Extempore

Extempore (1979)

(1972 - 1981) Praha

Jaroslav Jeroným Neduha, svébytný člověk s osobitým pohledem na svět se pohyboval v uměleckých kruzích už ve druhé polovině šedesátých let. Stýkal se s bigbíťáky, folkaři, výtvarníky, filmaři (některé malé role, např. v Suchého filmu "Nevěsta" - hraje jednoho z návštěvníků bytového mejdanu) a byl prostě takovým nočním povlávačem celé malostranské komunity. Největší ambice měl ale vyniknout na poli hudebním - na kytaru si skládal svoje vlastní písničky, které pak zpíval komukoli, kdo je byl ochoten poslouchat.

Nejprve utvořil folkové duo se svým kamarádem Jiřím Hradcem, sólovým kytaristou skupiny Beasts. Písničky dua byly samozřejmě autorským počinem Neduhy - a to jak hudba, tak i ony (později legendární) naivní texty. Hradcův přínos spočíval hlavně v tom, že svými kytarovými vyhrávkami zdobil a doplňoval Jardův beglajt. Jenomže Hradec na podzim sedmašedesátého odešel na vojnu (kde pak působil v útvarové kapele Double Time) a tak se Neduha někdy v roce 1968 spojil se zpěvačkou Markétou Procházkovou. Společně se dostali i do Dánska, kde dokonce vystoupili v několika klubech. O další rok později začal Neduhu a Procházkovou doprovázet kytarista Ilja Bartošek, přičemž se hrálo převážně v pražském loutkovém divadle, občas na Karlově mostě.

Markéta ale po čase začala zpívat s rockovou kapelou Matches of Lead, kterou po návratu z vojny založil Jiří Hradec, a tak Neduha s Bartoškem nějakou dobu fungovali jako duo. Posléze se Neduha osamostatnil, cestoval (Holandsko, Belgie), ale nepřestával přemýšlet o založení rockové kapely. Jeho předchozí muzikantské kolegy později čekal velice smutný osud. Bartošek hrál nejprve s Gríšou Dymičem (říkali si Vosy), pak si zahostoval na slavné desce "Kuře v hodinkách", ale v roce 1972 zemřel na rakovinu. Procházková si sama vzala život o rok později.

Někdy v roce 1969 Neduhu během jednoho sezení na Karlově mostě objevil mladý malíř a grafik Vlasta Marek, aktivista výtvarné skupiny ÚV NSZD-U. Společně vydali pár čísel jakéhosi samizdatového časopisu věnovaného happeningům a dokonce spolu v Čs. rozhlase natočili asi tři písničky, které se ale nedochovaly. V sedmdesátém roce se sešli ve folkovém duu opět Neduha s Hradcem. V dubnu se dokonce zúčastnili 1. Česko-moravského folk festivalu v Uherském Brodě a zahráli si mj. v sále U Zábranských. Hradcovou prioritou bylo ale hraní v Matches of Lead a navíc se Neduha oženil, takže téměř rok se o muziku vůbec nestaral.

Nicméně stále snil o vlastním rockovém souboru. Nejprve to někdy v roce 1972 začal zkoušet ve dvojici společně s kytaristkou a zpěvačkou Jitkou Čádovou - už tehdy si začali říkat Extempore, kterýžto název vymyslel Jarda ve svém malostranském působišti, v hospodě U krále Brabantského. Sestava s dvěma akustickými kytarami ovšem stále Neduhovi nevyhovovala. V době absolutního rozkladu české rockové scény cítil, že právě rockové těleso může nejlépe vystihnout nálady jeho písniček. Nicméně spolu odehráli pár koncertů v Malostranské besedě, v různých klubech, "klubíčkách" a kostelech. Pak se s Čádovou rozhodli duo rozšířit - v kapele se objevili baskytarista Jiří Bártl a poté také hráč na bicí Jiří Šůla.

V samém závěru existence této první extemporeovské sestavy s nimi hrál na foukačku ještě František Šimák. Tato, vlastně už regulerní folk-rocková skupina, která zkoušela na Spořilově, někdy na přelomu let 1972-73 koncertovala jak v Praze (Malostranská beseda), tak i mimo hlavní město (např. v Prostějově, v Mladé Boleslavi). Také natočila pár písniček v Karolínu, přičemž posledním koncertem bylo provedení rockové mše J.J. Neduhy "Missa-Solemnis-in H Major" ve Chrámu Sv. Martina. Vzápětí si to Šůla, Bártl i Šimák namířili směr underground. Šůla tak trochu tušil do čeho jde, nakonec kult Plastic People Of The Universe u nejpodzemnějších pražských mániček zrovna nabýval síly, zato Bártl s Šimákem, kteří si založili blues rockový soubor Adept, do podzemí sklouzli skoro nevinně - vlastně, co to znamená být androš pocítil o rok později, když společné vystoupení Plastiků a Adeptů v Rudolfově u ČB skončilo surovým útokem policjeních složek na účastníky akce. V Extempore se pak velmi rychle vystřídalo několik hudebníků - mihl se tu Lesík Hajdovský (v té době začínal hrát s F.O.K.) a jeho kamarád z Karlína, bubeník, kterému se říkalo Venca. Na baskytaru se pak v kapele objevil jakýsi Petr Tittelbach, jemuž nikdo neřekl jinak než "Pickwick".

