Jana Burkiewiczová
Jani, ve StarDance nejste nováčkem. Na Tour jste se podílela na closing choreografii, nicméně za pult poroty se posadíte poprvé. Těšíte se?
Já se těším a také se trochu bojím. Je to vzrušující.
Kývla jste na nabídku hned, když vás oslovili?
Kývla jsem s lehkým překvapením hned, ale to překvapení nebylo v tom, že bych nechtěla, ale spíš to bylo překvapení ve stylu: Ty brďo, co s tím budu dělat?
Jak vypadala vaše cesta k tanci?
Bylo mi asi 12 let, šla jsem v Opavě od babičky po ulici s mámou a pronásledovala nás taková zvláštní paní. Na přechodu nás zastavila a říkala mámě, že mám krásnou chůzi a krásné nohy, což působilo trošku podivně. Nakonec se ukázalo, že jde o paní Violetu, což byla výrazná osobnost opavského baletu, a začala mě přesvědčovat, že k ní musím přijít na lekci. Nadchla mě, takže jsem přišla. Z dlouhých nohou a krásné chůze zůstalo to, že jsem nic neuměla, protože tam byly holčičky, které tancovaly od pěti let, a já nebyla ve 12 letech protažená, nebyla jsem připravená. Moc to bolelo, ale okouzlilo mě, že to bylo při opavském divadle, kde jsem mohla přičichnout k divadlu, do půl roku jsem byla na jevišti a do roka v Praze na konzervatoři. Byl to velký fofr. Na konzervatoři jsem pak nicméně dva roky jen doháněla to, co jsem opravdu neuměla. Moje první známka z baletu po třech měsících na konzervatoři byla čtyřka a můj táta jako učitel řekl, že z té školy půjdu pryč, když mi to nejde. Musela jsem ho přesvědčit, že to dotáhnu, a dotáhla, i když to byly krušné začátky a obrovská dřina. Zároveň ale velká touha. Já tak strašně chtěla dělat tanec naplno, na rozdíl od některých mých spolužáků, kteří pomalinku odpadali, protože se ukázalo, že to nebyla jejich volba, ale rodičů.
Dokážete nějak odhadnout potenciál lidí po pohybové stránce – jestli mají taneční vlohy?
Jsou věci, které jdou rozpoznat rychle. Třeba dispozice: hezká postava, otevřené kyčle, hezké nárty, což je důležité pro balet. Kdo má dynamiku, jde zase poměrně rychle zjistit během zkoušky nebo tréninku. Kdo u toho zůstane a kdo bude nakonec i na vrcholu, je ale těžké rozpoznat, protože jedna věc je talent, druhá věc je píle a třetí věc je mít na to mentálně. On je tanec složitý obor v tom, že člověk musí zvládat velkou únavu, obrovskou psychickou i fyzickou zátěž, úrazy, nátlak režisérů, choreografů… Navíc životnost tanečníka je závislá na tom, jak o sebe pečuje, a momentů, které mohou slibnou kariéru přerušit, je nespočetně. Lidí, kteří se dostanou až na vrchol, tak není úplně mnoho.
V čem podle vás tkví fenomén StarDance? Proč je pořad tak oblíbený sledujícími od dětí až po seniory?
Divák vidí krásně nacvičené tance, krásné šaty, vidí ten třpyt – a nevidí už tolik tu dřinu. Vidí vrchol. Zároveň si myslím, že s tím bude mít něco společného i tanec sám o sobě, protože my všichni jsme dřív tančili, než mluvili, a rytmus a pohyb je nám všem v určité míře vlastní. I tep srdce je rytmus, kterému se nikdo nemůže vyhnout. Věřím tomu, že tanec s lidmi hýbe. Máme ho všichni ve svých kořenech.
Jaká budete porotkyně? Ostrá a nesmlouvavá, chápavá a očko přivírající, nebo bude záležet na sympatiích k páru či vašem momentálním rozpoložení?
To se teprve ukáže. Já teď můžu vycházet z toho, co dělám, když režíruju. Mám ráda kritiku. Neříkám lidem, že jsou skvělí, když skvělí nejsou, to prostě nefunguje, ale zároveň je dobré vidět v lidech to, v čem jsou výjimeční. Věřím tomu, že každý má nějakou výjimečnost, a ne vždycky je to skvěle vyšvihnutá noha nebo pirueta. Někdy to může být skvělý rytmus, jindy to může být skvělý výraz a nějaký cit pro hudbu. To všechno by měl ten tanec naplňovat. Věřím, že jsou tanečníci, kteří třeba netočí skvělé piruety, ale jsou silní na jevišti, protože mají charisma. Já se budu snažit hledat v lidech to, co mohou divákovi předat, a to, v čem mohou být výjimeční. Budu se snažit je na to upozorňovat.