Stehlík

Stehlík (1977)

(1972 - 1974, 1976 - 1977) Praha

Pro jednu z našich prvních kapel, které můžeme označit slovem "alternativní" byli těmi nejdůležitějšími členy baskytarista Luboš Fidler a bubeník a kytarista Petr Křečan. Oba karlovarští kamarádi (chodili tam spolu na dvanáctiletku), ač profesně původně mířili každý jinam - Fidler měl být lékař a Křečan grafik - nakonec spojili své síly na rockovém poli. Skupina byla založena jako Buben Pover Stehlík už někdy v roce 1972, když oba její hlavní protagonisté přišli do Prahy. Jedné půlnoci pak na Karlově Mostě Křečan uviděl hrát Miloše Čuříka s jakýmsi chlapíkem, který se jmenoval Mirek Fiala a předtím žil asi dva roky v Kanadě. Okamžitě ho zlanařil do právě vznikajícího Stehlíku.

První vystoupení tria proběhlo v klubu Labyrint (kde dělal dramaturga právě Miloš Čuřík) někdy na přelomu let 1972-3 a skupina se naň dostavila v kápích, přičemž na potemnělém jevišti předváděla pomocí tympánů, houslí a podomácku vyrobených nástrojů jakýsi elektrický hřmot. Pak delší čas zkoušela a až v únoru 1974 konečně předvedla strnulému publiku v pražském Daily clubu už pod zkráceným názvem Stehlík své snažení a svůj naprosto jiný přístup k rockové hudbě. Posluchači byli šokováni. A ještě víc pořadatelé, neboť když se jim skupinu nepodařilo vyhnat z pódia, prostě vyhodili elektriku.

Na této první nahrávce nazvané „Industriální koncert“ nebo také „Koncert s Kanaďanem“ se tedy Stehlík objevil v sestavě: Luboš Fidler (bg, voc), Petr Křečan(ds, voc), Miroslav „Kanaďan“ Fiala(g, vln, voc), a je na ní dobře slyšet závěrečná hádka Křečana s pořadatelem, když na něj opakovaně zoufale řve: "proč jste nám vypnuli proud?!!". Fidler s Křečanem potom Stehlík na čas rozpustili a věnovali se hraní v F.O.K. Hlavním důvodem ukončení činnosti souboru byla ovšem opětná Fialova emigrace zpět do Kanady, za níž v nepřítomnosti vyfasoval 18 měsiců nepodmíněně.

K tomu, abychom mohli v historii Stehlíku pokračovat dál, je třeba udělat malou odbočku. V mezičase vznikl a rozpadl se Elektrobus, ve kterém působil kytarista Pavel Richter. A ten také v létě 1976 dostal lano od jazz rockové skupiny Semilery Gupu Hajat Project, ve které ještě působili Jiří Hrubeš (ds), Štěpán Markovič (sax) a hanspaulský kytarista Zdeněk Zdražil. Baskytaru tam obsluhoval ex-člen původního Extempore, Petr Tittelbach, jenž si říkal "Pickwick", nicméně hráčsky nestačil, a tak Richter po svém příchodu kapele doporučil na basu svého kamaráda a spoluhráče z Elektrobusu Tomáše Zetka.

A právě na jeden z koncertů Semilery se přišel podívat Luboš Fidler, přičemž po jeho skončení navrhl Richterovi, aby společně napsali hudbu pro divadlo Mimóza. Tehdy se vlastně zformoval Stehlík podruhé a to v sestavě: Luboš Fidler (bg, accg, voc), Petr Křečan /ds, accg, voc), Pavel Richter (lg, voc). Do samostatného koncertního hraní se toho podzimu ´76 nepouštěl, pouze v několika představeních doprovodil již zmíněné divadlo. Avšak postupně vznikaly nové a nové věci a když spolupráce s Mimózou skončila a Richter přestal s hraním v Semilery (vyhození), skupina se rozhodla předvést tento materiál veřejně.

Pavel Richter na první dojmy spolupráce se Stehlíkem vzpomíná následovně (2002): "Když jsem tam tehdy přišel a oni na mě vybalili všechny ty lichý rytmy, tak jsem na zkouškách v podstatě nedělal nic jinýho, než že jsem pořád počítal, což pro mě bylo novum. Zkoušky prostě spočívaly v tom, že jeden takt se zkoušel třeba půl dne, bylo to takový neustálý vylepšování, vypilovávání, což jsem já nikdy předtím nepoznal… Určujícím ve tvorbě Stehlíku byl takovej nezaměnitelnej rukopis - cizích vlivů vcelku málo, důležitými faktory se ukazovaly zaprvé hráčská zdatnost, jak v pozitivním tak i v negativním slova smyslu, za druhé vybavení, které se odvíjelo od finanční situace, která byla velmi chabá - což znamenalo výrobu vlastních nástrojů (Křečan měl vždycky takový bubny pozoruhodně sestavený z různejch tamburín, Fidler a jeho kytary vytesaný ze dřeva a k tomu přidělanej krk atd.), a za třetí dost originální pohled na muziku, do tý doby nikde neuplatňovanej…"