Už tehdy se okolo Extempore znovu začal motat V. Marek, který shlédl jednu zkoušku bandu a vůbec se mu jeho produkce nelíbila - tehdy si řekl, že se naučí hrát na bubny a Neduhovi ukáže, jak to má vypadat. Jelikož byl v té době hodně aktivní co se týče shánění "těch dobrých desek", měl načmuchaného jak Zappu, Santanu, tak Fugs nebo Mahavishnu Orchestra a chtěl se jednoduše blýsknout. Jenže převést rytmické exhibice třeba takového Cobhama do svých rukou a nohou je věc nejen pro začátečníka absolutně nemožná. Někdy na podzim se tedy s minimem znalostí Marek octl ve zkušebně v Hagiboru (Neduha dělal zrovna kustoda na místních tenisových kurtech), kde ho již očekávali J. J. Neduha (voc, g), P. "Pickwick" Tittelbach (bg), a čerstvě přišedší ex-člen Plastic People Of The Universe Jiří "Přemysl" Števich (lg). Už v lednu 1974 byl uskutečněn první koncert této sestavy ve Zlaté u Uhříněvsi na společném vystoupení s jazz rockovou Expanzí, ale hned po něm odešli Števich s Pickwickem (Pickwick později emigroval do San Franciska).

Celý další půlrok pak zbytek kapely jamoval s různými hudebníky z mnoha tehdejších pražských bigbítů, až se posléze sestava Extempore ustálila na čtveřici J.J. Neduha (voc, g), V. Marek (ds), Jiří Hradec (lg, zároveň působil v semaforském Orchestru Ferdinanda Havlíka) a Jerry Tomášek (bg, ex-Matches of Lead). Tehdy se začal dávat dohromady první vlastní pořad, který dostal název "Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo" „Plesnivé embryo Jan,“ říká v seriálu Bigbít Neduha, „je záznamem blekotání notorického alkoholika o půlnoci v Repre, kde dělal Jerry nočního hlídače a kde se chlastalo do rána.Tam se vloudil nějakej takovej človíček, týpek z ulice, a vyprávěl nám, že má takovýhle těžký halušky." Jednalo se o dost neučesanou, odvazovou hudbu, lehce ovlivněnou King Crimson, Zappou a Fugs, s ironickými Neduhovými anglicky zpívanými texty a kytarovými experimenty Jiřího Hradce. Také aranžmá skladeb bylo Hradcovcou prací. Premiérový koncert tohoto programu se odehrál na Strahově v klubu 1 v prosinci 1974. Přes zimu následovaly další koncerty v Iuridice, v Labyrintu, Na Rokosce, opět na Strahově. Na těchto vystoupeních Extempore hrou na percussions střídavě doplňovali buď Petr Křečan (ex-Stehlík) nebo mladý Aleš Drvota.

V srpnu 1975 se soubor na prázdninovém soustředění v Čelákovicích pustil do tvorby nového programu, který dostal název "Azbestový guláš". Obsazení bylo v podsatě stabilní, jenom místo Křečana, který začal hrát v F.O.K. se za perkusemi usadil Drvota. V tomto novém programu exceloval hlavně Jiří Hradec s množstvím svých kytarových "przničů" zvuku, přičemž se opět zasloužil o aranžmá hudby. Premiéra proběhla na Strahovských kolejích v jedničce, ale po dalším předvedení "guláše" v Iuridice se začal stále více ozývat hlavní reptal Vlasta Marek, jenž kritizoval hlavně vysokou míru nezodpovědnosti některých členů (Tomášek) a falešný zpěv Neduhy, který neustále připomínkoval. Kapelu se mu podařilo na konci roku dokonale rozeštvat, takže neodešel jenom on (dík své výřečnosti se infiltroval do Elektrobusu, který se mu také podařilo rozložit), ale i kytarista J. Hradec, jenž tak zúžil svoje působení pouze na divadlo Semafor (později nastoupil ke Kardinálům Petry Černocké).

