Existovala várka kytarových skupin, která k nástroji i písničkám přistupovala jinak - zvuk těchto part byl odvazově rozjasněný, elegantní, melodie zpěvné a rytmika většinou jednoduchá, šlapající. Některé z nich (snad po vzoru punku a hardcore) se snažily přinést posluchači nějaké to pozitivní poselství, apel, moudro, a tak. Jakože to není jen obyčejný pop rock, ale má v sobě ještě něco navíc.
Nejprve začneme – a nelze jinak – ve Velké Británii.
Původně anarcho-punková Chumbawamba z Burnley myšlenkově navazovala na levicové kolegy z Leedsu Gang Of Four. Její písně byly vlastně vtipnými agitkami, reagujícími na rozpadající se anglickou společnost (hlavní nepřítel pochopitelně Maggie), dalšími tématy byly obligátní boj za práva zvířat, práva homosexuálů, feminismus, třídní boj, boj proti fašismu atd. I vystoupení byla pojata jako jakési divadelní happeningy. Od doby vzniku v roce 1981 kapela svůj sound postupně zjemňovala, přičemž velkou roli získaly sborové vokály (podobné jako u Midnight Oil nebo B-52´s). Základem souboru bylo letité obsazení Boff Whalley (voc, g, clar), Danbert Nobacon (voc, ks), Dunstan Bruce (voc, bg, sax, turntables), Harry „Daz“ Hamer (voc, ds) plus dvě zpěvačky Lou Watts (navíc g, perc, ks) a Alice Nutter (navíc perc), přičemž další členové postupně přicházeli a zase odcházeli - z těch důležitých to byli Dave „Mavis“ Dillon (voc, tp, bg), Paul Greco (bg), Jude Abbott (voc, fl, tp) a také producent a zpěvák Neil Ferguson.
Prvním výliskem formace byl singl příznačně nazvaný „Revolution“ (1985). Přesun k pop-rocku s občasným rapováním je zřejmý od alba „Slap!“ (1990, např. „Rappaport´s Testament – I Never Gave Up“, „Chase PC´s Flee Attack By Own Dog“, „That´s How Grateful We Are“), přes desku „Shhh!“ (1992, např. „Shhh“, „Sometimes Plunder“, „Behave!“, „Snip Snip Snip“, „Happiness Is Just A Chant Away“) až k nejúspěšnějším albům „Anarchy“ (1994, hity „Give The Anarchist A Cigarette“, „Timebomb“, „Enough Is Enough“, „Mouthful Of Shit“, dále např. „Homophobia“, „Heaven/Hell“) a „Tubthumper“ (1997, hity „Tubthumping“, „Amnesia“, dále např. „One By One“, „Smalltown“, „I Want More“, „Outsider“). Skákací odvaz a nejen pro anarchisty.
I anarchistický Culture Shock z Wiltshire nabízel něco kytarově popového, občas ostře punkového, smíchaného s funkem, reggae, dubem a ska. A samozřejmě se sociálními texty brojícími zejména proti násilí jak na člověku tak na zvířeti. V roce 1986 debutoval s LP „Go Wild“ (např. „Go Wild /My Son/“, „Messed Up“, „Punks On Postcards“). Asi nejznámějším songem kapely byl „Civilisation Street“, který se objevil na desce „Onwards And Upwards“ (1988, dále např. „ISD“, „Fast Forward“). Poté „kulturní šok“ natočil ještě jednu solidní desku „All The Time“ (1989, např. „The Time It Takes“, „Upside Town“, „Countdowns“) a skončil.
A nyní jemně jinam.
Potomky The Undertones, severoirské That Petrol Emotion založili bratři O´Neillovi, John J. (g) a Damian (bg, voc, ks) a zpíval u nich Američan Steve Mack. Skupina předváděla hlučnější fúzi punku, rhythm&blues a psychedelie 60. let, což kořenila samozřejmě texty, zaobírajícími se sociální tématikou. Z doporučovaných alb lze uvést „Manic Pop Thrill“ (1986, např. písně „V2“, „It´s A Good Thing“, „Can´t Stop“, „Natural Kind Of Joy“)), „Babble“ (1987, např. „Big Decision“, „Swamp“, „Split!“) a „End Of The Millenium Psychosis Blues“ (1988, mj. „The Price Of My Soul“, „Sooner Or Later“, „Groove Check“, „Under The Sky“, „Cellophane“). Do devadesátých let skupina vstoupila s deskou „Chemicrazy“ (1990, např. „Abandon“, „Tingle“, „Sensitize“, „Hey Venus“), ale pak si uvědomila výhody shoegazerovského bigbítu (viz. kapitola Hlukovci, snivci…), lehce přitvrdila a v tomto duchu také natočila LP „Fireproof“ (např. „Detonate My Dreams“, „Catch A Fire“, „Heartbeat Mosaic“, „Speed Of Light“). Album se ale neprosadilo a skupina se rozešla.
