Kytary - Hlukovci, snivci, Madchester a brit pop

Dekády: 80. léta, 90. léta

Žánry: Alternative rock

Autor: Petr Hrabalik

Oasis, na snímku Tony McCarroll, Paul "Bonehead" Arthurs, Liam Gallagher, Noel Gallagher, Paul "Guigsy" McGuigan, 1994

V undergroundové Americe se rachotilo na scéně metalu (thrash), hardcore a noise, ale některé kapely přistupovaly k onomu rachotu poněkud rafinovaněji. Začaly využívat pro HC jinak nepřípustného prvku – melodie – který ovšem balily do hlukových stěn, navíc do svých písniček začaly cpát psychedelické podněty ze sixties. Zde mám na mysli soubory jako Hüsker Dü, Sonic Youth, Dinosaur Jr., které jsou více představeny v textu o hardcore. V USA ale působily i garážové kapely, jakoby navazující na bílé americké kytarové rhythm&blues typu Seeds či na syrový zvuk Velvetů. Jednou z nich byla průměrná undergroundová parta Beat Happening z Olympie udivující svými falešnými vokály. Asi byste neměli ztrácet čas s LP „Jamboree“ (1988, např. „Down At The Sea“, „I Love You“, „Bad Seeds“) nebo „Black Candy“ (1989, např. „Other Side“, „Cast A Shadow“, „Ponytail“). Radši si přečtěte dobrou knihu.

Nicméně - podobný jev souběžně vznikl i na britských ostrovech.

V 1. polovině 80. let se tam objevily soubory, které také vzhlížely k domácí rockové a beatové muzice ze sixties. To znamená, že u nich byla v kursu výrazná vokální linka položená na garážově tvrdém, mnohdy hlukovém podkladě s častými kytarovými vazbami. Hudbě těchto kapel se začalo říkat „garage power pop“.

Zásadním hráčem se v této hře stali kytaroví „vazbiči“ ze Skotska Jesus & Mary Chain, v jejichž čele stáli bratři William Reid (g, voc) a Jim Reid (voc, g), přičemž v kapele začínal jako bubeník i pozdější primal-screamovec Bobby Gillespie (1984-85); mimochodem - jediným hudebníkem, který to s oběma nesnesitelnými bratry dokázal vydržet delší čas, byl baskytarista Douglas Hart. Bratři Reidovi se pokoušeli namontovat melodiku šedesátkových skupin (např. Velvet Underground, Byrds, Kinks) na punkový podklad a jako jakési ozvláštnění chtěli využívat tzv. zvukových stěn, které vytvářeli pomocí kytarového feedbacku a fuzzu. V tomto směru chlapci lovili zejména u Jimi Hendrixe, The Who, a možná také u Sonic Youth. Nad razantní rytmikou tak pluly víceméně příjemné vokály, ovšem téměř utopené v hluku a kvílení kytarových vazeb. Zejména při koncertech byla zvuková intenzita chvílemi neúnosná, což někdy u publika vyvolávalo agresivní reakce. Faktem ovšem možná je, že za ně mohli i samotní Reidovci svým nafoukle arogantním vystupováním.

První a nadmíru úspěšný singl „Upside Town“ vydala skupina po svém přestěhování do Londýna v roce 1983. Nejdůležitějším počinem J&MCh bylo jejich debutové album „Psychocandy“ (1985), na kterém se objevily skladby jako např. „Never Understand“, „You Trip Me Up“, „Some Candy Talking“, „Cut Dead“, „Just Like A Honey“ nebo „Hardest Walk“. Následně se celá druhá polovina eighties v britských alternativních kruzích nesla ve znamení Jesus & Mary Chain – bodovali totiž i s alby „Darklands“ (1987, hit „April Skies“ dále „Happy When It Rains“, „Darklands“, „Down On Me“, „About You“), singlovou a raritní kompilačkou „Barbed Wire Kisses“ (1988, hit „Sidewalking“, dále „Kill Surf City“) a dalším elpí „Automatic“ (1989, např. „Blues From A Gun“, „Head On“, „Here Comes Alice“, „Between Planets“, „Coast To Coast“). Do 90. let vstoupil soubor klidnější deskou „Honey´s Dead“ (1992, Reverence“, „Far Gone And Out“, „Almost Gold“, „Sugar Ray“, cover„Rollercoaster“, pův. od Spacemen 3) a tento trend pokračoval na albu „Stoned & Dethroned“ (1994, např. hit „Sometimes Always“ s Hope Sandoval, dále „Come On“, „Never Saw It Coming“, „She“). A pak už to bylo jen o tom, jak milujou a nenáviděj rock´n´roll (mj. SP „I Hate Rock´n´Roll“).

Jesus & Mary Chain se stali základem pro právě se rodící indie rockovou scénu a tím, že dokázali bodovat v hitparádách, poněkud narušili nadvládu popových a synth-popových kravinek, vládnoucích tehdejšímu světu populární hudby.

Spacemen 3 ze středoanglického Rugby vedli Jason Pierce (voc, g, ks) a Peter „Sonic Boom“ Kember (voc, g, ks), přičemž hráli podobnou hudbu jako J&MCh, možná trochu jemnější, méně nakouřenou. Stále to ale byl hen ten oný psychedelický rock. Ač s ní začali o tři roky dříve, svůj debut „Sound Of Confusion“ (např. „Rollercoaster“, „Mary Anne“, „Walking With Jesus“, plus cover „Little Doll“- pův. od Iggáčových Stooges) vydali až v roce 1986, a tak se stali až „těmi druhými“. Zajímavostí možná je, že Spacemen 3 do svých skladeb (tedy textů) hojně vkládali svoje drogové zkušenosti. Z dalších desek uveďme ještě „Perfect Prescription“ (1987, např. „Take Me To The Other Side“, „Ecstasy Symphony“, plus cover Transparent Radiation, pův. od Red Krayola), „Playing With Fire“ (1989, např. písně „Suicide“, „Lord, Can You Hear Me?“, „Revolution“, „Honey“, „Come Down Softy To My Soul“), a z 90.let zmiňme album „Recurring“ (1991, např. „I Love You“, „Hypnotized“, „Big City /Everybody I Know Can Be Found Here/“, „Just To See You Smile“). Pak ovšem následovalo ukončení závodní činnosti.

Zpěvák, kytarista a klávesista Jason Pierce po odchodu ze Spacemen 3 založil známé Spiritualized jakýsi zasněný průnik Sonic Youth, barrettovských floydů a Beatles. Hodně psychedelická záležitost - myslím, že existovali tací, kteří tomu začali říkat trance rock. Členstvo se střídalo, nejdéle v kapele zůstali Jonny Mattock (ds), Mark Refoy (g), Kate Radley (ks) a Sean Cook (bg). Kapela svou nahrávací éru zahájila singlem „Anyway That You Want Me“ (1990). Co se týče  jiných nosičů, jsou známa alba „Lazer Guided Melodies“ (1992, songy „Run“, „I Want You“, „Shine A Light“, „Sway“, „You Know It´s True“, „Angel Sigh“), „Pure Phase“ (1995, např. „Let It Flow“, „Medication“, „The Slide Song“, „These Blues“, „Born Never Asked“) a „Ladies And Gentleman We Are Floating in Space“ (1997, např. „Electricity“, „I Think I´m In Love“, „Come Together“, „All Of My Thoughts“, „Cop Shoot Cop…“). Druhý z vesmírných mužů, Peter Kember dal kromě jiných projektů, dohromady skupinu Spectrum, s níž se snažil uskutečnit své space-psychedelické hudební vize. V podstatě šlo o jemně se přelévající rockové imprese devadesátých let. No, i když tedy… někdy to bylo hodně nervní. Se Spektrem Kember natočil několik alb, mj. „Soul Kiss (Glidine Divine)“ z roku 1992 (např. „How You Satisfy Me“, „The Drunk Suite“, „Wales Wash Over Me“, „Neon Sigh“, „Phase Out“), a dále ještě „Highs, Lows And Heavenly Blows“ (mj. „Undo The Taboo“, „Take Your Time“, „All Night Long“, „Then I Just Drifted Away“) a „Forever Alien“ (1997, např. „Feels Like I´m Slipping Away“, „Owsely“, „Forever Alien“). 

Za nástupce „pout Ježíše a Máří Magdaleny“ byli označováni londýnští hippíci Loop. Skupinu založili zpěvák a kytarista Robert Hampson se svou dívkou Bex (Becky Stewart), která obsluhovala bicí. Později ale Hampson obsazení obměňoval, Bex hrála jen první dva roky. Z dalších hráčů je možné uvést Neil Mackaye (bg) a Johna Willse (ds). „Smyčkaři“ stáli někde uprostřed mezi J&MCh, Cult, Spacemen 3, Hüsker Dü a Dinosaur Jr., možnými vlivy jsou zde ještě Velveti, dále krautrockoví Can a Faust a dokonce hardrockoví Black Sabbath. Jejich prvním výliskem byl singl „16 Dreams“ (1987). K dokreslení celkového obrazu Loop si pusťte desky „Heaven´s End“ (1987, songy „Soundhead“, „Head On“, „Forever“, „Too Real To Feel“, „Straight To Your Heart“), zejména „Fade Out“ (1989, např. „Black Sun“, „Collision“, „Fade Out“, „This Is Where You End“, „Fever Knife“) nebo „A Gilded Eternity“(1990, písně „Be Here Now“, „Vapour“, „Afterglow“, „Blood“).

Dalším londýnským pokračovatelem J&MCh bylo dream-popové a experimentálně-rockové duo A. R. Kane, které tvořili Alex Ayuli (voc, g) a Rudy Tambala (voc, g, bg). Dvojice se ale zasloužila i o jeden z prvních počinů rodící se britská acid-houseové scény – v roce 1987 ve spolupráci s elektronickou partou Colourbox natočila určitý mezník, singl „Pump Up The Volume“. Většinou se ale zaměřovala na kytarové stěny a zasněný vokál, jak to bylo předepsáno v hlukové bibli Ježíšem a Marií (v řetězech). Zkuste si poslechnout LP „69“ (1988, např. „Baby Milk Snatcher“, „Crazy Blue“, „The Sun Falls Into The Sea“, „Spermwhale Trip Over“, „Suicide Kiss“) a odlišné, tanečnější „i“ (1989, např. „A Love From Outer Space“, „Crack Up“, „In A Circle“, „Miles Apart“, „Pop“). Anebo songy jako „When You´re Sad“, „Green Hazed Daze“. Zvuky duo vyluzovalo mnohdy hodně divné, hudební nápady byly však… no, řekněme, standardní. A. R. Kane natočili ještě LP „New Clear Child“(1994, např. „Deep Blue Breath“, „Grace“, „Pearl“) a rozešli se.

Jesus & Mary Chain měli také své irské „bratry v hlukových stěnách“, kteří se nazývali My Bloody Valentine. Pocházeli z Dublinu a vedl je zpěvák a kytarista Kevin Shields. Dalšími členy byli Colm Ó Cíosóig (ds), Bilinda Butcher (g, voc) a Debbie Googe (bg). Zpočátku začínali psychedelickými písničkami, podobnými třeba Jefferson Airplane nebo Doors, později je začali obalovat zvukovými stěnami stejně jako J&MCh. Poznávacími znaky soundu My Bloody Valentine se postupně staly tzv. glide guitar neboli klouzavá kytara, sférický vokál utopený v podkladovém feedbackovém hluku a také zvláštní, jakoby lenivý Shieldsův zpěv. Tyto prvky se objevily už na mini-LP „Ecstasy“ (1987) a singlu „You Made Me Realise“.

Prvním zásadním albem kapely je „Isn´t Anything“ (1988, např. songy „Feed Me With Your Kiss“, „Soft As Snow“, „I Can See It“, „Cupid Come“, „/When You Wake/ You´re Still In A Dream“), z kterého jen tak mimochodem feedbackové noise doslova krvácí. Inspirace jsou sice rozostřené, ale lze je poznat - The Who, Stooges, Byrds, Beatles, Sonic Youth a… Jesus & Mary Chain. Na začátku nineties po dvou EP „Glider“ a „Tremolo“ (1990 a 1991, obsahovaly např. songy jako „Off Your Face“, Swallow“ či „Honey Power“) natočili MBV konečně další album „Loveless“ (1991, skladby „Only Shallow“, „When You Sleep“, „To Here Knows When“, „Soon“, „Come In Alone“), kterým svůj nepopiratelný přínos kytarové scéně potvrdili. Po něm ovšem skupina svoji činnost ukončila. O My Bloody Valentine se tvrdí, že byli první partou, na kterou by šlo přilepit flastr „shoegaze“ (viz. níže).

Když už jsme v tom Irsku, možná že by se slušelo připomenout další dublinskou kapelu, vzniknuvší ve druhé polovině osmdesátých let. Jedná se o partu Whipping Boy, jíž vévodil uhrančivý mluvený vokál Fearghala McKee a chytrá kytara Paula Pageho. Dalšími členy byli ještě Myles McDonnell (bg, voc) a Colm Hassett  (ds). V roce 1992 kapela natočila hudebně lehce nadprůměrný, ale jinak neúspěšný debut „Submarine (např. „Safari“, „Beatle“, „Buffalo“, „Sushi“, „Valentine 69“). Prosadila se až s kvalitním albem „Heartworm“ (1995, hity We Don´t Need Nobody Else“ a „When We Were Young“, dále např. např. „Twinkle“, „Tripped“, „Honeymoon Is Over“, „Personality“).

Londýňany House Of Love vedli zpěvák a kytarista Guy Chadwick a kytarista a doprovodný zpěvák Terry Bickers. Dalšími členy byli ještě Pete Evans (ds) a Novozélanďan Chris Groothuizen (bg). Hoši zahájili svou dráhu třemi úspěšnými singly „Shine On“, „Real Animal“, „Christine“. Později se prosadily i singlovky „Touch Me“, „Destroy The Heart“, „Never“ a „I Don´t Know Why I Love You“. HOL také čerpali ze sixties, ale zvukových stěn využívali jen velmi málo, zato se z jejich nahrávek hojně linuly zvonivé kytary á la Byrds; dokonce dokázali být melodičtější než The Smiths a dokonce než The Church a zasněnější než… kdokoli.

Dejte alba „The House Of Love“ (1988, hit Christine“, dále např. „Touch Me“, „Love In A Car“, „Fisherman´s Tale“) a „House Of Love – Fontana“ (1990, hity „Shine On“, „Never“, „I Don´t Know Why I Love You“, dále např. „Someone´s Got To Love You“, „In A Room“, „Beatles And Stones“, „Blind“), kompilaci singlových béček „A Spy In The House Of Love“ (1990, hit „Marble“ dále mj. „Safe“, „D Song 89“, „Phone“, „Cut The Fool Down“). Po tomto albu odešel Bickers do Levitation a na jeho místo přišel kytarista Simon Walker. S ním kapela zrealizovala nadupanou desku „Babe Rainbow“ (1992, hit „You Don´t Understand“, dále např. songy „Girl With The Loneliest Eyes“, „Feel“,  „Crush Me“, „Yer Eyes“). V roce 1993 natočili HOL poslední desku „Audience With The Mind“ (např. „Audience With The Mind“, „Sweet Anatomy“, „Hollow“, „You´ve Got To Feel“) a rozešli se.

