New Romanticism aneb využití kláves v nové vlně (konec 70. a začátek 80. let)

Dekády: 70. léta

Žánry: Electronica, New wave, Pop rock & Beat, Punk & Hardcore

Autor: Petr Hrabalik

Ultravox, zleva Chris Cross, Midge Ure, Warren Cann, Billy Currie, cca 1980

Nová vlna sebou přinesla řadu zajímavých skupin a projektů, jejichž tvorbu ovlivnil nástup nových technologií. Dosti zásadní roli v tom mimo jiné sehrálo rozšíření možností analogových syntezátorů a zcela nově i využití automatického bubeníka. Jak již bylo řečeno, klávesy se v nové vlně nepoužívaly jako nástroj sólový, na kterém instrumentalista–virtuóz předvedl rozsáhlou škálu svých instrumentálních schopností. Používaly se buď jako rytmický nástroj, kde jednoduchá, stále se opakující fráze vlastně doplňovala rytmiku bicích a baskytary (eventuelně bicího automatu), anebo jako malá elektro-alchymistická dílna, v níž lze vyrábět zvláštní zvukové barvy, navozující určitou sugestivní atmosféru.

Co se týče první možnosti, tu uplatnili ve své tvorbě jak klasici německé elektronické hudby Kraftwerk (viz. kraut-rock), tak i některé anglické a americké futuristic-rockové skupiny. Ale na ty ještě dojde. V první polovině osmé dekády pak tento rytmický způsob využití kláves umožnily mladým umělcům hlavně japonské firmy. Začaly zaplňovat trh s hudebními nástroji velice levnými (dětskými) syntezátory, jež si mohl za pár šupů pořídit prakticky každý a přitom na nich bylo možno vytvářet zajímavé hudební motivy. Klasickým příkladem využití těchto nejlacinějších klávesových nástrojů se stala západoněmecká skupina Trio, která pomocí dětského syntíku značky Casio vydělala balík na svém hitu „Da Da Da“, jehož výrobní cena musela být neuvěřitelně nízká.

V té době se na scéně dokonce začaly objevovat kapely, složené pouze z klávesových nástrojů, z nichž asi nejznámější byli (v určitém období) synti-popoví Depeche Mode. Zde už se trochu blížíme k druhému způsobu využití kláves; totiž – na syntezátorech bylo lze nacházet desítky zajímavých rejstříků, teplých, jemných, hladivých, ale i studených, temných až děsivých barev, což ve spojení se strojovou rytmikou (ať už automatického nebo živého bubeníka) vytvářelo velmi zvláštní a dosud neslyšený sound.

Někde tady hledejme zrod podžánru nové vlny, který se začal klubat v letech 1977-78 a novináři nazývat New Romanticism (nový romantismus). Je třeba ovšem poznamenat, že dříve než hudebnímu žánru se takto začalo říkat jedné ze subkultur londýnské mládeže, a to pro její podivný design. Totiž - byvší teenagerští fanoušci Davida Bowieho a glamu se sice nadchli pro punk, ale cca po jedné sezóně z něj vystřízlivěli a hledali opět něco nového. To nové mělo být na rozdíl od punku elegantní, graciézní, ale zároveň výlučné a originální. A mělo se samozřejmě týkat tří základních vizuálních aspektů – obličeje, vlasů a oblečení. Ve středu dění stál tehdy v roce 1978 londýnský klub Blitz, který vedli pařiči a bývalí punkoví fandové Steve Strange a Rusty Egan, a v němž se první „novoromantici“ scházeli. K dispozici pak měli Boutique PX, takto krámek se všemi těmi extravagantními hadrami a doplňky, které na sebe navlékali. Nu, a protože najednou začalo chybět nějaké hudební vyjádření nového stylu (vzhledu), bylo třeba je vymyslet.

