Kontrolní otázka: kdo ještě během eighties kromě vývozních heavy-metel držel v Británii kytary pevně v rukách? Inu, přece post-punkoví gotici! Proto bychom mohli náš text o britských (a mimobritských britským se podobajících) osmdesátkových kytarách zahájit právě u nich. Soubory Birthday Party, Bauhaus a některé další se záhy rozešly, proto jsme jejich práce probrali v samostatné kapitolce věnované gothic rocku. Hlavní ikony Siouxsie & The Banshees, The Cure a Killing Joke ale pokračovaly dál, takže nyní krátce o nich.
Siouxsie & The Banshees stále v sestavě s černě oblékanou zpěvačkou Siouxsie Sioux a baskytaristou, klávesistou a skladatelem Steve Severinem a bubeníkem a kýborďákem Budgiem se v eighties stali gotickou legendou. A to i přesto, že tvorba kapely trpěla ve druhé polovině dekády určitými výkyvy. Jistou kvalitu si ale nadále udržovala – pořád bylo možné slyšet Siouxsin ledový vokál a šlapající, kytarovo-klávesovou pochmurnou muziku; jen bylo vše k posluchačům tak nějak vstřícnější. Z těch lepších věcí bych uvedl zejména LP „Tinderbox“ (1986, skladby „Cities In Dust“, „The Sweetest Chill“, „Party´s Fall“, „Umbrella“ „Candyman“, „This Unrest“) a „Peepshow“ (1988, podivný hit „Peek-a-Boo“, dále např. „The Killing Jar“, „Rhapsody“, „The Last Beat Of My Heart“). Postupem doby se skupina stále více posouvala do komerčnějších sfér rocku, což vyvrcholilo na začátku 90. let alby „Superstition“ (1991, hit „Kiss Them For Me“, dále např. „Fear /Of The Unknown/“, „Cry“, „The Ghost In You“, „Shadowtime“) a „Rapture“ (1995, songy „Stargazer“ a „O Baby“, „Forever“). Song „Face To Face“ dokonce zazněl v hollywoodském trháku „Batman se vrací“(1992). Jo, a Siouxsina verze písně „Trust In Me“ od Sherman Brs. zní opravdu velmi hypnoticky… Skupina se rozešla v roce 1996.
V obsazení partičky The Cure ubrečeného zpěváka a kytaristy Roberta Smithe docházelo od poloviny eighties k různým personálním vírům, kdy hudebníci různě hráli, odcházeli a přicházeli. Třeba basista Simon Gallup odešel v dvaaosmdesátém, vrátil se o tři roky později a zůstal už natrvalo. Klávesák Roger O´Donnell v kapele zase působil v letech 1987-90 a znova přišel v pětadevadesátém, kytarista Porl Thompson přišel do The Cure třikrát, bubeník Boris Williams dvakrát, stejně jako klávesista a kytarista Perry Bamonte. Byl to prostě pěkný personální zmatek, kterým se ale zabývat nebudeme. Zabývat se budeme muzikou souboru, která se trochu měnila - z ponurostí začátku osmdesátek následoval v jejich polovině příklon k lehčím, pop-rockově laděným písním, zejména na singlech. Však také skupina dobyla velkého komerčního úspěchu. Tedy ne, že by alba nebyla řádně zachmuřená, ale ty popiny to tak nějak vyvažovaly - navíc u širokého publika vždycky vyhrajou.