Neduha s Tomáškem osiřeli jen na krátkou dobu, přece jenom věhlas Extempore pomalu ale jistě stoupal, takže záhy nazačátku roku 1976 přibyly tři posily - excelentní kytarista Jiří Mareš, který přišel z undergroundové Umělé hmoty lll, perkusista Petr Křečan a rytmicky velmi kvalitní bubeník Miroslav "Miriš" Toman. Takto v pětici nazkoušeli velice rychle nový program "Stehlík", který byl alegorickým příběhem o jiné planetě a jehož libreto napsali společně Neduha s Křečanem. "Hudební základ opět čerpá z bluesových schemat, která jsou většinou doplněna recitativem, v němž se objevují i Neduhovy vzpomínky na pobyt v psychiatrické léčebně a upomínky na rockové idoly Jima Morrisona, Briana Jonese, Janis Joplin a Jimiho Hendrixe." (Zdeněk Slabý, "Svět jiné hudby")

V srpnu téhož roku Neduha při jednom opileckém "extempore" nabídl hraní ve své kapele ještě jednomu (v té chvíli též na šrot zmaštěnému) jedinci. A tak se do skupiny dostala pozdější zásadní postava čs. alternativní scény, saxofonista Mikoláš Chadima, ex-člen Elektrobusu, a od podzimu souběžně působící v androšské rock´n´rollové partě Old Teenagers (posléze přejmenované na Classic R´n´r Band). Extempore sice ještě koncertně dohrávalo pořad "Stehlík" - nejzdařilejší bylo asi vystoupení na Novodvorské společně s Abraxasem, "stehlíkovská" derniéra se konala v září ´76 v Pardubicích - ale postupně už začalo vytvářet nové dílko, které se později svým provedením zapsalo do dějin čs. alternativního rocku.

Do sestavy k Neduhovi, Tomáškovi, Marešovi a Tomanovi (Křečan mezitím znovuobnovil Stehlík) tedy přibyl ještě Chadima (sax, vib) a Extempore ve své zkušebně na Kladenské třídě se pustilo do rockové operety "Milá 4 viselců". Jednalo se o další alegorický příběh - tentokrát z třicetileté války: Komteska Marta v něm prchá z domova před Vilémem, kterého ji jako ženicha určil její otec. Na svých cestách se potká například s J.A. Komenským, s loupežníky Filipem Medkem a Janem Cimbůrkem a nakonec se čtyřmi vojenskými zběhy a jejich třemi marcipánkami - kurtizánami. Ty ovšem v Martě vidí konkurenci a udají ji zemskému maršálkovi, jímž je pochopitelně její naštvaný bývalý nápadník Vilém. Ten vše vyřeší rázně - jak se na tu dobu slušelo a patřilo - zběhy i jejich marcipánky oběsí a zoufalá Marta pak zešílí pod jejich mrtvolami.

Během zkoušení pořadu opět soubor změnil působiště - začal zkoušet u kytaristy J. Mareše v domě jeho rodičů na Hanspaulce. Listopadovou premiéru "milé" zřel jako obvykle strahovský klub 001 ale kupodivu příliš mnoho lidí se na ní podívat nepřišlo. Následovaly ovšem velmi vydařená vystoupení v Pardubicích, pražském R-klubu a znovu v klubu na Strahově, který byl tentokrát na rozdíl od premiéry narvaný až po strop.

Do roku 1977 vstoupilo Extempore ve velkém očekávání - jeho členům se doneslo, že s kapelou počítá Jazzová sekce v rámci dubnových V.PJD nejen na amatérskou přehlídku (měla se konat na Domovině), ale také na koncert přímo v pražské Lucerně. Soubor tedy s "milou" odehrál pouze jediný, ovšem velmi úspěšný koncert na Strahově a dále se věnoval pouze zkoušení a přípravě na PJD. Někdy tehdy doporučil MCH spoluhráčům, že by mohli sestavu rozšířit o percussions a tak se v Extempore objevila jeho tehdejší přítelkyně Martha Godhard-Zelinková.

Asi měsíc před dnem D se navíc kapela přes Neduhu spojila s pantomimickou skupinou Paskvil Pavla Kočího, která se nabídla, že rockovou operetu ztvární i vizuálně. Úspěch v Lucerně byl fenomenální. Extempore i Paskvil hráli pomalovaní a navléknutí do speciálně ušitých kostýmů, takže na pódiu skutečně vypadali jako banda jakýchsi postmoderních lapků. Toto veskrze provokativní předvedení "Milé 4 viselců" početné publikum v Lucerně jak šokovalo, tak rozveselilo. Pořad byl v "Zubově" recenzi ve Zpravodaji PJD pochválen a oslaven a v krátkém profilu pak kritik napsal, že "Extempore získalo v tomto roce status nejodvážnější rockové kapely."