House Of Love nám poodhalili fakt, že existovaly i kapelky s jemnějším, „byrdsovským“ nebo možná „cocteau-twinsovským“ zvukem kytar. Patřili mezi ně i londýnští The Sundays, které vedli kytarista David Gavurin a zpěvačka Harriet Wheeler, přičemž dalšími členy byli Paul Brindley (bg) a Patrick „Patch“ Hannan (ds). Kouzlo „nedělí“ stálo na tenoučkém štěbetavém vokálu Harriet Wheelerové, který se björkovsky tu vznášel, tu krkolomně padal nad – a tenhle výraz se v této kapitole bude hodně opakovat – „zvonivými kytarami“. Vše řečené je slyšet na LP „Reading, Writing And Arithmetic“ (1990, hity „Can´t Be Sure“, „Here´s Where The Story Ends“, dále např.„You´re Not The Only One I Know“, „Skin & Bones“, „I Kicked A Boy“, „Joy“) a „Blind“ (1992, hit „Love“, dále např. „Goodbye“, „Blood On My Hands“, „I Feel“, „On Earth“ plus cover „Wild Horses“ od Stounů). Kupodivu nejvíce zabodovali až o pět let později s klidnou krásnou deskou „Static & Silence“ (1997, hit „Summertime“, dále např. „Homeward“, „Folk Song“, „She“, „Cry“, „So Much“, „When I´m Thinking About You“). No, a tehdy se The Sundays - rozešli. 

Do podobného ranku kapel by šli zařadit i Primitives z Coventry, i když byli přímočařejší a ne tak sofistikovaní jako Sundays. Opět kytarky zvonivky (Paul Court), ženský zpěv (Tracy Tracy), opět inspirace v sixties - mersey beat, surf, west coast atd. Z alb jmenujme „Lovely“ (1988, hit „Crash“, dále např. „Out Of Reach“, „Thru´ The Flowers“, „Stop Killing Me“) a Pure“ (1989, hity „Way Behind Me“, „Sick Of It“, dále např. „Secrets“). Z mersey-beatového modelu hraní vycházeli také liverpoolští The La´s, vedení zpěvákem a kytaristou a také nesnesitelným perfekcionalistou Lee Maversem. Byl v nich znát odkaz Beatles a to nejen proto, že bubeník hrál na stříbrné Ludwigy stejně jako Ringo. Však si poslechněte LP „The La´s“ (1990, hit „There She Goes“,dále např. „Timeless Melody“, „I Can´t Sleep“, „Feelin´“, „Way Out“, „Looking Glass“). Jako kdybyste se octli v první polovině sixties. Jasní předchůdci britpopu.

Naopak Cranes z Portsmouthu v čele se sourozenci Jimem (g) a Alison Shaw (voc, bg, ac g) zněli hodně (až goticky) ponuře a experimentálně - žádná melancholie, ale občas pěkná swansovská depka. Opět se zaměřovali zejména na kytarové hlukové stěny, v nichž se vznášela Alison se svým cukrkandlovým dětským hláskem. Prostě takoví „divní Cocteau Twins“. Lze vyslechnout na mini-LP „Self Non Self“ (1989, např. „One From The Slum“, „Reach“, „Heaven Or Bliss“, „Beach Mover“), épéčkách „Inescapable“ (1990, např. „Give“, „Inescapable“), „Espero“ (1990, např. „I Hope“, „E.G. Shining“) a LP „Wings Of Joy“ (1991, např. „Starblood“, „Tomorrow´s Tears“, „Beautiful Sadness“, „Watersong“, „Leaves Of Summer“). Pak se muzika Cranes zklidnila a poněkud vyměkla. Odborníci přes hlukovce a snivce hovoří v tomto punktu o deskách „Forever“ (1993, např. „Jewel“, „Clear“, „Sun And Sky“, „Far Away“) a „Loved“ (1994, např. „Shining Road“, „Loved“, „Come This Far“, „Beautiful Friend“, „Lilies“). Pak už se ten Alisonin vokální projev vůbec nedal poslouchat, neboť sklouzl do žvatlavých antisexualních poloh kamsi k Šmoulům (např. song „Can´t Get Free“, 1997).

Další kapela rovnou tvořila dějiny britské indie scény – jmenovala se příznačně Pop Will Eat Itself (psána i ve zkratce PWEI), pocházela z West Midlands a působila v sestavě Clint Mansell (voc), Graham Crabb (voc), Adam Mole (g) a Richard March (g), přičemž bicí obstarávala drum-mašina, nazývaná Dr.Nightmare. Ty dějiny tvořila v tom, že v podstatě jako první ve Spojeném království začala propojovat kytarový a industriální rock, taneční elektroniku a hip hop. Dle jejího songu „Grebo Guru“  tento lokální substyl také dostal název grebo, a hlásili se k němu třeba The Wonder Stuff, Ned´s Atomic Dustbin, Carter USM či Jesus Jones. Abyste zjistili vo co go, dejte od PWEI alba „Box Frenzy“ (1987, např. „Grebo Guru“, „There Is No Love Between Us Anymore“, „Love Missile F1-11“, „Beaver Patrol“, „Let´s Get Ugly“), „This Is The Day…This Is The Hour…This Is This!“ (1989, např. „Def. Con. One“, „Wake Up! Time To Die…“, „Can U Dig It?“, „Wise Up! Sucker“, „The Fuse Have Been Lit“, „Radio PWEI“), „Cure For Sanity“ (1990, hit „X Y & Zee“, dále např. „92 Degrees“ – zde vokál obstarala zpěvačka Sylvia Tella, „Touched By The Hand Of Cicciolina“, „Dance Of Mad Bastards“, „Another Man´s Rhubarb“). Poté skupina přijala živého bubeníka Fuzze Townshenda a naročila desku „The Looks Or The Lifestyle?“ (1992, hit „Get The Girl + Kill The Boddies“,  dále např. „Karmadrome“, „Eat Me Drink Me Love Me Kill Me“, „Bulletprof“, „Token Drug Song“). Posledním zaznamenaným výliskem PWEI  je album „Dos Dedos Mid Amitos“ (1994, např. „Ich Bin Ein Auslander“, „Everything´s Cool“, „R.S.V.P.“, „Kick To Kill“, „Fatman“). Kapelu je též možné zařadit do každého z výše zmíněných žánrů, jimiž se nechala ovlivnit.  

Výše (a také níže) zmíněné britské indie-rockové vření nelze vyjádřít lepším způsobem, než jak učinil britský hudební týdeník New Musical Express. V roce 1986 se podílel na sestavení kazety s lakonickým názvem C ´86, která představovala mladé, kytarové a dosud vlastně undergroundové kapely (např. Primal Scream, Bodines, Age Of Chance, The Wedding Present). Kazetu pak následně zpropagoval známý DJ John Peel ve svých pořadech na Radio One, což znamenalo pro některé skupiny dobrý startovací můstek.

Pojďme si čtyři party z cé osmdesátšestky představit.

Ve skotském Glasgow se svými prvními nahrávkami představilo budoucí „sjeté sluníčko“ Primal Scream, taneční kytarovka míchající psychedelický bigbít sixties (vlivy BeatlesByrds, Love, Velvet Underground) a punk s dusavými elektro-rytmy. Kapelu vedl bývalý člen Jesus & Mary Chain, zpěvák Bobby Gillespie, důležitými členy byli i kytaristé Andrew Innes a Robert „Throb“ Young a klávesista Martin Duffy (zároveň Felt). Prvním hitíkem formace byla písnička „Velocity Girl“ z kazety C´86, jakž takž se chytily i singlovky „Crystal Crescent“ a „Imperial“. Silněji zabodovala až v roce 1990 skladba „Loaded“. Slibný debut „Sonic Flower Groove“ natočili „prima-lovci“ už v roce 1987 (např. „Gentle Tuesday“, „Imperial“, „May The Sun Shine Bright For You“, „Sonic Sister Love“), ovšem dvojka „Primal Scream“ (1989, např. „I´m Losing More Than I´ll Ever Have“, „Ivy, Ivy, Ivy“, „She Power“, „Lone Star Girl“) byla průměrná.

A tak zásadní deskou souboru je až album „Screamadelica“ (1991, hit „Movin´ On Up“, dále např. „Higher Than The Sun“, „Don´t Fight It, Feel It“, „Loaded“, „Damaged“, „Slip Inside This House“, „Come Together“), které se svým spojením kytar, samplů a houseového rytmu stalo jakýmsi rockovým vkladem do elektronické taneční scény, jež se zrovna drala ven z undergroundu. Hezky se poslouchá i opak screamadeliky, stonesovským bigbítem ovlivněná deska „Give Out, But Don´t Give Up“ (1994, big hit „Rocks“, hit „Jailbird“, dále např.„Call On Me“, „Big Jet Plane“, „/I´m Gonna/ Cry Myself Blind“) a velice slušným nářezem je určitě album „Vanishing Point“, na němž je to s vlivy elektroniky a kytar tak půl na půl (1997, např. „If They Move, Kill ´Em“, „Kowalski“, „Star“, „Burning Wheel“, „Medication“). Ještě na konci devětadevadesátého se objevil na trhu singl „Swastika Eyes“ ohlašující další album Primal Scream.

Ze skotských představitelů kompilace C-86 jmenujme ještě skupinu Soup Dragons Seana Dicksona (voc, g) a Jima McCullocha (g, voc). Ta pozvolna stoupala vzhůru a třeba SP „Can´t Take No More“ (1987) a LP „This Is Our Art“ (1988, např. „The Majestic Head“, „Soft As Your Face“, „Family Ways“) zněly nadějně, nicméně kapela se prosadila až v roce 1990 singlem „I´m Free“ (s hostujícím Juniorem Reidem) a následným albem „Lovegod“ (1990, dále ještě „Mother Universe“, „Sweetmeat“, „Lovegod“, „Backwards Dog“). O dvě léta později přidala další vcelku úspěšné elpí „Hotwired“ (1992, hit „Divine Thing“, dále např. „Pleasure“, „Dream On /Solid Gone/“, „No More Understanding“) a pak zájem o ní poněkud opadl.

Další exponent kazety C´86, The Wedding Present z Leedsu, vedli David Gedge (voc, g) a Peter Solowka (g). Hudebně? Hmm, trochu lo-fi s nevýrazným zpěvem. Kapela díky DJ J. Peelovi vešla ve známost už v roce 1985 singly „Go Out And Get ´em Boy“ a „You Should Always Keep In Touch With Your Friends“. O dva roky později bodovaly singly „My Favourite Dress“ a „Anyone Can Make A Mistake“, stejně jako debutové album (na němž se oba objevily) se sympatickým, fotbalovým názvem „George Best“ (1987, dále např. „Everyone Thinks He Looks Daft“, „It´s What You Want That Matters“) a následné EP „Nobody´s Twisting Your Arm“. Ono to bylo celkem na jedno brdo, tak bych snad připomněl singl „Kennedy“ (1989) a LP „Seamonsters“ (1991, např. „Dalliance“, „Suck“, „Rotterdam“, „Corduroy“) a „Watusi“(1994, např. „Yeah Yeah Yeah Yeah“, „It´s A Gas“, „Click Click“). Ještě taková zajímavost - jako jedna z mála britských kytarovek zavítala i za železnou oponu – zahrála si v Praze v roce 1989. Zůstalo toho po nich tak mnohem více než po manchesterských Bodines, které si dnes lidé vybaví snad jen díky singlu „Therese“ z jediného LP „Played“ (1987, dále např. „Scar Tissue“, „Skankin Queens“, „William Shatner“).

Bodines, potažmo fotbalista George Best jsou dobrým můstkem pro to zabývat se Manchesterem (nikoli však United). Na přelomu 80. - 90. let totiž vzbudila ohlas místní vyfetovaná scéna tzv. tanečních kytarovek. Začalo to ovšem ještě dříve - u potomku Joy-Division, kapely New Order, která ve své tvorbě na vcelku hezké melodie roubovala syntetický disco-rytmus. NO jsme si blíže představili v kapitole „Alternativně“ popoví elektronici. V roce 1982 stáli členové souboru společně s lidmi z místního labelu Factory (zejména majitelem a producentem Tony Wilsonem) u založení nového manchesterského klubu, který dostal honosný název Hacienda.

A v něm se to začalo slejzat.

V souvislosti s Haciendou kupříkladu vznikla skupina Happy Mondays (název inspirován hitem New Order „Blue Monday“) věčně sjetého zpěváka Shaun Rydera. Jeho pak doprovázeli brácha Paul Ryder (bg), Mark „Cow“ Day (g), Gary Whelan (ds), Mark !Bez“ Berry (perc) a Paul Davis (ks, prog). Hudba? Jen probůh žádné joy-divisionovské depky, ale bavíme se, tančíme, chlastáme, fetujeme. Tak nějak zhruba. Po několika slibných singlech („Freaky Dancin´“, „Tart Tart“) a nepříliš vyvedeném debutu s příšerně dlouhým názvem „Squirrel And G-Man Twenty Four Hour Party People Plastic Face Carnt Smile (White Out)“ (1987, např. „Tart Tart“, „Kuff Dam“, „24 Hour Party People“), HP zabodovali svým druhým albem „Bummed“ (1988, songy „Wrote For Luck“, „Mad Cyril“, „Performance“, „Brain Dead“, „Lazyitis“). To jakoby předznamenávalo budoucí vlnu rave parties a tanečního acid-house, pro jehož pochopení se stala pididudle extáze tou nejoblíbenější pomůckou.

V tomto ohledu je pak po EP „Manchester Rave On E.P.“ (1989, např. „Hallelujah“, „Clap Your Hands“) nejzásadnější deskou HP trojka „Pills´n´Trills And Bellyaches“ (1990, hity „Kinky Afro“, „Loose Fit“ a cover „Step On“ od Johna Kongose, dále např. „God´s Cop“, „Bob´s Yer Uncle“). Na začátku 90. let však už Shaunovo feťáctví nabralo takových rozměrů, že kapela po dalším albu „Yes, Please“ (1992, „Angel“, „Monkey In The Family“, „Stinkin´ Thinkin´“, „Sunshine And Love“) přestala existovat. Vyjetý Shaun Ryder posléze založil kapelu Black Grape, která měla i pár hitů - „Reverend Black Grape“ a „In The Name Of The Father“ ze slušného alba „It´s Great When You´re Straight… Yeah“ (1995, dále např. „Kelly´s Heroes“) a pak singly „England´s Irie“ a „Fat Neck“ včetně kontroverzního „Get Higher“ (1997).

