Magazín dobrých zpráv o těch, kteří žijí jinde, než jsou jejich kořeny (2012)
Obsah dílu
Festival japonské kultury
Ohlédnutí za 5. ročníkem festivalu EIGA-SAI, který nesl podtitul – Pocta Kitano Takeshimu, který v letošním roce, krátce před zahájením festivalu, oslavil své 65. narozeniny. Nekorunovaný král moderní japonské kinematografie Akira Kurosawa na sklonku života prohlásil, že další osud japonského filmu svěřuje do rukou Takešiho Kitana. Tento filmař, který si postupně získal i značné mezinárodní renomé, je mnohostrannou uměleckou osobností. Je nejen režisérem s nezaměnitelným rukopisem, populárním představitelem rolí stoických gangsterů i zbožňovaným televizním komikem, ale i výjimečným spisovatelem a pozoruhodným malířem.
Orientální ples-festival
Rovněž 5. ročník plesu vyznavačů orientálních tanců, který se pod názvem Pátá pohádka princezny Shahrazard uskutečnil v ostravském kulturním domě Akord.
Rusínka
Světlana Kalousková pochází z oblasti východního Slovenska, které se říká Labyrský kraj. Zde žijí Rusíni a veřejné nápisy jsou dvojjazyčné – rusínskoslovenské. Světlaniny rodiče i příbuzní jsou Rusíni. Původní život Rusínů nebyl v horském a kamenitém kraji jednoduchý a tak jim ho písničky zpříjemňovaly. Rusíni se proto vyznačují svou srdečností, temperamentem a tím, že si život zpříjemňují zpěvem. O Rusínech se také říká, že to jsou „Kurdové Evropy“. Rozprostřeni jsou v několika zemích, často jsou dnes opomíjeni, často považováni za Ukrajince, ale jedná se o svébytný národ s vlastním jazykem o kterém se za dob „sovětů“ nesmělo mluvit.
Maminka Světlany byla významná operní pěvkyně, otec učil na vysoké škole a zabýval se problematikou Rusínů na vědecké úrovni. Světlana vystudovala filosofii – obor dějepis a ruský jazyk, pak ještě dějiny umění (nyní dokončuje v Praze doktorandské studium). Na Slovensku žila do svých 21 let. Pak se objevila možnost – nabídl ji Pražský Hrad – práce pro slovenské studenty přímo na Pražském Hradě. Světlana se přihlásila a tato možnost ji vyšla.
Jednou, když se dívala na Petřín, si řekla, že v centru Prahy by velmi ráda bydlela, ale tehdy jí to připadalo neskutečné – když žila na strahovských kolejích. Jenže nakonec potkala svého manžela, malíře a galeristu Josefa Kalouska, který pro svou galerii na Hradčanském náměstí vymyslel motto: „Život pro umění, umění pro život“. Sen se stal skutečností a dnes manželé žijí přímo nad svou galerií a neskutečným způsobem se doplňují. Světlana díky vynikajícímu malíři, který maluje jedinečným způsobem přírodu přímo v plenéru a snaží se zachytit její duši, získala lásku k Malé Straně, kterou se snaží s manželem a posledními obyvateli Malé Strany zachránit v její původní umělecko-lidské podobě.
