Rozhovor s Tomášem Matonohou

Tomáši, co vás přivedlo k tomu, že jste kývl na nabídku účasti ve StarDance?

Moderoval jsem ve svém profesním životě čtyři nebo pět soutěží. A člověk si vždycky říká, jak by asi sám v té dané soutěži fungoval. Tak jsem zkusil soutěž taneční, když se ta možnost naskytla.

To máte takový kladný vztah k poměřování sil?

Mám k soutěžním pořadům velmi osobitý vztah a tohle je jeden z možná vůbec nejslavnějších, které tady běží, takže jsem kývl. Navíc znám zákulisí natáčení StarDance velmi dobře z vyprávění už od jejích prvopočátků před těmi dvaceti lety, takže je super, že jsem se do tohoto projektu nakonec také dostal. Jen do něj nevstupuji jako pětatřicátník, ale pětapadesátník, což bude tedy asi hodně zajímavé. Aspoň se ale naučím něco zatančit.

Toužíte umět tančit?

Na gymplu jsem chodil místo do tanečních za taneční, takže tančit neumím, a vlastně mi to bylo vždycky trochu líto, protože jsem byl samozřejmě mnohokrát na plese nebo na tancovačce, kde pak člověk netančí, protože to neumí nebo to umí blbě čili skončí u baru. To je, jako když jedete na hory, ale neumíte lyžovat. Jestli se tedy něčemu přiučím, otevře mi to nové společenské obzory. A od příštího roku, kdykoliv přijdu na ples, budu moct vzít děvče do kola, jak se říká.

Co si od zkušenosti plné drilu, který vás čeká, slibujete? Na co se těšíte, případně z čeho máte lehké obavy?

Já dělal podobnou soutěž před lety na jiné televizi, a tak jsem i zvědavý, až budu moct ty dvě soutěže porovnat. Teď to bude jiné v tom, že budu jen tančit, zatímco tam jsem i zpíval, tak uvidíme, jak na tom budu, protože nemám moc dobrou pohybovou paměť a potřebuji strašně opakovat. Z toho mám tedy obavy. A protože jsem viděl StarDance jen v televizi a na natáčení jsem nikdy nebyl, tak jsem zvědavý na tu atmosféru a vůbec na všechny ty večery, které budou stát doufám za to po všech stránkách. Z mnoha lidí, kteří v soutěži účinkovali, a znám jich opravdu hodně, protože jde o mé kamarády a kolegy, tak si nikdo nikdy nestěžoval. Ba naopak, účast pro ně byla velkým životním zážitkem, který mi jen doporučili. I když to bude dřina, která bude díl od dílu stoupat.

Zaslechla jsem, že vás motivoval pan Vízek, který soutěž před deseti lety také absolvoval.

Ano, ten o ní úplně básnil.

A ten byl určitě starší v době, kdy šel tančit, než jste teď vy.

Byl o čtyři nebo o pět let starší, než jsem teď já. Ale zase na druhou stranu tito soutěžící, bývalí vrcholoví sportovci, jsou podle mě v obrovské výhodě, protože když někdo sportuje, nebo se aspoň pravidelně hýbe, zná své tělo a ví, co po něm může chtít. Zatímco když je někdo celý život bohém, tak se mu to neskutečným způsobem naskládá. Když se podívám na některé mé bohémské kolegy a jak na tom teď jsou... Já si hlavně slibuji, že si fakt pořádně protáhnu tělo, což potřebuji, protože jsem po padesátce začal dělat surfing a windsurfing a potřebuji dostat dolů 15 kg a celkově zpevnit. Tak snad se to povede a někam mě to posune.

Sledoval jste některý z ročníků StarDance, a případně fandil jste některému ze svých kolegů?

Nesledoval jsem celé ročníky. Spíš jsem si pokaždé dělal takový zpětný průřez. Ale fandil jsem několika svým kolegům. Zajímalo mě třeba, kam až se propracuje Lukáš Pavlásek, a hodně mě bavil ročník, který vyhrála Dana Batulková. To byl takový správný díl, protože pro mě není moc zajímavé, když v prvním kole zjistím, že tam tančí člověk, který uměl nebo umí tančit. Mě baví ti, kteří netančili nikdy a učí se. Fascinuje mě ten jejich vývoj v soutěži.

Vzpomenete si, kdy a s kým jste v životě poprvé tančil?

Pamatuji si, že jsem na pionýrském táboře chodil do sboru k panu Píšťalákovi a tam jsme tančili takové ty skupinové tance. A ještě si vybavuji, i když nevím, jestli to byl tanec, nebo cvičení, ale v roce 1975 jsem krátce chodil s mámou nacvičovat do tělocvičny na spartakiádu.

Z čeho, co vás v soutěži čeká, máte respekt nebo obavy?

Myslím si, že v mém věku bude největším strašákem, aby mě nechytl houser. Taky mám obavy, abych nedostal nějakou virózu, protože to bude zrovna takové to období, kdy lze snadno chytit chřipku. To by mě mrzelo, protože to znám z divadla, kde to člověk musí mnohokrát překonat, přechodit, a to je strašně vyčerpávající. A největší strach mám asi z rýmy. Ne že bych nemohl tančit, ale ta rýma vám celý ten večer pokazí. Jinak vycházím z toho, co znám z divadla, že když něco pokazíte na jevišti, tak divák většinou ani neví, jak to mělo být správně. Takže když pokazím tanec, tak to divák třeba ani nepozná. A mnohdy to nemusí poznat ani porota. V zásadě tam generálně nejdu s nějakou obavou, jdu se tam naučit tančit a skvěle se bavit.

Šatna v zákulisí holešovického výstaviště bude na čas vaším druhým domovem. Existuje něco, co s sebou vláčíte kamkoliv, kde trávíte nějaký čas?

Možná si vezmu s sebou kempingové křeslo, taky iPad a buď pecky do uší, nebo nějaký malý repráček na hudbu. Uvidím, jak to bude s cateringem, ale asi si budu nosit s sebou ovoce a zeleninu, a protože v té době asi pojedu na rýži a rybách, tak budu potřebovat i hůlky na sushi.

Vypadá to, že jdete vyhrát, máte to rozhodně promyšlené.

Ne, nejdu vyhrát! Já si dokonce myslím, jestli nevypadnu první. Jde o to, že kromě prvního dílu se může každý večer stát, že vypadnete, tak je prostě potřeba k tomu tak přistupovat. A každou tu sobotu si udělat opravdu pěknou po tom příšerném týdnu dřiny.

Kdo bude vaším největším fanouškem během soutěže?

Dvě vnučky – čtyřletá a dvouletá, což je ten věk, kdy je hopsání a skákání dost bere.

Takže si přijdou zahopsat za vámi?

To doufám.