Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Jiří Vala — Lidé — Česká televize

herec

* 27. listopadu 1926

† 15. listopadu 2003

Herec Jiří Vala se narodil v roce 1926 v československém Popradu do rodiny důstojníka z povolání. Měl mladší sestru Evu (nar. r. 1937). Kvůli otci se rodina často stěhovala, až nakonec skončila v Praze. Jiří od mládí sportoval, ale už během studií na gymnáziu ho začala přitahovat divadelní prkna: v tom čase statoval v pražském Lidovém divadle Uranie. Gymnázium nakonec nedokončil a v roce 1942 utekl ke kočovné divadelní společnosti. Přísný otec ale rozhodl – pokud chce Jiří dělat divadlo, musí být patřičně vzdělán. A tak začal nezdárný syn studovat Pražskou konzervatoř, kterou absolvoval v roce 1947.

Po škole měl dvě krátká angažmá: v novém pražském Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého (1947–48) a ve Státním divadle v Ostravě (1948–1950). V obou hrál většinou vnitřně rozervané mladíky, například Cherubína ve Figarově svatbě nebo Hynka.v Tylově dramatu Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři. Během vojenské služby byl členem armádního uměleckého souboru a v roce 1951 byl převelen do Prahy do Divadla Československé lidové armády (později přejmenovaného na Divadlo na Vinohradech). Zde Vala zůstal i po skončení základní vojenské služby, a to až do roku 1966: napřed hrával takové ty uvědomělé mladíky, jako např. Olega Koševoje v Mladé gardě, později ale zazářil třeba jako Eugene Gant v dramatizaci románu Thomase Wolfa K domovu se dívej, anděli, jako Andrej Bolkonský i Pierre Bezuchov v Tolstého dramatu Vojna a mír nebo jako Marco Polo, fanfarónský hrdina v komedii Miliónový Marco od Eugena O´Neilla. Poté přešel do Divadla E. F. Buriana (1957–1971), kde byl výborný třeba v roli Petruccia v Shakespearově Zkrocení zlé ženy. A pak konečně následovala Zlatá kaplička – v Národním zůstal až do roku 1999. Zde se připomíná zejména jeho starosta Dubský v Macháčkově zpracování Našich furiantů. Vala byl ale také význačným (a přísným) pedagogem: v letech 1972–1986 byl vedoucím hereckého oddělení na Pražské konzervatoři.

Mezi kolegy byl oblíben pro svou veselou povahu, ale to platilo zejména ve společnosti – v samotném divadle – kupříkladu v šatně – býval za nemluvu. Zato byl znám tím, že se velice rychle dokázal naučit daný text. Byl velmi citlivým člověkem, ale bohužel také příliš zapáleným komunistou. V padesátých a šedesátých letech se stal pro svůj mužný zjev idolem mnoha filmových fanynek a líbil se i některým herečkám (v padesátých letech měl vztah s herečkou Jiřinou Švorcovou, o desetiletí později s Consuelou Morávkovou). Oženil se ale až po čtyřicítce s podstatně mladší Emílií Skálovou (s níž zůstal až do své smrti); v roce 1974 se stali šťastnými rodiči jediného syna Viktora. Vala byl také zaníceným fandou Bohemians Praha a v pětašedesátém se stal prvním předsedou Klokan-klubu neboli klubu přátel Bohemky. Mělo to svoji logiku – fotbal hrál od dětství a měl k němu blízko.

Filmový debut si Jiří Vala odbyl v příšerné agitce Zítra se bude tančit všude (1952) v úloze aktivního studenta Mirka. Podobných ideologických snímků a rolí „mladých a uvědomělých“ Valu čekalo v budoucnu několik (a leckde si zahrál i hlavní úlohy), ale povětšinou se jednalo o filmové splácaniny o jediném správném názoru a jediné správné straně. Zároveň se ale herec vcelku hodil do rolí sympatických, mužných hrdinů. Měl od mládí sportovní průpravu, což mu pomáhalo i při filmování: ztvárnil například běžce na lyžích Vrbatu v životopisném sportovním dramatu Synové hor (1956). V roce 1958 si zahrál hlavní úlohu Mirka Helebranta, fasádníka, žižkovského frajera a fotbalisty v romantickém dramatu Žižkovská romance (1958). Po tomto filmu po něm dámy začaly vzdychat ještě toužebněji. Stejně jako po roli Jana v povídkovém filmu Touha v povídce Lidé na Zemi a hvězdy na nebi (1958). A líbil se i jako mladý manžel Zdeněk Lenhart v dramatu Dům na Ořechovce (1959). Pak na něj čekal další herecký majstrštyk – role strážmistra Karla Zemana z jednotky pohraničníků v dobrodružném dramatu Král Šumavy (1959). Z dalších Valových zajímavých příležitostí lze uvést hlavní úlohu doktora Trojana v dobrodružném dramatu Smrt na Cukrovém ostrově (1961), jakési předzvěsti „zemanovského“ příběhu Rukojmí z Bella Vista. A hlavní roli Emila Kalouse, vedoucího pohostinství si střihl i ve výborném psychologickém dramatu Noční host (1961).

