Mezi rockem a popem (80. - 90. léta)

Dekády: 80. léta, 90. léta

Žánry: Hard rock & Heavy metal, New wave, Pop rock & Beat

Autor: Petr Hrabalik

U2, zleva Adam Clayton, Larry Mullen Jr., The Edge, Bono, cca 1988

Asi bychom mohli začít symbolicky - za jeden z nejtypičtějších songů, které nejlépe charakterizují eighties, můžeme považovat titulku k filmu „Ghostbusters“, kterou v roce 1984 napsal a nazpíval černošský zpěvák a skladatel Ray Parker Jr.. On ale sypal z rukávu hity už od konce 70. let, jmenujme kupříkladu „Jack And Jill“. Spolupracoval s Marvinem Gayem, Stevie Wonderem, Rolling Stones, Barry Whitem a kapelou Rufus. Během osmdesátek ho proslavily (kromě „krotitelů duchů“) písně „A Woman Needs Love (Just Like You Do)“, „That Old Song“ nebo „The Other Woman“. Jednalo se většinou o kombinaci rocku, soulu, funku a diska. A druhou skladbou (instrumentální), typickou pro osmdesátky je opět titulka k filmu, opět pochází z roku 1984, jen to „múvíčko“se jmenovalo „Beverly Hills Cop“, song „Axel F“ a napsal ho německý klávesista, skladatel a producent Harold Faltermeyer.

Dalším velkým fenoménem eighties byly kapely tzv. new wave, respektive kapely, které z ní stylově vycházely. Pro některé hudební publicisty totiž nová vlna oficiálně „ukončila svoji misi“ v roce 1985 na charitativním koncertě Live Aid, kde si společně zahráli jak staří pardálové ze sixties a seventies, tak mladí čokli z novovlnných skupin. Nicméně v průběhu osmdesátých let některé novovlnné party monstrózně zabodovaly, takže titul „zasloužilý mistr sportu“ jim stejně jako jejich máničkovským předchůdcům náleží po zásluze. Mluvíme tu zejména o skupinách Talking Heads, Police, U2 nebo Simple Minds, které jsme již představili v textech o punku a ostrovní nové vlně.

V Americe se dobře drželi  Talking Heads, staří známí z newyorského CBGB. A to, aniž by nějak změnili obsazení – v kapele stále působili David Byrne (voc, g, ks), Tina Weymouth (bg, voc), Chris Frantz (ds) a Jerry Harrison (ks). I jejich muzika eklekticky spojovala melodický novovlnný rock a reggae s africkou a karibskou rytmikou. První řadovkou v 80. letech byla solidní deska „Speaking In Tongues“ s hitem „Burning Down The House“ (1983, dále např. „Swamp“, „Slippery People“, „This Must Be The Place /Naive Melody/“). A tou druhou možná nejpopulárnější album TH, nazvané „Little Creatures“ (1985, hity „And She Was“, „Road To Nowhere“, „The Lady Don´t Mind“, dále např. „Creatures Of Love“, „Give Me Back My Name“, „Perfect World“). Co se týče prodejů, vcelku se zadařilo i následujícím deskám, byť kritiky na ně nebyly příznivé – a víceméně po právu. Jednalo se o LP „True Stories“ (1986, hit „Wild Wild Life“, dále např. „Dream Operator“, „City Of Dreams“, „Love For Sale“) a „Naked“ (1988, např. „Ruby Dear“, „/Nothing But/ Flowers“, „Blind“, „Cool Water“).

Stále více ovšem začínalo být jasné, že se jednotliví členové budou věnovat vlastním aktivitám. . Frantz s Weymouthovou měli svůj Tom Tom Club modelu new-wave-disco-electro-ethno a po úspěšném debutu natočili dvojku „Close To The Bone“ (1983, např. „The Man With The 4-Way Hips“, „Pleasure Of Love“, „Bamboo Town“) a na konci eighties i trojku „Boom Boom Chi Boom Boom“ (1988, např. „Suboceana“, „Don´t Say No“, „I Confess“). A také Jerry Harrison vydal svoji vlastní desku „Casual Gods“ (1988, např. „Rev It Up“, „Song Of Angels“, „Man With A Gun“, „We´re Always Talking“). Vedoucí David Byrne napsal knihu „True Stories“ (1986), podle níž sám natočil film a stále více se zajímal o filmovou muziku (mj. se podílel na soundtracku k filmu „Last Emperor“, 1987). Inspirovala ho též etnická hudba a také o hudba latinsko-americká. To je dobře slyšet na albech „Rei Momo“ (1989, např. „Make Believe Mambo“, „Dirty Old Town“, „Independence Day“, „Loco de Amor“) a „Uh-Oh“ (1992, např. „Hunging Upside Down“, „She´s Mad“, „Now I´m Your Mom“, „Somebody“, „Girls On My Mind“). V roce 1992 se také Talking Heads oficiálně rozešli. Byrneho následující tvůrčí počin, eponymní album lze označit za podprůměrné (uvedu snad jen SP „Back In The Box“), takže za zmínku stojí až další deska „Feelings“ s hitem „Miss America“ (1997, dále např.  „Daddy Go Home“, „A Soft Seduction“, „Dance On Vaseline“, „Fuzzy Freaky“).

Směs nové vlny, latiny, diska, reggae, soulu a jazzu předváděl soubor Kid Creole & The Coconuts. Pocházel z NYC a jak je vidno, vedl ho chlapík, říkající si Kid Creole (voc, bg, g). Úspěchů se dočkal na začátku osmé dekády, tehdy vyšly desky „Fresh Fruit In Foreign Places“ (1981, hitík „Going Places“, dále např. „In The Jungle“, „I Stand Accused“, „Musica Americana“) a „Tropical Gangsters“ (1982, hity „I´m Wonderful Thing Baby“, „Stool Pigeon“, „Annie, I´m Not Your Daddy“, dále např. „Imitation“, „The Love We Have“). Známý je ještě singl „Don´t Take My Coconuts“ (1983). Opusťme nyní rytmy latinskoamerické a vrhněme se na rock´n´roll. Newyorská rockabilly-punk-new-wave partička Stray Cats zpěváka a kytaristy Briana Setzera se v polovině 80. let na čas rozpadla, a její členové se věnovali sólovým projektům, přičemž Setzer si zahrál ve filmu „La Bamba“ (1986). Poté se SC dali opět dohromady, což jim vydrželo cca sedm let - z té doby jsou známé zejména nářezové živé desky „Tear It Up“ (1993) a „Something Else“ (1994). Setzer si pak založil svojí skvělou ostrou rockabilly-swingovou Brian Setzer Orchestra, z jejíž tvorby bych připomněl album „Dirty Boogie“ (1998, např. „Rock This Town“, „Dirty Boogie“, „This Cat´s On A Hot Tin Roof“, „Switchblade 327“, „Jump Jive An´Wail“).

Někdy v době nahrávání výše zmíněného „špinavého boogie“ se dal znovu dohromady další relikt newyorské punkové nové vlny z přelomu 70.-80.let – skupina Blondie. Její přestávka trvala bezmála patnáct let, zato se na scénu vrátila s plnou parádou: s frontmankou Debbie Harry, kytaristou a basákem Chrisem Steinem, klávesistou Jamesem „Jimmy“ Destrim a původním bubeníkem Clemem Burkem. Bohužel jediné album, které do přelomu století natočila, bylo vcelku průměrné, jakoby kapela znovu začala tam, kde v dvaaosmdesátém skončila. No, ale pokud jste její fanoušci, klidně si ho dejte – jmenuje se „No Exit“ (1999, hit „Maria“, dále např. „Nothing Is Real But The Girl“, „No Exit“, „Happy Dog“). Pokud se vrátíme do doby, kdy měli Blondie přestávku, tedy do půle eighties, zjistíme, že ještě jedna kapela navazovala na novou vlnu z přelomu 70.-80.let a měla ve svém středu blonďatou frontmanku. Byli jíi bostonští Til Tuesday, u nichž se o texty a zpěv starala baskytaristka Aimee Man. Prosadili se v polovině eighties deskami „Voices Carry“ (1985, hit „Voices Carry“, dále např. „Looking Over My Shoulder“,, „Are You Serious?“, „Don´t Watch Me Bleed“) a „Welcome Home“ (1986, hit „What About Love“, dále např. „Coming Up Close“, „David Denies“, „On Sunday“). No, jakžtakž.

Kalifornská skupina Oingo Boingo (LA), v níž zpíval a hrál na kytaru budoucí významný filmový komponista Danny Elfman, se možná vědomě, možná podvědomě chtěla podobat Talking Heads, přičemž to celé směřovala k jakémusi skáčkově novovlnnému kabaretu. Lze ověřit na LP  „Only A Lad“ (1981, např. „Little Girls“, „On The Outside“, „Only A Lad“), videu „Gratitude“ (1984) a albech „Dead Man´s Party“ (1985, např. „Just Another Day“, „Weird Science“, „Dead Man´s Party“, „Stay“) a „Dark At The End Of The Tunnel“ (1990, např. „Skin“, „When The Lights Go Out“, „Long Breakdown“, „Is This“). A pokud se posuneme na západ přes hranice do kanadského Montrealu, objevíme novovlnný synth-pop-rock kapely Men Without Hats. Pracovala s diskotékovými rytmy a měla snad jediný jakž takž hit ve výborném songu „Safety Dance“, který se objevil na albu s poněkud sebestředným názvem „Rhythm Of Youth“ (1982, dále např. „Antarctica“, „The Great Ones Remembe /Reprise/“). Mhmm, celkově slabší.

Nyní se vraťme se na moment do USA: když sjedeme směrem na jih do města Athens v Georgii, nalezneme tu kapelu B-52´s,  která se na počátku 90.let po svém comebacku hřála na výsluní úspěchu. V osmdesátých letech tak trochu stagnovala, navíc zemřel její kytarista Ricky Wilson. Zbytek kapely, jmenovitě Kate Pierson (voc, ks), Keith Strickland (g, ks, voc),  Fred Schneider (perc, voc) a Cindy Wilson (voc), se dočkal návratu v roce 1989, neboť vyšlo výborné album „Cosmic Thing“ (hity „Love Shack“, „Roam“, „Deadbeat Club“,  dále např. „Cosmic Thing“, „Dry Country“, „Channel Z“). Kate Pierson si díky svému rajcovnímu hlasu „odvázané holky“ následně zazpívala jako host ve dvou obrovských hitech jiných interpretů – s Iggy Popem to byl song nazvaný „Candy“ (1990) a s R.E.M. píseň „Shiny Happy People“(1991). V roce 1992 skupina B-52´s natočila ucházející, politicky kritickou desku „Good Stuff“ (hit „Good Stuff“, dále např. „Tell It Like It T-i-is“, „Revolution Earth“, „Dreamland“). No, a kdo by neznal „The Bedrock Twitch“ a „(Meet) The Flintstones“, jejich dva příspěvky do „pravěké“ komedie „The Flintstones (1994), že?

Bývalé exponenty glam-rocku Sparks stále vedli bratři Ron (ks) a Russell (voc) Maelové. Přizpůsobili se době a v podstatně se vrhli na novou vlnu s mocným vlivem diska. Tudíž sklouzli k takové té neslané nemastné polívce 80.let. V hudbě svoji originalitu sice ztráceli, zato si ji udrželi v ironických a ulítlých textech. Za nejlepší považují kritici alba „Angst In My Pants“ (1982, hit „I Predict“, dále např. „Sextown U.S.A.“, „Nicotina“, „Moustache“) a slabší „In Outer Space“ (1983, např. „Cool Places“ /duet s Jane Wiedlin/, „Prayin´ For A Party“). Kapela pak klasicky stagnovala (točila nuda desky), aby se slavně vrátila v roce 1994 deskou „Gratuitous Sax & Senseless Violins“ (např. „When Do I Get To Sing ´My Way´“, „When I Kiss You“, „Now That I Own BBC“). No slavně – v podstatě skloubila elektroniku s diskotékovou novou vlnou jak z osmdesátek. Hm.

Ale pojďme rychle na britské ostrovy.

Roxy Music toho v 80. letech také moc nenatropili. Fungovali v podstatě jen jako trojice, jmenovitě Bryan Ferry (voc), Phil Manzanera (g), Andy Mackay (sax) a ostatní hudebníky najímali. Natočili jedno slabší a jedno elegantní album. To první dostalo název „Flesh + Blood“ (1980, např. „Oh Yeah!“, „Flesh And Blood“, „Over You“) a to elegantní „Avalon“ (1982, např. „More Than This“, „Avalon“, „India“, „Take A Chance With Me“, „The Main Thing“). Známý je taktéž cover „Jealous Guy“, původně od Johna Lennona. V roce 1983 kapela se rozhodla skončit. Zpěvák Bryan Ferry posléze zabodoval s lehce nadprůměrnou deskou „Boys And Girls“ (1985, např. „Slave To Love“, „Don´t Stop The Dance“, „Windswept“), dva roky nato vyšlo další jeho album „Bete Noire“ (1987, např. „Kiss And Tell“, „The Right Stuff“, „Limbo“).

Největší bombou ostrovní nové vlny se stali samozřejmě irští U2 se svým zvonivým kytarovým bigbítem, nad nímž se sféricky vznášel srdcervoucí Bonův vokál. I ve druhé polovině 80. let se chlapci stále drželi stejné sestavy – kromě jmenovaného Bona (voc), v kapele působili The Edge (g, voc), Adam Clayton (bg) a Larry Mullen Jr. (ds). Nicméně po poslední nahrávce (1984) následovala tříletá albová pauza, během níž se kapela jakoby nadechovala ke zdrcujícímu úderu. A ten také v roce 1987 přišel. Deska „The Joshua Tree“ byla doslova napěchována silnými melodiemi jako např. „With Or Without You“, „I Still Haven´t Found I´m Looking For“, „Where The Streets Have No Name“, „Bullet The Blue Sky“, „Red Hill Mining Town“ nebo „In God´s Country“ či temnice „Exit“. Dostala dvě Grammy a dodnes vyhrává všelijaké ankety o nejlepší album osmdesátých let. Image a styl rozervaných romantiků z U2 se s vyprázdněným charakterem osmdesátek prostě podivuhodně sepnulo a po „Joshua Tree“ už nebylo pochyb, kdo v rocku ovládne otěže nejbližších let. Chlapíci z Dublinu se během eighties prostě stali stadiónovou kapelou a podobnými dinosaury, proti kterým před pár lety svojí hudbou protestovali. A když škodolibě nadhodíme fakt, že za jejich slávou stála částečně také MTV, určitě nám nikdo oponovat nebude.

Z následného světového megaturné, které v tom samém roce U2 odjezdili, vyšla live deska, nazvaná „Rattle And Hum“ (1988), s hity „Desire“, „Angel Of Harlem“, „All I Want You“, hořkou baladou „Van Diemen´s Land“, písní „When Love Comes To Town“, takto duetem Bona s B. B. Kingem a také s výbornými covery (jako např. beatlesáckou tvrďárnou „Helter Skelter“). Zároveň byl natočen i stejnojmenný celovečerní film v režii Phila Joanou. O rok později kapela získala další Grammy za zmiňovanou písničku „Desire“. Do devadesátých let tak skupina U2 vstoupila jako jedna z největších hvězd rocku, hned vedle Stounů, AC/DC, Metalliky, Bon Jovi, Aerosmith a Guns´n´Roses. Chlapci zkoušeli nové postupy v hudbě (využití elektroniky) i v rámci svých obrovských koncertních show (Bonovy převleky a stylizace do mouchy, do svalovce).

 Jako nejlepší album skupiny v deváté dekádě je hodnoceno „Achtung Baby“ (1991, hity „One“, „The Fly“, „Mysterious Ways“, Even Better Than The Real Thing“, dále např. „Who´s Gonna Ride Your Wild Horses“, „Acrobat“). Úspěšné prodeje samozřejmě neminuly ani experimentální, jen lehce nadprůměrnou desku „Zooropa“ (1993, hit „Stay“, dále např. „Babyface“, „Numb“, „Zooropa“ plus „The Wanderer“ – s hostem Johnny Cashem) či slabý a nenápaditý „Pop“ (1997, hity „Discotheque“, „Staring At The Sun“, dále např. „Last Night On Earth“, „Mofo“). V roce 1995 měli U2 hit „Hold Me, Thrill Me, Kiss Me, Kill Me“ na soundtracku k filmu „Batman Forever“. V roce 1999 byla zkompletována další písňová kolekce, čistě kytarové album, které pod názvem „All That You Can´t Leave Behind“ vyšlo v roce millenia (hity „Beautiful Day“, „Stuck In A Moment You Can´t Get Out Of“, „Elevation“, „Walk On“, dále např. „Wild Honey“) – samozřejmě opět úspěšné. Přes všechny další pop vlny a trendy si U2 status jedné z největších hvězd světového rocku udržují dodnes.

Členové kapely se postupem času stali světovými celebritami, které dokáží ovlivnit veřejné mínění – a tak v tomto ohledu musíme zmínit i mimohudební aktivity Bono Voxe. Po vystoupení na do té doby největším charitativním hudebním festivalu všech dob, Live Aid (1985), se zpěvák začal zajímat o sociální vztahy v globalizované společnosti - stal se bojovníkem za lidská práva a za odpuštění dluhů nejchudším zemím. Zařadil se tak do široké řady slavných umělců rocku a popu (např. B. Geldof, Sting, P. Gabriel, B. Springsteen a další), kteří svůj názor na svět a společnost nedeklamují jen v písních, ale snaží se ho převést i do praxe běžného života.

Skotští Simple Minds zpěváka Jima Kerra a kytaristy Charlese Burchilla (stejně jako U2 je zmiňujeme v textu o britské nové vlně) se dostali na svůj dosavadní vrchol vynikajícím albem „Once Upon A Time“ (1985, hity „Alive And Kicking“, „All The Things She Said“, „Sanctify Yourself“, dále např. „Once Upon A Time“, „Ghost Dancing“, „Oh Jungleland“). Dobře se zapsala i singlovka „Dont´t You Forget About Me“ ze soundtracku k filmu The Breakfast Club, snad jediný song kapely, který zabral i za oceánem. Osmdesátá léta zakončili „prosťáčci“ bojovně. V jejich případě se jednalo o skvělé album „Street Fighting Years“ (1989), které pro jeho depresivnost, spousta příznivců kapely hlavně v Americe prostě neskousla (no, oni vůbec posluchači z USA na kapele nijak neujížděli). Přitom obsahuje hit „This Is Your Land“ (s hostujícím Lou Reedem), výborné písničky jako třeba „Street Fighting Years“, „Kick It In“, cover „Biko“, pův. od Petera Gabriela či agitační „Mandela Day“ a další hit „Belfast Child“, což je song tak smutný, jako kdyby vypadl z pera Howarda Shorea pro Pána prstenů.

V nineties se Simple Minds zúžili v podstatě na tři členy – Kerrovi a Burchillovi zbyl už jen bubeník Mel Gaynor, ostatní hudebníky si najímali. V této dekádě toho moc nevydali, ale zato vznikly solidní desky jako například „Real Life“ (1991, hity „See The Lights“, „Let There Be Love“, dále např. skladby „Real Life“, „Stand By Love“, „Banking On The Door“) nebo tvrdší „Good News From The Next World“ (1995, hit „She´s A River“, dále např. „Hypnotised“, „And The Band Played On“, „7 Deadly Sins“, „And The Band Played On“), které někdy zněly jako když se spojí U2 a Bruce Springsteen. Těsně před milleniem vznikla platňa „Neapolis“ (1998, mj. skladby „Glitterball“, „War Babies“ a „If I Had Wings“). Simple Minds jsou příkladem kapely, která byť měla podobný zvuk i kvalitní songy jako U2, mohla irským velikánům co se týče komerčního úspěchu jakžtakž konkurovat na britských ostrovech, ale nikoliv už na zbytku planety včetně USA.

Skupina Pretenders zpěvačky a kytaristky Chrissie Hynde kormidlovala svoje hudební plavidlo do vod vkusného kytarového pop-rocku. Po smrti dvou původních členů, kytaristy Honeyman-Scotta a basáka Farndona (oba drogy) zbyl Chrissie jenom bubeník Martin Chambers. Posléze už se to s „předstírači“ mělo tak, že v kapele zůstávala stabilně jen frontmanka Hyndeová a muzikanti se průběžně střídali. V roce 1986 natočila skupina slušnou a vcelku úspěšnou desku „Get Close“ (hity „My Baby“, „Don´t Get Me Wrong“, dále např. „When I Change My Life“, „Tradition Of Love“, „Hymn To Her“). Poté měla Chrissie ještě dva hity coby host UB-40 s písněmi „I Got You Babe“ či „Breakfast In The Bad“. V letech 1987-90 se kapela odmlčela. V devadesátém realizovali Pretenders průměrnou desku „Packed!“ (hit „Never Do That“, dále např. „May This Be Love“, „Sense Of Purpose“). Návrat se jim povedl s platňou „Last Of The Independents“ (1994, hity „I´ll Stand By You“, „Night In My Veins“, dále např. „977“, „Forever Young“, „Money Talk“, „Revolution“), o pět let později se povedlo i tvrdší album „Viva El Amor!“ (1999, např. „Human“, „Popstar“, „Legalise Me“, „From The Heart Down“, „Baby´s Breath“).