Také členové budoucí kapely Stone Roses se scházeli v Haciendě, zejména dva velcí kámoši Ian Brown (voc) a výtvarník John Squire (g). Měli rádi muziku The Smiths a Rolling Stones (Squire dokonce i Jimi Hendrixe!) a v tomto duchu chtěli pojmout i svou vlastní tvorbu. Vlastní „kamenné růže“ se rodily postupně a nebyl to nějaký jednoduchý proces. Na začátku s ústřední dvojící Brown-Squire hrála úplně jiná rytmika plus doprovodný kytarista a celé to bylo neslané nemastné.  Prvním aktem změn k lepšímu byl příchod nového bicmana - stal se jím Alan „Reni“ Wren (ds, bvoc). Ovšem debutové singly se songy „So Young“ a „Sally Cinamon“ přesto zůstaly bez odezvy. Následně odešli basák s kytaristou a ve skupině se tak objevil Gary „Mani“ Mounfield (bg). První povědomí o kapele mimo Manchester bylo zaznamenáno s SP „Elephant Stone“, ovšem velmi povedené debutové „acidové“ album „Stone Roses“ (1989, hity „She Bangs The Drums“, „I Wanna Be Adored“, dále např „Made Of Stone“, „I Am The Resurrection“, „Bye Bye Badman“, „/Song For My/ Sugar Spun Sister“) se neprodávalo tak, jak se očekávalo (v Anglii ještě ano, ale v USA slabota). Přesto jeho solidní recenze hodně napomohly zájmu o mladou kapelu.

Další singly „Fool´s Gold“, „One Love“ se objevily na sběrové desce „Turns Into Stone“, která byla složena z raných singlů a věcí, které se nevešly na debut (1992, dále např. „What The World Is Waiting For“, „Elephant Song“, „Mersey Paradise“). Pak následovaly dlouhodobé spory s gramofirmou a další řadová deska Stone Roses, tvrdší „Second Coming“, vyšla až v roce 1994 (hit Love Spreads“, dále např. „Ten Storey Love Song“, „Begging You“, „Driving South“, „Daybreak“, „Breaking Into Heaven“). Na ní kapela dokonce koketuje s hard rockem a stounovským bigbošem, čímž pochopitelně ortodoxní příznivce vyfetované madchesterské scény hodně nasrala. Možná kdyby znali teenagerské idoly Browna a Squireho, bylo by to pro ně více pochopitelné. Jen tak mimochodem – ta deska je velmi slušná a „Love Spreads“ je opravdový hit. Nicméně v roce 1996 se kapela, kterou srážely k zemi neustálé problémy (soudy, osobní průšvihy, zranění), nakonec rozešla. 

Ex-člen Stone Roses, kytarista John Squire vzápětí po rozpadu kmenového souboru založil britpopovou skupinu The Seahorses, přičemž hlavní tváří a hezounem „mořských koníků“ se stal zpěvák a kytarista Chris Helme. Což ale nakonec vedlo k rychlému konci kapely. Totiž - většinu repertoáru sice psal Squire, nicméně skládat dokázal i Helme. Jeho věci však byly přijímány jen výjimečně, což frontmana nebetyčně frustrovalo, což dával různými způsoby najevo. A tak byl odejit. Po souboru zbylo jen jedno jediné, hezky poslouchatelné album „Do It Yourself“ (1997, hity „Love Is The Law“, „Blinded By The Sun“, dále např. „Love Me And Leave Me“, „I Want You To Know“, „Suicide Drive“, „Hello“, „The Boy In The Picture“) a singl „You Can Talk To Me“ (též 1997). Zpěvák Ian Brown pro rozpadu SR vydal v krátkém časovém rozmezí dvě alba - průměrné a nevyrovnané „Unfinished Monkey Business“ (1998, např. „My Star“, „Ice Cold Cube“, „Corpses In Their Mouths“, „Can´t See Me“) a jen o něco málo lepší „Golden Greats“ (1999, např. „Dolphins Were Monkeys“, „Getting´High“, „Golden Gaze“, „Babasonicos“, „Love Like A Mountain“).

Velvety (a vůbec sixties) a post-punkem byla inspirována i další „taneční“ kapela Inspiral Carpets, která je a vždycky byla až třetí v řadě za dvěma jmenovanými soubory. Hlavními osobnostmi v ní byli Graham Lambert (g) a Tom Hingley (voc) a typickým byl pro ni zvuk kláves (Clint Boon). V roce 1988 o sobě skupina dala vědět EP „Plane Cash“ (např. „Keep The Circle Around“), nejvýrazněji se však prosadila deskou „Life“ (1990, hity „This Is How It Feels“, „She Comes In The Fall“, dále např. „Move“, „Directing Traffik“, „Sun Don´t Shine“). Následující album „The Beast Inside“ (1991), přestože obsahovalo hit „Caravan“, a pár solidních kousků „Beasts Inside“, „Sleep Well Tonight“ včetně „Please Be Cruel“, už však bylo podle kritiků jen labutí písní „inspirujících koberců“. O to příznivěji kritici pohlíželi na trojku „Revenge Of The Goldfish“ (1992, hity „Dragging Me Down“ a „Two Worlds Collide“, dále např. „Generations“, „Bitches Brew“, „Mystery“) a je fakt, že bylo lepší. V roce 1994 se opět hovořilo o labutí písni v souvislosti a albem „Devil Hopping“ (hit „Uniform“, dále např. „I Want You“, „Saturn 5“, „Lovegrove“, „Plutoman“).

Patří sem také manchesterští James výrazného zpěváka a skladatele Tima Bootha, přičemž dalšími osobnostmi byli spoluautoři Jim Glennie (bg, bvoc) a Larry Gott (g, bvoc). Vznikli už na začátku eighties, ale vzhledem k určitým osobním problémům členů (drogy, vstup do sekty) se jejich postup vzhůru zpomalil a oni se prosadili se až na začátku další dekády. Tehdy natočili tři kvalitou vzestupná alba – „Gold Mother“ (1990, hit „Come Home“, v reedici doplněno o hitové singly „Lose Control“, „Sit Down“, dále např. „How Was It For You?“), „Seven“ (1992, hit „Born Of Frustration“, dále např. songy „Sound“, „Seven“, „Ring The Bells“, „Heavens“) a „Laid“ (1993, hity „Sometimes“, „Laid“, dále např. „Say Something“, „Dream Thrum“, „One Of The Three“, „Five-O“, „P.S.“). Pak to šlo jemně dolů, trošku se experimentovalo, takže pár vítězných singlů – „Jam J“, „She´s A Star“, „Tomorrow“, „Lost A Friend“, „Destiny Calling“. Z pozdějších tvůrčích počinů bych uvedl ještě album „Milionairies“ (1999, hit „Just Like Fred Astaire“, dále např.„I Know What I´m Here For“, „We´re Going To Miss You“, „Surprise“). Kapela byla známa svými výbornými koncerty.

Díky těmto skupinám, velkým smažbám (droga zvaná extáze, návrat LSD) a tanečním akcím buď v místním rokáči Hacienda nebo přilehlých skladištích se městu nejslavnějšího anglického fotbalového teamu začalo na čas říkat „Madchester“. Vojtěch Lindaur o této manchesterské vlně píše v Rock & Popu: „Bylo jasné, že nová móda je na světě. Z dnešního pohledu manchesterské vlně mnozí přičítají podobný význam jako punku a hlavní představitele vzývají jako kmotry soudobé taneční hudby. Z hudebního hlediska je jasné, že ´Manchester´ aplikoval psychedelický revival na tehdy nové rytmy chicagské house music, z druhé strany můžeme prohlásit, že dík tomuhle trendu se v rocku znovu objevily drogy v takové šíři, která snese srovnání s koncem šedesátých let… A ještě jedna poznámka: kapely z „Madchesteru“ lze zcela klidně počítat co předchůdce budoucího oblíbeného subžánru – britpopu. 

Všechny výše jmenované soubory (Jesus & Mary Chain, My Bloody Valentine, Primal Scream, skupiny z Madchesteru, ale také například Cocetau Twins) měly i své následovníky. Indie scéna přelomu 80. a 90. let totiž následně vyvrhla ještě několik dalších psychedelických „hlukových“ a „tanečních“ kytarovek. Říkalo se jim pejorativně shoegazers což znamená „ti, co si čumí na boty“ – mám ale pocit, že to nebyla žádná arogantní póza, ale spíše nutnost; chlapci se nekoukali dolů „na boty“ z nějakého intelektuálního povýšenectví, ale prostě proto, aby viděli na hmatník kytary, což dávalo jisté záruky, že se trefí do správného akordu. Mnohem příznačněji je ovšem charakterizuje jejich druhý přídomek - „druggy pop“, který asi nemá cenu překládat.

Mezi tyto soubory řadíme – abychom zůstali v Manchesteru - například talentované The Charlatans zpěváka Tima Burgesse, chlapíka, který byl zvláštní tím, že vlastnil přesnou kopii rtů Micka Jaggera. Dalšími muzikanty z nejlepší sestavy byli ještě kytarista Mark Collins, klávesista Rob Collins, basista Martin Blunt a bubeník Jon Brookes. „Šarlatáni“ hodně využívali kláves a naechovaného zpěvu, přičemž se svým psychedelickým bigbítem stáli někde mezi Happy Mondays a Oasis. A Johnem Lennonem. Zaujali už svým prvním singlem „Indian Rope“, který se stal mezi pomalu se rozšiřujícími vyznavači indie kapel malým hitem. A tak – co se týče alb -  uspěli hned svým debutem „Some Friendly“ (1990, hity „The Only One I Know“, „Then“, dále např. „You´re Not Very Well“, „Opportunity“, „Sonic“ a „Sproston Green“ s klávesami jak od The Who). Po nadějném SP „Over Rising“, bodovali také „dospělejší“ dvojkou „Between 10th And 11th“ (1992, hit „Weirdo“, dále např. „Tremolo“, „I Don´t Want To See The Sights“, „Ignition“, „The End Of Everything“, „/No One/ Not Even The Rain“).

V roce 1994 přišlo album „Up To Our Hips“ (hit „Can´t Get Out Of Bed“, dále např.„I Never Want An Easy Life If Me And He Were Ever To Get There“, „Come In Number 21“, „Feel Flows“, „Jesus Hairdo“, „Inside-Looking Out“) a líbilo se i elpí „Charlatans“ (1995, hit „Just When You´re Thinkin´ Things Over“, dále songy jako „Crashin´ In“, „Just Lookin´“, „Toothache“, „Feeling Holy“, „No Fiction“, „Thank You“), které se stalo britskou jedničkou. Bohužel po něm, v roce 1996 zahynul Rob Collins při autonehodě. Přitom následná deska „Tellin´ Stories“ (1997, hity „One To Another“, „North Country Boy“, „How High“, dále např. songy „Tellin´ Stories“, „Get On It“, „With No Shoes“) se opět stala britskou jedničkou. Nicméně výčet solidních alb bychom mohli zakončit deskou „Us And Us Only“ (1999, hit „Forever“, dále např. „Impossible“, „A House Is Not A Home“, „My Beautiful Friend“). Takže jak naložit s muzikou Charlatans? Search and …listen!

Životnost dalších skupin (nebo spíš jejich muziky) byla mnohem kratší. K nim patřili třeba manchesterští Northside zpěváka Warrena „Dermo“ Dermodyho, po nichž zbylo pár singlů (mj. „My Rising Star“) a jen jedno LP „Chicken Rhythms“ (1991, např. „Take 5“, „Shall We Také A Trip?“, „Yeah, Man“, „Wishful Thinking“).

 

Když se porozhlédneme po dalších shoegaze-kapelách i mimo Madchester, napadnou nás kromě jiných třeba „potomci Cocteau Twins“ (taktéž u 4AD vydávající), londýnští Lush. Vedly je dvě květinky Emma Anderson (g, bvoc) a Miki Berenyi (voc, g), přičemž dalšími členy byli ještě Chris Acland (ds) a Steve Rippon (bg), kterého v roce 1992 vystřídal Phil King (bg). Zkuste psychedelicky zasněné nahrávky Lush na EP „Mad Love“ (1990, např. „Mad Love“) a albech„Gala“ (1990, hity „Sweetness And Light“, „De-Luxe“, dále např. „Etheriel“, „Thoughtforms“, „Scarlet“), „Spooky“ (1992, hity „Nothing Natural“, „For Love“, dále např. „Superblast!“, „Ocean“, „Monochrome“), výborným „Split“ (1994, např. „Desire Lines“, „Hypocrite“, „Lovelife“, „Light From A Dead Star“, „Kiss Chase“, „Undertow“) a „Lovelife“ (1996, hit „Ladykillers“, dále např. „500“, „Single Girl“, „Last Night“, „The Childcatcher“). Kouzelná záležitost – připadáte si jak na lehčím tripu. Jestli baštíte CéTečka nebo třeba Elastiku, neváhejte. Bohužel band postihlo neštěstí, když v roce 1996 spáchal Chris Acland sebevraždu. Zbytek Lush se z toho už nevzpamatoval a po dvou letech nicnedělání ohlásil konec existence skupiny.

Připomeňme si taktéž z města nad Temží pocházející Moose se singly z let 1990-91 „Jack“, „Cool Breaze“, „Reprise“, a albem „…XYZ“ (1992, hit „Little Bird“, dále např. „Slip And Side“, „High Flying Bird“). I vysoko se vznášejícím R.E.M. dost podobní Kitchens Of Distinction zde mají své nezastupitelné místo. Hlavní figurou byl u nich baskytarista a zpěvák Patrick Fitzgerald, přičemž kytarista Julian Swales halil svůj nástroj do mračna delayů. Známy jsou desky „Strange Free World“ (1991, hity „Drive That Fast“, „Quick As Rainbows“, dále např. „Railwayed“, „Hypnogogic“, „Gorgeous Love“) a „The Death Of Cool“ (1992, hity „Smiling“, „4 Men“, dále např. „What Happens Now“, „When Is Heaven“).