Po PJD se začal o soubor starat jako manažér člen JS Pavel Turnovský a Extempore samotné se pustilo do tvorby dalšího pořadu. Nicméně právě zde začala dosud výborná komunikace mezi hudebníky poprvé povážlivě skřípat. Úspěch "milé" je všechny nejen povzbudil, ale i poněkud nafoukl, takže každý z nich si začal hrát takříkajíc "na svém skladatelském písečku". Původně plánované Neduhovo libreto "Meducínka" zůstalo odloženo na neurčito a členové bandu se rozhodli, že vytvoří program, který bude sestaven z bloků vlastních písní jednotlivých hudebníků. Kupodivu se pořad nazvaný Neduhou "Ebonitový samotář" a nazkoušený na letním soustředění v Řepčicích jakž takž povedl, i když ze zcela pochopitelných důvodů postrádal onu kompaktnost "Milé 4 viselců".

Publicista Zdeněk Slabý o "eboniťákovi" napsal v knize "Svět jiné hudby: "Vedle stále bluesově orientovaného Tomáška zde najdeme jazzrockem ovlivněné kompozice Jiřího Mareše s nádechy space artrocku, které Neduha ovšem posunuje do jiné dimenze odlehčenými texty i vtipným frázováním zpěvu. Experimentálnější polohu přinášejí Chadimovy nervní songy s neuvěřitelně emotivním nábojem a téměř freejazzovými breaky, ale i Neduhova část má svou sílu, která nebyla zdaleka doceněna a zní dodnes velmi progresivně přes jistou poplatnost své době. Sugestivní zpěv zde navozuje specifickou expresivní atmosféru a lecky téměř banální slova povyšuje do jiných výšin." Skupina část pořadu nejprve předvedla v září v Karlínské besedě, poté celý v říjnu v Novosedlicích u Teplic a ve Všenorech. Pak opět vypukly hádky a bubeník Miriš Toman s baskytaristou Jerry Tomáškem kapele oznámili, že po nasmlouvaných vystoupeních "eboniťáka" oba odejdou. Tomášek se později objevil na čas ve Švehlíku a poté emigroval do Kanady.

A tak se na přelomu let 1977-78 v Extempore objevili staronový hráč na bicí a perkuse Petr Křečan (ex-Stehlík) a zbrusu nový "čtyřstruňák" a vokalista Stanislav Simon (ex-Erupce). Oba jejich předchůdci se skupinou povinně odehráli Ebonitového samotáře (v prosinci ´77 v Čáslavské, poté v březnu ´78 ve VŠ klubu v Řeznické a v Edenu) a od ledna 1978 začala šestice Neduha (voc, g), Chadima (sax, vib), Mareš (lg), Křečan (ds), Simon (bg) a Godhard-Zelinková (perc) zkoušet nový pořad "Dům č.p. 112/34" opět s Jardovým výborným libretem. "Dům" byl nazkoušen v březnu, ale jelikož nebyl příliš dlouhý, soubor jako přídavek udělal i několik coverů např. od Free, Gun, nebo Edgar Broughton Band. Premérově se Extempore představilo v březnu v Dubí u Teplic.

Po dubnovém koncertu v Prostějově se kapela už jen připravovala na další, Vl. PJD. Tehdy Chadimu (který už dělal celou muziku) napadlo, že by v některých pasážích pořadu mohl zaznít i vokální sbor a snad jediným souborem, který se to mohl narychlo naučit, byl tehdy už profesionální C&K Vocal. A ten nabídku s chutí přijal. "Prostě došlo k normální hudební spolupráci," říká v seriálu Bigbít MCH. "Tehdy jsem musel uznat, že ta profesionalita má něco do sebe. Oni dostali svoje party a sjeli to s námi skoro z voleje." Koncert (opět v Lucerně) zaujal svojí syrovostí, důrazem na rockový podklad, vcelku drsným Neduhovým textem o "našem domě, který neusíná" a scénou, kterou kapela vyzdobila asi pěti popelnicemi. Za zmínku jistě stojí i Marešovo fantastické 8-minutové sólo na kytaru, které, jak Neduha zmiňuje v seriálu Bigbít "patří do učebnice světových kytarových sól". Při jeho poslechu mu ale dáte za pravdu.

Po tomto koncertě se s kapelou rozloučil bubeník P. Křečan, který měl v hlavě již svůj nový improvizovaný projekt Kilhets, kytarista J. Mareš a zakladatel a vedoucí J.J. Neduha. Mareš, jenž podepsal Chartu 77 hodlal emigrovat a Jarda se cítil hodně opotřebovaný, neustále mu na paty šlapala StB (šla po celé kapele, ale po Neduhovi úplně nejvíc) a i on sám chtěl dělat trochu jinou hudbu. Nechal tedy název Extempore Chadimovi, novému vedoucímu souboru, a společně s Karlem Navrátilem a Vasilem Šnajdrem založil folkovou skupinu Mezanin. O rok později pak vyšly Neduhovy texty z let 1968-78 v samizdatové edici SOS. Přibližně ze stejné doby pak pochází jeho novela "To, co se sem nehodí".