V roce 1965 si zahrál vedlejší úlohu rr. Rosena ve sci-fi krimikomedii Ztracená tvář (1965). Poté Vala ztvárnil literárně oblíbenou postavu kapitána Exnera v krimikomedii Poklad byzantského kupce (1966), přičemž postavě vtisknul jakousi „proletářskou“ eleganci, na rozdíl od pozdější „aristokratické“ elegance Kodetovy. Byl zde prostě typickým, fanfarónským Valou se smyslem pro humor, i když ho pravda ve filmu přehráli Sovák a Kemr. Během šedesátých let začal herec pracovat hodně i pro televizi. A v roce 1968 získal hlavní úlohu, díky níž si ho diváci pamatují dodnes – Martina Nedobyla, podnikatele ve formanství a speditérství v seriálu Sňatky z rozumu, odehrávajícím se v 19. století. Po něm si herce oblíbil režisér František Filip a dal mu šanci i v některých dalších televizních seriálech. V tom čase si Vala do Barrandova jen občas odskočil – jako třeba, když si zahrál Navrátila, nevlastního otce hlavního hrdiny Pepíka v rodinném filmu Kapitán Korda (1970). V roce 1971 se objevil ve vedlejší roli atletického trenéra Skřivánka ve vděčné sportovní komedii Metráček (1971).

V sedmdesátých letech Valova práce pro televizi převládla. Výborný je v krimi inscenaci Konfrontace (1971), kdy je v roli ředitele newyorské obchodní společnosti podezříván z vraždy své vypočítavé manželky. Stejně dobrý je i v televizní inscenaci dle Ibsena Opory společnosti (1972), ve které si zahrál navrátilce Johana Tönnesena. V tomtéž roce se v povídkové krimikomedii Aféry mé ženy (1972) objevil jako fotograf Nerad, manžel lékařky, která si hraje na amatérského detektiva. Odlišnou úlohu Dobiše, dělníka v povrchovém dole pak herec dostal v temné kriminálce Zlá noc (1973). Ve čtyřiasedmdesátém získal dvě pěkné role v televizi: v dramatu Pozdní léto si zahrál bezdětného otce Karla, který si musí vytvořit vztah k adoptovanému chlapci z dětského domova, v historické komedii Královské řádění pak také Karla, ovšem IV. Zásadní ovšem pro Valu bylo ztvárnění abstraktního malíře Dlaska v seriálu Byl jednou jeden dům (1974), který se odehrává převážně v čase Protektorátu. V roce 1976 se po čtyřech letech objevil v celovečeráku: jednalo se o Bouřlivé víno, agitační venkovskou komedii z tzv. krizových let, v které si zahrál záškodníka Hrdličku. Postavu sucharského otce jednoho z hlavních hrdinů pak ztvárnil ve filmu Šestapadesát neomluvených hodin (1977), hlavní úlohu architekta Petra Hrona zase v psychologickém dramatu Podivný výlet (1977). Na konci dekády se objevil jako pan Kroupa v dalším filipovském seriálu Dnes v jednom domě (1979).

V osmdesátých letech Vala jakoby ustoupil do pozadí. Moc úloh ve filmu a v televizi už nedostával, a když, tak většinou vedlejší, anebo malé. Navíc jakoby ztrácel jistotu: aby zvládal divadelní role, začal si léčit svoje nervy prášky a alkoholem. Velmi ho zničilo právě Macháčkovo nastudování zmíněné hry Naši furianti (1983) – naštěstí byl z tohoto divadelního představení vytvořen televizní záznam. Hlavní roli prof. Krčmy si pak herec zahrál v seriálu Moje srdcová sedma (1983), ředitele hotelu Vránu zase v komediálním seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka (1984), v roce 1986 si konečně zopakoval roli Martina Nedobyla v seriálovém dramatu Zlá krev. Ta mu zajistila titul Zasloužilý umělec. Poté si snad ještě někteří vzpomenou na jeho ředitele Brouska, nadřízeného hlavního hrdiny v komedii Vrať se do hrobu (1989). A pak už se Jiří Vala z médií vytratil zcela – po roce 1990 se ve filmu ani v televizi neobjevoval. Ke stáru zahořknul, navíc se objevily těžké nemoci: nejprve měl problémy s očima, pak dostal mozkovou mrtvici. Ale zůstával svérázem až do konce: kupříkladu s rakovinou zápasil pomocí alkoholu. Zemřel v roce 2003.

V České televizi byl o Jiřím Valovi v rámci cyklu Příběhy slavných natočen v roce 2013 dokument Frajer a fanfarón.

Odkazy

Fotografie