Začala dobrým albem „The Head On The Door“ (1985, hity „Close To Me“, „In Between Days“, dále např. „A Night Like This“, „The Blood“, „Six Different Ways“) a to si pojistila vydáním tří albových kompilací „kjůráckých“ singlů v roce 1986. Ze všech řadových desek je pak neslavnější dvojalbum „Kiss Me Kiss Me Kiss Me“ (1987, hity Just Like Heaven“, „Why Can´t I Be You?“, dále např. „Catch“, „All I Want“, „Snakepit“, „The Kiss“, „How Beautiful You Are“). Svou pozici si Cure udrželi i následným vynikajícím LP „Disintegration“ (1989, hity „Lullaby“, „Love Song“, „Pictures Of You“, dále např. „Fascination Street“, „Plainsong“, „Closedown“, „The Same Deep Water As You“). Vstup do devadesátých let se skupině povedl zejména tvrdým singlem „Never Enough“ a v podobném duchu vedenou též vydařenou deskou „Wish“ (1992, hity „Friday I´m In Love“, „High“, dále např. „Open“, „From The Edge Of The Deep Green Sea“, „Apart“, „A Letter To Elise“, „Cut“). Poslouchatelné bylo i „Wild Mood Swings“ (1996, hit „The 13th“, dále např. „Trap“, „This Is A Lie“, „Strange Attraction“, „Mint Car“). O The Cure byl také natočen dokument „The Cure In Orange“ (1986, režie Tim Pope).
Killing Joke zpěváka Jaze Colemana byli z těchto ikon vždy nejtvrdší a nejméně komerční, jenomže v polovině osmé dekády z této mety poněkud slevili, takže se prezentovali… no, prostě takovým tím „kjůrovsko-depešáckým“ pop-rockem. Navíc ještě prostým nějakých výraznějších nápadů - ty desky opravdu za moc nestojí (však si poslechněte singly jako Adorations“, „Sanity“, „My Love Of This Land“). Poté v souboru proběhly nějaké personální záležitosti, občas se to rozcházelo a záleželo na Jazovi, jak a čím se zrovna zaobíral. Na začátku 90. let Coleman pochopil, že nastal čas návrátu k tvrdosti – a proto KJ na tento návrat musel připravit. Kromě stálého Jazova spolupracovníka, kytaristy Kevina „Geordie“ Walkera a domestikovaného basáka Paula Ravena se v této další sestavě objevil mj. i vynikající bubeník Martin Atkins (ex-Public Image Ltd., ex-Ministry). Výborné album „Extremities, Dirt And Various Repressed Emotions“ (1990, např. skladby „The Beautiful Dead“, „Age Of Greed“, „Inside The Termite Mound“, „North Of The Border“, „Kaliyuga – Struggle“, „Money Is Not Our God“) kapelu nasměrovalo téměř do industriálního hardcore (metalu), a v podstatě ji znovu nastartovalo - její koncerty z tohoto období patří k jedněm z nejnářezovějších.
Jenomže pak následoval další, zhruba dvouletý rozchod, kdy se Coleman věnoval hlavně produkování desek. Do roku 1994 vstoupili Killing Joke s Colemanem, Walkerem a dalším navrátilcem Martinem „Youth“ Gloverem (bg) a masakrózní deskou „Pandemonium“ (1994, hity „Millennium“, „Pandemonium“, dále např. skladby „Exorcism“, „Whiteout“, „Black Moon“, „Labyrinth“, „Jana“), která je návratem k hardcore-noise. Tehdy se stali jednou z nejhlučnějších kapel vůbec. Navíc nahrávky tohoto období jsou také ovlivněny Jazovým zájmem o různé druhy etnické (zejména orientální) hudby, což skladbám dává určitý mystický nádech. Texty jsou ovšem občas sociálně-politické, což je třeba slyšet na další desce „Democracy“ (1996, hit „Democracy“, dále např. „Aeon“, „Absent Friends“, „Another Bloody Election“, „Savage Freedom“). Poté se zase aktivní Coleman věnoval produkci a přearanžování mnohých rockových skladeb do symfonické podoby (většinou věci od Led Zepp, The Doors).
Tak. A nyní si pojďme představit následovníky jmenovaných legend.