Interpreti a skupiny new romantic sice vycházeli z punku, ale jeho sebezničující filosofie a v neposlední řadě neúspěch jeho protispolečenského protestu, je utvrdil v rozhodnutí z punkového hnutí se vydělit. Programově se postavili proti hlavním punkovým atributům: potrhaným hadrům, špíně, heroinu a většina z nich i proti – kytarám. Ne že by kytary nepoužívali, jen pro ně přestaly mít onu důležitost jako pro skupiny punk-rocku. Novoromantici se totiž nadchli pro zvuk kláves. Punkový rytmus poněkud zpomalili a nad něj navrstvili melancholické a hlavně jednoduché melodie. Texty pak měly výrazně pochmurný podtón a využívalo se v nich zejména rozervaně romantických témat (např. osamělost, krutost, trudomyslnost, myšlenky na sebevraždu).

A vizuální vzhled novoromantiků? Ten byl naprostým opakem osichrhajckovaného punkýše. Hudební publicista Honza Dědek o new romantics píše v Reflexu (2001): „Od punkové revolty se začalo oddělovat nové hnutí – přesyceno nihilismem a anarchií Sex Pistols, začalo obracet svou pozornost ke glam rocku, adorujícímu elegantní módu, tělesné půvaby a erotickou přitažlivost. Černé kožené bundy punkerů byly obohaceny o šátky a řetízky, z historických vojenských sak se vyřinula krajková fiší romantických hedvábných košil, které zdobily brože a kameje. Zvláštní kapitolou byly účesy – vlasy upravené na temeni hlavy do fantastických tvarů spadaly zpět do tváře tak, aby zakrývaly jedno oko (tzv. novovlnná patka – pozn. autora). Samozřejmě zdobeny celou paletou obskurních barev, což krásně ladilo s duhovými očními stíny a tlustou vrstvou make-upu, který měnil obličeje teenagerů v Indiány na válečné stezce.“

Ale pojďme se vrátit znovu na začátek. Mezi nejvýraznější interprety new romantic řadíme například skupinu Ultravox kytaristy a zpěváka Johna Foxxe. Dalšími členy byli ještě Billy Currie (ks), Chris Cross (bg), Warren Cann (ds) a Steve Shears (g), kterého po eponymním debutu vystřídal Robin Simon (g). Kapela se na svých prvních albech, z nichž je lepší „Ha! Ha! Ha!“ (1977, „Rockwrok“, „Frozen Ones“, „Fear In The Western World“, „Artificial Life“), přihlásila k postpunkové nové vlně - hrála vcelku tvrdou muziku, přičemž některé kousky připomínaly Sex Pistols nebo třeba The Who. Určitým průnikem mezi kytarovým a klávesovým bigbítem je LP „Systems Of Romance“ (1978, např. „Slow Motion“, „I Can´t Stay Long“, „Some Of Them“, „Quiet Man“, „Dislocation“, „When You Walk Through Me“). Jenže pak se Foxx na Ultravox poněkud neuváženě vykašlal. Místo něj přišel skotský zpěvák, kytarista a klávesista Midge Ure a tehdy se skupina definitivně rozhodla pro styl new romanticism. Postupně v soundu Ultravoxu začal převládat zvuk kláves, s rejstříky melancholických a nostalgických barev. Je zde cítit na jedné straně vliv jemně se přelévajícího rock impresionismu (Tangerine Dream, J. M. Jarre) a straně druhé rytmicky precizního elektro-rocku typu Kraftwerk.

Superdeskou Ultravoxu, který v tom čase působil ve čtvěřici Ure – Currie – Cross - Cann, se stala „secesní“ „Vienna“ (1980, s hity „Vienna“, „Sleepwalk“, dále ještě „Passing Strangers“, „All Stood Still“, „Mr. X“, „Western Promise“ plus instrumentálka „Astradyne“), pak přišlo album „Rage In Eden“ (1981, hity „The Voice“ a „The Thin Wall“, dále „We Stand Alone“, „I Remember /Death In The Afternoon/“) a kvalitu má také LP „Quartet“ (1982, hity „Visions Of Blue“, „Hymn“, dále např. „Reap The Wild Wind“, „Monument“). Tato alba lze považovat z hlediska new romance za zásadní. I odpadlík John Foxx nakonec natočil výborné novoromantické desky (ovšem dost ovlivněné německými Krawtwerk, Human League či Gary Numanem), nazvané „Metamatic“ (1980, např. „Underpass“, „He´s Liquid“, „No-One Driving“, „Blurred Girl“) a lepší „The Garden“ (1981 např. „The Garden“, „Europe After The Rain“, „Systems Of Romance“, „When I Was A Man And You Were A Woman“).

