Výroční hody moravských Chorvatů v Jevišovce v cyklu s podtitulem Kde žiju a proč?

Obsah dílu

Přehrát vše

Kiritof

Označení „Kiritof“ je starý chorvatský název pro hody. Na území dnešní České republiky – konkrétně na jeho jižním okraji západně od Mikulova, jej ve vesnicích Frelichov, Nový Přerov a Dobré Pole slavili Moravští Chorvaté více jak 400 let. Pamětníci na něj vzpomínají takto: „Celý týden před ním se líčí domy, uklízí, peče, vaří. I ten nejchudší člověk ve vesnici si na Kiritof musí dopřát něco dobrého, a tak pečená husa, koláče a bábovky nechybí na žádném stole. V neděli dopoledne se jde do kostela na mši svatou. Po ní vyzvednou muzikanti stárky a společně odejdou k máji. Odtud se jde zahrát starostovi, jeho zástupci, panu faráři a panu řídícímu. Po nešporách vyzvednou stárci první stárku u ní doma. Před domem se tančí, zpívá, oslavuje. Potom se průvod odebere k máji, kde první tři kousky patří krojovaným. Následující tři sóla jsou pro domácí a pak se až do večera hraje pro přespolní, návštěvníky z okolí. Až večer zavádějí znovu domácí…“

Poslední, takto slavený Kiritof se ale ve Frelichově, dnes Jevišovce, slavil v roce 1949. To totiž vrcholil násilný odsun maličkého národa, který na sklonku 16. století migroval ze své vlasti převážně na jižní Moravu a jižní Slovensko. Přestože po I. světové válce byli tito slovanští osadníci důvodem k tomu, aby T. G. Masaryk obhájil připojení Drnholecka a Mikulovska k Československému státu, o dvacet let později museli své statky opustit s cejchem „nespolehliví“. Teprve až Sametová revoluce dovolila znovuobnovit tyto slavnosti v Jevišovce.


Juanita

Indonésanka Juanita se specializuje na integraci cizinců a má v tomto ohledu řadu zkušeností. Se společnicí založili Fuzion bistro Javánka, kde pracují cizinci různých vyznání: křesťané, muslimové, židé, buddhisté. Můžete tady slyšet češtinu, angličtinu, indonéštinu i urdštinu.,,Integrovat cizince můžete jen, když máte otevřené srdce a mysl, nejlépe při společné práci. Ale je to dlouhodobý proces krok za krokem,“ říká. Vaří se tu jídla s vůní orientu a vybavení je v duchu filozofie recyklace.„Jsem prý levoboček sultána“, říká šmrncovní češtinou Juanita. Její rodiče odešli studovat počátkem 60. let do Evropy, tatínek ekonomii, maminka elektro. Seznámili se náhodou v Bulharsku na letišti. V šedesátých letech Indonésie prošla prudkými politickými proměnami; levicový puč vystřídala ostře pravicová vláda a pro ni byli studenti z komunistických zemí podezřelí. Rodina v Indonésii se musela vzdát všech kontaktů s nimi, ani dopis nepřicházel do úvahy. Rodiče Juanity byli paradoxně podezřelí i pro československý režim, ale z opačného důvodu. Byli málo komunisticky orientovaní. Stýkali se s křesťanskými disidenty, například farářem Jakubem Trojanem, který pohřbíval Palacha. Když bylo Juanitě patnáct, rodiče se rozhodli, že bude pro dceru lepší, aby žila mimo železnou oponu. Právně se Juanity vzdali a adoptovala ji babička v Indonésii. Nesměla si tři roky s rodiči telefonovat ani psát. „Teprve u babičky jsem se dozvěděla, že jsem potomek levobočků sultána – potomek ‚městské šlechty‘. Ukázala mi fotky ze sultánova harému. Tato větev mé rodiny vůbec neuměla plavat, na rozdíl od rodiny otce, která se hlásila k potomkům mořeplavců. Otec je z maličkého ostrova, kde byla snad jen sopka. Kulturní rozdíl mezi rodiči byl tak velký jako vzdálenost mezi Prahou a Indonésií. Přesto spolu zůstali celý život a v Praze.“


Stopáž26 minut
Rok výroby 2016
 P ST AD HD
ŽánrDokument