Možná bychom mohli začít potomkem Bauhaus, kapelou Tones On Tail, kterou založili Daniel Ash (voc, g, ks) a Kevin Haskins (ds, ks). Za vydařené se považuje zejména druhé album s vágním názvem „Pop“ (1984, např. „Movement Of Fear“, „Lions“, „The Never Never /Is Forever/“, „Performance“), které svým experimentálním soundem částečně navazuje na sound jejich bývalé kapely.
Poté Ash s Haskinsem oslovili i dalšího člena Bauhaus, baskytaristu Davida J a ve trojici založili skupinu Love And Rockets. Opět se to tak nějak pohybovalo v alternativních postpunkových vodách gotiky a opět s návazností na jejich kmenovou kapelu. Přitom jejich prvním singlem byla coververze dávného motownovského songu „Ball Of Confusion“, který natočili Temptations. L&R debutovali albem „Seventh Dream Of Teenager Heaven“ (1985, např. „If There´s A Heaven Above“, „A Private Future“, „Haunted When The Minutes Drag“, „Saudade“), ještě více byly ceněny tvrdší dvojka „Express“ (1986, např. „All In My Mind“, „Kundalini Express“, „Yin And Yang And The The Flower Pot Man“, „An American Dream“) a také trojka „Earth, Sun, Moon“ (1987, hit „No New Tale To Tell, dále např. „The Light“, „Earth, Sun, Moon“, „Everybody Wants To Go To Heaven““, „Here On Earth“, „Waiting For The Flood“). V roce 1989 „láska a rakety“ natočily své nejúspěšnější album „Love And Rockets“ (hit „So Alive“, dále např. „Motorycle“, „Rock & Roll Babylon“, „No Words No More“). Desky z nineties jsou značně nevyrovnané, tak snad jen několik songů z nich: „Body And Soul“, „Sweet Lover Hangover“, „Sweet F. A.“, plus jediné – experimentální - album, které lze vcelku ocenit: „Lift“ (1998, např. „Too Much Choice“,, „Delicious Ocean“, „Ghosts Of The Multiple Feature“, „Party´s Not Over“, „Pink Flamengo“).
Bauhausovský zpěvák a klávesista Peter Murphy se po nepříliš zajímavých začátcích chytil až ve druhé polovině eighties deskami „Should The World Fail To Fall Apart“ “(1986, např. „Canvas Beauty“, „God Sends“ či cover „Final Solution“, pův. od Pere Ubu) a kytarově tanečním LP „Love Hysteria“ (1988, např. „All Night Long“, „His Circle And Hers Meet“, „Socrates The Python“, „Indigo Eyes“, „Blind Sublime“), na němž začal svoji spolupráci s klávesistou a skladatelem Paulem Stathamem. Tato kolaborace se vyjevila na kvalitních albech „Deep“ (1989, hit „Cuts You Up“, dále např. „Deep Ocean Vast Sea“, „Shea“, „Crystal Wrists“, „Marlene Dietrich´s Favourite Poem“, „A Strange Kind Of Love“) a „Holy Smoke“ (1992, hit „The Sweetest Drop“, dále např. „You´re So Close“, „Low Room“, „Our Secret Garden“, „Let Me Love You“). V roce 1995 vznikla Murphyho poslední předmilleniální deska „Cascade“ (např. „The Scarlet Thing In You“, „I´ll Fall With Your Knife“, „Mirror To My Woman´s Mind“, „Mercy Rain“, „Huuvola“, „Gliding Like A Whale“). Nelze než říci jediné: většina jeho alb jsou fakt solidní záležitosti. Doporučuji.
