Kateřina Baďurová Janků - vítězka V. ročníku StarDance 2012

Když se ohlédnete zpět za svou účastí ve StarDance, který okamžik pro vás byl nejsilnější?

Nejspíš vás překvapím, ale nebylo to samotné vítězství. Samozřejmě, když jsme s Honzou Onderem slyšeli naše jména jako vítězů, byl to obrovský zážitek, na který se nedá zapomenout. Ale když se ohlédnu po těch letech zpět, nejsilnější je pro mě vlastně celá cesta. Pamatuji si chvíle, kdy jsme po několika hodinách tréninku odcházeli úplně vyčerpaní a říkali si: „Tohle přece nemůžeme v sobotu zvládnout.“ A pak jsme přišli na parket, zazněla hudba a najednou všechno fungovalo. Byla to směs důvěry, adrenalinu, radosti a očekávání. Právě to je vzpomínka, která ve mně zůstala nejvíc.

Vybavíte si moment, kdy jste si poprvé řekla, že byste mohla soutěž opravdu vyhrát?

Upřímně ne. Na vítězství jsem vůbec nemyslela. Ještě před začátkem soutěže jsme během tréninků zvládli základy několika tanců a mně se nejvíc zalíbil waltz. Jenže ten jsme měli rozlosovaný až na šestý večer, takže mým tajným přáním bylo dostat se v soutěži právě tak daleko, abychom si ho mohli zatančit. Když jsem pak viděla, jak neuvěřitelně tvrdě pracují i ostatní páry, kolik času a energie tomu všichni dávají, často jsem jim úspěch přála úplně stejně jako nám. O to větším překvapením a radostí pro mě naše vítězství nakonec bylo.

Jaký vztah máte k tanci dnes – zůstal součástí vašeho života i po skončení soutěže?

Ano, a mám z toho velkou radost. S Honzou spolu dodnes vystupujeme na plesech, firemních akcích nebo různých společenských večerech. Je až neuvěřitelné, že od „naší“ StarDance uplynulo tolik let… Jsem ale moc ráda, že naše spolupráce neskončila posledním přímým přenosem a že z ní vzniklo přátelství, které trvá dodnes. Tanec navíc využívám i ve své práci. Ve školce, kterou vedu, je pohyb přirozenou součástí každého dne a jeho prostřednictvím se děti učí vnímat hudbu, rytmus, spolupracovat s ostatními, získávat jistotu, a hlavně z něj mít radost. A to je něco, co se snažím předávat dál.

Jak podle vás StarDance ovlivnila vztah diváků k tanci v Česku během těch dvaceti let?

Podle mě lidem otevřela oči v tom, že tanec není jen něco pro profesionály nebo soutěžní parkety, ale že si ho může užít opravdu každý. Spousta lidí se po odvysílání přihlásila do tanečních kurzů, začala chodit tančit jen tak pro radost nebo objevila, že pohyb může mít úplně jinou podobu než běhání nebo posilovna. A myslím, že StarDance udělala ještě jednu důležitou věc. Ukázala, že i známé osobnosti mají trému, dělají chyby, musí tvrdě trénovat a někdy pochybují samy o sobě. To je podle mě něco, s čím se diváci dokázali ztotožnit. A právě proto má StarDance i po dvaceti letech pořád tak silné místo v srdcích lidí.

Letos StarDance slaví 20 let od prvního ročníku. Co byste této soutěži popřála do dalších let?

Přála bych jí, aby nikdy neztratila svou lidskost. Myslím, že právě to je důvod, proč ji lidé tolik milují. Nejde jen o krásné šaty nebo dokonalé choreografie. Diváci sledují příběhy lidí, kteří vystoupí ze své komfortní zóny, učí se něco úplně nového, chybují, smějí se sami sobě a postupně rostou. V dnešní době je to vlastně velmi vzácné. StarDance ukazuje, že úspěch nevznikne přes noc, ale že za ním stojí poctivá práce, trpělivost a důvěra mezi tanečníkem a jeho partnerem. Přeji soutěži, aby i dál inspirovala diváky k pohybu, odvaze zkoušet nové věci a víře, že nikdy není pozdě začít s něčím úplně novým.