Je to zvláštní, ale reggae-ska skupina UB 40 z Birminghamu, stále pod taktovkou bratrů Ali a Robina Campbellových, slavila své největší úspěchy vlastně až po odeznění vlny reggae (2. polovina 80.let). Na konci osmé dekády natočila LP „Labour Of Love II“ (1989, s cover hity „Kingston Town“, pův. od Lorda Creatora, „The Way You Do The Things You Do“, pův. od Temptations, dále např. „Groovin´“) s společně s Robertem Palmerem hitový cover singl „I´ll Be Your Baby Tonight“ (pův. od Boba Dylana). V roce 1993 UB 40 celosvětově zazářili s dalším cover-singlem „(I Can´t Help) Falling In Love With You“, ovšem zde je nutné přičíst to faktu, že se jednalo o předělávku jedné Elvisovy slaďárny, z nichž se Amerika ještě dodnes nevzpamatovala. A co se líbí v USA, líbí se i ve světě. A jak jinak – nutně se velmi dobře muselo prodávat i album „Promisess And Lies“, na němž se zmíněný hit nachází (1993, dále např. „Higher Ground“, „Bring Me Your Cup“).

Liverpoolští Echo & The Bunnymen kytaristy a zpěváka Iana McCullocha toho po svém „oceánském dešti“ už moc nenatropili, ač v kapele stále působili Will Sergeant (g), Les Pattinson (bg) a Pete de Freitas (ds). V podstatě natočili jednu příjemnou, U2 se podobající a tudíž kritiky moc nechválenou řadovku „Echo & The Bunnymen“ (1987, hity „Lips Like Sugar“, „The Game“, dále např. „Bedbugs And Ballyhoo“, „Over You“). Jenže v devětaosmdesátém na motorce tragicky zahynul de Freitas, a se skupinou to začalo být všelijaké. Nabrala další členy, chvilku nárazově působila a v první půli 90. let skončila. Její bývalý boss Ian McCulloch se proslavil snad jen třemi věcmi - solidními elpími „Candleland“ (1989, hit „Proud To Fall“, dále např. „Faith And Healing“, „In Bloom“, „The Fickering Wall“, „Candleland“ – duet s Elizabeth Fraser z Cocteau Twins) a „Mysterio“ (1992, hit „Lover, Lover, Lover“, dále např. „Honeydrip“, „Magical World“, „Dug For Love“) a společně s Johnny Marrem napsanou skladbou „(How Does It Feel To Be) On The Top Of The World“, která se stala hymnou britských fotbalistů na MS ve Francii 1998. Ti vypadli v osmifinále.

Ex-člen Teardrop Explodes, skladatel Julian Cope (voc, bg) se po rozpadu kapely dal na sólovou dráhu. Výsledky jeho práce nejsou možná tak známy jako u třeba u Echo & The Bunnymen nebo Simple Minds, ale kupříkladu takové dvojalbum „Peggy Suicide“ (1991, např. songy „East Easy Rider“, „Double Vegetation“, „Safesurfer“, „Not Raving But Drowing“, „Drive, She Said“, „Beautiful Love“) kvalit desek uvedených skupin dosahuje. Za zmínku stojí ještě třeba Julianova alba „Saint Julian“ (1987) a „Jehovahkill“ (1992), ze songů je možné jmenovat např. „World Shut Your Mouth“, „Trampolene“, „Charlotte Anne“, „Beautiful Love“, „Fa-Fa-Fa-Fine“, „No Hard Shoulder To Cry On“, „Necropolis“, „Fear Loves This Place“, „Ain´t But The One Way“, „Try, Try, Try“. Mhmmm… potemnělý kytarový rock. . Ex-člen punkových Undertones, zpěvák lehce rod-stewartovského ražení Feargal Sharkey, měl po rozpadu kmenové kapely hity v polovině 80. let – „A Good Heart“ a „You Little Thief“, které se objevily na průměrném debutu „Feargal Sharkey“ (1985, dále např. „Someone To Somebody“). Menšími hity se staly i singly „More Love“(1988) a „I´ve Got News For You“ (1991).

Na rozdíl od „prosťáčků“ si naopak zcela nebojovně počínali bývalí angličtí punks Stranglers; v 80. letech jenom průměrně popovali a desky vydávali velmi slabé. Za zmínku snad stojí skladby „Skin Deep“, „Nice In Nice“, „Always The Sun“, „Big In America“, „No Mercy“ a cover „All Day And All Of The Night“, původně od Kinks. I byvší chlapečtí novoromantici Duran Duran byli v druhé půli eighties podprůměrní. V sestavě se zúžili v podstatě na hlavní trio Nick Rhodes (ks), John Taylor (g, bg) a Simon Le Bon (voc) a točili vcelku úspěšná, ale dost mizerná alba. Z té doby jsou známy singlové hity jako „View To A Kill“ (k jedné z tehdejších bondovek), „I Don´t Want Your Love“, „All She Want Is“ . Na začátku 90.let se jim konečně podařila výborná deska, nazvaná „Duran Duran - The Wedding Album“, obsahující milionový hit „Ordinary World“ (1993, dále ještě „Come Undone“, „Too Much Information“, „None Of The Above“, „U.M.F.“). Poté po svém vzdali hold svým oblíbeným kapelám tributní deskou „Thank You“ (1995), kterou kritika strhala, byť některé covery jsou vcelku slušně provedeny („White Lines“ pův. od Grandmaster Flashe, „Perfect Day“ pův. od Lou Reeda , „Crystal Ship“ pův. od The Doors). Následně DD vyplodili elektro-psychdelický nadprůměr v podobě CD „Medazzaland“ (1997, např. „Be My Iron“, „Out Of My Mind“, „Who Do You Think Your Are?“, „Silva Halo“). V polovině devadesátých let se prosadil i zakládající člen Duran Duran, birminghamský zpěvák Stephen Duffy. Jednalo se o desku „Duffy“ (1995, hity „London Girls“, „Sugar High“, dále např. songy „Needle Mythology“, „Ghetto Child“).

Na XTC nějaké vlivy čehosi, co se v polovině 80. dělo (MTV-nudapop), vůbec nepůsobily. No, možná přidali trošku chemie do rytmiky. Nicméně pořád si jeli v tom svém beatu inspirovaném muzikou 60. let (Beatles, swinging London, folkrock atd.) plus etnickými vlivy a stále vydávali slušné desky. V roce 1983 přišlo solidní album „Mummer“ (např. „Beating Of Heart“, „Love On A Farmboy´s Wages“, „Ladybird“, „Funk Pop A Roll“) a o rok později „The Big Express“ (1984, např. „Wake Up“, „All Your Pretty Girls“, „This World Over“, „Shake You Donkey Up“). Poté se skupina stejně jako „durani“ zredukovala na hlavní trio Andy Partridge (voc, g, ks), Colin Moulding (voc, bg) a Dave Gregory (ks, g, voc), ostatní hudebníci byli víceméně najímáni. A v muzice začaly zvonit kytary.

Druhou polovinu osmé dekády zahájili XTC vynikájícím albem „Skylarking“ (1986, např. „Dear God“, „Grass“, „The Meeting Place“, „Earn Enough For Us“, „Summer´s Cauldron“, „Season Cycle“), o dva roky později vznikla další dobrá deska „Oranges And Lemons“ (1988, songy „The Mayor Of Simpleton“, „King For A Day“, „The Loving“, „Merely A Man“, „Here Comes President Kill Again“). A do devadesátek vstoupili další solidní deskou „Nonsuch“ (1992, např. „The Dissapointed“, „The Ballad Of Peter Pumpkinhead“, „Dear Madam Barnum“, „Wrapped In Grey“, „Then She Appeared“). Pak se soubor na šest let odmlčel (spory s gramolabelem), aby následně vstoupil do vod nezávislosti další ceněnou deskou „Apple Venus Volume 1“ (1999, např. „Easter Theatre“, „I´d Like That“, „Greenman“, „Your Dictionary“, „I Can´t Own Her“, „River Of Orchids“). Sakra, dobrý! Ještě poznámečka: v roce 1985 kapela pod názvem The Dukes Of Stratosphear vydala výbornou psychedelickou desku „25 O´Clock“ (např. „What In The World??“, „Bike Ride To The Moon“, „My Love Explodes“, „Mole From The Ministry“).

Zato Squeeze toho od „East Side Story“ moc nepředvedli – pořád s inspirací Beatles, ale pořád jen pár výjimečných věcí a zbytek vata. Z alb namátkou „Cosi Fan Tutti Frutti“ (1985, hit „King George Street“, dále např. „Last Time Forever“, „Hits Of The Year“) ze songů snad „Black Coffee In Bed“, „Footprints“. Zatrolený Ir Bob Geldof, takto bývalý zpěvák skupiny Boomtown Rats, herecká hvězda pinkflojdího „The Wall“, politický aktivista, který v jednání se světovými finančníky pro nějaký ten „fuck“ nikdy nejde daleko a hlavní organizátor charitativního koncertu Live Aid, nějak na své vlastní hudební aktivity neměl čas. Jasně, sháněl ty prachy na charitu. No, ale stejně se moh odvázat víc než jen třemi alby, které do millenia vydal. Nejznámější je hned to první, nadprůměrné „Deep In The Heart Of Nowhere“ (1986, hit „This Is The World Calling“, dále např. „In The Pouring Rain“, „August Was A Heavy Month“, „I Cry Too“, „Pulled Apart By Horses“). Pak to byl vcelku průměr, tak snad jen pár songů – „Thinking Voyager 2 Type Things“, „Crucified Me“, „Attitude Chicken“, „Too Late God“.

Ultravox, novoromantici z Londýna, byli v polovině 80.let doma v Británii velmi populární i přesto, že styl new romantic jako takový byl již mrtev. Nicméně se infiltroval do nového britského popu, který v té době zažíval hody, tudíž místo u stolu zbylo i na Ultravox. V sestavě Midge Ure (voc, g, ks), Billy Currie (ks, vln), Chris Cross (bg, ks, bvoc) a Warren Cann (ds, bvoc) natočili úspěšné album „Lament“ s jejich (po „vienně“) druhým největším hitem „Dancing With Tears In My Eyes“ (1984, dále např. „Lament“, „One Small Day“, „When The Time Comes“, „Friend I Call Desire“). O rok později bodoval singl „Love´s Great Adventure“. V roce 1986 odešel Cann, jehož u bicích vystřídal Mark Brzezicki, a s ním přišla kytarovější deska „U-vox“, která ovšem u kritiky moc hvězdiček nepobrala (např. písně „Same Old Story“, „All Fall Down“, „Sweet Surrender“, „Moon Madness“). Poté se kapela rozešla.

Zpěvák, kytarista a klávesista Ultravoxu Midge Ure ještě v době existence kapely natočil úspěšnou sólovku - jeho album se jmenovalo „The Gift“ (1985, hit „If I Was“, dále např. „Antilles“, „When The Winds Blow“, „The Gift“, „Wastelands“). Další deska „Answers To Nothing“ už byla lehce ovlivněná gabrielovským zvukem a byť byla hodnocena coby průměrná, určitě stojí za poslech (1988, hit „Dear God“, dále např. „Take Me Home“, „The Leasing /So Long/“, „Lied“, „Just For You“, „Homeland“). V podobném duchu (Gabriel-Kate Bush-Eurythmics-Ultravox) se nesla také další deska „Pure“ (1991, např. „Let It Go?“, „Rising“, „Light In Your Eyes“, „Hands Around My Heart“, „I See Hope /In The Morning Light/“, „Cold, Cold Heart“). V šestadevadesátém měl Ure ještě malý hit „Breathe“. Jeho předchůdce u Ultravox, zpěvák, klávesista a kytarista John Foxx v první polovině 80. let pokračoval ve vydávání novoromantických desek – typickým příkladem jest jakž takž nadprůměrná „The Golden Section“ (1983, např. „Like A Miracle“, „Endlessly“, „Your Dress“, „Someone“) a vcelku slabši „In Mysterious Ways“ (1985, např. „Stars On Fire“, „Enter The Angel“, „In Mysterious Ways“, „Stepping Softly“). Poté se na muziku na nějaký čas vykašlal a věnoval se grafice. Ovšem ve 2.polovině nineties natočil výborné ambientní album „Cathedral Oceans“ (1997, např. „If Only…“, „Cathedral Oceans“, „Geometry And Coincidence“, „City As Memory“, „Through Summer Rooms“, „Sunset Rising“). 

Jeden z proroků futuristic rocku Gary Numan přicházel stále s tím samým (tj. odosobněným syntetickým nafunklým soundem s občasnou kytarou, do kterého pěl tím svým vysokým, novovlnně přeskakujícím hlasem), takže se octl poněkud v nepřízni kritiky. Nicméně třeba v roce 1984 vydal vcelku zajímavé (ovšem opět kritikou nijak opěvované) album „Berserker“ (např. „Cold Warning“, „Berserker“, „The Secret“, „The Hunter“, „My Dying Machine“), něco šlo vybrat i z elpí „Strange Charm“ (1986, např. „My Breathing“, „This Is Love“, The Sleeproom“, „I Can´t Stop It“). Z dalších Numanových songů z 80.let bych uvedl např. „We Take Mystery /To Bed/“, „This House Is Cold“, „Warriors“, „The Iceman Comes“, „Miracles“, „Voix“, „New Anger“, „Rip It Up“. No, a v devadesátkách to s Garym bylo dosti podobné – on coby „ten prorok“ vlastně ani nemohl dělat nic jiného, a když si poslechnete např. LP „Outland“ (1991, např. „Whisper“, „Heart“, „My World Storm“, „Dream Killer“)  nebo občasně ambientní a ponuré „Sacrifice“ (1994, např. „Desire“, „Question Of Faith“, „Scar“, „You Walk In My Soul“, „Bleed“) zjistíte, že furt jede v tý svojí lajně. Z ostatních songů z jiných alb vybírám: „I Wonder“, „Emotion“, „Absolution“, „Dominion Day“ a nově uvedený starý singl „Cars“.

Duo Eurythmics (neboli zpěvačka a klávesistka Annie Lennoxa kytarista a klávesista Dave Stewart) se v polovině 80. let se svým vkusným pop-rockem vyšplhalo na pozici světových hvězd. Aby taky ne, když vydalo úspěšná alba jako „Be Yourself Tonight“ (1985, hity „Would I Lie To You?“, „There Must Be An Angel“ a duet Lennox s Arethou Franklin „Sisters Are Doin´ It For Themselves“, dále např. „It´s Alright /Baby´s Coming Back/“, „Conditioned Soul“) a „Revenge“ (1986, hity „Missionary Man“, „When Tomorrow Comes“, „Thorn In My Side“, „The Miracle Of Love“, dále např. „In This Town“). Ke konci dekády už to kvalitativně šlo s duem trošku dolů, přesto uvedu obě zbylá alba z 80.let: „Savage“ (1987, hity „I Need A Man“, „You Have Placed A Chill In My Heart“, „Beethoven /I Love To Listen To/“ dále např. „I´ve Got A Lover /Back In Japan/“, „Savage“) – k tomu existuje i videoalbum, a „We Too Are One“ (1989, hity  „Don´t Ask Me Why“, „Revival“, dále např. „The King And Queen Of America“, „Angel“, „How Long?“, „When The Day Goes Down“). To poslední elpí se zároveň stalo na delší čas i jakousi labutí písní Eurythmics. 

Na přelomu 80.-90. let se totiž duo rozešlo a Annie Lennox se dala pochopitelně na sólovou dráhu. Plně využila svého soulového projevu a prosazovala se hlavně v pomalejších procítěnějších skladbách, občas se sociálně-kritickými texty. Obě její desky z nineties byly dosti úspěšné – jednalo se elpí „Diva“ (1992, hit „Why“, dále např. „Precious“, „Walking On Broken Glass“, „Cold“, „Little Bird“) a „Medusa“ (1995, hit „No More I Love You´s“, dále např. „Waiting In Vain“ plus covery „A Whiter Shade Of Pale“ pův. od Procol Harum, „I Can´t Get Next To You“, pův. od Temptations a „Don´t Let It Bring You Down“, pův. od Neil Younga). Na konci dekády se Lennoxová s kytaristou a skladatelem Dave Stewartem opět spojila a na čas obnovili svůj bývalý projekt Eurythmics. Tak vznikla úspěšná deska „Peace“ (1999, hit „I Saved The World Today“, dále např.„17 Again“, „Power To The Meek“, „I´ve Tried Everything“, „I Want It All“), na níž diva projevila svůj angažovaný názor v oblastech sociálně-kulturních. Po vzoru Bono Voxe, Boba Geldofa (Afrika, odpuštění dluhů nejchudších zemí), Stinga (lidská práva, pralesy) a dalších se pak zapojila do různých humanitárních akcí na podporu dětí třetího světa.

Další exponent nové vlny, též vizuálně extravagantní diva, londýnská zpěvačka Toyah (Toyah Willcox) rozpustila svůj stejnojmenný band a vrhla se na sólovou dráhu. Využila chemického osmdesátkového zvuku tehdejšího rocku, funku a popu a právě do nich vložila svůj divoký vokál. Příkladem výše zmíněného propojení  jsou například alba „Minx“ (1985, např. „Don´t Fall In Love /I Said/“, „I´ll Serve You Well“, „Space Between The Sounds“, „All In A Rage“) a „Desire“ (1987, např. „Moonlight Dancing“, „Revive The World“, „Desire“, „Moon Migration“, „Echo Beach“).  V roce 1991 natočila s pomocí svého manžela Roberta Frippa a King Crimson velmi dobré album „Ophelia´s Shadow“ (mj. „Ophelia´s Shadow“, „Love Of The Never Known“, „The Shaman Says“, „Prospect“, „Ghost Light“). 

Londýnský cikánský zpěvák Adam Ant se po rozpadu The Ants osamostatnil (kytarista a producent Marco Pirroni u něj zůstal) a natočil Antům prakticky podobné album „Friend Or Foe“, na němž kromě zpěvu obsluhoval i baskytaru (1982, hit „Goody Two Shoes“, dále např. „Desperate But Not Serious“, „Friend Or Foe“, „Something Girls“, „Man Called Marco“). V polovině 80.let se Ant a Pirroni vzepnuli k punkovému výkonu a natočili tvrdší desku „Vive Le Rock“ (1985, např. „Vive Le Rock“, „Apollo 9“, „Miss Thing“, „Scorpio Rising“, „Hell´s Eight Acres“, „P.O.E.“). V devětaosmdesátém bylo natočeno poněkud nesourodé LP „Manners & Physique“ (1990, „Room At The Top“, „Can´t Set Rules About Love“, „Piccadilly“, „Anger, Inc.“). Z dalších songů AA bych upozornil na „Strip“, „Puss´n Boots“, „Wonderful“, „Won´t Take That Talk“, „Very Long Ride“ . Portsmouthský zpěvák a skladatel Joe Jackson se i ve druhé polovině 80. let snažil s tím svým svižným, „the-jamovským“ bigbítem experimentovat, čehož výsledkem bylo album ovlivněné etnickou hudbou „Big World“ (1986, hit „Right And Wrong“, dále např. „/It´s A/ Big World“, „Wild West“, „Tonight And Forever“, „Survival“). Na přelomu 80. a 90. let pak vydal dvě vcelku slušné desky: „Blaze Of Glory“ (1989, hit „Nineteen Forever“, dále např. „Down To London“, „Tomorow´s World“, „Blaze Of Glory“) a „Laughter & Lust“ (1991, cover-hit „Oh Well“, pův. od Fleetwood Mac, dále např. „Obvious Song“, „Stranger Than Fiction“, „When You´re Not Around“).