Po náwratu na hlawní ostrow whodíme do placu dwě dwojitá wéčka. Takoví Wonder Stuff z hrabství Midlands (kousek od Birminghamu), které vedl zpěvák a kytarista Miles Hunt, hráli cosi podobného pop-rockového jako That Petrol Emotion a Prefab Sprout nebo dávní The Jam. Působit v Americe, řeknou jim zase, že mají v sobě něco z Cheap Trick a Elvise Costella. No prostě, když si je poslechnete a všechny info zkompletujete, obrázek si uděláte ihned - jasná DNA beatlesaurů. Kromě zmiňovaného Hunta v kapele působili ještě Malcolm Treece (g, voc), Martin Gilks (ds) a „Rob „The Bass Thing“ Jones (bg), který po druhém albu odešel do USA (kde v roce 1993 zemřel). Jonese v devětaosmdesátém vystřídal Paul Clifford (bg) a v tomtéž roce se členem kapely stal i Martin Bell (vln, bjo).
Na přelomu osmé a deváté dekády The Wonder Stuff vyplodili a nahráli několik pěkných desek jako např. elpí „The Eight Legged Groove Machine“ (1988, např. „Give Give Give More More More“, „The Animals And Me“, „A Wish Away“, „It´s Money I´m After, Baby“, „Rue The Day“, „Red Berry Joy Town“), a „Hup“ (1989, např. „Don´t Let Me Down, Gently“, „30 Years In The Bathroom“, „Radio Ass Kiss“, „Golden Green“, „Can´t Shape Up“). Pak přišly singly „Circlesquare“ (1990) a komikem Vicem Reevesem zazpívaný „Dizzy“ (1991, cover, pův. od Tommy Roea) a další alba „Never Loved Elvis“ (1991, hity „Welcome To The Cheap Seats“, „Caught In My Shadow“ dále např. „Play“, „The Size Of A Cow“, „Sleep Alone“), či „Construction For The Modern Idiot“ (1993, hit „On The Ropes“, dále např. „Full Of Life /Happy Now/“, „Sing The Absurd“, „I Wish Them All Dead“, „Change Every Light Bulb“). Very wonderful. Škoda, že ve čtyřiadevadesátém padli…
Londýnští Woodentops vydávali sice u Rough Trade, ale jednalo se o tradiční kytarový bigbítek ovlivněný sixties a navíc s takovými divnými klávesovými zvuky. Dejte LP „Giant“ (1986, songy „Love Affair With Everyday Living“, Good Thing“, „Give It Time“, „Special Friend“) nebo horší „Wooden Foot Cops On The Highway“ (1988, např. „You Make Me Feel“, „Wheels Turning“, „Stop This Car“). Řekněme průměr. Vcelku eklekticky zněla další londýnská parta Eat, - spadala do vágní škatule alternativního rocku, přičemž míchala taneční kytarový beat, psychedelii, swamp blues, funk a hip hop. Vedl ji Tim Sewell (bg, ks, bvoc) a Ange Dolittle (voc, harm). Po prvním albu „Sell Me A God“ (1989, např. „Tombstone“, „Mr.& Mrs. Smack“, „Skin“, „Fatman“ plus cover „Summer In The City“, pův. od Lovin´ Spoonful) se její sestava skoro celá obměnila, pak vzniklo druhé LP „Epicure“ (1993, např. „Epicure“, „Bleed Me White“, „Fist“, „Golden Egg“, „Shame“, „Belly Town“, „Fecund“), a v půli devadesátek to zapíchla. Což bylo poněkud neuvážené, znělo to nadějně.
Sociální texty míchající marxismus s křesťanstvím, beat swingujícího Londýna, elton-johnovskou melodiku, to celé ovšem navíc s prvky soulu nabízeli posluchačům Housemartins, pocházející z Hullu. Vedli je dvě výrazné osobnosti, Norman Cook (g, voc, bg) a Paul D. Heaton (voc, g, harm), které se prosadily i v 90. letech. Dalšími členy pak byli Stan Cullimore (g, voc) a Hugh Whitaker (ds), jehož později vystřídal Dave Hemingway (ds, voc). Největšími hity souboru se staly singly „Sheep“, „Happy Hour“ a cover „Caravan Of Love“, původně od Isley Brothers. Hned první album Housemartins se snovým fotbalovým názvem „London 0 – Hull 4“ (1986) bylo dosti úspěšné - kromě prvních dvou výše uvedených singlovek obsahovalo totiž i další výrazné kousky jako např. „Reverends Revenge“ , „Flag Day“ či „Think For A Minute“. Fanoušky na písních kapely bavilo i to, že Heatonovi v jeho občas afektovaném zpěvu diblíkovsky přeskakoval hlas. Později se ještě dobře prodávala deska „The People Who Grinned Themselves To Death“ (1987, např. „The Light Is Always Green“, „The World´s On Fire“, „Me And The Farmer“, „Johannesburg“, „Build“).