Na začátku osmdesátých let vznikla v Leedsu skupina Sisters Of Mercy, kterou založili nervózní zpěvák a kytarista Andrew Eldritch a kytarista Gary Marx. Později se k nim připojil ještě baskytarista Craig Adams. Svůj ponurý bauhausovsko-joy-divisionovský gotický post punk doplňovali rytmikou automatického bubeníka („Dr. Avalanche“). Do toho mručel Eldritch svým „iggyovsky“ hlubokým hlasem. Kultem se stali už po svých épéčkách „Alice“ (1983, song „Alice“), „Reptile House“ (1983, písně „Temple Of Love“, „On The Wire“) a „Body And Soul“ (1984, např. „Body & Soul“, „Train“). V době posledního z jmenovaných EP se ke kapele přidal kytarista a zpěvák Wayne Hussey a začaly třenice, které v roce 1985 vyústily výborným albem „First And Last And Always“ (např. „Walk Away“, „No Time To Cry“, „Marian“, „Some Kind Of Stranger“, „First And Last And Always“) and rozpadem. Hussey s Adamsem vzápětí založili kapelu The Mission.
Nerv Eldritch se ale nevzdal – spojil se s americkou baskytaristkou Patricii Morrison, nasadil svého oblíbeného automatického „dum-čvacha“ a nové „milosrdné sestry“ byly na světě, připraveny zplodit novou ponurost. Jenomže nová deska „Floodland“ (1987, hit „This Corrosion“, dále např. „Flood I“, „Never Land“, „Dominion / Mother Russia“ a „Lucretia My Reflection“) byla přijata s rozpaky a to se ještě tvrdí, že krásná Patricia si na ní ani nebrnkla. Ale protože se s Eldritchem objevovala v klipech a při rozhovorech pro media, stala se onou sexy tváří alba, a to se vcelku dobře prodávalo. Po albu odešla Morrisonová (proč asi?) a nahradili ji další hudebníci - mj. kytaristé Andreas Bruhn a Tim Bricheno (ex-All About Eve) -, s kterými Eldritch nakrútil tvrdší desku „Vision Thing“ (1990, hity „Vision Thing“, „More“, dále např. „Something Fast“, Ribbons“, „When You Don´t See Me“). Kritika ji však odmítla jako příliš komerční. Nu, a pak už to byla jen bída, bída, soudní pře a bída…
A co říci ke kapele The Mission, vzniklé v Leedsu v roce 1986? Zpočátku tam působili Wayne Hussey (voc, g), Craig Adams (bg), Simon Hinkler (g, ks) a Mick Brown (ds), po celou dobu se v ní ovšem vyskytoval jen Hussey. Hudebně to bylo dost dobré (gothic rock smíchaný s hippiesovskou psychedelií), možná že celkový dojem trošku srážely určitá kompoziční nabubřelost a Wayneův nepříliš výrazný, ale často patetický zpěv. Na druhé straně - tohle když řeknete fanouškům kapely, budou vás zajisté chtít propíchnout rapírem. Právě zmíněné věci na Mission milují. No řekněme, že albová trojkombinace „God´s Own Medicine“ (1986, např. „Wasteland“, „Garden Of Delights“, „Dance On Glass“, „Severina“, „Stay With Me“), „Children“ (1988, skladby „Beyond The Pale“, „Heaven On Earth“, „Tower Of Strength“, „Kingdom Come“) a „Carved In Sand“ (1990, songy „Butterfly On A Wheel“, „Amelia“, „Deliverance“, „Into The Blue“) jde docela dobře poslouchat. A to včetně několika převzatých songů jakými třeba byly „Tomorrow Never Knows“ od Beatles nebo folková verze „Dancing Barefoot“ od Patti Smith Group.
V 90. letech kapela nejprve vydala doplněk k předcházející desce pod názvem „Grains Of Sand“ (1990, např. „Hands Across The Ocean“, „The Grip Of Disease“, „Dividend We Fall“, „Sweet Smile Of A Mystery“), aby se pak vrhla pod vlivem Madchesteru a módních shoegazers na něco jiného – stala se z ní téměř tzv. taneční kytarovka. A navíc Hussey změnil styl zpěvu. Proto (podle mého názoru velmi kvalitní) album „Masque“ (1992, např. „Never Again“, „Shades Of Green“, „Even You May Shine“, „Stick & Stones“, „Like A Child Again“) propadlo. Soubor se pak ještě snažil „napravit“ si reputaci moderně znějící deskou „Neverland“ (1994, songy „Raising Cain“, „Sway“, „Loose Myself In You“, „Afterglow“, „Heaven Knows“), což se ovšem příliš nejspíš asi nepovedlo, protože kritiky ji ztrhaly a kapela se po natočení dalšího alba na nějaký čas rozpadla.