Nesmíme zapomenout na výborné Catherine Wheel z východní Anglie, které vedl zpěvák a kytarista Rob Dickinson a dalšími členy byli Brian Futter (g), Dave Hawes (bg) a Neil Sims (ds). Kapela hrála víceméně tvrdě, jenomže nad tou tvrdostí se vznášel naechovaný jemný Dickinsonův vokál a celé to mělo jemně psychedelický nádech. Zkuste alba „Ferment“ (1992, hity „Black Metallic“, „I Want To Touch You“, dále např.„She´s My Friend“, „Indigo Is Blue“, „Texture“), „Chrome“ (1993, hit „Crank“, dále songy jako „I Confess“, „Ursa Major Space Station“, „Kill Rhythm“, „The Nude“, „Chrome“) včetně valivě tvrdé, téměř crossoverové desky „Happy Days“ (1995, hity „Waydown“, „Judy Staring At The Sun“ - duet s Tanyou Donelly z Bellydále např. „Eat My Dust You Intensive F***“, „Shocking“, „God Inside My Head“, „Receive“). Tady už se ten Robův vokál tak často nevznášel, spíše byl stejně zemitý jako samotný hudební podklad; občas se to blížilo stylu grunge. Což se potvrdilo i na dalším, už průměrnějším elpí „Adam And Eve“ (1997, např. „Delicious“, „Ma Solituda“, „Future Boy“, „Broken Nose“, „Goodbye“). CW - velmi kvalitní a velmi nedoceněná parta! 

Určitě sem lze zařadit také taneční hlukovce i zasněnce zároveň - Ride z Oxfordu. U těch stáli v čele zpěvák a kytarista Mark Gardener a kytarista a zpěvák Andy Bell, dalšími hráči byli v kapele Steve Queralt (bg) a Laurence Colbert (ds). Připomeňme si jejich elpíčka „Nowhere“ (1990, např. „Taste“, „Dreams Burn Down“ , „Paralyzed“, „Vapour Trail“ a „Seagull“ s podobnou atmosférou jako „Tomorrow Never Knows“ od Beatles), „Going Blank Again“ (1992, hity „Leave Them All Behind“, „Twisterrella“, dále např. písně „OX4“, „Not Fazed“, „Chrome Waves“, „Cool Your Boots“) a slabší „Carnival Of Lights“ (1994, např. „Moonlight Medicine“, „How Does It Feel“, „Rolling Thunder“, „Magical Spring“).

Jinou oxfordskou skupinou byl Swervedriver, hrající velmi tvrdý rock (byť se stopami  beatlesovské melodiky). Soubor vedl kytarista, zpěvák a skladatel Adam Franklin, dalšími důležitými členy byli ještě Jimmy Hartridge (g, voc) a Jez Hindmarsh (ds). Z tvorby „říznýho řidiče“ zkuste třeba solidní desky (1991, např. „Son Of Mustang Ford“, „Sandblasted“, „Rave Down“, „Sci-Flyer“, „Sunset“), „Mezcal Head“ (1993, např. „Duel“, „Last Train To Satansville“, „Never Lose That Feeling“, „Blowin´ Cool“, „For Seeking Heat“) či „Ejector Seat Reservation“ (1995, např „Bring Me The Head Of The Fortune Teller“, „The Other Jesus“, „Ejector Seat Reservation“, „Last Day On Earth“, „How Does It Feel To Look Like Candy“, „Last Day On Earth“). Možno uvést i polsední album před rozpadem „99th Dream“, přestože bylo hudebně průměrné (1998, mj. „99th Dream“, „Wrong Treats“, „Stellar Caprice“, „You´ve Sealed My Fate“, „Behind The Scenes Of The Sounds & The Times”). Hudebně na obě uvedené kapely částečně navázali třeba takoví Kula Shaker.

A dále uveďme výbornou taneční kytarovku E. M. F. (psáno též EMF) ze západní Anglie, která míchala alternative rock plus house a techno. Vedli ji James Atkin (voc, g) a Ian Dench (g, ks), dalšími členy byli Zac Foley (bg), Mark Decloedt (ds) a Derry Brownson (ks, samples). Na ostrovech se prosadili začátkem devadesátek alby „Schubert Dip“ (1991, hit „Unbeliavable“, dále např. „Lies“, „I Believe“, „Children“, „Long Summer Days“, „Girl Of An Age“) a „Stigma“ (1992, např. „They´re Here“, „It´s You“, „Never Know“, „Getting Through“, „She Bleeds“). V roce 1995 vznikla další deska „Cha Cha Cha“, která jemně mířila do crossoveru (např. „Perfect Day“, „Bleeding You Dry“, „Secrets“, „La Plage“, „Shining“, „Skin“). Pozn.: Krátce po miléniu se předávkoval Zac Foley…

A uveďme též průměrné, liverpoolské Farm s jejich alby „Spartacus“ (1991 hity „Groovy Train“, „All Together Now“, dále např. „Hearts And Minds“, „Don´t Let Me Down“) a „Love See No Colour“ (1992, např. „Love See No Colour“, „Don´t You Want Me“, „Mind“) nebo méně známé bristolské Moonflowers s do jazzu a funku lehce hozenou deskou „Hash Smits“  (1991, např. „Warshag“, „My Baby“, „Fire“, „We Dig Your Earth /Dig It/“). S nadhledem, ironií a humorem se na bigbít (zejména na glam-rock) díval bývalý člen Felt, zpěvák a kytarista Lawrence Hayward, vystupující pod pseudonymem Denim – slyšte desku „Back In Denim“ (1992, např. „Back In Denim“, „Fish And Chips“, „The Osmonds“, „American Rock“). Hudebně taktéž průměr.

Do rance „Hlukovců a snivců“ patřili také někdy až nudně vznešení Pale Saints z Leedsu, neboli trojka Ian Masters (voc, bg), Graeme Naysmith (g) a Chris Cooper (ds). Kapela se prezentovala singly „Barging Into The Presence Of God“ a „Half-Life“ a albem „Comforts Of Madness“ (1990, např. „Way The World Is“, „Insubstantial“, „Sea Of Sound“, „Sight Of You“, „True Coming Dream“). Poté se v kapele objevila zpěvačka a kytaristka Meriel Barham (ex-Lush), přičemž se uvedla singlovým coverem „Kinky Love“ (1991, pův. od Nancy Sinatra) a účastnila se nahrání dalšího alba „In Ribbons“ (1992, např. „Throwing Back The Apple“, „Thread Of Light“, „Shell“, „Liquid“, „Babymaker“). V roce 1993 Masters odešel a na  jeho místě se objevila baskytaristka a zpěvačka Colleen Browne. Ta se podílela na posledním albu PS „Slow Buildings“ (1994, např. „Fine Friend“, „One Blue Hill“, „Angel“, „Henry“, „Song Of Solomon“). Po něm kapela fungovala ještě asi dva roky a následně se rozešla. Nelze zapomenout ani na někdy až nudně zasněné readingské Slowdive skladatele Neila Halsteada (g, voc) s „atmosférickými“ elpí „Just For A Day“ (1991, hity „Catch The Breeze“, „Spanish Air“, dále např. „Celia´s Dream“, „Waves“, „Brighter“) a kritiky ceněnými „Souvlaki“ (1993, např. „Alison“, „Souvlaki Space Station“, „Here She Comes“, „40 Days“, „Machine Gun“) a „Pygmalion“ (1995, např. „Rutti“, „Miranda“, „J´s Heaven“, „Blue Skied An´Clear“, „Crazy For You“). Dávat před spaním – ono se to tak měkce přelévá a dobře se u toho usíná.

Své místo zde mají pochopitelně uvolnění (a trošku ukňouraní) Chapterhouse také z Readingu, které vedli Andrew Sherriff a Stephen Patman  (oba g, voc). První nahrávky se objevily v devadesátém roce, jako třeba EP „Sunburst“ (1990, např. „Something More“ plus cover „Rain“, pův. od Beatles), o rok později přišlo na svět jejich debutové album „Whirlpool“ (1991, hit „Pearl“, dále např. „Falling Down“, „Breather“, „Treasure“, „April“) včetně hitového SP „Mesmerise“, a další dva roky na to druhé elpíčko „Blood Music“ (1993, hit „We Are The Beatiful“, dále např. „She´s A Vision“, „Love Forever“, „There´s Still Life“). Kapela se posléze rozešla.

Na konci 80.let se začala prosazovat i mladá (bývalá punková) zpěvačka Toni Halliday, což vyvrcholilo jemně kytarovým indie albem „Hearts And Handshakes (1989, např. „Time Turns Around“, „Love Attraction“, „Hearts And Handshakes“, „Cut Up“). Rok poté se však pustila do dalšího dobrodružství, kterým byl projekt Curve, snová, byť razantní záležitost. Kromě Toni Halliday (voc) ho tvořil ještě kytarista, baskytarista a klávesista Dean Garcia, který používal hodně programování a samply. Dvojice začala épéčkovými hitíky „Frozen“ a „Coast Is Clear“ (oba 1991) a velmi vydařenou deskou  „Doppelgänger“ (1992, hity „Horror Head“, „Fait Accompli“, dále např. „Doppelgänger“, „Clipped“, „Already Yours“, „Wish You Dead“). A později přišla slušná elpíčková následnice „Cuckoo“ (1993, hit „Superblaster“, dále např. „Unreadable Communication“, „Turkey Crossing“, „Left Of Mother“, „Crystal“, „Men Are From Mars, Women Are From Venus“). Pak se duo na moment rozešlo a vrátilo s téměř HC-industriální deskou „Come Clean“ (1998, např. „Chinese Burn“, „Coming Up Roses“, „Recovery“, „Alligators Getting Up“, „Something Familiar“).

Nu, a v neposlední řadě sem zařazujeme neopsychedelické Levitation z Londýna vynikajícího kytaristy Terry Bickerse (ex-House Of Love), kteří vydali nádhernou a bohužel jedinou platňu „Need For Not“ (1992, např. „Against Nature“, „World Around“, „Hangnail“, „Resist“, „Arcs Of Light And Dew“, „Coterie“). Nadaný ale vcelku mimoňovitý Bickers se totiž při jednom z koncertů odpotácel z pódia a na další gig už nikdy nepřišel – a tvrdí se, že se zbývajícími členy kapely se pak dlouhá léta vůbec nepotkal. Ti (Chris Hayes – voc, g, Laurence O´Keefe – bg, David Francolini - ds) v šoku a žalu omezili nezřízené chlastání a fetování, a cca po dvou letech se nakonec doklopýtali k založení nového bandu, který nazvali star-warsovsky Dark Star. Předobrazem se jim stali prý Sonic Youth. Každopádně drsnou desku „Twenty Twenty Sound“ (1999, např. „Ninety-Six Days“, „I Am The Sun“, „Graceadelica“, „A Disaffection“, „The Sound Of Awake“) lze pokládat za dosti zdařilou.

Nu a nakonec jsem vybral ty méně známé – kytarami zvonili a snivostí přetékali taktéž Adorable z Coventry, které vedl zpěvák a kytarista Piotr Fijalkowski. Zbyla po nich dvě alba, „Against Perfection“ (1993, např.„Sistine Chapel Ceiling“, „I´ll Be Your Saint“, „To Fade In“, „Homeboy“) a „Fake“ (1994, např.„Vendette“, „Lettergo“, „Submarine“). Vzpomenu i andělsky zasněné Bleach from Ipswich s jejich deskou „Killing Time“ (1992, např. „Headless“, „Paint My Face“, „Trip & Slide“, „Surround“) nebo londýnský Revolver s naechovanou kytarou a hodným, „rychlošípáckým“ zpěvem; ten vešel ve známost nejprve singly „Heaven Sent An Angel“ a „Venice“ a posléze albem „Cold Water Flat“ (1993, např. „Cradle Snatch“, „I Wear Your Chain“, „Shakesdown“, „Coming Back“, „Wave“). Dám sem také z téhož města pocházející Drugstore s brazilskou zpěvačkou a basistkou Isabel Monteiro a platňami „Drugstore“ (1994, songy „Devil“, „Speaker 12“, „Favorite Sinner“, „Fader“) a „White Magic For Lovers“ (1997, např. „Say Hello“, „El President“, „Sober“, „I Know I Could“, „Never Come Down“, „Song For Pessoa“), určitě též někde mezi shoegaze a grunge stojící skupinu Anna  (opět z metropole na Temží) s jejich EP „Masonic Youth“ (1992, např. „Masonic Youth“) a albem „101-ism“ (1993, např. „Pretty Jesus“, „Coming Down“, „Icon“) a pak ještě později se do drážek otisknuvší Prolapse z Leicesteru – od nich bych vybral asi desku „The Italian Flag“ (1997, např. „Killing The Bland“, „Autocade“, „Return Of Shoes“, „Visa For Violet And Van“).

Irská kytarová scéna pak dodala „nástupce U2“, dublinskou skupinu Blink, vystupující v sestavě Dermot Lambert (voc, g), Robbie Sexton (ks), Brian McLoughlin (bg) a Barry Campbell (ds). Ta nebyla až tak shoegaze, spíše experimentovala, občas se v jejích písních ozvaly  orientální názvuky. Prezentovala se výborným albem „A Map Of The Universe By Blink“ (1994, songy „Cello“, „Happy Day“, „Love Me“, „Fundamentally Loveable Creature“, „Snow /Be Precious/“, „Going To Nepal“, „Separation“, „There´s Something Wrong With Norman´s Mom“). Další deska byla už ovlivněna vzestupem elektronické taneční hudby, přesto však ji lze ku poslechu vcelku doporučit: „The End Is High“ (1998, skladby „A Planet Made Of Rain“, „Would You Kill For Love?“, „The Luckiest Man Alive“, „House That Illuminates Your Thoughts“ ). Blink byli jednou z těch kapel, které, ač velmi dobré, měly prostě smůlu a zcela zapadly.

A tím bychom výčet těchto partiček mohli ukončit.

Jejich hledání zvuku, zvonivých i hlukových kytar, úžasných melodii ze sixties mělo jedno negativum, které spočívalo hlavně v tom, že všechny tyto skupiny se objevily prakticky ve stejné době a nebylo jich málo. Ostrovní bigbít se jimi prostě zahltil a navíc - když si je poslechnete, zjistíte, že po prvotním okouzlení zní až na výjimky všechny na jedno brdo a po chvíli vás začnou nudit víc než estrádní večer se sourozenci Gondíky. Scéna „shoegazerů“ tohle po dvou třech letech snového pidlikání a občasného vazbení konečně pochopila, a některé z kapel se snažily vydat určitým směrem, takovým, kde by byly více rozpoznatelné. Avšak poté, co učinily své vlastní kroky do hudebního neznáma, o většinu z nich záhy přestal být zájem. Od chladného Seattle totiž vítr přivál nakřáplý sound grunge, a zvonivé a jiskřivé sny vystřídal živoucí řez ostře bustrované kytary. A jak již dnes víme, britští posluchači rocku se do syrové muziky amerického severozápadu doslova zbláznili…

Existovaly ale britské skupiny, které vycházely ze stejného kotce, ale jejich hudba byla mnohem eklektičtější. Možná nebyly tak slavné, a tak na ně nějaké výkyvy směrem od naprostého zbožštění k následnému pohrdlivému odmítání neměly téměř žádný vliv.

