Pořady

herečka

Claudia Cardinale

narozena 15. dubna 1938

Italská filmová herečka Claudia Cardinale se narodila jako první ze čtyř sourozenců v roce 1938 v tehdejší francouzské kolonii Tunisku, v hlavním městě Tunisu ve čtvrti La Goulette, kde žila velká italská komunita. Její matka Yolanda Greco měla francouzské a sicilské předky, otec Francesco Cardinale, železniční dělník, pocházel přímo ze Sicílie. Malá Claudia tak odmala uměla tři jazyky: francouzštinu, tuniskou arabštinu a sicilský dialekt italštiny – pořádně italsky se naučila v podstatě až tehdy, když začala hrát v italských filmech. Společně se svou o rok mladší sestrou Blanche získala vzdělání v Saint-Joseph-de-l´Apparition v Karthagu. Claudia posléze studovala na Paul Cambon School, kde promovala a měla v úmyslu stát se učitelkou. Ovšem coby teenagerka se moc učitelsky nechovala – chodila oblečena v černém, tužkou si malovala oční linky, mračila se jak čert a disponovala zastřeným hlasem, drsným jak struhadlo: dostala nálepku „tichá, divná a divoká“. Dost často chodila do kina a velmi ji oslovil film A Bůh stvořil ženu s Brigitte Bardot, její pozdější velkou přítelkyní. A Claudia se o herectví začala zajímat. Jenže v tom čase jí potkala velmi zlá věc – ve svých osmnácti byla znásilněna neznámým Francouzem a otěhotněla.

V roce 1957 získala na italské ambasádě titul „Nejkrásnější italská dívka v Tunisku“, přičemž hlavní cenou byl výlet na MFF v italských Benátkách. Tam ji také objevil filmový producent Franco Cristaldi, a hned ji zajistil několik filmových smluv – výhodných zejména pro něj, neboť díky nim Claudii v podstatě dostal do chomoutu. A jelikož byla těhotná, zajistil ji také tajný porod v Londýně: narodil se ji syn Patrizio (Patrick), přičemž se mazaný producent postaral i o to, aby byl světem považován za Claudiina právě narozeného bratra. Herečka pak ve filmu debutovala doma v Tunisku menší rolí Aminy ve francouzsko-tuniské pohádce Goha (1958), která byla nominována na Zlatou palmu v Cannes a získala Cenu poroty. Hned v dalším, tentokrát italském filmu se mladá herečka najednou octla vedle hvězd typu Mastroianniho či Gassmana – jednalo se o výbornou krimikomedii Zmýlená neplatí (1958), ve které si zahrála vedlejší roli Carmeliny, žárlivě střežené mladší sestry Siciliána Michela. V té samé úloze se objevila i ve volném pokračování, nazvaném Znovu v nesnázích (1960).

V šedesátém ji režisér Lucino Visconti obsadil vedle Alaina Delona do dramatu Rocco a jeho bratři, kde si zahrála menší roli Ginetty. Zároveň zazářila ve výrazné vedlejší úloze Napoleonovy krásné sestry Pauline v historickém dramatu Slavkov (1960). A také v roli Barbary, manželky hlavního hrdiny – lovce žen, ovšem zároveň utajovaného impotenta (ztvárnil ho M. Mastroianni) v dramatu Krásný Antonio (1960). Hlavní úlohu Fedory Santini, představitelky znuděné maloměstské zlaté mládeže, pak brala v italsko-francouzském dramatu Já, delfín (1960). V jednašedesátém si poprvé zahrála s Belmondem: v dekadentním dramatu Statek skvěle ztvárnila prostitutku Bianku, naprostou mrchu, která si pohrává s venkovským prosťáčkem. V komediálním dramatu Děvče s kufříkem (1961) režiséra Valeria Zurliniho se herečka představila v hlavní roli lázeňské barové zpěvačky Aidy, svobodné matky hledající otce pro svého syna – film byl nominován na hlavní cenu na MFF v Cannes. Následovalo druhé filmové setkání s Belmondem ve francouzském dobrodružném komediálním dramatu Cartouche (1962, režie: Phillipe de Broca): ve snímku o legendárním pařížském zloději z osmnáctého století si zahrála úlohu jeho milenky Venuše.