Z Leedsu pocházeli také Red Lorry Yellow Lorry které vedl zpěvák, klávesista a kytarista Chris Reed. Důležitou figurou byl zpočátku ještě David „Wolfie“ Wolfenden (g). „Červenej a žlutej náklaďák“ vycházel z bauhausovského gothic rocku a joy-divisionovské „cold wave“. Debutoval v 1. polovině 80. let se singly „Beating My Head“ a „Monkeys On Juice“, slušný ohlas vyvolalo jeho první LP „Talk About The Weather“ (1985, hit „Hollow Eyes“, dále např. „This Today“, „Talk About The Weather“, „Hand On Heart“), pozici si RLYL upevnil dvojkou „Paint Your Wagon“ (1986, songy „The Spinning Round“, „Walking On Your Hands“, „Jipp“, „Tear Me Up“) a tvrdou trojkou „Nothing Wrong“ (1988, mj. „Big Stick“, „Only Dreaming“, „Nothing Wrong“, „Sayonara“). Většinou průměr, ale pár dobrých kousků by se našlo…
Trošku do folku a psychedelie sixties to měli zase hozené kámoši The Mission, vynikající All About Eve z Londýna. Jejich kombinace gothic rocku s jemným folk rockem (jakýsi průnik tří C - The Cult, Cocteau Twins a Clannad), „flower-power“ texty plus rozevlátý zjev jim vynesly přezdívku „hippies 80. let“. Často byli srovnáváni s Fleetwood Mac díky hlavnímu ženskému vokálu - kapele totiž vévodila svým výrazným hlasem zpěvačka a klávesistka Julianne Regan. Dalšími členy byli Andy Cousin (bg, 12-s g, ks), Mark Price (ds, perc) a Tim Bricheno (g, ks, bjo), kterého (odchod do Sisters Of Mercy) v roce 1990 vystřídal Marty Wilson-Pipper, jinak člen australských The Church (g, mand, bg). Kapela své první singly vydala v polovině eighties, mj. „Our Summer“, „Flowers In Our Hair“. Z alb jsou doporučována obě, která vyšla na konci osmdesátých let: „All About Eve“ (1987/1988, hit „Martha´s Harbour“, dále např. „In The Clouds“, „Wild Hearted Woman“, „What Kind Of Fool“, „Every Angel“, „Gypsy Dance“, „Shelter From The Rain“) a bolestně krásná deska „Scarlet And Other Stories“ (1989, hity „Road To Your Soul“, „December“ dále „Tuesday´s Child“, „Gold And Silver“, „Dream Now“, „The Pearl Fisherman“, „Scarlet“).