Po rozpadu skupiny Housemartins se oba její hlavní protagonisté představili s poněkud odlišnější hudbou.
Norman Cook v 90. letech bodoval s elektro-projektem Beats International, v němž se objevovaly prvky funku, reggae a africké lidové hudby. Vyšlo mu to zejména s albem „Let Them Eat Bingo“ (1990, hity „Dub Be Good To Me“, „Won´t Talk About It“, dále např. „Burundi Blues“, „Blame It On Bassline“, „For Spacious Lies“). A třeba takový singl „Change Your Mind“ (1992) se už blíží tomu, co Cook dělal v následně založeném slavném acid-jazzovém spolku Freak Power. Paul D. Heaton se realizoval ve skupině The Beautiful South - opět s dosti sarkastickými politickými texty. Skladatelskou dvojici pak vytvořil s kytaristou Dave Rotherayem. Hudebně občas ucházející, občas průměrné. Známa jsou alba „Welcome To The Beautiful South“ (to je to s těma Saudkovýma fotkama na obalu, 1989, hit „Song For Whoever“, dále např. „You Keep It All In“, „Girlfriend“) a „Choke“ (1990, hit „A Little Time“, dále např. „My Book“, „Let Love Speak Up Itself“), včetně singlu s předělávkou „Everybody´s Talkin´“, původně od Freda Neila. Ve druhé půli nineties se pak „krásnému jihu“ dobře prodávala povedená elpí „Blue Is The Colour“ (1996, hity „Don´t Marry Her“, „Rotterdam“, které zpívala vokalistka Jacqueline Abbott, dále např. „Blackbird On The Wire“, „Mirror“, „Liar´s Bar“, „Have Fun“) a „Quench“ (1998, hit „Perfect 10“, dále např. „How Long´s A Tear Take To Dry?“, „The Table“, „Lure Of The Sea“, „Big Coin“, „I May Be Ugly“). Jo, a když Heaton zrovna nechrčel jako Waits, pořád mu diblíkovsky přeskakoval hlas…
Angličtí Spear Of Destiny Kirka Brandona (voc, g) a Stana Sammerse (bg) měli tak trošku smůlu – muzika ušla (tvrdší nová vlna), elpí vyvážená, koncertně také v pořádku, dokonce i jakýs takýs úspěch se dostavil (hlavně v polovině eighties), ale pořád tomu něco scházelo. Že by lepší propagace? Zkuste debutní LP „The Grapes Of Wrath“ (1983, songy „Aria“, „Roof On The World“, „Wheel“, „Flying Scotsman“), údajně nejlepší album „One Eyed Jack“ (1984, písně „Don´t Turn Away“, „Rainmaker“, „Liberator“, „Prisoner Of Love“) a v rámci kapely nejúspěšnější „World Service“ (1985, songy „All My Love /Ask Nothing/“, „Come Back“, „I Can See“, „Somewhere In The East“, „Mickey“). V roce 1987 mělo „kopí osudu“ menší hit „Never Take Me Alive“ na desce „Outland“ (1987, dále např. „Strangers In Our Town“, „The Traveller“, „Time Of Our Lives“, „Land Of Shame“), jenže vzápětí následoval rozpad.
Londýnské Robyn Hitchcock & The Egyptians vedl bývalý člen The Soft Boys, zpěvák a kytarista Robyn Hitchcock (jak jinak). Nejprve hrál samostatně jakýsi náladový psycho-folk s pianem, jako např. na desce „I Often Dream Of Trains“ (1984, např. „Cathedral“, „Flavour Of Light“, „This Could Be The Day“, „Heart Full Of Leaves“). Později, už s The Egyptians, kde působili Andy Metcalfe (voc, bg, ks), Morris Windsor (ds, voc) a určitý čas také Roger Jackson (ks), vycházel stejně jako u „jemných chlapců“ opět ze soundu sixties - po stránce hudební jednoznačně z Beatles (lennonovštiny) a Barretta, po stránce textové z ulítlého monty-pythonovského surrealismu, ale také z Dylana. Po debutu „Fegmania!“ (1985, mj. „Egyptian Cream“, „I´m Only You“, „Heaven“, „Man With The Lightbulb Head“) už třeba na prvním významnějším LP „Element Of Light“ je mj. smutný kritický song „The President“, věnovaný Reaganovi (1986, dále např. písně „Winchester“, „Airscape“, „If You Were A Priest“, „Raymond Chandler Evening“).