Hned dva velké italské režiséry potkala ve třiašedesátém, navíc ve snímcích, které se natáčely takřka souběžně. S Viscontim už jednou pracovala, nyní se jednalo o filmový přepis románu Giuseppa Tomasiho di Lampedusy, velkolepou historickou válečnou fresku Gepard (1963), odehrávající se na Sicílii devatenáctého století: ve filmu herečka ztvárnila energickou Angeliku, dceru bohatého člena buržoasie, a znovu se v něm potkala s Alainem Delonem a také americkou hvězdou Burtem Lancasterem. Poprvé ale pracovala s režisérem Federikem Fellinim – šlo o surrealistické komediální drama 8 ½ (1963) o režisérovi (hrál ho Mastroianni), jenž se potácí v osobní krizi, a nedokáže natočit film, který mu byl zadán: Herečka si v něm zahrála v podstatě sebe sama – hereckou star Claudii. Známou se stala i v USA a ve Velké Británii díky bláznivé britské komedii Růžový Panter (1964), v které se představila coby indická princezna Dala – jejími filmovými partnery byli David Niven v roli slavného zloděje, a Peter Sellers v úloze popleteného policejního inspektora Clouseaua. Ve snímku o loupeži slavného diamantu sice musely být její anglické repliky předabovány, ale jelikož ji otevřel cestu do Hollywoodu, nakonec nový jazyk víceméně zvládla.

Mezitím CC zaperlila v roli Mary v dramatu Bubovo děvče (1964) – za hlavní roli dívky zamilované do bývalého partyzána, který se podílel na politických vraždách, získala Stříbrnou stuhu (cenu italských filmových publicistů) pro nejlepší herečku. Ze čtyřiašedesátého pochází i další úspěšná komedie Báječný paroháč, ve kterém se představila v úloze Marie Grazie, manželky bohatého výrobce klobouků (Ugo Tognazzi), jenž, ač sám nevěrník, podezírá jí z nevěry. V roce 1965 ji režisérsky vedl opět Visconti v dramatu Hvězdy velkého vozu: Cardinalová se zde objevila v roli Sandry, mladé italské židovky, žijící v USA, jež se rozhodne navštívit svou starou vlast. A ono to vypadalo podobně i v jejím reálném životě – v tom čase už točila i pro Hollywood. Šlo o několik filmů z období cca 1964-1969, z nichž vynikají válečné drama Ztracená jednotka (1966), v kterém se herečka představila ve vedlejší roli dívky Aischy, a ambiciózní western Profesionálové (1966) režiséra Richarda Brookse: v tom si zahrála Marii Grantovou, manželku texaského milionáře, jež mu uteče s mexickým revolucionářem, a manžel najde ostré chlapíky (mj. Burt Lancaster, Lee Marvin), aby ji našli a přivezli zpět. V roce 1966 se Cardinalová v USA vdala se za výše zmíněného Franka Cristaldiho, který si osvojil i jejího syna Patricka.

V roce 1968 šel do kin asi nejslavnější film, ve kterém se CC objevila – jednalo se o italsko-americký western Tenkrát na Západě (1968) režiséra Sergia Leoneho: herečka se v něm představila v jedné z hlavních rolí Jill McBainové, bývalé prostitutky a čerstvé vdovy po farmáři, přičemž se rozhodne farmy se nevzdat, a postavit u ní železniční stanici, proti čemuž ovšem stojí jistý milionář se svou pravou rukou, nemilosrdným vrahem Frankem. Vedle Cardinálky se ve filmu představili mj. Jason Robards (bandita Cheyenne), Charles Bronson (tajemný pistolník Harmonica) a Henry Fonda (zabiják Frank). O famózní hudební složku se postaral skladatel Ennio Morricone. Toto drama z Divokého západu je kritiky často označováno jako nejlepší western vůbec. Přitom nezískal Oscara, ale pouze Di Donatellovu cenu za nejlepší produkci. Tuto cenu, ovšem za nejlepší herečku získala CC díky své roli v politickém krimi-dramatu Den sovy (1968) Damiana Damianiho: hraje v něm Rosu Nicolosi, vdovu po zavražděném stavebním podnikateli, jež pomáhá policejnímu komisaři (Franco Nero) vyšetřit onu vraždu – nitky spolehlivě vedou k sicilské mafii a jejímu bossovi. V roce 1969 se herečka objevila v roli zdravotní sestry Valerie v italsko-sovětském filmu Červený stan, o hledání a záchraně posádky ztroskotané vzducholodi Italia v roce 1928.