Paul Weller si po rozpadu The Jam založil kapelu Style Council, v níž již opustil jamovský bigbít, a představil se odlehčenou fúzí rocku, popu, funku, diska a soulu, ovšem to celé s přísně politickými texty. Vznikl tak vcelku podivný bastard, který sice ve své době vyvolal ohlas (jak jinak, byly to osmdesátky!), ale z dnešního pohledu se jedná o vcelku průměrnou záležitost. Z těch výraznějších a lepších desek jmenujme EP „Paris“ (1984) a elpíčka „Café Bleu“ (1984, mj. „My Ever Changing Moods“, „You´re The Best Things“, „Blue Café“, „The Paris Match“, „Gospel“) a „Our Favourite Shop“ (1985, např. „Internationalists“, „Walls Come Tumbling Down“, „The Lodgers“), ze singlů pak „Speak Like A Child“, „Money Go Round Parts 1 & 2“, „Long Hot Summer“ či „Shout To The Top“. Po rozpadu SC se dal v 90. letech Paul Weller na sólovou dráhu. Začal psát opět takový ten kytarový bigbít (kořeněný soulovým zpěvem) – tohle vždycky byla jeho parketa. Tudíž si uveďme několik desek a songů – vydal např. alba „Paul Weller“ (1992, písně „Uh Huh Oh Yeh“, „Into Tomorrow“, „I Didn´t Mean To Hurt You“, „Clues“, „Kosmos“), „Wild Wood“ (1993, např. „Sunflower“, „Hung Up“, „Shadow Of The Sun“, “, „Has My Fire Really Gone Out?“, „5th Season“, „Wild Wood“), „Stanley Road“ (1995, např. „I Walk On Gilded Splinters“, „You Do Something To Me“, „The Changingman“, „Porcelain Gods“, „Out Of The Sinking“) a „Heavy Soul“ (1997, např. „Brushed“, „Heavy Soul /Part 1 a 2/“, „Peacock Suit“, „Friday Street“, „Up In Suzes´ Room“). Jak poudám: někdy opravdu velmi slušné záležitosti, ale -  jako The Jam už to stejně nebylo…

Londýnský zpěvák, kytarista a skladatel nové vlny Elvis Costello byl v eighties nesmírně aktivní – do jejich poloviny co rok, to elpí. Hlas mu poněkud „zdynalovštěl“ a také songy chytly postupně pomalejší rytmus. A opět byla většina z nich opatřena chytrými texty (bohatá slovní zásoba, slovní hříčky). Za nejlepší alba se považují „Trust“ (1981, např. „Clubland“, „From A Whisper To A Scream“, „You´ll Never Be A Man“, „Watch Your Step“), „Imperial Bedroom“ (1982, např. „Shabby Doll“, „Man Out Of Time“, „Pidgin English“, „Almost Blue“), někdy až folk-rockové „King Of America“ (1986, cover-hit „Don´t Let Me Be Misunderstood“, známý z podání Animals, dále např. „Brilliant Mistake“, „Indoor Fireworks“, „Lovable“), či výborné, nasrané a tudíž neúspěšné „Blood And Chocolate“ (1986, např. „I Hope You´re Happy Now“, „Battered Old Bird“, „Next Time Round“, „Crimes Of Paris“, „I Want You“, „Uncomplicated“). Známé jsou i singly jako ten s cover songem „Good Year For The Roses“, pův. od Jerry Chesnuta, nebo další „Everyday I Write The Book“, „Veronica“, „The Other Side Of Summer“ či song „So Like Candy“. V 90. letech jsou za nejlepší Costellova alba považována „Brutal Youth“ (1994, hitík „13 Steps Lead Down“, dále např. „Sulky Girl“, „London´s Brilliant Parade“, „You Tripped At Every Step“, „Kinder Murder“) a „All This Useless Beauty“ (1996, např. „It´s Time“, „The Other End Of The Telescope“, „Shallow Grave“, „You Bowed Down“, „All This Useless Beauty“).

Bývalý punker a řvoun z kapely Generation X Billy Idol se na začátku eighties přestěhoval do USA, kde se díky svému charisma stal drsňáckou sexy pop star, která v zrcadlových brýlích a kožené bundě dobývá srdce diskotékových micin. A jelikož během osmé dekády patřil k nejčastějším položkám kanálu MTV, úspěšně se mu to dařilo. Hudba – míchanice tvrdého rocku, punku, nové vlny, popu a disco, v deváté dekádě příklon k elektronickému rocku. Za nejlepší album bývá považováno „Rebel Yell“ (1984, hity „Rebel Yell“, „Eyes Without A Face“, dále např. „Blue Highway“, „/Do Not/ Stand In The Shadows“), a hned za ním je vraj „Charmed Life“ (1990, např. „Cradle Of Love“, „Prodigal Blues“, „The Right Way“, „Licence To Thrill“ plus cover „L.A. Woman“, pův. od The Doors). Já osobně bych se ještě částečně postavil za jeho způsob elektra, který se mnoha kritikům zdál tak nešťastným – jedná se o LP „Cyberpunk“ (1993, např. „Shock To The System“, „Wasteland“, „Adam In Chains“, „Tomorrow People“). Ze známých Idolových písní jmenujme ještě „White Wedding“, „Hot In The City“,, „Don´t Need A Gun“, „One Night, One Chance“ a cover „Mony Mony“ od T. Jamese & Shondells.

Další výtečník z Generation X, baskytarista Tony James nejel do USA anóbrž zůstal v Anglii, kde v polovině eighties stál u zrodu designově extravagantní kapely Sigue Sigue Sputnik. Ta jakoby se svým oblečením, účesy a líčením stala potomkem glam-rockového vesmířana Ziggy Stardusta v kombinaci s pozdějšími novoromantickými piráty modelu Adama Anta. Ale hlavně ten vesmír. Skupina předváděla jakýsi elektronický disco-punk, jehož retru se o nějakých dvacet let později začalo říkat electroclash. Zřetelné vlivy Suicide, kraftwerkovského krautrocku, futuristic rocku, punku a… Bowieho (však si poslechněte song „Is This The Future“). Uvedla se singlovým hitem „Love Missile F 1-11“ , z dalších známějších věcí zmiňme tracky „Sex-Bomb Boogie“, „Massive Retaliation“, „Atari Baby“  a cover „21st Century Boy“, pův. od T. Rex. Všechny songy pocházejí z debutního LP „Flaunt It“ (1986). O dva roky později později pár lidí zaujal jejich singl „Success“ a disko-ploužák „Dancerama“ z dvojky „Dress For Excess“ (1988, dále např. „Albinoni vs. Star Wars“, „Is This The Future“). A pak šlus. 

Zprvu hudebně zajímavá partička bratří Richarda (voc) a Tima (bg) Butlerových s „šedesátkovým“ názvem Psychedelic Furs se v polovině eighties propadla do zcela průměrného popu – no ale nakonec v tomto období zněla příšerně většina bývalých novovlňáků. Z té doby je ucházející snad jen song „The Ghost In You“. Určitým nakročením zpět ke svižnějšímu rocku byl hit „Heartbreak Beat“ a album „Midnight To Midnight“ (1987, dále např. „Shadow In My Heart“, „All Of The Law“, „Angels Don´t Cry“). Velmi kvalitní je kompilačka „All Of This And Nothing“ z osmaosmdesátého s novým hitem „All That Money Wants“, a zajímavě zní i dosti ponuré elpí „Book Of Days“ (1989, hit „House“, dále např. „Entertain Me“, „Parade“, „Shine“, „Book Of Days“). S nástupem deváté dekády pak PF natočili výborné album „World Outside“ (1991, hity „Until She Comes“, „Don´t Be A Girl“, dále např. „Valentine“, „There´s A World Outside“, „In My Head“). Pak to zapíchli, a ve hraní pokračovali až po milleniu.

Bývalý exponent skupiny The Times, zpěvák a kytarista Ed Ball po rozpadu kapely postupně vletěl do spousty různých projektů nezřídka dotýkajících se elektro-hudby. Přesto z nich nejvíce vyčnívá písničková hymna pro město Manchester, kterou překvapivě nazval „Manchester“ (k nalezení je na desce „Pink Ball – Brown Ball – Ed Ball, 1991).

Další byvší exponent britské nové vlny, skupina The Police vstoupili do 80. let coby nesmírně slavná, instrumentálně výjimečná stadiónová kapela. A pochopitelně ve stále stejné sestavě, neboť vítězný tým se přece nemění. Takže ji stále tvořili zpěvák, baskytarista a klávesista Sting, kytarista Andy Summers a bubeník Stewart Copeland. Soubor stále vytvářel klasickou novovlnnou muziku s názvuky punku, reggae a dubu. Prostě takový ten bigbít s čistou kytarou a bez sól. A co nabídnout ku poslechu? V první polovině dekády vznikly dvě elpíčka – relativně slabší „Ghost In The Machine“ (1981, hity „Every Little Thing She Does Is Magic“ a „Spirits In The Material World“, dále např. „Invisible Sun“, „Omegaman“) a poslední, výborná deska „Synchronicity“ (1983, hity „Every Breath You Take“, „Wrapped Around Your Finger“, „Synchronicity II“, „King Of Pain“, dále např. „Synchronicity I“, „Walking In Your Footsteps“). Je až neuvěřitelné, že vznikala za velkých třenic a hádek, které mezi sebou jednotliví členové kapely měli. Nyní k hejbacím obrázkům - pokud vaše oko ostříží touží zálibně spočinout na samotných hudebnících, je k dispozici výborný videofilm „Around The World“ (1982, režie Derek Burbidge) z koncertů kapely v letech 1980-81, anebo „Police: Synchronicity Concert“ (1984, režie Lol Creme a Kevin Godley) z živé show v Atlantě z třiaosmdesátého. Bohužel, v roce 1984 byla trojice Sting-Summers.-Copeland natolik rozhádaná, že se rozešla.

Bubeník Stewart Copeland se po konci „policie“ dal na dráhu sólovou, ale i na dráhu psavce filmové hudby. Ale žádný strach – takové ty polyrytmické a etnické modely hry na bicí z jeho muziky nezmizely. Lze se přesvědčit třeba na soundtracku „Rumble Fish“ (1984, např. „Our Mother Is Alive“, „Brothers On Wheels“, „Don´t Box Me In“, „Your Mother Is Not Crazy“), afro-popové (a trochu Paul-Simonovské) desce „The Rhytmatist“ (1985, např. „Samburu Sunset“, „Coco“, „Gong Rock“, „Serengeti Long Walk“), LP „The Equalizer & Other Cliff Hangers“ (1988, např. „Archie David In Overtime“, „Lurking Solo“, „The Equalizer“). V 90.letech do jeho nahrávek přibylo něco temně syntezátorových maleb - jsou známy soundtracky k filmům „Rapa Nui“ (1994, např. „Rapa Nui /Main Title/“, „Totora Ponds“, „Ranu Raraku Blues“, „Argument With Make“, „Carving The Mysteries“) a „Silent Fall“ (1995, např. „The Scene Of The Crime““, „Healing“, „Smell Of Ghost“).

Po rozpadu skupiny Police budila největší pozornost sólová kariéra jejího zpěváka a baskytaristy Stinga (vl. jm. Gordon Sumner). Nejprve se (ještě v době existence kapely) představil jako herec v několika filmech mj. v „Brimstone And Treacle“ (1982, režie Richard Loncraine) nebo v Lynchově sci-fi „Dune“ (1984). Poté sestavil vlastní band a stal se představitelem tzv. „inteligentního pop rocku“. To je takový ten druh pop music, kde se do obvyklého, rockově písničkového klišé včlení prvky jazzu, latiny, reggae, folklóru (nejlépe starého ostrovního) a etnické muziky (nejlépe Afrika nebo Orient), vzájemně se to pospojuje – a ono to přirozeně drží pohromadě a tudíž funguje. God Damned! Pan Žihadlo by si na to klidně mohl nechat vystavit glejt. Kdybychom jeho tvorbu chtěli přiblížit nějak konkrétněji – okupoval hudební území tak někde mezi Peterem Gabrielem, Stevie Wonderem a …Police. Nutno taktéž podotknouti, že Sting se významně angažuje v různých projektech a hnutích - za lidská práva (Amnesty International a účast na turné Human Right´s Now! se Springsteenem a Gabrielem, angažmá proti pinochetovskému režimu v Chile – viz. píseň „They Dance Alone“), za záchranu deštných pralesů (nadace Rain Forest Foundation), prostě za všechno, co je v naší nenažrané době v neustálém ohrožení. A jelikož pochází od Newcastlu, je podporovatelem i místního fotbalového klubu United. 

Jinak, co se týče vlastní tvorby, určitě si sežeňte desky „Dream Of The Blue Turtless“ (1985, hity „If You Love Somebody Set Them Free“, „Love Is The Seventh Wave“, „Russians“, „Fortress Around My Heart“, dále např. „Children´s Crusade“), „Bring On The Night“ (1986, live), nebo „…Nothing Like The Sun“ (1987, hit „Englishman In New York“, dále např. „Be Still My Beating Heart“, „They Dance Alone“, „Fragile“, „The Lazarus Heart“). Z devadesátých let doporučuji výborné desky „The Soul Cages“ (1991, hity „All This Time“, „Mad About You“, dále např. „Why Should I Cry For You“, „The Soul Cages“, „When The Angels Fall“), „Ten Summoner´s Tales“ (1993, hity „If I Ever Lose My Faith In You“, „Fields Of Gold“ a duet s Ericem Claptonem „It´s Probably Me“, dále např. „The Shape Of My Heart“, „Epilogue /Nothing ´Bout Me/“) a „Brand New Day“ (1999, hity „Desert Rose“  - duet s Chebem Mamim, „After The Rain Has Fallen“, „Brand New Day“ dále např. „A Thousand Years“, „Tomorrow We´ll See“, „Ghost Story“). Let your soul be your pilot. Nu, a hereckých příležitostí také nebylo málo – Sting si zahrál třeba ve filmech „Plenty“ (1985, režie Fred Schepisi),„The Bride“ (1985, režie Franc Roddam), „Stormy Monday“ (1988, režie Mike Figgis), „Grotesque“ (1995, režie John-Paul Davidson) či „Lock, Stock And Two Smoking Barrels“ (1998, režie Guy Ritchie). Vpravdě renesanční umělec…

A když už jsme u vkusného pop-rocku a motáme se u Stinga a Gabriela - nelze nezmínit ani výbornou anglickou zpěvačku, klávesistku a skladatelku Kate Bush, která do svých písniček vkládala britský folklór, etnické prvky a elektroniku. Vynikala taktéž svými pohádkovými kostýmy, divadelním pojetím vystoupení (např. využití baletu) a svéráznými klipy. Disponovala vílím hláskem a určitě byla první v sérii tzv. sférických zpěvaček – až po ní přišly Elisabeth Fraser (Cocteau Twins), Lisa Gerrard (Dead Can Dance) nebo Björk. Od Bushové lze poslouchat cokoli, např. desky „The Kick Inside“ (1978, superhit „Wuthering Heights“, dále např. „The Man With The Child In His Eyes“, „Moving“, „James And The Cold Gun“, „Strange Phenomena“), „Lionheart“ (1978, mj. „Hammer Horror“, „Wow“, „Symphony In Blue“, „Full House“), „Never Forever“ (1980, hity „Delius“, „Viloin“, „Babooshka“, „Breathing“, „Army Dreamers“), „Dreaming“ (1982, např. „Suspended In Gaffa“, „Night Of The Swallow“, „Sat In Your Lap“, „There Goes A Tenner“).

Z druhé poloviny osmdesátých let se nelze vyhnout albům „Hounds Of Love“ (1986, hit „Running Up That Hill“, dále např. Jig Of Life“, „Hello Earth“, „Cloudbusting“, „Hounds Of Love“, „The Big Sky“) či „The Sensual World“ (1989, hit „The Sensual World“, dále např. „Love And Anger“, „This Woman´s Work“, „Reaching Out“, „Deeper Understanding“, „Between A Man And A Woman“). V roce 1986 si zpěvačka střihla duet s Peterem Gabrielem v písni „Don´t Give Up“. V devadesátých letech Kate vydala jedinou desku s názvem „Red Shoes“ (1993, hit „Rubberband Girl“, dále např. „And So Is Love“, „Moments Of Pleasure“, „Top Of The City“, „Big Stripey Lie“).

O něco podobného, byť se sporným výsledkem, se snažila i zpěvačka s dosti ostrým hlasem, jež se jmenovala Toni Childs a působila v L.A. Také se snažila míchat pop rock s etnickými rytmy, což je slyšet na jejím nejznámějším albu „Union“ (1988, hit „Don´t Walk Away“, dále např. „Stop Your Fussin“, „Zimbabwe“, „Hush“). Připomněl bych i LP „The Woman´s Boat“ (1994, např. „I Just Want Affection“, „Womb“, „I Met A Man“, „The Woman´s Boat“ či „Lay Down Your Pain“) Z dalších songů vzpomeňme např. na „Many Rivers To Cross“, I´ve Got To Go Now“, „The Dead Are Dancing“. Ještě etničtěji – pokud se znovu vrátíme na ostrovy – si počínala britská skupina Monsoon, kterou vedli skladatelé a multiinstrumentalisté Steve Coe a Martin Smith a zpívala v ní napůl indická zpěvačka Sheila Chandra. Kapela se představila stylem, kteří někteří nazývají raga-rockem – tzn. fúzí indické hudby, rocku a popu. Písně nezastírají komerční charakter, přitom jsou vzdušné až meditativní. Monsoon natočil sice jen jednu, zato výbornou desku „Third Eye“ (1983, hity „Ever So Lonely“, „Wings Of The Dawn“, dále např. „Third Eye And Tikka T.V.“, „And I You“, „Kashmir“ a cover „Tomorrow Never Knows“, pův. od Beatles). Po ní se už Sheila Chandra věnovala pouze sólové dráze.

Od psychdelického pop-rocku k přímočařejším záležitostem.

Když už jsme se vrátili do Británie, asi bychom měli začít Velšanem Shakin´ Stevensem. Tenhle chlapík se snažil dělat revival rock´n´rollu a rockabilly bezmála deset let, než se chytil (stejně jako třeba Stray Cats) až v době new wave. Připomněl bych snad album „This Ole House“ (1981, písně „This Ole House“, „You Drive Me Crazy“, Green Door“) a další hity z 1. pol. 80.let „Oh Julie“, „Merry Christmas Everyone“. Když přeplujeme moře a zamíříme do Irska, tak tam bych v prvé řadě uvedl jednoho popového písničkáře, který se stal zejména na britských ostrovech velkou hvězdou hlavně druhé poloviny 80. let. Byl jím v Argentině narozený melodik Chris De Burgh, jenž míchal folk, rock a to celé – v duchu doby – rouboval na rytmus disco. Vynikal vysokým znělým hlasem, který mu získal komerční úspěch singlem „Don´t Pay The Ferryman“. Následně získala úspěch jeho alba „Man On The Line“ (1984, hity „High On Emotion“, „The Ecstasy Of Flight“, dále např. „Sight And Touch“, „Take It To The Top“, „Man On The Line“, „Much More Than This“), „Into The Light“ (1986, hity „The Lady In Red“, „Fire On The Water“, dále např. „What About Me?“, „Fatal Hesitation“, „One Word /Straight To The Heart/“) a „Flying Colours“ (1988, hit „Missing You“, dále např. Sailing Away“, „Leather On My Shoes“, „A Night On The River“, „Carry Me /Like A Fire In Your Heart/“). Na začátku 90. let vyšla deska „Power Of Ten“ (1992, např. „The Connemara Coast“, „By My Side“, „Where We Will Be Going“, „Separate Tables“), jejíž prodej ovšem signalizoval postupný pokles zájmu o zpěvákovu tvorbu.

Irsko mělo velkou naději i v mladé nastupující pěvecké hvězdě Sinéad O´Connor, která se skutečně na přelomu dekád prosadila. A nejen tím, že měla nejkrásnější oči v popu a rocku, dohola ostříhanou hlavu a poněkud kontroverzní nápady (trh fotky papeže na dvě půlky). Byla vlastníkem zvláštního smutného, v nižších polohách hebkého, ve výškách přeskakujícího hlasu, který později napodobovaly i další zpěvačky (např. D. O´Riordan z Cranberries). Od „šinetky“ zkuste alba „The Lion And The Cobra“ (1987, hit „Mandinka“, dále např. „I Want Your /Hands On Me/“, „Never Get Old“, „Jackie“, „Just Call Me, Joe“), nebo ogrammyované „I Do Not Want What I Haven´t Got“ (1990, s megahitem „Nothing Compares 2U“, původně od Prince, navíc třeba songy „Three Babies”, „I Am Stretched On Your Grave“, „The Emperor´s New Clothes“, „Jump In The River“). Pak nám děvče trošku smyčcovalo (SP „Success Has Made A Failure Of Our Home“, 1992), až nakonec dospělo k hodně osobní, nicméně průměrné desce „Universal Mother“ (1994, hity „Fire Of Babylon“ a „Thank You For Hearing Me“, dále např. „A Perfect Indian“, „Famine“). Ve stejné době natočila ovšem úžasnou verzi tradicionálu „House Of The Rising Sun“, která se objevila na rozsáhlé kompilaci Sinéadiných songů, vydané však až po roce 2000.

Když už jsme nakousli její krajany Cranberries a zpěvačku Dolores O´Riordan – ti vznikli v devadesátém coby klukovská parta (Noel Hogan – g, Mik Hogan – bg, Fergal Lawrel – ds), která dostala nápad postavit za mikrofon nějakou dívčinu. Na inzerát pak přišla Dolores, talentovaná (od čtyř let piano a zpěv, od osmi první vlastní písničky), pěkná a občas pěkně nesnesitelná. Ale vyšlo to a díky klipu k songu „Linger“ prorazili dokonce i v Americe. Jinak se „brusinky“ se svým kytarovým rockem hudebně pohybovali někde mezi O´Connorovou a U2, což je nakonec na jejich deskách „Everybody Else Is Doing It, So Why Can´t We? (1992, hity „Linger“, „Dreams“, dále např. „I Still Do“, „How“, „Wanted“, „Sunday“) a ještě úspěšnější „No Need To Argue“ (1994, hity „Zombie“ a „I Can´t Be With You“, „Ode To My Family“, dále např. „Ridiculous Thoughts“, „Daffodil Lament“, „Everything I Said“) dobře slyšet. Úspěšné bylo i třetí album „To The Faithful Departed“ zejména díky hitu „Salvation“ (1996, dále ještě „When You´re Gone“, „Free To Decide“, „Hollywood“). V devětadevadesátém ještě zabodovali se singlem „Promisses“. Slušný kultík první půle nineties.

