Mladý hard rock, resuscitovaný art rock a staré blues 80. - 90. let

Guns N´Roses, zleva Axl Rose, Duff McKagan, Slash, Izzy Stradlin, Steven Adler, přelom 80. - 90. let

A nyní se zmiňme o tvrdých mladých nadějných. V souvislosti s Aerosmith se nám vynořilo jméno jedné kapely, která z jejich soundu hodně čerpala – jednalo se o bandu výtržníků z Los Angeles, zvanou Guns n´Roses. Občas se o ní říkalo, že je „nejnebezpečnější kapelou na světě“ a až přehnaným vyjádřením základního rockového hesla „sex, drugs & rock´n´roll“. Jen si to vemte: ožrala Axl Rose, vztekloun a narcis s šátkem na hlavě, takto zpěvák s nepříjemným mečivým chraplákem (někde mezi Stevenem Tylerem a joplinkou), často vystupující do půli těla, dole oděn pouze v skotský kilt; pak jeho kámoš, riffový pistolník a též excelentní opilec Izzy Stradlin; dále brilantní kytarista Slash, původem z Anglie, cikánský hezoun s hradbou černého vlasového porostu dle modelu Briana Maye, zároveň přitom houba, co do sebe nasává chlast a herák; baskytarista Duff McKagan, blonďatá pivní máňa; a nakonec bubeník Steven Adler - největší glamový parádník, zlatý důl kadeřníků z LA, ovšem také opilec a bitkař. Jeho v roce 1990 vystřídal na postu Matt Sorum (ex-Cult), Stradlina o rok později u kytary nahradil Gilby Clarke.

Hudebně Guns n´Roses vycházeli z Aerosmith a z Rolling Stones, ovšem celé to znělo tvrději a punkově jelo mnohem mnohem rychleji. I když je pravda, že na nějaký ten ploužák také zbyl čas (např. „November Rain“). Texty občas sociálně kritické, hlavně však – jak jinak - „sex, drugs & rock´n´roll“. Největší období slávy „pistole & růže“ zažily v letech 1987 – 93, pak už byly hlavně díky Axlovi, jemuž sláva asi lezla řádně na mozek, definitivně na odstřel. Z Roseho se totiž stal nevyrovnaný principál, který chce mít vše pod kontrolou. Vše - ovšem samozřejmě kromě sebe. Dejte alba, jako je výborné „Appetite For Destruction“ (1987, mj. hity „Welcome To The Jungle“, „Paradise City“, „Sweet Child O´Mine“, dále např. „Mr. Brownstone“, „Nightrain“, „My Michelle“, „Rocket Queen“) anebo doubly „Use Your Illusion l“ (hity „Don´t Cry“ a „November Rain“ a cover „Live And Let Die“, původně od McCartneyho, dále např. „Right Next Door To Hell“, „Coma“) a „Use Your Illusion ll“ (obě 1991, hity „Estranged“, „You Could Be Mine“ – znáte z Terminátora č. 2, a cover „Knockin´ On The Heavens Door“, původně od Dylana, dále např. „Yesterdays“, „Locomotive“). Známý je též singlový ploužák „Patience“ z roku 1989.

Kytarista Slash posléze z G n´R odešel a společně s dalšími uprchlíky Sorumem (ds) a Clarkem (g) plus Erikem Doverem (voc, ex-Jellyfish) a Mike Inezem, basákem od Alice In Chains, dal do kupy krátkodechou formaci, kterou nazval Slash´s Snakepit. Ta v roce 1995 natočila vcelku solidní, blues-hardrockovou desku „It´s Five O´Clock Somewhere“ (např. „Neither Can I“, „Beggars & Hangers-On“, „Soma City Ward“, „Be The Ball“, „I Hate Everybody /But You/“). Poté se Slash věnoval opět fetu a chlastu. 

Rebelskému a špinavému pojetí hard rocku Guns n´Roses začali někteří publicisté říkat (pokolikáté už?) street rock, občas se objevila označení sleaze rock nebo „new rebels“. Je také pravda, že někdo je pořád házel na ono rozsáhlé L.A. glam-iště. My zůstaneme u street rocku, přestože Adler o ten svůj pačes dbal velice velmi. Oni totiž chlapci glammery přímo nesnášeli, tedy kromě Hanoi Rocks. V případě G n´R a jim podobných kapel se nejednalo o nějakou hudební žánrovou odrůdu - jely v podstatě sedmdesátkový hard rock, možná lehce stříknutý punkem - , street (sleaze) rockem se nazývaly spíše pro svůj ledabylý „odfláknutý“ vzhled a hlavně nespoutaný a divoký životní styl, plný chlastu a drog. Nezapomínejme, že během druhé poloviny 80. let byly ve vypulírovaných a lesknoucích se, konzervativci ovládaných Spojených státech, hipýzácké a punkové modely a excesy (tedy zábava špinavé „spodiny“ ze střední třídy) jakýmsi tabu. Snad právě díky porušování těchto tabu se staly „pistole & růže“ takovým zjevením a kupříkladu jejich první desky se prodalo téměř stejně jako veleúspěšného springsteenovského „Born In The U.S.A.“. Časem se do oné vágní škatule „street rocku“ nacpalo ještě několik kapel.

Nelze jinak, než začít přímo v jádru pudla, tedy v jeho vnitřnostech, proto je třeba, aby jste v následující pasáži omluvili zvýšenou frekvenci výrazu „guns“. Rychlejší aerosmithovský hard rock s prvky rhythm&blues hrála skupina L.A. Guns, kterou založil kytarista Tracii Guns po odchodu z prenatální sestavy Guns n´Roses. Na rozdíl od nich se ale přílišného úspěchu nedočkal. Pusťte si desky „L.A. Guns“ (1988, např. „No Mercy“, „One More Reason“, „Electric Gypsy“, „Sex Action“, „Bitch Is Back“), „Cocked And Loaded“ (1989, např. „Never Enough“, „The Ballad Of Jayne“, „Malaria“) nebo „Hollywood Vampires“ (1991, songy „Kiss My Love Goodbye“, „Over The Edge“, „My Koo Ka Choo“, „Some Lie 4 Love“, „Here It Comes“, „It´s Over Now“) a ptejte se proč.

Hodně podobně, ale mnohem nápaditěji než výše uvedení výtečníci zněli i losangeleští koncertní anarchisté Love/Hate, kteří kupodivu většího úspěchu dobyli v Anglii. A to i přesto že si zvolili tak úžasné pseudonymy (Rose, Pearl, Love, Gold). Aby v tom bylo jasno, tak tedy: Jizzy Pearl (vl. jm. Jim Wilkinson) – voc,  John E. Love – g, sitar, bvoc, Skid Rose – bg, bvoc – Joey Gold – ds, přičemž o skládání songů se nejvíce přičinil Skid Rose. Vydali slušné desky „Blackout In The Red Room“ (1990, např. „Tumbleweed“, „She´s An Angel“, „Why Do You Think They Call It Dope?“, „One More Round“, „Blackout In The Red Room“, „Mary Jane“) a „Wasted In America“ (1992, např. „Wasted In America“, „Yucca Man“, „Tranquilizer“, „Spit“, „Happy Hour“). Poté místo Lovea přišel nový chlápek Darren Housholder (g, bvoc), a kapela jela dál (LP „Let´s Rumble“, 1994, např. „Let´s Rumble“, „Spinning Wheel“, „Here´s To You“, „Flower“), ale tak nějak od poloviny 90. let se o ní téměř nemluví.

Z LA pocházeli i Faster Pussycat zpěváka Taime Downea; dalšími členy byli ještě Greg Steele (g), Brent Muscat (g), Eric Stacy (bg) a Mark Michals (ds), jehož posléze vystřídal Brett Bradshaw (ds). FP byli škatulkáři házeni občas do sleaze rocku, občas do glam metalu. Nerozhodně je to zdá se u jejich debutu „Faster Pussycat“ (1987, např. „Bathroom Wall“, „Cathouse“, „Babylon“), lepší dvojka „Wake Me When It´s Over“ však ukazuje směrem ke Guns n´Roses (1989, např. „Where´s There´s A Whip There´s A Way“, „House Of Pain“, „Pulling Weeds“, „Little Dove“). No a deska „Whipped!“ je velmi masité pošušňáníčko, kde jsou slyšet vlivy Aerosmith, funku, grunge, sleaze a industrialu (1992, např. „The Body Thief“, „Jack The Bastard“, „Loose Booty“, „Mr.Lovedog“, „Nonstop To Nowhere“) – tuhle placku doporučuju.

V témže velkoměstě působili i Bang Tango zpěváka Joe Lesteho, kteří ten svůj sleaze rock občas pohonili až do tvrdého funku á la Redhoti. Známa jsou alba „Psycho Café“ (1989, např. „Someone Like You“, „Wrap My Wings“, „Love Injection“, „Do What You´re Told“) a „Dancin´ On Coals“ (1991, např. „Cactus Juice“, „Dancin´ On Coals“, „Dressed Up Vamp“). Do street rocku je někdy házena i newyorská skupina Skid Row, o níž píšeme v metalové kapitolce Zástup některých.

Zanedbaně vypadala i zněla zpěvačka Linda Perry v sanfranciské (téměř dívčí) skupině Four Non Blondes. Asi někde mezi sleaze a grunge. Trošku crossover. Nicméně - jeden miliónový hit („What´s Up“), jedna velmi slušná deska („Bigger, Better, Faster, More…“, 1992, dále např. „Spaceman“, „Superfly“, „Morphine & Chocolate“, „Calling All The People“, „Dear Mr. President“, „No Place Like Home“), jeden flák na soundtracku k úspěšnému filmu ( v roce 1993 „Mary´s House“ k filmu „Wayne´s World 2“) a nazdar bazar. Linda se pak dala na vcelku kultivovaný folk-rock. Ale pojďme k dalším - stejně tak do street rocku občas publicisté zařazují partičku Enuff Z´Nuff, jíž vedli Donnie Vie (voc, g, ks) a Chip Z´Nuff (bg, voc), a vizáž by tomu i docela napovídala. Nicméně mládenci hráli melodický bigbít podobný Cheap Trick – však také stejně jako oni pocházeli z Illinois. Znám je debut „Enuff Z´Nuff „ (1989, např. „Fly High Michelle“, „New Thing“) a dvojka „Strength“ (1991, např. „Mother´s Eyes“, „Blue Island“, „Baby Loves You“).

Ve Velké Británii bylo lze přiřadit k „new rebels“ určitě londýnskou hospodskou a zhýraleckou bandu pologotických desperátů Dogs D´Amour vedenou zpěvákem Tylou. Je třeba uvést singl „How Come It Never Rains“ (1987) a dále LP „The Dynamite Jet Saloon“ (1988, kromě uvedené písně ještě např. „I Don´t Want You To Go“, „The Kid From Kensington“, „Last Bandit“), „Errol Flynn“ (1989, např. „Satelite Kid“, „Trail Of Tears“, „Drunk Like Me“) a „Straight“ (1990, např. „Empty World“, „Victim Of Success“, „Lady Nicotine“, „No Gypsy Blood“). Jejich tvrdší konkurencí byli The Quireboys, známí díky šmirglpapírovému rod-stewartovskému chrapláku zpěváka Spikea. Pocházeli z Newcastle, takže špinavý rock´n´roll měli už tak nějak v krvi. Vyšel jim už debut „A Bit Of What You Fancy“ (1990, hit „Hey You“, dále např. „7 O´Clock“, „I Don´t Love You Anymore“, „There She Goes Again“, „Man On The Loose“). V roce 1993 vyšla dvojka „Bitter Sweet & Twisted“ (např. „Brother Louie“, „Tramps And Thieves“, „Last Time“), ale jak to začalo pozvolna jít z kopce s Guns n´Roses, šlo to z kopce i s podobně znějícími partami, takže Quireboys to v podstatě zabalili.

Hudbu příbuznou Quireboys produkovali i londýnští The Wildhearts, což vychází z faktu, že zpěvák a kytarista „divokých srdcí“ Ginger (vl. jm.David Walls) byl z Quireboys vyhozen. Dalšími důležitými členy skupiny byli například Danny McCormack (bg, voc) a CJ (vl. jm. Chris Persaud-Jagdhar, g,voc). Kapela byla známa svým kladným vztahem k mozkojebným látkám a nevázanému životu. Jejich punkově hraný hard rock s texty, v nichž se to jen hemží vulgarismy, drogami a babami, lze slyšet třeba na albech „Earth Vs. The Wildhearts“ (1993, např. „Greetings From Shitsville“, „Suckerpunch“, „TV Tan“, „Shame On Me“), SP „Caffeine Bomb“ (1994) a výborném elpí „P.H.U.Q.“ (1995, např. „I Wanna Go Where The People Go“, „Just In Lust“, „Nina Nitro“, „Caprice“, „Be My Drug“, „In Lilly´s Garden“). V roce 1996 vyšla deska „Fishing For Luckies“ (např. „Inglorious“, „Schizophonic“, „Do The Channel Bop“, „Geordie In Wonderland“), dalších songů kapely bych uvedl například singl „Sick Of Drugs“ (1996). V roce 1997 kapele vyšlo experimentální album „Endless, Nameless“ (např. „Anthem“, „Urge“, „Heroin“, „Junkenstein“) a pak se načas rozešla.

Opakem Wildhearts byli nenuceně elegantní Spacehog bří Roystona (bg, voc) a Antony (g, voc) Langdonových z Leedsu se svým občas exaltovaným glam rockem. Občas to bylo dobré, občas srandovní – rozhodně dbali svých vzorů ze seventies (Bowieho, T.Rex, Sweet, Sparks atd.). Nechci nic doporučovat, jen konstatuji, že existují alba  „Resident Alien“ (1995, hit „In The Meantime“, dále např. „Space Is The Place“, „Cruel To Be Kind“, „Spacehog“, „Candy Man“) a „The Chinese Album“ (1998, např. „Mungo City“, „Carry On“). Dublinští My Little Funhouse byli takový průměr – takže uvedu snad jen desku „Standunder“ (1992, např. „Wishing Well“, „I Want Some Of That“). Ve druhé polovině nineties vznikli ve Švédsku Hardcore Superstar – jakž takž známé jsou jejich songy „Someone Special“, „Right Here, Right Now“ a „Baby  Come Along“ z desky „It´s Only Rock´n´Roll“ (1997).

A ze severu ještě neodejdeme. Je třeba totiž zmínit velkou inspiraci street rocku, asi nejšpinavější glamovou partu, zvanou Hanoi Rocks. Většina jejích členů pocházela z Finska. Tedy - ona tam vlastně vznikla celá kapela, než se přestěhovala do Británie (1981) a později do USA (1982). Zpíval v ní bývalý punker Michael Monroe (vl. jm. Matti Fagerholm), na kytaru hrál a většinu písní skládal Andy McCoy (vl. jm. Antti Hulkko), dále v ní působili Nasty Suicide (vl. jm. Jan-Markus Stenfors, g), Sami Yaffa (vl. jm. Sami L. Takamäki, bg) a Gyp Casino (vl. jm. Jesper Sporre, ds), jehož ještě v Londýně v roce 1982 vystřídal Nicholas „Razzle“ Dingley (ds). Její sound byl vlastně ztvárněním celého kotle stylů, z nějž občas vyplavali na povrch Montrose, New York Dolls, Ramones, Alice Cooper, Japan, Sweet nebo David Bowie. Díky vizáži byli Hanoi Rocks cpáni i do glam-metalové škatule někam k Mötley Crüe, někdo je přiřazoval ke glam-punku. Ale to nám může být fuk. 

Zkuste singl „Tragedy“ a alba Oriental Beat“ (1982, např. „Motorvatin´“, „Sweet Home Suburbia“, „M.C. Baby“, „Don´t Follow Me“, „Oriental Beat“, „Teenangels Outside“), „Self Destruction Blues“ (1982, např. „Love´s An Injection“, „Kill City“, „Self-Destruction Blues“, „I Want You“, „Taxi Driver“, Problem Child“), „Back To Mystery City“ (1983, např. „Back To Mystery City“, „Malibu Beach Nightmare“, „Until I Get“, „Lick Summer Love“) nebo „Two Steps From The Move“ (1984, např. skladby „High School“, „Underwater World“, „Million Miles Away“, „Boulevard Of Broken Dreams“, „Futurama“). Ceněn je i živák „All Those Wasted Years“ (1984). Po ukončení existence HR (tragické úmrtí bubeníka Razzleho – viz Mötley Crüe), se zpěvák Monroe věnoval sólové dráze, v níž stojí za zmínku ucházející deska „Not Fakin´ It“ (1989, songy „She´s Not Angel“, „Man With No Eyes“, „Dead, Jail Or Rock´n´Roll“, „Smokescreen“, „Thrill Me“). Hanoi Rocks jako snad jedinou glamovou kapelu obdivovali i takoví Guns´n´Roses a hlásili se k ní jako ke vzorům.