Výborná jsou dále alba „Globe Of Frogs“ (1988, např. „Balloon Man“, „Tropical Flesh Mandala“, „Chinese Bones“, „Flesh Numer One /Beatle Dennis/“, „Globe Of Frogs“), „Queen Elvis“ (1989, songy „Madonna Of The Wasps“, „Wax Doll“, „Freeze“, „One Long Pair Of Eyes“, „Swirling“) či silně beatlesovsky znějící album „Perspex Island“ (1991, např. „Oceanside“, „So You Think You´re In Love“, „Ultra Unbelievable Love“, „Lysander“, „Child Of The Universe“). Mezitím jak byl hyperaktivní si střihnul i akustickou sólovku „Eye“ (1990, např. „Raining Twilight Coast“, „Cynthia Mask“, „Agony Of Pleasure“, „Satellite“). S The Egyptians se Hitchcock rozloučil psychedelickou deskou „Respect“ (1993, např. „Arms Of Love“, „Moon Inside“, „When I Was Dead“, „Serpent At The Gates Of Wisdom“) a dál nahrával už samostatně. Z těchto Robynových prací bych upozornil na LP „Moss Elixir“ (1996, např. „I Am Not Me“, „Sinister But She Was Happy“, „Alright, Yeah“, „Beautiful Queen“, „Heliotrope“). Good Stuff, téměř wonder!
Liverpoolský projekt Lightning Seeds, který vedl skladatel Ian Broudie (voc, g, ks), se prezentoval odlehčeným bigbítkem s psychedelicky zvonivými kytarami, občasnými smyčci v pozadí a Broudieho hlasem „hodného citlivého hocha“. Pokud máte rádi Beatles (inu, Liverpool k Liverpoolu sedá), Oasis, ranné Blur nebo Kula Shaker, a jste hodní citliví hoši (samozřejmě i dívky), určitě muzika pro vás. Prakticky na každé desce se našel nějaký ten song, co by vás (hodné a citlivé) lapil za srdce. Od debutu „Cloudcuckooland“ (1990, hit „Pure“, dále např. písně „All I Want“, „Sweet Dreams“, „Joy“, „Don´t Let Go“, „The Price“), přes „Sense“ (1992, hit „Life Of Riley“, dále mj. „Sense“, „A Small Slice Of Heaven“, „Tingle Tangle“, „Thinking Up Looking Down“) až k „Jollification“ (1994, např. písně „Perfect“, „Lucky You“, „Change“, „Open Goals“, „Punch & Judy“). Poté byl Broudie úspěšný zejména s fotbalovým singlem „Three Lions“ a dalším albem „Dizzy Heights“ (1996, songy „Ready Or Not“, „You Showed Me“, „What If…“, „Sugar Coated Iceberg“). Poslední předmilleniální album „Tilt“ (1999, např. „Life´s Too Short“, „Get It Right“, „Cigarettes & Lies“, „Sweetest Soul Sensations“) už takový ohlas nevyvolalo, byť se neslo ve stejném duchu jako ta předchozí.
Když se vrátíme do poloviny 80. let, narazíme na zcela zvláštní produkt kytarové nové vlny a indie scény - z Manchesteru pocházející soft rockové The Smiths, kteří vznikli v roce 1982. Ač měli všichni členové kapely punkové kořeny, prezentovali se opět kytarovým revivalem sixties, a svým způsobem předznamenali pozdější éru britpopu, která přišla v devadesátých letech. Rytmiku „kovářů“ obstarávali Andy Rourke (bg) a Mike Joyce (ds), nicméně skladatelsky skupinu táhli dva chlapíci s irskými kořeny - zpěvák Morrissey (Steven Patrick Morrissey) a kytarista a hráč na foukací harmoniku Johnny Marr (vl.jm. John Martin Maher). V té době jel mladý Manchester hodně v joy-divisonovských depkách a neworderovském synth-disku, což Marra s Morrisseyim nesmírně prudilo (a taky se stalo důvodem, proč nechtěli mít v kapele klávesy). Proto sáhli k těm úžasným melodiím ze sixties (vlivy Herman´s Hermits, Searchers,Beatles, Byrds), které literárně nadaný Morrissey doplnil sofistikovanými texty s tématy sociálně-kritickými; psal většinou o obyčejných lidech, o jejich zoufalství, vykořenění, o smrti, hodně se navážel i do fyzického sexu a do zabíjení zvířat (jest vegetariánem) a svým mentorstvím mnoho lidí pěkně štval. A štval je taky mnohdy dlouhými, polopatickými názvy písniček.