Přes léto 1978 MCH absolvoval krátký, asi tříměsíční pobyt na vojně (osvobozen ze zdravotních důvodů) a v říjnu ihned po návratu začal v nové zkušebně v Kobylisích se silně pozměněným Extempore nacvičovat nový pořad. Ve stejné době také přislíbil P. Křečanovi, že bude vystupovat v příležitostných vystoupeních jeho Kilhets. V obsazení Mikoláš Chadima (voc, sax, vib, g), Sláva Simon (bg, voc), Martha Godhard-Zelinková (perc), Miloslav Staněk (ds) a Josef Záruba (lg) vznikla "Zabíjačka" již s Chadimovým libretem, o nepodařené porážce prasete, kdy je místo čuníka zabit a nacpán do jitrnic a jelit sám nešikovný řezník.

Poprvé se tedy MCH ukázal jako hudební skladatel a textař v jedné osobě. Jeho přístup k psanému slovu je ještě syrovější než u Neduhy - oproti Neduhově veselé naivnosti Chadima vkládá do textů hodně chmurné vize s patřičnou dávkou sarkasmu a černého humoru, v nichž pranýřuje konzumní společnost (symbol "prase") a čecháčkovskou malost, mělkost a vychcanost. Nebylo ale jen "Zabíjačky" - souběžně s ní také vznikla třicetiminutová skladba "Jaro, léto, podzim, zima", která byla založena hlavně na improvizaci a MCH o ní v knize Alternativa píše, že "se stala mezníkem ve vývoji kapely i mém. Teprve jí se podařilo přeseknout pupeční šňůru, která svazovala nové Extempore s tím neduhovským". Její stavba byla dána jen v hrubých obrysech, což dávalo hudebníkům určitou svobodu ve vyjadřování (kupříkladu si během ní točili svoje nástroje atd.)

Předpremiéru části "Zabíjačky" zažil v prosinci vršovický klub Eden, o týden později se konal druhý koncert v sále Na solidaritě. Ta pravá premiéra s kompletně nacvičeným pořadem ale proběhla až v únoru 1978 v sále U Zábranských. Pořad měl opět velký ohlas, ale protože ani dohromady s "jarem, létem…" neoplýval přílišnou délkou, připravilo si Extempore pro diváky jinou lahůdku.

Jelikož si s odchodem šéfa Neduhy soubor musel udělat nové papíry na hraní a s komponovaným pořadem by amatérská kapela u pablbů, kteří v přehrávkových komisích sedávali, stoprocentně neprošla, museli na to jít hudebníci trochu jinak - přes krátké písničkové útvary. A ne ledajaké. Chadima si od svého kamaráda Karla Habala půjčil pár punkových a novovlnných desek, vybral několik skladeb a česky otextoval. Zahrané takto v nepříliš vysoké hlukové hladině u přehrávek nakonec prošly. Ovšem U Zábranských bylo všechno jinak. Po skončení aplaudované "Zabíjačky" sáhlo Extempore po oněch pub rockových a punkových palbách a s neuvěřitelnou dávkou energie je začalo hustit do nepřipravených posluchačů. Skvělé verze skladeb kapel Dr. Feelgood, Wire, Generation X, Stranglers, Magazine coby "Dobíječka" tak doplnily repertoár a zároveň katapultovaly Extempore do role jakýchsi průkopníků tohoto druhu hudby u nás. I když je pravda, že již existovali Energie G, Zikkurat, Hlavy 2000

Tehdy se také skupina Extempore měla stát dalším exemplárním případem v onom zákeřném boji Moci proti nekonformním umělcům. Vykonstruované obvinění za údajné vulgárnosti a výtržnosti na taneční zábavě v Libouchci (březen ´79 - účastníci tancovačky odcházeli zcela poklidně na vlak a byli zbiti policejním komandem) s touhou vyvolat po soudu s Plastic People druhý monster proces s „máničkami“ se však Moci příliš nepovedl. Stb šla totiž původně po Neduhovi, jenomže ten už se souborem skoro rok nehrál. Takže pomocí výpovědí najatých svědků se obvinění měla hodit na Chadimu a tím tak bolševikem nenáviděné Extempore prakticky zlikvidovat. Naštěstí pro kapelu vše vyznělo do ztracena. Výsledkem tohoto nezdařeného pokusu dostat vlasatce za mříže byly jen pocuchané nervy hudebníků a to, že se kapela nesměla objevit na 8. PJD.