Z Irska pocházela i ex-disco-bananarama, zpěvačka Siobhan Fahey. Ta ve spojení s americkou kolegyní Marcellou Detroit vytvořila temně pop-rockové duo Shakespear´s Sister, které vzhledově vypadalo trochu goticky, trochu jako z filmu noir. Proslavilo se alby „Sacred Heart“ (1989, hit „You´re History“, dále např. „Heroine“, „Run Silent, Run Deep“, „Dirty Mind“) a „Hormonally Yours“ (1991, hity „Stay“, „I Don´t Care“, „Good Bye Cruel World“, „Hello /Turn Your Radio On/“, dále např. „Black Sky“). Irská kapela Hothouse Flowers zpěváka Liama O´Maonlaie zněla trošku jako Springsteen zkřížený s U2 – však jim také Bono hodně pomáhal. Chlapci se asi největšího úspěchu dočkali s deskami „People“ (1988, hit „Don´t Go“, dále ještě „I´m Sorry“, „Feet On The Ground“) a „Home“ (1990, hit „Give It Up“, dále např. „Christchurch Bells“, „Home“, plus dávný cover „I Can See Clearly Now“) jenže pak nějak o ně přestal být zájem…

Velšský Alarm, který vedli baskytarista a kytarista Eddie MacDonald a zpěvák Mike Peters, naopak produkoval jakýsi poloakustický novovlnný bigbít s vlivy britského rhythm&blues a výraznými melodickými nápady, stojící někde mezi U2 a stouny. A jak jinak Springsteenem. A tak ani neudiví, že se „Poplach“ vyznačoval ostrými sociálně kritickými texty. Doporučují se alba „Declaration“ (1984, např. „68 Guns“, „Where Were You Hiding When The Storm Broke?“, „Marching On“, „Blaze Of Glory“) a zejména „The Strenght“ (1985, např, songy „Strength“, „Walk Forever By My Side“, „Down Chorus“, „Spirit Of ´76“, „Knife Edge“). Chválena byla i LP „Eye Of The Hurricane“ (1987, hit „Rain In The Summertime“, dále např. „Newton Jericho“, „Rose Before The Wall“, „One Step Closer To Home“, „Eye Of The Hurricane“) a „Change“ (1989, hit „Sold Me Down The River“, dále např. „Devolution Workin´ Man Blues“, „The Rock“, „Love Don´t Come Easy“). Pěkný písničky, škoda, že o nich už dneska skoro nikdo neví.

Severoanglická kapela Prefab Sprout, vedená Paddy McAloonem (voc, g, ks), původně vycházela z punku, ale postupem doby se její muzika proměnila v barevný, jemný, vzdušný, novovlnný pop rock, v němž šlo zachytit vlivy funku, jazzu a rhythm&blues. Pojďme si udělat takový výčet toho nejlepšího: LP „Steve McQueen“ (1985, hit „When Love Breaks Down“ dále např. „Faron Young“, „Bonny“, „Appetite“, „Horsin´ Around“, „Desire As“), „From Langley Park To Memphis“ s jejich největším hitem „The King Of Rock´n´Roll“ (1988, dále např. „Cars And Girls“, „Hey Manhattan“, „Nightingales“, „Golden Calf“) a dále deska „Jordan: The Comeback“ (1990, hit „We Let The Stars Go“, dále „Looking For Atlantis“, „Jordan: The Comeback“, „All The World Loves Lovers“, „Doo-Wop In Harlem“). Pokud máte rádi všechno tak říkajíc na lopatě, sežeňte si tedy výběr největších hitů, nejlépe ten z roku 1992 a názvem „A Life Of Suprises – Best Of“ s novinkovým hitem „The Sound Of Crying“. Velmi příjemný, sofistikovaný bigbítek, možná někdy přeslazený. Mám pocit, že dnes se o něco podobného snaží celá řada britských (ale i tuzemských) kytarovek. Budiž jim přáno.

Také po londýnských Dream Academy, zůstala pěkná řádka dream-pop-folk-new-wave písniček, ovlivněných šedesátými léty a kapelami typu  Beach Boys, The Mama´s And Papa´s a Byrds, stejně jako folkaři modelu Nicka Drakea, nebo atmosférickou elektronikou Cocteau Twins. V kapele působili skladatelé Nick Laird-Clowes (voc, g, harm) a Gilbert Gabriel (ks, voc) a multiinstrumentalistka Kate St. John (ks, sax, ob, acc). Produkčně se o trio staral David GilmourPF. A z těch písní bych uvedl například „Live In A Northern Town“ (asi největší hit), „The Love Parade“, „The Edge Of Forever“, „The Party“, „This World“, „In Places On The Sun“, „The Lesson Of Love“, „Power To Believe“, „In The Hands Of Love“, „Everybody´s Gotta Learn Sometime“ či„Indian Summer“. Všechny jmenované song lze najít na deskách „The Dream Academy“ (1985) a „Remembrance Days“ (1986/87). V šestaosmdesátém se DA s náladovkou „Please, Please, Please, Let Me Get What I Want“ octli na soundtracku k filmu „Ferris Bueller´s Day Off“. V devadesátých letech natočili poslední album „A Different Kind Of Weather“ (1991, např. „Twelve-eight Angel /=Angel Of Mercy/“, „Lowlands“, „Forest Fire“  plus covery „Love“, pův. od Johna Lennona a „It´ll Never Happen Again“, pův. od Tima Hardina) a rozešli se  No, milé, ale zase - na můj vkus příliš sladké.

Prefab Sprout spolupracoval krátce také talentovaný a mnohostranný umělec, anglický producent, skladatel, zpěvák a multiinstrumentalista Thomas Dolby. Samostatně kupříkladu natočil velmi zajímavé (trochu new romance, trochu funk) album „The Golden Age Of Wireless“ (1982, hit „She Blinded Me With Science“, dále např. „Europa And The Pirate Twins“, „One Of Our Submarines“, „Airwaves“). Už tehdy měla jeho muzika určitý „filmový“ charakter. Později měl ještě hity „Dissidents“ a „Airhead“.  Pak se ale doopravdy věnoval filmové hudbě (např. snímky „Gothic“, „Howard The Duck“), a po přestěhování se do L.A. se prosadil i jako scénarista a autor videoklipů.

Synové slavných otců to mají těžké: z Liverpoolu pocházející a (též) v LA  žijící syn Johna Lennona, zpěvák, pianista, kytarista (a bubeník) Julian Lennon se téhle nálepky nikdy nezbavil – a ani nemohl. Podoben otci ve tváři, ve hlase i ve stylu písničkářství, jevil se jako jeho přímý pokračovatel, třeba takový song „Valotte“, zní jakoby ho napsal John. Jenomže tomu všemu ale jakoby stále něco chybělo. Julian prostě nebyl tak silnou osobností jako jeho otec, navíc se mu nedostávalo jeho záblesků geniality. První Julianovo album „Valotte“ získalo platinu a celkem ušlo (1984, hity „Valotte“, „Too Late For Goodbyes“, dále např. „O.K. For You“, „Well I Don´t Know“, „Space“, „Lonely“). Další Julianovy počiny z eighties už byly ale jen průměrné, takže snad pár songů – „Stick Around“, „I´ve Seen Your Face“, „Now You´re In Heaven“, „You´re The One“, „Mother Mary“. Až na začátku 90.let se mu vcelku povedla deska „Help Yourself“ (1991, hit „Saltwater“, dále např. „Help Yourself“, „Get A Life“, „Maybe I Was Wrong“, „Would You“) a kladně byla hodnocena kritiky i deska „Photograph Smile“ (1998, např. „I Don´t Wanna Know“, „I Should Have Known“, „How Many Times“, „Crucified“, „Believe“, „Day After Day“). Asi proto, že byla lennonovštější než kdyby ji nahrál John… 

Druhý Johnův syn, Sean Lennon se zároveň věnoval experimentálnímu trip-hopu ve skupině Cibo Matto, a zaroveň pod svým jménem natáčel víceméně průměrné pop-rockové nahrávky – viz. debutové album „Into The Sun“ (1998, např. „Spaceship“, „Mystery Juice“, „Home“, „Two Fine Lovers“).

Syn dalšího slavného otce Boba Marleyho, zpěvák a kytarista David N. „Ziggy“ Marley také nemohl než pokračovat v tom, co král reggae započal. S vlastními i nevlastními sourozenci založil kapelu The Melody Makers a prezentoval se určitou popovější podobou reggae. První úspěch přišel s albem „Conscious Party“ (1988, hity „Tomorrow People“, „Tumblin´ Down“, „dále např. „Conscious Party“, „Lee And Molly“, „New Love“), dobře přijato bylo i LP „One Bright Day“ (1989, hit „Look Who´s Dancin´“, dále např. „Black My Story /Not History/“, „One Bright Day“, „Love Is The Only Law“, „When The Lights Gone Out“). Nu, a do třetice můžeme uvést i album „Jahmekya“ (1991, hit „Good Time“, dále např. „Kozmik“ Rainbow Country“, „Problem With My Woman“).    

Nyní nechme ony lehčí bigbíty na pár odstavců na pokoji a pojďme ochutnat trochu toho „árenbíčka“.

Zachmuřený, ale vynikající černošský zpěvák, kytarista a skladatel jménem Seal, působil v Londýně a na britskou rhythm&bluesovou scénu se dostal na přelomu 80. a 90. let. První hit měl v písni „Killer“ (1990), o jejíž produkci se postaral acid-houser Adamski. Následně Seal dobyl hitparády s deskou „Seal“ (1991, hit „Crazy“, dále např. „Deep Water“, „Whirlpool“, „Future Love Paradise“, „The Beginning“), což se mu povedlo i se stejnojmenou dvojkou (1994, hity „Prayer For Dying“, „Kiss From A Rose“, dále např. „Bring It On“, „Dreaming In Metaphors“, „Don´t Cry“ plus „If I Could“ – duet s Joni Mitchell). Obě elpí rozhodně stojí za poslech. Pak ještě bodoval s dávnou písní Steve Millera „Fly Like An Eagle“ pro úspěšný soundtrack k filmu „Space Jam“ (1996), poté ovšem zájem o Seala poněkud upadal – projevilo se to na prodejích třetího LP (byť se tedy na obalu snaží seč může) „Human Being“, které má opět svoji kvalitu (1998, např. „Human Being“, „Lost My Faith“, „State Of Grace“, „Just Like You Said“, „Still Love Remains“). 

Newyorský hlasový ekvilibristik (rozsah 4 oktávy) Bobby McFerrin se proslavil dvěma věcmi – zaprvé jazz-reggae hitem „Don´t Worry Be Happy“, za který dostal v roce 1988 tři Grammy a pak tzv. beatvoxem, kdy využívá svého těla jakožto rytmického a hudebního nástroje. Někdy se této technice říká také vocal percussion. McFerrin byl navíc dobrý showman a bavič a své umění dokázal velmi dobře prodat. Proto byly (a jsou) jeho koncerty mnohem zábavnější než jeho nahrávky. Z alb jmenujme „Bobby McFerrin“ (1982, např. songy „Feline“, „Sightless Bird“ a covery „Moondance“, původně od Vana Morrisona a „You´ve Really Got A Hold On Me“ v duetu s Phoebe Snow, pův. od Beatles) a živák „Play“, natočený s Chickem Coreou (1992,mj. „Spain“, „Blue Bossa“). Z dalších, Bobovým nenapodobitelným způsobem interpretovaných písní je třeba uvést „Another Night In Tunisia“ (s Jonem Hendriksem a Manhattan Transfer), „Round Midnight“, „Friends“ či „Freedom Is Voice“.

Newyorský zpěvák a multiinstrumentalista Terence Trent D´Arby na rozdíl od McFerrina žil a působil v Londýně. I hudebně se lišil – často byl přirovnáván k Princovi, měl ovšem mnohem drsnější vokál. Získal Grammy za debut „Introducing The Hardline According To…“ (1987, např. „If You Let Me Stay“, „Wishing Well“, „Dance Little Sister“, „Sign Your Name“, „Rain“), takže se také náležitě nafoukl (něco v tom smyslu, že tadle deska je kvalitnější záležitost než Seržant Pepper). Dvojka „Neither Fish Nor Flesh“ byla sice také vcelku rozmanitá, ale hudební materiál obsahovala až na výjimky průměrný (1989, např. „It Feels So Good To Love Someone Like You“, „I´ll Be Alright“, „You Will Pay Tomorrow“). No, a  abych se přiznal, pro mě je jeho nejlepší deskou rocková jízda, nazvaná „Sympathy Or Damn“ (1993, např. duet „Delicate“Des´ree, dále „She Kissed Me“, „Do You Love Me Like You Say You Do?“, „Baby Let Me Share My Love“, „Wet Your Lips“, „Castilian Blue“). Za poslech stojí i posmutnělé album „Vibrator“ (1995, např. „Vibrator“, „Holding On To You“, „Surrender“, „Resurrection“).

D´Arbymu na konci 80.let občas předskakovala skupina Roachford vedená černošským zpěvákem a klávesistou Andrewem Roachfordem. V podstatě se jednalo o skloubení r&b s nafunklou britskou kytarovkou. Kapela debutovala v roce 1988 eponymním albem „Roachford“ (hit  „Cuddly Toy“, dále např. „Family Man“, „Find Me Another Love“), pokračovala lepším elpíčkem „Get Ready!“ (1991, hit  „Get Ready“ dále např. „Funkee Chile“, „Innocent Eyes“, „Higher“, „Hands Of Fate“) a nejvíce se prosadila albem „Permanent Shade Of Blue“ (1994, hit „Only To Be With You“, dále např. „Lay Your Love On Me“, „This Generation“, „Cry For Me“), což potvrdila i následující placka „Feel“ (1997, hit „Way I Feel“, dále např. „Naked Without You“, „How Could I? /Insecurity!“, „Testify“, „Don´t Make Me Love You“, „Nothing Free“). Přestože boss s kapelou pokračovali dál, následně o ně zájem poněkud opadl. V tuzemsku v podstatě neznámá parta.

Zato další jméno je u nás dosti známé. Mixem nové vlny, soulu, funku, reggae a disco se zase prosazovala manchesterská skupina Simply Red, vedená ryšavým frontmanem Mickem Hucknallem. Prakticky už od prvního singlu „Money´s Too Tight To Mention“ z debutové desky „Picture Book“ (1985, dále např. „No Direction“, „Heaven“) se vysoko umísťovala v hitparádách. A vzhledem ke své hudební kombinaci i v hitparádách amerických, což se ji poprvé povedlo s hitem „Holding Back The Years“, dalším zástupcem zmíněného alba. Nu a pak už to šlo vcelku snadno – alba „Men And Women (1987, hit „The Right Thing“, dále např. „Infidelity“, „Suffer“, „Shine), „A New Flame“ (1989, hity „If You Don´t Know Me By Now“, „A New Flame“, „It´s Only Love“, dále např. „Turn It Up“, „She´ll Have To Go“) a „Stars“ (1991, hity „Stars“, „Something Got Me Started“, dále např. „Thrill Me“, „For Your Babies“, „Freedom“) se prodávala jako divá. V roce 1995 zabodovala i deska „Life“ (hity „Fairground“, „Never Never Love“, dále např. „We´re In This Together“).

O tom, jak dokonale pohřbít album, by mohl dělat přednášky zpěvák a skladatel Kevin Rowland z kapely Dexy´s Midnight Runners. V roce 1985 s ní tento puntičkář natočil pop-soul-new-wave LP „Don´t Stand Me Down“ (např. „This Is What She´s Like“, „Occasional Flicker“, „My National Pride“), které neustále překopával a měnil ve všech jeho stupních - od instrumentace až po obal. A když pak vyšlo, nehlásil se k němu. A lid ho nekupoval. A kapela se rozešla. V kombinaci rhythm&blues a soulu a v pozadí bohužel s takovým tím rytmickým MTV-soundem se pohybovaly nahrávky výborné anglické zpěvačky Alison Moyet, bývalé členky dua Yazoo. Zabodovala už prvním sólovým singlem („Love Resurrection“) a následně debutovým albem „Alf“ (1984, kromě SP ještě „For You Only“, „Invisible“, „Where Hides Sleep“, „All Cried Now“). Následovaly dva další espéčkové hity „That Ole Devil Called Love“ (cover, původně od Billie Holiday) a „Love Letters“, což zúročila úspěšnou LP-deskou „Raindancing“ (1987, např. „Is This Love?“, „Weak In The Presence Of Beauty“, „Ordinary Girl“, „When I Say /No Giveaway/“, „Blow Wind Blow“). Pak to s ní bylo trošku slabší, ale znova se objevila v plném lesku na scéně v roce 1991, kdy vyšlo album „Hoodoo“ (1991, např. „It Won´t Be Long“, „Wishing You Were Here“, „This House“, „/Meeting With Me/ Main Man“, „Rise“). Svoji pozici potvrdila výbornou deskou „Essex“ (1994, např. „Falling“, „Getting Into Something“, „Ode To Boy ll“, „Whispering Your Name“, „Satellite“).

Původně new-jazzové duo Everything But The Girl z Hullu, které tvořili Tracey Thorn (voc, g) a Ben Watt (voc, g, ks, sampling) bylo jakýmsi průnikem pop-jazzu, folk-rocku a šedesátkového west coastu s bolestným Traceyniným vokálem. V podstatě každá nová deska se tak nějak lišila od té předchozí. Velmi sofistikovaná záležitost. EBTG se uvedli singlem  „Night And Day“, a výbornou deskou „Eden“ (1983, např. „Each And Everyone“, „Bittersweet“, „Tender Blue“, „Another Bridge“, „The Spice Of Life“, „The Dustbowl“, „Even So“), a pokračovali jemnou pop-rockůvkou „Love Not Money“ (1985, např. When All´s Well“, „Angel“, „Shoot Me Down“, „Heaven Help Me“, „Ballad Of The Times“, „This Love /Not For Sale/“), průměrnější pop-soul-funkovou „Baby, The Stars Shine Bright“ (1986, např. „Come On Home“, „Cross My Heart“, „Careless“) a eighties zakončili soul-folkovou „Idlewild“ (1988, cover-hit „I Don´t Want To Talk About It“, nejznámější od Roda Stewarta, dále např. „These Early Years“, „I Always Was Your Girl“, „Oxford Street“, „Apron Strings“, „Love Is Here Where I Live“).

Deska „The Language Of Life“ z roku 1990 (např. Driving“, „Take Me“, „Imaginning America“), se snažila navázat na předchozí sound, ale kritika k ní příliš milá nebyla. Po další slaďárně „Worldwide“ (1991, např. „Old Friends“, „You Lift Me Up“, „Twin Cities“, „Frozen River“, „British Summertime“) kritici doporučují spíše pozdější alba z 90. let, konkrétně nádherné dub-folkové „Amplified Heart“ (1994, hit „Missing“ , dále Rollercoaster“, „Get Me“, „Troubled Mind“, „Two Star“, „We Walk The Same Line“) a překvapivé elektro „Walking Wounded“ (1995, hit „Wrong“,  dále např. „Single“, „Walking Wounded“, „Mirrorball“, „The Heart Remains A Child“, „Before Today“), svým soundem se pohybující někde mezi Sade a Björk. Někteří kritici pak stvořili škatulku trip pop, do které narvali kromě EBTG, některé „sluneční“ elektro-pop-rockové kapely typu Mulu a Lamb. Poslední duc-album před milleniem trend EBTG podpořilo („Temperamental“, 1998, např. „The Future Of The Future“, „Hatfield“, „No Diference“).

Nyní zpět k lehčímu kytarovému rocku.

Jemný, melodický pop rock s výrazným ženským vokálem Carole Decker předváděli T´Pau ze Shrewsburry. Muzika to byla hodně komerčně posazená – takový nějaký předstupeň Roxette (viz. níže). Nejznámější jsou první dvě LP - „Bridge Of Spies“ (1987, hity „Heart And Soul“, „China In Your Hand“, „Valentine“, „I Will Be With You“, dále např. „Sex Talk“,) a „Rage“ (1988, hity „Secret Garden“, „Road To Our Dream“, „Only Lonely“). Po trojce „The Promisse“ (1991, např. „Only A Heartbeat“, „Whenever You Need Me“ , „One Direction“, „A Place In My Heart“) to T´Pau zabalili, a byť se v osmadevadesátem znovu dali dohromady, nějakých větších úspěchů se nedočkali.. Brightonští Transvision Vamp se sexy zpěvačkou Wendy James produkovali new wave někde mezi tvrdšími B´52 a ulítlejšími Roxette, s vlivy Boston nebo spectorovských dívčích kapel z 60. let. Dejte alba „Pop Art“ (1988, hity „I Want Your Love“ plus cover „Tell That Girl To Shut Up“, pův. od Holly Beth Vincent, dále např. „Revolution Baby“, „Sister Moon“) a „Velveteen“ (1989, hit „Baby I Don´t Care“, dále např. „The Only One“, „Lanslide Of Love“). V roce 1991 následoval rozpad. Wendy James se pak nepříliš úspěšně pokoušela o sólovou dráhu, což je vzhledem ke skutečnosti, že byla hell-cat a songy ji psal Elvis Costello, vcelku překvapení (LP „Now Ain´t The Time For Your Tears“, songy „The Nameless One“, „London´s Briliant“, „Do You Know What I´m Saying“).

