Zdeněk Chlopčík

Zdeňku, měl jste oddechový čas, než znovu zasednete za pult porotců. Sledoval jste soutěž i tak?

Nesledoval.

Doneslo se k vám třeba něco o úspěchu a talentu Oskara Hese?

Tak to ano, věděl jsem, že je hvězda.

Diváci milují vaše odborné postřehy, humor i nekompromisní známkování. Zůstanete u stejné taktiky?

To není taktika, to jsem já, takže se nic nezmění.

Je těžké občas nedat dobré hodnocení, když víte, kolik práce a úsilí pár vyvinul?

Já tady nejsem od toho, abych hodnotil, kolik práce to taneční pár stálo, ale jak dopadl ten jejich výkon.

Fascinují vás víc soutěžící s nespornými vlohami, nebo dříči, kteří překvapují nečekanými výkony?

Mě fascinují ti, na které se dobře dívá.

Jako profesionál s odborným okem dokážete na první pohled, po pár krůčcích, rozpoznat vrozené taneční dispozice soutěžících?

Myslím, že ano. Podle přirozenosti a přirozeného pohybu. Když někdo projde, tak má kolem sebe určité fluidum. Když projde po ulici nějaká žena a vy se za ní musíte otočit, tak neuvažujete, proč jste se otočil, prostě vás to přinutí se otočit. A to je ta přirozenost.

Podle čeho se to dá odhadnout u malých dětí?

U malých dětí se to úplně poznat nedá, protože opravdu všechny děti se zcela přirozeně pohybují. Tam spíš záleží na schopnosti se učit. A to se dá naopak rozpoznat velmi rychle.

V kolika letech je nejvhodnější, aby tanečníci začínali?

Čím dřív, tím líp, ale nějakým přirozeným, hravým způsobem. To, co dělají paní učitelky ve školkách, že jim hraje hudba, oni tam pochodují, tančí, pohybují se, to je úplně ideální. Myslím si, že není dobré, tak jako v každém sportu, cílit na jednu kategorii a do toho tlačit latinskoamerické tance od čtyř let. To je hloupost.

StarDance letos slaví 20 let od vysílání první řady. V čem podle vás tkví její úspěch u diváků?

Že je to noblesní pořad s krásnými šaty, skvělými moderátory.

Popřál byste něco projektu do další dekády?

Aby pořád byla StarDance a pořád měla tak vysokou úroveň a sledovanost.