Gothic rock přelomu 70. - 80. let

The Cure, zleva Michael Dempsey, Robert Smith a Lol Tolhurst,  1979

Gothic rockem se označovala ta část nové vlny, která ve své stylizaci pracovala s odkazem anglického gotického románu 19. století, hrůzostrašných příběhů amerického spisovatele Edgara Allana Poea, eventuelně amerického filmového hororu 30. - 40. let, respektive populárního TV-seriálu Addams Family. Dobrým vzorem se stala také femme fatale, velvetovská zpěvačka Nico – v té době byla v obličeji bledá, vlas tmavý, oči černě namalované. Design fanoušků a interpretů gothic rocku všemu uvedenému také odpovídal: načerno obarvené rozčepýřené vlasy (občas také tzv. „gotické číro“), „upírský“ make up bílé tváře s černými očními stíny a krvavě (nebo černě) namalovanými rty, dodávající obličeji mrtvolně sinalý vzhled, oblečení z kůže a černé síťoviny s krajkovými doplňky a stříbrnými šperky – to byly hlavní vizuální atributy gotiků.

Některé dívky pak vypadaly jako by právě opustily S&M salón. Vzhledově tedy příznivci gotiky působili jako naprosto dokonalá fúze mezi punkem a glitterem. Však také v souvislosti s punkem vzniklo jejich označení – dle článku Steve Keatona „The Face Of Punk Gotique“ ze začátku 1981. A ještě k té Nico. Richard Witts v knize Nico cituje jednoho pořadatele koncertu, který tvrdí, že ona „oddělila ´novou vlnu´ od punku. Punkeři byli milé děti hrající si na nevychovance, mezi které se vmísili lotři hrající si na opravdové lotry, zatímco ´nová vlna´ to byly milé děti, které si hrály na smrt. Nico vždycky vypadala poněkud mrtvolněji než ty ostatní. Stala se ikonou celé generace zombíků v dlouhých pláštích. Měl jsi pocit, že bys jí měl udělat koncert spíš na hřbitově než v klubu. Její turné mohla sponzorovat pohřební služba.“

Sound souborů gothic rocku byl pochmurný, strašidelný a ve svých písních často oslavovaly magii, temnotu a smrt. A také – stejně jako novoromantici – trýznivé stavy duše. Tedy depky. Protože se nestavěly odtažitě k punku jako například kapely futuristic rocku a naopak z jeho kytarového soundu hodně vycházely, zaznamenáváme u nich hojné a dosti různorodé využití zvuku elektrické kytary. Snad i z tohoto důvodu se o nich nejčastěji hovoří (stejně jako o ne-gotických Wire nebo The Fall) jako o formacích postpunkových.

Jestliže okázalí melancholici horující pro nový romantismus měli svůj Blitz, černě-stříbrní gotici si oblíbili klub nacházející se v jižním Londýně, jehož název nemohl být příznivější – jmenoval se totiž Batcave („netopýří jeskyně“, otevřen v roce 1982). Zde se mládež této sub-subkultury nejvíce scházela, zde se dělo vše podstatné. Ale samozřejmě byly i roky předtím, kdy se vše teprve formovalo. Výše zmiňovaný vzhled gotické mládeže se začal objevovat řekněme v hojnější míře už ve druhé polovině 70. let pod vlivem punku a glamu. Třeba punkoví Damned (zejména zpěvák Vanian) měli k onomu designu hodně blízko a naopak - punk zase zrodil i Siouxsii Sioux, pozdější gotickou královnu. Na konci seventies byla co „gotická“ popisována atmosféra na koncertech Joy Division, přičemž v té době takoví The Cure ještě nenosili ani černě obarvené vlasy. V roce 1979 vyšel první gotický singl skupiny Bauhaus „Bela Lugosi´s Dead“. Zásadními kapelami byly tedy v tomto období přelomu 70. a 80. let Siouxsie and The Banshees, The Cure, Joy Division (krátký profil mají v kapitole o britské nové vlně), Bauhaus, Killing Joke a Birthday Party.