Když už jsme nakousli new wave, tedy zpět k new wave. A to do hloubi 80. let. Britští pop-rockeři Tears For Fears, jmenovitě Roland Orzabal (voc, g, ks), Curt „Smigh“ Smith (voc, bg) a cca do roku 1987 ještě Ian Stanley (ks, prog) a Manny Elias (ds, perc) - poté byli ostatní muzikanti víceméně najímáni - nejprve vycházeli z synth-rocku typu New Order, Yazoo a Depeche Mode, později – v době „osévání semeny lásky“ - se zase snažili ve svých beatlesovsky melodických písničkách jemně evokovat psychedelickou atmosféru konce 60. let. Zkuste sledovat tento vývoj pomocí alb „The Hurting“ (1983, skladby „Mad World“, „Change“, „Hurting“, „Pale Shelter“), „Songs From The Big Chair“ (1985, hit „The Shout“, dále např. „Everybody Wants To Rule The World“, „Head Over Heels“, „The Working Hour“, „Listen“) a „The Seeds Of Love“ (1989, hit „Sowing The Seeds Of Love“, dále např. „Badman´s Song“, „Advice For The Young At Heart“, „Year Of The Knive“, „Tears Roll Down“, „Woman In Chains“Oletou Adams). V devadesátých letech se nejznámějšími počiny TFF stala elpí „Elemental“ (1993, např. „Break It Down Again“, „Cold“, „Elemental“, „Goodnight Song“, „Dog´s A Best Friend´s Dog“) a kritiky nepříliš dobře přijaté „Raoul And The Kings Of Spain“ (1995, songy „Raoul And The Kings Of Spain“, „Secrets“, „God´s Mistake“, „Sorry“). Většina desek byla pochopitelně patřičně úspěšná.

 

Když jsme zmínili Beatles a depešáky, musíme připomenout také liverpoolského novovlnného písničkáře, jenž byl znám pod pseudonymem Black (vl. jm. Colin Vearncombe). Jeho posmutnělý „gahanovský“ vokál tak nějak osamoceně plul nad neagresivními, melodickými písničkami, z nichž tou nejslavnější byla jistě „Wonderful Life“ z desky „Wonderful Life“ (1986, dále ještě „Sweetest Smile“, „Blue“, „Everything s Coming Up Roses“). Předtím vydal několik neúspěšných singlů jako třeba „Hey Presto“, „More Than The Sun“ (oba 1984). Jakýs takýs úspěch mělo po „nádherném životě“ ještě album „Comedy“ (1988, např. „The Big One“, „You´re A Big Girl Now“, „Now You´re Gone“), poté se Black z podvědomí pomalu vytratil. Další desku „Black“ si dnes už málokdo vybaví (1991, např. „Feel Like Change“, „Here It Comes Again“, plus „Fly Up To The Moon“, takto duet se Sam Brown). Z Liverpoolu pocházel i odlehčený novovlnný syntetický pop rock, nazvaný China Crisis, který vedli Gary Daly (voc, ks) a Eddie Lundon (g, voc).  Podařil se jim hit „Wishful Thinking“ z alba „Working With Fire And Steel – Possible Pop Songs Volume Two“ (1983, dále např. „Here Comes A Raincloud“, „Working With Fire And Steel“, „Tragedy And Mystery“). Z dalších jiskřivých songů jmenujme třeba písničky jako např. „Christian“, „Black Man Ray“, „King In A Catholic Style“, „Best Kept Secret“, „Hampton Beach“

Birminghamu pocházela velmi plodná skupina Felt, jíž vedli Lawrence Hayward (voc, g) a zpočátku ještě Maurice Deebank (lg). Byla to taková post-punková, trochu do gotiky hozená čistá, vzdušná muzika s  vyprávěným vokálem (někde mezi Lou Reedem a Siouxsie) a odkudsi z oblaků vystřelující jiskřivou kytarou - velmi příjemná záležitost k poslechu. Kapela zaujala až svým třetím LP „The Strange Idols Pattern And Other Short Stories“ (1984, např. „Sunlight Bathed The Golden Glow“, „Dismantled King Is Off The Throne“, „Whirlpool Vision Of Shame“, „Roman Litter“), oblíbenou deskou je čtyřka „Ignite The Seven Cannons“ (1985, např. „Primitive Painters“, „The Day The Rain Came Down“, „My Darkest Light Will Shine“, „Elegance Of An Only Dream“). Ač byl Deebank pro kapelu určitě přínosem, je vcelku kuriózní, že kritiky nejoceňovanější desky Felt natočili až po jeho odchodu (a příchodu klávesisty Martina Duffyho z Primal Scream): „Forever Breathes The Lonely Word“ (1986, např. „A Wave Crashed On The Rocks“, „Rain Of Crystal Spires“, „September Lady“, „Grey Streets“, „All The People I Like And Those That Are Dead“), „The Pictorial Jackson Review“ (1988, např. „Until The Fools Get Wise“, „Bitter End“, „Under A Pale Light“, „Sending Lady Load“). Následně Duffy s bubeníkem Gary Aigem pod markou Felt vydali instrumentální jazzůvku „Train Above The City“ (1988, např. „Train Above The City“, „Press Softly On The Breakes Holly“, „On Weegee´s Sidewalk“). Poslední komplet kapelové album Felt vyšlo v roce 1989 pod názvem „Me And Money On The Moon“ (např. „I Can´t Make Love To You Anymore“, „Budgie Jacket“, „Down An August Path“, „Free“). Po odchodu z kapely Lawrence vytvořil indie-glam-rockový projekt Denim.

Jakýsi divně rozverný novovlnný elektro-bigbítek s prvky reggae a etna, okořeněný černým humorem, předvádělo trio Haysi Fantayzee. Odredovaná trojka Jeremy Healy - Kate Garner - Paul Caplin se uvedla v roce 1982 úspěšnými singly „John Wayne Is Big Leggy“/„Sabres Of Paradise“ a „Holy Joe“/„Okay Daddy“, které se z valné většiny objevily i na jediném LP „Battle Hymns For Children Singing“ (1983, hit „Shiny Shiny“ dále např. „Sister Fiction“, „More Money“). Londýnští Fixx hráli něco mezi Ultravox, U2 a INXS. Synťáky podbarvující vzdušné zvonivé kytary, nahalený zpěv a do toho společensko-politické texty. Známy jsou desky „Shuttered Room“ (1982) a „Reach The Beach“ (1983) a hity „Stand Or Fall“, „Red Skies“, „Saved By Zero“, „One Thing Leads To Another“, „The Sign Of Fire“, „Deeper And Deeper“, „ Are We Ourselves?“ a „Secret Separation“.

Londýnští Furniture představovali průměr. V podstatě bych se o nich ani nezmiňoval, kdyby z nich později nevznikla významná kapela world music Transglobal Underground. Takže uvedu snad jen lepší album „The Wrong People“ (1986, hit „Brilliant Mind“, dále např. „Love Your Shoes“, „I Miss You“, „Shake Like Judy Says“). Další kapela z města na Temži, Then Jerico zpěváka Marka Shawa se prezentovala jakousi kytarovou novou vlnou spojenou s elektronikou a frontmanovým exaltovaným vokálem. Z druhé poloviny 80. let občas někdo vzpomené dvé jejich alb „First (The Sound Of Music)“ (1987, např. „Muscle Deep“, „Let Her Fall“) a „The Big Area“ (1989, hit „Big Area“, dále např. písně „Sugar Box“ a „What Does It Take“, v níž lehce zapěla i Belinda Carlisle). Mhmm, taky průměr. Britští novovlnní pop-rockeři Cutting Crew, vedení Nickem Van Eede (voc, g, ks) a Kevinem Scott MacMichaelem (g, bvoc) se zase stali bohužel kapelou jednoho (úspěšného) alba, které se jmenovalo „Broadcast“ (1986, hit „I Just Died In Your Arms“, dále např. „One For The Mockingbird“, „I´ve Been In Love Before“, „Sahara“, „Life In A Dangerous Time“), ale bylo výborné. Sound? Trošku jako U2. Později měli ještě menší hit „(Between A) Rock A Hard Place“ na LP „The Scattering“ (1989, dále např. „The Scattering“, „Tip Of Your Tongue“, „Reach For The Sky“).

Skotští Aztec Camera vedení písničkářem Roddy Framem, předváděli jakousi uhlazenou new wave s využitím akustické kytary. Zahájili singly „Just Like Gold“, „Mattress Of Wire“ (oba 1981), debutovali albem „Hight Land High Rain“ (1983, hit Oblivious“, dále např. „Walk Out To Winter“, „We Could Send Letters“, „The Bugle Sounds Again“), přičemž nejúspěšnější deskou byla „Love“ (1987, hit „Somewhere In My Heart“, dále např. „Working In A Goldmine“, „How Men Are“. „Killermont Street“). Hm, chabota. No, řekněme, že pak se jim vcelku povedlo LP „Stray“ (1990, hit Good Morning Britain“ s hostujícím Mickem Jonesem z Big Audio Dynamite a The Clash, dále např. „The Crying Scene“, „Get Outta London“, „Over My Head“, „The Gentle Kind“, „Stray“). S AC byli přes klávesistu Malcolma Rosse propojeni taktéž průměrní Orange Juice. Pocházeli z Glasgowa, a zpíval u nich jistý Edwyn Collins, který se později prosadil samostatně jako rockový písničkář. Hudba Orange Juice? Kus Bowieho, kus nové vlny á la Talking Heads, kus jako-latiny, kus diska. Není to můj šálek kafe, navíc ani kafe nepiju. Tak snad jen pár songů OJ, které v první polovině 80.letech vešly ve známost – „Falling And Laughing“, „L.O.V.E. Love“, „Felicity“, „Rip It Up“, „A Million Pleading Faces“, „Turn Away“, „Flesh Of My Flesh“. Z LP „pomerančového džusu“ kritici vychvalují „Rip It Up“ (1982).

Typickým soundem nové vlny – tj. zvonivými kytarami, chemickým zvukem synťáků a výraznými elektrickými bicími – se prezentovala také skotská parta Big Country. A protože byla ze severu, občas do své muziky nechala vplout nějaký ten skotský lidový motiv. Hrála ve složení Stuart Adamson (voc, g, ex-Skids), Bruce Watson (g), Tony Butler (bg) a Mark Brzezicki (ds). Debutovala výborným albem „Crossing“ (1983, hit „In A Big Country“, dále např. skladby „Fields Of Fire“, „Chance“, „Harvest Home“, „The Storm“), poté natočila EP s písní „Wonderland“. Následovala dvě slušná LP „Steeltown“ (1984, např. „East Of Eden“, „Where The Rose Is Sown“, „Flame Of The West“, „Rain Dance“) a „The Seer“ (1986, hit „Look Away“, dále např. songy „One Great Thing“, „The Teacher“, „The Seer“). V roce 1988 měla ještě hit „King Of Emotion“, ale v následujích letech, ač stále působila, se tak nějak vytratila z povědomí…

Z Glasgowa pocházela vcelku slušná new-wave-soul-pop-rocková skupina Deacon Blue, vedená zpěvákem a multiinstrumentalistou Ricky Rossem, příčemž pro sound byl výrazný i druhý „soulový“ vokál zpěvačky Lorraine McIntosh. Celé to znělo jako kdybyste smíchali Simple Minds, B-52´s a R.E.M.. Zkuste alba „Raintown“ (1987, např. „Dignity“, „Loaded“, „When Will You /Make My Telephone Ring/“, „Chocolate Girl“, „Raintown“) a „When The World Knows Your Name“ (1989, hit „Real Gone Kid“, dále např. „Wages Day“, „Your Constant Heart“ „This Changing Light“„Orphans“). Možná bych připomněl i dvě LP z nineties: „Fellow Hoodlums“ (1991, např. „Your Swaying Arms“, „The Wildness“, „Closing Time“) a „Whatever You Say, Say Nothing“ (1993, např. „Your Town“, „Bethlehem´s Gate“, „Fall So Freely Down“, „Will We Be Lovers“). Velšská novoromantická parta Freur je známa ze dvou důvodů – za prvé v ní působili Karl Hyde a Rick Smith, duše pozdějších Underworld. A za druhé svým albem „Doot-Doot“ (1983, např. „Doot-Doot“, „Runaway“, „Matters Of The Heart“, „Riders In The Night“). Nebylo to špatné, jen tak trochu s křížkem po funuse.

 Liverpoolští elektro-funk-popaři Frankie Goes To Hollywood měli velmi dobrý rok 1984. Tehdy vydali tři vítězné singly „Relax“, „Two Tribes“, „The Power Of Love“ a v čele s nimi nakrútili kvalitní album „Welcome To The Pleasuredome“ (1984, dále např. „Welcome To The Pleasuredome“ plus cover „Born To Run“, pův. od Bruce Springsteena). Dost dobrý nápady. A řeknu vám, kdybyste si u takové „The Power Of Love“ domysleli místo Hollyho Johnsona za mikrofonem Grega Lakea, zní to jak staří krimsni. Dva roky poté přišla ještě deska „Liverpool“ (1986, hit „Rage Hard“ dále např. „Warriors Of The Wasteland“, „Kill The Pain“, „Watching The Wildlife“). Dál už ovšem následovaly jen soudy a rozpad. A bony a klid. I The Icicle Works pocházeli z Liverpoolu – zkuste alba „The Icicle Works“ (1984, např. „Whisper To A Scream – Birds Fly“, „Love Is A Wonderful Color“, „Nirvana“) a „If You Want To Defeat Your Enemy Sing His Song“ (1987, např. „Evangeline“, „Up Here In The North Of England“, „Understanding Jane“, „Who Do You Want For Your Love?“).

Zajímavému a nápaditému napůl syntezátorovému (model Roxy Music), napůl kytarovému pop-rocku se zpočátku věnovali také z Londýna pocházející Talk Talk. Hráli v sestavě Mark Hollis (voc, g, ks), Lee Harris (ds) a Paul Webb (bg), přičemž důležitým (a stálým) spolupracovníkem byl i producent a klávesista Tim Friese-Greene. Později, ve druhé polovině osmé dekády se trio (kvarteto) posunulo více do ambientních a minimalistických poloh. Během eighties bodovalo se singlem „Today“ a hlavně s alby „It´s My Life“ (1984, hit „It´s My Life“, dále např.„Such A Shame“, „Tomorrow Started“, „Renée“), nejlepším „The Colour Of Spring“ (1986, hit „Life´s What You Make It“, dále např. „Living In Another World“, „I Don´t Believe You“, „Happiness Is Easy“, „Give It Up“) a ambientním „Spirit Of Eden“ (1988, např. „Eden“, „Desire“, „I Believe In You“, „Inheritance“). Na konci dekády se chytil i remix skladby „It´s My Life“. Pro vytvoření celkového obrázku o TT není špatné sehnat si nějakou best-ofku, třeba tu z roku 1990, která vyšla pod názvem „Natural History“. Ale hned poté a zároveň vlastně těsně před rozpadem vznikla výborná deska „Laughing Stock“ (1991, např. „Ascension Day“, „After The Flood“, „New Grass“, „Runeii“). Resumé - Talk Talk rozhodně ano.

Průnikem nové vlny, funku a diska se prezentovala i skupina Level 42 z Isle Of Wight, vedená zpěvákem a zejména vynikajícím baskytaristou Markem Kingem. Hudba? Zpočátku hodně vymakaný elektro-funk s bravurním Kingovým slapem, později už jen lepší diskoška. Kapela uspěla s hity a songy  „Love Meeting Love“, „Love Games“, „Starchild“,  „Hot Water“, „The Chant Has Begun“, „Something About You“, „A Physical Presence“, „Leaving Me Now“, „Lessons In Love“, „Running In The Family“, „It´s Over“ či „Heaven In My Hands“ nebo „Garanteed“. Z alb jmenujme např. „Level 42“ (1981), „World Machine“ (1985), „A Physical Presence“ (1985, live) a „Running In The Family“ (1987).

Vcelku příjemný latino-jazz-disco-funk zněl z nahrávek ondýnské skupiny Shakatak, kterou vedl klávesista Bill Sharpe. Výrazné piano, slapová basa, atmosféra tropického baru. Kapele se dařilo zejména v první polovině 80. let, kdy zněly z éteru jejich skladby „Feels Like The Right Time“, „Brazilian Down“, „Living In The U.K.“, „Lumiere“,  „Easier Said Than Done“ „Night Birds“, „Rio Nights“, „Bitch To The Boys“, „Invitations“, „Don´t Say That Again“, „Sanur“, „Down On The Street“, „Hypnotised“, „Lady (To Billie Holiday)“. Za nejlepší alba jsou považována „Drivin´Hard“ (1981), „Night Birds“ (1982) a „Down On The Street“ (1984). K tanci super – mám pocit, že to někteří DJs pouštěj dodneška. Sic nablýskaný, ale dosti bezkrevný bílý novovlnný disko-funk se smyčci a mírně politickými a sociálními texty hráli okvádrovaní hoši z Brixtonu, zvaní Blow Monkeys. Vedl je zpěvák Dr. Robert, jenž se snažil svým voicem okatě napodobovat Marka Bolana. Známé jsou věci jako např. „Digging Your Scene“, „It Doesn´t Have To Be This Way“, mě od nich baví jiné dvě - „Atomic Lullaby“ a „He´s Shredding Fruit“. Ovšem jako jediný.

Se syntetickými zvuky experimentovali zase Thompson Twins, působící v Londýně. V průběhu let se zaměřili na výrobu jednoduché popové taneční nové vlny (hity „She´s In Love With Mystery“, „In The Name Of Love“, „Love On Your Side“, „We Are Detective“, „Hold Me Now“ atd.). Mezi námi - nuda na usnutí. Angličtí Dead Or Alive alespoň vypadali hrozivě, nicméně předváděli typickou novovlnnou, nehrozivou synth-popinu podporovanou takovými těmi dusavými elektronickými bicími s častými breaky a slapovou baskytarou. V roce 1984 debutovali albem „Sophisticated Boom Boom“ (hit „That´s The Way“, dále např. „What I Want“, „I´d Do Anything“), v pětaosmdesátém následovala nejúspěšnější deska „Youthquake“ (1985, hity „You Spin Me Round“, „Lover Come Back To Me“, „My Heart Goes Bang“). Později měli ještě disco-hit „Brand New Lover“. Velmi dobře prodávaná záležitost, kterou ovšem rockeři také znuděně odzívnou. A ani nad londýnskými Johnny Hates Jazz nebudou zrovna jásat - elektrochemický disco-funk někde mezi Alanem Parsonsem, „depešáky“ a Michaelem Jacksonem, to zrovna nebývá jejich oblíbená značka piva. Pro úplnost dodám snad jen jednu desku - „Turn Back The Clock“ (1987, hit „Shattered Dreams“, dále např. „Turn Back The Clock“, „I Don´t Want To Be A Hero“, „Heart Of Gold“).

Teď poněkud geograficky uhnu, ale následující trojka se mezi tyto nepříliš zajímavé syntily vcelku hodí. Říkala si a-ha a vyvrhla ji země fjordů, skal a říček, tedy Norsko. Fakt, že si to klidně mohla odpustit, ponechme stranou – prostě jsme ji tu měli a šmytec. Skupina se prezentovala ve trojici Morten Harket (voc), Magne Furuholmen (ks, voc) a Pal (Paul) Waaktaar (g, bg, voc) a chytla se průměrnými deskami „Hunting High And Low“ (1985, hity „Take On Me“, „The Sun Always Shines On T.V.“, „Hunting High And Low“) a „Scoundrel Days“ (1986, např. „Cry Wolf“, „I´ve Been Losing You“, „Scoundrel Days“). V osmaosmdesátém měla úspěch s písní „The Living Daylight“  k tehdejší bondovce plus pop-rockovým ploužákem „Stay On These Roads“, ale ono podkladové LP bylo prachmizerné a posluchači si konečně začali uvědomovat, že je to tedy až zas tak moc nebere. O dva roky později natočila skupina v rámci svých možností své doposud nejlepší album „East Of The Sun, West Of The Moon“ (1990, cover-hit „Crying in The Rain“, pův. interpretovaný The Everly Brothers, dále např. „I Call Your Name“, „Early Morning“, „Waiting For Her“, „Slender Frame“, „Cold River“), jenže po něm už o ní pomalu přestával být zájem. Na silně komerční strunu drnkala i nederlandí skupina (no, v podstatě duo) Ten Sharp a to zejména svým výliskem „Under The Water-Line“ (1991, hit  „You“, dále např. „When The Snow Falls“, „When The Spirit Slips Away“, „Rich Man“). Nesympaticky exaltovaný vokál a velmi velmi nudný hudební podklad. 

Pojďme se vrátit do Britanie.

Průměrné duo Naked Eyes z Bristolu se prosadilo v roce 1983 synth-verzí písně „Always Something There To Remind Me“, dávným to songem z dílny Bacharach-David. V podobném „chemickém“ duchu pak skládalo i svoje kousky, ale prosadil se jen singl „Promises Promises“. No, řekněme, že když Naked Eyes novoromanticky „přitemnili“ občas to znělo i zajímavě – uvedl bych třeba skladby „Emotion In Motion“, „Flag Of Convenience“, „Eyes Of A Child“ a „No Flowers Please“. Elektronické Beloved vedl John Marsh (voc, g, synth), prosadili se až v roce 1993 s deskou „Conscience“ (hit „Sweet Harmony“, dále např. „Spirit“, „Outerspace Girl“).