V LA se dala dohromady glam-hardrocková kapela (opět házená i do glam-metalu), která si říkala XYZ a v níž hlavními figurami byli zpěvák Terry Ilous a baskytarista Patt Fontaine. Období její ani tak ne slávy, jako spíše čeření hladiny pozornosti, spadá zhruba do let 1989-1992. Tehdy natočila  eponymní debut „XYZ“ (1989, hity „Inside Out“, „What Keeps Me Loving You“, dále např. „Follow The Night“, „Maggy“, „Take What You Can“, „Souvenirs“), přičemž píseň Maggy se objevila na soundtracku k sci-fi filmu „Dark Angel“ (Dolph Lundgren se tam mlátí s tím mimozemšťanem). A také nakrútila dvojku „Hungry“ (1991, hit „Face Down In The Gutter“, dále např. „Off To The Sun“, „Don´t Say No“, „A Roll Of The Dice“ plus cover „Fire And Water“, pův. od Free), ovšem po ní se hladina opět uklidnila a XYZ se propadla do hlubin zapomnění.

Snad pod vlivem úspěšného tažení metalu a nástupu grunge a crossoveru na přelomu 80. a 90. let začaly vznikat i další tvrdé skupiny, které ovšem využívaly soundu ze sixties a seventies.

Hardrockovým revivalem ze 70. let se prezentovali kupříkladu atlantští travkohuliči a hároši The Black Crowes, kteří za datum svého vzniku uvádějí rok devětaosmdesát. V čele skupiny stáli bratři Chris (voc) a Rich (g, voc) Robinsonovi, oba hlavní skladatelé. Dále v ní působili Steve Gorman (ds), Johnny Colt (bg) a Jeff Cease (g), který byl po albovém debutu vystřídán Marcem Fordem (g) a do bandu byl přijat také ještě Eddie Harsch (ks). BC se proslavili coby novodobí hippíci a také až naivním rebelantstvím vůči pop-byznysu, ovšem tím hlavním byla samozřejmě jejich tvrdá muzika evokující hutnější Humble Pie. Cokoli co chlapci vydali, smrdělo sedmdesátkovým bigbítem, takže proč třeba nezačít poslechem jejich prvních mnohapaltinových alb „Shake Your Money Maker“ (1990, hity „Twice As Hard“, „Jealous Again“, „She Talks To Angels“ a cover od Otise Reddinga „Hard To Handle“, dále např. „Struttin´ Blues“, „Seeing Things“) a „The Southern Harmony And Musical Companion“ (1992, hity „Remedy“, „Thorn In My Pride“, dále např.„Hotel Illness“, „Black Moon Creeping“, „No Speak No Slave“).

Postupně se ale komerční úspěch od „černejch vran“ více odvracel, byť ta další alba také nezněla špatně, jako např. „Amorica“ (1994, hit „A Conspiracy“, dále např. „Gone“, „Wiser Time“, „High Head Blues“, „She Gave Good Sunflower“) nebo „Three Snakes And One Charm“ (1996, např. „Under A Mountain“, „Blackberry“, „How Much For Your Wings“, „Good Friday“). Poté došlo k personálním změnám, odešli Colt a Ford, místo nich se v kapele objevili Sven Pipien (bg) a Audley Freed (g). Ale ani prodeje posledního (vcelku dobrého) předmilleniálního alba „By Your Side“ nebyly nic moc (1999, např. „Kickin´ My Heart Around“, „Only Fool“, „Go Faster“, „By Your Side“) Na konci nineties s The Black Crowes začal hrát zeppelínský kytarista Jimmy Page. Nebo oni s ním? Koncertní deska natočená v roce 1999 v LA a vydaná o rok později je uvedena jako „Jimmy Page & The Black Crowes – Live At The Greek: Excess All Areas“ a většina věcí jsou buď zeppelínské songy anebo staré bluesárny. Ale nechť – byl to po čertech dobrej hard rock! 

Slušně se uvedli i nashvillští Giant, vedení bratry Huffovými (album „Last Of The Runaways“, 1989, např. „I´ll See You In My Dreams“, „I´m A Believer“, „I Can´t Get Close Enough“, „Stranger To Me“), ale se svým melodickým hard rockem vydrželi sotva tři roky – po desce „Time To Burn“ to zabalili (1992, např. „Chained“, „Time To Burn“, „Stay“, „Without You“). Z New Jersey pocházelo těleso, jehož samotný název Blues Traveller nám cosi může napovědět. No, ale… šlo o takovou míchanici blues, folk-rocku, hard-rocku a funku s výraznou hrou na foukací harmoniku. Hlavními figurami byli v kapele John Popper (voc, harm) a Chan Kinchla (g, ac g, mand). Z alb bych vybral „Blues Traveller“ (1990, např. „But Anyway“, „Slow Change“, „Sweet Talking Hippie“, „Gotta Get Mean“) a superúspěšné „Four“ (1994, hity „Round Around“, „Hook“, dále např. „The Mountains Win Again“, „Stand“, „Freedom“).  

Kalifornští Kingdom Comeplantovského“ zpěváka a kytaristy Lennyho Wolfa (původem z Německa) byli zase přirovnávání k Led Zeppelin. No… v podstatě, co kde od nich slyšeli, to šlohli. Takže pokud máte náladu si tyhle dokonalé epigony poslechnout, dejte třeba alba „Kingdom Come“ (1988, např. „What Love Can Be“, „Get It On“, „Pushin´ Hard“, „17“, „Living Out Of Touch“) nebo „In Your Face“ (1989, např. „Who Do You Love“, „Do You Like It“, „The Wind“, „Overrated“, „Gotta Go /Can´t Wage A War/“) či SP „Should I“ (1991). On Lenny se pak kromě toho zeppelinského soundu snažil jít i někam jinam a v tom smyslu desky točil pořád dál, ale zajímaly už pouze jen jeho nejzatvrzelejší fanoušky. No, řekněme, že pár dobrých songů by se našlo, jako třeba „You´re The One“, Passion Departed“,  „Can´t Put Out And Not Take Back“ či „I Don´t Care“

Aj tá Tesla zo Sacramenta se chtěla blížit Led Zepp (možná  trošku s náběhem k metalu). A když si poslechnete desky „Mechanical Resonance“ (1986, „2 Late 2 Love“, „Modern Day Cowboy“, „Little Suzi“, „EZ Come EZ Go“) a nejúspěšnější „Great Radio Controversy“ (1989, např. „Hang Tough“, „Love Song“, „Heaven´s Trail /No Way Out/“, „The Way It Is“), zjistíte, jestli se jí to povedlo. V kapele byli za hlavní figury Jeff Keith (voc), Frank Hannon (g, ks, bvoc) a Brian Wheat (bg, bvoc). V roce 1991 Tesla natočila svoji poslední úspěšnou desku „Psychotic Supper“ (např. „Edison´s Medicine“, „Time“, „Change In The Weather“, „Don´t De-Rock Me“, „What You Give“). Celkové hodnocení? Vcelku slušná záležitost. 

Hard rock někde mezi Whitesnake a Led Zepp předváděli huňáči z LA, kapela Badlands. V té se plantovským hlasem uvedl zpěvák Ray Gillen, jenž se předtím krátce mihl v Black Sabbath, stejně jako bicman Eric Singer. V kapele ještě působili Ozzyho ex-kytarista Jake E. Lee a basák Greg Chaisson. Všechna čest -  dobří muzikanti. Skupina natočila výborné LP „Badlands“ (1989, „High Wire“, „Dreams In The Dark“, „Winter´s Call“, „Jade´s Song“, „Ball And Chain“) a už bez Singera (odešel strašáť do Kiss) s novým bubeníkem Jeffem Martinem album „Voodoo Highway“ (1991, „The Last Time“, „Whiskey Dust“, „Soul Stealer“, „Heaven´s Train“, „Show Me The Way“). Poté ještě došlo k nahrání třetí desky „Dusk“ (1992/1993, např. „Healer“, „Sun Red Sun“, „The River“, „Walking Attitude“, „Lord Knows“). Ovšem předtím oficiálně vydaná „voodoo dálnice“ komerčně propadla, Lee se pohádal s Gillenem, label se na ně vykašlal, takže již nakrúcená trojka nevyšla (na trhu objevila až v roce 1998, když už bylo po všem) a skupina se v desiluzích záhy rozešla. Navíc v roce 1993 její ex-zpěvák Gillen zemřel na AIDS. Příště pro soubor volte, chlapci, raději poněkud optimističtější název… 

Ze „vzducholodí“ se snažila vycházet také pětice z Los Angeles Great White, ale občas to vypadalo, že stěžejní zábavou se pro ní asi stalo psát zejména ploužáky. Někdy zněla slušně „zeppelínsky“ – však si taky střihla koncertní desku „A Tribute To Led Zeppelin“ (1999), kde se se skladbami vzorů vypořádala vcelku úspěšně. Kapelu, jejíž základy vznikaly už na konci 70.let, vedli kytarista a backvocalista Mark Kendall (g) a zpěvák a starý kriminálník Jack Russell (na konci sedmdesátek seděl 18 měsíců za zpackanou loupež), dalšími členy byli ještě Audie Desbrow (ds), Michael Lardie (g, ks, harm, sitar, bvoc) a Tony Montana (bg, bvoc).Za nejlepší se všeobecně považují alba: „Once Bitten… (1987, např. „Rock Me“, „Lady Red Light“, „Save Your Love“, „Fast Road“), „Recovery… Live“ (1988), „Twice Shy“ (1989, např. „Heart The Hunter“, „The Angel Song“, „She Only“, „Mista Bone“, „Once Bitten Twice Shy“) a „Hooked“ (1991, např. „Afterglow“, „Lovin´ Kind“, „Desert Moon“, Call It Rock´n´Roll“, „Congo Square“). Já osobně bych možná připomněl ještě „Let It Rock“ (1996, songy „My World“, „Where Is The Love“, „Lives In Chains“, „Man In The Sky“).

Na západním pobřeží se zjevila skupina výborných instrumentalistů, nazvaná Mr. Big, předvádějící melodický hard rock jak vystřižený ze sedmdesátek. Kapela hrála v obsazení Paul Gilbert (g, bvoc), Billy Sheehan (bg, bvoc), Eric Martin (voc), Pat Torpey (ds, bvoc) a zejména Gilbertova a Sheehanova práce byla mezi muzikanty hodně ceněna. Menším mínusem kapely pak byla určitá kompoziční nenápaditost. Na přelomu dekád vydala alba „Mr. Big“ (1989, např. „Addicted To That Rush“, „Take A Walk“, „Had Enough“, „Anything For You“, „Wind Me Up“) a lepší platinové „Lean Into It“, přičemž na něm bodovala se singlovým cajdákem „To Be With You“ (1991, např. „Green-Tinted Sixties Mind“, „Just Take My Heart“, „CDFF – Lucky This Time“, „Voodoo Kiss“, „Never Say Never“). Později „panu velkému“ pomohl cover „Wild World“, původně od Cata Stevense, song objevivší se na dalším elpí „Bump Ahead“ (1993, dále např. „What´s It Gonna Be“, „Nothing But Love“, „The Whole World´s Gonna Know“ plus cover „Mr.Big“, pův. od Free). No, a pak už kapela zajímala jenom Japonce…

Sedmdesátkovým hardrockem s průniky do folk-blues se prezentovala i krátkodechá parta The Scream z L.A. - vznikla v roce 1989 a vydržela jen 4 roky. Působili v ní třeba zpěvák a kytarista John Corabi nebo kytarista Bruce Bouillet a nezbylo toho po ní mnoho: jedno plnohodnotné a vcelku slušné album „Let It Scream“ (1991, např. „Father, Mother, Son“, „Man In The Moon“, „Give It Up“, „I Don´t Care“, „I Believe In Me“, „Outlaw“) a song „Young And Dumb“ pro soundtrack k průměrné komedii „Encino Man“ (1992). Pak dostal Corabi lano od Mötley Crüe , které pochopitelně vzal. Kapela tedy angažovala nového zpěváka, v roce 1993 bylo natočeno další album „Takin´ It To the Next Level“, ale zůstalo nevydáno. Dle některých uniklých songů bylo snad asi o něco eklektičtější a směřovalo do crossoveru („Kool World“, „One Foot In The Grave“, „Ain´t Got Nuthin´“). Kapela se následně rozpadla. Když byl pak po pár letech Corabi přinucen odejít z MC, sčuchl se s bývalým kissáckým  kytaristou Bruce Kulickem a založili hardrockový soubor Union. Ambice byly velké, nakonec k dispozici byl slušný hudební materiál. Výsledkem snah pak bylo velmi dobré album „Union“ (1997/98, např. „Old Man Wise“, „Around Again“, „Love /I Don´t Need It Anymore/“, „Let It Flow“,  „October Morning Wind“, „Get Off My Cloud“, „Heavy D…“). Do millenia stačila skupina vydat ještě živák „Live In The Galaxy“ (1999) a v devětadevadesátém se začala točit druhá studiovka „The Blue Room“, která vyšla až v roce 2000 (např. „Do Your Own Thing“, „Who Do You Think You Are“, „Everything´s Alright“ „Dear Friends“, „Do You Know My Name“). Následovalo velké turné, ale už během něj se jednotliví členové zapojovali do svých vlastních projektů, a jak to asi tak mohlo skončit, že. Prostě se to rozpadlo. So it goes.

Syn Franka Zappy, kytarista a zpěvák Dweezil Zappa z LA natočil během svých teenagerských let dvě elpí, přičemž jakž takž za povšimnutí stojí to druhé, zřejmě inspirované Van Halen. Mělo hezký „zappovský“ název „My Guitar Wants To Kill Your Mama“ (1988, např. „My Guitar Wants To Kill Your Mama“, „Bang Your Groove Thang“, „When You´re Near Me“, „You Don´t Know When To Love Me“,). V pozdějších věcech byl znát vliv i Mr. Big, Satrianiho a Extreme, jako třeba na poněkud rozháraném LP „Confessions“ (1991, např. „Vanity“, „Shoogagoogagunga“, „F.W.A.K.“, „Gotta Get To You“). S mladším bráchou Ahmetem Zappou (voc) pak natočil pod značkou Z alba „Shampoohorn“ (1993-94, např. „Loser“, „Doomed To Be Together“, „In My Mind“, „Mountains On The Moon“) a „Music For Pets“ (1996, např. „Coyote Face“, „True Face“, „Boodledang“, „Father Time“). Mladou hardrockovou krev bychom nalezli také v kapele Bloodline, v níž se sešli synáčkové slavných rockových a jazzových hudebníků (Milese Davise, Robbie Kriegera z The Doors a Berry Oakleye z The Allman Brothers Bandu) a kterou na svém kalifornském tripu založil newyorský kytarista Joe Bonamassa. Šlo o elegantní hardrock stoprocentně položený na bluesovém základě plus s názvuky funku. Jediné elpíčko „Bloodline“, vzniklo v době, kdy bylo Bonamassovi pouhých sedmnáct (1994, např. „Stone Cold Hearted“, „Honest Crime“, „So Far Away“, „Calling Me Back“, „Cell Block 7“).

Nyní něco trošku jiného, i když u Pacifiku ještě zůstaneme. Taktéž z Kalifornie pocházeli ze třetiny funkoví (možný vliv crossoverů typu RHCP), ze třetiny hardrockoví (vlivy Ozzyho, sabatů a grunge) a ze třetiny hardcoreoví (možné vlivy Black Flag, Suicidal Tendencies) ostří mládenci, zvaní Ugly Kid Joe, jinak také velcí fandové zmíněného pana Osbourna. A k tomu ostří – míněn tím byl zejména osten jejich satiry. Skupina, jejímiž hlavními figurami byli Whitfield Crane (voc), Klaus Eichstadt (g, voc) a Cordell Crockett (bg, voc) byla oblíbená hlavně mezi skejťáky a v roce 1991 zazářila hitem „Everything About You“  z EP „As Ugly As They Wanna Be“ (dále např. „Whiplash Liquor“, „Funky Fresh Country Club“, „Madman“, plus cover „Sweet Leaf“, pův. od Black Sabbath) a o rok později albem „America´s Least Wanted“ (1992, kromě opětného nasazení „Everything…“ ještě hity „Don´t Go“, „Neigbor“, „Busy Bee“ a zejména „Cat´s In The Cradle“ – cover Harryho Chapina). V roce 1995 soubor natočil ještě dvojku „Menace To Sobriety“ (např. „Tomorrow´s World“, „Milkman´s Son“, „Cloudy Skies“, „C.U.S.T.“, „God“) a vzápětí trojku „Motel California“ (1996, např. „It´s A Lie“, „Dialogue“, „Sandwich“, „Would You Like To Be There“, „Shine“), ale pak se o něm nějak přestalo mluvit. Což bylo nejspíš způsobeno tím, že se v roce 1997 rozešla.

