Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Zdeněk Podskalský — Lidé — Česká televize

režisér, scenárista

* 18. února 1923

† 28. října 1993

Televizní a filmový režisér, scenárista, dramatik a herec Zdeněk Podskalský se narodil v roce 1923 v Malenicích na Šumavě Marii Podskalské-Hezounové a Františku Podskalskému. V obci rodina obývala vilu Marie. Otec František byl vášnivým příznivcem myslivosti, čemuž učil i malého Zdeňka. Ten měl kromě přírody rád ještě komediantství – už odmala ochotničil, ale jelikož na podiu trpěl trémou, došel posléze k rozhodnutí, že pokud bude u divadla, raději se dá režii. Vystudoval reálné gymnasium ve Strakonicích, které zakončil maturitou v roce 1942. Po válce se Zdeněk přihlásil v Praze na filosofickou fakultu University Karlovy, kde od pětačtyřicátého studoval psychologii, sociologii a estetiku. Ale když se otevřel první ročník FAMU, přihlásil se i tam: školu studoval v letech 1947–1950.

V lednu 1951 coby mladý straník přešel na Vysokou filmovou školu (VGIK) v Moskvě, kterou zakončil v roce 1954 coby kandidát estetických věd. V Moskvě také poznal svoji první ženu, Rusku Tamaru Ševčenko, přičemž svatba se konala právě v sovětské metropoli. Manželku si přivedl do Prahy, kde se jim posléze narodil syn Zdeněk II. Jenže jak se mladý režisér dostal zpátky do dekadentního a intelektuálského pražského prostředí, přičemž jeho žena byla spíše jemného romantického založení, jejich cesty se začaly pomalu rozcházet. Zdeněk zároveň nastoupil do Československé televize jako režisér a herec. V roce 1957 vznikla jeho krátkometrážní prvotina V pátek ráno (1957) o strastech ranního vstávání. O rok později už to byla celovečerní komedie Mezi nebem a zemí (1958), jemná kritika byrokratického aparátu, víceméně průměrné dílko v hlavní roli s Vlastimilem Brodským.

V roce 1959 již Podskalský jako režisér skutečně zabodoval a to výbornou „ďábelskou“ komedií Kam čert nemůže (1958), o přepracovaném lékaři-vědci Františkovi, zvaném Faust (Miroslav Horníček) a jeho zhmotnělé vidině, tajemné dívce Mefistofele (Jana Hlaváčová), která chce badatele, pro něhož je věda vším, seznámit se skutečným životem. Poté se režisér věnoval krátkometrážním televizním filmům, jimiž byly například komedie Začátek konce (1961) a půlhodinová hudební groteska Ztracená revue o klaunovi z plakátu – ta získala stříbrnou růži v Montreux. Hudební pořad Revue pro banjo (1963) je pak možná prvním pokusem představit divákovi trampské písně. V tomtéž roce Podskalský režíroval televizní hudební pásmo starých šlágrů pod názvem Babiččina krabička (1963). Následovaly dvě vcelku nepovedené filmové satiry, a poté další televizní hudební revue Půjčovna talentů (1964).

V roce 1965 natočil Podskalský další výbornou duchařskou, a zároveň satirickou komedii Bílá paní (1968). Děj se odehrává na komonickém hradě, kde vystupuje z obrazu paní Perchta, tamější bílá paní (Irena Kačírková), a svými kouzly se snaží napravovat nedostatky plánovaného socialistického hospodářství. Velkým kladem filmu bylo i výborné herecké obsazení: Vlastimil Brodský, Rudolf Hrušínský, Miloš Kopecký, Jiřina Bohdalová, Václav Voska nebo Josef Bek. Solidní byla i další režisérova komedie Ženu ani květinou neuhodíš (1966) o nevýrazném Ludvíkovi (Vlastimil Brodský), loutnistovi a flétnistovi pražského orchestru, jenž má ovšem pověst donchuána a lepí se na něho krásné ženy (např. Jana Brejchová, Květa Fialová nebo Jiřina Bohdalová). Známá je i hudební romantická komedie Ta naše písnička česká (1967) s písničkami Karla Hašlera, naopak méně zase komediální podobenství Muž, který stoupl v ceně (1967), o muži, jenž má na zádech vytetovaný obrázek od slavného malíře. V tomtéž roce režisér poprvé televizní diváky seznámil s věčným záletníkem Alfonsem Karáskem (Miloš Kopecký) v bláznivě komediálním muzikálu Sedm žen Alfonse Karáska (1967).

Svůj největší majstrštyk natočil Podskalský v roce 1969 – jedná se o situační hudební komedii Světáci. Je příběhem tří venkovských zedníků-fasádníků, kteří se v Praze, kde momentálně pracují, chtějí vrhnout do víru nočního života, ale jaksi na nejvyšší úrovni, přičemž v připraveném setkání nakonec narazí na tři dámy, jež jsou ve skutečnosti ženami poněkud lehčího charakteru. Opětné vynikající herecké obsazení (Vlastimil Brodský, Jiří Sovák, Jan Libíček, Jiřina Jirásková, Jiřina Bohdalová, Iva Janžurová a další) pak z filmu vytvořilo komediální klenot českého filmu. Poté v rámci televizního cyklu Bejvávalo režisér natočil asi nejlepší díl s názvem Ach, ta vojna (1969). V roce 1970 se na obrazovkách objevil Podskalským režírovaný 5dílný komediální muzikál Fantom operety (1970) v hlavních rolích s Lubomírem Lipským, Jiřinou Bohdalovou a Ivou Janžurovou. A stejnou kvalitu má i televizní muzikál Námluvy komtesy gladioly aneb Přistání ve skleníku (1970), opět situační komedie se záměnou osob, převleky a kvalitními herci (Janžurová, Kopecký, Pavel Landovský, Miroslav Homola a další). V tomtéž čase vznikla i černá, vražednická komedie Ďábelské líbánky (1970) o šaramantním, ale i geniálním vynálezci doc. Kostohryzovi (Vlastimil Brodský), o jehož přízeň bojují dvě ženy – jeho asistentky Dagmar (Jana Brejchová) a Ester (Iva Janžurová), a nebojí se k tomu využít i těch nejpodlejších prostředků.

