda ve prospěch okupace ČSSR pracovala na plné obrátky, a tak 22. srpna vydala TASS zprávu o situaci v Československu. Je na místě ocitovat výňatek z této zprávy: „Kontrarevolucionáři uvedli do chodu předem připravené ilegální vysílačky a tiskárny. Pomlouvačné výmysly a falsifikáty vyráběné a šířené touto cestou přebírá imperialistická propaganda, která se snaží je vydávat za výraz oficiálního stanoviska ČSSR a jeho veřejného mínění.“ Ve skutečnosti žádná přípravná opatření neexistovala. Zařízení přenosové techniky bylo v plném rozsahu využito pro zcela jiný účel a přímo v podmínkách bojových, bez jakékoli předchozí přípravy. Technici v součinnosti s pracovníky Spojů a Výzkumných ústavů se postarali o to, že ČST vysílat nepřestala a že známé tváře televizních komentátorů i osobností veřejného života denně promlouvali ke svým divákům po celou kritickou dobu až do návratu naší delegace z Moskvy.

Málokdo ze „špice“, našich stranických a vládních činitelů v srpnových dnech předpokládal vstup spojeneckých vojsk Varšavského paktu na území Československa. V ČST Praha v té době probíhala rozsáhlá rekonstrukce studia Plodinová burza (studio D) a rekonstrukce zpravodajského studia B v objektu Měšťanská Beseda.

Za normalizace bylo vyráběno mnoho důkazů o kontrarevolučním počínání televize v srpnu 1968. Také v oficiálních materiálech Čs. televize se uvádělo, že vysílání bylo v oněch dnech přerušeno. Cíl by jasný – vymazat vzpomínky z paměti.

Veškeré informace o provizorních vysílacích pracovištích Čs. televize, vysílacích časech a účasti pracovníků na plnění těchto mimořádných úkolů nemohly být po dobu dvaceti let publikovány, byly uloženy jen v paměti účastníků. Proto i v „Černé knize“ – dokumentačním sborníku Historického ústavu ČSAV – „Sedm pražských dnů – 21. až 27. srpen 1968“ – vydaného v září 1968 je v několika dokumentech jen zmínka o tom, že televize a rozhlas i po obsazení jejich studií pokračovaly ve vysílání. Řada z nich byla v následujícím období postižena, mnoho účastníků legálního vysílání z improvizovaných pracovišť se žel nedožila pádu totalitního režimu a odchodu okupačních vojsk z území našeho státu.

Daniel Růžička

Přílohy

Vysílání televizního studia „Sever“ v srpnu 1968 (vzpomínky redaktora Miroslava Hladíka)

Vysílání televizního studia „Sever“ 27. srpna 1968