Ve třiaosmdesátém kapela zahájila svoji krátkou, ale úspěšnou dráhu ceněnými singly „Hand In Glove“ a „This Charming Man“, o rok později vyšel výborný albový debut „The Smiths“ (1984, kromě obou singlů ještě např. „Reel Around The Fountain“, „The Hand That Rocks The Cradle“, „What Difference Does It Make?“) a další singly jako třeba „Heaven Knows I´m Miserable Now“, „William, It Was Really Nothing“. I deska s poněkud ortodoxním názvem „Meat Is Murder“ se skvěle prodávala (1985, hit „How Soon Is Now?“ /ale pouze v US-edici/, dále např.„Barbarism Begins At Home“, „That Joke Isn´t Funny Anymore“, „What She Said“, „Meat Is Murder“), stejně jako elpíčko „Queen Is Dead“ (1986, mj. „The Queen Is Dead“, „Bigmouth Strikes Again“, „Some Girls Are Bigger Than Others“, „There Is A Light That Never Goes Out“, „Boy With The Thorn In His Side“, „Never Had No One Ever“). V rozmezí let 1986-87 vyšlo několik samostatných singlů, které se objevily coby novinky na kompilačce „The World Won´t Listen“ (např. „Panic“, „Shoplifters Of The World“, „Sheila Take A Bow“). Poté vyšlo možná jejich nejlepší album „Strangeways, Here We Come“ (1987, písně „Girlfriend In Coma“, „Stop Me If You Think You´ve Heard This One Before“, „Paint A Vulgar Picture“, „I Started Something I Couldn´t Finish“, „Last Night I Dreamt That Somebody Loved Me“, „Unhappy Birthday“). Bohužel „kovaříčkové“ kovali stále ty samé ozdůbky a jejich songy začínaly být už trochu nuda. Rozešli se v sedmaosmdesátém.
Ex-člen The Smiths Johnny Marr se pak připojil k elektro-kytarovce The The zpěváka, kytaristy a klávesisty Matta Johnsona. Průzračné (občas ovšem pěkně temné) písničky, kritické texty, gahanovský vokál Johnsona a foukací harmonika Marra vytvořily specifický sound kapely. Dejte desky – bez Marra „Soul Mining“ (1983, např. „Uncertain Smile“, „The Twilight Hour“, „Soul Mining“, „This Is The Day“), „Infected“ (1986, např. „Angels Of Deception“, „Sweet Bird Of Truth“, „Heartland“, „Infected“, „Slow Train To Dawn“ – duet Johnsona s Neneh Cherry). Marr se poprvé objevil na singlu „Beat(en) Generation“ (1989), pak vzniklo další úspěšné, hutné album „Mind Bomb“ (1989, kromě uvedeného singlu ještě např. „Kingdom Of Rain“, „Gravitate To Me“, „Good Morning Beautiful“, „The Violence Of Truth“, „Beyond Love“). Úspěch znamenala i deska „Dusk“ (1993, hit „Dogs Of Lust“, dále např. „Love Is Stronger Than Death“, „Slow Emotion Replay“, „Sodium Light Baby“, „Lonely Planet“). Někdy v té době je známa i spolupráce Marra s Billy Duffym z Cult – společně natočili cover Morriconeho titulky „The Good, The Bad And The Ugly“ ke stejnojmennému filmu.
Ex-frontman The Smiths Morrissey (vl. jm. Steven Patrick Morrissey), dlouhobradý chlapík s vysoko načesaným, teddy-boysovským quiffem na hlavě, měl náběh stát se britským sexy symbolem. Proto potřeboval pokračovat dál, tzn. musel si postavit kapelu a v její čelo dát někoho, kdo mu jako textaři napíše muziku. Což se mu obé podařilo – v první fázi s ním spolupracoval baskytarista, kytarista a producent Stephen Street, a to, co vyplodili, mělo svou kvalitu a dobré prodeje – singly „Suedehead“ a „Everyday Is Like Sunday“ šly na dračku, stejně jako deska, kterou uváděly - „Viva Hate!“ (1988, dále např. „Alsatian Cousin“, „Late Night, Maudlin Street“). Ale pak Street odešel, a nahradil ho kytarista Mark E. Nevin (ex-Fairground Attraction). A začalo to jít trošku dolů. Díky další obměně – přišli kytaristé Alain Whyte a Boz Boorer - se některé z písní dost povedly – jako ty z dobrých desek „Your Arsenal“ (1992, např. „Glamorous Glue“, „Tomorrow“, „The National Front Disco“, „We Hate It When Our Friends Become Successful“), „Vauxhall And I“ (1994, „Now My Heart Is Full“, „The More You Igore Me, Closer I Get“, „Hold On To Your Friends“, „Used To Be A Sweet Boy“) a Southpaw Grammar“ (1995, např. „Teachers Are Afraid Of The Pupils“, „Degenham Dave“, „The Boy Racer“, „The Operation“, „Do Your Best And Don´t Worry“, „Southpaw“). Ze zpěvákových dalších povedených songů 90. let je možné uvést „November Spawned A Monster“, „Lost“ a „Alma Matters“. A Morrissey se stal britským sexy symbolem…
Za jakési nástupce Echo & The Bunnymen a The Smiths byli považováni The Mighty Lemon Drops z Wolverhamptonu. V kapele byl nejvíce viditelný zpěvák Paul Marsh, ale hlavní skladatelskou práci odváděli Dave Newton (g) a Tony Linehan (bg). Jednalo se opět o třpytivý kytarový indie rock někde mezi zmíněnými „kovaříčky“, The Church (viz níže) a R.E.M.. Skupina poprvé zabodovala singlem „The Other Side Of You“ a elpíčkem „Happy Head“ (1986, dále např. „On My Mind“, „My Biggest Thrill“, „Pass You By“, „Hypnotised“) a poté měla hit v písni „Out Of Hand“. Jako o nejlepším albu se hovoří o „World Without End“ (1988, hit „Inside Out“, dále např. „Shine“, „Closer To You“, „In Everything You Do“, „Breaking Down“, „Hollow Inside“). Následující deska „Laughter“ (1989, např. „Where Do We Go From Heaven“, „At Midnight“, „Into The Heart Of Love“, „Beautiful Shame“) se dostala do hitparád i v USA, ale na nízké pozice. Kapela ukončila činnost v roce 1992.