Propagátor stylu, extravagantní Velšan Steve Strange se společně s kámošem Rusty Eganem dohodl s některými členy kapel Ultravox (Ure, Currie), Siouxsie & The Banshees (John McGeoch) a Magazine (Adamson, Formula – viz. níže) a vytvořili projekt Visage, jakési propojení muziky a módy. Skoro se zdá být záhadou, že při tom všem mejdanovém paření jim ještě zbyl čas na nějaké hudební výtrysky. Nicméně stalo se tak. Jak píše publicista Ivan Šiler v Rock & Popu – Strange kapele „vtiskl mondénnost a nonšalanci. Stal se (jejím) výhradním poznávacím znamením – zejména však výtečným zpěvákem s nezaměnitelným projevem a hlasem“. Důležitá jsou alba „Visage“ (1980, hity „Fade To Grey“, „Mind Of A Toy“, dále např. „Visage“, „Tar“, „Malpaso Man“, „Dancer“) a „Anvil“ (1982, např. „The Damned Don´t Cry“, „The Horseman“, „We Move“, „Whispers“, „Night Train“). Skupina prakticky skončila konfliktem Ureho se Strangem – podle Ureho už to prý začínalo moc být „zkurvený disco“. Visage pak sice vyplodili ještě jedno album, ale kritiky ho ztrhaly (LP „Beat Boy“, 1984, např. písně „Casualty“, „Love Glove“, „The Promise“, „Only The Good /Die Young/“).

Pak zde máme samozřejmě Magazine ex-zpěváka bývalých „ožralých ptáků“ Howarda Devota, vycházející sice z punku, ale díky klávesovému soundu nazývané „punkoví floydi“. Začínal v nich dnes velmi známý hudebník, baskytarista Barry Adamson, výborný kytarista John McGeoch (později známý z Visage, Siouxsie & The Banshees či P.I.L.) a také invenční klávesista Dave Formula. Nejúspěšnější bylo hned debutové album „Real Life“ (1978, hity „Burst“ a „Shot By Both Side“, dále např. „Definitive Gaze“, „My Tulpa“, „Recoil“, „Parade“), snad úplně vůbec první LP ve stylu nového romantismu. Ostatní desky už jen opakovaly postupy z Real Life, takže snad ještě připomenu album „Secondhand Daylight“ (1979, např. „Rhythm Of Cruelty“, „Cut-Out Shapes“, „Permafrost“) a singl „Sweetheart Contract“. Z podhoubí Blitzu vyšla i skupina sympa-kluků, říkající si Spandau Ballet s alby „Diamond“ (1982) a „True“ (1983) a hity „Chant No 1“, „Instinction“, „True“, „Gold“, „Communication“. Její muzika byla ale uhlazenější a příliš podléhala producentskému vleku velkofirmy, která začmuchala, že by se po Vienně na novém romantismu dalo něco trhnout. Inu, pochopitelně že dalo.

Výraz new romantic byl coby pojmenování pro hudební styl používán velmi volně: lze sem zařadit jak futuristic-rockové interprety typu Garyho Numana, nervního depresáře s peroxydovou hlavou (např. „She´s Got Claws“, „You Are, You Are“), tak hororově pomalované gotiky jako třeba The Cure (LP „Faith“, 1981), sebevražedně ponuré Joy Division („Love Will Tear Us Apart“), elektronický experiment The Human League (LP „Dare“) či post-punkera Adama Anta s jeho The Ants (pouze kvůli jeho vizáži).

