Rozhovor s Tomasem Sean Pšeničkou

Tome, ke sportu nemáte daleko – jak to máte s tancem? Absolvoval jste třeba taneční kurzy?

Prošel jsem pražskou konzervatoří, kde jsme měli týdně tuším nějakých dvanáct hodin tance. Od stepu až po takzvané charakterní tance, modernu, balet atd. Nicméně vím o každém z nich jen úplné minimum, takže si myslím, že mě to nezachrání. Ale rozhodně mi to může trochu pomoct. Věřím, že tam z té konzervatoře něco zůstalo.

Baví vás pohyb a tanec?

Pohyb mě hodně baví. Když to vezmu z pohledu mé aktuální školní stránky na FAMU, kde studuji režii, tak moje filmy, které zatím píšu a hodlám točit v následujících dvou letech, jsou v něčem taneční. Jeden se týká techno scény, ve druháckém filmu mám balet. Tanec mě nějakým způsobem fascinuje a baví jako výrazový a emoční prostředek.

Co nebo kdo vás přiměl k tomu, abyste na nabídku tančit ve StarDance kývl?

Původně jsem se toho kývnutí nějakým způsobem bál, měl jsem k projektu velký respekt a chtěl od toho spíš utéct, protože jsem pochyboval, jestli to fyzicky i psychicky zvládnu. Když jsem to ale pak konzultoval s přítelkyní a rodiči, dospěl jsem k tomu, že jde o dobrou výzvu, kterou bych chtěl zvládnout.

Lákala vás víc ta výzva, nebo fakt, že si vyzkoušíte něco nového?

Mě baví to, že mě to děsí a že z toho mám respekt. Vím, že budu nervózní, což až tak moc nebývám. Většinou mám takovou tu zdravou míru trémy, protože chci odvést dobrý výkon. Teď to bude myslím nervozita lehce nezdravá, protože nevím, co bude, jaký budu, ale nějakým způsobem mě to už teď baví.

Viděl jste některý z předchozích ročníků StarDance?

Viděl a přál jsem si to zažít. Hodně jsem sledoval Oskara a o to víc mě to asi pak i vystrašilo, protože jsem viděl, jak tančil a jak neskutečný byl. Tak doufám, že si nikdo nebude myslet, že to takhle zopakuju. On nastavil tu laťku totiž někam úplně jinam. Ale v něčem je to vlastně i motivace.

Vzpomenete si, kdy jste poprvé v životě tančil?

Pravděpodobně někdy ve školce. Měli jsme karneval a tam jsem tančil se sousedkou Aničkou, se kterou jsem pak čtyři roky chodil. Doteď jde o můj nejdelší vztah v životě. Čtyři roky ještě nebyly překonány.

Z čeho máte v soutěži největší respekt?

Přiznám se, že mám respekt z té disciplíny jako takové. Vím, že to vyžaduje píli, pravidelnost tréninků, práci na sobě a na těle. Bojím se, abych na to třeba nezačal kašlat, což se ale nestane. Doufám, že budu pečlivý a poctivý, protože chci.

Šatna v zákulisí holešovického výstaviště bude na čas vaším druhým domovem. Co v ní rozhodně nebude chybět? Máte nějaký talisman?

V jednom podniku na Vinohradech mají v policích různé hry a předměty a já si odsud vzal takový malý červený kamínek, který jsem měl v malé kapse u džínů, už když jsem šel na přijímačky na FAMU. Vyšlo mi to. Takže ten bych si mohl vzít s sebou jako talisman.

Kdo bude největším fanouškem během soutěže?

Rozhodně máma a moje přítelkyně. Myslím, že tito dva lidé budou moji největší fanoušci.