Z Londýna pocházeli i skvělí Jesus Jones zpěváka a skladatele Mike Edwardse (dále ještě g, ks). K dobru mu můžeme přičíst i fakt, že se nesnažil o takový ten chlapecký hlasový projev, typický pro hlukovce, snivce a taneční kytaráky, ale dokázal se do toho pořádně rockově opřít. JJ vyjeli se singlem „Info Freako“ a deskou „Liquidizer“ (1989, kromě singlu ještě „Never Enough“, „Bring It On Down“, „Move Mountains“, „All The Answers“). Existují tací, kteří tvrdí, že JJ byli první (a dost tvrdou) kytarovkou, která využila taneční rytmy a to ještě před „madchesteřany“. Později natočili výborná alba „Doubt“ (1991, hit Right Here Right Now“, dále ještě „Real Real Real“, „International Bright Young Thing“, „Two And Two“, „Stripped“) a dle trvzení kritiků nejlepší „Perverse“ (1993, hity „The Devil You Know“, „Zeroes And Ones“, dále např. „Idiot Stare“, „Get A Good Thing“, „Your Crusade“). Potom si kapela vzala poněkud delší dovolenku a do studia se vrátila až po třech letech. V roce 1997 pak vznikla poslední před-milleniální deska „Already“ (1997, hity „Next Big Thing“, „Chemical #1", dále např. „Look Out Tomorrow“, „Top Of The World“, „Wishing It Away“). Vkusná, pěkná.

Jihoangličtí Mega City Four představovali průměr, navíc zpěvák a kytarista Wiz (vl. jménem Darren Brown), byť měl dredy opravdu pěkné, vládl takovým tím nepříjemně nasládlým, vzorovým, „indie“ vokálem. No, ale aspoň věnovali Praze písničku. Zmínil bych singly „Words That Say“ (1991) a „Shivering Sand“ (1992), z alb bych uvedl „Sebastopol Rd.“ (1992, např. „Prague“, „Ticket Collector“, „Clown“) a „Magic Bullets“ (1994, např. „Wallflower“, „Iron Sky“, „Enemy Skies“, „Rainman“). Wiz pak přestoupil do následně jmenované skupiny, což se ukázalo jako poněkud kontraproduktivní, neboť se ihned rozpadla. Jde o Ned´s Atomic Dustbin z Birminghamu, u které mj. působili Jonn Penney (voc) a Gareth „Rat“ Pring (g). „Nedova atomová popelnice“ stavěla na tvrdším zvuku; velký úspěch zaznamenala zejména s deskou „God Fodder“ (1991, hit „Happy“, dále např. „Until You Find Out“, „Kill Your Television“,  „Grey Cell Green“). Dvojka „Are You Normal?“  se má všeobecně za slabší, ale za to singly z ní „Not Sleeping Around“ a „Walking Through Syrup“ bodovaly v USA (1992, dále např. „Swallowing Air“, „Tantrum“, „Intact“). Ještě lépe než debut bylo hodnoceno album „Brainbloodvolume“ z roku 1995 (songy jako „All I Ask Of Myself Is That I Hold Together“, „Stuck“, „…To Be Right“, „Traffic“, „I Want It Over“). V tomtéž roce to chlapci zabalili.

Liverpoolské Boo Radleys vedl kytarista, klávesista a vokalista Martin Carr, přičemž zajímavou figurou byl holohlavý zpěvák Sice Rowbottom. I oni si také prošli svým „my-bloody-valentinským“ a „byrdsovským“ obdobím, přičemž v tomto stylu je natočeno debutní mizerné album „Ichabod & I“ (1990, např. „Kaleidoscope“, „Sweet Salad Birth“). Pak jemně psychedelili což je slyšet na výborném albu „Giant Steps (1993, hit „Lazarus“, dále např. songy „If You Want It, Take It“, „Barney /…And Me/“, „I Hang Suspended“, „Rodney King /Song For Lenny Bruce/“, „Take The Time Around“). Ale dokázali se prosadit i později, kdy Británii vládli Gallagherovci, Albarn a Jarvis Cocker (viz. níže). Tehdy BR vydali desku „Wake Up!“, která bodovala songem „Wake Up Boo!“ - to je ta hóóódně pozitivní písnička s dechovou sekcí v pozadí (1995, dále např. „Find The Answer Within“, „It´s Lulu“, „Reaching Out From Here“, „Twinside“, „Wilder“). Úspěch pojistili dobrou deskou „C´mon Kids“ (1996, např. „C´mon Kids“, „What´s In The Box?“, „Fortunate Sons“, „Get On The Bus“, „New Brighton Promenade“).

Indie-rockoví, francouzsko-angličtí Stereolab zněli asi jako kdyby se Astrud Gilberto pustila do šedesátkového psychedelického bigbítu s hodně špinavou kytarou. Nebo že by se do zpěvačky Laetitie Sadierové inkarnovala samotná Nico? A to celé navrch s klávesami jak od Kraftwerk nebo Suicide. Kromě Sadierové byl dalším z důležitých hudebníků ještě skladatel Tim Gane (g, ks). Prvními nahrávkami Stereolab, se kterými se seznámilo širší publikum, byla kompilace prací z prvních tří domácích alb „Switched On“ (1992, písně „Super-Electric“, „The Light That Will“, „Changer“, „Au Grand Jour“), a singl „John Cage Bubblegum“ (1992). Poté již na trh dodávala kapela „plnohodnotná“ alba jako „Peng“ (1992, songy „Super Falling Star“, „Peng!33“, „The Seeming And The Meaning“, „You Little Shits“) či „Transient Random-Noise Bursts With Announcements“ (1993, např. „Pack Yr Romantic Mind“, „Jenny Ondioline“, „Analogue Rock“, „Our Trinitone Blast“, „Golden Ball“). No, a do žebříčků se dostala alba „Mars Audiac Quintet“ (1994, např. „Three-Dee Melodie“, „Wow And Flutter“, „Three Longers Later“, „Outer Accelerator“, „Ping Pong“) plus singl „French Disko“ (1994), dále asi nejvíce uznávaná deska Stereolab „Emperor Tomato Ketchup“ (1996, hitík „Cybele´s Reverie“, dále např. „Metronomic Underground“, „The Noise Of Carpet“, „OLV 26“, „Tomorrow Is Already Here“, „Anonymous Collective“) a pak také „Dots And Loops“ (1997, např. „Miss Modular“, „The Flower Called Nowhere“, „Prisoners Of Mars“, „Refractions In The Plastic Pulse“, „Rainbo Conversation“). Posledním předmilleniálním albem bylo „Cobra And Phases Group Play Voltage In The Milky Night“ (1999, např. „People Do It All The Time“, „Italian Shoes Continuum“, „The Free Design“, „Infinity Girl“, „Caleidoscopic Gaze“), Padaptaptapdadap…

Z těchto eklektických part byli asi nejalternativnější indicko-britští garážmajstři Cornershop z Leicesteru a Wolverhamptonu. V čele „krámku na rohu“ stáli bratři Tjinder Singh (voc, g) a Avtar Singh (bg, voc) a po celou dobu existence v kapele působil i Ben Ayres (g, ks). Skupina se představila jakousi fúzí syrového kytarového rocku a etnické (indické) muziky. Asi jako když zkřížíte Sonic Youth a VelvetyRavi Shankarem. Občas dost lo-fi. „Nejmasivněji“ působí debut „Hold On It Hurts“ (1994, mj. „Reader Wives“, „Jason Donovan/Tessa Sanderson“, „Counteraction“, „Where D´U Get Your Information“, „Born Disco: Died Heavy Metal“), u nás je nejznámější druhá deska „Woman´s Gotta Have It“, obsahující hit „6 a.m. Jullandar Shere“ (1995, dále např. „Jansimram King“, „Hong Kong Book Of Kung Fu“, „My Dancing Days Are Done“, „Call All Destroyer“). Nejvíce ovšem zabodoval jejich song ze sedmadevadesátého „Brimful Of Asha“, ovšem až po remixu „fetbojem Slimem“ neboli Normanem Cookem. Song pocházi z alba „When I Was Born For The 7th Time“ (1998, dále např. „Chocolat“, „Sleep On The Leftside“, „Butter The Soul“, „We´re In Yr Corner“, „Good Shit“).

Za předchůdce toho, čemu se později začalo říkat brit pop, jsou považováni Teenage Fanclub z Glasgowa. Ve vzletných melodiích se vokály jak od Beatles vznášely nad někdy zvonivou a onehdy zas tvrdou kytarou. Hlavními figurami byli skladatelé Norman Blake (voc, g), Ray McGinley (voc, lg) a Gerard Love (voc, bg). V roce 1991 vydali výborné LP „Bandwagonesque“ (hit „Star Sign“, dále písně jako např. „The Concept“,  Alcoholiday“, „December“, „What You Do To Me“, „Is This Music?“). Slušný byl i jeho následovník „Thirteen“ (1993, např. „Hang On“, „Radio“, „Norman 3“, „Gene Clark“, „Escher“) a velmi se vydařila další deska „Grand Prix“ (1995, songy „Sparky´s Dream“, „Mellow Doubt“, „Neil Jung“, „About You“, „I´ll Make It Clear“). Nu, a album „Songs From Northern Britain“ si zamiloval i nejslavnější fanoušek Arsenalu, spisovatel Nick Hornby, jenž má jistě vytříbený vkus (1997, hit „Ain´t That Enough“, dále např. „I Don´t Want Control Of You“, „Planets“, „Start Again“, „Take The Long Way Round“). Prostě - na co ti kucí z Glasgowa sáhli, to se jim povedlo.

Na začátku 90. let začali svou strmou jízdou až na vrchol také Blur z Colchesteru. Jejich zpěvákem byl jakýsi Damon Albarn, charismatický chlapík s chováním drzého oprsklouše a patologickou touhou stát se slavným. V muzice kapely bylo slyšet Beatles, Kinks, Small Faces, prostě sixties. A taky Smiths, které Albarn přímo baštil. Na druhé straně se ale tvrdí, že i kdyby je zbaštil komplet, bez kytaristy a skladatele Grahama Coxona  by Blur nikdy nedosáhli takového úspěchu. Ať je to, jak chce, jízdu Blur (v sestavě kapely ještě působili Alex James – bg, a Dave Rowntree - ds) odstartovali úspěšnými singly „She´s So Hight“, „Bang“, a zejména „There´s No Other Way“ a albem „Leisure“ (1991, dále např. „Slow Down“, „Bad Day“). Následoval trošičku útlum, z kterého se kapela začala drát singlem „For Tomorrow“ z celkem slušného, ale nepříliš úspěšného druhého alba „Modern Life Is Rubbish“ (1993, dále např.„Sunday Sunday“, „Chemical World“, „Intermission“, „For Tomorrow“).

Ovšem poté přišel singl „Girls And Boys“, který zvěstoval příchod nové velké desky „Parklife“ (1994), obsahující ještě hity „End Of The Century“ či „Parklife“, a dále písně „To The End“, „This Is A Low“, „Badhead“ nebo „Jubilee“.. Nu a pak už následovaly slavné roky s alby „The Great Escape“ (1995, hit „Country House“, dále ještě „The Universal“, „Charmless Man“, „Stereotypes“, „He Thought Of Cars“) , „Blur“ (1997, hity „Beetlebum“, „Song 2“ dále např. „M.O.R.“, „On Your Own“, „You´re So Great“, „Movin´ Out“, „Look Inside America“) a „13“ (1999, hity „Tender“, „Coffee & TV“, dále např. „Bugman“, „Swamp Song“, „Battle“, „1992“). Slávu oněch let navíc ještě přiživovala slovní válka mezi Albarnem a dvěma prudivými bratry z Manchesteru (viz. níže). Jediný, kdo z Blur  stihl vydat sólové album ještě do millenia, byl kytarista, zpěvák a skladatel Graham Coxon – dostalo název „The Sky Is Too High“ a asi na dvě výjimky bylo  takové decentní, někde mezi Drakem  a šedesátkovou psychedelií (1998, např. „That´s All I Wanna Do“, „A Day Is Far Too Long“, „R U Lonely?“, „Who The Fuck?“). 

Londýnští Suede mohli za svůj úspěch vděčit vyhypeované kampani hudebního tisku (první singlové hity „Metal Mickey“ a „The Drowners“) více než svému kapelovému androgynovi, vychrtlému a ubrečeně exaltovanému zpěváku Brettu Andersonovi. Reklama je ale reklama - v letech 1993 - 94 jste na ně narazili všude. I když je nutné přiznat, že Suede nebyli špatnou skupinou. Vycházeli z Bowieho, T. Rex a The Smiths a Anderson společně s kolegou Bernardem Butlerem (g) prostě dokázali zplodit výborné písničky. Uměli to. Ještě zmiňme rytmickou sekci „semišáků“ – tvořili ji Mat Osman (bg) a Simon Gilbert (ds)  Jejich debut „Suede“ (1993, kromě uvedených singlů ještě hit „Animal Nitrate“, a písně „So Young“, „Moving“) je dobrá a vcelku rozmanitá deska. Zároveň je to deska, která vyšla z jevu, který jsme naznačili už v úvodu psaní o alternativní hudbě 80. let. Přesně v této době se malé, tzv. nezávislé labely stávaly pobočkami mamutích velkofirem. Ony si stále udržovaly své názvy (to aby indie mládež mohla snít své sny o nezávislých kapelách), ale zastřešoval je (a penízky vybíral) gramo mamut.

Suede pak bodovali se singlem „Stay Together“ (1994) a vzápětí natočili kvalitní pokračování debutu v podobě alba „Dog Man Star“ (1994, např. skladby „We Are The Pigs“, „The Wild Ones“, „New Generation“, „The Asphalt World“, „Daddy´s Speeding“), po něm ale odešel Butler, jehož nahradil Richard Oakes (g) a navíc do bandu nastoupil i Neil Codling (ks). Skupina se nadále umísťovala se svými deskami v popředí britských žebříčků – bodovala např. s elpíčkem „Coming Up“ (1996, hity „Trash“, „Beautiful Ones“, dále „Saturday Night“, „Filmstar“, „Lazy“, „She“, „Starcrazy“), s dvojalbovou kompilaci singlových béček „Sci-fi Lullabies“ (1997, „To The Birds“, „High Rising“, „Europe Is Our Playground“), a nakonec i s průměrným albem „Head Music“ (1999, hity „Electricity“, „She´s In Fashion“, dále např. „Everything Will Flow“, „Can´t Get Enough“, „Head Music“) – ale co se týče onoho skutečně bombastického zájmu, Suede už jen zbývalo čučet na obrovský úspěch dvou prudivých bratrů z Manchesteru (viz. níže). Ze „semišáků“ odšedší kytarista Bernard Butler si také natočil vlastní elpí. Dostalo název „People Move On“, a je vcelku slušné, jenom kdyby Butler nebyl ve svém vokálním projevu někdy až vtíravě sladkej (1998, např. „Stay“, „Not Alone“, „You Just Know“, „A Change Of Heart“).