Podobné to bylo i u další extravagantní postavy. Kultovní ikonou novoromantismu se později stal androgynní zpěvák Boy George, jehož doprovázela skupina Culture Club. No, novoromantismu… Asi takhle - BG určitě novoromantik byl, však byl fanda Bowieho a chodil pařit do Blitzu od jeho otevření – o tom žádná. Ale hudebně jeho výpotky připomínaly spíš takový ukníkaný pop soul, občas šmrncnutý reggaéčkem a dalším karibikem. Časem pak aj tím funkem. Lze vyposlechnout na LP „Kissing To Be Clever“ (1982, hity „Do You Really Want To Hurt Me“, „Time /Clock Of The Heart/“, „I´ll Tumble 4 Ya“, dále např. „Take Control“) či „Colour By Numbers“ (1983, hity „Karma Chameleon“, „Church Of The Poison Mind“, „It´s A Miracle“, dále např. „Victims“, „Changing Every Day“, „Miss Me Blind“) a singlech „The War Song“, „Mistake No. 3“ a „Move Away“. Vcelku úspěšné v USA. Smutné tóny a ponuré barvy kláves si oblíbili i potomci punkových X-Ray Spex a The News Classix Nouveaux, kteříž měli za frontmana velmi „upírského“ zjeva jménem Sal Solo. V první polovině 80. let vydali alba jako například „Night People“ (1981, songy „Guilty“, „Inside Outside“, „No Sympathy No Violins“, „Soldier“), „La Verite“ (1982, např. „It Is A Dream“, „Never Again“, „I Will Return“, „1999“, „Finale“) či „Secret“ (1983, např. „Never Never Comes“, „Forever And A Day“). A do new romantics patří i A Flock Of Seagulls (např. „I Ran“, „Wishing“, „Over The Border“, „The Fall“) nebo počátky Tears For Fears (např. songy „Hurting“, „Mad World“, „Change“) Obě kapely - viz. kapitolka  Mezi rockem a popem.

V té době se pod subžánr new romantic nabalily víceméně elektronické soubory plné hezkých mladých hochů jako například již zmínění Depeche Mode z Essexu. Ti se dali dohromady v roce 1980, když si trojka novovlnných klávesáků k sobě přibrala stejně starého pankáče a opilce Davea Gahana, který se postavil za mikrofon. Kapela tak syntila v sestavě Martin Gore (ks, g, voc), Andrew Fletcher (ks, g, bg, voc), David Gahan (voc, ks, g) a Vince Clarke (ks, g, voc). Clarke však záhy odešel, aby vzápětí založil duo Yazoo, a tak ho nahradil Alan Wilder (ks, voc). Skupina sice zpočátku hrála vcelku nevzrušivý, jednoduchý synth-pop inspirovaný Human League, který byl dobrý tak leda pro rozechvělé teenagerky (hitovky „Dreaming Of Me“, „Just Can´t Get Enough“). Ale protože se neustále objevovala v MTV, vydyndala z této přízně nakonec silný komerční kapitál. Později se to hudebně o něco zlepšilo (songy „See You“, „Nothing To Fear“, „Everything Counts“, „Shame“) a nejvíce je z tohoto období vzývána (a nutno říci, že oprávněně) zejména deska „Some Great Reward“ (1984, hity „Master And Servant“, „People Are People“, „Blasphemous Rumours“, dále např. „If You Want“, „It Doesn´t Matter“). Nu, a jak to s depešáky dopadlo, dozvíte se v textu o „alternativně“ popových elektronicích.

