Ivan Šlapeta

kameraman

narozen 28. března 1938

Kameraman, fotograf, příležitostný herec a vysokoškolský pedagog Ivan Šlapeta se narodil v roce 1938 v Olomouci do bohaté rodiny architekta Lubomíra Šlapety. Má ještě mladšího bratra Vladimíra, který je dnes historikem architektury. Po únoru 1948 byla rodina Šlapetových coby buržoasní vzata bolševikem do klatby, a Ivan, který toužil stát se inženýrem, vytušil, že to nejspíš nebude možné. A jelikož od dětství fotografoval a točil na osmičkovou kameru, přihlásil se na FAMU, a hle! – vyšlo mu to: v roce 1956 začal studovat obor kamery. Jenže po roce odešel, jelikož ho neuspokojovala úroveň učiva. Živil se pak různě, pracoval třeba u cirkusu, později odešel do tehdy začínající ostravské televize. Pak se na FAMU na nátlak rodičů opět vrátil, ale po roce se situace opakovala – škola mu prostě nevyhovovala. A řekl si, že rovnou zkusí jít nabídnout své služby na Barrandov – byl přijat jako asistent kamery. Hodně ho to bavilo, jenže škola ho opět vypátrala, a nabídla mu, aby ji už konečně dodělal. A tak FAMU po několika přerušeních dokončil – v roce 1963 natočil v režii Juraje Jakubiska absolventský film Mlčení v gis moll. Poté šel opět na Barrandov jako švenkr neboli druhý kameraman.

V roce 1965 se pak díky omylu hlavního kameramana (řadu scén přeexponoval) dostal do pozice jedničky a bylo mu režisérem Pavlem Juráčkem svěřeno natočení vojenské povídkové komedie Každý mladý muž (1965), což byl jeho vůbec první film. Poté si post prvního kameramana rozdělil společně s režisérem Janem Čuříkem v psychologickém dramatu Bloudění (1965). Po těchto dvou snímcích po něm sáhl režisér české filmové nové vlny Antonín Máša – vznikly tak dva snímky s Petrem Čepkem v hlavní roli: filmové podobenství Hotel pro cizince (1966) – které kameramanovi udělalo to nejlepší jméno – a psychologické drama Ohlédnutí (1968): také jemu Šlapeta svou černobílou poetickou kamerou výrazně pomohl. Jeho prvním barevným celovečerákem byla sci-fi komedie Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969) režiséra Oldřicha Lipského, ve kterém se sešla plejáda výborných českých herců, vedle Čepka mj. Jiří Sovák, Jana Brejchová, Lubomír Lipský, Iva Janžurová či Radoslav Brzobohatý.

Do normalizačních sedmdesátých let Šlapeta vstoupil dvěma psychologickými dramaty. Zaprvé Renčovým dozvukem české nové vlny, nazvaným Hlídač (1970), ve kterém Jiří Hrzán skvěle předvedl přeměnu nudného vězeňského dozorce v sadistického hajzla. Šlapetova kamera je pak svými detaily výrazná v syrovém televizním venkovském dramatu Dlouhá bílá nit (1970) Jána Roháče, v hlavních rolích se Slávkou Budínovou a Janou Šulcovou. Po dramatu z nemocničního prostředí Pět mužů a jedno srdce (1971) následovalo několik slabších kousků; snad jen Kachlíkův snímek o dívčím dospívání My ztracený holky (1972) je možná lehkým nadprůměrem. Určitou kvalitu má až historické životopisné drama Paleta lásky (1976) režiséra Josefa Macha, líčící několik epizod ze života malíře Josefa Mánesa, kterého ztvárnil Petr Kostka. Díky režisérovi Františkovi Vláčilovi se Šlapeta se svou kamerou vzápětí přenesl z 19. století do poválečných beskydských lesů, kde řádí zbytky německé jednotky, jimž se postaví venkovan v podání Juraje Kukury, v dramatu Stíny horkého léta (1977). Právě v tomto snímku nejvíce naplnil svoje cítění práce s kamerou – využívat minimálně osvětlovací techniku. Poté natočil dodnes populární pohádku Honza málem králem, a v roce 1978 si ho uzmuli „cimrmani“ Smoljak se Svěrákem: pod patronací Zdeňka Podskalského vytvořili kultovní „stěhovací“ komedii Kulový blesk (1978), jíž vládnou advokát a organizátor dvanáctinásobné směny bytů Radosta v podání Rudolfa Hrušínského, a jeden ze směnitelů, jistý Knotek, jehož hraje Josef Abrhám. Dekádu Šlapeta dokončil rodinným filmem Brontosaurus (1979) režisérky Věry Plívové-Šimkové.

