Rozhovor s Natálií Otáhalovou
Natálie, vy nejste v soutěži nováčkem, ale vracíte se do StarDance po sedmi letech. Proč tak dlouhá pauza?
Já vlastně nevím. Začala jsem se věnovat i jiným věcem, i když u tance jsem svým způsobem zůstala. Stále učím v tanečních kurzech a dělám taneční vystoupení. Nicméně poté, co skončila ta „moje“ poslední řada, jsem šla studovat moderaci a herectví na Vyšší odbornou školu hereckou a pak jsem to začala nějak aplikovat do svého profesního života – dostala jsem pár rolí v seriálech i ve filmu a také jsem začala moderovat ranní show ve Fajn rádiu. Takže se to tak nějak nakombinovalo a živím se vším možným. Když ale přišla nabídka na další StarDance, vůbec jsem neváhala, protože tenhle projekt se prostě neodmítá.
V roce 2019 jste tančila s Matoušem Rumlem. Do kolikátého kola jste se protančili?
Do finálového, ve kterém jsme skončili druzí. Takže jsme to s Matoušem odjeli celé.
Na co z tehdejšího ročníku nikdy nezapomenete?
Pamatuji si, že když nám oznámili, že jsme druzí, hrozně jsem se rozbrečela, ale ne proto, že jsme druzí, ale že ze mě spadly veškeré emoce, stres, všechno a já byla šťastná, že jsme to zvládli a máme to za sebou. V tu dobu mi bylo devatenáct let, tak bylo taky všechno jiné. A taky nikdy nezapomenu na tréninky s Matoušem. Všechny totiž končily tím, že jsem se válela smíchy po zemi a fakt mě smíchy bolelo břicho tak, že už jsem neměla ani sílu tancovat. Takže hodně smíchu i stresu, ale bylo to krásný.
A byl Matouš lepší bavič, nebo tanečník?
On je výborný tanečník i bavič.
Sedmička je šťastné číslo. S jakými cíli tedy vstupujete do letošního ročníku?
Spíš se mě zeptejte, s jakými pocity! Jsem totiž nervóznější než předtím. Podle mě jsem to před těmi sedmi lety tolik neřešila.
A není to proto, že jste nevěděla, do čeho jdete?
Možná ano. Tenkrát jsem tou soutěží tak nějak volně proplouvala. Samozřejmě jsem se snažila dělat všechno nejlíp, jak jen to šlo, ale teď jsem mnohem víc nervózní. Těším se, že tam letos bude určitě fajn parta, že poznám spoustu nových lidí. Pro mě je StarDance fakt hlavně ten zážitek. Je víceméně jedno, jestli vypadnete na začátku, nebo na konci, jde hlavně o to si to užít. Vím, říkají to všichni, ale já si to fakt myslím.
Vzpomenete si, kdy a s kým jste v životě poprvé tančila?
Určitě se svým dědečkem, protože děda s babičkou měli taneční školu a už od pěti let mě učili tančit. Takže to byli moji prarodiče.
Musí být pyšní, když sledují vaši kariéru…
To ano, babička je mou největší fanynkou.
Z čeho, co vás v soutěži čeká nebo se týká účasti v soutěži, máte respekt?
Dávám si za cíl udělat hezké choreografie. Chtěla bych v tomto směru i samu sebe trochu posunout. Těším se na to, i když to bude náročné. Nejtěžší je totiž vybrat ty správné kroky tomu správnému člověku, aby to mělo smysl i třeba z hlediska příběhu, aby tam byla sem tam nějaká atraktivní zvedačka, a samozřejmě hlavně ty základní taneční kroky. Tak doufám, že se mi tohle všechno podaří hezky zkombinovat. Z toho trošku ten respekt mám.
Šatna v zákulisí holešovického výstaviště bude na čas vaším druhým domovem. Co v ní rozhodně nebude chybět?
Měla jsem tam nějaké ty plyšáky, které nám lidé házeli na parket, a odvezla jsem si je všechny až poslední večer. Dodnes je mám doma v krabici.
Kdo bude vaším největším fanouškem během soutěže, je asi jasné…
Určitě, babička! Ta bude podle mě sedět u televize nonstop.
Na přenos vám fandit nepřijde?
Ona má menší zdravotní problémy, takže by pro ni nebyl přenos úplně dobrý, ale na nějakou generálku ji určitě vezmu. U televize bude ale sedět určitě!