Na začátku 90. let kapela vydala desku „Touched By Jesus“, na níž si zahostoval floyd David Gilmour (1991, songy „Farewell Mr. Sorrow“, „Strange Way“, Touched By Jesus“, „The Dreamer“, „Are You Lonely“, „Wishing The Hours Away“, „Rhythm Of Life“) a v této době byl také pořízen videozáznam z koncertu kapely, který vyšel o mnoho let později na DVD pod názvem „Live In Bonn 1991“ – jak je na něm vidět, s AAE jezdil jako host klávesista Warne Livesey. O rok později skupina vydala ještě album „Ultraviolet“ (1992, např. „Phased“, „Freeze“, „I Don´t Know“, „Some Finer Day“, „Yesterday Goodbye“), ale i přes další nádherné písničky jako např. „Another Door“, „Paradise“, „Drowning“, „Candy Tree“ nebo „Different Sky“ (většina z nich se objevila na desce rarit a B-stran singlů „Winter Words“, 1992) bohužel pozvolna upadala do zapomnění…
S Reganovou je spojena ještě další výborná kapela – původně velšská Gene Loves Jezebel, kterou vedli dvojčata Michael (voc) a Jay (g, voc) Astonovi. Julianne v ní totiž krátce drhla basovku (hrála na debutovém albu). Později se důležitými figurami v kapele stali James Stevenson (g, ac g, ks) a Peter Rizzo (bg). Tvorba GLJ byla zpočátku inspirována soubory Siouxsie & The Banshees, Bauhaus a U2 - potemnělá new wave s jiskřivými kytarami a „bonovsky“ vysokým vokálem. Později ovšem nastal příklon ke komerčnímu pop-rocku. Debutovali s albem „Promise“ (1983, např. „Screaming For Emmalene“, „Bruises“, „Influenza“), nejlepší deskou je „Immigrant“ (1985, např. „Always A Flame“, „Shame“, „The Immigrant“, „Coal Porter“, „Cow“), realitivně nejúspěšnější pak „Discover“ (1986, hity „Desire“, „Sweetest Thing“, dále např. „Heartache“, „Wait And See“, „Brand New Moon“). Pak následoval určitý ústup ze slávy, přestože i další desky pokračovaly v nastoupeném kursu - „The House Of Dolls“ (1987, hity „Gorgeous“, „The Motion Of Love“, dále např. „Every Door“, „Set Me Free“, „Treasure“) a „Kiss Of Life“ (1990, hit „Jealous“, dále např. „Kiss Of Life“, „Tangled Up In You“, „It´ll End In Tears“, „Evening Star“). V roce 1993 pak GLJ natočili ucházející album „Heavenly Bodies“ (např. „American Dreamer“, „In A Lonely Place“, „Josephina“) a o čtyři roky později velmi soldní LP „VII“ (1997, např. „When We Were Done“, „Who Wants To Go To Heaven“, „Come Naturally“, „The Goodbye Girl“).
I druhdy slavná skupina The Cult, jíž v Bradfordu založili zpěvák Ian Astbury a kytarista Billy Duffy původně vycházela z post-punku a gothic rocku - zejména z Bauhaus (EP se skladbami „Brother Grimm“, „Ghost Dance“, „Horse Nation“, „Christians“). Přitom je zajímavé, že Astbury punkovou explozi nezažil, neb v oné době dlel kdesi v kanadských lesích, kde žil hippiesovským stylem života. A tak když se vrátil do Anglie s téměř indiánským hárem, filosofií love & peace a obdivem k Led Zeppelin, všichni na něj koukali jak na pošuka. Spravila to až jeho láska k sixties a hlavně k Beatles, jejichž muzika se znovu dostávala do módy. Pak se ovšem s post-punky kámošil, dokonce na přelomu 70.-80.let jezdil s U2 coby bedňák. Na pozdější sound kapely The Cult měl Ian ovšem silný vliv – proto ono přitvrzování, proto ovlivnění hard rockem a psychedelií, proto ony hippiesovské texty. A vyplatilo se - vysoký vokál Astburyho (někde mezi Klausem Meinem a Freddiem Mercurym) plus valivé kytary Billyho Duffyho vlastně vytvořily poznávací značku souboru. A je také jasné, že „kaltům“ se dařilo více v Americe, kde se v militantní a agresivní atmosféře nostalgicky vzpomínalo na zlatá šedesátá, než doma v Británii, kde Maggie lidem zlatá šedesátá dávno vymlátila z hlav. Tedy kromě The Smiths.
