Co je to SD, qHD a HD?
Televizní vysílání bylo původně šířeno ve standardním rozlišení SD (Standard Definition), které odpovídá evropské analogové soustavě barevné televize PAL s formátem obrazu 4 : 3 a dvěma proloženými půlsnímky, kterých je za vteřinu 50. SD zobrazuje 414 720 obrazových bodů na 576 horizontálních řádcích, na každém je 720 obdélníkových obrazových bodů s poměrem stran 16 : 15 nebo 64:45. Jde o formát rozkladu 576i25.
Oproti tomu plné rozlišení HD (High Definition) skládá obraz z 2 073 600 obrazových bodů (1080 řádků o 1920 bodech). Za vysoké rozlišení se někdy považuje i obraz s rozlišením 921 600 bodů (720 × 1280). Oba systémy již mají čtvercový obrazový bod a formát obrazu 16 : 9. Pro přenos tohoto velkého počtu bodů se používá prokládané řádkování se dvěma půlsnímky („i“ jako interlaced) nebo postupné řádkování s jedním snímkem („p“ jako progressive). V Evropě se standardně využívá snímkový kmitočet 25 nebo 50 Hz s tím, že u prokládaného řádkování se 25 snímků za vteřinu rozdělí na 50 půlsnímků, aby obraz neblikal.
Jako ekvivalent standardního rozlišení u přenosových systémů s kompresí HEVC (High Efficiency Video Coding, H.265) se používá rozlišení qHD, které má čtvrtinu obrazových bodů oproti HD, tedy 540 řádků s 960 body. Jednotlivé rozklady přehledně zachycuje následující tabulka:
| rozlišení | formát rozkladu | počet řádků | počet bodů na řádku | počet snímků za vteřinu | poměr stran obrazového bodu | poměr stran obrazu | proložené půlsnímky |
|---|---|---|---|---|---|---|---|
| SD | 576i25 | 576 | 720 | 25 | 16:15 | 4:3 | ano |
| SD | 576i25 | 576 | 720 | 25 | 64:45 | 16:9 | ano |
| qHD | 540p50 | 540 | 960 | 50 | 1:1 | 16:9 | ne |
| HD | 720p50 | 720 | 1280 | 50 | 1:1 | 16:9 | ne |
| HD | 1080i25 | 1080 | 1920 | 25 | 1:1 | 16:9 | ano |
| HD | 1080p50 | 1080 | 1920 | 50 | 1:1 | 16:9 | ne |
Až pětinásobně vyšší počet obrazových bodů při rozlišení HD umožňuje zobrazovat podstatně jemnější obrazové detaily než v případě vysílání v kvalitě SD. Obraz tak může být ostřejší, jasnější a rovněž podání barev je podstatně věrnější. Obraz je proto vhodné sledovat i ze vzdálenosti tří výšek obrazu (3H) oproti 6H u standardního rozlišení.
Divácký zážitek je ovšem vykoupen vyššími náklady na výrobu pořadů. Kromě nové HD techniky na všech úrovních zpracování je zapotřebí také dražší výprava. Všechny kostýmy, líčení herců, vybavení interiérů a cokoliv dalšího, co se má objevit před kamerou, musí být vyhotoveno precizně do nejmenších detailů, aby divák nepoznal, že se jedná o kulisy. Prakticky vyloučené je užití malovaných kulis v náznaku, na hranici je i technika kašírování. V podstatě všechny objekty by měly být reálné, což je pochopitelně finančně náročnější.
…a nativní HD?
Pomyslnou nálepkou „Nativní HD“ se označují audiovizuální díla vytvořená na všech úrovních produkčního řetězce takovými technologiemi, které zpracovávají plné vysoké rozlišení. Od kamery, přes střižnu až po nosiče vše vyhovuje formátu HD. Tím je zachována nejvyšší možná kvalita obrazu.
Zejména starší pořady však byly natočené kamerami a zpracovány ve střižnách operujících ve standardním rozlišení SD (HD jednoduše ještě neexistovalo). Takové snímky se do vysokého rozlišení přepočítávají vyspělým profesionálním zařízením. Z podstaty věci však nemohou dosáhnout takové kvality obrazu, jakou skýtá právě nativní HD rozlišení.
Poslední aktualizace 26.1.2018, Karel Moulík