Prchněmež z Kalifornie a opět obraťme svou pozornost na poněkud nablýskaný a vyumělkovaný rock (hezký oxymóron, že?).

Město New Orleans uvádí coby domovské průměrné hardrock/AOR trio Zebra Randy Jacksona (voc, g). V podstatě jedinou deskou, která nějak zaujala, byla ta s názvem „3.V“, (1986, např. „Better Not Call“, „Time“, „About To Make The Time“, „Can´t Live Without“). Důvod neznám. Nic víc se ke kauze Zebra dodat nedá. To Saraya z New Jersey se sympatickou zpěvačkou Sandi Sarayou a klávesistou Greggem Munierem byla jiné kafe. Kvůli nadýchaným hárům členů byla kapela házena do glam metalu a mluvilo se o ní jako o „příštích Bon Jovi“, ale v této škatuli taktéž nevadí. Můžete zkusit srdcervoucí singlový ploužák „Timeless Love“, ale já bych to viděl spíš na alba  „Saraya“ (1989, hit „Love Has Taken It´s Toll“, dále např. „Back To The Bullet“, „Healing Touch“, „Gypsy Child“, „Saint Christopher´s Medal“) a  „When The Blackbird Sings…“ (1991, např. „Queen Of Sheba“, „Seducer“, „When The Blackbird Sings“, „New World“, „Bring Back The Light“). Nepřekvapí, ale ani neurazí.  

Saigon Kick z Miami, co je vedl kytarista a zpěvák Jason Bieler, hráli podobně – jednalo se o takový ten AOR bigbít s propracovanými vokály – mňo ale… nápadů to zas moc nepobralo. Měli alba „Saigon Kick“ (1991, např. „What You Say“, „Colors“, „Coming Home“, „What You Do“), „The Lizard“ (1992, hity „Love Is On The Way“, „All I Want“, dále např. „Feel The Same“, „Hostile Youth“, „The Lizard“), „Water“ (1993, např. „Fields Of Rape“, „One Step Closer“, „Water“, „On And On“ a cover „Space Oddity“, pův. od Davida Bowieho) a „Devil In The Details“ (1995, např. „Afraid“, „Flesh And Bone“, „Edgar“, „Killing Ground“). Pak to nějak zhaslo. Jestliže Saigon Kick  byli aktivní hlavně v 90.letech, vlasatý zpěvák a kytarista Billy Squier z Massachusetts patřil jednoznačně do eighties. Docela solidní hard rock, zpočátku dokonce žádnej nablblblej osmdesátkovej zvuk, byť občas to bylo skladatelsky slabší. Zkuste alba „Tale Of The Tape“ (1980, např. „The Big Beat“, „Who Knows What A Love Can Do“, „Rich Kid“, „Like I´m Lovin´ You“), „Don´t Say No“ (1981, hit „The Stroke“, dále např. „In The Dark“, „Lonely Is The Night“, „Whadda You Want From Me“, „I Need You“), „Emotions In Motion“ (1982, hit „Everybody Wants You“, dále např. „Emotions In Motion“, „Learn How To Live“, „It Keeps You Rockin´“) a „Enough Is Enough“ (1986, např. „Love Is The Hero“, „Shot O´Love“, „Break The Silence“). A v Massachusetts ještě zůstaneme.

Bostonskou skupinu Extreme dali dohromady v roce 1985 muzikanti ze tří kapel, které se poštěkaly a rozpadly prakticky ve stejné době. Nu, a z označení bývalé příslušnosti k jedné z nich (Ex-Dream) pak jiným přepisem vznikl název té oné nové, která ze všech tří vzešla.  O sound a image se v Extreme starali zejména dva dlouhovlasí krasavci – kytarista, klávesák a backvokalista Nuno Bettencourt a zpěvák Gary Cherone, přičemž svoji největší sílu dokazovali v romanticky jímavých baladách. Ni jedno oko nezůstávalo suché! Dalšími členy kapely byli ještě Pat Badger (bg, bvoc) a Paul Geary (ds, bvoc). Jednalo se (zejména instrumentálně) o velmi kvalitní partu - představte si míchanici AOR, Van Halen, Aerosmith, Queen a Red Hot Chili Peppers, do ní vložte nástrojovou brilanci, kvalitní sborové vokály, dosaďte si elfí design a zhruba budete vědět vo co gou. Prvními vinyly, díky kterým se kapela stala známá i mimo Boston, byly dva singly z devětaosmdesátého: „Kid Ego“ se umístil i v americké hitparádě, a „Play With Me“ – ten zase zazněl ve sci-fi komedii „Bill & Ted´s  Excellent Adventure“. 

Debutové, eponymní elpí „Extreme“ (1988/89, např. „Kid Ego“, „Watching Waiting“, „Little Girls“, „Play With Me“, „Rock A Bye Bye“) je vcelku slušné, ale dodnes nejslavnějším (a nejprodávanějším) počinem souboru je výborná deska „Extreme II: Pornograffitti“ (1990, superhit „More Than Words“, hit „Hole Hearted“, dále „Decadence Dance“, „Money /In God We Trust/“, „Get The Funk Out“, „Song For Love“). Poslouchat se dá i třetí album „lll Sides To Every Story“ (1992, hit „Rest In Peace“, dále např. „Color Me Blind“, „Stop The World“, „Politicalamity“, „Our Father“). V roce 1994 Gearyho vystřídal za bicími Mike Mangini, ale tehdy už kapela pomalu spěla ke svému zániku. S Mikem natočili Extreme výborné zemité album „Waiting For The Punchline“ (1995, hit „Hip Today“, dále např. „Cynical“, „There Is No God“, „Leave Me Alone“, „Tell Me Something I Don´t Know“, „No Respect“, „Waiting For The Punchline“ ). To se stalo obchodním propadákem a do roka se Extreme rozešli…

A na závěr americké hard scény něco veselého – a tou je parodická skupina Dread Zeppelin, která v čele s tělnatým „elvisovským“ zpěvákem Tortelvisem kombinovala zepelínský sound s reggae a calypso. Velmi zábavné, sám Plant z nich byl zcela nadšen. Zkuste desky „Un-Led-Ed“ (1990, zeppelinské covery jako např. „Black Dog“, „Whole Lotta Love“, „Living Loving Maid“), či „5 000 000“ (1991, např. covery „Stairway To Heaven“, pův. od Led Zeppelin „Stir It Up“ pův od Boba Marleyho).

Z Ameriky do Velké Británie s krátkými mezipřistáními v Austrálii a v Evropě, konkrétně ve Švýcarsku. Australský band Baby Animals měl stejně jako Mother Station (viz níže) nebo třeba Roxette (viz text Mezi rockem a popem) v čele také ženu – zpěvačku Suze DeMarchi, přičemž ji čile sekundovali Eddie Parise (bg) a Dave Leslie (g). Jeho tvorba byla i jakýmsi průnikem obou zmíněných kapel. No, možná ještě s troškou výšpricu Bon Jovi - prostě takový uhlazený melodický hardrock. Z alb bych připomněl „Baby Animals“ (1991, např. „One Word“, „Rush You“, „Early Warning“, „Painless“, „Working For The Enemy“) a „Shaved And Dangerous“ (1993, např. „Don´t Tell Me What To Do“, „Bupata“, „Because I Can“, „Backbone“ a cover „Be My Friend“, pův. od Free). Dnes se o BA už prakticky neví. 

Zato švýcarští Gotthard to měli léta tak, že co dva roky, to nové album. Hlavními figurami zde byli Leo Leoni (g, voc), Steve Lee (vl. jm. Stefan Alois, voc) a producent a skladatel Chris von Rohr (ex-člen Krokus). Jednalo se o zcela klasický hard rock jak vystřižený ze sedmdesátek - s tvrdými rify a vypjatým křičeným vokálem. Samozřejmě podpořený novými nahrávacími technologiemi. Z alb kapely bych uvedl eponymní debut „Gotthard“ (1992, např. „Firedance“, „Downtown“, „Hunter“, „Angel“ plus cover „Hush“, pův. od Joe Southa), metalovější „Dial Hard“ (1994, např. „Higher“, „She Goes Down“, „Love For Money“, „I´m On My Way“, „I´m Your Travellin´ Man“ a cover „Come Together“, pův. od Beatles) a bluesovější „G.“ (1996, např. „Make My Day“, „Sister Moon“, „Movin´ On“, „Let It Be“, v asijské reedici ještě cover „Imigrant Song“, pův. od Led Zeppelin).

Nyní konečně na ostrovy za lamanšským kanálem.

Kupodivu i v Británii v oněch dobách popové načinčanosti existovaly kapely produkující tvrdší muziku. Londýnské Thunder vedli solidní zpěvák Danny Bowes a kytarista a skladatel Luke Morley, a znělo jim to velmi dobře – vycházeli vyloženě ze sedmdesátkového soundu (třeba z Bad Company). Což si můžete ověřit na deskách „Backstreet Symphony“ (1990, např. „Dirty Love“, „Love Walked In“, „She´s So Fine“, „Girl´s Going Out Of Her Head“, „Higher Ground“ plus cover „Gimme Some Lovin´“, pův. od Spencer Davis Group), „Laughing On Judgement Day“ (1992, songy „A Better Man“, „Low Life In High Places“, „Does It Feel Like Love“, „Fire To Ice“, „Like Satellite“, „Long Way From Home“) nebo „Behind Closed Doors“ (1995, např. „Stand Up“, „Moth To The Flame“, „Castles In The Sand“, „Till The River Runs Dry“, „Too Scared To Live“). Fakt poctivé, slušné kusy – milovníkům hard rocku doporučuji.

Do podobného ranku patřili také glasgowští hardrockeři Gun. Skupinu vedli skladatelé Mark Rankin (voc) a Giuliano „Jools“ Gizzi (g) a představovala vcelku pěkný nářez. Od kapely jsou doporučována alba „Taking On The World“ (1989, např. „Better Days“, „Feeling Within“, „Taking On The World“, „Inside Out“, „Money /Everybody Loves Her/“) a „Gallus“ (1992, skladby „Money To Burn“, „Higher Ground“, „Reach Out For Love“, „Watching The World Go By“, „Steal Your Fire“, „Welcome To The Real World“). Ceněno je i LP „Swagger“ (1994, „Something Worthwhile“, „One Reason“, „Stand In Line“, „Don´t Say It´s Over“, plus cover „Word Up!“, pův. od Cameo).

Když už jsem nahoře zmínil party, co vycházely ze zepelínů, tak když se to vezme kolem a kolem, nikdo nemohl okopčit Led Zeppy lépe než jejich vlastní krev. Tudíž se vlastně ani nejedná o kopčení, jen o rodové pokračování. Mluvím o kapele Bonham (občas také The Jason Bonham Band) v níž bubnoval Bonzův syn Jason Bonham, „plantovsky“ kvílel kanadský zpěvák Dan MacMaster, kytaru svíral Ian Hatton a basu bil John Smithson. Většina esencí kladiva bohů byla v téhle mladé partě zachována – hrom-bubnování, brutální synkopy, surová kytara, nebeský hlas, patos, dokonce aj ty arabesky. Alba „The Disregard Of Timekeeping“ (1989, hit „Wait For You“, dále např. „The Disregard Of Timekeeping“, „Bringing Me Down“, „Don´t Walk Away“, „Playing To Win“, „Just Another Day“) a „Mad Hatter“ (1992, např. „Change Of A Season“, „Bing“, „The Storm“, „Ride On A Dream“, „Secret“, „Chimera“) jsou prostě výborná – všem fandům LZ vřele doporučuji.

Ze Scarborough (tam co je ten trh) pocházeli zase „mladí a hezcí“ Little Angels zpěváka, kytaristy a skladatele Toby Jepsona a kytaristy Bruce Johna Dickinsona. Měli něco už koncem eighties („Radical Your Lover“, „Do You Wanna Riot“, „She´s A Little Angel“), ale nejvíce se o nich mluvilo v souvislosti s deskami „Young Gods“ (1991, např. „Boneyard“, „Young Gods“, „Product Of The Working Class“, „Juvenilie Offender“, „I Ain´t Gonna Cry“) a „Jam“ (1993, např. „Womankind“, „Too Much Too Young“, „Soap Box“, „Sail Away“, „Eyes Wide Open“, „Don´t Confuse Sex With Love“). V polovině 90. let - jelikož se rozešli - se o nich nějak mluvit přestalo… A po SP „Ten Miles High“ (1994) to zabalili. Naopak zkušení veteráni hard rockových válek tvořili na přelomu 80. let kapelu Blue Murder – John Sykes (voc, g) hrával s Tygers Of Pan TangThin Lizzy, Philem Lynottem a Whitesnake, Carmine Appice (ds, bvoc) prošel vším možným, od Vanilla Fudge, přes Cactus až k Jeffu Beckovi, Tony Franklin (bg, bvoc) drhnul tlusté dráty u The Firm a Jimmyho Page. Franklina  později vystřídal u baskytary Marco Mendoza. Dalo by se říct tedy – supergroup. A jestli chcete slyšet jak jim to jejich hard & heavy znělo, pořiďte si alba „Blue Murder“ (1989, „Riot“, „Valley Of The Kings“, „Blue Murder“, „Out Of Love“, „Ptolemy“) a „Nothin´ But Trouble“ (1991, např. „Shouldn´t Have Let You Go“, „We All Fall Down“, „Runaway“, „She Knows“ plus cover „Itchycoo Park“, pův. od Small Faces).    

A nyní opět „mladí a nadějní“. O podobný sound jako Black Crowes anebo také jako Led Zepp se ve staré dobré Anglii snažila i skupina Reef, která vznikala někdy v letech 1992-93. Teda - k zeppošům se hlásila, ale byť jí producent BC produkoval její nejúspěšnější album, „černé vrány“ moc v lásce neměla. Však ji taky tisk označoval jako „Led Zeppelin 90. let“ a své také sehrál i fakt, že mládenci se narodili v magickém kraji okolo měst Glastonbury a Bath, ačkoli se dali dohromady až v Londýně. Tuto partičku mániček tvořili Gary Stringer (voc), Kenwyn House (g), Jack Bessant (bg, ac g, bvoc) a Dominic Greensmith (ds). Svoje snažení v hloubi nineties zúročila výbornými alby „Replenish“ s reklamním hitíkem „Naked“, (1995, dále např. „Good Feeling“, „Feed Me“, „Together“, „Loose“, „End“) a „Glow“ s celosvětovým hitem „Place Your Hands“, (1997, dále ještě „I Would Have Left You“, „Don´t You Like It?“, „Come Back Brigher“, „Higher Vibration“, „Yer Old“). Všem, kdo mají rádi obrábění kovu pomocí kytar stříknuté psychedelií a vypjatý křičený zpěv, doporučuji velice velmi. V roce 1999 vydali Reef třetí vynikající desku „Rides“ (např. songy „I´ve Got Something For You“, „New Bird“, „Sweety“, „Back In My Place“, „Metro“). Proklatě dobrá kapela.

Kořeny oxfordské skupiny Radiohead prostupují časem až někdy do poloviny 80. let. Už tehdy se ale vytvořila sestava, která zůstala konstantní po celou dobu existence, byť tehdy ještě pod jiným názvem. Kapelu vedl zpěvák melancholického plačtivého hlasu, kytarista a klávesista Thom Yorke. Vedle něj v ní působili ještě Jonny Greenwood (lg, ks), Colin Greenwood (bg, ks), Ed O´Brien (g, voc) a Phil Selway (ds). Jako Radiohead vystupovala od roku 1991. Hudebně zpočátku vycházela z grunge, Neil Younga, šedesátkové psychedelie (spíše z jejích depek), ale třeba i z U2 a hovoří se o vlivu partiček z Manchesteru, byť ona sama stála poněkud mimo tehdejší vlnu britpopu. Na konci 90.let pak začala experimentovat s elektronikou. Dnes je označována vágním výrazem „alternativní rock“. V roce 1992 zabodovala singlem „Creep“, ale na samotné (výborné) album „Pablo Honey“ (1993, dále ještě „You“, „Ripcord“, „Anynone Can Play Guitar“, „Stop Whispering“, „Prove Yourself“) doma zatím úspěch moc nečekal, nicméně vědělo se o něm v USA, neboť bylo prosáklé tehdy módním grunge.