S třemi posledně jmenovanými skupinami přichází další, mezi britskými fandy oblíbené období zhruba asi tak pěti-šesti let (cca 1992 – 1998), kdy místní scéně vládl tzv. brit pop. Kapely tohoto subžánru jakoby se chtěly poklonit britské minulosti a to zejména létům šedesátým (Beatles, beat, britské rhythm & blues – zejména z okruhu mods, britská psychedelic music) a sedmdesátým (glam rock a melodický punk rock). Předchůdci britpopu v 80.letech byly indie skupiny v čele s The Smiths a později (již výše zmíněné) kapely „madchesterské“ a shoegaze scény. Hlavním důvodem vzniku britpopových part bylo jakési vymezení se vůči zámořskému tvrdému kytarovému stylu grunge, a ovšem také vůči nahoru se deroucí elektronické taneční hudbě. Přitom je vcelku zajímavé, že prvky obou žánrů ve své tvorbě britpopové skupiny zhusta využívaly (např. tvrdé kytary nebo občasný taneční rytmus). V čele brit popu stáli kromě Teenage FanclubBlur a Suede ještě další čtyři soubory – Shed Seven, Pulp, Verve a kapela, jíž vedli dva prudiví bratři z Manchesteru (viz. níže).

Ne, že by členové yorské skupiny Shed Seven také nebyli prudiči – zpěvák Rick Witter byl pěkně arogantní namyšlenec, který všechny ostatní kapely velice rád posílal do řiti (najmě kapelu oněch dvou prudivých bratří z Manchesteru), v čemž ho podporoval i mladý kytarista a skladatel Paul Banks. Muzika, kterou „hangár č. 7“ produkoval, v sobě měla něco z Charlatans a Primal Scream z jejich „stounovského“ období. Oni chlapci nakonec „stouny“ měli také docela rádi, jak přiznávali. Rozhodně ale měla tahle partička velký vliv na pozdější bandy třeba typu Supergrass apod. Od Shed Seven dejte alba „Change Giver“ (1994, např. „Speakesy“, „Casino Girl“, „Ocean Pie“, „Dolphin“), úspěšné „A Maximum High“ (1996, hit „Going For Gold“, dále např. „Getting Better“, „On Standby“, „Bully Boy“, „Where Have You Been Tonight?“, „Parallel Lines“) a „Let It Ride“ (1998, hit „She Left Me On Friday“, dále např. „Chasing Rainbows“, „The Heroes“, „Devil In Your Shoes“, „Stand Up And Be Counted“, „Return“).

Letití sheffieldští Pulp bowieovského zpěváka Jarvise Cockera a kytaristy Russella Seniora to měli dlouhou dobu hodně těžké - k úspěchu se museli proplahočit prakticky celými eighties, než se konečně prosadili. V roce 1987 sice vydali nadějné album „Freaks“ (trošku-hit „Master Of Universe“, dále např. „I Want You“), ale vcelku bez většího zájmu. Až v roce 1991 konečně zabodoval singl „My Legendary Girlfriend“ z průměrné desky „Separations“ (1992, dále např. „Don´t You Want Me Anymore“, „Love Is Blind“). Prosazovat se začali ale až s alby „His´n´Hers“ (1994, hit „Do You Remember The First Time“, dále „Lipgloss“, „Razzmatazz“, „Joyriders“, „Babies“), rozhodně „Different Class“ (1995, hity „Common People“, „Disco 2000“, dále „Sorted For E´s & Wizz“, „Something Changed“, „Bar Italia“, „Underwear“) a ještě v roce 1998 bodovalo album „This Is Hardcore“ (songy „This Is Hardcore“, „Help The Aged“, „Party Hard“, „The Day After The Revolution“, „The Fear“). Muziku Pulp kritici považují z celého brit popu za umělecky nejhodnotnější. Důvody tohoto hodnocení neznám, mě naopak tato parta připadá vcelku všední a hodně přeceňovaná (navíc hodně lovící u Bowieho). Ale vlastně by tu jeden důvod byl (a nejspíš ten hlavní) – Jarvisovy výborné sofistikované texty, prosycené černým humorem, sarkasmy a kritickým pohledem na svět.

O sedmnáct let později než Pulp vyšel ze Sheffieldu zpěvák Stephen Jones tvořící pod značkou (kapelou) Babybird. Hudba? Kontrast pěkných melodií a hudebního experimentu. Jones možná trpěl nějakým chorobným přetlakem či co to v něm vlastně bylo shromážděno,, ale rozhodně v letech 1995 a 1996 namastil 6 (sic!) „domácích“ alb! Výběr z nich se objevil na deskách „Ugly Beautiful“ (1996, hit „You´re Gorgeous“, dále např. Goodnight“, „Candy Girl“, „Cornershop“, „Jesus Is My Girlfriend“, „Handsome To Be Homeless“) a „There´s Something Going On“ (1998, např. „If You´ll Be Mine“, „I Was Never Here“, „Back Together“, „Bad Old Man“). Stejně jako hore Pulp byli ceněni i Auteurs, které vedl zpěvák, kytarista a klávesista Luke Haines. A opět v tom hrály hlavní roli ostré a chytré texty, které Haines plodil, protože muzikou byl řekněme pouze lehce nadprůměrný brit pop. Známa jsou alba „New Wave“ (1992, např. „Show Girl“, „How Could I Be Wrong“, „Housebreaker“, „Idiot Brother“), tvrdší „Now I´m A Cowboy“ (1994, např. „Lenny Valentino“, „New French Girlfriend“, „Chinese Bakery“, „The Upper Classes“) a „After Murder Park“ (1996, např. „Light Aircraft On Fire“, „Unsolved Child Murder“, „Buddha“, „After Murder Park“).

 

Ač birminghamští mods Ocean Colour Scene vznikli už na konci eighties, zákonitě dobyli úspěchu až s nástupem brit-popu, tedy zejména s nástupem kapely dvou prudivých bratří z Manchesteru (viz. níže). Proč zákonitě? Byli totiž dokonalým propojením soundu, který je inspirován i stouny, i brouky zároveň – což nebylo až tak obvyklé (znáte to – buď stouni nebo brouci, přes to nejede vlak). V kapele působili Simon Fowler (voc, g, ac g, harm), Oscar Harrison (ds, voc, ks), Damon Minchella (bg) a Steve Cradock (g, ks, bg, voc), kterého v roce 1994 vystřídal Andy Bennett (g, bvoc). Z LP bych vybral „Moseley Shoals“ (1996, hit „The Day We Caught The Train“, dále např. „Fleeting Mind“, „The Riverboat Song“, „The Circle“, „You´ve Got It Bad“, „One For The Road“), „Marchin´Already“ (1997, hit „Hundred Mile High City“, dále např. „Better Day“, „Travellers Tune“, „Get Blown Away“, „Spark And Cindy“) a „One From The Modern“ (1999, např. „Profit In Peace“, „The Waves“, „I Am The News“, „Families“, „So Low“).

Z kombinace šedesátkové psychedelie (floydi), zeppelinského hard rocku a zároveň zasněné „shoegazerovštiny“ zpočátku vycházela kapela Verve z Wiganu. Texty depresivní o době plné úpadku a chaosu, o lidském utrpení – žádnej optimismus. Blízké prostoru, ve kterém se ve stejné době pohybovali ranní Radiohead. Verve vedl charismatický zpěvák a kytarista Richard Ashcroft, důležitou figurou byl i kytarista Nick McCabe, bezmála princ psychedelické kytary 90.let. Dalšími členy souboru byli Simon Jones (bg, ks, bvoc), Peter Salisbury (ds) a od roku 1996 ještě Simon Tong (g, ks). Ve svém počátečním období (1. pol. 90. let) se skupina prosazovala jen těžce, přestože ddebutový singl „All In The Mind“ (1992),  EP „Verve“ (1992, např. „Gravity Grave“, „A Man Called Sun“, „She´s A Superstar“) a elpíčka „A Storm In Heaven“ (1993, např. „Slide Away“, „Blue“, „The Sun, The Sea“, „Star Sail“, „Already There“) a „A Northern Soul“ (1995, hit „History“ dále např. „A New Decade“, „This Is Music“, „On Your Own“, „No Knock On My Door“, „Life´s An Ocean“, A Northern Soul“) mají vysokou kvalitu.

Průlom přišel až s mírným zjemněním stylu, což vedlo k velkému sukcesu v roce 1996. Tehdy Verve vydali vynikající album „Urban Hymns“, obsahující superhit „Bitter Sweet Symphony“ , jiné hity „Sonnet“, „The Drugs Don´t Work“, a další skvělé skladby jako naříklad „Lucky Man“, „Come On“, „The Rolling People“, „Catching The Butterfly“ či „Weeping Willow“. Kapela pak ještě asi dva roky fungovala a užívala si úspěchu a soudních pří s manažérem Stounů Oldhamem, který Verve nařknul, že jim v „Bitter Sweet Symphony“  šlohli kytarovou vyhrávku (povaha skladby je zcela jiná, přesto prefíkaný manažér nakonec vyhrál). Jenže pak odešel psychedelický kouzelník McCabe a také Ashcroft si usmyslel, že jako velká hvězda zvládne všechno sám a ze souboru také odešel. A bylo po vervě. Jak to tak chodí…

A ještě jednu kapelu, která vycházela ze sixties a jejch psychedelického bigbítu, je třeba uvést. Jedná se o londýnský soubor Kula Shaker zpěváka a kytaristy Crispiana Millse. To je takový ten chlapík, co vypadá jako Wayne Gretzky bez hokejky, ale s kytarou. Členové KS (kromě Millse ještě Alonza Bevan – bg, Paul Winterhart – ds a Jay Darlington – ks) k uvedeným vlivům navíc přiznávali i inspiraci drogovým obdobím Beatles a také orientální melodikou. Totiž - stejně jako „brouci“ též „kulašejkři“ (a zejména Mills) měli vcelku obdivný vztah k indické kultuře. Proto si dali název dle jednoho indického svatého muže, proto se na nahrávkách ozývá sitar, tambura a tabla, proto občas předělali nějaký ten indický tradicionál. A také psychonauti vědi své – poslouchat tuhle partičku na tripu je docela zážitek. Z desek Kula Shaker dejte „K“ (1996, hity „Govinda“, „Tattva“ dále např. „Knight On The Town“, „Into The Deep“, „Grateful When You´re Dead“, „Start All Over“, „303“), singl „Hush“ (1997, cover, původně od Joe Southa) a druhé LP „Peasants, Pigs & Astronauts“ (1999, hity„Mystical Machine Gun“, „Shower Your Love“, dále „Sound Of Drums“, „S.O.S.“, „108 Battles“, „Golden Avatar“, „Great Hosannah“). Prostě snové, vlnící se, taková Lucy na nebi s diamanty devadesátých let – všichni beatlelogové by po Kula Shaker měli rozhodně chmátnout.

Mladé oxfordské trio (později kvarteto) Supergrass vedl Mickey Quinn (bg, g), ale hlavním objektem fotoaparátů a zasněných dívčích pohledů byl teenagerský krasaveček, ovšem výborný zpěvák Gazz Coombes (voc, g). Trojici doplňoval bicman Danny Goffey a spolupracoval s ní klávesák Rob Coombes. Jednalo se o prudký, šlapavý kytarový bigboš s výraznými melodickými linkami, občas trochu připomínající Manics. Skupina se prosadila hned prvním singlem „Mansize Rooster“ a následně skvělým albem „I Should Coco“ (1994, hit „Alright“, dále např. „Time“, „Lenny“, „Caught By The Fuzz“, „Lose It“, „She´s So Loose“). Díky zhutněným kytarám měla svojí sílu i dvojka „In It For The Money“ (1996, hity „Richard lll.“, „Going Out“, dále např. „Sun Hits The Sky“, „Late In The Day“, „Cheapskate“). Třetí album pak bylo nazváno lapidárně „Supergrass“ (1999, hit „Pumping On Your Stereo“, dále např. „Moving“, „Your Love“, „Jesus Came From Outer Space“, „Mama & Papa“).

Chesirští Marion to měli hozené kapánek přes ostrovní new wave, konkrétně přes U2 - když si poslechnete zpěváka Jaime Hardinga, zjistíte, že to občas tahal jako Bono. Aj ten Phil Cunningham narábal s gitarou podobně jako The Edge. Ale nebylo to špatné. Bohužel, chytla se jen jedna deska „This World And Body“ (1996, např. „Sleep“, „Time“, „Let´s All Go Together“, „Toys For Boys“, „The Only Way“, „Fallen Through“). V roce 1998 měli ještě hitík „Miyako Hideaway“ z neúspěšného alba „The Program“ (dále ještě např. „Sparkle“, „The Smile“, „Is That So?“) a šlus. Do Madchesteru (Stone Roses) a do sixties (Beatles) nahlíželi poněkud jemněji hrající londýnští Bluetones se zpěvákem Markem Morrisem. A deska „Expecting To Fly“ je opravdu milá, středoškolačky musely šílet (1996, např. „Cut Some Rug“, „Slight Return“, „Talking To Clarry“, „Putting Out Fires“, „A Parting Gesture“, „The Fountainhead“). O dva roky „modrým tónům“ vyšla poněkud chladněji přijatá platňa „Return To The Last Chance Saloon“ (1998, např. „Solomon Bites The Worm“, „4-Day Weekend“, „If…“, „Heard You Were Dead“).

Liverpoolské Cast vedl zase bývalý člen La´s John Power (g, voc) a v roce 1995 natočili úspěšné album „All Change“ (hitíky „Sandstrom“, „Walkaway“, dále např. „Finetime“, „Alright“, „Four Walls“, „Back Of My Mind“). Vůbec nejvíc v hitpošce „castům“ zabodoval singl „Flying“ (1996) a o dva roky na to vyšla kritiky nepříliš chválená deska „Mother Nature Calls“ (1998, hitíky „Free Me“, „Live The Dream“, dále např. „Guiding Star“, „I´m So Lonely“, a výborná „Dance Of The Stars“). Další liverpoolská parta Shack bratrů Micka (voc, g) a Johna (g) Headových působila už na přelomu 80. a 90. let, než se v mracích koksu, extáze a heroinu rozpadla. Stačila natočit velmi dobré psychedelické, folk-rockové LP „Waterpistol“, které vyšlo v době, kdy už neexistovala (1991, vyšlo 1995, např. „Neighbours“, „Hazy“, „Mood Of The Morning“, „Dragonfly“, „Undecided“, „Sgt. Major“). Poté to oba bratři s novými spoluhráči dali opět dohromady a vznikla výborná deska „H.M.S. Fable“ (1999, např. „Streets Of Kenny“, „Comedy“, „Lend´s Some Dough“, „Since I Met You“, „Natalie´s Party“). 