Smotněte špíčka, obejmete svoji přítelku (svého přítele) a naslouchejte výborným záležitostem jakými jsou LP „Dreamtime“ (1984, např. „Spiritwalker“, „Go West“, „Butterflies“, „A Flower In The Desert“, „Horse Nation“), dále nejhippiesovštější deska 80. let „Love“ (1985, songy „Big Neon Glitter“, „Nirvana“, „Love“, „Brother Wolf Sister Moon“, „Revolution“ a samozřejmě hity „Rain“ a „She Sells Sanctuary“), tvrdé album “The Electric” (1987, hity „Love Removal Machine“, „Lil´ Devil“, dále např. „Aphrodisiac Jacket“, „Wild Flower“, „Electric Ocean“ nebo zadýchaně „lokomotivní“ verze „Born To Be Wild“, pův od Steppenwolf) či dravé, skvělé, zeppelinské LP “Sonic Temple” (1989, hity „Fire Woman“, „Sun King“, „Edie /Ciao Baby/“, dále např. „Sweet Soul Sister“, „American Horse“, „Soul Asylum“, „Automatic Blues“). Do devadesátých let vstoupila kapela se slušným, opět hardrockovým albem „Ceremony“ (1991, hit „Wild Hearted Son“, dále např. „Heart Of Soul“, „Earth Mofo“, „White“, „Wonderland“, „Sweet Salvation“), což lze v podstatě říci i o následující desce „The Cult“ (1994, např. „Coming Down /Drug Tongue/“, „Star“, „Gone“, „Black Sun“, „Sacred Life“). Jestliže tedy The Cult, odpovídám určitě ano. Na konci nineties natočil svou sólovku i zpěvák The Cult Ian Astbury. Dostala název „Spirit/Light/Speed“, vyšla v roce millenia, byla plna moderního elektro-zvuku, ovšem materiálu sotva průměrného (např. „Back On Earth“, „High Time Amplifier“, „Tonight /Illuminated/“, „El Che /Wild Like A Horse/“). Jestliže tedy Astbury, odpovídám… The Cult.
Stejně jako The Cult se snažili znít i původně gotici Balaam And the Angel z Birminghamu (soubor ovšem v tomto městě založili skotští bratři Mark, Jim a Des Morrisovi). A ono to přibližně jako ten Cult (a trochu jako Bryan Adams) znělo - třeba jen začátek songu „Light Of The World“. Aby dušička měla klid, zkuste poslech LP „The Greatest Story Ever Told“ (1986, hit „She Knows“, dále např. „Day & Night“, „New Kind Of Love“, „Burn Me Down“, „Warm Again“) nebo „Live Free Or Die“ (1987, hit „I Love The Things You Do To Me“, dále např. „I´ll Show You Something Special“, „On The Run“, „Live Free Or Die“, „Running Out Of Time“), no, a v podstatě i trojku „Days Of Madness“ (1989, např. „Goodbye Forever“, „Heartbreaker“, „Stop Messin´ Around“, „I Am The Only The One“). A zjistíte, že pokud máte rádi The Cult, seženete si to.
V „sabatech“ a Killing Joke se zase viděli nottinghamští Every New Dead Ghost už od úvodního singlu „Visions“ (1986). Jakžtakž známo je i album „River Of Souls“ (1989, např. „She´s Waiting“, „Ascension“, „Assassin“). V roce 1992 pak vydali album „An Endless Nightmare Of Stations“ (hit „Not In A Lifetime“, dále např. „Obvious“, „Relics“, „Signs For The Sacred“). A stejně jsou i tady ti Cult cítit… Kapela Rosetta Stone se nejspíš zhlédla v Sisters Of Mercy – taky totiž používala automatického „dum-čvacha“ (zde pod názvem „Madame Razor“). V kapele působili Porl King (voc, g), Karl North (bg) a Porl Young (g, prod.). První SP „Darkness And Light“ vyšlo v roce 1989, o dva roky později bylo venku debutové album „An Eye For The Main Chance“ (1991, např. „Leave Me For Dead“, „Sence Of Purpose“, „An Eye For The Main Chance“). Za zmínku stojí ještě singly „Adrenaline“ (1991), „Come Hell Or High Water“ (1991), „The Witch“ (1992, cover, původně The Rattles). Průměr.
