J. Vlček v knize Alternativní kultura píše: " Jedním z pojmenovávacích znaků, které výrazně komplikovaly českou alternativní scénu, byly výrazy ´komerční´ a ´nekomerční´ . Objevily se na konci šedesátých let s nástupem výlučnějších hudebních proudů. Původní smysl byl celkem jasný - komerční hudba byla určena k masovému prodeji. To, co bylo určeno jen pro úzkou skupinu posluchačů, bylo nekomerční. Postupem let se pojem ´komerční´ změnil v perojativní slovo. Znamenalo podbízení se publiku, vykalkulovanost, líbivost. V mnoha případech byl za komerční považován dokonce jakýkoli náznak melodie nebo tanečního rytmu. V diskusích hudebních fanoušků nad zahraničními deskami bylo za komerční poovažováno i takové smíchání nahrávky, kde zpěvákův hlas čněl nda zbytkem kapely a jednotlivé hudební nástroje byly příliš čitelné. Tyto postoje se dostávaly i do oficiálního hudebního tisku, podporovány děním nejen v rocku, ale třeba i v jazzu, kde tehdy módní free jazz stavěl na premise čím nekomunikativněji, tím lépe." No, tak horké to sice nebylo, ale v obecné rovině má Vlček pravdu.
Výraz „alternativní“ se u nás vžil někdy ve druhé polovině 70. let jako označení kapel typu, Elektrobus, Extempore, Stehlík, Švehlík a dalších. Do té doby se tomuto typu amatérských kapel říkalo amatérské nebo experimentální, a protože termín „underground“ si v té době u nás osobovala jiná skupina lidí (Jirous, Plastic People Of The Universe, DG 307, Umělá hmota), hledalo se jiné pojmenování prakticky pro totéž, protože jak soubory undergroundové, tak soubory alternativní neměly šanci nahrát gramofonovou desku nebo se dostat do médií (pokud se v médiích objevily, tak vždy jako odstrašující příklad). I u nás tedy slovo „alternativní“ označovalo protiváhu toho, co se hrálo v rádiu, TV a co v drtivé většině vycházelo na gramodeskách.