Následující, opět skvělé elpí „The Bends“ (1995, např. „Planet Telex“, „High & Dry“, „Just /You Do It To Yourself/“, „Fake Plastic Trees“, „Black Star“, „Bones“) už se v Británii chytalo, zato za oceánem se tentokrát prodávalo o něco hůře. Ovšem byly na něm znát propracovanější aranžmá a také hudebně zamířilo do měkčích, melancholičtějších poloh. Aj ty šmytce se tu objevily. Skupina se ale doopravdy prosadila až o další dva roky později, kdy natočila svého „seržanta Pepře“, svoji „odvrácenou stranu měsíce“. Album „OK Computer“ (1997, hit „Karma Police“, dále např. „Airbag“, „Paranoid Android“, „No Surprises“, „Subterranean Homesick Alien“, „Exit Music /For A Film/“, „Lucky“) bylo hudebně vyrovnané, celkově výborné a po zásluze získalo cenu Grammy. Na začátku roku 1999 se začala natáčet elektronikou prosáklá experimentální čtvrtá deska, která pod názvem „Kid A“ vyšla v roce millenia (např. „The National Anthem“, „In Limbo“, „Optimistic“, „Idioteque“, „Everything In Its Rights Place“). Pokud byste chtěli shlédnout nějaké radioheadí hejbací obrázky z nineties, je k dispozici dokument „Meeting People Is Easy“ (1998, režie Grant Gee) a v době po milleniu vyšel i koncert „Live At The Astoria“ natočený v roce 1995 (režie Bret Turnbull).

Někde mezi Radiohead (viz. výše) a Kula Shaker (viz. kapitola Hlukovci, snivci, Madchester a britpop) se hudebně pohybovala skupina Headswim z Essexu. No, možná do svého soundu ještě vkládala určité dávky grunge (zejména modely Pearl Jam a Soundgarden) a progressive rocku. V podstatě by ji šlo hodit i do škatule crossoveru. Vznikla v roce 1989 pod názvem Blinder, po odchodu původního baskytaristy se přejmenovala na Headswim. V jejím čele pak stáli kytarista a výborný zpěvák Dan Glendining s bráchou, bubeníkem Tomem Glendiningem, dalšími členy byli ještě baskytarista Clovis Taylor a klávesista a doprovodný zpěvák Nick Watts. Parta to byla rozhodně talentovaná, škoda že vydala jen dvě alba. Začal bych ovšem divokým EP „Tense Nervous Head“ (1993, např. „Violent“, „My Life /Is Driving Me Crazy/“, „Chains And Nails“) a „Moment Of Union“ (1994, např. „Freedom From Faith“, „Inside Of Us“). A obě následná elpí také stojí za to – jak tvrdší „Flood“ (1994, songy jako „Crawl“, „Soup“, „Dead“, „Gone To Pot“, „Stinkhorn“), tak i sofistikovanější „Despite Yourself“ (1997/98, hity „Better Made“, „Tourniquet“, dále např. „Hype“, „Years On Me“, „Burnt Out Shell Of Bliss“, „Brother“). Těsně před milleniem byl ještě natočen singl „Dusty Road“, ale bohužel ke vzniku nového alba už nedošlo. Ale to, co bylo vydáno - pěkné, opravdu moc pěkné. Vřele doporučuji.

Výborní byli také britští Terrorvision zpěváka Tony Wrighta a kytaristy Marka Yatese. Někdy jsou označováni za „metalové Oasis“, což je vcelku zajímavé tvrzení, neboť s metalem nemají nic společného. Oni fúzovali psychedelický bigbít 60. let se sedmdesátkovým hard-rockem, občas přimíchali rapový projev z eighties a celkový zvuk pochopitelně nastavili, tak jak bylo zvykem v 90. letech. Velmi kvalitní záležitost. Terrorvision debutovali deskou „Formaldehyde“ (1993, např. „American T.V.“, „New Policy One“, „Jason“, „Urban Space Crime“, „My House“) a prosadili se albem „How To Make Friends And Influence People“ (1994, hit „Oblivion“, dále např. „Alice What´s The Matter“, „Discotheque Wreck“, „Middle Man“, „Pretend Best Friend“, „Some People Say“). Relativně nejprodávanější pak byla trojka „Regular Urban Survivors“ (1996, např. „Perseverance“, „Bad Actress“, „Enteralterego“, „Junior“). Posledním předmileniálním zářezem pak bylo kvalitní album „Shaving Peaches“ (1998, např. „Day After Day“, „When I Die“, „Josephine“, „Tequila“, „Babyface“, „Swings And Roundabouts“).

Nyní do Ameriky.

V souvislosti s psychedelií, hard rockem (a také „brouky“) je třeba jmenovat ještě jednoho týpka, jemuž se začalo říkat „nový Hendrix“: svá první alba na přelomu 80. a 90. let natočil newyorský dredatý sexy-hippie, který se jmenoval Lenny Kravitz a pocházel z umělecké (a bohémské) rodiny. Coby děcko poslouchal hlavně r&b, soul a funk, přičemž jeho rodiče se stýkali s jazzovými velikány té doby. Když mu bylo deset, jeho rodina se přestěhovala do LA, kde se seznámil s tvrdou muzikou, kterou představovali třeba Led Zepp, Aerosmith, The Who nebo Hendrix. Podobně jako božský Jimi se i Lenny stal miláčkem žen, jež údajně dokázal obhospodařovat stejně kvalitně jako svoji kytaru. A to ještě kromě obého uměl na basovku, bicí, foukačku, klávesy a dokonce i na sitar. Mimo to se všichni zúčastnění shodují na tom, že vynikal výbornými koncerty. Jeho muzika byla jakýmsi průnikem mezi Beatles, Hendrixem, Isley Brothers a Princem, ale kromě hard rocku, psychedelie, blues, soulu a funku v ní byly přítomny třeba i folk-rock a reggae. 

Zahájil deskami „Let Love Rule“ (1989, hit „Let Love Rule“, dále např. „Freedom Train“, „Fear“, „Be“,„Sitting On Top Of The World“) a „Mama Said“ (1991, hity  „Always On The Run“, „It Ain´t Over ´Till It´s Over“, „Stay By My Woman“, dále např. „Fields Of Joy“, „More Than Anything In This World“), velmi úspěšné bylo třetí album „Are You Gonna Go My Way“ (1993, hit „Are You Gonna Go My Way“, dále např. „Believe“, „Is There Any Love In Your Heart“, „My Love“, „Come On And Love Me“). Pak přišel komerční útlum s depresivní, ovšem velmi dobrou deskou „Circus“ (1995, hity „Rock And Roll Is Dead“, „Circus“, dále např. „Beyond The 7th Sky“, „Can´t Get You Off My Mind“, „Tunnel Vision“), což bylo o tři roky později napraveno elpím s lapidárním názvem „5“ (1998, hit „Fly Away“, dále např. „Live“, „If You Can´t Say No“, „You´re My Flavor“, „I Belong To You“). Hitem se stal i singl „American Woman“ (1999), takto coververze slavné pecky kanadského souboru Guess Who. Jó, Lenny, ten umí.

   

Když hippies, tak tedy hippies aj s těmi jejich psychedelickými dobrotami.

Takže s psychedelickým, ale docela syrovým rockem s příměsí funku a blues operovali newyorští hippíci Spin Doctors v čele se zpěvákem Chrisem Barronem. V kapele s ním ještě hráli Aaron Comess (ds), Mark White (bg) a Eric Schenkman (g, voc). Bohužel se tak trochu stali skupinou jediného, mnoha platinami podloženého alba, nazvaného „Pocket Full Of Kryptonite“ (1991, hity „Two Princes“, „Little Miss Can´t Be Wrong“, dále např .„Jimmy Olsen´s Blues“, „What Time Is It?“, „Refrigerator Car“). Ona se sice docela prodávala i dvojka „Turn It Upside Down“ (1994, např. „You Let Your Heart Go Too Fast“, „Big Fat Funky Booty“, „Cleopatra´s Cat“, „Bags Of Dirt“, „Mary Jane“), ale upřímně řečeno – pamatujete si z ní dneska ještě vůbec něco? Po mizerných prodejích následné třetí desky „You´ve Got To Believe In Something“ (1996, např. „She Used To Be Mine“, „House“, „Dogs On A Doe“, „To Make Me Blue“, „´Bout A Train“), natočené už s novým kytaristou Anthony Krizanem, se kapela ještě asi dva roky trápila a po dalším, zcela neúspěšném albu to zabalila. 

I výborní God Machine ze San Diega se uplatňovali v době návratu tvrdé muziky – měli blízko ke grunge, crossoveru a hardcore, občas se prezentovali velice ponurými psycho-vybrnkávačkami. Trio hrálo v sestavě Robin Proper-Sheppard (voc, g, ks), Jimmy Fernandez (bg) a Ronald Austin (ds, ks) a vydalo dvě alba „Scenes From The Second Storey“ (1993, např. „I´ve Seen The Man“, „The Desert Song“, „Home“, „She Said“, „It´s Over“) a „One Last Laugh In A Place Of Dying“ (1994, např. „The Tremolo Song“, „Mama“, „In Bad Dreams“, „The Devil Song“, „Evol“, „The Train Song“ či „Boy By The Roadside“). Jenomže pak skupina úplně zmizela – že by někde ve druhém podlaží? Ó nikoliv, konec byl bohužel tragický – Jimmy Fernandez po težké nemoci zemřel. Proper-Sheppard s Austinem tedy z úcty k příteli veškeré aktivity God Machine zastavili. Později Robin založil jemnější, téměř folk-rockový soubor Sophia (viz. Krátce o folk rocku 80.-90.let).

Jakoby návratem k LSD a časům psychedelie vyznívala tvorba zhulenců Monster Magnet z New Jersey, vedených zpěvákem, kytaristou a  klávesistou Dave Wyndorfem. Dalšími členy z top sestavy 90.let byli Ed Mundell (lg), Joe Calandra (bg) a Jon Kleiman (ds). V hudbě MM se střetávaly vlivy Blue Cheer, Blue Öyster Cult se space rockem třeba takových Hawkwind – celé to ovšem bylo drogově temné a mnohdy hodně těžko pochopitelné. Doporučenými alby jsou „Spine Of God“ (1991, „Medicine“, „Nod Scene“, „Snake Dance“, „Pill Shovel“, „Ozium“), „Superjudge“ (1993, „Cyclops Revoltuion“, „Superjudge“, „Face Down“, „Twin Earth“ plus cover „Evil /Is Going On/“, pův. od Willie Dixona) a „Dopes To Infinity“ (1995, hit „Negasonic Teenage Warhead“, dále např. „I Control, I Fly“, „Look To Your Orb For The Warning“, „All Friends And Kingdom Come“, „Ego, The Living Planet“). Největšího úspěchu ale dobylo až čtvrté tvrdé album, nazvané „Powertrip“ (1998, hit „Space Lord“, dále např. „Powertrip“, „Temple Of Your Dreams“, „Crop Circle“, „Tractor“, „Atomic Clock“). Všem rockerům nelze než doporučit. A hulení sebou.

Taktéž východňári – tentokrát z Marylandu – Clutch hráli tvrdý a zběsilý hard rock, přičemž hlavními figurami zde byli zpěvák a kytarista Neil Fallon a kytarista Tim Sult. Slyšte jejich hromobití na albech „Transnational Speedway League“ (1993, hit „A Shogun Named Marcus“, dále např. „El Jefe Speaks“, „12 Ounce Epilogue“, „Milk Of Human Kindness“), „Clutch“ (1995, např. „I Have The Body Of John Wilkes Booth“, „Animal Farm“, „Seven Jam“, „Big News I“) nebo „Jam Room“ (1999, např. „Big Fat Pig“, „Who Wants To Rock?“). Na podobnou notu byli naladěni i Sleep z kalifornského San José, kteří hráli v sestavě Al Cisneros (voc, bg), Matt Pike (g) a Chris Hakius (ds). Velmi dobře se předvedli na surové, „sabbaťácké“ desce „Sleep´s Holy Mountain“ (1992, např. „Dragonaut“, „The Druid“, „Aquarian“, „Evil Gypsy – Solomon´s Theme“, „Holy Mountain“). A vzápětí byly ke slyšení názory, jakože „weed astronauts“ atd.

A jestli lze na někoho nalepit ono švamberkovské „riff střídá riff“, pak je to divoký, „sabaťácko-blackflagovský“ hard rock kapely Kyuss z Kalifornie, kterou vedli kytarista a zpěvák Josh Homme a zpěvák John Garcia. Nějaký čas v ní hráli i baskytarista Nick Oliveri nebo bubeník Brant Bjork, než byli vystřídáni Scottem Reederem (bg) a Alfredo Hernándezem (ds). Ještě k těm britským černokněžníkům – ve světle tvorby Kyuss se jako pikantní totiž může jevit informace, kterou Homme pouštěl do světa, že v té době vůbec tvorbu sabatů neznal (ale věř nebo nevěř). Skupina debutovala albem „Wretch“, které tvoří nahrávky z let 1989-91 (1991, např. „Son Of A Bitch“, „I´m Not“, „Isolation“, „The Law“). Následně vydala hutná alba „Blues For The Red Sun“ (1992, skladby „Thumb“, „Thong Song“, „50 Million Year Trip“, „Green Machine“, „Freedom Run“, „Apothecaries Weight“, „Caterpillar March“) či „Welcome To Sky Valley“ (1994, např. „Gardenia“, „Demon Cleaner“, „Conan Troutman“, „N.O.“, „Whitewater“, „Asteroid“) nebo „…And The Circus Leaves Town“ (1995, např. „One Inch Man“, „Hurricane“, „El Rodeo“, „Catamaran“, „Phototropic“), ale nejlepší je asi sehnat si výběrovou, napůl koncertní best-ofku „Muchas Gracias“ (1995). A v tom roce se také kapela rozešla. Škoda – Kyuss byl skutečnej hardrockovej masakr.

Desky Kyuss produkoval Hommeův kámoš Chris Goss jenž měl už na konci 80. let partu á la Black Sabbath a pak á la Cream – jmenovala se Masters Of Reality a než se rozpadla, natočila vcelku solidní eponymní album „Masters Of Reality“ (1988, písně „The Blue Garden“, „Kill The King“, „Doraldina´s Prophecies“, „Theme For The Scientist Of The Invesible“) a dvojku „Sunrise On The Sufferbus“ (1992, např. „She Got Me /When She Got Her Dress On/“, „Ants In The Kitchen“, „100 Years /Of Tears To The Wind“, „Rolling Green“), na níž si zabubnoval Ginger Baker , ex-člen slavných Cream. Tož - jsou tam cítit. Naopak kyussácký bubeník Brant Bjork zase produkoval hutný debut další pouštní kapely, která se jmenovala Fu Manchu a vedl ji zpěvák a kytarista Scott Hill. Deska měla název „No One Rides For Free“ (1994, např. „Ojo Rojo“, „Time To Fly“, „Mega-Bumpers“, „Superbird“, „Snakebellies“). Povedla se i elpí „In Search Of…“ (1996, např. „Asphalt Risin´“, „Neptune´s Convoy“, „Strato-Steak“, „The Falcon Has Landed“) a již s Borkem na palubě „The Action Is Go“ (1997, např. „Urethane“, „The Action Is Go“, „Burning Road“, „Grendel, Snowman“, „Nothing Done“, „Hogwash“).

Návratu psychedelického bigbítu (s občasným výbuchem HC-metalu) do deváté dekády se právě v souvislosti s kapelami Monster Magnet, Clutch, Sleep, Kyuss nebo později Queens Of The Stone Age začalo říkat stoner rock (něco jako „zhulenecký rock“). Byly tam prostě cítit vlivy Blue Cheer, Led Zepp, Black Sabbath na jedné straně, a na straně druhé třeba Black Flag nebo Sick Of It All. Dodnes asi nejznámějším souborem tohoto subžánru jsou právě Queens Of The Stone Age zpěváka a kytaristy Joshe Hommeho, v nichž se opět sešel s basákem Oliverim a které opět produkoval Goss. V 90. letech ale stačili vydat pouze jedno album „Queens Of The Stone Age“ (1998, mj. „Regular John“, „Avon“, „If Only“, „Mexicola“, „I Was A Teenage Hand Model“). Gró jejich tvorby vzniklo až v době po milleniu. A to ještě aktivní Nick Oliveri (oni teda tihle kluci z pouště byli setsakra aktivní všichni) vyprodukoval sám sobě boční projekt Mondo Generator, v kterém hrál na baskytaru a pěl. Pod jeho markou natočil v roce 1997 album „Cocaine Rodeo“, na němž se asi ve třech skladbách setkali ex-členové Kyuss (např. songy „13th Floor“, „Simple Exploding Man“, „Uncle Tommy“, „Miss Mary Gets A Boob Job“, „Dead Insects“). Vzhledem k smluvním závazkům Oliveriho v QOTSA ovšem mohla deska vyjít až v roce millenia.