Nyní zase na jiné ostrovy (spíše ostrov), ale stále budeme v kontaktu se Spojeným Královstvím.
S britskými ostrovy a jejich indie labely je totiž spojena i jedna zajímavá skupina z Islandu. Experimentální nová vlna zrodila pop-jazz-beatové Sugarcubes, u nichž pěla a klávesila dnes již velmi slavná zpěvačka – jednalo se o Björk. Kapelu s ní založil dohromady zpěvák a trumpetista Einar Örn Benediktsson, přičemž jádro ještě tvořili Sigtryggur Baldursson (ds), Bragi Ólafsson (bg) a Þór (Thor) Eldon (g). Hudebně se „kostky cukru“ pohybovaly někde mezi Talking Heads a Cocteau Twins. Británii překvapily už prvním singlem „Birthday“ a svým debutem „Life´s Too Good“ (1988, např. „Traitor“, „Motocrash“, „Coldsweat“, „Deus“) dílo úspěšnosti dokonaly. Dvojka „Here Today, Tomorrow Next Week“ byť byla uvedena prodávaným singlem „Regina“, však hudební publicisty a kritiky moc nenadchla (1989, např. „Planet“, „Tidal Wave“, „Speed Is The Key“, Pump“). Na druhou stranu je zas ceněno předrozpadové album „Stick Around For Joy“ (1992, hit „Hit“, dále např. „Gold“, „Leash Called Love“, „I´m Hungry“, „Walkabout“, „Vitamin“). Kapela si pak po názorových rozepřích dala krátkou přestávku, která ovšem trvala… no, asi patnáct let.
Na příkladu Sugarcubes jsme si ukázali, že i mimo Britské ostrovy vznikaly kapely, které se nechávavaly ovlivňovat kytarovým zvukem sixties.
Třeba v Austrálii. Když to vezmeme popořadě, tak ze Sydney vyjely do světa hned tři party – Midnight Oil, Died Pretty a Church, ze severnějšího Brisbane jedna, s názvem Go-Betweens, a ze západoaustralského Perthu také jedna, pojmenovaná Triffids.
Uvědoměle a na ekologickou notu brnkali ve svých písních Midnight Oil ze Sydney, v čele s kytaristou a klávesistou Jimem Moginie, bicmanem Robem Hirstem a zejména holohlavým zpěvákem Peterem Garrettem, známým ekologickým a politickým aktivistou (název bandu zní také jakoby ekologicky, nicméně je australským synonymem pro obyčejnou „chlastačku“). Kapela předváděla dobře šlapající, odvazový rock s čistým, zvonivým zvukem kytar a často zpívanými sbory v melodických refrénech - byla jakýmsi předobrazem britské Chumbawamby. Začínala na konci 70. let a v Austrálii zazářila už v první polovině eighties např. s elpí „10,9,8,7,6,5,4,3,2,1“ (1982, např. „Read About It“, „Power And The Passion“, „Scream In Blue“, „Outside World“, „US Forces“).
Celosvětově se prosadila výbornými alby „Diesel And Dust“ (1987, hity „Beds Are Burning“, „The Dead Heart“, „dále ještě „Put Down That Weapon“, Bullroarer“, „Sometimes“, „Dreamworld“), „Blue Sky Mining“ (1990, hit „Blue Sky Mine“, „Forgotten Years“, dále např. „Stars Of Warburton“, „Bedlam Bridge“, „Mountains Of Burma“, „Rivers Runs Red“) a „Earth And Sun And Moon“ (1993, hit „Truganini“, dále např. „My Country“, „Outbreak Of Love“, „Renaissance Man“, „Earth And Sun And Moon“, „Now Or Never Land“, „In The Valley“). O další, tvrdší desku „Breathe“ už ale takový zájem nebyl (1996, např. „Sins Of Omission“, „Bring On The Change“, „E-Beat“, „Surf´s Up Tonight“, „Time To Heal“). Nicméně „The Oils“ byli výbornou kapelou, jediným minusem pro její české příznivce byla skutečnost, že Garrett vzhledově až příliš připomínal nám vždy nepřátelsky naladěného fotbalového arbitra Collinu. Ale to vem čert.