Velmi oblíbené bylo ve druhé polovině eighties i gay-tuc-tuc duo Pet Shop Boys, které tvořili Neil Tennant (voc) a Chris Lowe (ks). Přestože mělo občas zajímavé texty (sarkasmy, černý humor, nadhled) a slušné melodické linky, jednalo se o úplně normální disco. Prostě taková britská lepší obdoba Village People, až na to, že PSB nepoužívali kostýmy a vystačili si ve dvojici. Navíc Tennant zpíval takovým tím nesympatickým jožo-rážovským štýlom. Velice přeceněnovaná záležitost, jako ostatně většina popíků z eighties. Jenom tehdy a v tomto laciném provedení se totiž mohly stát hity jejich songy „West And Girls“, „Opportunities (Let´s Makes Lots Of Money)“, „Suburbia“, „It´s A Sin“, „Rent“, „It Couldn´t Happen Here“, „Always On My Mind“, „Domino Dancing“, „Heart“, „Left To My Own Devices“, „It´s Alright“, „So Hard“, „Being Boring“, „This Must Be The Place I Waited Years To Leave“ a cover „Where The Street Have No Name (Can´t Take My Eyes Off You)“, původně od U2. Z té doby se jejich fandům líbila LP „Actually“ (1987) a „Behavior“ (1990). Později, v 90. letech vystřelili „hoši z muckárny“ další diskotékový majstrštyk, cover s názvem „Go West“, původně od Village People či songy jako „Dreaming Of The Queen“ a „To Speak Is A Sin“ z úspěšného alba „Very“ (1993). Velmi temně – až na výjimky - znělo album „Bilingual“ (1996, např. „Discoteca“, „Single“, „Up Against It“, „Metamorphosis“, „A Red Letter Day“).

Do britské gay scény patří i synth-disco zvané Bronski Beat v čele se zpěvákem Jimmy Somervillem. Působilo v letech 1983-85 a mělo hity „Smalltown Boy“, „Why?“ a „Love And Money“. Fistulí zpívající a levicově založený Skot Somerville po rozpadu BB založil duo Communards (hit „Don´t Leave Me This Way“) a po něm se věnoval samostatné kariéře (hit „To Love Somebody“).

Nyní opustme diskoborce a pojďme se hnout někam trochu jinam, i když ve Skotsku ještě zůstaneme.

Slušnou reputaci měla ve své době skupina Del Amitri, pocházející z Glasgowa a vedená zpěvákem a baskytaristou Justinem Curriem. Prezentovala se kytarovým folk-blues rockem, přičemž debutovala s velmi dobrým albem „Waking Hours“ (1989, hit „Nothing Ever Happens“, dále např. „Kiss This Thing Goodbye“, „Opposite View“, „Move Away Jimmy Blue“, „Stone Cold Sober“). Následovalo další „Change Everything“ (1992, např. hit „Always The Last To Know“, dále např. „Surface Of The Moon“, „Behind The Fool“) a v roce 1995 měla kapela ještě hit „Roll To Me“. Přesto si nějakou výraznější slávu nevydobyla.  V pětadevadesátém naopak edinburský zpěvák a skladatel Finley Quaye začínal – nazpíval song „Finley´s Rainbow“ na album elektronického maníka, co si říkal A Guy Called Gerald. O dva roky později pak sám Quaye velmi zabodoval deskou „Maverick A Strike“ (1997, hit „Sunday Shining“ – cover, pův. Bob Marley, dále např. „It´s Great When We´re Together“, „Ultra Stimulation“, „Ride On And Turn The People On“, „Your Love Gets Sweeter“, „I Need A Lover“). Jednalo se o kombinaci reggae, dubu, afro-popu a elektroniky, což se v té době líbilo, navíc Finley měl velmi „marleyovský“ vokál.

Naopak, je mi celkem záhadou, co stojí za úspěchem další glasgowské formace Texas, kterou vedl baskytarista Johnny McElhone – jedná se o vcelku všední, novovlnně podané soul-folk-country-bluesové písničky, ničím se nevymykající z běžné produkce. Že by tím hlavním důvodem byla pohledná tvářička zpěvačky Sharleen Spiteri? Či zde působí kouzlo carole-kingovské skladatelské obyčejnosti? Fakt nevím. Rozhodně kapela zaujala už ve svých počátcích, když na albovém debutu „Southside“ bodoval hit „I Don´t Want A Lover“ (1989, dále např. „Prayer For You“, „Everyday Now“, „Thrill Has Gone“). Dvojka „Mothers Heaven“ se již prodávala mnohem méně, ač mi připadá lepší debutu (1991, např. „Why Believe In You“, „This Will All Be Mine“, „Mothers Heaven“, „Beliefs“, „In My Heart“). Ty největší úspěchy Texasu přišly až ve druhé polovině deváté dekády s deskami „White On Blonde“ (1996, hity „Say What You Want“, „Black Eyed Boy“, dále např. písně „Drawing Crazy Patterns“, „Halo“, „Put Your Arms Around Me“, „White On Blonde“) a hodně vlezlou „The Hush“ (1998, hity „In Our Lifetime“, „Summer Son“, dále např. songy „When We Are Together“, „Saint“). Skotsko-anglická kapela založená v Londýně Fairground Attraction, kterou vedla zpěvačka a kytaristka Eddi Reader, se stala skupinou jednoho alba. Hrála cosi jako pop-jazz-rock s prvky folku a country. Ono album se jmenovalo „The First Of A Million Kisses“ (1988, hit „Perfect“, dále např. „Find My Love“, „A Smile In A Whisper“, „Clare“). Eddi se později osamostatnila a vrhla se na solovou dráhu.

A teď ještě jednou za popem do Irska, tentokrát Severního. Divine Comedy vedl zpěvák a skladatel Neil Hannon. Jednalo se o jakýsi divný, gainsbourgovský pop rock s občasným bombastickým zvukem filmového big bandu 60. let. Takového toho, který doprovázel bondovky nebo Toma Jonese či Scotta Walkera a který vymyslel Phil Spector. „Božská komedie“ o sobě dala vědět v roce 1993 singlem „Lucy“, pak se moc neujalo dobré album „Promenade“ (1994, např. „The Summerhouse“, „Tonight We Fly“). A tak nejlepšími léty byla pro skupinu 2. polovina 90. let, kdy bodovala s alby „Casanova“ (1996, songy „Something For The Weekend“, „The Frog Princess“, „Becoming More Like Alfie“, „Songs Of Love“, „When The Lights Go Out All Over Europe“. „Lucy“), „A Short Album About Love“ (1997, třeba „Everybody Knows /Except You/“, „Timewatching“, „In Pursuit Of Happiness“, „Someone“, „Motorway To Damascus“) a nejlepším výliskem, deskou „Fin De Siecle“ (1998, např. „Generation Sex“, „National Express“, „The Certainty Of Chance“, „Thrillseeker“, „Commuter Love“, „Sweden“). Dobré je ale obstarat si nějakou best-ofku, nejlépe tu s názvem „A Secret History“ (1999), kde většinu z uvedených songů uslyšíte.

A nyní na sever.

Opravdovou pop-rockovou bombou se stala na přelomu 80. a 90. let švédská skupina Roxette, kterou tvořili Marie Fredriksson (voc, g), Per Gessle (g, voc) plus doprovodní muzikanti - z těch stálejších to byli Per „Pelle“ Alsing (ds), Anders Herrlin (bg) a Jonas Isacsson (g). Prvním úspěšnějším domácím singlem byla víceméně tuctová skladba „Neverending Love (1986). Jenže poté se začal projevovat Gessleho skladatelský um, a Mariin pěvecký drive. Hudebně se pohybovali někde mezi Bryanem Adamsem, Tomem Pettym, Cher a krajany ze slavné skupiny ABBA. Na rozdíl od načinčaných paniček Agnethy a Frídy však Maria vzhledově připomínala spíše odbarvenou Trinity z Matrixu. Ostře řezané rysy, platina ve vlasech, oděna v černou kůži, na pohled prostě drsňačka jak má být. Na poslech sice těžko, nicméně vizuálně to zabralo, a Roxette svými melodickými chytlavými songy válcovali hitparády po celém světě. Dokonce dobyli i USA, což se třeba ne až tak zdařilo právě čtveřici ABBA. Ta ale zase neměla nákop v podobě soundtracku k hollywoodskému trháku – což Roxette měli: kus „It Must Have Been Love“ zazněl ve filmu „Pretty Woman“ (1989).

Každopádně na celém světě nebylo tehdy úniku před písničkami jako „The Look“, „Dressed For Success“, „Listen To Your Heart“, „Dangerous“, „Cry“, „Half A Woman, Half A Shadow“, „It Must Have Been Love“, „(I Could Never) Give You Up“, „Fading Like A Flower (Every Time You Leave)“, „Spending My Time“, „Joyride“, „Watercolours In The Rain“, „Church Of Your Heart“, „/Do You Get/ Excited?“, „Hotblooded“, „How Do You Do!“, „Queen Of Rain“, „Almost Unreal“, „Sleeping In My Car“, „Run To You“, „Fireworks“. Proto coby album doporučuji nějaký výběr, nejspíš „Don´t Bore Us – Get To The Chorus Roxette“ (1995). Nejvíce hitparádového matroše ale pocházelo z desek „Look Sharp!“ (1988) a „Joyride“ (1991). Móda Roxette však v polovině nineties pominula a dvojice se na čas rozešla, aby se na konci nineties zase dala dohromady. Posledním hitem Roxette před milleniem byl song „Wish I Could Fly“ (1999).

O pár let později než Roxette si z hokejové země vyšla za úspěchy další pop-rocková partička, říkající si The Cardigans. Kapelu vedli bývalí hardcore-metalisti (sic!), mladíci Peter Svensson (g) a Magnus Sveningsson (bg), za mikrofonem pak stála blonďatá teenagerka Nina Persson, kterážto vynikala pubertálně sexuálním, krystalicky čistým hláskem. Formace jela těžce v retru – čerpala zejména z 60. let (pop, beat, swing, jazz) se zvláštní obsesí, týkající se Black Sabbath. Vše obalené do moderního, občas až trip-popového kabátu. Průlom nastal v roce 1995, kdy vyšla deska „Life“ (1995) obsahující hity „Carnival“, „Sick And Tired“, „Rise And Shine“ a kouzelnou coververzi „Sabbath Bloody Sabbath“. Na Life pak navázali alby „First Band On The Moon“ (1996, hity „Lovefool“, „Been It“, dále např. „Your New Cuckoo“, „Losers“, „Step On Me“, „Great Divide“ plus opět sabbaťárna „Iron Man“) a výborným „Grand Tursimo“ (1998, hity „My Favorite Game“, „Erase/Rewind“, dále např. „Paralyzed“, „Explode“, „Do You Believe“, „Starter“, „Marvel Hill“). V roce 1999 měli společný hit s „tygrem z Walesu“, zpěvákem Tomem Jonesemtalking-headovském coveru „Burning Down The House“.

Pokud zůstaneme na kontinentě, pojďmež doplouti k pobřeží Beneluxu. Krásná Holanďanka Candy Dulfer se nevyjadřovala zpěvem, neb měla v ústech zaražen saxofon. Zdá se ale, že ji to ani příliš nevadilo. Coby teenagerka se dala do holportu s „eurytmikem“ Dave Stewartem a vznikl hit „Lily Was Here“ (1989). O rok později natočila první, převážně instrumentální album „Saxuality“ (1990, např. „Heavenly City“, „Saxuality“, „Pee Wee“, „Jazzid“). O tři roky vyšla deska „Sax-A-Go-Go“ (1993, „Mister Marvin“, „Pick Up The Pieces“). V roce 1997 měla hit v songu „For The Love Of You“. Celé to byla taková komerční zpopovaná fusion music – jazz-rock-funk-acid jazz atd. 

A nyní za oceány.

Když si položíme otázku, co známe z rocku & popu muziky kontinentu Austrálie, automaticky nám naskočí přistěhovalci Bee Gees a AC/DC, někoho napadnou Olivia Newton-John, Kylie Minogue nebo Nick Cave, a možná nám naskočí ještě Dead Can Dance, Midnight Oil a INXS. Poslední zmíněná jména se vyloženě týkají 80. let, přičemž naší pop-rockové oblasti dvě poslední. A protože MO jsou řazeni spíše do alternativního rocku, zbývají nám INXS

Ale ještě před INXS měla Austrálie dvě úspěšné kapely na pomezí rocku a popu a vyskytující se v eighties. Služebně starší byla parta Air Supply, kterou vedli zpěvák, kytarista a skladatel Graham Russell a zpěvák Russell Hitchcock, majitel vysokého pronikavého hlasu. Jednalo se víceméně o soft rock, jakýsi dozvuk toho, co se v této oblasti dělalo v sedmdesátkách. Sladké, furt se tam jen fallingovalo in love. Kapele se začalo dařit až v roce 1980, kdy vydala páté album „Lost In Love“ (hity „Lost In Love“, „All Out Of Love“, „Every Woman In The World“ dále např. „I Can´t Get Excited“, „Having Your Near Me“), které bylo v USA posypáno platinou. I další deska „The One That You Love“ dosáhla na platinu (1981, hity „The One That You Love“, „Here I Am“, dále např. „Sweet Dreams“, „Don´t Turn Me Away“, „I Want To Give It All“), stejně jako „Now And Forever“ (1982, hit „Even The Nights Are Better“, dále např. „Two Less Lonely People In The World“, „Young Love“, „She Never Heard Me Call“). Tou druhou byla formace Men At Work, hrající pop-rock ovlivněný reggae, novou vlnou a disco, s občas kritickými texty. Vedl jí zpěvák, kytarista a skladatel Colin Hay. Uvedla se veleúspěšným albem „Business As Usual“ (1982 s hity „Who Can It Be Now?“, „Down Under“, dále např. „Be Good Johnny“, „Down By The Sea“, „Touching The Untouchables“), později ještě natočila desku „Cargo“ (1983, hity „Overkill“, „Dr. Heckyll & Mr. Jive“ dále např. „It´s A Mistake“, „No Sign Of Yersterday“). Poté o ní přestal být zájem; typicky průměrná, nevtíravá kapela - jako stvořená pro osmdesátky.

Ze australského Sydney vyrazili do světa INXS v čele s bratry Farrissovými (Tim – g, Andrew – ks, g, Jon – ds) a sexy vyzerajúcím zpěvákem Michaelem Hutchencem. Dalšími členy byli ještě Garry Gary Beers (bg) a Kirk Pengilly (g, sax, bvoc). Předváděli novovlnný kytarový rock s prvky funku a britského šedesátkového rhythm&blues. První hity měli v Austrálii už na počátku 80. let - jednalo se o písničky „Just Keep Walking“, „The One Thing“ a „Don´t Change“. V USA zabodovali až třetím (průměrným) a čtvrtým (lepším) elpím: „The Swing“ (1984, hit „Original Sin“, dále např. „I Send A Message“, „The Swing“) a „Listen Like Thieves“ (1985, hit „What You Need“, dále ještě „Listen Like Thieves“, „This Time“, „Kiss The Dirt“, „Red Red Sun“) a pak už se to s nimi vezlo – nahoru. Mohla za to MTV, která se zamilovala do Hutchenceho morrisonovského zjevu a s vysokou frekvencí zařazovala jejich klipy do vysílání. Samozřejmě se také hojně prodávala alba „Kick“ (1987, hity „Need You Tonight“ a „Never Tear Us Apart“, dále ještě např. „Devil Inside“, „New Sensation“, „Mystify“, „The Loved One“) a „X“ (1990, hity „Suicide Blonde“, „Disappear“, dále ještě „Bitter Tears“, „By My Side“, „The Stairs“, „Hear The Sound“).

V roce 1992 vyšlo další solidní album „Welcome To Wherever You Are“ (hit „Heaven Sent“, dále např. „Not Enough Time“, „Beautiful Girl“, „Taste It“, „All Around“, „Questions“), ale pak už hitů a slávy pomalu ubývalo, a to i přestože INXS dostali přezdívku „australští U2“. Následná alba měla sice svojí kvalitu, ale do konce dekády se chytly už jen songy „The Gift“ z tvrdší desky „Full Moon, Dirty Hearts“ (1993, dále např. „Time“, „Please /You Got That…/“, „Days Of Rust“, „The Messenger“) a „Elegantly Wasted“ z platně „Elegantly Wasted“ (1997, dále např. „Everything“, „Girl On Fire“, „We Are Thrown Together“, „Don´t Lose Your Head“, „Show Me /Cherry Baby/“). Michael Hutchence, který se mezitím stal idolem žen všech generací, si zahrál si v několika filmech (např. „Dogs In Space“, 1986, „Frankenstein Unbound“, 1990). V roce 1997 ovšem při sexuálních hrátkách omylem spáchal sebevraždu. Dva roky po jeho smrti vyšla jeho sólová deska „Michael Hutchence“, kterou natáčel v letech 1995-97 (např. „Let Me Show You“, „Possibilities“, „A Straight Line“, „She Flirts For England“). Pozn: kapela INXS se objevila v roce 1988 - tedy ještě za totáče - v Praze, kde natáčela klip k písni „Never Tear Us Apart“.

Další skupinu mohu vřele doporučit - australsko-novozélandští Crowded House vyrazili na steč s klidným a velice příjemným pop-folk-rockem, jemuž vévodil „harrisonovský“ vokál Neila Finna (voc, g, ks). Dalšími důležitými členy byli ještě Nick Seymour (bg, bvoc), Paul Hester (ds, ks, bvoc) a později ještě Mark Hart (ks, g, mand, bvoc). Zkuste alba „Crowded House“ (1986, např. „Don´t Dream It´s Over“, „Something So Strong“, „World Where You Live“, „Mean To Me“, „Hole In The River“), „Temple Of Low Men“ (1988, songy „Better Be Home Soon“, „Into Temptation“, „When You Come“, „In The Lowlands“, „Kill Eye“), „Woodface“ (1991, „Chocolate Cake“, „Weather With You“, „Fall At Your Feet“, „She Goes On“, „Four Seasons“ In One Day“, „It´s Only Natural“), „Together Alone“ (1994, např. „Distant Sun“, „Locked Out“, „Fingers Of Love“, „Private Universe“, „In My Command“, „Nails In My Feet“, „Black And White Boy“) či kompilačku „Recurring Dream“ (1996, „Everything Is Good For You“, „Instinct“, „Not The Girl You Think You Are“). Úžasný záležitosti – škoda, že se kapela následně rozešla. Zpěvák a skladatel CH Neil Finn následně natočil svoji sólovku, která samozřejmě byla – jak jinak – výborná. Dostala název „Try Whistling This“ a lehce se nesla v beatlesovsky psychedelickém oparu (1998, např. „She Will Have Her Way“, „Last One Standing“, „King Tide“, „Try Whistling This“, „Loose Tongue“).

Někdy v polovině devadesátek v Londýně působila sympatická australská zpěvačka a herečka Natalie Imbruglia. Prvně se proslavila už v první polovině dekády coby jedna z postav populárního australského TV-seriálu „Neighbours“. Hudebně se prezentovala podobným (možná trochu jemnějším) soundem jako třeba Alanis Morissette. V roce 1997 Natálii vyšlo pěkné a velmi dobře prodávané album „Left Of The Middle“, které obsahovalo velký hit „Torn“ a další dobré písničky „Big Mistake“, „One More Addiction“, „Don´t You Think?“, „Intuition“ a „Wishing I Was There“. V roce 1999 nazpívala píseň „Identify“ do soundtracku k filmu „Stigmata“. Singapurská houslistka Vanessa Mae se vynořila ve světě popu někdy v první polovině 90.let. Tato ekvilibristická violína se proslavila efektními adaptacemi skladeb klasické hudby (většinou „bachařina“), eventuelně skladbami moderního komponisty Mike Batta, které v aranžmá podkládala rockovou nebo taneční elektro-rytmikou. Proslavilo ji album „Violin Player“ (1995, hity „Toccata And Fugue In D Minor“, „Classical Gas“, dále „Contradanza“, „Tequila Mockingbird“, „City Theme“, „Red Hot“), a jestli chcete, pusťte si i „Storm“ (1998, hity „Storm“, „I´m A-Doun For Lack O´Johnny“, „I Feel Love“ dále např. „Bach Street Prelude“ a cover „Hocus Pocus“ pův. od Focus). Kýčovité a velmi profesionální – to je devizou každého úspěšného interpreta populární hudby.

I sedněmež v letoun a dopravme se přes Pacifik linkou Singapure – Los Angeles přímo do slunné Kalifornie.

Ve stejné době, kdy Tre kronor vyslali do světa Cardigans, vystřelila Kalifornie na hvězdnou galaxii kapelu No Doubt se zpěvačkou Gwen Stefani, vedoucím, baskytaristou Tony Kanalem a kytaristou Tomem Dumontem. Stalo se tak díky třetímu albu „Tragic Kingdom“ a zejména hitům „Just A Girl“ a „Don´t Speak“ (1995, dále ještě „Spiderwebs“, „Excuse Me Mr.“, „Tragic Kingdom“, „Sunday Morning“). No Doubt existovali zhruba od roku 1988 a před onou slavnou deskou už vydali dvě průměrná LP. Jednalo se o punkově hraný pop-rock s krapítkem reggae a ska. Stefani také nějaký čas hrála roli určitého sexuálního symbolu. Na úplném konci 90. let natočili No Doubt další album „Return Of Saturn“, které vyšlo až v roce millenia (hity „Ex-Girlfriend“, „Simple Kind Of Life“, dále např. „Bathwater“, „Six Feet Under“, „Artificial Sweetener“).