I Velká Británie měla stoner-rockovou kapelu, byť existují tací, kteří jí hází též do doomu. Měla název Orange Goblin a uvedla se solidním nářezem v podobě alba „Frequencies From Planet Ten“ (1997, např. „Aquatic Fanatic“, „Orange Goblin“, „Saruman´s Wish“, „Land Of Secret Dreams“). Poněkud utahaně zní dvojka „Time Travelling Blues“ (1999, např. „Nuclear Guru“, „Solarisphere“).  Také ostří švédští Spiritual Beggars produkovali jednoznačně stoner rock. Skupinu vedl kytarista Michael Amott (zároveň Arch Enemy, ex-Carcass), důležitou figurou byl ještě výborný zpěvák a baskytarista Christian „Spice“ Sjöstrand, a do bicích tloukl s nezměrnou silou Ludwig Witt. Z alb bych uvedl „Spiritual Beggars“ (1994, např. „If You Should Leave“, „Nowhere To Go“, The Space Inbetween“, „If This Is All“, „Yearly Dying“), „Another Way To Shine“ (1996, např. „Another Way To Shine“, „Sour Stains“, „Blind Mountain“, „Picking From The Box“, „Magic Spell“) a „Mantra III“ (1998, např. „Bad Karma“, „Homage To The Betrayed“, „Monster Astronauts“, „Inside Charmer“, „Euphoria“). Tvrdé a výbušné záležitosti. Šťavnatý moderní hard rock – tak to má být.

Zato norsko-britská skupina The Snakes kytaristů Bernie Marsdena a Micky Moodyho (oba ex-Whitesnake) a norského zpěváka Jorna Landeho hrála takzvaně hard rock normal – ověřte si na desce „Once Bitten“ (1998, např. „Showdown“, „Labour Of Love“, „September Tears“, „Can´t Go Black“). Lande poté přestoupil do neo-progressive rockové kapely Ark. I v Německu působící mezinárodní band Pink Cream ´69 Alfreda Kofflera (g) sice odkazoval svým názvem na staré dobré časy psychedelie, ale „stoned“ rozhodně nebyl a produkoval vcelku solidní normální hard rock s jemnými zášlehy metalu a na druhé straně grunge. Jako ukázku bych asi vybral alba „Games People Play“ (1993, např. „Face In The Mirror“, „Way Down“, „Dyin´ Century“) a lepší „Change“ (1995, např.„Funny Words“, „Light Of Day“, „Queen Bee“, „Only The Good“ a cover „20th Century Boy“, pův. od T.Rex). Pozn.: původní zpěvák kapely Andy Deris v roce 1994 přestoupil k Helloween.

Zpět do USA.

Bostonské Only Living Witness vedl dvoumetrový habán, zpěvák Jonah Jenkins, přičemž ho podporovali Craig Silverman (g), Chris Crowley (bg) a Eric Stevenson (ds). Trochu HC, trochu metal, trochu grunge, trochu stoner rock, možno je tedy strčit aj do škatule mladého hard rocku. Zkuste desky „Prone Mortal Form“ (1993, např. „Prone Mortal Form“, „Voice Of Disrepair“, „Slug“, „Root“, „Nineveh“, „Darkly“) a po rozpadu vydanou „Innocents“ (1996, např.„No Eden“, „Knew Her Gone“, „Deeds Pride“, „Strata“, „Some Will Never Know“). Docela slušně se to sypalo, škoda, že o nich už dnes skoro nikdo neví.V New Orleansu působila skupina Crowbar, jíž dali do kupy bývalí hardcoristé. Pojďme si poslechnout občas téměř „doomové“,a občas téměř HC-metalové, tvrdé desky „Obedience Thru Suffering“ (1991, např. „Vacuum“, „A Breed Apart“, „Waiting In Silence“), „Crowbar“ (1993, např. „Fixation“, „I Have Failed“, „Existence Is Punishment“) a „Broken Glass“ (1996, např. „Nothing More“, „Above, Below And In Between“, „You Know /I´ll Live Again/“, „I Am Forever“).

Velmi drsně ale hudebně zajímavě zněla superskupina Down, jíž dali v New Orleansu dohromady coby boční projekt zpěvák Pantery Phil Anselmo a kytarista COC Peeper Keenan. I zde byl metalcoreový sound znát, ale celé to bylo spíše pomalejší, zatěžkanější, stoner rock jak vyšitý. Během deváté dekády kapela natočila jediné, zato výborné album „NOLA“ (1995, např. „Stone The Crow“, „Temptations Wings“, „Bury Me In Smoke“, „Jail“, „Lifer“, „Hail The Leaf“, „Swan Song“). Pokud se v Down vyskytoval Keenan, je jasné, že nejinak drsně zněla i jeho domovská skupina Corrosion Of Conformity ze Severní Karolíny – častěji ale bývá řazena k HC, tudíž je k ní pár slov v textu o Hardcore fúzujícím. Kdo ale patří jednoznačně sem, je další odnož COC, kapela Leadfoot se zpěvákem Karlem Agellem. Ověřte si na albech „Bring It On“ (1997, např. „Sooner“, „Roll All Over You“, „Throwing Out The Sky“, „Soul Full Of Lies“, „Bring It On“) a slabším „Take A Look (1999, např. „Take A Look“, „Reapin´ Existence“, „Drift“, „Built In A Day“, „Certain To Be Wrong“).

V LA se dala na začátku nineties dohromady máničkovská parta psychedelického hardrocku Bigelf, která zněla jako mix sabbatů (občas zpěv a kytarové riffy), párplů (občas zpěv a hammondky) a uriášů (sborové vokály). Z oné dekády je známa pouze deska „Closer To Doom“ (1996, např. „Change“, „In The Void“, „Crazy“, „Frustration“, „Closer To Doom“).

Výborný newyorský hardrockový kytarista a zpěvák žijící v LA Zakk Wylde měl sice svůj džob u velkého Ozzyho, ale občas si odskočil i za svou vlastní prací. Poprvé se tak stalo v roce 1994, kdy sestavil trio Pride & Glory, s nímž natočil kvalitní, tvrdou (eponymní) desku „Pride & Glory“ (např. „Losin´ Your Mind“, „Shine On“, „Toe´n The Line“, „Troubled Wine“, „Horse Called War“ v rozšířeném vydání s kouzelnou verzí beatlesovského „Come Together“). Poté je již pod svým uměleckým jménem Zakk Wylde podepsán pod albem „Book Of Shadows“, které je hodně akustické a bluesové (1996, např. „Between Heaven And Hell“, „Throwin´ It All Away“, „Sold My Soul“, „What You´re Look´n For“, „1.000.000 Miles Away“  a v reedici ještě „Peddlers Of Death“). Následně dal Wylde do kupy další projekt Black Label Society hozený do hard rocku s příměsí grunge (sic!). Fakt, že jo, jen si všimněte jakým způsobem se snaží do jednotlivých skladeb položit – tahá to jak Staley nebo Cornell. Kapelu založil na konci devadesátek po odchodu od Ozzyho, takže do konce dekády se objevil na trhu pouze slušný debut „Sonic Brew“ (1999, např. „Bored To Tears“, „Born To Lose“, „The Rose Petalled Garden“, „Beneath The Tree“, „Hey You /Batch Of Lies/“, „Lost My Better Half“), ovšem zároveň došlo i k částečnému natočení dvojky s příznačným názvem „Stronger Than Death“ (např. „Counterfeit God“, „All For You“, „Just Killing Time“, „13 Years Of Grief“, „Superterrorizer“, „Rust“), která vyšla v roce millenia. A zbytek alb přišel až po přelomu století.

Stejně tomu bylo i u detroitského hard-blues-rockového dua The White Stripes, které tvořili zpěvák, kytarista a skladatel Jack White a jeho manželko-sestra, bubenice Meg White. Společně zplodili děsivě řinčivý bluesový rachot, stylově ne nepodobný Led Zeppelin. Vládla mu brutálně surová kytara a vysoký kvílivý vokál, obé v Jackově kompetenci. Také Meg do skromné bicí soupravy bušila jak o život. Publicisté si s nimi nevěděli rady, jeden je alibisticky házel do alternativního rocku (to je všechno, co zní jen trochu divně), další do hard rocku a třetí si pro ně rovnou vymyslel šaktuli „revival garage rocku“. Rozhodně se stali objevem milleniálního bigbítu a jejich debut „The White Stripes“ (1999, např. „The Big Three Killed My Baby“, „Jimmy The Exploder“, „Suzy Lee“, „Cannon“, „Do“, „Wasting My Time“) se stal velkým příslibem, který byl později vrchovatě naplněn. Už v době vydání debutu se začala natáčet dvojka, která pak pod názvem „De Stijl“ vyšla v roce millenia (např. „Hello Operator“, „Little Bird“, „Why Can´t You Be Nicer To Me?“, „I´m Bound To Pack It Up“, „Truth Doesn´t Make A Noise“ plus cover „Death Letter“, pův. od Son Househo). Ještě taková mytologická poznámka: jelikož oba Whiteovi často vystupují v barvách červené a bílé, mnozí příznivci Slávie Praha, zajímající se o rockovou hudbu, „wajtstrajpy“ vzali za své a vnucují ostatním ideu, že se jedná o slávistickou kapelu. To je sice hezké, ale vzhledem k původu obou souroz-želů existují jisté pochybnosti, zdali duo vůbec ví, co je to fotbal.

Meg je opravdu tvrdá bubenice a tak se pojďme vrátit zpět do osmdesátých let a několik jejích drsných hardrockových kolegyněk si připomenout.

Za prvé pozůstalou černovlásku z dívčího hard bandu Runaways, která si říkala Joan Jett (vl. jm. Joan Marie Larkin). Lesba, šťabajzna, vizáž i muzika mix glam-rocku a punku, nekompromisní jak na podiu, tak v životě. Ani není divu, že si ji jako jeden ze svých vzorů vybrali nasrané dívčiny z punk-grungeového hnutí riot grrrls (viz. kapitola „Těžký život punkerův“). „Královna rock´n´rollu“ Joan Jett s kapelou The Blackhearts se proslavila zejména albem „I Love Rock´n´Roll“ (1981, hity „I Love Rock´n´Roll“ – předělávka od The Arrows a  cover „Crimson And Clover“ od Tommy James & Shondells, dále např. Love Is Pain“, „Victim Of Circumstance“, „You´re Too Possessive“). Z dalších nosičů bych připomněl elpíčka „Album“ (1983, např. cover „Everyday People“, pův. od Sly & The Family Stone, „Fake Friends“, „Handyman“, „The French Song“, „I Love Playin´ With Fire“) a „Glorious Results Of A Misspent Youth“ (1984, např. „Frustrated“, „Talkin´ About My Baby“, „Hold Me“ plus covery „I Love You Love Me Love“, pův. od Gary Glittera„Cherry Bomb“, známá od Runaways), singly „Good Music“ (1986), „Light Of Day“ (1987).

V roce 1988 se chytila vcelku průměrná deska „Up Your Alley“ (hit „I Hate Myself For Loving You“, dále např. „Little Liar“, „Ridin´ With James Dean“, „Just Like In The Movies“, „Back It Up“), kterou ošetřil známý producent a skladatel Desmond Child – získala platinu. Do nineties vstoupila Joan s deskou „The Hit List“, plnou coververzí (1990, např. „Dirty Deeds“, pův. od AC/DC, „Love Hurts“, známá z verze od Nazareth,  „Pretty Vacant“, pův. od Sex Pistols, „Celuloid Heroes“, pův. od The Kinks, „Love Me Two Times“, pův. od The Doors), ale tato dekáda nebyla její – natočila několik průměrných a bezhitových alb, na která už dávno napadal prach. Tak snad jen jedno za všechny: „Notorious“ (1991, např. „Backlash“, „Ashes In The Wind“, „The Only Good Thing /You Ever Said Was Goodbye/“, „Machismo“) a pak pár dalších songů: „As I Am“, „Spinster“, „Activity Grrrl“, „Fetish“. Joan si řídce zahrála i v několika filmech, největší roli získala v „Light Of Day“ (1987, režie Paul Schrader)..

Druhou american woman je newyorská rockerka Pat Benatar (vl.jm. Patricia Mae Andrzejewski). Celé desetiletí si udržovala slušnou reputaci a to nikoli jen proto, že získala několik cen Grammy a její alba několik platin. Ony se ty desky z eighties totiž docela dobře poslouchají – velký podíl na tom má její dvorní skladatel, kytarista a klávesista Neil Giraldo. Pokud tedy máte rádi takový ten melodický hard rock s ostrým ženským vokálem, je to pro vás dobrá volba. Oproti přímočaré Joan byl Patin repertoár o trochu rozmanitější, jeden čas dokonce swingovala s jazz-blues bandem. Ale většinou převládaly tvrdé kytary. Jako vzorky vyzkoušejte například elpí „Precious Time“ (1981, hit „Fire And Ice“,  dále např. „Precious Time“,  „Promises In The Dark“, „Take It Any Way You Want It“, „Evil Genius“) a „Get Nervous“ (1982, hit „Shadows Of The Night“, dále např. „Looking For A Stranger“, „Little Too Late“,  „Fight It Out“).

V roce 1983 dobyla největší singlový úspěch s disco-rockovou skladbou „Love Is A Battlefield“ a následně ještě zabrala sofistikovanější alba „Tropico“ (1984, hit „We Belong“, dále např. „Diamond Field“, „Painted Desert“, „Love In The Ice Age“, „Temporary Heroes“) a „Seven The Hard Way“ (1985,  „Sex As A Weapon“, „Invincible“, dále např. „Le Bel Age“, „Red Vision“, „Big Life“, „7-Rooms Of Gloom“ ). V roce 1988 měla Benatarka hit „All Fired Up“ z alba „Wide Awake In Dreamland“ (dále např. „Don´t Walk Away“, „Let´s Stay Together“, „One Love“, „Too Long A Soldier“),  ale pak už o ní zájem postupně upadal. V devadesátých letech měla jedno solidní album „Gravity´s Rainbow“ (1994, hitík „Everybody Lay Down“, dále např.  „Somebody´s Baby“, „Ties That Bind“, „Disconnected“, „Kingdom Key“), a pár drobných hitů typu „True Love“ (1991) a „Strawberry Wine (Life Is Sweet)“ (1997).

V USA se stala na určitý čas hvězdou kanadská zpěvačka Alannah Myles, která se soustřeďovala na tvrdší melodický rock, jejž obohacovala svým řádně procítěným vokálem. Dodnes asi všichni znáte její obrovský hit „Black Velvet“, který se objevil na její debutové desce „Alannah Myles“ (1989, dále např. „Love Is“, „Lover Of Mine“, „Rock This Joint“, „Kick Start My Heart“, „Still Got This Thing“). Úspěch měla i s dvojkou „Rockinghorse“, ale už jen doma v Kanadě (1992, hit „Song Instead Of A Kiss“, dále např. „Our World Our Times“, „Sonny Say You Will“, „Love In The Big Town“, „Make Me Happy“, „Lies And Rumors“). A někdy v polovině deváté dekády její sláva bohužel pohasla - údajně proto, že prý v tvrdosti poněkud „polevila“. Posuďte sami – viz album „A-lan-nah“ (1995, např. „Family Secret“, „Dark Side Of Me“, „Blow Wind Blow“, „Irish Rain“, „Simple Man´s Dream“). Mně to tedy nevadí. Nicméně je fakt, že to poslední, co zabodovalo v kanadské hitparádě byl singl „Bad 4 You“ (1997). Blonďatá montrealská rockerka Sarah „Sass“ Jordan v Evropě ani u nás nebyla příliš známa – zvláštní na tom je, že měla barvu hlasu podobně zastřenou jako třeba naše Zuzana Michnová. Občas ale chraptila jako Joplinka. Z alb bych uvedl debut „Tell Somebody“ (1988, např. „So Hard“, „Tell Somebody“, „Stranger Than Paradise“), dvojku „Racine“ (1992, např. „Make You A Believer“, „If You´re Gonna Love Me“, „Who Do You Think You Are“, „I Want To Believe“) a nakonec asi nejlepší „Rats“ (1994, např. „Damaged“, „High Road Easy“, „Slave“, „Sun´s Gonna Rise“, „I´m Not“). Vostrá holka.

V polovině dekády se též zhruba dvě léta mluvilo o skupině Mother Station z Memphisu. Rytmický spodek sice obsluhovali muži, ale jinak v ní dominovaly zpěvačka Susan Marshall a kytaristka a zpěvačka Gwin Spencer. Jednalo se sedmdesátkový, bluesově hraný hard rock s tzv. „joplinkovským“ vokálem. Soubor však vyplodil pouze jediné album „Brad New Bag“ (1994, např. „Put The Blame On Me“, „Black Beauty“, „Love Me“, „Somebody Else Will“ plus cover „Fool For A Pretty Face“, pův. od Humble Pie) a rozešel se. Na závěr ženské hard sekce bych zavítal ještě do Evropy a uvedl Italku Giannu Nannini. V polovině 80. let ji sice natočil klip k písni “Fotoromanza” sám Michelangelo Antonioni, ale co to bylo platné, když píseň a vůbec celé toto její období jevilo se jako značné chabé. K hard rocku se Gianna vrátila až v 90. letech třeba v písních „Bomboloni“, „Lamento“, Scandalo“, „Ottava Vita“. Ve druhé polovině nineties se v Holandsku z okruhu kapely Golden Earring zjevila malá blonďatá kráska, co si říkala Anouk. Zpěvačka se prezentovala tvrdším bigbítem, posluchači ji přiřazovali třeba k Joan Osborne nebo Melisse Etheridge. Hm, něco na tom je, možná bych tam přihodil i Sandru Nasic z Guano Apes. Toto tvrzení lze nakonec posoudit na albech „Together Alone“ (1997, hitík „Nobody´s Wife“, dále např. „It´s So Hard“, „Fluid Conduction“, „My Life“, „Moon Indigo“) a „Urban Solitude“ (1999, např. „R U Kiddin´ Me“, „Don´t“, „Tom Waits“, „Urban Solitude“, „The Dark“). Přes všechny snahy prosadit ji na britských ostrovech nebo USA, zůstala Anouk čistě západoevropskou záležitostí.