Kromě DM byly do tábora new romantic zařazovány i další hvězdy MTV - Duran Duran, kteří vznikli v roce 1978 v Birminghamu. Přestože si to prý mládenci nepřáli a stále se hlásili k Roxy Music. Pojmenovali se dle padoucha z filmu Barbarella, jelikož Barbarella se také nazýval jejich oblíbený klub, do něhož chodili a občas v něm i pracovali. Skupinu tvořili zpěvák Simon Le Bon, klávesista Nick Rhodes, baskytarista John Taylor, kytarista Andy Taylor a bubeník Roger Taylor (pochopitelně nikoli ten z Queen). A „duraní“ hudba? Dusavě nafunklý elektronický podklad a nad ním klenuté melodie, zpívané vysokým afektovaným hlasem. Skupina úspěšně debutovala eponymní deskou „Duran Duran“ (1981, hity „Planet Earth“, „Girls On Film“, dále např. „Anyone Out There“, „Tel Aviv“, „Careless Memories“) a tento její úspěch potvrdila albem „Rio“ (1982, hity „Hungry Like A Wolf“, „Rio“, dále např. „My Own Way“, „Save A Prayer“, „Lonely In Your Nightmare“), singlem „Is There Something I Should Know?“ (1982), a taktéž třetím, slabším elpí „Seven And The Ragged Tigger“ (1983, hity „The Reflex“, „Union Of The Snake“, dále např. „Seventh Stranger“, „Of Crime And Passion“) včetně expresivní singlovky „The Wild Boys“. Světu módy pak navrhla oblékat se do dlouhých kožených kabátů, v kterých jste se sice zpotili jako kráva, ale zato jste byli zaručeně in.

Sheffieldský zpěvák Martin Fry měl skupinu ABC, která oscilovala někde mezi „durany“ a Roxy Music, to celé se správně „novoromanticky“ pochmurnými texty. Než se to změnilo v stokrát zaměnitelný disco-pop, natočila snad svoji jedinou poslouchatelnou desku „The Lexicon Of Love“ (1982, songy „The Look Of Love“, „All Of My Heart“, „Tears Are Not Enough“, „Poison Arrow“). Slušný je singl „That Was Then But This Is Now“. Pak už nic. Skotské synth-duo Associates se pohybovalo někde mezi new romantic a futuristic rockem, to znamená, že mělo blízko jak Duran Duran tak třeba k The Human League. Z LP je možné uvést „Fourth Drawer Down“ (1981, např. „Kitchen Person“, „The Associate“, „White Car In Germany“) a „Sulk“ (1982, hit „Party Fears Two“, dále např. „Bap Da La Bap“, „Skipping“, „Club Country“, „Nothinginsomethingparticular“).

Do novoromantické zahrady vedla dle některých kritiků i cesta skotské zpěvačky a klávesistky Annie Lennox a londýnského skladatele a kytaristy Dave Stewarta. Tihle dva se potkali v jedné londýnské hospodě, začali spolu chodit a společně založili punkovou kapelu The Catch, kterou následně přejmenovali na The Tourists. Dalším důležitým členem v ní byl zpěvák, kytarista a skladatel Peet Combes, který většinu songů psal. Hudebně se jednalo o takovou vcelku příjemnou kytarovou novou vlnu s prvky novoromantismu, okořeněnou proplétajícími se dvoj a trojhlasými vokály a občasným šprincnutím reggae. Tedy soundem, který později proslavila třeba taková Chumbawamba. Už debutové LP „turistů“, jednoduše nazvané „The Tourists“ znělo dost dobře (1979, smutný hitík „The Loneliest Man In The World“, dále např. „Fool´s Paradise“, „Blind Among The Flowers“, „Deadly Kiss“, „Ain´t No Room“, „Save Me“), ale hlavní úspěch kapely je spojen s cover-hitem „I Only Want To Be With You“ (známe v podání zejména Dusty Springfield nebo BCR), který se objevil na opravdu pěkné desce „Reality Effect“ (1979, dále např. „It Doesn´t Have To Be This Way“, „All Life´s Tragedies“, „Everywhere You Look“, „Nothing To Do“, „So Good To Be Back Home Again“). Už ale v té době bylo hodně viditelné napětí mezi hlavním skladatelem Combesem a dvojicí Stewart-Lennox. Závěrečné, nepříliš úspěšné album „Luminous Basement“ (1980, např. „Angels And Demons“, „Time Drags So Slow“, „Don´t Say I Told You So“, „One Step Nearer The Edge“,, „So You Want To Go Away Now“) tak uspíšilo rozchod kapely. Přesto tvrdím - fakt velká škoda.

