Moderátoři Tereza Kostková & Marek Eben

Terezo, letos uplyne 20 let od okamžiku, kdy jste České televizi kývla na tehdy neznámý projekt. Co vám tahle letitá spolupráce přinesla?

Je toho spousta. Musím zmínit především unikátní příležitost pro moderátora, kterou je možnost nasbírat nespočet zkušeností během živého přenosu, a to jak po technické, tak profesní, řemeslné stránce. Je to stejné jako se sportem. Čím víc máte pokusů, tím víc se v té své disciplíně můžete vyvíjet a dobrat určité míry jistoty. Samozřejmě jsem se dozvěděla spoustu věcí o tanci, ale i o sobě, měla jsem možnost poznat tolik úžasných lidí a prožít hromadu unikátních okamžiků. A logicky jsem velmi vděčná StarDance, že jsem se mohla profesně potkat s Markem Ebenem a rozvíjet se tak i v rámci párového fungování v televizní profesi.

Je živý formát i po těch letech v moderátorské profesi stále ještě nápor na nervy?

Je to vážně specifický proces. Nejsem nervák, nejsem trémista, to se o mně ví, ale to neznamená, že ty nervy nejsou v nepřirozeném prostředí a tedy i ve velké míře vnitřního napětí. Živé přenosy jsou dráždivý aspekt a myslím, že mou nervovou soustavu jak prověřily, tak zocelily a teď je pevná a dobrá, což mi dává jistotu i do jiné práce a dalších výzev. Je to opravdu velká průprava. A klidový režim to pro tělo opravdu není.

Ve StarDance často po vystoupení vznikají velmi emotivní momenty. Vzpomenete si na situaci, kdy jste během přímého přenosu musela vědomě brzdit vlastní emoce?

Já je právě nebrzdím. Myslím, že to, co mají lidé rádi na přímém přenosu je právě to, že jsme skuteční a pohotově reagujeme na to, co se děje. Velmi bedlivě vše pozoruji. Mám samozřejmě vždycky nějakou přípravu, tu mám stále v záloze, ale víc se soustředím na to, co se děje tady a teď. To je jedna z těch věcí, které vás naučí neprožívat, že jste v živém přenosu, ale být napojení na to, co se děje kolem vás, protože každá emoce je zdrojem nápadů, myšlenky, přesně cílené otázky.

Jedině tak se můžu trefit do pocitů diváka i účastníků, když jsem s nimi v toku událostí. Čím víc to bude vyumělkované a připravené, tím víc se můžu trefovat mimo terč. Takže vždy vycházím z přítomných emocí.

V průběhu dvou dekád se určitě změnila televizní zábava i očekávání publika. Vnímáte u dnešních soutěžících jiný typ nervozity nebo tlaku než u účastníků prvních řad?

To nemohu říct, neprožívám s nimi každý okamžik. Oni jsou trochu víc spolu a my jsme zase s Markem víc soustředění na jiný úkol té práce leckdy i na jiném místě. Myslím ale, že se každopádně zvedl tlak na excelentní výkony. Není to tak, že by ti bývalí soutěžící předtím nechtěli podávat takové výkony, ale nám, jim i publiku přišlo skvělé to, co dokázali. Postupně na sebe začali všichni přirozeně klást vyšší nároky, účinkující, tanečníci na sebe i na své svěřence, publikum – to je kapka po kapce. Myslím, že dnes jsou ta taneční čísla neuvěřitelně těžká a jiná než dřív. Kdybychom se teď vrátili v čase a hodnotili taneční čísla, byl by to jistě znatelný rozdíl. Náročnost zkrátka nenápadně a nenásilně stoupá spolu s očekáváním.

V přímém přenosu se občas stane něco nečekaného, technická či organizační chyba, výpadek. Byl nějaký moment, kdy jste musela improvizovat déle, než vám bylo milé?

Tyhle věci jsou součástí běhu, je to vždy stejně nové, jako je nový každý taneční výkon. A chyba je jen nová věc v procesu. Pamatuji si, že před dvěma lety vypadlo hlasovací zařízení a do ucha mi hlásili, že mám vést rozhovor, dokud se to nespraví.

To mi nevadí, jsem zvyklá z rozhlasu, kde vedu každý den půlhodinové rozhovory, takže s tím problém nemám, co ale problém byl, nechali mi „zapnuté ucho“ a já slyšela, jak mi z vozu hlásili: Terko, ještě mluv. Na mě ale v té chvíli mluvilo hned několik lidí a já musela jak vnímat pokyny z přenosového vozu, tak vést smysluplný rozhovor v přímém přenosu, i když jsem měla v hlavě poměrně hukot. Občas vám prostě technika hodí klacek pod nohy. Ale zvládli jsme to.

Měla jste pak potřebu se na to podívat v televizi, jak to dopadlo?

Ono to dopadlo dobře. Já totiž nedám nikdy nic najevo, to už jsem se naučila. Před 20 lety jsem občas máchala rukou nad hlavou, jako když kolem vás bzučí moucha, abych ten hlas s pokyny odehnala, ale to už nedělám. V krajním případě bych si to sluchátko vyndala, abych mohla mluvit. Tehdy mi to přišlo jen nekonečně dlouhé, ale v tom přenosu to ve skutečnosti tak dlouhé není.

Co byste popřála StarDance do další dekády?

Aby se nebála změn, udržela si i nadále živost, autenticitu a pravdivost, protože si myslím, že jestli něco na naší StarDance mají lidé rádi, je to právě ta pravdivost. Ať se děje cokoliv, ale ať je to skutečné, třeba i za cenu chyb. Nemusíme být přece vždy a za každou cenu dokonalí. Myslím, že ta ambice na výkon není nikdy tak důležitá jako skutečný prožitek lidí. Ať se StarDance stále tak líbí.

