Marie Doležalová - vítězka VII. ročníku StarDance 2015

Když se ohlédnete zpět za svou účastí ve StarDance, který okamžik pro vás byl nejsilnější?

To vím přesně, nejkrásnější pro mě byl charitativní večer pro vozíčkáře a moment dlouhého potlesku a reakce na choreografii s Honzou Krauskopfem, kde jsem se točila na jeho kole. Byla jsem z toho nervózní, bála jsem se, aby se mi cípy fraku nezamotaly do kola a nezkazil se tím ten odvážný nápad, ale povedlo se a diváky na místě i u televize ten nečekaný efekt úplně zbořil. 

Vybavíte si moment, kdy jste si poprvé řekla, že byste mohla soutěž opravdu vyhrát?

Pamatuju si, že právě po tomhle charitativním kole se v debatách poprvé začalo psát, že bychom to mohli dotáhnout až k vítězství. Ale my jsme byli pověrčiví a o vítězství jsme nemluvili vůbec, a stejně tak jsme pokaždé, když jsme mluvili o budoucích kolech, oba s Markem dodávali „Pokud tam tedy budeme.” Když to vyprávíme kolegům tanečníkům, co ve StarDance byli, říkají nám: „To není možné, abyste nechtěli vyhrát, každý tam přece chce vyhrát.” Ale my jsme v tomhle byli s Markem zajedno. Hrozně jsme si přáli nevypadnout, abychom mohli realizovat naše nápady, ale byli jsme tak zaměstnaní snahou udělat to naprosto skvěle, že nám vůbec nezbývala energie řešit vítězné ambice. Což je mimochodem podle mě, s odstupem času, nejlepší recept na jakékoli vítězství: Vydat ze sebe maximum a snažit se překonat sám sebe, ale jinak to nechat osudu.

Jaký vztah máte k tanci dnes – zůstal součástí vašeho života i po skončení soutěže?

Moc ne. Teoreticky ano, Marek mi pouští svoje choreografie, když ve filmu nebo v divadle něco staví, povídáme si o tom, já sama si občas udělám diskotéku s dětmi, ale že bychom někde tančili na plesech deset let starý valčík, to už se mi nechce. Párkrát jsme to udělali, ale vždycky jsem u toho měla pocit vytahování mrtvoly ze skříně. Říkala jsem Markovi: „Počkej, to už je přece starý, musíme ukázat, kde jsme teď, ne, kde jsme byli před deseti lety, ne?“ Takže já teď žiju svojí tvorbou pro děti a psaním. 

Jak podle vás StarDance ovlivnila vztah diváků k tanci v Česku během těch dvaceti let?

Tak to nevím, ale protože tady teď se mnou u stolu na chatě sedí můj Marek, zeptala jsem se jeho a on tvrdí, že určitě hrozně moc. Že lidé v Česku díky soutěži tančí, chodí na kurzy a do tanečních. A je pravda, že díky StarDance lidé vidí, že naučit tančit se může každý, ať už je nadaný, nebo tancem nepolíbený. 

Letos StarDance slaví 20 let od prvního ročníku. Co byste této soutěži popřála do dalších let?

Myslím, že StarDance přináší už dvacet let do domácností na podzim v sobotu nějakou pospolitost a útulnost, a ať už je tajemství toho kouzla jakékoli, přála bych české StarDance, aby to nikdy neztratila.