Jako kopírka The Smiths zněla muzika londýnské party Gene zpěváka Martina Rossitera. V podstatě se chytlo pouze slušné album „Olympian“ (1995, hit „Olympian“, dále „Sleep Well Tonight“, „A Car That Sped“, „London, Can You Wait“). Pak měla ještě hit „For The Dead“ z podobné desky (včetně několika opakujících se skladeb) „To See The Lights“ (1996, dále např. „Be My Light, Be My Guide“, „Her Fifteen Years“, „To See The Lights“) a poté, byť byla velmi činorodá, o ni zájem postupně klesal. A to přitom natočila další dobrou desku „Drawn To The Deep End“ s příznačným hitem We Could Be Kings“ (1997, dále např. „Speak To Me Someone“, „Where Are They Now?“, „Fighting Fit“, „Save Me, I´m Yours“). V polovině 90.let vydali svoji nahrávku i průměrní londýňané Menswear - album se jmenovalo „Nuisance“, 1995, songy „Being Brave“, „Stardust“, „Daydreamer“, „125 West 3rd Street“, „Sleeping In“). Po ní existovali ještě tak tři roky, než ohlásili konec.

Relativně nejméně známé je z těch „známějších“ brit-popových kapel trio Dodgy zpěváka a kytaristy Nigela Clarka (dalšími členy byli ještě Mathew Priest - ds a Andy Miller - lg). Ono v sobě mělo něco z The Who v kombinaci samozřejmě s Beatles. Slušný debut „The Dodgy Album“ (1993, např. „Water Under The Bridge“, „Lovebirds“, „Satisfied“, „Cold Tea“, „I Need Another“) byl přehlížen - dobylo jakýs takýs úspěch s dobrými deskami „Homegrown“ (1995, songy „Staying Out For The Summer“, „So Let Me Go Far“, „Crossroads“, „Making The Most Of“, „Grassman“) a zejména „Free Peace Sweet“ (1996, hity „In The Room“, „Good Enough“ dále „If You´re Thinking Of Me“, „Trust In Time“, „One Of Those Rivers“). Škoda, že ho zna dnes už málokdo, byla to kvalitní parta, dovolím si tvrdit, že má oblíbená.

Stejně málo známá zůstala i výborná sheffieldská skupina Longpigs Crispina Hunta (voc, g) a Richarda Hawleye (g, voc). Dokázala hrát velmi ostře a samozřejmě melodicky, ale uměla až snově zjemnit. Hunt byl občas označován za nejlepší hlas britpopu. Velmi povedené bylo album „The Sun Is Often Out“ (1996, hity „On & On“, „She Said“, dále např. „Far“, „Jesus Christ“, „Lost Myself“), pomalejší dvojka „Mobile Home“ už se s takovým ohlasem nesetkala, třebaže nezní vůbec špatně (1999, např. Blue Skies“, „The Frank Sonata“, „Free Toy“, „Gangsters“, „Baby Blue“). A následně se nad „lidožrádlem“ zavřela voda… Naopak velice slavným se stal v roce 1996 jistý glam-rockový náfuka jménem Jas Mann se svým projektem Babylon Zoo, který vytvořil ve Wolverhamptonu. Jednalo se však jen o pověstných warholovských patnáct minut slávy. Mann ji zažil se singlem „Spaceman“ a albem „The Boy With X-Ray Eyes“ (1996, dále např. „Animal Army“, „Zodiac Sign“, „Paris Green“, „Caffeine“, „I´m Cracking Up I Need A Pill“). Vyplodil ještě dvojku „King Kong Groover“ (1999, např. „All The Money´s Gone“, „Stereo Superstar“, „Honeymoon In Space“) a pak se odebral na smetiště hudebních dějin.

A nyní konečně k oněm prudivým bratrům z Manchesteru.

Těžký „beatlesovský“ kalibr nasadila skupina Oasis, v jejímž čele stáli - a to jsou oni – prudiví bratři Noel (g, voc) a Liam (voc) Gallagherové, drsní týpkové s modovskými účesy. Oba začínali jako bedňáci tanečních kytarovek z Haciendy a idoly jim byli Stone Roses, Paul McCartney a Paul Weller a navzdory k všeobecnému nepřátelství britpopu vůči grunge pro Noela také překvapivě Kurt Cobain a jeho Nirvana. Mladší Liam pak založil vcelku mizernou kapelu Oasis. Na manchesterském koncertu se byl podívat i starší Noel a jen nechápavě kroutil hlavou. Nasrav se, jednoho dne vstoupil s kytarou do zkušebny, samozvaně se prohlásil vedoucím, a z pahorku dosud obydleného několika drny seschlé trávy vykvetla skutečná oáza. Noel totiž disponoval neuvěřitelným skladatelským talentem. Možná to o sobě ani sám nevěděl. Jinak dalšími členy byli ještě Paul „Bonehead“ Arthurs (rg, ks), Paul „Guigsy“ McGuigan (bg) a Tony McCarroll (ds), jehož (byl vyhozen) po první desce vystřídal Alan White (ds, pouhá shoda jmen s bubeníkem Yes).

V roce 1994 Oasis doslova zpustošili britskou scénu svým singlem „Whatever“ a debutním albem „Definitely Maybe“ (hity „Live Forever“, „Shakermaker“, „Supersonic“, „Cigarettes & Alcohol“, dále např. „Slide Away“, „Rock´n´Roll Star). Platňa to sice nebyla nikterak progresivní, ba dokonce spíše tradiční, jenomže jak známo, Británie na tradicích doslova ulítává. Tisk okamžitě označil soubor za „nové Beatles“ a všichni fandové manchesterské oázy se těšili na jejich následující počin. A ona to byla opět bombózní záležitost! Ještě lepší druhá deska „(What´s The Story) Morning Glory?“ (1995) přinesla totiž další sadu hitů jako třeba „Wonderwall“, „Don´t Look Back In Anger“, „Roll With It“, „Some Might Say“, „Champagne Supernova“ nebo songy „Morning Glory“ či „Hey Now!“ a v Americe dokonce vyvolala platinový šum, že prý snad se něco v Británii děje. Po dalších dvou letech přišla i třetí úspěšná deska „Be Here Now“ (1997, hity „D´You Know What I Mean“, „Stand By Me“, „All Around The World“, dále např. „Don´t Go Away“ a „The Girl In The Dirty Shirt“). V roce 1998 Oasis hodili na trh album svých béčkových singlů „Masterplan“ v čele s beatlesovskou klasikou „I Am The Walrus“ a autorskými songy „Talk Tonight“, „Acquiesce“, „Listen Up“ a „Masterplan“.

Bohužel, namyšlenci a ožralovi Liamovi lezla sláva poněkud (tedy dost) na mozek, takže se chtěl v následující existenci (neexistenci) Oasis spíše hádat a prát, nežli starat o nový repertoár. No, ale jelikož byl Noel v podstatě bez dvou za dvacet, ani jemu se problémy nevyhýbaly. Oba bráchy asi naprudil fakt, že doma zbožňovanou kapelu hip-hopová a árenbíčková Amerika i přes některé platinové prodeje prakticky odzívala. Od těch dob jsou Oasis známi jen svými průsery a skandály.

Když už Oasis, co takhle švédské Oasis? Tak se totiž říkalo skupině Brainpool, z čehož lze usoudit, navíc ve světle skutečnosti existence kapel Roxette a Cardigans, že nejen metalem země Tre Kronor byla živa. Mozková tůně byla v podstatě soupem, vyvařeným z brit (sverige?)-popu a nehynoucího odkazu Bay City Rollers. Pokud máte chuť poslechnout si sladký teenagerský zpěv, snivé melodie a občas tvrdší kytarky, zkuste desky „Soda“ (1994, např. „At School“, „In The Country Side“, „Girl Lost“, „That´s My Charm“) nebo „Painkiller“(1995, např. „Bandstarter“, „Invissible To Her“, „We Aim To Please“) či „Stay Free“ (1996, např. „In A Box“, „Sister C´mon“, „A Proper Education“, „High“). V roce 1997 kapela natočila SP s coverem „My Sweet Lord“, což je ta skladatelsky kontroverzní skladba, o jejíž autorství se soudil beatle George Harrison. O severošvédských The Wannadies se tvrdilo, že jsou takovou bubble-gum kytarovkou. A částečně to byla pravda, i když je pravda, že do toho taky uměli udeřit. Jenže zas tu byl ten sladký hlásek kytaristy Pära Wiksteina, že… Zkuste alba „Be A Girl“ (1994, hit „You And Me Song“, dále např. „How Does It Feel?“, „Might Be Stars“, „New World Record“, „Dreamy Wednesdays“), „Bagsy Me“ (1997, hit „Hit“, dále např. „Someone Somewhere“, „Shorty“, „Friends“, „That´s All“) nebo „Yeah“ (1999, např. „Yeah“, „Don´t Like You /What The Hell Are We Supposed To Do/“, „Big Fan“, „String Song“). 

Podstatně důležitější než Brainpool nebo The Wannadies je jiná švédská skupina se sympatickým názvem The Soundtrack Of Our Lives neboli T.S.O.O.L. Tím soundtrackem byla pro chlapce, které vedli Torbjörn „Ebbot“ Lundberg (voc), Ian Person (g, voc) a Martin Hederos (ks), nejspíš zlatá šedesátá. Produkovali průzračné melodie s notným přísunem psychedelie posazené na bigbítovém spodku. Jejich fantastické první album bylo mnohde označováno za jeden z nejlepších debutů 90. let. Šlo o desku „Welcome To The Infant Freebase“ (1996, hity „Instant Repeater ´99“, „Mantra Slider“, dále např. „Firmament Vacation“, „Underground Indian“, „Grand Canaria“, „Confrontation Camp“, „Blow My Cool“). Docela ucházející byla i psycho-dvojka s příšerně dlouhým názvem – „Extended Revelation For The Psychic Weaklings Of Western Civilisation“ (1998, např. „Black Star“, „Psychomantum X2000“, „Impacts & Egos“, „Serpentine Age Queen“).

V polovině dekády o sobě dalo poprvé znát také Placebo, podivuhodná a v pravdě mezinárodní skupina, kterou založili v roce 1994 Belgičan americko-skotského původu Brian Molko (voc, g, ks) a Švéd Stefan Olsdal (bg, ks) v Londýně. Bubeníci se v té době v kapele vystřídali dva, nejprve jím byl Robert Schultzberg, který po hádkách s Molkem a Olsdalem odešel v roce 1996 – tehdy se za bicí posadil (na dlouhých deset let) Steve Hewitt. Nejvíce pozornosti vyvolával bisexuál Molko – jeho křehká postava, androgynní vzhled a vysoký hlas (barvou nesmírně podobný hlasu zpěváka Geddyho Lee z Rush) se stávaly předmětem mnoha bulvárních spekulací. Hudba Placeba byla fúzí mnoha různých vlivů – od jmenovaných Rush, přes Green DayNirvanuSmashing Pumpkins, U2, Manics až třeba k některým shoegazerovským kapelám. Též zde existovalo značné ovlivnění starým glam rockem (zejména T. Rex a David Bowie). Do toho podivně ponuré Molkovy texty. Celkově byla hudba Placeba mnohem drsnější a alternativnějiší (lze-li to tak říci) než u většiny kapel britpopu.

V 90. letech vydala skupina dvě úspěšná alba „Placebo“ (1996, hit „Nancy Boy“, dále např. „Bruise Pristine“, „Teenage Angst“, „Come Home“, „I Know“, „36 Degrees“) a výborné „Without You I´m Nothing“ (1998, hity „Pure Morning“, „Every You Every Me“, dále např. „You Don´t Care About Us“, „Without You I´m Nothing“, „Brick Shithouse“, „Burger Queen“. „Scared Of Girls“, „My Sweet Prince“). V témže roce si Molko zahrál ve známém glam-rockovém filmu „Velvet Goldmine“ a Placebo si na soundtrack střihlo cover T. Rex „20th Century Boy“. V roce 1999 se začalo natáčet třetí album, které dostalo název „Black Market Music“ a vyšlo v roce millenia (hit  „Taste In Man“, dále např. „Slave To The Wage“, „Special K“, „Black-Eyed“, „Commercial For Levi“, „Blue American“, „Narcoleptic“). Co dodat? Výborná kapela.

A co německé kytary? Že by nebylo jich? Ale bylo – třeba výborná německá, lehce psychedelická kytarovka se silnou fixací na brouky zvaná Fool´s Garden, kterou vedli „lennonovský“ zpěvák a kytarista Volker Hinkel a zpěvák a klávesista Peter Freudenthaler. Kromě poetiky Beatles v sobě měla něco ještě něco ze Stinga a možná také U2 a Simple Minds. Chytalo se druhé album FG „Once In A Blue Moon“ (1993, např. „Man In A Cage“, „Lena“, „Awakenings“, „Part Of The Fool“ a cover „Cry, Baby, Cry“, původně od Beatles), ovšem nejvíce kapela zabodovala v půli nineties s kouzelným elpí „Dish Of The Day“ (1995, hit „Lemon Tree“, dále např. „Wild Days“, „Pieces“, „Autumn“, „Meanwhile“, Ordinary Man“, „Take Me“). Snažila se ho potvrdit následným LP „Go And Ask Peggy For The Principal Thing”, což, si myslím, se ji příliš nezdařilo (1997, např. „Why Did She Go?”, „Emily“, „Why Am I Sad Today“ a cover „Martha My Dear“, pův. od Beatles).  

Německé duo Locust Fudge, tvořené Christopherem Uhem (g, ds, voc) a Schneiderem TM (g, ks, voc) zpočátku znělo tak nějak čistě folk-beatově, jako kdyby indie kytarovka neměla na elektrické kytary, tudíž hrála na španělky a do toho nejistě pěla německou angličtinou. Lze slyšet na albu „Flush“ (1993, např. „Fancy Clothes“, „Paint It Sweet“, „Night Stop“, „Torrid Souls“, „Toys In The Deepfreeze“). Na dvojce „Royal Flush“ přibylo něco nových elektrických zvuků i hluků, skluzů do lo-fi, nicméně podstata zůstala stejná (1994/1995, např. „Racing Horse“, „Kill A Friend Today“, „Private“, „Pay“, „Dayfly“, „Cake“, „Fake“) Vzniklo ještě nějaké EP a pak to „kobylčí fondán“ zabalil. Und jetzt etwas ganz anderes. V polovině 90. let se dala dohromady tvrdší skupina Liquido, jakýsi spletenec neo-punku, brit (german?)-popu a Guano Apes. Hlavními figurami v ní byli Wolfgang Schrödl (voc, ks, g) a Tim Eiermann (g, voc).  Bodovala rok před milleniem takovou tou odrhovačkou „Narcotic“, která se objevila na debutovém albu „Liquido“ (1999, dále např. „Doubledecker“, „I Won´t Try“, „Swing It“, „Clicklesley“, „What You Keep Inside“).