Marku, jste známý lehce úsporným, ale přesně cíleným humorem. Připravujete si některé glosy dopředu během generálek, nebo vznikají spíš až v reakci na konkrétní situaci během večera?

Je to obojí. Něco musíte vysedět, protože přijít do toho studia až na přímý přenos, nemít nic a myslet si, že ono to nějak dopadne, tak to by většinou, aspoň tedy v mém případě, nedopadlo. Já mám pocit, že když nemáte nic nachystané, strávíte spoustu času nad tím, že se vůbec snažíte zjistit, co máte dělat. Zatímco když máte nějaké svoje jisté, není nic snazšího než na to zapomenout a použít popřípadě něco lepšího, co vás v té chvíli napadne, když máte štěstí. Pravidelně to funguje tak, že ty věci, které vzniknou na místě, jsou ty nejlepší. Doma strávíte spoustu času přípravou, a pak vás napadne nějaká volovina ve studiu nebo při přenosu a ta většinou vyjde nejlíp. Ale mám pocit, že kdyby člověk neseděl nad přípravou, nestane se to.

Máte pořád takový respekt – i se svými zkušenostmi?

Kdo nezažil přímý přenos, netuší, co to obnáší.

Byla tam spousta horkých chvilek?

Vybavuji si jednu hned v první řadě. Při vyhlášení vítězů, kdy ve vzduchu bylo cítit napětí, kdo tedy vyhraje, se najednou ozvala silná rána, velikánské syčení a nikdo nevěděl, co se děje. Na balkoně explodoval hasicí přístroj, který čekal na tu explozi celých osm večerů a vybral si tuhle chvíli. Nikdo nevěděl, co se děje, jestli tam uniká plyn nebo jestli se máme evakuovat – a v tu chvíli máte vyhlásit vítěze. Nikdy zkrátka nevíte, co se stane.

Zvyšuje u vás míru stresu třeba i fakt, že lidé od vás prostě očekávají elegantní zábavu?

To očekávání vám nepřidá. Víte, že se musíte snažit a že se divák jen tak s něčím nespokojí. Ten má vysoká očekávání.

Po tolika ročnících už jistě dokážete odhadnout, jaký typ soutěžícího si diváci oblíbí. Tipujete si někdy jen tak sám pro sebe, kdo bude finalistou?

To je těžké, tipovat si. Navíc se nikdy netrefím. Je to nepředvídatelné. V jedné řadě bych si třeba určitě nevsadil na Zdeňka Piškulu. U Dany Batulkové, která tančila skutečně výborně, mě zase velmi příjemně překvapila ta obrovská podpora divaček a diváků. Máte lidi, kteří tancují od první chvíle fantasticky, a divák je z nějakého důvodu prostě nepustí dál a naopak.

Máte pověst člověka, který nerad opakuje stejné věci.

Já se samozřejmě snažím, protože u toho moderování nemůžete nic recyklovat. To vám hned někdo připomene. A teď, jak je všechno dostupné, jsou lidé, kteří okamžitě začnou řešit, jestli nějaká tanečnice nemá kostým přešitý ze čtvrté řady, který měl tehdy někdo jiný. Já bych nevěřil, že je to možné, ale je. Vůbec tedy nevylučuji, že se mi to může přihodit, aniž bych to věděl. Stát se to samozřejmě může, ale nikdy bych to nedělal plánovitě. Vždycky se snažím o něco, co tady ještě nebylo.

Když stojíte na parketu během přímého přenosu, vnímáte spíš energii publika v sále, nebo myslíte na statisíce lidí u televize? Co z toho víc ovlivňuje váš výkon?

Já bych řekl, že v tom momentu, kdy tam jste a něco říkáte, samozřejmě vnímáte to publikum v sále. To jsou vaši partneři, máte je nejblíž, hovoříte k nim a vidíte, jak se tváří, jestli se smějí, nesmějí… Stejně vám ale „za krkem“ sedí milion a půl lidí u obrazovek. To prudce zvyšuje míru stresu, když to začne, to vám řeknou všichni. Ve StarDance jsme měli lidi, kteří byli před kamerou jako doma. I herci, kteří točili o sto šest, byli tady nepředstavitelným způsobem vycukaní. To je ten fenomén přímého přenosu. S Liborem Boučkem jsme si říkali, jak jsme doufali, že se to časem bude lepšit, ale ono se to spíš horší, protože zaprvé lidé mají větší očekávání a zadruhé se víc bojíte, protože už víte, co to obnáší.

Jak se vám žilo dvacet let se StarDance?

Je to krásných dvacet let života a jsem za ně rád. Málokterý pořad vám přinese tolik pozitivních reakcí jako tenhle. Samozřejmě, že negativní jsou taky, musíte s tím počítat. Celý rok má člověk klid, bulvár ho celkem neprobírá. Čeká ale na něco, co bude vidět. A StarDance je samozřejmě ideální dopravní prostředek na vyvezení. Je tedy třeba počítat s tím, že se o sobě dočtete všechno možné. Už jsem se dočetl všechno možné, ale také jsem si už zvykl.

Co byste popřál StarDance do její další dekády?

Aby jí vydržela přízeň diváků, protože to je to, co drží StarDance takhle vysoko, aby to lidi pořád bavilo, aby je to těšilo. Přál bych StarDance, aby si udržela míru té noblesy a nespadla někam do suterénu, to by bylo smutné.