Nakonec si v době konání Dnů (květen ´79) Extempore zahrálo "neoficiálně" v klubu Eden a na Parníku Děvín. Pražská derniéra "Zabíjačky" se pak konala v červnu U Zábranských a novinkou zde byla nově vystavěná scéna (za kapelou byla stěna jakoby z kachliček, vyzdobená cákanci různých barev), kterou vytvořila výtvarná skupina, nazývající se Civilizační impulsivisté, pod vedením Martina Němce (budoucího šéfa novoromantických Precedens). Byli to mladí ulítlí výtvarníci, "vyrovnávající se ve svých dílech s každodenní velkoměstskou civilizací a s její banální realitou", jak o nich napsal P. Turnovský v Bulletinu Jazz (1980). Tito mládenci tedy pomocí již zmíněných prvků "vyzdobili" skupině Extempore scénu a dokonce přinutili samotné hudebníky bandu zabílit si obličeje. Zbytek jeviště byl zaházen igelitem a nad hudebníky visely nafukovací jitrnice, které připomínaly preservativy. Koncert dopadl báječně, ale Chadima už měl v hlavě další projekt, pracovně nazvaný "Přežrané velkoměsto". Přes prázdniny zkomponoval první část skladby a protože byl ovlivněn volným improvizováním v Kilhets (a možná teké koncertem Art Bears, který shlédl na 8. PJD), sestavovala se z pevných a předem určených pasáží, které spojovaly libovolně dlouhé improvizované části.

Navíc, jak u něj tehdy začínalo být zvykem, když nebyl herně spokojen s některými hudebníky nebo zjistil, že nejsou schopni nějakého dalšího vývoje, prostě se s nimi rozloučil, a to nyní čekalo na Staňka i na Zárubu. "Přežrané velkoměsto" chtěl dělat už bez nich. Nakonec našel Sláva Simon nového kytaristu a to dokonce s vlastní zkušebnou, což se Extempore hodilo, neboť už od jara neměla opět kde zkoušet. Onen kytarista se jmenoval Ladislav Brom a brzy k němu přibyl konečně i bubeník, dlouhovlasý Mirko "Ali" Horáček. V sestavě Chadima (voc, sax, g), Simon (bg, voc), Godhard-Zelinková (perc), Brom (lg), Horáček (ds) pak soubor začal zkoušet hned dva programy najednou, nejprve klasické "Jaro, léto, podzim, zima" a od září 1979 pak samozřejmě "Velkoměsto" jehož název MCH nakonec takto zkrátil. Staněk se Zárubou si mezitím po odchodu z Extempore založili vlastní soubor #Personál X.

"Velkoměstská" premiéra se pak konala v typickém maloměstě, jakým tehdy byl Nymburk, v říjnu na soutěžním festivalu Konfrontace, Který Extempore s přehledem vyhrálo. A pak přišla listopadová vystoupení na 9. PJD v sále U Zábranských a ve sportovní hale na Folimance. Scénu opět vyzdobili Civilizační impulsivisté - stěnu ze "Zabíjačky" nechali a na pódium navíc ještě postavili figuriny pankáče a jakéhosi tátoše, připomínajícího jazzmana K. Velebného.

V recenzi na předvedený výkon napsal Josef „Zub“ Vlček ve Zpravodaji: „Extempore v tomto pořadu nechápe hudbu jenom jako jakousi melodii, ale jako celý systém různých hluků určitého typu, které moderního člověka obklopují. Nejsou to jen samoúčelné efekty, ale jakási odpreparovaná tříšť nekonkrétního, z reality vytaženého (ale reálného) zvuku.“ A hned poté dodává: „na pořadu je důležitá velkoměstská atmosféra, odbourávající veškerou tradici městského romantismu. Chápe aspekt civilizace kontra člověk v negativním smyslu, ale přitom s určitou trochou nadsázky. Tento pořad byl jednou z nejdůležitějších událostí v historii čs. alternativní scény.“ Do konce roku 1979 vystoupilo Extempore už jen jednou - na koncertě ve Veleni a hned po něm se Brom rozhodl, že končí. Asi po třech letech se pak objevil v sestavě novoromantiků Precedens.

Na přelomu let 1979-80 se pak novým členem kapely stal právě se z vojny navrátivší Jiří "Ňory" Radechovský, též přezdívaný "Syn", kdysi dávno kytarista souboru Slamník. A do sklepa dvojvilky jeho rodičů na Ořechovce se posléze přesunula celá formace, neboť zkoušet u L. Broma už nebylo možné (ostatní nájemníci z domu si na hluk stěžovali na MNV). Ňory se během pár zkoušek naučil všechny čtyři části "Velkoměsta" a poté se Extempore pustilo do části páté, nazvané "Sny obyvatel velkoměsta", a složené z kratších skladeb, které vlastně jakoby doplňovaly onu kompaktní hmotu 1. až 4. části. Některé z písní lze dnes již označit za klasiku čs. alternativní scény - "Chlap a opice", "Pod tramvají", "Zabi ho!" či hardcorový "Libouchec", a z jejich poslechu je vidno, že MCH se nechal inspirovat jak v hudbě, tak i textech, dadaismem.