Melodičností měli blízko k Cheap Trick a Bon Jovi pop-rockoví The Rembrandts, takto dvojka (Phil Solem a Danny Wilde) z kalifornské megapole LA. Prvně o sobě dali vědět singlem „Just The Way It Is, Baby“(1990). Pak vydali dvě alba, ale na rozdíl od výše jmenovaných part moc úspěšní nebyli, byť LP „Untitled“ je opravdu slušné (1992, např. „Johnny Have You Seen Her?“, „Rollin´ Down The Hill“, „Maybe Tomorrow“, „Chase The Clouds Away“, „In The Back Of Your Mind“). Přesto od nich znáte hit „I´ll Be There For You“, který se stal znělkou TV-seriálu Friends a pocházel z jejich třetího LP vtipně nazvaného „LP“ (1995, dále např. „This House Is Not A Home“, „Drowning In Your Tears“, „Comin´ Home“, „Easy To Forget“, „Don´t Hide Your Love“). Následně se duo na několik let rozešlo. V šestadevadesátém roce natočila svůj debut a zároveň koncovku losangelseká parta Kara´s Flowers, v níž měli hlavní slovo Adam Levine (g, voc) a Jesse Carmichael (g, voc). Jmenovalo se „The Four World“ a skupina se na něm nechala zřetelně inspirovat beatovou érou sixties a brit-popem let devadesátých (1996, např. „Soap Disco“, „Future Kid“, „Myself“, „Loving The Small Time“, „Sleepy Windbreaker“, „Never Saga“). A že ji neznáte? Ani není divu - ona se totiž proslavila až po roce millenia pod názvem Maroon 5. Svým způsobem by se sem možná vešel i exaltovaný zpěvák a skladatel . On sice často vytvářel filmovou hudbu, přesto v roce 1996 natočil album „I Am“ (hit „Strange World“, dále např. „I Think It´s Time“, „Don´t Walk Away“, „Endless Blue“), lehčí bigbítek s mírným náběhem podobat se U2 či Smiths.

Z pouští Arizony pocházela kapela Gin Blossoms, stojící na kytaristech a skladatelích Dougu Hopkinsovi a Jesse Valenzuelovi plus zpěvákovi Robinu Wilsonovi. Hrála vcelku našlapaný, elegantní, melodický bigbít. V roce 1992 se jí povedl majstrštyk v podobě mnohaplatinového alba „New Miserable Experience“ (hity „Hey Jealousy“, „Found Out About You“, dále např. „Lost Horizons“, „Until I Fall Away“, „Allison Road“, „Mrs. Rita“). Těsně po nahrání desky byl ovšem vyhozen Hopkins (jako důvod bylo uváděno opilství), což se projevilo negativně na jeho psychice a v roce 1993 spáchal sebevraždu. Na postu kytary Hopkinse nahradil Scott „Scotty“ Johnson. Skupina v roce 1995 zabodovala singlem „Till I Hear It From You“ k filmu „Empire Records“ a rok na to natočila ještě jedno komerčně úspěšné album „Congratulations… I´m Sorry“ (1996, hit „Follow You Down“, dále např. „Day Job“, „As Long As It Matters“, „Not Only Numb“, „Competition Smile“). Poté již o ní zájem poklesl.

Občas tvrdší rock (řekněme post-grunge), občas pop rock (á la paisley underground) předváděla skupina Matchbox Twenty, kterou vedl zpěvák a skladatel Rob Thomas. A snad že skupina pocházela z Georgie (Atlanta), možná se vědomě (ale možná taky nevědomky) snažil vokálně stylizovat do zpěváka Michaela Stipeho z krajanských R.E.M. A jelikož se tomu tak dělo v době velké slávy bandu z blízkých Athens, přineslo to Matchbox Twenty multiplatinové prodeje jejich alb (mezi ty vlivy bych ale ještě přimontoval i Adama Duritze z Counting Crows nebo klasika Van Morrisona). Takže je možné konstatovat, že to byl slušný, byť komerční bigbít. Ta platina se sypala zejména na debut „Yourself Or Someone Like You (1996, hity „Push“, „3 A.M.“, dále např. „Real World“, „Back 2 Good“, „Long Day“, „Damn“). V letech 1998-99 začala kapela nahrávat další songy, které se pak objevili na albu „Mad Season“ (hity „Bent“, „If You´re Gone“, dále např. „Mad Season“, „Crutch“, „Agry“), které vyšlo v roce millenia. Zpěvák Rob Thomas mezitím co host vypomohl songem „Smooth“ (1999) na úspěšném Santanově albu „Supernatural“.

Floridská skupina Sister Hazel, v níž byl nejviditelnější figurou zpěvák a kytarista Ken Block, bývá občas zařazována k jižanskému rocku (??asi že je z Floridy?), ale když si jí poslechnete, uslyšíte – stejně jako u kapely výš - velký vliv folk rocku, paisley underground, potažmo R.E.M.. Zkuste její nejúspěšnější album „…Somewhere More Familiar“ (1997, hit „All For You“, dále např. „Concede“, „Happy“, „Wanted It To Be“, „Cerilene“) a v roce 1999 natočenou desku „Fortress“, která vyšla v roce millenia (např. „Change Your Mind“, „Thank You“, „Champagne High“, „Shame On Me“, „Fortress“). Určitým minusem je možná fakt, že ty songy jsou si všechny tak nějak… podobné. Ze Severní Karolíny pocházel zpěvák, pianista a skladatel Ben Folds, který založil trio s velmi matoucím názvem Ben Folds Five. To produkovalo melodický „pianový“ pop-rock s občas dost vtipnými texty, hudebně někde mezi Beatles, The Who, Simonem & Garfunkelem a Eltonem Johnem. V podstatě všechny Foldsovy desky z 90.let se vcelku příjemně poslouchají – od „Ben Folds Five“ (1995, např. „Where´s Summer B.“, „Alice Childress“, „Jackson Cannery“, „Underground“), přes „Whatever And Ever Amen“ (1997, songy jako „Kate“, „Smoke“, „Battle Of Who Could Care Less“, „Brick“, „Song For The Dumped“) až k „The Unauthorised Biography Of Reinhold Messner“ (1999, písně „Army“, „Narcolepsy“, „Mess“, „Magic“). 

Tenhle chlapík z Virginie jménem Dave Matthews (voc, g) stojí tak trochu mimo výše uvedené kategorie. Jeho Dave Matthews Band předváděl sice rock-jazz-funk fusion, ale hraný s takovým odpichem a šťávou, že i kdybyste byli naprostí taneční imbecilové, nohy by se vám prostě oddělily od těla a začaly si samovolně podupávat. Freedom for legs! Hlavní figurou v kapele byl samozřejmě Dave Matthews, ale nebylo by korektní nevyjmenovat další hudebníky, kteří s ním v bandu působili: LeRoi Moore (sax, fl, voc), Carter Beauford (ds, voc), Stefan Lessard (bg), Boyd Tinsley (vln, voc). A samozřejmě věčný host Tim Reynolds (g, mand). Zásadní éra DMB začala v roce 1994, kdy začal vydávat svá nejlepší alba - a nebylo desky, která by v USA nedostala minimálně tři platiny: „Under The Table And Dreaming“ (1994, hit „Ants Marching“, dále např. „What Would You Say“, Satellite“, „Jimi Thing“, „Typical Situation“), „Crash“ (1996, např. „Crash Into Me“, „So Much To Say“, „Tripping Billies“, „Too Much“, „Two Step“) a „Before These Crowded Streets“ (1998, např. „Crush“, „Stay /Wasting Time/“, „Don´t Drink The Water“, „The Last Stop“, „Halloween“, „The Stone“). V roce 1997 byly oceněny Daveho snahy cenou Grammy za song „So Much To Say“. O dva roky později vyšel video-záznam z koncertu  v New Jersey, který dostal název „Listener Supported“ (1999). Sežente si ty desky a rozjeďte to!

Chicagský zpěvák, klávesista a skladatel Richard Marx se prosadil ve druhé polovině osmdesátých let, kdy za svá alba sbíral samé platiny (mnoho platin). Jeho hudba se do osmdesátek chodila – byl to takový chemicky nablejskaný, rhythm&bluesový, nafunklý pop-rock, občas proložený nějakou tou elektronickou dýzou nebo ploužákem oplodňovákem, s vokálem jako Jon Bon Jovi. Úlala! Přitom do toho občas uměl docela prásknout. No jo, no, ale jen občas.  A nyní již alba, co sbírala ty drahé kovy:  „Richard Marx“ (1987, hit „Endless Summer Nights“, dále např. „Hold On To The Nights“, „Don´t Mean Nothing“, „Should´ve Known Better“, „Have Mercy“) a „Repeat Offender“ (1989, hity „Right Here Waiting“, „Satisfied“, „Angelia“, dále např. „Children Of The Night“, „Nothing´ You Can Do About It“). V roce 1991 vyšlo další úspěšné album „Rush Street“ (hity „Hazard“, „Keep Coming Back“, dále např. „Take This Heart“, „Playing With Fire“, „Streets Of Pain“). V roce 1994 bodoval s ploužákem „Now And Forever“. Nahrávky splňují všechny předpoklady pro pravý a dokonalý hollywoodský kýč. A si pište, že davy (dívek) po Ríšovi šílely. My si to ale rádi odpustíme.

Výborná newyorská dívčí kapela Luscious Jackson kombinovala folk-rock, deep-blues, hip hop, soul-funk a samply, a vedly ji zpěvačka a baskytaristka Jill Cuniff a zpěvačka a multiinstrumentalistka Gabby Glaser, dalšími členkami byly Vivian Trimble (ks, voc) a Kate Schellerbach (ds, voc). Skupina byla známa spoluprací s Beastie Boys. Zkuste desky „In Search Of Manny“ (mini-LP, 1992), „Natural Integrients“ (1994, např. „Here“, „Citysong“, „Strongman“, „Surprise“), „Fever In Fever Out“ (1996, hit „Naked Eye“, dále např. „Under Your Skin“, „Mood Swing“, „Why Do I Lie?“) a „Electric Honey“ (1999, např. „Ladyfingers“, „Sexy Hypnotist“, „Space Diva“, „Devotion“).Naopak o dost slabší byla tvorba newyorské skupiny Nada Surf Matthewa Cawse (g, voc), která se zaměřovala na obyčejný kytarový bigbít. Lze poslechnout na debutu „Low/High“ (1996, např.„Popular“, „Tree House“, „Stalemate“, „Deeper Well“).

A nyní něco poněkud jiného.

Spojení jazzu, blues, swingu a popu velmi vkusně prezentovala kanadská zpěvačka a pianistka Diana Krall. Neskládala, byla pouze interpretkou jazzových standardů, ovšem interpretkou výbornou. Elegantní zpěv, elegantní hra na piano. Doporučuji všem jazzovým kavárníkům jako podbarvovačku, zejména pokud k vám chodí zamilované páry. Možná tím přispějete i k větší porodnosti. Diana se poprvé prosadila albem „All For You: A Dedication To The Nat King Cole“ (1996, např. „Boulevard Of Broken Dreams“, „You Call It Madness“, „You´re Looking At Me“, „Gee Baby, Ain´t I Good To You“), stejně tak se líbila deska „Love Scenes“ (1997, „I Miss You So“, „They Can´t Take That Away From Me“, „Peel Me A Grape“, „Lost Mind“). Ovšem její „stairway to heaven“ pro ní byla interpretace songu „When I Look In Your Eyes“, za který získala cenu Grammy. Píseň pocházela se stejnojmenné desky (1998, dále např. „Let´s Face The Music And Dance“, „I´ve Got You Under My Skin“, „East Of The Sun /And West Of The Moon/“). Takže kavárníci, neváhejte. 

Ale vraťme se zase do 80. let. Výčet pop-rockové produkce zakončíme několika tehdejšími „mladými nadějemi“, z nichž ovšem některé na pozicích nadějí zůstaly už natrvalo. Tak to chodí.

A začneme ve Velké Británii.

Z nadějných dívek, které se prosadily a navždy zůstaly legendami, je třeba na prvním místě uvést anglickou zpěvačku Sade Adu (celým jménem Helen Folasade Adu), původem z Nigérie, členku londýnské skupiny Sade. Původně studovala módní návrhářství, nicméně už během studia dělala vokální křoví v kapele Pride, s jejímiž členy (Stuart C. Matthewman - sax, g, Paul S. Denman - bg, Andrew Hale - ks) založila novou partu s názvem… no, Sade. V polovině eighties se stala doslova zjevením. Popularitu získala svou elegantní muzikou, v níž míchala pop-soul, funk, blues a smooth-jazz s využitím etnických (afrických) prvků a saxofonem coby sólovým nástrojem. Sade měla melancholický, zastřený, jemně nakřáplý hlas, který tišil a hladil a ona sama jím občas spíše vyprávěla než zpívala. Celé to bylo lazy-sexy-cool, možno hoditelné i do škatule acid jazzu, kterýžto pojem z britského podzemí dral se právě na povrch. 

Úspěšnými (v USA se mnohonásobně platinovalo) se stala všechna alba, která (zpěvačce a souboru) Sade do millenia vyšla - „Diamond Life“ (1984, hity „Smooth Operator“, „Your Love Is King“, dále např. „Hang On To Your Love“, „Cherry Pie“, „Sally“, „When Am I Going To Make A Living“), „Promise“ (1985, hity „The Sweetest Taboo“, „Is It A Crime“, dále např. „Jezebel“, „Maureen“, „War Of The Hearts“, „Tar Baby“), „Stronger Than Pride“ (1988, hit „Paradise“, dále např. „Love Is Stronger Than Pride“, „Haunt Me“, „Clean Heart“, „Nothing Can Come Between Us“) a „Love De Luxe“ (1992, hit „No Ordinary Love“, dále např. „Feel No Pain“, „Cherish The Day“, „Pearls“, „Kiss Of Life“ plus „Mermaid“, který zní jak z Blade Runnera). Na úplném konci devadesátých let se zpěvačka s kapelou pustili do nahrávání pátého alba s názvem „Lovers Rock“, které vyšlo v roce millenia (hit „By Your Sade“, dále např. „King Of Sorrrow“, „Every Word“, „Somebody Already Broke My Heart“, „All About Our Love“). A zase bylo výborné. No jo, no, všichni milujeme Sade Adu… 

V Anglii působila i sympatická zpěvačka a skladatelka Des´ree, kterou mnozí označovali za nástupkyni právě Sade. To znamená, že operovala v prostoru rhythm&blues, soulu a smooth jazzu. Debutovala s albem „Mind Adventures“ (1991, hit „Feel So High“, např. písně „Why Should I Love You“, „Average Man“, „Sun Of ´79“, „Mind Adventures“) velký úspěch se dostavil s deskou „I Ain´t Movin´“, která získala platinu v USA (1994, hit „You Gotta Be“, dále např. „Little Child“, „Crazy Maze“, „Herald The Day“, „I Ain´t Movin´“). Poslední plackou Des´ree před miléniem bylo album „Supernatural“ (1997/1998, hity „Life“, „What´s Your Sign?“ dále např.  „I´m Kissing You“, „Best Days“, „Indigo Daises“ plus duet s Babyfacem v coveru „Fire“, pův. od Bruce Springsteena). 

„Blondýna z Londýna“, zpěvačka, pianistka a skladatelka Sam Brown se v hudebním průmyslu pohybovala už od 14 let – nejprve povětšinou hostovala při nahrávání alb starších kolegů (Small Faces, Spandau Ballet, purplácký klávesák Jon Lord). Na své sólové dráze se prezentovala hudbou někde mezi blue-eyed soulem a rockem, do níž pěla svým jemně zakouřeným hlasem. Bohužel, největší úspěch slavila už s výborným debutem „Stop!“ (1988, hit, „Stop!“ dále např. „This Feeling“, „I´ll Be In Love“, „Walking Back To Me“, „It Makes Me Wonder“, „Your Love Is All“) a singlem s coverem „Can I Get A Witness“, známým z interpretace Marvina Gaye. Jakžtakž se vědělo o dvojce „April Moon“ (1990, např. „With A Little Love“, „Mindworks“, „Kissing Gate“, „Once In Your Life“, „April Moon“), pak o Brownovou zájem pomalu uvadal… Trojka „43 Minutes“ byla totiž velmi sevřená, ponurá a posluchačsky náročná (1992/3, např. „Fear Of Life“, „In The Rain“, „See the Evil“, „Your Time Is Your Own“, „One Candle“).  

V britských pop-soul-funkových Chimes zase zpívala vynikající Pauline Henry, což je dobře slyšet na albu „The Chimes“ s hity „Heaven“ a coverem „I Still Haven´t Found What I´m Looking For“, pův. od U2 . (1990, dále např. „True Love“, „Love So Tender“, „1-2-3“). Hodně elektrické, ale odsejpalo to. Pauline Henry pak odešla na sólovou dráhu, ale přes všechnu svou kvalitu se moc neprosadila. Je známo album „Pauline“ na pomezí elektroniky, r&b a rocku (1993, cover hit „Feel Like Making Love“, pův. od Bad Company, dále např. „Can´t Take Your Love“, „Too Many People“).

Ve Švédsku narozená dcera trumpetisty Dona Cherryho, tajemná Neneh Cherry se po svém angažmá v Rip, Rag & Panic dokázala samostatně prosadit až v samém závěru osmé dekády. Zpočátku se prezentovala jakýmsi mixem r&b, hip hopu a elektronického ethna a celé to znělo dost alternativně, později se občas přidaly i tvrdší kytary, občas se trip-hopovalo. Zahájila singlovým hitem-coverem „Buffalo Stance“ (původně ho hrálo duo Morgan-McVey) a pokračovala dvěma jakž takž úspěšnými alby „Raw Like Sushi“ (1989, kromě jmenovaného singlu ještě „Manchild“, „Inna City Mama“, „Kisses On The Wind“, „Heart“, „Love Ghetto“) a „Homebrew“ (1991, např. „Money Love“, „Move With Me“, „Buddy X“, „Somedays“, „I Ain´t Gone Under Yet“). V roce 1994 měla v duetu se senegalským zpěvákem Youssou N´Dourem big hit „Seven Seconds“, který pocházel z desky „Man“ (1996, dále např „Woman“, „Feel It“, „Hornbeam“, „Kootchi“, „Everything“). O rok později s Claptonem, Chrissie Hynde (z Pretenders) a Cher nazpívala song „Love Can Build A Bridge“.

Jazzový trumpeťák Don byl ve Švédsku velmi plodný. A tak měla Neneh i svého mladšího nevlastního bráchu, který si říkal Eagle-Eye Cherry. Ten se ale výrazněji prosadil až o mnoho let později než sestra – a to těsně před svou třicítkou na albu „Desireless“, obsahujícím polo-akustický rock (1997, hit „Save Tonight“, dále např. „Falling In Love Again“, „When Mermaids Cry“, „Permanent Tears“, „Indecision“, „Worried Eyes“).

Když opustíme příbuzné a vrátíme se k ženským interpretkám za velkou louž, čeká tu na nás dívka ze Seattle,  pobývající ovšem na americkém Severozápadě. Zpěvačka, pianistka a skladatelka Oleta Adams okouzlovala krásným černým hlasem, který vkládala do většinou pomalých soul-bluesových písniček. V roce 1989 v songu „Woman In Chains“ duetem s Orzabalem podpořila Tears For Fears, v jednadevadesátém se zase prosadila songem dua Elton John/Bernie Taupin „Don´t Let The Sun Go Down On Me“, který nazpívala na tributní album této britské skladatelské dvojice. Ze samostatných Oletiných věcí zkuste například její nejlepší album, za něž je obecně považováno „Circle Of One“ (1990, cover-hit „Get Here“, pův. od Brendy Russell, dále např. „Rhythm Of Life“, „Circle Of One“, „You´ve Got To Give Me Room“, „Don´t Look To Closely“). V roce 1993 měla ještě malý hítek „I Just Had To Hear Your Voice“ z elpí „Evolution“ (dále např. „Windows Of Hope“, „Easier To Say /Goodbye/“, „Lover´s Holiday“). Pak to tak nějak celé uvadlo…

Pojďme do středního proudu. Skotská zpěvačka Sheena Easton se proslavila zejména v USA albem „Take My Time“ (1981, hity „9 To 5 /Morning Train/“, „Modern Girl“, dále např. „When He Shines“,, „Take My Time“, „Prisoner“) a soundtrackovým SP „For Your Eyes Only“ (1981). Stejně se prodávalo album „You Could Have Been With Me“ (1981, např. „You Could Have Been With Me“, „Savoir Faire“, „Telephone Lines“), kritiky bylo dobře přijato LP „Madness, Money & Music“ (1982, např. „The Wind Beneath My Wings“, „I Wouldn´t Beg For Water“, „Weekend In Paris“, „Ice Out In The Rain“). Po neúspěšném LP „Best Kept Secret“ (1983, např. „Telefone /Long Distance Love Affair“, „Devil In A Fast Car“, na CD ještě „We´ve Got Tonight“, bonusový duet s Kenny Rogersem) měla následně měla hity v písničkách „Sugar Walls“ a „Strut“, které pocházely z jejího nejprodávanějšího alba „A Private Heaven“ (1984, dále např. „Hard To Say It´s Over“, „Back In The City“). Občas pro ní něco napsal Prince. Velmi osmdesátková záležitost. 