A nyní letounem zpět na ostrovy.

Nějakou podivuhodnou shodou náhod naše letadlo z Německa nemohlo přistát v Londýně, nýbrž muselo pokračovat do velšského Cardiffu. Odtamtud totiž pochází skupina, která se svým psychedelickým bigbítem (občas švihlým punkem) potuluje někdy na okraji brit popu – Super Furrry Animals zpěváka a kytaristy Gruffa Rhyse. Zmiňujeme ji zde proto, že natočilo ceněný debut, album „Fuzzy Logic“ (1996, např. „Something 4 The Weekend“, „If You Don´t Want Me To Destroy You“, „God! Show Me Magic“, „Hometown Unicorn“, „Gathering Moss“, „Hangin´ With Howard Marks“). No, ona byla slušná i dvojka „Radiator“ (1997, např. „Mountain People“, „Play It Cool“, „Hermann Loves Pauline“, „Chupacabras“, „Plastic Casual“).

Poslední mladou nadějí britpopu se stala velšská trojka Stereophonics. Hlavní figurou v ní byl zpěvák a kytarista Kelly Jones, který když trošku přitlačil na pilu, získal jeho vokál chraplavou barvu Roda Stewarta. Dalšími členy formace byli ještě Kellyho jmenovec Richard Jones (bg, bvoc) a Stuart Cable (ds, perc). Ve druhé polovině 90. let kapela vydala dvě dobré desky „Words Gets Around“ (1997, hit „Local Boy In The Photograph“, dále např.Traffic“, „A Thousand Trees“, „Looks Like Chaplin“, „Too Many Sandwiches“) a „Performance And Cocktails“ (1999, hity „The Bartender And The Thief“, „Pick A Part That´s New“, „Just Looking“, dále např.„Roll Up And Shine“,  „Hurry Up And Wait“). Možná měla tak trochu štěstí – na scéně pomalu docházelo k pomyslné výměně stráží. Stereophonics se prostě začali uplatňovat v době, kdy se mezi „staré“ tahouny britpopu začala míchat mladá krev.

Těmto novým partám se občas také krkolomně říkalo post brit pop.

A abychom zůstali ve Walesu, je možné sem zařadit třeba skupinu Catatonia, která vznikla už v první polovině devadesátých let, ale dokázala se prosadit až na jejich konci. Kapele vévodila Cerys Matthews, sympatická zpěvačka s jednou jemňoučkým štěbetavým, podruhé zas tenkým chraplavým hláskem (na prvním LP že by trošku jako Björk?), a také skladatel a kytarista Marc Roberts. V bandu ještě dále hráli Paul Jones (bg), Owen Powell (g), Aled Richards (ds). Debut „Way Beyond Blue“ (1996, hitík „You´ve Got A Lot To Answer For“, dále např. „Bleed“, „Lost Cat“, „Dream On“, „Sweet Catatonia“, „Way Beyond Blue“) cosi pozitivního naznačil a těsně před milleniem formace zabodovala dvěma výbornými alby – „International Velvet“ (1998, hity „Mulder & Scully“, „Road Rage“, dále např. „I Am The Mob“, „Strange Glue“, „Game On“, „My Selfish Gene“) a „Equally Cursed And Blessed“ (1999, hity „Londinium“, „Dead From The Waist Town“, dále např. „Karaoke Queen“, „Storm The Palace“, „Dazed, Beautiful And Bruised“, „Valerian“). 

Velmi nadějně začali svou dráhu skotští Travis, u nichž byl hlavní persónou zpěvák, kytarista, klávesista a skladatel Francis Healy, dále tam působili Andy Dunlop (lg, bvoc), Neil Primrose (ds) a Dougie Payne (bg, bvoc). Po Robyn Hitchcock & The Egyptians, Wonder Stuff, Oasis a Kula Shaker se svými klenutými melodiemi stali dalšími v řadě s přímou návazností na beatlesovský sound, byť v poněkud tvrdší poloze. Též možný vliv U2. Do konce devadesátých let stačili vydat dvě alba – hustší „Good Feeling“ (1997, např. „All I Want To Do Is Rock“, „U16 Girls“, „Tied To The 90´s“, „Happy“, „More Than Us“) a klidnější a tudíž úspěšnější „The Man Who“ (1999, hit „Why Does It Always Rain On Me?“, dále např. „Turn“, „She´s So Strange“, „Driftwood“, „Writing To Reach You“). Do post-britpopu byli řazeni i skotsko-irští Snow Patrol, kterým se do millenia podařilo vydat jenom jedno, víceméně průměrné album – „Songs For Polarbears“, a je fakt, že pokud zrovna nejste lední medvěd, moc si nepohovíte (1998, např. „Starfighter Pilot“, „One Hundred Things You Should Have Done In Bed“, „Absolute Gravity“, „Make Up“).

Do post brit popu jsou řazeni také Mansun z Chesteru (kousek od hranic s Walesem), které vedl zpěvák, skladatel a producent Paul Draper. V podstatě něco mezi Suede a Oasis, s patřičnou dávkou arogance a s obarvenými vlasy. Ovšem nutno říci, že debut chlapcům vyšel – jmenoval se „Attack Of The Grey Lantern“ (1997) a obsahoval songy jako „Wide Open Space“, „She Makes My Nose Bleed“, „Taxloss“, „The Chad Who Loved Me“ či„Naked Twister“. O rok později Mansun natočili desku „Six“ (1998, např. „Legacy“, „Being A Girl“, „Six“, „Negative“). Stejně jako Oasis i severoanglickou kapelu Embrace vedli dva bratři, zde McNamarové – starší Danny (voc) a mladší Richard (g, voc). Její melancholický post-brit pop (dvěma prudivými bratry z Manchesteru zjevně inspirovaný) se nesl většinou v pomalejším rytmu. Debutovala kvalitní deskou „The Good Will Out“ (1998, hity „Come Back To What You Know“, „My Weakness Is None Of Your Business“, dále např. „All You Good Good People“, „Retread“, „Fireworks“, „One Big Family“). V roce 1999 se začalo natáčet další album „Drawn From Memory“, které vyšlo v čase millenia (hit „You´re Not Alone“, dále např. „Hooligan“, „Drawn From Memory“, „I Wouldn´t Wanna Happen To You“, „The Love It Takes“). Moc dlouho nevydržela pop-rocková formace Toploader z Eastbourne, kterou vedli Joseph Washbourn (voc) a Dan Hipgrave (g). A to i přes fakt, že jejich debut „Onka´s Big Moka“ získal platinu (1999, hity „Achilles Heel“ plus cover „Dancing In The Moonlight“, pův. od King Harvest, dále např. „Only For A While“, „Breathe“, „Just Hold On“).  Novou nadějí post brit popu se stali i Gay Dad zpěváka a kytaristy Cliffa Jonese, jakási kombinace U2 a House Of Love. Uvedli se dobře hodnocenou deskou „Leisure Now“ (1999, songy „Dimstar“, „Oh Jim“, „Joy!“, „To Earth With Love“, „Jesus Christ“ ). 

Čas většiny z těchto nastupujících souborů ovšem přišel až po milleniu. Kupříkladu v době, kdy skupiny Placebo, Stereophonics, Mansun, Travis či Catatonia vydávaly svá zásadní alba, jedna z těch mladých nadějných zrovna natočila skromný singl „Brother And Sisters“ a debutové EP „The Blue Room“ s písničkami jako „Don´t Panic“ , „Bigger Stronger“ či „High Speed“. Tvořili ji Chris Martin (voc, g, ks, harm), Jonny Buckland (g, bvoc, ks), Guy Berryman (bg, bvoc, ks) a Will Champion (ds, bvoc, g, ks), a říkala si Coldplay

A nyní trochu toho sporu.

Skalní britpopovci o mě možná teď přerazí starého rickenbackera, ale nemůžu si pomoct – do britpopu lze zařadit i bývalého „take-thataRobbie Williamse z Manchesteru. I když první (pochopitelně hitový) singl „Freedom“ zněl ještě tak nějak „chlapecky“ (brrr to je slovo), debutovým albem se stal Robbie sprostým podezřelým z použití bigbítu. Protože ta deska – až na pár elton-johnovských slaďáků – je prostě kytarová. Má název „Life Thru A Lens“ (1997) a obsahuje hity jako „Let Me Entertain You“, „Angels“, „Old Before I Die“, a songy „South Of The Border“, „Lazy Days“  či „Life Thru A Lens“. Druhé Robbieho cédé „I´ve Been Expecting You“ je už tanečnější, lépe prodejné, ale ty kytary tam jsou zase (1998, hity „Millenium“, „Strong“, „No Regrets“ a cover „She´s The One“, pův. od World Party, dále např. „Karma Killer“,  „Man Machine“, v reedici ještě „It´s Only Us“). Pak ale Williams opět upadl do tenat popu obecného podbízivého (pop musica generalis blandus).

Ale dost bylo provokací, pojďme zpět ke starým kozlům. Britpopové kapely měly společné hlavně tři věci – dokázaly napsat výborné, melodické songy, snad kromě Oasis se nedokázaly prosadit na největším hudebním trhu - tedy v USA, a zejména se dokázaly velice slušně nenávidět. Až to bylo někdy komické. Mediálně, na ostří jazyků, vedená tzv. „britpopová válka“ mezi Oasis a Blur patřila k oblíbeným tématům fandů brit popu poloviny devadesátých let.

Už jste Británií a devadesátými léty unaveni? Ty-s unafen? Dobrá, zmíníme ještě tzv. new wave of new wave a ukončíme to.

Takže - škatulka několika britských novinářů (hlavně z NME), britská „nová vlna nové vlny“ je přesně to, co si myslíte, ale ještě s třešinkou navíc. Pár britpopových kapel, vzniklých na začátku 90. let, se rozhodlo drhnout cosi mezi modovským rhythm&blues, punkem, pub-rockem, garáží a folk-rockem a některé z nich do svého čela postavily zpěvačku (nebo zpěvačky). Což celé oblékly do lepšího zvukového kostýmu, který devadesátá léta umožňovala.

Na prvním místě by určitě stáli výborní Echobelly, které objevil Morrissey. Skupinu tvořili Glenn Johansson (g), Alex Keyser (bg), Andy Henderson (ds) a anglicko-indická zpěvačka Sonya Aurora Madan. Později přišla ještě černá kytaristka Debbie Smith. Nejvíce pozornosti na sebe přitáhla pochopitelně Sonya – nebyla jen fešná, ale navíc to byla emancipovaná holka s názorem a k hrubším výrazům nikdy neměla daleko. Echobelly se prosadili v polovině nineties, kdy nakrútili vynikající alba „Everyone´s Got One“ (1994, hity „Insomniac“, „I Can´t Imagine The World Without Me“, dále např. „Today Tomorrow Sometime Never“, „Give Her A Gun“, „Bellyache“, „Call Me Names“) a „On“ (1995, hity „Great Things“, „King Of The Kerb“, „Dark Therapy“ dále „In The Year“, „Natural Animal“, „Car Fiction“). Tuhle druhou desku fakt vřele doporučuji. Pak ale následoval ústup ze slávy, který nezastavila ani další deska „Lustra“, na níž už nově basoval James Harris (1998, např. „Here Comes The Big Rush“, „Iris Art“, „I´m Not A Saint“, „Angel“, „Lustra“).

Zmiňme také londýnskou, téměř holčičí skupinu Elastica zpěvačky a kytaristky Justine Frischmann, kterou tisk označoval za „nejvíc cool zpěvačku od dob Chrissie Hynde z Pretenders“. Další členové se pak střídali, od začátku do konce vydržel jen bubeník Justin Welch. Kapela natočila výborné „špinavé“ eponnymní album „Elastica“ (1995, hity „Line Up“, „Connection“, „Waking Up“, dále „Annie“, Stutter“, „2:1“). Bohužel po něm se odmlčela, až na konci nineties se objevil singl „How He Wrote Elastica Man“. Nebo též vzpomeňme odvazovou londýnskou partu Republica v čele se zpěvačkou Saffron a kýbordistou Timem Dorneyem. Důležitou roli hrál pro kapelu i producent a kytarista Johnny Male. Skupina do svého soundu přimíchávala elektroniku, takže songy měly silně taneční charakter. Znělo to jako něco mezi The B-52´s a Chumbawambou. Zařaditelné i do škatule elektronické hudby. Skupina natočila známé a vychvalované album „Republica“ (1996, hity „Ready To Go“, „Drop Dead Gorgeous“, dále např. „Wrapp“, „Bloke“, „Bitch“, „Picture Me“). Další deska „Speed Ballads“, byť svou kvalitou se debutu vyrovnala, se nicméně už nesetkala s takovým ohlasem (1998, např. „From Rush Hour With Love“, „Try Everything“, „Luxury Cage“, „Pretty Girl Hate“, „Fading Of The Man“). Kapela pak vydržela další dva roky než se rozpadla.

 

Louise Jane Wenerová stála zase za mikrofonem vcelku průměrné skupiny Sleeper, která se prosadila deskami „Smart“ (1995, např. „Inbetweener“, „Twisted“, „Delicious“, „Vegas“) a „The It Girl“ (1996, např. „Sale Of The Century“, „Nice Guy Eddie“, „What Do I Do Now?“). Velmi ostře (pub-rockově) hrála kapela These Animal Men z Brightonu. V polovině nineties se hovořilo o jejich albu „(Come On Join) The High Society“ (1994, např. „This Is The Sound Of Youth“, „Empire Building“, „You´re Always Right“, „Flawed Is Beautiful“, „Too Sussed?“). Krátký dech měla skotská –  téměř gothic-rocková skupina Angelfish, jejíž tváří byla zpěvačka Shirley Manson. Proč krátký dech? Sotva se totiž kapela vytasila s vcelku kvalitním melancholickým eponymním albem „Angelfish“ (1994, např. „Suffocate Me“, „Heartbreak To Hate“, „The End“, „Mummy Can´t Drive“, „Sleep With Me“ plus cover „You Can Love Her“, původně od Holly Beth Vincent) a na MTV se objevil klip první jmenované písně, za oceánem se mocně začmuchalo a okamžitě přilétla nabídka od věhlasného producenta a bubeníka Butche Viga, který ve zpěvačce Shirley uzřel novou Siouxsie. A mladá slečna Mansonová nezaváhala, opustila „andělskou rybu“ (která se samozřejmě rozešla) a zamířila za Vigem do USA, kde se stala zpěvačkou jeho skupiny. A ta se jmenovala Garbage.    

Kaněc filma.

Nezávislá kytarová Amerika ale v té době žila něčím úplně jiným. Na sklonku osmé dekády tam ve městě Seattle vznikl poslední rebelský rockový proud zvaný grunge s kapelami jako Tad, Mudhoney, Soundgarden a Nirvana. O něm si něco řekneme v samostatné kapitole.