Od rockových krasavic se teď přesuneme k rockovým „umělcům“.

Jedná se následovníky melodického hard rocku typu Foreigner, Journey, Toto, Styx, REO Speedwagon a Boston, pro které se vžila škatulka AOR (Adult-Oriented Rock – cosi jako „rock pro dospělé“), a pro něž se zejména první polovina 80. let stala vcelku slušným zlatým dolem.

Jedním z takových souborů byl třeba chicagský Survivor Frankie Sullivana (g, bvoc) a Jima Peterika (g, ks, bvoc, ex-Chase). Hrál něco mezi Foreigner a Journey (a možná Toto), což možná vyplývalo z faktu, že zpěvák Dave Bickler a také jeho nástupce Jimi Jamison měli podobné barvy hlasu jako frontmani zmíněných skupin. Počáteční snahy se minuly účinkem (songy jako „Somewhere In America“, „Rebel Girl“, „Poor Man´s Son“, „Summer Nights“). Prvním majsrštykem kapely se stal až singl „Eye Of The Tiger“, který zazněl ve filmu „Rocky lll“ a objevil se pochopitelně i na stejnojmenném albu „Eye Of The Tiger“ (1982, dále např. „Feels Like Love“, „Hesitation Dance“, „Silver Girl“, „American Heartbeat“). Bodovala ještě deska „Vital Signs“ (1984, hit „I Can´t Hold Black“, dále např. písně„The Search Is Over“, „High On You“, „First Night“, „Broken Promises“), natočená už se zmíněným Jamisonem. Z poloviny 80. let jsou známy ještě singly „Burning Heart“, (1985, pro film „Rocky IV“) a „Is This Love“, poté kapela pomalu vyšuměla… Jamison později ještě nazpíval „I´m Always Here“, úvodní píseň k TV-seriálu „Baywatch“ (1989). 

Přesně v té samé době jako Survivor se začal prosazovat i soubor Huey Lewis & The News výborného bílého soulového zpěváka Huey Lewise. Vznikl v San Francisku a presentoval se uhlazeným pop-rockem, takovým tím… no, řekněme pro vyšší střední třídu – moc neprudit, ale zároveň být „jakorebel“. Úspěšná záležitost od LP „Sports“ (1983, hity „Heart And Soul“, „If This Is It“, „The Heart Of Rock´n´Roll“, „I Want A New Drug“), přes singlový hit „The Power Of Love“ z filmu „Back To The Future“ (1985) až po bombasticky úspěšné album „Fore!“ (1986, hity „Stuck With You“, „Hip To Be Square“,, „Doing It All For My Baby“, „Jacob´s Ladder“). Uff!

Z dalších osmdesátkových kapel AOR snad jmenujme kalifornskou partu Gamma, kterou založil kytarista Ronnie Montrose, přičemž o zpěv se v ní staral Davey Pattison. Už od počátku se jednalo o běžný hard rock se zvýrazněnou rolí kláves. Po jakž takž úspěšném singlu „I´m Alive“ bych asi uvedl desky „Gamma 2“ (1980, hit „Voyager“, dále např. „Mean Streak“, „Cat On A Leash“ či cover „Something In The Air“, pův. od Thunderclaps Newman) a album „Gamma 3“ (1982, např. skladby „What´s Gone Is Gone“, „Right The First Time“, „Stranger“, plus téměř novovlnná instrumentálka „Condition Yellow“). Po rozpadu „gammy“ se kytarový ostrostřelec Ronnie Montrose potácel v tvůrčím průměru. Ze sólových počinů lze snad vybrat instrumentální LP „The Speed Of Sound“ (1988, např. „Monolith“, „Black Box“, „Outer Marker Inbound“ plus cover „Telstar“, pův. od Tornados) a téměř instrumentální „The Diva Station“ (1990, např. „Sorcerer“, „High And Dry“, „Little Demons“).

Sanfranciští Night Ranger stáli někde mezi pop metalem a melodickým hard rockem (a tedy AOR) a hlavními figurami v ní byli Jack Blades (voc, bg), Brad Gillis (g, voc) a Kelly Keagy (voc, ds). Dodnes se o nich ví zejména díky albům „Dawn Patrol“ (1982, např. „Don´t Tell Me You Love Me“, „Sing Me Away“, „Eddie´s Coming Out Tonight“) a platinovým „Midnight Madness“ (1983, hit „Sister Christian“, dále např. „/You Can Still/ Rock In America“, „Touch Of Madness“, „When You Close Your Eyes“) a „Seven Wishes“ (1985, hit „Sentimental Street“, dále např. „Four In The Morning“, „Goodbye“, „Faces“), včetně toho, že v roce 1987 natočili ústřední song k filmu „The Secret Of My Success“ (režie Herbert Ross). Nic moc - klišoidní průměr. Do AOR jsou zahrnováni také novou vlnou a funkem jemně ohození Mr. Mister z LA, zpěváka a baskytaristy Richarda Page s úspěšnou deskou „Welcome To The Real World“ (1985, hity „Broken Wings“, „Kyrie“, dále např.  „Black/White“, „Is It Love“, „Don´t Slow Down“). Oni pak udělali ještě jedno LP „Go On…“ (1987, např. „Something Real“, „The Border“, „Stand And Deliver, „Power Over Me“), ale to se chytalo snad jen v Kanadě…

V takem przipadke nesmíme zapomenout ani na kanadské Loverboy kytaristy Paula Deana, zpěváka Mikea Reno a klávesisty Douga Johnsona s jejich bigbítem modelu „Rush pro holky“. Však svými  elpíčky sbírali platinu i v USA. Šlo o alba „Loverboy“ (1980, hity „Turn Me Loose“, „The Kid Is Hot Tonite“, dále např. „Always On My Mind“, „Teenage Overdose“, „D.O.A.“), „Get Lucky“ (1981, hity „Working For The Weekend“, When It´s Over“, dále např. „Take Me To The Top“, „Gangs In The Street“, „Watch Out“) a „Keep It Out“ (1983, hity „Hot Girls In Love“, „Queen Of The Broken Hearts“, dále např. „Strike Zone“, „Prime Of Your Life“). Kapela měla hity i v dalších letech jako např.„Lovin´ Every Minute Of It“, „This Could Be The Night“, „Dangerous“ či „Notorious“. Zapomenout nesmíme, ale poslouchat nás to nikdo nenutí, že? 

Když už jsme zmínili Rush, je třeba uvést i kapelu Triumph z Toronta, stále působící v sestavě Rik Emmett (voc, g, ks), Gil Moore (voc, ds) a Mike Levine (bg, ks, bvoc). Jestliže na konci 70.let hrála zemitý hard rock, občas proložený nějakou tou baladou, v eighties se pomalu dostávala do hájemství AOR a progresivního rocku (byť zemitost některých songů nezmizela). Do dekády vstoupila svým nejúspěšnějším albem „Allied Forces“ (1981, např. „Magic Power“, „Fight The Good Fight“, „Allied Forces“, „Fool For Your Love“, „Say Goodbye“) a podobně znělo i LP „Never Surrender“ (1983, např. „All The Way“, „World Of Fantasy“, „Battle Cry“, „Never Surrender“, „When The Lights Go On“), byť kritika už na něj pohlížela poněkud chladně. Podobné je to i s další kanadskou partičkou nazvanou Glass Tiger zpěváka Alana Frewa s jejím debutem „The Thin Red Line“ (1986, hit „Don´t Forget Me /When I´m Gone/“, dále např. „Thin Red Line“, „You´re What I Look For“, „Someday“, „I Will Be There“) či dvojkou „Diamond Sun“ (1988, hit „I´m Still Searching“, dále např. „Diamond Sun“, „/Watching/ Worlds Crumble“,  „A Lifetime Of Moments“  plus  „My Song“ společně s irskými Chieftains). S oběma kapelami spolupracoval – a ani to nepřekvapí – písničkář Bryan Adams.

Další kanadskou AOR a progressive rockovou kapelou – která to táhla ale už od sedmasedmdesátého – byla Saga zpěváka Michaela Sadlera a bratrů Jima (bg, ks, g) a Iana (g) Crichtonových. Dalšími členy byli ještě Jim Gilmour (ks) a Steve Negus (ds). V osmdesátých letech se ji (a ani není divu) vcelku dařilo. Po LP „Worlds Apart“ natočila dvě vcelku úspěšná alba „Heads Or Tales“ (1983, např. „Flyer“, „Scratching The Surface“, „Sound Of Strangers“, „Intremission“, „Cat Walk“) a přechemizované „Behaviour“ (1985, např. „Listen To Your Heart“, „Here I Am“, „/Goodbye/ Once Upon A Time“ „What Do I Know“). Další album „Wildest Dreams“ spláchla kritika (1987, např. „Don´t Put Out The Fire“, „Angel“, „Wildest Dreams“), aby taky ne. No, víte co… Když už se něco jakoby vylouplo, musela to kapela zase s přehledem zazdít. Naopak chválena byla deska z následující dekády „The Security Of Illusion“ (1993, např. „The Security Of Illusion“, „Once Is Never Enough“, „Without You“, „I´ll Leave It In Your Hands“, „Mind Over Matter“).   

Do ranku AOR patří i supergroup GTR - v níž mj. působili kytaristé Steve Hackett (ex-Genesis) a  Steve Howe (ex-Yes, ex-Asia) a vysokonosný pěv Max Bacon - se svým jediným albem, nazvaným objevně „GTR“ (1986, hity „When The Heart Rules The Mind“ a „The Hunter“, dále např. „Jekyll And Hyde“, „Reach Out /Never Say No/“, „Hackett To Bits“). A také další britští představitelé Magnum z Birminghamu, s ústřední dvojicí Tony Clarkin (g, voc)a Bob Catley (voc). Od těch bych uvedl snad relativně lepší album „On A Storyteller´s Night“ (1985, např. „How Far Jerusalem“, „Just Like An Arrow“, „Endless Love“, „On A Storyteller´s Night“) a několik songů z dalších, průměrných desek jako třeba „When The World Comes Down“, „Start Talking Love“, „Days Of No Trust“, „Mama“, „Rockin´Chair“. I takoví FM zpěváka a kytaristy Steve Overlanda z Londýna spadali kategorie AOR a po pravdě řečeno nic moc zajímavého to nebylo. Klišé vedle klišé, předem odhadnutelné postupy. Nicméně vy, kdo v uších svých tuto hudbu strpíte, zkuste třeba debut „Indiscreet“ (1986, např. „Frozen Heart“, „That Girl“, „Hot Wired“, „Heart Of The Matter“) nebo dvojku „Tough It Out“ (1989, např. „Tough It Out“, „Don´t Stop“, „Can You Hear Me Calling“, „Feels So Good“). Pokud se přesuneme do zemí Jižního kříže, lze do AOR částečně počítat i průměrnou australskou partu The Sherbs, což nebyl nikdo jiný než přejmenovaný band Sherbet. Na začátku eighties natočila kapela v rámci této eklektické škatule dvě bezkrevná alba „The Skill“ (1980, např. „I Have The Skill“, „Never Surrender“, „No Turning Back“, „Paralell Bars“) a „Defying Gravity“ (1981, např. „We Ride Tonight“, „Free The Sailor“, „Defying Gravity“) a posléze se za ní zavřela země. Být váma, nechal bych to raději zahrabané.

Když se vrátíme zpět za oceán, lze sem zahrnout i na konci eighties fungující americké Diving For Pearls (album „Diving For Pearls“, 1989, hit „Gimme Your Good Lovin´“, dále např. „New Moon“, „Lonely Is The Dark“, „I Will Get Over You“). Kupodivu i ten Michael Bolton, ještě než se stal slizkým zpěvákem nekonečného proudu soulových balad, fungoval coby vcelku tvrdá položka AOR-music. Móžno paslušáť kupř. na vyblejskaném albu „Michael Bolton“ (1983, písně „Carrie“, „She Did The Same Thing“, „Hometown Hero“, „Fool´s Game“) či tvrdším „Everybody´s Crazy“ (1985, např. „Everybody´s Crazy“, „Can´t Turn It Off“, „Everytime“, „Start Breaking My Heart“, „You Don´t Want Me Bad Enough“). Na závěr jsem si nechal výborného kytarového ekvilibristika, který sem svou elegantní hrou vcelku zapadá. Texaský perfekcionista Eric Johnson byl znám hlavně svým nahaleným zvukem startocastera a také tím, že hostoval a nahrával s kdekým – tudíž ke svým vlastním, autorským věcem se dostával jen ojediněle. Z alb bych možná jmenoval „Tones“ (1986, např. „Zap“, „Victory“, „Trail Of Tears“, „Emerald Eyes“) a „Ah Via Musicom“, obsahující hit „Cliffs Of Dover“, který byl oceněn Grammy (dále např. „Ah Via Musicom“, „Desert Rose“, „East Wes“, „Trademark“).  Johnson byl mj. také účastníkem první sestavy Satrianiho projektu G3.

A od AOR ke skutečnému artu.

Je to k nevíře, ale v 80. letech odepsaný art a progressive rock se na přelomu osmé a deváté dekády několik kapel – byť ve velmi skromném počtu - rozhodlo vzkřísit. Možná je k tomu inspiroval úspěch mladých metalových progresivistů typu Queensrÿche či Dream Theater, možná je k tomu vedla neústupnost Rush a Pink Floyd či naopak znechucení ze snahy po větší stravitelnosti (a tím pádem komerčnosti) muzikantských velikánů z Genesis a Yes. Anebo nuda 80. let, která sice stavěla na nablýskaném zvuku, ovšem také na kompoziční primitivnosti, kterou měla zakrýt rafinovaná aranžmá. Nicméně ať už je to jak chce, je fakt, že těchto několik zoufalců se pokusilo art a progressive rock vrátit opět na výsluní. Opět se obraceli k rozsáhlejším hudebním plochám, plným instrumentální ekvilibristiky, harmonických a rytmických změn a pochopitelně – jak jinak – zbytečného předvádění se, kompoziční přeplácanosti a otupování rockových hran.

Ještě než některé z nich uvedeme, je třeba si říci o jejich určitém předvoji. Ten představovaly soubory tvořené hudebníky, kteří byli aktivní v rámci progresivního rocku již v sedmé dekádě. Jednalo se o skupiny Asia (viz Přehlídka veteránů), Marillion (viz. též Přehlídka veteránů) a dnes již pozapomenuté IQ. „Íkvéčka“ vedli kytarista Mike Holmes a zpěvák Peter Nicholls, který při live show kopíroval gabrielovský divadelní image. V roce 1987 ho vystřídal zpěvák Paul L.Menel. Za nejlepší je považováno LP „The Wake“ (1985, např. „Headlong“, „Widow´s Peak“, „The Wake“, „The Magic Roundabout“), s přimhouřením obou očí je jakž takž snesitelné ještě písničkové „Nomzamo“ (1987, např. „Common Ground“, „Human Nature“, „Nomzamo“). Po odchodu Menela se znovu vrátil Nicholls a v devadesátých letech existovali tací, kteří pochvalně hovořili o dvojalbu „Subterranea“ (1997, např. „The Narrow Margin“, „Sleepless Incidental“, „Infernal Chorus“, „Somewhere In Time“, „Subterranea“). Mhmm, nevím, nevím… Další z předvoje neoprogresivistů byla skupina Pendragon kytaristy a zpěváka Nicka Barretta. V 80. letech to byla docela trapárna, později se to jemně zlepšilo – z deváté dekády lze uvést snad desky „The Window Of Life“ (1993, např. „The Walls Of Babylon“, „Ghosts“, „The Last Man On Earth“) a „Masquerade Overture“ (1996, např. „As Good As Gold“, „Pursuit Of Excellence“).

Nyní k mladším partám neoprogresivního rocku.

