Rozhovor s Martou Jandovou

Marti, jak jste na tom byla doteď s tancem, když pominu ten jevištní, kterému se během svých koncertů nevyhnete?

Moje maminka byla tanečnice, studovala balet, pak se ale odstěhovala kvůli mému tátovi do Prahy a tančila ve varieté. A skončila ve čtyřiceti letech, což ji hodně mrzelo. Když mi bylo asi jedenáct let, hrozně se mi líbila taneční skupina UNO. A hrozně jsem chtěla být jako jedna z nich. Maminka mě ale varovala: „To je hrozná dřina, to bys musela tancovat každý den,“ a já si říkala, že teda jo, že budu. Ale druhý den už mě to nebavilo. Tanec se mi prostě vždycky líbil, ale nikdy jsem se mu moc neoddávala. Vždycky když někde jsme a trsáme, mám pocit, že tancuju strašně skvěle, a když mi pak někdo ukáže video, mám pocit, že je to úplná katastrofa. Nicméně rytmus mám, hýbat se umím... Tancování mě tedy hodně baví, ale vždycky jsem záviděla těm, kteří měli něco naučeného, mohli udělat najednou tu rychlou otočku a nějak ji ukončit. Vždycky, když jsem se naučila nějaký move, jsem ho pak schválně všem ukazovala, aby si mysleli, jak krásně umím tančit.

Nabídka účasti ve StarDance ale nebyla tou první, viďte?

Je to tak, nabídku do StarDance jsem dostala dokonce už několikrát, tu první možná před 14 nebo 12 lety, nevím přesně, ale to nešlo. Bylo jasné, že s malým dítětem to absolvovat nechcete. Pak šla Maruška do první třídy, to jsem taky řekla, že ne. Pak jsem si pro změnu zase zlomila nohu. Ale to odmítnutí bylo z velké části určitě i ze strachu. Z obavy, že budu hodně špatná. No a teď už jsem ve věku, kdy si říkám: „Tak ježíšmarjá!“ Samozřejmě, že budu chtít postupovat, nebudu chtít vypadnout, nedej bože v tom prvním vyřazovacím kole. Budu se hrozně snažit a na tréninky se fakt hodně těším. Vím, že to bude strašná dřina, vím, že mě to bude bolet, že mě budou bolet i řasy a nehty u rukou taky. Ale těším se, mě takové projekty baví. A vím, že na finále budeme všichni, i když cestou povypadáváme. Takže i kdybych neměla být ve finále, budu se moc těšit na toho 12. prosince, kdy už bude po všem, protože vím, že na to pak budu krásně vzpomínat. Těším se na tuhle část svého života.

Jak moc velká a zapálená fanynka soutěže StarDance jste dosud byla?

Běželo to u nás vždycky, ale hlavně kvůli mojí dceři.

Maruška na StarDance koukala?

Dcera tu soutěž zbožňuje. I můj manžel na to velmi rád kouká. A jelikož já o víkendech hodně hraju, moc dílů jsem neviděla. Ale baví mě se na to dívat, opravdu moc mě to baví. Je fascinující vidět pokroky těch lidí. Jediné, čeho se malinko bojím, protože jsem hodně citlivý člověk, jsou ty hejty, protože vím, že třeba Pepa Maršálek, kterého mám moc ráda, si s hejtry užil své. Lidi rádi zapomínají, že je to zábava. Takže nebudu nikdy číst, co si o mých výkonech lidé píšou.

Co jste říkala na fakt, že budete tančit pod vedením takového soutěžního matadora, jakým je Martin Prágr, který bude letos tančit pošesté?

Moje kadeřnice Adélka mi říkala, že je Martin super a bude se mi s ním tančit skvěle. A protože se dobře znají, tak o tom nepochybuju. Abych pravdu řekla, vlastně jsem si vůbec nedokázala vedle sebe nikoho představit. Vůbec jsem nevěděla, kdo by to mohl být, a přemýšlela jsem o tom fakt intenzivně. Když přišel dotaz, jestli chci víc srandu, nebo víc dril, došlo mi, že chci obojí. Že nechci tančit jen kvůli úspěchu, ale chci si to hlavně užít a zároveň mít vedle sebe někoho, kdo mě opravdu povede, dá mi i zabrat, a hlavně bude umět říct: „Neboj, zvládneš to.“ Zvládnu dril, ale potřebuju i tu pochvalu.