Stehlík se prezentoval výhradně vlastní, vcelku neuchopitelnou tvorbou, v níž snad byly trochu slyšet vlivy britských progresivních skupin typu King Crimson nebo Gentle Giants (a někde v pozadí dlel nakonec i ten Zappa) Texty, nezvyklé a hodně ulítlé, psal Křečan a o hudbu se starali všichni tři zúčastnění. Mezitím se ke kapele připojil i kytarista Alexandr "Lesík" Hajdovský, jehož Fidler a Křečan poznali v jeho parodickém folkovém projektu F.O.K., a takto společně se poprvé představili na jaře 1977 v rámci V. PJD. Jelikož s vystoupeními to bylo obtížné - tehdy znamenal koncert tolik co pro dnešní kapelu deska - do léta ´77 se skupina prezentovala jen dvěma koncerty v pražských klubech v Řeznické a Michalské, které jsou zaznamenány na kazetě "Live - jaro 1977", přičemž jako host se na nich objevil i perkusista Vlasta Marek.

V létě odjel Stehlík na soustředění na barák do Českého Krumlova, ale už jen znovu ve třech - Lesík, zvyklý být stále spolu se svou manželkou a spoluhráčkou z F.O.K. Mirkou, ji nechtěl nechat v Praze samotnou a proto se ke skupině nepřipojil, což ho samozřejmě stálo místo. V Krumlově se zbylá trojice pustila do nazkoušení přetěžkého programu nazvaného "Bláťák".

„Blaťák“ byl takřka nezahratelný projekt, který si vysnil Křečan s Fidlerem a na kterém si Stehlík lámal zuby vlastně po celou dobu své existence. Jak napsal poeticky V. Marek: „Školy, vyhazovy, zkušebny, vyhazovy, podnájmy, vyhazovy, blátivé ulice velkoměsta, průměrné nezodpovědnosti ředily mladické nadšení: ´Mámo, táto, náš dům je bláto!´ Kde jsou životní plány (mé, tvé, jejich)? V blátě zakopány. Blátové facky života se jedna za druhou trefovaly a mladým rockerům nezbylo než o to pevněji sevřít krky kytar a paličky. Jak ze sebe ten vztek, tu bezmoc, nezacílenou ale spalující nenávist dostat ven?“

V září 1977 Stehlík nakonec „Blaťák“ realizoval v Karlínské besedě (kde vystupoval tehdy ještě art rockový Abraxas) v sestavě: Petr Křečan (ds, accg, voc), Luboš Fidler (bg, accg, voc), Pavel Richter (lg, voc) + hosté: Tomáš Zetek (vcl), Dan Fikejz (p, perc), Jitka Mašková (perc, voc), Bred (tp). A to byl také úplně poslední koncert skupiny. Po „Bláťáku“ odešla část bandu založit novou skupinu Švehlík.

Základním cílem Stehlíku byla opět snaha o odlišení se od běžné produkce, hledání správného zvuku a jiný, odlišný způsob hraní (Křečanova bicí souprava z prádelních hrnců, Richtrovo netradiční hraní na kytaru). Jak píše Vlasta Marek ve sleeve note k jejich první nahrávce: „Křečan s Fidlerem byli z prvních, kteří pochopili (nebo byli nuceni pochopit), že rozhodující je myšlenka (samo provedení je ´ztráta času´) a intenzita hledání … jenže celou Stehlíkovskou a později Švehlíkovskou a Marno Unionovskou produkcí se jako červená niť táhne česky marná snaha alespoň jednou zahrát to, co je v hlavě v mlze, tak aby to ´bylo vono´. Náznaky oné ´jednoty času a prostoru´ jsou sem tam roztroušeny po amatérských nahrávkách.“

Co se zachovalo do r. 1989:

- Audio:
Stehlík: „Industriální koncert“ (též „Koncert s Kanaďanem“) (1974)
Stehlík: „Live - jaro 1977(složena ze dvou nahrávek: "Řeznická a Michalská)“ (1977)
Stehlík: „Bláťák“ (posl. vystoupení) (1977)

- v seriálu BIGBÍT: písně
„Čápi v ohni“ (1977),
„Nysdlí“ (anebo „Nysplýn“) (1977)