Claudia Cardinale se díky své kráse stala jedním ze sexuálních symbolů šedesátých let – iniciály CC byly v té době ceněny stejně jako BB (Brigitte Bardot). Byla urostlá, na svou dobu poměrně vysoká (173 cm), díky tmavší pleti vynikal její zářivý úsměv a krásné smutné oči. A navíc ten hlas drsný jako struhadlo. Vždycky se dokázala neuvěřitelně vcítit do postavy, přičemž nemaje speciálních škol, hrála velmi civilně a přirozeně. Ostatně za herečku se nikdy nepovažovala – a snad právě proto jí byla.

V sedmdesátých letech hrála CC jen o něco méně než v předchozí dekádě, ale poněkud ubylo kvalitních filmů. Přesto jich několik stojí za připomenutí. Kupříkladu komediální western Petrolejářky (1971), kde si CC coby Marie Sarrazinová zahrála protivnici svého idolu BB neboli Brigitte Bardot. Či komedie Hezký, charakterní Ital v Austrálii hledá krajanku za účelem sňatku (1971), ve které ztvárnila divokou šlapku Carmelu, jíž si onen Ital (Alberto Sordi) vybral. Nebo tak trochu kafkárna zvaná Audience (1972) režiséra Marca Ferreriho, ve které měla roli Aiche. V roce 1974 ji opět obsadil slavný Visconti do dramatu Rodinný portrét, a to do vedlejší úlohy manželky profesora (Burt Lancaster). V tomtéž roce se herečka potkala s italským režisérem Pasquale Squitierim, který jí začal obsazovat do svých filmů – první byl I guappi (1974). V roce 1975 následoval bouřlivý rozvod s Frankem Cristaldim a svatba s novým režisérem – ze svazku se později narodila dcera Claudie. Ještě předtím si ale CC stihla zahrát Aliki, manželku jedné z obětí nebezpečného odstřelovače, jenž terorizuje luxusní hotel v thrilleru Sbohem a amen (1977), nebo Rosu Accordino v manželově mafiánském krimi-thrilleru Corleone (1978).

Z osmdesátých let lze připomenout válečné drama Kůže (1981) dle románu Curzia Malaparteho, ve kterém se objevila ve vedlejší roli princezny Consuely Caracciolo, nebo historické dobrodružné drama Fitzcarraldo (1982) režiséra Wernera Herzoga, o maníkovi (hraje ho Klaus Kinski), jenž chce v Amazonii postavit operu – CC zde ztvárnila Molly, jeho štědrou mecenášku. A pak je zde vděčná komedie Dárek (1982), v které se herečka z Antonelly, věčně utahané manželky bankovního úředníka (Pierre Mondy), jenž podlehne svodům luxusní prostitutky, promění v Antonellu, okouzlující manželku a krasavici téhož bankovního úředníka. Je možné zmínit i dobrodružné krimi Drsný chlapík (1983) a menší roli Catherine Hansen, či historické drama Claretta (1984), v kterém si zahrála hlavní úlohu, za níž získala cenu Nastro d´Argento pro Nejlepší herečku. Nebo na MFF v Cannes na hlavní cenu nominované historické drama Jindřich IV. (1984), kde herečka ztvárnila markraběnku Matildu z Canossy, protivnici titulního hrdiny (Marcello Mastroianni), či drama Příští léto (1985) a její Jeanne, manželku záletníka (Philippe Noiret), jež ve vysokém věku nečekaně porodí. Fascinující byla Cardinalová v televizním válečném dramatu Příběh (1986) v hlavní roli Idy, napůl Římanky a napůl Židovky, která žije ve strachu s malými syny v dusnu Mussoliniovské Itálie. Stejně jako v historickém dramatu Mayrig (1991), v hlavní úloze matky Araxi, Arménky, která se svou rodinou prchne před genocidou národa z Turecka do jižní Francie. Herečka točila samozřejmě dál, ale jednalo se už jen o menší role v čím dál slabších filmech. Spíše se věnovala sociálním aktivitám, stala se z ní bojovnice za práva žen, od roku 2000 je velvyslankyní UNESCO pro ochranu práv žen.

Herečka získala i některá ocenění: Čestný Zlatý lev na MFF v Benátkách (1993), Čestný Zlatý medvěd na MFF v Berlíně (2002). V roce 2011 byla časopisem Los Angeles Times jmenována mezi 50 nejkrásnějšími filmovými herečkami všech dob. Jinak v roce 1995 vyšla její autobiografie (napsaná společně s Anne Mori) s názvem Io Claudia, Tu Claudia. V roce 2005 o ní natočil Stefano Mordini životopisný dokument Život Claudie Cardinale. V současnosti herečka žije v Paříži.