Nesmíme také zapomenout na sympatickou, v Německu žijící Američanku, zpěvačku a pianistku Jennifer Rush (vl. jménem Heidi Stern) s jejími písněmi o lásce a vztazích, prezentovanými vážným, skoro až dramatickým hlasem. Hudebně se jednalo o směsku AOR-music, nové vlny, „gabrielovských“ klávesových a rytmických zvuků a disco-rocku. Měla slavný hit „Power Of Love“ z mizerného elpí „Jennifer Rush“ (1984, dále např. „Into My Dreams“, „Madonna´s Eyes“), v roce 1985 naopak dobrou desku „Movin´“ (songy „Destiny“, „Live Wire“, „If You´re Ever Gonna Lose My Love“, „Hero Of A Fool“, „Testify With My Heart“), o dva roky později ucházející album „Heart Over Mind“ (1987, např. „I Come Undone“, „Down To You“, „Search The Sky“, „Stronghold“ plus duet s Eltonem Johnem ve „Flames Of Paradise“, brrr!), a pak LP „Passion“ (1988, např. „You´re My One And Only“, „Falling In Love“, „Rain Coming Down On Me““) a to by asi tak bylo z osmé dekády všechno. Možná byl její hlas na onu nahrážkovou dobu opravdu až příliš vážný. Na druhou stranu – některý ty dýzy, do kterých se pouštěla, zněly opravdu strašně. Z jejích desek 90.let bych asi uvedl LP „Jennifer Rush“ (1992, např. „Never Say Never“, „Vision Of You“, „Waiting For The Heartache“, „Everything“, „I´m In It For Love“).

V Evropě žila (a studovala) také mladičká zpěvačka, multiinstrumentalistka a skladatelka Holly Beth Vincent z Chicaga. Ono ji to ale příliš nevadilo, beztak měla evropské geny od svých rodičů. Nu, a v tej Evropě natočila v roce 1980 punk-new-wave písničku „Tell That Girl To Shut Up“, která se stala kultem. Pod hlavičkou Holly & The Italians tedy následovalo přímo album „The Right To Be Italian“ (1981, dále ještě „Rock Against Romance“, „Miles Away“, „Youth Coup“, „Baby Gets It All“, „Do You Say Love“). A aby to zkomplikovala, tak pod svým jménem – tedy Holly Beth Vincent natočila v dalším roce velmi dobré LP, nesoucí se opět v lehce punk-novovlnném duchu, navíc s matoucím názvem „Holly And The Italians“ (1982, např. „Honalu“, „Only Boy“, „Just Like Me“, „Uptown“, „Cool Love /Is Spreading Around/“, „Unoriginal Sin“ plus docela ulítlý cover „For What It´s Worth“, pův. od Buffalo Springfield). Hned poté natočila duet s Joey Ramonem v písni „I Got You Babe“, původně od Sonny & Cher.  Mimochodem, vzhledem k své „přidrzlé“ kráse Holly Beth v té době pobláznila srdce mnohých mužů – jedním z nich byl například Mark Knopfler, který o ní napsal několik svých nejvřelejších songů. V polovině 80.let se vrátila do USA (New York), kde různě hostovala, pracovala jako modelka, hrála ve filmech. Pak se přestěhovala do LA, kde založila skupinu Oblivious, s níž natočila další velmi dobré album „America“ (1993, např. „Crush“, „20´s“, „Sleep“, „Name Is“, „It´s The Sound“, „Marianne“, „Homeless““, „Fired Away“). Palec nahoru. Natočila také song „Mercy“ na soundtrack k filmu „Untamed Heart“ (1993). V pětadevadesátém se podílela s bývalou členkou Concrete Blonde na projektu Johnette Napolitano & Holly Vincent, jehož výsledkem byla lo-fi deska „Vowel Movement“ (např. „Dinosaur“, „Death Of A Surfer“, „Where We Collide“).

O něco méně invence měla ve svých skladbách rocková zpěvačka, kytaristka a klávesista Patty Smyth. Stejně jako její téměř jmenovkyně je spojována s New Yorkem (narodila se tam, pobývala tam), ale hudebně patřila spíš jakoby do Kalifornie. A to přitom žila s punkerem Richardem Hellem. Poté, co opustila svou první skupinu Scandal a odmítla nabídku od Van Halenů býti jejich zpěvačkou, natočila svůj sólový debut „Never Enough“ (1987, hit „Never Enough“, dále např. „Isn´t It Enough“, „River Cried“, „Heartache Heard Round The World“ plus cover „Downtown Train“, pův. od Toma Waitse). V dvaadevadesátém vzniklo další album „Patty Smyth“ (1992, hit „Sometimes Love Just Ain´t Enough“ - duet s Donem Henleym, dále např. „No Mistakes“, „I Should Be Laughing“, „Shine“, „Too Much Love“). V roce 1997 se pustila do dalšího zajímavého manželství - vzala si tenistu Johna McEnroeho. Od té doby mlčí. Jo, a ještě k té její předchozí pop-rockové skupině Scandal, když už jsme ji načali – té vyšlo EP s hitíky „Goodbye To You“ a „Love´s Got A Line On You“ (1982) a album „Warrior“ (1984, hitík „Warrior“, dále např. „Beat Of A Heart“, „Hands Tied“, „Say What You Will“). Hm, tvrdší spotřební rock.

Kytaristka a zpěvačka novovlnných The Go-Go´s Jane Wiedlin od nich odešla v roce 1984 a pokračovala dál na sólové dráze zpěvačky a skladatelky. Hudebně navázala v podstatě na tvorbu své kmenové kapely a aby také ne, když do ní často autorsky přispívala. Štěbetala takovým tím teenagerským hláskem, který se mnohým zdá velmi sexy. Malou perličkou je, že si nadplán občas zahrála ve filmu nebo v TV-seriálu. Ale vraťme se k muzice – Jane debutovala velmi solidním eponymním albem „Jane Wiedlin“ (1985, hitík „Blue Kiss“, dále např. „My Travelling Heart“, „One Hundred Years Of Solitude“, „Modern Romance“, „Goodbye Cruel World“, „I Will Wait For You“). O tři roky později vydala hudebně slabší, nicméně své nejúspěšnější LP „Fur“ s hitem „Rush Hour“ (1988, dále např. „Inside Dream“, „One Heart One Way“, „Give!“, „Song Of The Factory“), v devadesátém pak přišla její nejslabší deska „Tangled“ (1990, např. „Guardian Angel“, „World On Gire“, „Rain On Me“, „Tangled“). 

Další ex-členka novovlnných The Go-Go´s, hollywoodská zpěvačka Belinda Carlisle měla tři důležité věci, které z kohokoli dokáží učinit superstar - sex-appeal, hlásek „odvázané holky“ (v citových polohách mírně roztřesený) a štěstí na výběr skladeb. Z hudebně chabého debutového alba bych uvedl snad jen SP „Mad About You“ (1986). Nejúspěšnějšími elpíčky se staly až druhé a třetí –- dobré „Heaven On Earth“ (1987, s hitem „Heaven Is A Place On Earth“, dále např. „I Get Weak“, „Circle In The Sand“, „Should I Let You In?“, „Nobody Owns Me“, „We Can Change“) a „Runaway Horses“ (1989, hit „Leave A Light On“, dále např. „Summer Rain“, „Visions Of You“, „Runaway Horses“, „Deep Deep Ocean“, „La Luna“). V devadesátých letech natočila Belinda desky „Live Your Life Be Free“ (1991, např. „Live Your Life Be Free“, „Half The World“, „Little Black Book“, „Do You Feel Like I Feel?“, „You´re Nothing Without Me“), „Real“, na které se autorsky silně podílela byvší členka The Go-Go´s, kytaristka Charlotte Caffey (1993, např songy „One With You“, „It´s Too Real /Big Scary Animal/“, „Lay Down Your Arms“, „Here Comes My Baby“, „Wrap My Arms“) a „A Woman And A Man“ (1996, např. „In Too Deep“, „California“, „Remember September“, „Love In The Key Of C“, „Kneel At Your Feet“). Víte co, ta Belinda… jako celkově dobrý, ale občas to byla dost opakovačka a někdy byl také slyšet velký rozptyl mezi kvalitou jednotlivých skladeb.

The Bangles, poprockové panenky z L.A. vděčí za svou kariéru v podstatě třem songům. V čele bandu stála krásná zpěvačka a kytaristka Susanna Hoffs, dále v ní působily neméně půvabné Vicky Peterson (voc, lg), Debbi Peterson (voc, ds) a Micki Steele (voc, bg, g), která se kdysi mihla v Runaways. Dva z těch tří songů, super-úspěšné singly „Manic Monday“ (napsáno Princem) plus „Walk Like An Egyptian“, pocházejí z vcelku poslouchatelné LP-desky „Different Light“ (1986, kromě uvedených singlů ještě třeba  „Walking Down Your Street“, „If She Knew What She Wants“, „Following“) a ten třetí „Eternal Flame“, z opět ucházející desky „Everything“ (1988, dále např. „In Your Room“, „Watching The Sky“, „Crash And Burn“, „I´ll Set You Free“). No, a ku kompletaci je nutné uvést jeden filmový hit „Hazy Shade Of Winter“ (1987, cover, pův. Simon & Garfunkel) ze soundtracku k filmu Less Than Zero, a šlus. Bangles fungovaly jako takové ty post-fleetwood-macovky (radši se to ani nesnažte vyslovit) a určitě se staly startovací ranvejí pro boeing švédských barev zvaný Roxette (viz výše). Susanna Hoffs si už v době existence skupiny zahrála v několika filmech (např. „Haircut“, 1982, „The Allrighter“, 1987) a po rozpadu natočila vcelku průměrnou desku „When You´re A Boy“ (1991, např. „My Side Of The Bed“, „This Time“, „It´s Lonely Out Here“, „Wishing On Telstar“ plus cover „Unconditional Love“, pův. od Cyndi Lauper) a po letech ještě jednu o něco lepší „Susanna Hoffs“ (1996, např. „Enormous Wings“, „Beekeepers Blues“, „Weak With Love“, „Falling“ či covery „All I Want“ , pův. od The Lightning Seeds a „Stuck In The Middle“, pův. od Stealer Wheels). Pak se načas z hudební scény vytratila. A v roce 1998 se Bangles zase daly dohromady – té doby pochází song „Get The Girl“.

Americká zpěvačka Amy Grant se pohybovala v linii pop soul, gospel, disco rock – v polovině 80.let měla menší hity v písních „I Have Decided“, „El Shaddai“, „Find A Way“, „The Next Time I Fall“, „Lead Me On“. Jejími nejúspěšnějšími počiny se ale staly až desky „Heart In Motion“ (1991, hity „Baby Baby“, „That´s What Love Is For“, dále např. „Good For Me“, „Ask Me“) a „House Of Love“ (1994, „Lucky One“, „House Of Love“, „Big Yellow Taxi“). Standardní americký pop rock s dvoj- a trojhlasy předváděly Wilson Phillips. A aby také ne, když se jednalo o dcérenky členů slavných skupin Mamas And Papas a Beach Boys, jež byly vícehlasy proslulé. Všechny největší hity WP se sešly na debutové desce „Wilson Phillips“ (1990, hity „Hold On“, „Release Me“, „You´re In Love“, „Impulsive“, dále např. „Over And Over“, „The Dream Is Still Alive“). A po druhém, průměrném albu „Shadows And Light“ (1992, např. „You Won´t See Me Cry“, „Flesh And Blood“, „Fueled For Houston“, „Goodbye Carmen“) se toto vokální trio rozešlo.

Zpěvačkou a autorkou jediného alba se stala texaská modelka Rosie Vela. Proto tento účel se spojila s Gary Katzem, producentem nahrávek kapely Steely Dan (její ústřední duo Donald Fagen - Walter Becker na desce hostuje na klávesy a kytaru). Však také díky tomuto spojení dostaly Rosiiny písně uvolněný steely-danovský střih. Ona sama se také nežene do nějakých pěveckých exhibicí, svým jemně zastřeným hlasem zpívá klidně a spíše jím navozuje určitou atmosféru. Ono pop-rockové LP s názvem „Zazu“ (1986, např. „Zazu“, „Interlude“, „Fool´s Paradise“, „Magic Smile“, „Taxi“) má svou kvalitu a zároveň je příjemně poslouchatelné – no řekněte, jak často se tohle povede?

Doménou los-angeleského projektu Berlin, v němž pěla zpěvačka Terri Nunn (ať už je to s jejím jménem jakkoli, jeptišku rozhodně nepřipomínala), byl podobný elektronický pop-rock, ovšem hozený do novoromantické new wave s občasnými názvuky diska: v tomto duchu sbíralo úspěchy album „Pleasure Victim“ (1982/83, hit „Sex /I´m a…/“, dále např. „The Metro“, „Pleasure Victim“, „Masquerade“). Skupina pak začala - v rámci možností - přitvrzovat (například singly „Now It´s My Turn“, „Touch“, oba 1984, nebo song „Blowin´ Sky High“). Rozhodujícím majstrštykem se pro ni v roce 1986 stal moroderovský superhit „Take My Breath Away“, který se stal ústřední písní filmu „Top Gun“, a objevil se na kupodivu podprůměrně prodávané desce „Count Three & Pray“ (1986, dále např. „Like Flames“, „You Don´t Know“, „Pink And Velvet“, „Heartstrings“, Trash“). Právě kvůli tomuto paradoxu – úspěchu singlu a neúspěchu alba -  se členové Berlína pohádali a rozešli. Na přelomu 80.- 90. let mírně rozčeřila pop-rockovou hladinu kalifornská zpěvačka a herečka kubánského původu Martika (vl. jm. Marta Marrero). Bylo to ale jen nakrátko. V roce 1989 natočila zlatý singl „Toy Soldiers“ z alba „Martika“ (dále např. „It´s Not What You´re Doing“, „Water“ plus cover „I Feel The Earth Move“, pův. od Carle King), vzápětí následovala dvojka „Martika´s Kitchen“ (1991, hit „Love…Thy Will Be Done“, dále např. „Safe In The Arms Of Love“, „Martika´s Kitchen“, „Coloured Kisses“). Poté ji sláva začala trochu drtit, dostavil se pocit vyhoření, a ona z showbizu odešla. 

Další blond kráska, tentokrát z Anglie, takto zpěvačka Kim Wilde se prosadila se svým novovlnným pop rockem na začátku 80.let a pak až v jejich druhé polovině. Hned první singly „Kids In America“ a „Chequered Love“ včetně jimi propagovaného alba „Kim Wilde“ (1981, dále např. „Water In Glass“, „Everything We Know“, „Young Heroes“) znamenaly velký sukces, dobře si vedla i dvojka „Select“ (1982, „Cambodia“, „View From A Bridge“, „Can You Come Over“). Pak se Kim tak nějak plácala mezi rockem a disco, což jí vlastně zůstalo už napořád. V roce 1986 natočila další úspěšnou ale mizernou desku „Another Step“ (např. „Another Step“ – duet s Michaelem Jacksonem plus disco-rockový cover motownovského „You Keep Me Hangin´ On“), pak vyjela s Majklem na turné a další (průměrné) album „Close“ se hnedle stalo jejím nejprodávanějším (1988, např. „Four Letter World“, „Love´s No“, „Lucky Guy“, „Hey Mr. Heartache“). V nineties se občas něco objevilo („I Can Say Goodbye“, „Love Is Holy“), ale víceméně nic moc.

Poleťme na kontinent.

Německá zpěvačka Gabriele S. Kerner, vystupující pod uměleckým jménem Nena (jednalo se také o název její kapely) byla některými publicisty řazena do komerční odnože neue deutsche welle, přičemž jiní k tomu škodolibě dodávají, že byla interpretkou jediné písně. No řekněte sami, znáte od ní něco jiného než disko-funkový hit „99 Luftballons“ („99 Red Ballons“, 1982/83)? Song i napůl anglicky a napůl německy zpívané, stejnojmenné album „99 Balloons“, které v rámci popu nebylo až zas tak špatné, se dokonce vešlo do hitparád v USA (1983/84, dále např. „?“, „Just A Dream“, „Let Me Be Your Pirate“, „Hangin´ On You“). V hitparádách se ocitla i další, již anglicky zpívaná deska „It´s All In The Game“ (1985, např. „Utopia“, „Young As You“, „It´s All In The Game“, „Auf Wiedersehn“). A konec – Nena se pak osamostatnila (tzn., že se odtrhla od své kapely) a zaměřila se pouze na domácí trh.

V Německu byla ve druhé polovině eighties v oblibě i hvězdička zvaná Sandra. V podstatě se jednalo o několik standardně vlezlých hitů převážně disco-rockové produkce jako např. „Maria Magdalena“, „In The Heat Of The Night“, „Little Girl“, „Midnight Man“, „La vista de luna“. Asi nikdo nečekal, že tato víceméně lokální zpěvačka pronikne do hitparád v USA. Ovšem podařilo se ji to až s projektem Enigma, za kterým stál klávesista a producent Michael Cretu. Ve Francii se rok 1988 stal rokem odvázané sexy školačky Vanessy Paradis. Tehdy dětsky odštěbetala svůj big hit „Joe Le Taxi“ (i ten klip je úděsný) a natočila desku „Merilyn And John“. Kníká i na albu „Vanessa Paradis“, ale jelikož se na něm výrazně podílel její tehdejší druh Lenny Kravitz, občas je to i snesitelné (1992, např. „Natural High“, „Lonely Rainbows“, „The Future Song“, „Be My Baby“„Silver And Gold“). Naštěstí byl ten její zpěv jen takový úlet, jako herečka byla podstatně lepší. Z filmů, v kterých hrála, je možné vybrat třeba „Noce blanche“ (1989, režie Jean-Claude Brisseau), „Elisa“ (1995, Jean Becker), „Un amour de sorciere“ (1997, René Maznor), „Une chance sur deux“ (1998, Patrice Leconte) a „La fille sur le pont“ (1999, Patrice Leconte). Když už se pohybujeme v době před miléniem, pojďme opět přejet hranice do Německa. Tam od půle nineties působila pop-rocková skupina Bell, Book & Candle. v které pěla krasavice Jana Gross. Hudebně to vzdáleně připomínalo, no… asi Roxette. BB&C měli v roce 1997 hit „Rescue Me (Let Your Amazement Grow)" z debutového alba „Read My Sign” (1998, dále např. „Read My Sign“, „Hurry Up“, „See Ya“, „Heyo“ plus cover „Destiny“, pův. od Sheryl Crow). Vzápětí natočili singl „Bliss In My Tears“, který se objevil v jednom díle populárního Schimanskiho. Skupina pak vyplodila ještě jedno neúspěšné album…

Ale byli pěvci a divy, co dopadli ještě hůř. A tak tedy zpět do osmdesátek.

Pamatuje si ještě někdo na francouzsky zpívající Kanaďanku Mylene Farmer a její temný disco-pop-rock? Na její desku „L´Autre…“ s hitem „Désenchantée“, (1991, dále např. „Je t´aime mélancolie“, „Regrets“)? Ano? Získávate bod za neuvěřitelné plýtvání vašimi paměťovými mozkovými obvody. Bizarně vyzerajúca novovlnná Francouzka Desirelles se proslavila zase jen účesem kanadského hokejisty z padesátých let a prakticky jediným hitem - „Voyage, Voyage“ (1986). V dvaaosmdesátém si zažila svých pět minut evropské slávy i rakouská skupina Opus s ploužákem „Flyin´ High“, a o tři roky později dokonce patnáct minut slávy se svým „opusem“ „Live Is Life“ (1985), který je dnes ovšem znám spíše od slovinských industriálů Laibach (jo, tu verzi mám rád). A co rakouský disco-rockový sokol Falco? Též měl namířeno k výšinám (v jednaosmdesátém měl evropský hit „Der Kommissar“ ve stylu neue deutche welle), ale nakonec se jich dotkl pouze skladbou „Rock Me Amadeus“ z alba „Falco 3“ (1985, dále např. „Vienna Calling“, „Jeanny“, „Nothing Sweeter Than Arabia“, „Munich Girls“). Po úspěšných singlech „The Sound Of Musik“, „Coming Home“ (oba 1986) a „Wiener Blut“ (1988) jeho popularita klesla střemhlav dolů. Nakonec v roce 1998, kdy se jakž takž začal zase zdvihat (album „Out Of The Dark“, 1998, např. „Egoist“, „Out Of The Dark“, „No Time For Revolution“, „Hit Me“), zemřel při autonehodě.

Tolik tedy k pop rocku osmdesátých let, k „zasloužilým mistrům sportu“ a „mladým nadějným“. Možná jsme na někoho zapomněli, možná jsme někoho příliš vypíchli, ale vždyť to znáte – v životě a zejména v pop music žádná spravedlnost neexistuje.

And now vzhůru před bednu.

a zajímavě zní je i dosti ponuré elpí „Book Of Days“ (1989, hit „House“, dále např. „Entertain Me“, „Parade“, „Shine“, „Book Of Days“)