Následně i na filmový Barrandov dorazila plíživá normalizace a Podskalský (včetně jeho tehdejší partnerky, herečky Jiřiny Jiráskové) dostal na pár let utrum.

Zdeněk Podskalský byl bonviván, který si užíval života: nekonfliktní člověk, intelektuál, mající ovšem v oblibě lidovou až pokleslou zábavu, která se také v jeho dílech často objevovala. Měl rád šantány, kabarety, hudbu swingovou i dechovku, ale také pop music, nakonec spousta tehdejších hvězd tuzemského popu v jeho pořadech vystupovala (mj. Pilarová, Matuška, Chladil). Byl oblíben u žen i u mužů, což se stane opravdu málokdy. Také jemu se líbily slečny a rád se jimi obklopoval – ve své barokní věži v Mostecké ulici, kde bydlel, pořádal intelektuální sedánky, na které chodili hosté z uměleckých kruhů. Návštěvy pak ohromoval spoustu různých starých strojků a mechanismů, které sbíral a opravoval, což podědil po svém otci, jenž byl malým venkovským vynálezcem. Stejně tak Zdeněk překvapoval všechny přítomné svou hrou na kytaru a zpěvem písní staré Prahy, kterých měl obrovskou sbírku. Jak již bylo uvedeno, po otci podědil také vztah k přírodě – měl v oblibě zejména ptactvo, a málokdo též ví, že byl vášnivým houbařem a často a rád své nálezy fotil. Pro svůj nekonfliktní a elegantní styl jeho režírování s ním všichni herci rádi pracovali.

Na Barrandově natáčet Podskalský určitou dobu nesměl, nicméně pro televizi pracovat mohl. Vzniklo tak další pokračování záletnické komedie Alfons Karásek v lázních (1971), a v roce 1973 výborná TV-mikrokomedie Zvony pana Mlácena dle Jaroslava Haška o panu Mlácenovi (Josef Kemr), jehož zděděné zvony přivedou až do blázince. V tomtéž roce Podskalský ohlásil návrat na Barrandov historickým muzikálem Noc na Karlštejně (1973), v hlavních rolích s Vlastimilem Brodským (král Karel IV.) a Janou Brejchovou (jeho manželka Eliška) a spoustou dalších skvělých herců. Časem se z filmu stala opět jedna z nejvděčnějších položek televizních vánočních času. Oblíbená je i hudební krimikomedie Drahé tety a já (1974), kterou Podskalský nejen režíroval, ale napsal k ní samostatně i scénář. Jedná se o historku o přepadení spořitelny, které na vlastní pěst začnou vyšetřovat dvě úctyhodné dámy (Nataša Gollová a Eva Svobodová), přičemž se mezi podezřelými objeví vlasatý chuligán Michal (Jiří Hrzán), jenž je jako na potvoru snoubencem Hermínky (Iva Janžurová), takto neteře jedné z dam. V tom čase režisér točil pro televizi třeba Kabaret u dobré pohody (1975), různá písničková Dostaveníčka (1976-77), a také třetí díl hudebních komedií s Alfonsem Karáskem, tentokrát s názvem To byla svatba, strýčku (1976).

Podskalský svým jménem také pokrýval i filmové režiséry, kteří neměli FAMU, tudíž nemohli na Barrandově režírovat celovečerák, což byl třeba příklad Ladislava Smoljaka a jeho filmu Kulový blesk (1978). Podskalský to pak papalášům vysvětlil jako spolurežii, a v podstatě nechal Smoljaka ten film natočit. Cimrmani se Podskalskému líbili, tak je (Smoljaka i Svěráka) hned obsadil do rolí režiséra Kohoutka a scénáristy Jíšy v hudební komedii Trhák (1980) o natáčení venkovského muzikálu. V další dekádě se režisérovi celovečeráky už moc nedařily, v televizi to občas bylo lepší: v tomto ohledu se mluví o spolurežírování zábavného pořadu Možná přijde i kouzelník (1982), a zejména o pohádkové komedii Ohnivé ženy (1983), ve které Jana Hlaváčová a Dagmar Veškrnová hrají kdesi v renesanci upálené čarodějnice Martu a Magdalenu, jejichž duše se po tři sta letech vtělí do tělesných schrán dvou moderních žen. Komedie byla úspěšná, takže vznikla pokračování Ohnivé ženy se vracejí (1986) a Ohnivé ženy mezi námi (1987). V téže době vzniklo i poslední pokračování jiného úspěšného cyklu s příznačným názvem Poslední leč Alfonse Karáska (1987). Na začátku devadesátých let už bylo zřejmé, že je Zdeněk Podskalský těžce nemocen, a v roce 1993 v Praze zemřel.

V roce 1996 vyšla jeho kniha postřehů, poznámek, konceptů, fejetonů, vzpomínek Lásky nelásky aneb Není tam nahoře ještě někdo jinej? (1996), která se později objevila v reedici v roce 2011. V roce 2006 byl o něm natočen dokument Zdeněk Podskalský – Bonviván a skeptik (2006).

Odkazy