První odehrání "Velkoměsta" a "Snů" s novým kytaristou se odehrálo v březnu ´80 v Ondřejově u Prahy a dopadlo naprosto perfektně. Ňory vkládal do své kytarové hry přesně tu správnou míru běsnosti, jakou skladby Extempore potřebovaly a Chadimova šílená improvizovaná sóla a výplně na saxofon pak tvořila páteř oněch volných pasáží pořadu. Existuje názor, že právě nahrávka z tohoto provedení "velkoměsta" je hudebně nejlepší. Následovaly koncerty v Brně (květen ´80 - Purkyňovy koleje), v Hořicích (červen) a v Trutnově (červenec, se Zikkurat a Jimem Čertem). Na podzim následovaly dva koncerty v Praze - v hospodě Na staré poště a se Švehlíkem v Radotíně, pak druhý koncert v Ondřejově, z něhož se pár filmových záběrůobjevilo ve famáckém filmíku "Praha kaput regni". Nu a v prosinci Extempore konečně vystoupilo v "zahraničí", ve slovenském Trenčíně. V tomto roce pak MCH velice konspirativním způsobem vydal knihu textů, fotografií a informací o skupině, nazvanou "Černá kniha Extempore".

V té době tlak mocenských orgánů na kapelu vzrostl. Případ Libouchec se jim moc nepovedl a tak se snažili Extempore pomalu ale jistě drtit pomocí různých drobných nepříjemností, které ovšem pro amatérský soubor nabývaly daleko větších rozměrů. Jednalo se o různá náhlá zrušení koncertů, vyhrožování pořadatelům, zastrašování členů a fandů skupiny. Moci došlo,, že tím hlavním elementem, kterého je třeba vyřídit je Mikoláš Chadima. On sám ve svých vzpomínkách napsal, že právě toto období obecného přitvrzení (zákazy PJD, nástup estébáka Trojana jako hlavního pražského gaulajtra přes kulturu) pomalu přivedlo Extempore do kulturního undergroundu.

Rok 1981 zahájilo Extempore únorovým "velkoměstským" koncertem v Brně-Žabovřeskách, kde nemocného Simona na tento jediný koncert nahradil baskytarista Comba FH Václav Pátek. V březnu se pak MCH, kterému konečně po sedmi letech vrátili pas (třeba si Moc přála, aby emigroval), dostal do Londýna, kde společně s hudebníky místních alternativních kapel předvedl některé písničky z "velkoměstského" repertoáru Extempore. Program anglicky nazvaný "The City - Czech Rock Music" odehrál narychlo sestavený band: MCH (voc, sax, prep g), Tim Hodgkinson (ks, steel g, sax, The Work, ex-Henry Cow), Chris Cutler (ds, Art Bears), a Nick Hobbs (bg, The Work).

Vzápětí po návratu z Anglie mělo Extempore koncert v pražských Ďáblicích a sám Chadima ho označuje jako nejlepší, bohužel z něj neexistuje nahrávka. Zato se ovšem výborně podařila nahrávka z dubnového koncertu v Libereckém klubu SSM, nazvaném příznačně Plamen. Následovaly koncerty v Malechově, Plzni, a dvakrát se hrálo v Brně. A tehdy se pohoda v kapele opět začala hroutit. Vztahy v Extempore ale trošku zkonsolidovalo nepříliš dobré, ale úspěšné červnové vystoupení na festivalu ve Veselí n. M. (ještě Švehlík, Zikkurat, Pepa Nos) a výborné vystoupení na parníku v Praze, poslední hudební akcí, uspořádanou tehdy hodně pronásledovanou Jazzovou sekcí.

V červenci si Extempore zahrálo konečně v opravdové cizině, když přijalo pozvání maďarského Hobo Blues Bandu na společné koncertování po maďarských městech (Dorog, Szombathely, Pomáz). Během tohoto víkendu, kdy kapela svým neobvyklým soundem šokovala nepřipravené maďarské publikum, se v ní vnitřní vztahy opět zostřily. Po srpnovém koncertu ve Všenorech s Psími vojáky a účasti na zářijovém festivalu ve Chvaleticích Extempore Chadima rozpustil. Skupina se beztak octla na Trojanovském seznamu zakázaných kapel, takže s vystupováním by byly ještě větší problémy než předtím. Hned poté "Ňory" Radechovský emigroval do NSR (Norimberk), "Ali" Horáček zamířil do novoromantického Precedensu a Sláva Simon s Marthou Godhard-Zelinkovou na další hraní rezignovali.