Téměř současně vznikaly a pracovaly skupiny v Británii, evropském kontinentu, v USA. Pojďme si některé z nich připomenout. Asi nejlepší a nejstarší z nich jsou britští Porcupine Tree ze severního předměstí Londýna, kteří si píší jako datum vzniku rok 1987. Skupinu vedl kytarista, klávesista, zpěvák a skladatel Steven Wilson, a pět let fungovala v podstatě jako jeho sólový projekt. Jelikož ale chtěl, aby pracovala, koncertovala a vůbec byla prezentována jako celek, přivedl si do ní v roce 1993 muzikanty, kteří se pak stali stálými a právoplatnými členy Porcupine Tree. Důležitý byl příchod klávesisty, ex-Japana Richarda Barbieriho. Na dalších postech působili prakticky po celá devadesátá léta Colin Edwin (bg) a Chris Maitland (ds). Na soundu kapely je dobře znát vliv Pink Floyd, rock impresionismu a AOR a to celé je střiknuto kapkou psychedelie. K celkovému charakteru toho, co předváděla, se zcela hodí jeden z Wilsonových výroků: „Nejsmutnější hudba je často tou nejkrásnější“.  

Z alb připomeňme „Up The Downstair“ (1993, skladby jako např. „Synesthesia“, „Always Never“, „Fadeaway“, „Up The Downstair“, „Not Beautiful Anymore“), „The Sky Moves Sideways“ (1995, např. „The Sky Moves Sideways, Phase 1“, „Moonloop“, „Stars Die“, „The Moon Touches Your Shoulder“), „Signify“ (1996, např. „Waiting Phase One + Two““, „Sleep Of No Dreaming“, „Sever“, „Signify“, „Dark Matter“) a hudebně „nejkomerčnější“ „Stupid Dream“ (1999, songy jako např. „Pure Narcotic“, „Piano Lessons“, „Stranger By The Minute“, „Even Less“, „This Is No Rehearsal“, „Slave Called Shiver“). Ceněno je i živé 3LP „Coma Divine“ (1997). Po vyslechnutí těchto, jako kdybyste se vrátili do sedmdesátých let. Od konce devětadevadesátého pak skupina začala pracovat na dalším albu „Lightbulb Sun“, které vyšlo v roce millenia (např. „Four Chords That Made A Milion“, „Shesmovedon“, „Where We Would Be“, „Lightbulb Sun“, „The Rest Will Flow“, „Russia On Ice“).

 

Porcupine Tree, konkrétně s Wilsonem a Barbierim úzce souvisí také projekt No-Man, který sem možná až zas tak nepatří. Je to hudba tak zvláštní, že by mohla obsáhnout hned několik škatulek – art rock, trip hop, dream pop, prostě něco hodně kvalitního, nadpozemsky úžasného, u čeho se člověk zasní víc než u prvního záběru elfí Roklinky z Pána prstenů. Přitom trio Steven Wilson (ks, g, bg, sampling), Tim Bowness (voc), Ben Coleman (vln) s hostujícím Barbierim víceméně smíchalo rockimpresionistické plochy Tangerine Dream a Jean-Michaela Jarreho plus prvky vážné hudby s taneční či občas funk-rockovou rytmikou a do toho všeho spíše šeptal a promlouval než zpíval svým bowieovským hlasem Bowness. Celkově řečeno – taková mnohem mnohem invenčnější Enigma. Upozornil bych na SP „Days In A Trees“ (1991), EP „Ocean“ (1992) a výborné album „Loveblows & Lovecries – A Confession“ (1993, např. „Loveblow“, „Only Baby“, „Painting Paradise“, „Sweetheart Raw“, „Heaven´s Break“, „Housekeeping“). Možná ještě na téměř tak dobrou dvojku „Flowermouth“ (1994, např. „You Grow More Beatiful“, „Animal Ghost“, „Shell Of A Fighter“, „Things Change“, „Angel Gets Caught In The Beauty Trap“, „Simple“). Dobře, ať nežeru, přihodím ještě placku „Wild Opera“ (1996, např. „Dry Cleaning Ray“, „Housewives Hooked On Heroin“, „Pretty Genius“, „Taste My Dream“, „Radiant City“). Opravdová kvalitka.

Projektem No-Man jsme odbočili směrem k elektronice, pojďme se tedy vrátit opět k rockovému pojetí art a progressive rocku.

Další z těchto neo-progresivistů byla výborná švédská parta The Flower Kings zpěváka a multiinstrumentalisty Roine Stolta. Ve skupině dále působili Tomas Bodin (ks), Hasse Fröberg (voc, g), Hans Bruniusson (perc), Jaime Salazar (ds) a Michael Stolt (bg). I ona vytvářela muziku vycházející ze starého art-rocku stejně jako Porcupine Tree – zejména z floydů, king-crimsonů a Oldfielda. Lze to posoudit např. na albech „Back In The World Of Adventures“ (1995, např. „World Of Adventures“, „Theme For A Hero“, „Go West Judas“, „My Cosmic Lover“) a „Retropolis“ (1996, např. „Retropolis“, „Rhythm Of The Sea“, „The Melting Pot“, „The Judas Kiss“, „Flora Majora“) a 2-CD „Stardust We Are“ (1997, např. „Church Of Your Heart“, „The Merry-Go-Round“, „The End Of Innocence“). A opět – všem příznivcům sedmdesátkové muziky jest možno vřele doporučit. Na konci 90.let se v Norsku objevila skupina Ark v čele se zpěvákem Jornem Landem (ex-The Snakes), která natočila stejnojmenné elpí „Ark“ (1999, např. „Can´t Let Go“, „Burning Down“, „Hunchback Of Notre Dame“).

Uvedl bych ještě kapely jakými byly třeba poněkud „marillionózní“, průměrná britská Arena klávesisty Clive Nolana s deskami „Songs From The Lion´s Cage“ (1995, např. „Jericho“, „Midas Vision“, „Valley Of The Kings“) či „The Visitor“ (1998, např. „The Hanging Tree“, „Elea“, „The Visitor“, „Running To Damascus“, „Crack In The Ice“). Nebo také losangeleská formace Spock´s Beard bratrů Neala (voc, ks) a Alana Morseových (g) s poněkud modernějším zvukem (názvuky funku) a elpími „The Light“ (1995, např. „Go The Way You Go“, „The Weter“, „On The Edge“), „Beware Of Darkness“ (1996, např. „Thoughts“, „The Doorway“, „Walking On The Wind“, „Time Has Come“) a „Day For Night“ (1999, např. „Gibberish“, „Skin“, „The Distance To The Sun“ plus suita „The Healing Colors Of Sound“).

Z Kalifornie (konkrétně ze San Franciska) pocházeli také Enchant, kteří stáli blízko Queensryche, Dream Theater, Kansas a nejvíce Rush. Pokud máte zájem, dejte třeba desky „A Blueprint Of The World“ (1995, např. „The Thirst“, „Catharsis“, „At Death´s Door“), „Wounded“ (1996, skladby „Bellow Zero“, „Pure“, „Broken“, „Hostile World“) nebo „Break“ (1998, skladby „Break“, „My Enemy“, „The Lizard“, „My Gavel Hand“). Na druhou stranu, když je nedáte, o moc nepřijdete. Velmi předvídatelná a nepřekvapující záležitost. A na konec krátkého amerického výletu bych si nechal projekt Trans-Siberian Orchestra producenta a skladatele Paula O´Neilla, který vznikl v roce 1993. Mělo jít o band, který provede (odehraje a odzpívá) O´Neillovy rockové opery – svou hudbu později sám autor popsal, že je to jako když „Pink Floyd potkávají Yes a The Who na půdě Radio City Music Hall“ (nablejskaný moderní sál na Manhattanu v NYC). Jelikož Paul zrovna spolupracoval prog-metalovou partou Savatage, přizval ke spolupráci jejího člena Jona Olivu (voc, ks, bg) a jejího budoucího člena Ala Pitrelliho (g, bg). Do roku millenia byly vytvořeny dvě rockové opery (na obou se podíleli už vlastně všichni členové Savatage), které se objevily na albech „Christmas Eve And Other Stories“ (1996. např. „Christmas Eve/Sarajevo 12/24“, „An Angel Came Down“, „O Come All Ye Faithful/O Holy Night“, „A Mad Russian´s Christmas“, „Old City Bar“)  a slabším „The Christmas Attic“ (1998, např. „The Snow Came Down“, „Boughs Of Holy“, „Midnight Christmas Eve“, „The Three Kings And I /What Really Happened/“).

Ať už je to jak chce, měla by sem patřit i jedna česká kapela, která ovšem ten art rock začala křísit ještě o něco dříve – ve druhé polovině 80. let. Jednalo se samozřejmě o soubor Stromboli kytaristy a skladatele Michala Pavlíčka se zpěvačkou Bárou Basikovou. Zvukové, atmosférické plochy, ostrá, ale i vznášející se Michalova kytara a do toho Bářin působivý, někdy až operní vokál - svým způsobem se jednalo o vcelku originální útvar, byť jen z části. Druhou část představovaly běžné rockové písničky. Za připomenutí určitě stojí dvojalbum „Stromboli“ (1987, např. „Carmen“, „Košilela“, „Ó hory, ó hory“, „Stromboli“, „Třesky plesky“, „Villa Ada“) a songy „Sandonorico“ a „Okolo ohňů“.

Něco z výše uvedených kapel poslouchat jde a to dokonce velmi příjemně, něco jen s obtížemi, a něco jen z důvodu, že jste časoprostorovými dveřmi přišli ze 70. let.

And now for something completely different.

Pro elektrický blues rock byla osmdesátá léta jakýmsi ambivalentním obdobím. Na jedné straně reaganovská a thatcherovská éra přinášela spoustu témat do tohoto veskrze neveselého žánru, jenomže zároveň si ho svojí chladnou nablýskaností držela tak trochu na distanc. Takže – bylo o čem zpívat, ale nesmělo to mít takový ten syrový „nepříjemný“ zvuk. Což je ovšem u blues základ. A tak jedinou komerčně akceptovatelnou formou bluesového stylu se v osmdesátých letech stal precizní, instrumentálně vybroušený sound, tu možná občas s drsnějším vokálem, ale zas aby to moc „neuráželo“. Takto chalani hrajte a možno že aj tú Grammy dostanete!

Jmenovitě vyjádřeno: Claptona jsme si již odbyli (viz. veteráni), takže vzhůru za jedním Britem do USA. Skladatel, zpěvák, kytarista, klávesista, hráč na foukačku John Mayall už moc studiovek netočil, zato hodně vystupoval a těch záznamů z koncertů je naopak zase bezpočet. Jo, a obnovil si svou starou dobrou značku The Bluesbreakers, se kterou zavítal i do tehdejší ČSSR, když si brnknul na Bratislavskej lýře (1985, existuje z toho záznam). V tomto ohledu bych připomněl živáky „Behind The Iron Curatin“ (1985, z Maďarska) a „The Power Of The Blues“ (1988, z Východního Německa) s  kousky jako „Steppin´ Out“, „Fly Tomorrow“, „Rolling With The Blues“, „All Your Love“, „Fascinatin´ Lover“, „One Life To Live“ či „Chicago Line“. V roce 1993 si Mayall k šedesátinám nadělil tvrdší studiovku „Wake Up Call“ (např. „Light The Fuse“, „Nature´s Disappearing“ plus covery „Mail Order Mystics“, pův. od Chrise Smithera, „Wake Up Call“, pův. od Davida Egana). A hlavně dál jezdil a hrál a jezdil a hrál a je jisté, že kromě Elvise, Beatles, Stounů a Ziggyho Stardusta znaj mimozemšťani taky Mayalla.

 

Pojďme do Texasu, kde se v polovině dekády vzepjal k pěkným výkonům starý bílý chřestýš, zpěvák a brilantní bluesový kytarista Johnny Winter. On se na začátku osmdesátých let poněkud odmlčel (poslední a průměrnou studiovku natočil v roce 1980), ale v  polovině dekády ty svoje texaský dvanáctky znova briskně roztočil. Bodoval zejména s alby „Guitar Slinger“ (1984, např. „It´s My Life, Baby“, „Iodine In My Coffee“, „My Soul“, „I Smell Trouble“), „Serious Business“ (1985, např. „Sound The Bell“, „Murdering Blues“, „Good Time Woman“, „My Time After While“) a „Third Degree“, které dokonce dostalo Grammy (1986, např. „Evil On My Mind“ plus covery „Mojo Boogie“, pův. od Lenoira, „Love, Life And Money“, pův. od Willie Dixona, „Shake Your Moneymaker“, pův. od Jamese, „Third Digree“, pův. od Eddie Boyda a Willie Dixona). V roce 1991 vyšlo další dobré album „Let Me In“ (např. „Medicine Man“ plus covery „Illustrated Man“, „Life Is Hard“, oba pův. od Freda Jamese, „Sugaree“, pův. od Marty Robbinse).

Johnny měl i svého následovníka, „prince texaského blues“ Stevie Ray Vaughana, velice šikovného kytaristu z Dallasu. Stevie měl v oblibě čistý zvuk fendera stratocastera, uměl skvěle slideovat, ale dokázal i tvrdě rockovat, elegantně funkovat, jazzovat, swingovat, prostě úplně všechno. Mezi jeho vzory patřili Jimi Hendrix a Buddy Guy. Od Vaughana jsou známy desky jako například „Texas Flood“ (1983, např. „Texas Flood“, „Pride And Joy“, „Lenny“, plus cover „Testify“, pův. od Isley Brothers) či „Couldn´t Stand The Weather“ (1984, např. Cold Shot“, „Couldn´t Stand The Weather“, „Scuttle Buttin´“, „Stang´s Swang“ plus cover „Voodoo Child /Slight Return/“, pův. od Jimi Hendrixe), ), „Soul To Soul“ (1985, např. „So What“, „Ain´t Gone´n´Give Up On Love“, „Change It“) a samozřejmě „In Step“ (1989, hit „Crossfire“, dále např. „Tightrope“,  „Life Without You“, „Riviera Paradise“, „The House Is Rockin´“, „Wall Of Denial“), které získalo Grammy. Známy jsou i covery „Taxman“, pův. od Beatles a „Little Wing“, pův. od Jimi Hendrixe. Ne vše ale bylo tak, jak má být - bohémský Vaughan totiž následoval Johnnyho Wintera nejen v muzice, ale i v poněkud divočejším životním stylu, proto značnou část jeho života ovlivňovaly drogy a chlast. Přesto se mu podařilo na ně nezemřít. Bohužel, chmurný žnec ho nakonec stejně navštívil a Stevie Ray zahynul v roce 1990 při havárii vrtulníku.

U nás možná nejméně známým představitelem texaského blues je zřejmě zpěvák a kytarista Chris Duarte ze San Antonia. Původně se nadchl pro jazz a studoval hru třeba Coltranea nebo Davise.  Tyto vlivy včetně dalších (Hendrix, funk) pak otiskl i do své bluesové tvorby. Trošku neprávem byl označován jako klon S. R. Vaughana. Samozřejmě – bylo to trochu podobné, ale takhle v té době hrála většina jižanských bluesových kytaristů. Ve druhé polovině osmdesátých let natočil dnes již neznámou desku s kapelou The Bad Boys, ale my se zaměříme na jeho věci z nineties: zkuste Duarteho alba „Texas Sugar/Strat Magik“  (1994, např. „My Way Down“, „Big-Legged Woman“, „C-Butt Rock“, „Shiloh“, „Just Kissed My Baby“),  „Tailspin Headwhack“ (1997, např. „Cleopatra“, „Crimino“, „The Thrill Is Gone“, „Watts“, „Crazy“).

 

Velkým učitelem a zároveň kámošem Stevieho Ray Vaughana (viz. výše) byl černošský veterán chicagského blues Buddy Guy. Ten se v eighties prezentoval kupříkladu alby „Stone Crazy“ (1981, songy jako „You´ve Been Gone Too Long“, „Are You Losing Your Mind“) nebo „DJ Play My Blues“ (1982, např. „Girl, You´re Nice And Clean“, „DJ Play My Blues“, „Just Teasin´“). Začátkem další dekády vyšly další jeho výborné desky „Damn Right, I´ve Got The Blues“ (1991, např. „Damn Right, I´ve Got The Blues“, „Rememberin´ Stevie“, „Too Broke To Spend The Night“ plus cover „Mustang Sally“ dávného hitu z 50.let) anebo „Slippin´ In“ (1994, např. „I Smell Trouble“, „Please Don´t Drive Me Away“, „Someone Else Is Steppin´ In“). Určitým shrnutím jeho tvorby z nineties je pak kompilace „Buddy´s Baddest“ (1999), kde většinu jmenovaných skladeb najdete. Ještě starší veterán chicagského blues (třebaže žil v Detroitu), zpěvák a kytarista John Lee Hooker zažil nečekaný comeback v roce 1989, kdy s ním na albu „The Healer“ zahostovali třeba Carlos Santana nebo Bonnie Raitt (např. „The Healer“, „I´m In The Mood“, „Baby Lee“, „No Substitute“, „That´s Alright“). Deska byla oceněna Grammy.