Psychedelicky a „byrdsovsky“ znějící The Church z hlavního města Canberra vedl výtečný zpěvák, baskytarista a klávesista Steve Kilbey. V kapele dále působili Peter Koppes (lg, voc), Marty Willson-Piper (g, ac g, voc) a v osmdesátých letech ještě bubeník Richard Ploog, kterého vystřídal na začátku nineties Jay D. Daugherty, známý z působení v Patti Smith Group, jehož v roce 1993 zase vyměnil Tim Powles. Hudba The Church? Úžasné melodie, atmosfericky zvonivé (občas noiseové) kytary jak u Cocteau Twins, a do toho výborné vokály s magickými texty. A ty hudební nápady!. Mládenci na sebe upozornili australský kontinent už svým debutem „Of Skins And Heart“ (1981, např. „The Unguarded Moment“, „Memories In Future Tense“, „Chrome Injury“, „Don´t Open The Door To Strangers“). A pak přišla zajímavá deska „The Blurred Crusade“ (1982, mj. „Almost With You“, „When You Were Mine“, „An Interlude“, „To Be In Your Eyes“, „You Took“).
Ovšem nejúspěšnější období měli mládenci zejména ve druhé polovině osmdesátých let. Tehdy natočili pěkné desky jako např. „Heyday“ (1986, např. „Myrrh“, „Tantalized“, „Tristesse“, „The View“, „Columbus“) a velmi uznávanou „Starfish“ (1988, hit „Under The Milky Way“, dále např. „Destination“, „Lost“, „Reptile“, „Antenna“, „Blood Money“). Do 90.let vstoupil australský „chrám“ deskou „Gold Afternoon Six“ (1990, např. „Metropolis“, „Pharaoh“, „Grind“, „Terra Nova Cain“, „Disappointment“) a pokračoval výbornými alby „Priest = Aura“ (1992, např. „Feel“, „Aura“, „Ripple“, „Mistress“, „The Disillusionist“, „Chaos“), a „Sometime Anywhere“ (1994, např. „Loveblind“, „Lost My Touch“, „The Maven“, „Eastern“, „Two Places At Once“, „Business Woman“) včetně „Magician Among The Spirits“ (1996, např. „Come Down“, „Lady Boy“, „Magician Among The Spirits“ plus instrumentálky „Romany Caravan“, „Grandiose“) a „Hologram Of Baal“ (1998, např. „Louisiana“, „Anaesthesia“, „Buffalo“, „Tranquility“, „Glow-Warm“).
Předtím, v době největší slávy „chrámu“ pak Steve Kilbey (voc, bg, ks, g) vydal vydal výborné sféricky působivé album „Earthed“ (1987, např. „The Dawn Poems“, „White Plague“, „Carthage“, „Cornucopia“, „Aphrodite“), plné krátkých instrumentálních etud. A po dvou letech tu bylo různorodé psychedelické elpíčko „Remindlessness“, připomínající jakýsi soundtrack k mystickému filmu (1989, např. „No Such Thing“, Celebration Of The Birthday Of The Elephant God“, „Gloriana“, „Life´s Little Luxuries“, „The Neverness Hoax“, „The Amphibian“, „Liquid“, „Goliath“). No prostě - jak The Church tak Kilbey jsou hodně elegantní a hlavně kvalitní záležitostí. Grand paráda! Také „chrámovní“ kytarista a zpěvák Marty Willson-Piper byl, co se týče vydávání sólových alb, zpočátku velmi aktivní, přičemž na nich spolupracoval s hudebníkem a producentem Andym „Dare“ Masonem. Martyho první desky - jak „In Reflection“ (1987, např. „Night Is Over“, „How Come They Don´t Touch The Ground“, „Art On The Run“), tak „Art Attack“ (1988, „She´s King“, „On The Tip Of Myx Tongue“, „Listen/Space“) - byly průměrné. Asi nejlepším je LP „Rhyme“ (1989, např. „Questions Without Answers“, „To Where I Am Now“, „Forever“, „Melancholy Girl“, „Melody Of The Rain). Kytarista si pak na dvě alba odskočil k podobně zaměřeným All About Eve, aby po návratu natočil další povedenou sólo desku „Spirit Level“ (1992, např. „I Can´t Cry“, „Will I Start To Bleed“, „Luscious Ghost“, „Turn Away To The Stars“, „Kiss You To Death“). No, a pak – protože nikdy nepřestal být členem The Church – se začal věnovat své kmenové kapele.