Na začátku osmdesátých let Šlapetu opět oslovili Smoljak se Svěrákem a společně natočili další výbornou komedii Vrchní prchni (1980) o falešném vrchním Daliborovi Vránovi v podání Josefa Abrháma, se slavným dlouhým záběrem scény zátahu a honičky v restauraci, který bez jediného střihu trvá jednu a půl minuty. V tomtéž čase se pak všichni tři zúčastnili hudební komedie Trhák (1980) v režii Zdeňka Podskalského. A ze stejného roku je i „nádražácká“ komedie Kalamita (1980) režisérky Věry Chytilové, v které se neúspěšný vysokoškolák v podání Bolka Polívky vrací do malého města s touhou stát se strojvůdcem: Šlapetova barevná a pohyblivá kamera filmu dodává tu správnou atmosféru. Následoval televizní rodinný film Sluníčko na houpačce (1981), a západoněmecké psychologické drama Den idiotů (1981) o citově a společensky frustrované mladé ženě (hraje ji Carole Bouquet), která se nechá dobrovolně zavřít do blázince, a po propuštění skočí pod auto. Poté točil Šlapeta povídkovou krimi Plaché příběhy (1982), takto zpracování povídek Karla Čapka. V roce 1983 vznikl podle předlohy knihy Vladimíra Körnera, v režii Miloslava Luthera a Šlapetou za kamerou výborný 5dílný životopisný historický seriál Lekár umierajúcého času o lékaři a politikovi Janu Jesseniovi, kterého ztvárnil Petr Čepek. O rok později pak kameraman pod vedením herce a režiséra Maximiliana Schella točil v Západním Německu dokument Marlene (1984) o slavné herečce Marlene Dietrichové. Ze druhé poloviny dekády stojí za povšimnutí Šlapetova práce na krimi Muž na drátě (1985) a Bočanově komediálním dramatu Smích se lepí na paty (1986).

V devadesátých letech Ivan Šlapeta už moc filmů netočil, zaprvé se rozpadl Barrandov, zadruhé se věnoval pedagogické činnosti na Filmové a televizní fakultě v Praze, a navíc byl ve druhé polovině dekády angažován do televizní seriálové tvorby. Nicméně některé snímky určitě stojí za to uvést – hned v roce 1990 byl do celovečerní podoby sestřihán výše zmíněný seriál Svědek umírajícího času. V tomtéž roce šla na plátna satirická komedie Nemocný bílý slon (1990) režiséra Karla Smyczka, s Oldřichem Navrátilem, hrajícím běžného stavebního inženýra, a Miroslavem Štibichem jako jeho protiváhou v neodolatelné roli stranického funkcionáře. Kvalitu má určitě.i drama Byli jsme to my? (1990) Antonína Máši s Leošem Suchařípou v hlavní úloze unaveného divadelního režiséra, nacvičujícího novou hru se souborem, který tak ovšem činí se zjevným nezájmem. V roce 1994 kameraman točil česko-britské drama Špendlík na motýla v hlavní roli s Hughem Lauriem, pozdějším Dr. Housem, a v roce 1997 pod režisérem Hynkem Bočanem Bumerang, psychologické drama z bolševického lágru s Jiřím Schmitzerem coby politickým vězněm Svobodou.

V tom samém čase se Šlapeta postavil za kameru při natáčení dvou kvalitních televizních seriálů: historického, z doby po druhé světové válce, který dle knihy Jiřího Stránského režíroval Hynek Bočan, a který se jmenuje Zdivočelá země (1997 – 2003) – v hlavní úloze bývalého pilota RAF Antonína Maděry se představil Martin Dejdar. Šlapeta si role hlavní kamery rozdělil společně s Vladimírem Holomkem, přičemž první série byla sestřihána do dvouhodinového celovečeráku. Tím druhým byl seriál Tři králové (1998), o činnosti trojice důstojníků ilegální vojenské organizace, která po svém a beze zbraní bojovala proti nacistickým okupantům. V osmadevadesátém pak kameraman natáčel americko-české romantické drama z polistopadové Prahy s příznačným názvem Pražský duet (1998). S kamerou přestal pracovat ve svých pětašedesáti – dle jeho slov ho to už hodně unavovalo.

Co se týče Šlapetových filmových rolí, byly víceméně epizodní, povětšinou spíše zaskakoval u těch filmů, které natáčel. V roce 2008 pak obdržel cenu Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo. V roce 2011 o něm vznikl dokument Zdeňka Tyce Ještě jsem tady.

Odkazy