Když se Dave Stewart (g, ks, voc) s Annie Lennox (voc, ks)  trhli od The Tourists bylo jasné, co asi tak může následovat – své síly vložili do nového hudebního projektu, a tak vlastně vznikli Eurythmics Aby se už dvojice s nikým nemusela hádat a mohla rozvinout svůj skladatelský talent, udělala to tak, že kapelu tvořili oni dva a ostatní muzikanti byli najímáni. A protože se Dave a Annie nadchli pro elektroniku (zejména tu německou) nabídli světu vcelku solidní syntezátorový pop rock s prvky soulu, a dokonce za své songy obdrželi i cenu Grammy. Časem ovšem nutně došlo (možná pod vlivem U2) ke zvýraznění role kytary. První LP Eurythmics, průměrné „In the Garden“ úspěšné přiliš nebylo (1981, např. „Never Gonna Cry Again“, „Belinda“, „She´s Invisible Now“), velmi se ale chytli alby „Sweet Dreams /Are Made Of This/“ (1983, hity „Sweet Dreams /Are Made Of This/“, „Love Is A Stranger“, dále např. „The Walk“, „This City Never Sleeps“, „I Could Give You /A Mirror/“, „I´ve Got An Angel“) a „Touch“ (1983, hity „Here Comes The Rain Again“, „Who´s That Girl“, dále např. „Right By Your Side“, „No Fear, No Hate, No Pain“,„Aqua“, „Regrets“). Tyhle desky Davea a Annie posadily na vrchol… 

O novoromantickou atmosféru se snažila i německá synth-popová skupina Alphaville, ve složení Marian Gold - Bernard Lloyd - Frank Mertens, později posledně jmenovaného nahradil Ricky Echolette. Formace byla ovlivněná Ultravoxem a OMD. Její posmutnělý vklad ale přišel v době, kdy žánr prakticky zanikal. Novoromantické duše však vždy zaslzí, když si z čiré nostalgie pustí album „Forever Young“ (1984) s hity „A Victory Of Love“, „Forever Young“, „Big In Japan“ či „Sounds Like A Melody“ a „To Germany With Love“. Eventuelně slabší dvojku „Afternoons In Utopia“ (1986, např. „Dance With Me“, „Jerusalem“, „Afternoons In Utopia“, „Lassie Come Home“).

Opravdový styl new romanticism jako takový mizí někdy v polovině 80. let. Jelikož ve vleku MTV postupně směřoval k větší primitivnosti, lacinosti a menší provokativnosti, stejně jako většina tvůrců nové vlny zkonvenčněl a utopil se v klišé soudobého popu, orientovaného na dětské publikum. Proto se pro některé syntezátorové party, vycházející z novoromantismu a futuristic rocku, vžilo označení nový pop. Hudební publicista Vojtěch Lindaur s využitím práce Josefa „Zuba“ Vlčka“ píše v Rock&Popu o novém popu zhruba toto: „…Nový pop měl být ekvivalentem už pomalu zapomenuté sweet music, sladkobolné hudby, jejíž hlavní a jedinou náplní byla láska trochu platonického typu, většinou nenaplněná, ale vždy s ukrytým ostnem optimismu. Nový typ interpreta musel extrahovat z novoromantiků nevhodný dekadentní životní pocit a z elektronického diska jednoznačný sexuální podtext. Nic nesplnitelného.“ A náctiletí také věděli, kde lovit – na MTV, v níž mohli hltat synth-disco-popěvky Depeche Mode, Yazoo, Duran Duran, Culture Club, Alphaville, Nicka Kershawa, Howarda Jonese, Paula Younga, Marka Almonda či Thompson Twins. Tedy návrat bubble gum music, jen v novém kabátě (viz. texty „Mezi rockem a popem“ a „MTV-skotačilové“).