Poté Chadima postavil novou kapelu s názvem Fimfárum, s kterou odehrál v prosinci 1981 asi tři koncerty. Z té se posléze vyvinul MCH Band, nicméně pro zachování určité názvové kontinuity byl další pořad kapely „Krokodlak“ natočen pod názvem MCH (Post Extempore) Band. Obsazení kapely bylo samozřejmě zcela odlišné od Extempore - MCH (sax, voc, g), Pavel Richter (lg, voc, ex-Švehlík), Franta Skála (ds, ex-Kilhets), Luboš Fidler (bg), Ivan Pavlů (ds, ex-Švehlík), navíc Richter a Pavlů stavěli svoji novou skupinu Marno Union, takže se jednalo vlastně jen o jednoroční spolupráci. A tak Chadima v 80. letech pro každý nový pořad neustále měnil muzikanty i názvy kapely, nicméně pro všechny fanoušky se tak nějak zafixovalo ono původní MCH Band. Ale to už je jiná kapitola.

Na závěr ještě postřeh Pavla Turnovského z jazz bulletinu v r. 1980: „Extempore si svůj obraz světa rozpouští a zahušťuje ho odpadky techniky a černým humorem. Jen tak se stává azbestový guláš reality pokořitelným a stravitelným. Smích, který vzbuzuje, zní sice jako skřípání skla mezi zuby, nebo jako kvílení pneumatik automobilu, srážejícího kuželky chodců na stanici tramvaje. Ale je to smích OSVOBOZUJÍCÍ.“

Pozn: J. J. Neduha po svém příjezdu do Vídně Extempore znovu oživil. V letech 1983 až 1985 se v něm kromě Vasila Šnajdra (ex-Mezanin) objevovali hlavně rakouští nájemní hudebníci. Poté Jarda kapelu opět rozpustil a obnovil ji až po svém návratu do Čech v roce 1990.

Pozn: Autor by rád poděkoval Mikoláši Chadimovi z jehož knihy "Alternativa" při psaní této stati vycházel.

Co se zachovalo do r. 1989:

- Fotografie + krátký němý 8mm záznam z předvedení pořadu „Velkoměsto“ na Folimance (9.PJD - 1979) a krátká ukázka ve filmu P. Nikolajeva „Praha kaput regni“ (1980 - píseň Chlap a opice)

- Audio:
The Naive Extempore Band: „Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo“ (1974-5, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1990)
The Naive Extempore Band: „Azbestový guláš“ (1975, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1990)
The Rock & Jokes Extempore Band: „Stehlík“ (1976, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1990)
The Rock & Jokes Extempore Band: „Milá 4 viselců“ (1977, Fist rec., reedice MC, Black Point 1990, CD Black Point 1996)
The Rock & Jokes Extempore Band: „Ebonitový samotář“ (1977, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1990)
The Rock & Jokes Extempore Band: „Dům č.p. 112/34“ (1978, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1990)
The New Rock & Jokes Extempore Band: „Zabíjačka“ (1979, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1993, CD Black Point 2002)
The New Rock & Jokes Extempore Band: „Punk“ (1979, reedice MC, Black Point 1993)
The New Rock & Jokes Extempore Band: „Naši přátelé jsou jaro, léto, podzim, zima“ (1979, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1993)
The Extempore Band: „Velkoměsto“ (1979-80, existují tři provedení: "Live na 9.PJD" z r. 1979, Live In Ondřejov" z r. 1980 a "Live In Liberec" z r. 1981, Fist rec. 1985, reedice 2CD, Black Point 2001)
The Extempore Band: „Velkoměsto ll (Sny obyvatele velkoměsta)“ (1980-1, Fist rec. 1985, reedice MC, Black Point 1993)
The Extemopore Band: "Velkoměsto" (1979-81, 2LP kompilace, Globus, jedná se o album sestavené z výše uvedených koncertů pořadu "Velkoměsto" a "Velkoměsto ll", vyšlo 1991)
MCH (Post Extempore) Band: „Krokodlak“ (1982)
"Re Re Quaterly Vol. 1 No. 1" (1985, LP-sampler, Rec. Record - Švýcarsko, mj. píseň Extempore)
"Czech! Till Now" (1986, LP-sampler českých kapel, Café Europe - Itálie, Extempore píseň "Zabi ho")
"Solo una Ganzona d´Amore" (1987, LP-sampler, Old Europa Café - Itálie, mj. i Extempore)
Chadima - Hodgkinson - Cutler - Hobbs: "The City" (1981, live in London)

- V seriálu BIGBÍT písně:
„Plesnivé embryo“ (1974)
„Stehlík“ (1976)
„Milá 4 viselců - Naposled se napijeme“, 1977
„Milá 4 viselců - Do všech divých koutů“, 1977
„Dům č.p. 112/34“ (1978)
„Dům č.p. 112/34 - sólo na kytaru“ (1978)
„Zabíjačka - Příjezd hostů“ (1979)
„Den co den“ (1979)
„Naši přátelé jsou jaro, léto, podzim, zima“ (1979)
„Velkoměsto - Ráno“ (1980)
„Chlap a opice“ (1980)