Další starý známý z předchozích dekád, newyorský zpěvák a kytarista Taj Mahal se v osmdesátých letech poněkud vytratil z povědomí (ale i z kontinentu – odstěhoval se totiž na Havajské ostrovy). Na konci eighties natočil pár desek, které byly kritiky oznámkovány co průměr, chvály se dostalo až odlehčenému elpí „Like Never Before“ (1991, např. „Don´t Call Us“, „River Of Love“, „Love Up“, „Ev´ry Wind /In The River/“, „Scattered“, „Blues With A Feeling“), které spojuje blues, country, hudbu karibiku a Havaje. Na něj navázal opět vcelku dobrou deskou „Dancing Blues“ (1993, např. „Blues Ain´t Nothin´“, „Strut“, „Mockingbird“ – duet s Ettou James, „That´s How Strong My Love Is“). Ceněno je i album „Seňor Blues“ (1997, např. „Queen Bee“, „21st Century Gypsy Singing Lover Man“, „Think“, „Oh Lord, Things Are Gettin´ Crazy Up In Here“ plus covery „Seňor Blues“, pův. od Horace Silvera a „Mr. Pitful“, pův. od Otise Reddinga). A též platňa „Kulanjan“ (1999), natočená s malijským hráčem na koru Toumani Diabatém (viz. text o world music).

Texaský veterán Albert Collins poté, co se chytil na konci seventies, znovu tak nějak paběrkoval, byť točil solidní bluesová alba jako např. „Frostbite“ (1980, např. „I Got A Problem“, „Blue Monday Hangover“, „Give Me My Blues“, „Brick“) nebo „Don´t Lose Your Cool“ (1983, např. „Get To Gettin´“, „When A Guitar Plays The Blues“, „Meltdown“ ). Nicméně v roce 1985 získal s R. Crayem a J. Copelandem Grammy za společnou desku „Showdown“ (1985, např. „Lion´s Den“, „Black Cat Bone“, a covery „Blackjacks“, pův. od Ray Charlese, a „T-Bone Shuffle“, pův. od T-Bone Walkera). Dobré jest i Collinsovo LP „Iceman“ (1991, např. „Mr. Collins, Mr. Collins“, „Don´t Mistake Kindness For Weakness“, „Put The Shoe On The Other Foot“). Albert zemřel v roce 1993. Další černošský veterán, zpěvák a kytarista Johnny Copeland z Louisiany začínal jako boxer, později začal hrát blues v texaském Houstonu, ale prosadil se až v pozdním věku, když natočil desku „Copeland Special“ (1981). Největší úspěch zažil, když participoval s Collinsem a Crayem na albu „Showdown“. Jeho řadové desky jsou těžce sehnatelné, zkuste nějaký výběr, kde naleznete songy jako „Cut Off My Right Arm“, „Down On Bended Knee“, „Kasavubu“, „Blues Ain´t Nothin´“, „Honky Tonkin´“, „Make My Home Where I Hang My Hat“. Johnny Copeland, muž drsného bluesového hlasu zemřel v roce 1997.

Černý zpěvák a kytarista Robert Cray z Georgie se naučil hrát na kytaru nikoli díky vlivům starých amerických bluesmanů, ale kvůli Beatles. Přesto později všechny bluesové veličiny z desek naposlouchal a nastudoval, aby se posléze stal jednou z nich. V roce 1983 vydal ceněné album „Bad Influence“ (mj. „Phone Booth“, „Where Do I Go From Here“, „Waiting For The Tide To Turn“, „March On“ plus cover Don´t Touch Me“, pův. od Johnny „Guitar“ Watsona) A poté stejně jako Winter a Hooker také hmátl po Grammy: nejprve ve trojici ještě s jinými černými bluesmany Albertem Collinsem a Johnnym Copelandem za za již výše zmíněné album „Showdown“ (1985), a hned vzápětí sám za desku „Strong Persuader“ (1986, hity „Smoking Gun“, „Right Next Door“ dále např. „I Wonder“, „Foul Play“).

Nejúspěšnějším Crayovým albem bylo vcelku průměrné (a proto Grammy oceněné) album „Don´t Affraid Of The Dark“ (1988, hit „Don´t Be Afraid Of The Dark“,  dále např. „I Can´t Go Home“, „Acting This Way“, „Don´t You Even Care“). Mezi kritiky je oblíbeno spíše to další, s názvem „Midnight Stroll“ (1990, hit „The Forecast /Calls For Pain/“, dále např.„Consequences“, „Move A Mountain“, „Labor Of Love“, „The Things You Do To Me“). Z devadesátých let bych uvedl ještě elpí „Shame + A Sin“ (1993, např. „Some Pain, Some Shame“, „I Shiver“, „Leave Well Enough Alone“, „Don´t Break This Ring“, plus cover „You´re Gonna Need Me“, pův. od Alberta Kinga). Cray (ve svém soundu trošku podoben Claptonovi) je představitelem takové té elegantní (ale příliš vyčištěné) bluesové školy s občas nafunklým základem a proto byl také komerčně dosti úspěšný. Ovšem občas je to nuda.

Jak s A. Collinsem, tak s výše zmíněným S. R. Vaughanem spolupracoval i slepý kanadský kytarista a zpěvák Jeff Healey. Díky svému postižení hrál na speciálně upravenou kytaru, využívaje při tom stejnou techniku jakou se ovládá slide guitar – místo pověšený na sobě měl nástroj přistavený před sebou. Healey často bodoval svými verzemi písní cizích autorů – asi nejznámější je Harrisonův song „While My Guitar Gently Weeps“. Zkuste alba „See The Light“ (1988, mj. „See The Light“, dále, např. covery „Confidence“, „Angel Eyes“ oba od Johna Hiatta, „River Of No Return“, pův. od Keitha Reida, „Someday, Someway“, pův. od Martina Brileyho) a „Hell To Pay“ (1990, kromě výše zmíněné harrisonovky např. „I Think I Love You Too Much“, „How Long Can A Man Be Strong“, „I Can´t Get My Hands On You“, „Full Circle“). Jiný způsob hraní praktikoval brilantní kytarista, velšský Australan Gwyn Ashton. Jednalo se o hardrockové blues ovlivněné Rory Gallagherem, částečně Led Zepp (zvuk bicích) s občasnými prvky ostrovního folku. Zkuste třeba alba „Feel The Heat“ (1993, např. „Wastin´ My Time“, „Just A Little Bit“, „We´ll Find A Way“, „Someone Like You“, „Take Me Back Home“, „Loaded 6 Shooter“) nebo folk-bluesovější „Beg, Borrow & Steel“ (1996, např. „Ain´t Got Time For That Stuff“, „Uluru Sunset“, „Can´t Get My Way Around You“, „Leaving In The Morning“). 

Bělošský kalifornský kytarista a zpěvák Robben Ford hrál kdys jazz rock s L.A. Express nebo s Milesem Davisem, což také na jeho muzice bylo znát. Brilantní technika, elegance, nadhled a tak. Ale opět se jednalo o onu vyčištěnou nablýskanou verzi blues rocku, typickou pro druhou polovinu 80.let. Byl zde i rozpoznatelný vliv funku. Zkuste velmi chválená alba „TalkTo Your Daughter“ (1988, např. „Talk To Your Daughter“, „Wild About You /Can´t Hold Out Much Langer/“, „Born Under A Bad Sign“, „Can´t Let Her Go“), „Robben Ford & The Blue Line“ (1992, např. „Life Song“, „Step On It“, „Prison Of Love“, „Tell Me I´m Your Man“,cover „I´m A Real Man“, pův. od Johna Hiatta), „Handful Of Blues“ (1995, např. „Rugged Road“, „When I Leave Here“, plus cover „Don´t Let Me Be Misunderstud“, song známý hlavně od Animals) a „Tiger Walk“ (1997, např. „In The Beginning“, „Freedom“, „Just Like It Is“, „Comin´ Up“).

Z čiré nostalgie sem musím frknout jednu bluesandu, totiž kalifornskou zpěvačku a kytaristku Bonnie Raitt. A proč z nostalgie? No, protože ona během eighties tak nějak pomalu upadala do zapomnění – její desky se moc neprodávaly a z labelu ji vyhodili. I změnila firmu, spojila se s producentem Donem Wasem a multi-platinové prodeje alb náhle létaly ji nad hlavou. A znovu ona otázka – proč z nostalgie? Když si poslechnete ta platinová alba, blues abys v nich hledal mikroskopem. Tak samozřejmě, že tam něco zbylo, ale mnoho ne. Většinou se jedná o radiový pop rock, tak běžný v té době – jde o LP „Nick Of Time“ (1989, hit „Have A Heart“, dále např. „Nick Of Time“, „Love Letter“, „Cry On My Shoulder“ a cover „Thing Called Love, pův. od Johna Hiatta) a „Luck Of The Draw“ (1991, hity „Not The Only One“, „I Can´t Make Your Love Me“, „Something To Talk About“, dále např. „Luck Of The Draw“). Takže Bonnie v bluesovej škatuli – jen z čiré nostalgie.

Její nástupkyně (hudebně stejná krevní skupina), Kanaďanka Sue Foley do ní patří mnohem víc. Ověřte na deskách „Without A Warning“ (1994, např. „Ruby Duby Du“, „Come Into My Arms“, „Truckin´ Little Woman“), „Big City Blues“ (1995. např. „Big City Blues“, „Howlin´ For My Darlin´“, „If You Gotta Go“), „Walk In The Sun“ (1996, např. „Walk In The Sun“, „The Wind“) či „Ten Days In November“ (1998, např. „The Forest“, „Long Way To Go“, „Winds Of Change“ ). Zjevením byla také chicagská kytaristka, slide-kytaristka a zpěvačka Joanna Connor, původně pocházející z New Yorku. Její technika hry na kytaru byla brilantní, mnohým připomínala Steve Ray Vaughna. Hudebně to své tvrdší blues měla hozené tu funku, tu do swampu, uměla ale i jeho nablejskanou variantu. Což si nakonec můžete ověřit třeba na albech „Believe It“ (1989, např. „Texas Flyer“, „Doctor Feelgood“, „When You´re Being Nice“, „Pack It Up“, „I´m Satisfied“), „Fight“ (1992, např. „Living On The Road“, „Lost“, „Texas“, „Child Of Two Worlds“, „I Got Love“ plus cover „Walkin´ Blues“, pův. od Roberta Johnsona) či „Big Girl Blues“ (1996, např. „Big Girl Blues“, „You Should Be My Lover“, „Sister Spirit“, „Juicy“). Z dalších skladeb bych uvedl „Rock´n´Roll Gypsy“ (parafráze na song „Rock´n´Roll Outlaw“ od Rose Tatoo), „Rain On My Windows“, „Slide On In“ či „It´s Not The Rock“. Doporučován je i živák „Living On The Road“ (1993).

A nesmíme zapomenout také na jednoho ze slavných Severních Irů – není jím nikdo jiný než kytarista a zpěvák  Gary Moore, bývalý člen Thin Lizzy. Zaměřoval se na hard-blues, které zpíval takovým tím, trošku claptonovským hlasem,  přičemž jeho hra na kytaru byla minimálně stejně virtuózní jako věhlasného „Slowhanda“, jen možná o trochu víc masivnější. V tomto ohledu je Garyho zcela zásadní (a jednoznačně nejprodávanější) deskou album „Still Got The Blues“ (1990) s hity jako např. „Walking By Myself“ (cover, pův. od Jimmy Rogerse), „Oh, Pretty Woman“ (společně s Albertem Kingem), včetně nejslavnějšího osmyčcovaného „Still Got The Blues“. Z dalších kousků elpíčka bych jmenoval třeba „Texas Strut“, „King Of The Blues“, „Midnight Blues“, plus cover „As The Years Go Passing By“, pův. od Deadrika Maloneho. Z následujícího Mooreova alba „After Hours“ pochází jeho druhá největší hitovka v rámci deváté dekády – „Cold Day In Hell“ (1992, dále např. „Story Of Blues“, „Separate Ways“, „Only Fool In Town“ a společná věc s B.B. Kingem, takto cover „Since I Met You Baby“, pův. od Ivory Joe Huntera). V té době mělo vcelku úspěch i Garyho koncertní album „Blues Alive“ z roku 1993, na němž se kromě většiny jmenovaných věcí, objevuje také jeho hitovka ze seventies „Parisienne Walkways“ tentokrát s podtitulem „93“. Poté si Moore na rok odskočil do creamovského tria BBM. Z 90.let bych uvedl ještě jeho experimentální album „Dark Days In Paradise“ (1997 např. „One Good Reason“, „One Fine Day“, „I Have Found My Love In You“, „Afraid Of Tomorrow“, „What Are We Here For“).

My jsme začali Mooreovým nejlepším obdobím, ale co vytvářel tento výborný muzikant v eighties? I když zpočátku trochu tápal (heavy metal song „Rockin´Every Night“), měl také několik slušných desek jako například „Victims Of The Future“ (1983, např. „Victims Of The Future“, „Murder In The Skies“, „Teenage Idol“, „Empty Rooms“ plus cover „Shapes Of Things“, pův. od Yardbirds) či „Run For Cover“ s hitem „Out In The Fields“, který si s ním zazpíval i jeho parťák z Thin Lizzy Phil Lynott (1985, další hity „Military Man“, „Empty Rooms“,  dále např. „Run For Cover“, „Nothing To Lose“). Ze známých písniček tohoto období lze vybrat například „Nuclear Attack“, „Over The Hills And Far Away“ či „Bad News“. Dobré jsou i covery: „Wishing Well“, pův. od Free a pak předělávka staré r&b pecky, kterou na ostrovech proslavili Animals„Don´t Let Me Be Misunderstood“. Nejznámější živou deskou  Garyho Moorea z osmdesátých let je „We Want Moore!“ (1984).

Nu a když jsme načali umělce ze zeleného ostrova, i Brit Chris Rea má irské kořeny. Je ale zmíněn v kapitolce o folk rocku, takže sorry.

A nějaká příchozí mladá krev? Teprve v jeho osmnácti letech vyšel albový debut blonďatému kytaristovi a backvokalistovi, který se jmenoval Kenny Wayne Shepherd a pocházel z Louisiany. Deska dostala odkazující název „Ledbetter Heights“ a můžete na ní slyšet zcela vyzrálou bluesovou muziku jak s výbornými kytarovými sóly a vyhrávkami (Shepherd je klasický stratocasterák), tak solidní, trošku do grunge hozený zpěv Coreyho Sterlinga (1995, např. „Deja Voodoo“, „Born With Broken Heart“, „Aberdeen“, „I´m Leaving You /Commit A Crime/“, „One Foot On The Path“). Po úspěchu debutu i následných koncertů se ale producentský team včetně KWS postaral o odchod Sterlinga. V roce 1997 vyšla Kennymu další dobrá deska „Trouble Is…“ (1997, hit „Blue On Black“, dále apř. „Slow Ride“, „Somehow, Somewhere, „Someway“, „True Lies“, „Chase The Rainbow“), na které již obstaral hlavní vokál Noah Hunt. A do třetice všeho dobrého to před přelomem tisíciletí bylo Shepherdovo album „Live On“ (1999, např. „In 2 Deep“, „Was“, „Last Goodbye“, „Never Mind“ plus cover „Them Changes“, pův. od Buddy Milese). Pěkné, pěkné.

Nojo Kenny, ale což teprve takový Jonny Lang ze Severní Dakoty! Ten vydal svoje první elpí, když mu bylo čtrnáct! Sice průměr, ale bylo slyšet, že talentovaný teenager to opravdu zmáčknout umí (songy „I Love You The Best“, „Smokin´“). V dalším období mu konečně bluesově (a do černa) zhrubl hlas, takže také nahrávky se zdály být o něco více uvěřitelnější. Sešly se na deskách „Lie To Me“ (1997, např. „Still Wonder“, „Lie To Me“, „Darker Side“, plus cover „A Quitter Never Wins“, pův. od Tynsley Ellise) a „Wander This World“ (1998, songy „Still Rainin´“, „Wander This World“, „The Levee“ a covery „I Am“, pův. od Prince a „Cherry Red Wine“, pův. od Luthera Allisona). V roce 1998 si také zpívnul píseň „634-5789“ ve známém filmu režiséra Johna Landise „Blues Brothers 2000“. A to mu prosím stále bylo nějakých 16-17 let!

Mladíky Kenny Wayne Shepherdem a Jonnym Langem bychom kapitolu o tvrdé muzice 80. a 90. let, čerpající z odkazu let dávno minulých, mohli skončit. Přesto, pokud to některým z vás nestačí, prozradím ještě jedno malé tajemství: rok před milleniem se v temnotách amsterdamských doků zatím ještě skrývala srbská zpěvačka Ana Popovič se svou zemitou blues group… Aby pak vyrazila ven… S ostře nabroušenou kytarou … Pohodila hřívou a drsně hrábla do strun… 

Ale tu už si objevte sami!

Jak je vidět, i staré blues s novou krví nakonec doplulo do 21.století.