 

Za základní skupinu stylu dnes považujeme londýnské Siouxsie & The Banshees v čele se zpěvačkou Siouxsie Sioux a baskytaristou, textařem a skladatelem Steve Severinem (v prvním období v kapele bubnoval i Sid Vicious), takto pamětníky první větší punkové seance v klubu „100“ v roce 1976. Název je inspirován povídkou E. A. Poea „Cry Of The Banshee“. Kapela jakoby se snažila syrový velvetovský sound vložit do nové doby. Po singlu Hong Kong Garden“, se na trh dostalo jejich první album „The Scream“ (1978, skladby „Jigsaw Feeling“, „Carcass“, „Metal Postcard“, „Overground“), které je plné ponuré, až drastické, hlučné muziky, v níž vévodí kytara Johna McKaye. A nad tím vším randálem se klene odosobněný, jako led studený Siouxsin vokál (barvou jemně podobný Patti Smith). Snad právě dle tohoto mrazivě vokálního modelu začali novináři později označovat hudbu gotických kapel výrazem „cold wave“. Ve stejném duchu pokračovala i deska „Join Hands“ (1979, songy „Poppy Day“, „Playground Twist“, „The Lord´s Prayer“). Pak odešel McKay a kytaristé se v kapele začali střídat – určitý čas šest strun brousili třeba Robert Smith z The Cure, Steve Jones z „pistolí“ či John McGeoch z Magazine.

Určitým zlomem je pak LP „Kaleidoscope“ (1980, písně „Happy House“, „Desert Kisses“, „Skin“, „Christine“, „Trophy“, „Paradise Place“), které není tak pesimistické jako předchozí alba a objevují se na něm více syntezátory a akustické nástroje (kytara, sitar). O to temnější je následující deska „Juju“, plná atmosféry mystiky a okultismu, která bývá považována za vůbec nejlepší studiové album (1981, skladby „Spellbound“, „Arabian Knights“, „Voodoo Dolly“, „Into The Light“, „Monitor“, „Night Shift“). Současně bodují i singly „Israel“ a „Fireworks“. Také další album „A Kiss In The Dreamhouse“ (1982, songy „Cascade“, „Melt!“, „She´s A Carnival“, „Cocoon“) zní slušně. Úplný vrchol pak přichází s koncertním dvojalbem „Nocturne“ (1983). Posledním zářezem na pažbě kuše před polovinou dekády bylo LP „Hyaena“ (1984, songy „Dazzle“, „Bring Me The Head Of Prechaer Man“, „We Hunger“, „Swimming Horses“). Hitem desky je pak beatlesovský cover „Dear Prudence“. Siouxsie a její „lkající víly“ vstoupily do poloviny 80. let jakožto nejlepší gothic-rocková kapela.

Dalším významným souborem gothic rocku (a s Banshees občas personálně propojeným) byli The Cure z West Sussexu, vedení starým dobrým kníkalem Robertem Smithem. To je takový ten maník s černě obarveným, rozčepýřeným porostem na hlavě a červeně (černě) namalovanými rty, co při focení neustále vystrkuje bradu. Asi něco jako Paul Stanley, řekl bych… Co je ale pro proklamovanou „gotičnost“ The Cure zajímavé: na konci seventies ani vzhledově ani hudebně skupina gotiky nepřipomínala. Svou kariéru „Kjůráci“ odstartovali singly „Killing An Arab“ (1979) a „Boys Don´t Cry“ (1979), prvním albem se pak stalo „Three Imaginary Boys“ (1979, skladby „Another Day“, „Object“, „Three Imaginary Boys“, „Fire In Cairo“), natočené v sestavě Smith (voc, g), Michael Dempsey (bg, bvoc), Porl Thompson (lg, bvoc) a Lol Tolhurst (ds), a velmi dobře přijaté kritikou. Ale až teprve po něm kapela dostála své škatulce gothic rocku (respektive škatulce, do které ji vrazili hudební žurnalisté).

Následující tříletka se totiž nese ve vleku ponurých, melancholických písní se sartrovsky existencionálními texty (další možná inspirace pochází od Joy Division), které je možno nalézt např. na albu „Seventeen Seconds“ (1980, hit „A Forest“, dále např. „Play For Today“, „In Your House“, „M“). Toto období, v němž se místo Dempseyho v kapele etabloval nový baskytarista Simon Gallup, vrcholí depkoidními alby „Faith“ (1981, např. „The Holy Hour“, „All Cats Are Grey“, „The Funeral Party“, „The Drowning Man“, „Faith“) a zejména „Pornography“ (1982, např. „One Hundred Years“, „The Hanging Garden“, „Cold“, „Short Term Effect“) – obě se smutnými motivy kláves posílají kapelu do škatulky nového romantismu. Do poloviny 80. let natočili The Cure ještě několik solidních songů jako např. „Let´s Go To Bad“, „The Walk“, „The Lovecats“, „The Caterpillar“. Nicméně svoji silnou pozici si i přes poněkud popovější tvář udrželi i ve druhé polovině osmé dekády.

Pojďme si připomenout ještě další gotiky.