Died Pretty ze Sydney byli ovlivněni psychedelií 60. let a svým přístupem k bigbítu trošku připomínali party kalifornského „paisley undegroundu“ (např. R.E.M.). Upozornili na sebe velmi výrazným zpěvem a vynikajícími texty, o což obé se staral Ronald S. Peno, a jiskřivě znějící kytarou, jíž třímal v rukou Brett Myers. Doporučují se alba „Free Dirst“ (1986, např. „Blue Sky Die“, „Life To Go /Landsakes/“,„Just Skin“, „Laughing Boy“, „Wig Out“), „Lost“ (1989, např. „Winterland“, „Towers Of Strength“, „Out Of My Hands“, „Springenfall“) a „Every Brilliant Eye“ (1990, „Signy Unseen“, „Herr Godiva“, „Whitlam Square“). Úspěšné byla zejména deska „Doughboy Hollow“ (1991, např. „Godbless“, „D.C.“, „Sweetheart“, „Doused“, „Satisfied“, „Turn Your Head“). V roce 1993 DP vyšlo album „Trace“ (např. „Caressing Swine“, „Til We Get It Right“, „Headaround“, „Through My Heart“). Posledním kvalitním zářezem před milleniem je pak elpí „Using My Gills As A Roadmap“ (1998, např. „Radio“, „Drive“, „Slide Song“, Paint It Black, You Devils“).
Brisbanští The Go-Betweens také tak nějak koketovali s „paisley undergroundem“, i když těžko říct, zda-li vůbec něco o partách v Kalifornii věděli. Spíše se nechávali inspirovat folk-rockovými skupinami ze sixties, jako např. Byrds, Buffalo Springfield, CSN&Y, seventies jako třeba Fleetwood Mac, eventuelně novou vlnou z NY jako Television, Talking Heads The B-52´s atd. Kapela měla dva výborné zpívající skladatele a textaře, Roberta Fostera (ještě g) a Granta McLennana (ještě bg, ks) a proslavila se svými čistými, průzračnými písničkami s výraznými melodiemi, skvělými texty a mírně neurotickým zpěvem. Z prvního období pochází deska „Before Hollywood“ (1983, např. „Two Steps Step Out“, „Dusty In Here“, „Cattle And Cane“, „Bad Debt Follows You“). Komerčních úspěchů G-Bs dobyli až v okamžiku, kdy se k nim přidala zpěvačka, houslista a klávesistka Amanda Brown – je to období alb „Spring Hill Fair“ (1984, např. „Bachelor Kisses“, „Draining The Pool For You“, „Five Words“, „Man´O Sand To Girl´O Sea“), „Liberty Belle And The Black Diamond Express“ (1986, např. „Spring Rain“, „Wrong Road“, „In The Core Of The Flame“, „Head Full Of Steam“), „Tallulah“ (1987, např. „Right Here“, „Bye Bye Pride“, „House That Jack Kerouac Built“, „You Tell Me“, „Hope Then Strife“) a skvělého milostného LP „16 Lovers Lane“ (1988, hit „Streets Of Your Town“, dále např. „Dive For Your Memory“, „Was There Anything I Could Do?“, „Love Goes On!“, „Quiet Heart““). Skupina se poté rozešla.
The Triffids z Perthu stavěli na morrisonovském hlasu zpěváka Davida McComba a bluesovo-psychedelické kytaře jeho bratra Roberta. Sound někde mezi Cavem, Television a Doors s názvuky folku a country (využití houslí). Zkuste alba „Treeless Plain“ (1983, mj. „Red Pony“, „Rosevel“, „My Baby Thinks She´s A Train“, „Place In The Sun“), a zejména nádherné „Born Sandy Devotional“ (1986, např. „Seabird“, „Estuary Bed“, „Wide Open Road“, „Life Of Crime“, „Tender Is the Night /The Long Fidelity/“, „Stolen Property“), „In The Pines“ (1986, např. „Suntrapper“, „One Soul Less On Your Fiery List“, „Born Sandy Devotional“, „Kathy Knows“) a „Calenture“ (1987, např. „Bury Me Deep In Love“, „Hometown Farewell Kiss“, „Kelly Blues“, „Blinder By The Hour“, „Madeline“). Bohužel Triffids stále více zklamával relativní neúspěch a tak se na konci 80. let rozpadli. Samotný David McComb pak tragicky zahynul v roce 1999.
Kromě u nás vcelku zavedených Midnight Oil si na ostatní, výše zmíněné australské bigbítovky už málokdo vzpomene. Což je tedy opravdu mocná škoda.
Nu… a to je k pozitivním kytarovým aktivistům asi tak vše.
