Historie

Československá televize

Dějiny televizního vysílání v Československu do roku 1992

Cestujte s Českou televizí

Závěr — Televize v srpnu 1968 — Období 1968–1969 — Československá televize do roku 1992 — Historie — Vše o ČT — Česká televize

V historii televizního a rozhlasového vysílání nebyly po obsazení studiových a části vysílacích zařízení okupačními vojsky hlasy televizních a rozhlasových komentátorů umlčeny.

Ve dnech 21. - 27. srpna bylo pro potřeby televizního vysílání vybudováno sedm provizorních vysílacích pracovišť, šest z nich v Praze, další na vysílači Kojál. Z iniciativy místních techniků bylo v Liberci na vysílači Ještěd zřízeno provizorní vysílací stanoviště – Svobodné studio Sever.

Několikanásobný počet provizorních vysílacích pracovišť byl vybudován evidentně proto, aby v případě obsazení některého z nich byla zajištěna kontinuita vysílání. Krátká „životnost" některých pracovišť (Cukrák, Tesla Hloubětín, Kojál, studio Liberec) naše předpoklady v plném rozsahu potvrdila.

Nelze také v této souvislosti nepřipomenout, že řídící štáb televizních pracovníků připravoval ve spolupráci s ČSLA umístění výkonného vysílače ve vojenském prostoru a s vedením rakouské televize ORF vybudování vysílacího stanoviště pro vysílání do Československa z rakouského území. Vyřešení nezbytných technických a provozních problémů trvalo několik dní, a tak k realizaci těchto záměrů po návratu stranické a vládní delegace z Moskvy k těmto záměrům nedošlo.

Málokdo násilný vstup spojeneckých vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 předpokládal, takže v té době probíhaly rozsáhlé rekonstrukce studia v Plodinové burze (studiu D) na Gorkého náměstí a rekonstrukce zpravodajského studia B v Měšťanské besedě.

Ve prospěch okupace ČSSR probíhala na plné obrátky nepřátelská propaganda. Je na místě ocitovat výňatek ze zprávy o situaci v Československu vydané 22. srpna agenturou TASS:

„Kontrarevolucionáři uvedli do chodu předem připravené ilegální vysílačky a tiskárny. Pomlouvačné výmysly a falsifikáty vyráběné a šířené touto cestou přebírá imperialistická propaganda, která se snaží je vydávat za výraz oficiálního stanoviska ČSSR a jeho veřejného mínění.“

Ve skutečnosti žádná přípravná opatření neexistovala. Zařízení přenosové techniky určené pro jiný účel bylo v plném rozsahu využito v přímo bojových podmínkách bez jakékoli předchozí přípravy. Televizní technici se ve spolupráci s pracovníky spojů a výzkumných ústavů postarali o to, aby ČST vysílat nepřestala a známé tváře komentátorů a osobností veřejného života denně promlouvaly ke svým divákům po celou kritickou dobu až do návratu naší delegace z Moskvy.

Nezbytnou součástí vysílání byly filmové materiály dokumentující dění v okupované Praze a okolí. Práce kameramanů byla ztížena skutečností, že museli unikat pozornosti okupačních vojsk. Filmové materiály byly složitě dopravovány do Rakouska a pak šířeny sítí Eurovize do celého světa.

Vysílání ČST v obtížných podmínkách bylo vysoce oceňováno zahraničními novináři. O naší práci podali přímé svědectví po návštěvě provizorního vysílacího studia na Petřinách.

Nebylo by správné provádět hodnocení jednotlivých vysílacích pracovišť podle míry výkonu vysílače, a tedy velikostí území pokrytého vysílaným signálem. Každá, byť i krátkodobá činnost vysílacího pracoviště o malém výkonu svůj úkol bezesporu splnila.

Vnitrostátní ohlas činnosti ČST v srpnových dnech, zpočátku velmi pozitivní, se s nástupem normalizace měnil. Řada pracovníků byla vyslýchána orgány Státní bezpečnosti, v cyklu politických prověrek bylo mnoho z nich odvoláno z řídících míst nebo ze služeb televize propuštěno.

Nelze opominout ani skutečnost, že se v procesu normalizace našli „rychlokvašení" redaktoři, kteří ve sdělovacích prostředcích vymýšleli „důkazy" o existenci kontrarevolučních sil v Československu a jejich podvratné činnosti. Jejich záměr podporovat oficiální odůvodnění Sovětů nezbytnosti vojenského zásahu v ČSSR jen bezděky zvýraznil význam svobodného vysílání v okupované zemi i podílu obětavé práce mnoha lidí.