Například londýnské Killing Joke, vedené divokým zpěvákem, klávesistou a skladatelem Jazem Colemanem. Ti založili svou noiseovou palbu na „smrtícím“ řezavém zvuku kytary, kterou po celou dobu obsluhoval Jazův dvorní šestistruňák Kevin „Geordie“ Walker. V kapele dále působili ještě Paul Fergusson (ds, voc) a Martin „Youth“ Glover (bg). Texty se zaobíraly samozřejmě okultními tématy, rituály, magií, později tématy sociálními a politickými. Vyzdvihněme zejména výtečný debut „Killing Joke“ (1979, se skladbami „Requiem“, „Wardance“, „The Wait“, „Bloodsport“, „Complications“, „S.O. 36“ plus songem „Change“ v americké verzi), dvojku „What´s THIS For…!“ (1981, např. „The Fall Of Because“, „Follow The Leaders“, „Madness“, „Butcher“) a částečně „Revelations“ (1982, např. „The Pandys Are Coming“, „The Hum“, „Empire Song“). Po této desce vyměnil Youtha na postě baskytaristy Paul Raven. Ten se již podílel na albu „Fire Dances“ (1983, opusy „Let´s All Go“, „Rejuvenation“, „Frenzy“, „Feast Of Blaze“), z něhož už jemně vystřelují signály, že kapela opustí tvrdý sound a komerčně nejúspěšnější album „Night Time“ (1985, s hitem „Love Like Blood“, dále např. Night Time“, „Darkness Before Dawn“, „Eighties“) tyto signály potvrdilo. V polovině eighties stejně jako The Cure zamířili také Killing Joke do popovějších vod, z kterých je zachránila až následující dekáda.

Australští Birthday Party zpěváka Nicka Cavea a kytaristy Micka Harveye se prosadili až po svém přestěhování do Velké Británie. Ačkoliv termínem „gothic rock“ hluboce pohrdali, v podstatě splňovali všechny jeho atributy, snad možná byli ještě o něco divočejší a démoničtější, než bývalo obvyklé. Nekonvenčnost, punková neurvalost, rebelie, exprese. Bum bác, tady nás máš, a přeber si to! Připomeňme si alba „Birthday Party“ (1980, např. „Mr. Clarinet“, „Happy Birthday“, „The Red Clock“, „Hair Shirt“, „Friend Catcher“), „Prayers On Fire“ (1981, skladby „King Ink“, „Zoo-Music Girl“, Cry“, „Ho-Ho“, Nick The Stripper“), a „Junkyard“ (1982, „Hamlet /Pow Pow Pow/“, „Big-Jesus-Trash-Can“, „Release The Bats“, „Blast Off!“). Birthday Party byli jednou z prvních položek právě vznikajícího malého labelu 4AD. Po rozpadu Harvey založil Crime & The City Solution a Cave svoje Bad Seeds.

Northamptonští avantgardisté Bauhaus patřili k nejponurejším kapelám své doby. Skupinu tvořili Peter Murphy (voc, ks), Daniel Ash (g, voc), David J (bg, voc) a Kevin Haskins (ds). Bauhauští hodně vzhlíželi ke glitter-období Davida Bowieho (image androgynů a vůbec - jejich velkým hitem byl cover „Ziggy Stardust“), ale v jejich tvorbě jsou cítit i vlivy soudobého avantgardního rocku a minimalismu. Texty opět depresivní, bezútěšné, ani náznak smajlíku. Už jen ten Murphyho zpěv - místy melancholický, odosobněný, místy se ovšem měnící na křik mučeného odsouzence. A k tomu jeho trhaně křečovitý pohyb po podiu. Znervózňující nádech muzice dodávaly i Ashovy syrové kytarové pa-akordy plus různé osvědčené finty (hra smyčcem).

Bauhaus začali upírsko-hereckým singlem „Bela Lugosi´s Dead“ (1979) a pokračovali výbornými alby – všechny studiovky z počátku 80. let nesou vysoký punc kvality: „In The Flat Field“ (1980, skladby „In The Flat Field“, „Nerves“, „Double Dare“, „God In An Alcave“, „Spy In The Cab“), „Mask“ (1981, písně „Passion Of Lovers“, „Hair Of The Dog“, „Mask“, „Kick In The Eye“, „Hollow Hills“) a „Burning From The Inside“ (1983, skladby „She´s In Parties“, „Burning From The Inside“, „Who Killed Mr. Moonlight“, „King Volcano“, „Slice Of Life“, „Kingdom´s Coming“, „Hope“). Stejně výborná je i napůl koncertní deska „The Sky´s Gone Out“ (1982). Bauhaus byli často srovnáváni s Joy Division a při vší úctě ke Curtisovi & spol. je prakticky ve všem předčili – v hudbě, nápadech i výrazu. Přesto se legendou stali ti druzí. Tak to chodí.