Vzpomenete si, kdy, kde nebo s kým jste v životě poprvé tančila?

Asi ve školce, i když ne, já byla ve školce jenom rok, protože si mě maminka chtěla užít, takže jsem byla do pěti let doma. Tak to bylo na škole v přírodě.

A na nějaký tanec s někým konkrétním si vzpomenete?

No samozřejmě. Honza Kocourek, moje první láska. Pak jsme se přestěhovali, takže jsem od páté třídy chodila na jinou základku a tam to už bylo dokonce trošičku vážnější. To jsem byla hrozně zamilovaná do Emanuela Suchomila, Emouši jsem mu říkala. To už byly ploužáky. Zdravím tě, Emoušku.

Z čeho, co vás v soutěži čeká nebo se týká účasti v soutěži, máte už teď respekt?

Mám strašný respekt ze živáků. Tam se nedá nic vrátit. Bojím se, že udělám chybu. Já si to budu muset převést v hlavě, protože třeba ve zpěvu, když mám koncert a zapomenu text, prostě něco zpívám. Buď nějaká anglická slova bez návaznosti, nebo si začnu vymýšlet nějaké věty, které by se tam mohly hodit, i když třeba nedosáhnu rýmu. Takže z toho udělám jakoby anglické slovo, které nedává vůbec smysl, ale lidé si toho stejně většinou nevšimnou. Celkově se bojím živých přenosů. Zkusím si to tedy nějak převést i do toho tance, abych eventuálně nějak zaimprovizovala, nebo budu prostě doufat, že Martin přiskočí a chvilku mě pak povede, abych se chytla a věděla, že už jsem OK.

Jste trémistka?

Jsem a můj táta taky. A vím, že spousta slavných lidí jsou trémisti. Vždycky říkají, že když má člověk trému, znamená to, že žije a že mu na tom projektu záleží. Vím, že kdyby to nebyla soutěž, kdybych se měla s Martinem naučit třeba jen pět tanců a odjet s tím celou plesovou sezonu, byla bych nervózní poprvé, podruhé, ale pak už asi ne. Když přijde rutina, už ti ani tak nevadí, že uděláš chybu, ale tady to bude pokaždé něco jiného. A hlavně – teď mi to došlo – víte, čeho se bojím nejvíc? Nejvíc se bojím podpatků.

Ale ty taneční boty mají vcelku snesitelné podpatky, žádné jehly…

Jenže já neumím chodit na podpatcích. A tam se ještě kolikrát elegantně sbíhají ty schody… Já už jsem si obě chodidla na schodech zlomila, zhruba před osmi lety jsem uklouzla a blbě spadla. Budu si muset nechat ty boty aspoň trochu roztáhnout, protože když jsem v nich dlouho, dostávám křeče. Takže z podpatků mám trochu obavy, protože mám ty nohy zrasované po těch třiceti letech skákání po jevišti. Bude to sranda!

Šatna v zákulisí holešovického výstaviště bude na čas vaším druhým domovem. Co v ní rozhodně nebude chybět? Máte přichystané nějaké talismany?

Budu potřebovat polštáře a aromalampu na olej. Taky si něco pověsím na stěny, třeba Patricka Swayzeho… Teď si dělám srandu, ale tančil skvěle. Nebo Madse Mikkelsena, to je taky bývalý tanečník. Taky si tam určitě přinesu něco od rodiny nebo si tam budu nechávat to, co mi budou dávat lidé. Nechám si možná popsat zdi, uvidím. Já to opravdu potřebuju mít příjemně zabydlené. To znamená, že tam budu mít deodorant, parfém, deku, župan, bačkory a plyšáka od Marušky. Zařídím si tam bydlení, vyříznu okno a tak.

Kdo bude během soutěže vaším největším fanouškem?

Moje dcera.

Co na to říkala, když jste se rozhodla, že budete tančit?

Byla nejšťastnější na světě. Pro ni to bylo jako trojité Vánoce najednou, opravdu.