Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Arnošt Goldflam — Lidé — Česká televize

herec, režisér, scenárista

narozen 22. září 1946

Herec, dramatik, režisér, pedagog a spisovatel Arnošt Goldflam se narodil v roce 1946 v Brně do středostavovské židovské rodiny inženýra Otto Goldflama, matka se jmenovala Soňa. Měl nevlastní sestru Zosiu, s kterou si sice výborně rozuměl, ale která se objevovala jen občas, takže vyrůstal víceméně jako jedináček. Od okamžiku, kdy se jako malý naučil číst, stal se vášnivým čtenářem. Měl i výtvarný talent, a stále něco kreslil. V roce 1963, v jeho sedmnácti, mu těsně před maturitou zemřela matka, což ho velmi zdrtilo. Nakonec ale odmaturoval a šel studovat medicínu. Na vysoké ovšem vydržel jen dva semestry – odešel sám, těsně před tím, než ho mohli vyhodit, a ze studenta byl rázem dělník. Toho dělal postupně v slévárně a ve skladech na výstavišti, pak pracoval jako rozpočtový úředník v Královopolské IDZ a v Cheposu. Odešel z domova a osamostatnil se. Stále četl a poloprofesionálně se živil jako výtvarník, věnoval se malbě, grafice, litografii. Byl také jedním z členů Brněnské Bohémy, směsky kumpánů s uměleckými ambicemi, které okolo sebe soustředil básník Jan Novák. Toto všechno probíhalo v období let 1964–1968. Přibližně od roku 1969 se Arnošt začal hodně přátelit s divadelníky z divadla Husa na provázku (zejména s Jiřím Bulisem, Frantou Kocourkem a Bolkem Polívkou), což podnítilo jeho zájem o tento žánr.

Na začátku normalizace (1971) se tedy přihlásil ke studiu činoherní režie na JAMU, které úspěšně zvládl. Už během něj spolupracoval s Divadlem na Provázku – hrál malé role a okoukával počínání herců, ale i režisérů. Zároveň dělal asistenta režiséra v klasickém „kamenném“ Divadle bratří Mrštíků. V polovině 70. let se také mihl poprvé v televizi – zahrál si několik malých roliček v dvojdílném Potulném pohádkovém divadle (1974, 1975). Po absolvování JAMUv roce 1976 získal práci režiséra v Satirickém divadle Večerní Brno, ale nespokojen s konzervativním repertoárem uprostřed druhé sezóny odešel. Přes kolegu Miloše Maršálka se pak v roce 1978 dostal do Hanáckého divadla v Prostějově, které vedli režisér Svatopluk Vála a dramaturg Josef Kovalčuk. A právě tam Goldflam jako režisér i herec zažil skvělou tvůrčí a svobodomyslnou atmosféru, v které se mu dobře pracovalo. Jeho nejvyužívanější žánrovou polohou byla vždy tragikomedie: mísení humoru, ironie, nadsázky, ale i trapna, s vážnosti, žalem, smrtí. Hned jeho první režie hry Ondráš dopadla na výbornou. Postupně režíroval zásadní hry jako například Panoptikum (1980), Hra bez pravidel (1981), Bylo jich pět a půl (1982), Návrat ztraceného syna (1983), Biletářka (1983), Záhadné povahy (1987), Písek /Tak dávno…/ (1988) atd. což byly většinou autorské kusy buď jeho samotného, nebo z dílny HaDivadla. Inscenoval také společné projekty HaDivadla a Divadla na provázku, mj. Rozrazil 12 (1988-1989). V roce 1993 z HaDivadla odešel a od té doby byl na volné noze – režíroval na spoustě scén doma i v zahraničí (Německo, Rakousko, Polsko). Od roku 1990 pedagogicky působil na JAMU a po milleniu (od roku 2006) s přestávkami na literární akademii v Praze.

Od osmdesátých let začal být Arnošt Goldflam vídán v televizi a také na stříbrném plátně – až na výjimky v drobných rolích. Jeho subtilní korpulentní postava, kulatý obličej s plnovousem a brýlemi, přemoudřelý smutný výraz a vysoký pisklavý hlásek ho většinou předurčovaly ke ztvárnění různých vysokoškolsky vzdělaných lidiček, najmě doktorů čehokoliv. V rámci ČST se objevil třeba jako dr. Šimsa v komedii Šťastný domov (1982), natočené podle Jaroslava Haška. Jako Grundig se mihl v Jakubiskově 4dílné historické fresce Tisícročná včela, která byla sestřihána i v tříhodinový film (1983). Zahrál si i úředníka v jím napsané inscenaci Vrah (1984), jako další doktor, tentokrát Doboš, se objevil ve slovenském psychologickém dramatu Tichá radost (1985), kupce pak ztvárnil v orientální televizní pohádce Šahrazád (1985). Na konci dekády se objevil ve dvou zajímavých filmech: jako Kupka v dramatu ze zoo Zvířata ve městě (1989) a ve větší roli filosofa Egona pak v komediálním dramatu Něžný barbar (1989) dle předlohy Bohumila Hrabala.

Po roce 1989 si Goldflam zahrál třeba dr. Kalvodu v experimentálním hudebním filmu Pražákům, těm je hej (1990), talentovaného venkovana Vyžilého v komediálním dramatu Vyžilý Boudník (1991), Picka v komediálním seriálu ze staré židovské Prahy Uctivá poklona, pane Kohn (1992), vtípky věčně stíhaného Arnošta ve filmové komedii Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992), strýčka Egona v televizní pohádce Zmrazený Vasil (1993), docenta v povídkovém komediálním dramatu Malostranské humoresky (1995), psychiatra v dramatu Fany (1995), Lustiga, obchodníka s bižuterií v pohádce Lotrando a Zubejda (1996). Ztvárnil i Anatola v hororovém seriálu Draculův švagr (1996), tureckého velvyslance v pohádkovém příběhu Císař a Tambor (1998), rozhlasového režiséra v komediálním krimiseriálu Četnické humoresky (2000), byl jedním z tvůrců a herců 4dílné televizní surrealistické revue Večery Analgonu (2002), objevil se i v komedii Nuda v Brně (2003), zahrál si majitele hotelu Guta v komediálním dramatu Blízko nebe (2005), Bohouše Máchu v seriálu Bazén (2005) nebo profesora Perníka v komedii František je děvkař (2008). V roce 2014 se vrátil k roli Arnošta v pokračování „dědictví“, nazvaném Dědictví aneb Kurva se neříká. Jeho zatím poslední rolí je kapitán v komediálním dramatu Teorie tygra (2016). Televizních adaptací se dočkalo i několik her HaDivadla. V televizi také uváděl svůj vlastní pořad Za dveřmi je A.G. Gró své práce nicméně vždycky viděl v divadelní činnosti.

Po roce 2000 se začal věnovat literatuře pro děti, napsal třeba povídkovou knihu Pořád o jednom a jiné (2003), Tatínek není k zahození – Pohádky pro malé i velké (2004), Osudy a jejich pán a jiné povídky (2005), Tatínek 002 – Pohádky pro celou rodinu (2006) nebo Standa a dům hrůzy (2008). V roce 2005 byl oceněn cenou Magnesia Litera.

Arnošt Goldflam žije v Praze i v Brně. Je ženatý, jeho manželkou je scénografka výtvarnice Petra Goldflamová-Štětinová. Má dospělou dceru a dvě malé děti.

Odkazy

Fotografie