Bauhaus jako kapela skončili v roce 1983. Zpěvák Peter Murphy v kariéře pokračoval pod svým vlastním jménem, Daniel Ash s Kevinem Haskinsem si založili stejně ponurou skupinu Tones On Tail.

 

Postpunkoví UK Decay z Lutonu, které vedli Steven „Abbo“ Abbot (voc, g) a Steve Spon (g), byli v určitém slova smyslu výše zmiňovaným Bauhausem inspirováni (podobný styl zpěvu, podobná stavba skladeb), byť jeho kvalit nedosahovali. Tuto inspiraci otiskli do vcelku dobrého LP „For Madmen Only“ (1981, např. „Sexual“, „Shattered“, „Last In The House Of Flames“, „Decadence“, „Unexpected Guest“), EP „Rising From The Dead“ (1982, např. „Jerusalem Over /The White Cliffs Of Dover/“, „Testament“) a stejně kvalitní albové dvojky „A Night For Celebration“, na níž mimo jiné nacpali věci z malých desek (1983, např. „For My Country“, „Werewolf“, „Barbarian“, „Unwind“). Jo, a ty zvuky, který na druhé desce Werewolf vydává, jsou opravdu strašidelný.

Londýnští Theatre Of Hate zpěváka a kytaristy Kirka Brandona nezněli tak dekadentně jako předchozí dvě party, spíš to brali přes melancholii i když to taky dokázali drsně rozpálit. Zkuste SP „Original Sin“/„Legion“ (1980) živák „He Who Dares Wins“ (1981) či album „Westworld“ (1982, např. „Do You Believe In Westworld?“, „Propaganda“, „Conquistador“). No, a nakonec si nechávám partu Specimen, která (ač původně vznikla v roce 1980 v Bristolu) byla gotická až do morků kostí - chodila do Batcave, vyžívala se v gotickém vzhledu, hrála gotický rock s „gotickými“ texty a ke všemu gotickému se hrdě hlásila. Bohužel toho po ní mnoho nezůstalo  EP „Batastrophe“ (1983, např. „The Beauty Of Poison“, „Returning From A Journey“, „Lovers“, „Syria“, „Kiss Kiss Bang Bang“) a pár singlů, z nichž se půlka objevila na jmenovaném EP. Ale coby „exempláře“ gothic rocku obstáli na jedničku.

Někdy bývají ke gotickému rocku přiřazováni třeba již řečení Joy Division, dále Virgin Prunes či „4AD-éčkoví“ Cocteau Twins, Clan Of Xymox, X-mal Deutschland, později se k tomuto stylu přihlásili ještě Sisters Of Mercy a jejich odnož The Mission. Od poloviny 80. let se prosazovala i psychedelií a hardrockem načichlá zajímavá londýnská skupina zpěváka Iana Astburyho The Cult, nebo hippie parta okolo zpěvačky Julianne Regan All About Eve. A v Americe zase kontroverzní formace Christian Death. O těch ale už jinde - v kapitole Kytary zachmuřené.

Některé gotické skupiny se však na konci 80. let ve své tvorbě (podobně jako futuristické a novoromantické party) hodně přiklonily k běžnému pop rocku. Něco si v sobě stále uchovávalo ony znervózňující prvky gotik rocku, něco přijalo veškeré atributy komerce a stalo se běžným, nevyčnívajícím. A ten zbytek nám svojí krásnou rozervaností a ponurostí připomínal, že Bela Lugosi is sice dead, ale Drákulové stále ještě žijí mezi námi…

Na přelomu 80. a 90. let se v oblasti tvrdého rocku objevil výraz gothic metal. Byly jím označovány temné, ponuré, ale velmi drsně hrající kapely, které ve svém soundu vyšly z pomalého doom metalu. Hudebně tedy (až na výjimky typu Type O Negative a Paradise Lost) nenavazovaly na soubory zmíněné v tomto článku (Siouxsie & The Banshees, The Cure, Birthday Party atd.) - muzika skupin gothic rocku a gothic metalu se většinou výrazně lišila. Spíše se jednalo o pocitovou a někdy i vzhledovou příbuznost; gotické metly se prostě snažily navodit podobně tajemnou atmosféru, jen k tomu používaly jiné (drsnější) prostředky. Více o nich v kapitolce o metalovém undergroundu.