Další gotičtí Britové Fields Of The Nephilim se dali dohromady v kraji hertfordském (na sever od Londýna) a byli ovlivněni kapelami The Cult, Sisters Of Mercy a dokonce i floydy. Skupinu vedl Carl McCoy, zpěvák s hlubokým hlasem, trochu evokujícím Andy Eldritche. Dalšími hudebníky v kapele byli Paul Wright (lg), Tony Pettitt (/bg), Peter Yates (g), Alexander „Nod“ Wright (ds) a od roku 1989 ještě Paul Chousmer (ks). Vizuálně se kapela stylizovala do jakýchsi desperátských zombies. První album „Dawnrazor“ je průměrné (1987, hit „Preacher Man“, dále např. „Dawnrazor“, „Vet For The Insane“), údajně nejlepší je dvojka „The Nephilim“ (1988, hit „Moonchild“, dále např. „Chord Of Souls“ „Shiva“, „Love Under Will“, „Last Exit For The Lost“ ); ještě připomeňme úspěšné singly z konce 80.let - „Blue Water“ (1987) a „Psychonaut“ (1989). V té době si McCoy zahrál také ve filmu „Hardware“ (1989, režie Richard Stanley). Další album FOTN „Elizium“ (1990, např. temné intro „/Dead But Dreaming/“, dále třeba „At The Gates Of Silent Memory“, „Summerland“, „And There Will Your Heart Be Also“, „For Her Light“, „Submission“) už je normální pinkfloyďárna, jenom zpívaná temným hlubokým hlasem. Velmi ponuré, transcendentální a pěkné – doporučuji. Jinak skupina se rozešla v roce 1991, po odchodu McCoye na sólovou dráhu. No, sólovou - dobrá marka je prostě dobrá marka… jednoduše pod modifikovaným názvem The Nefilim nakrútil industrial-hardcorové album „Zoon“ (1996, např. „Penetration“, „Zoon, Parts 1 & 2: Saturation“, „Xodus“, „Melt /The Catching Of The Butterfly“, „Shine“).
Fields Of The Nephilim měli také své epigony. V Německu působili Love Like Blood, bratrů Yorcka Eysela (voc) a Gunnara Eysela (bg), kteří to měli hozené zpočátku chmurně a podobně goticky jako McCoyovci – z té doby lze připomenout například songy jako „Swordily” či „Revelation“ . Později však – s příchodem anglického kytaristy Marka Wheelera - poněkud přitvrdili. Z období tohoto přechodu bych jmenoval LP „An Irony Of Fate“ (1992, mj. „Kiss & Tell“, „The Everlasting Dream“, „Walking In Demimondes“, „Sibirian Pandemonium“, „More Than Salvation“, „Dear Catherine“), SP „Flood Of Love“, cover singl „Heroes“, píseň známou z repertoáru Davida Bowieho (obě 1993), a pak dvě další alba „Odyssee“ (1994, např. „Stormy Visions“, „Epitaph“, „Blood Trails“, „Sedative Shots“, „Lures“) a „Exposure“ (1995, např. „Lethal Radiation“, „Shed Your Skin“, „Life“, „Painkilling Suicide“). Když se nad LLB zamyslíme, musíme jim přiznat, že byť epigoni, nevedli si zas až tak špatně.
Další v Německu vzniklý projekt, duo Lacrimosa tvořili zpěvák, klávesista a hlavní skladatel Tilo Wolff a finská klávesistka Anne Nurmi. Jednalo se o bezútěšnou, depresivní muziku s patetickými prvky vážné hudby. Onu ponurost ještě zdůrazňoval zpěv (recitace) v němčině. Zpočátku Lacrimosa stavěla na klávesách (s využitím piana), automatických bicích a občas na tvrdší kytaře, která postupem doby zněla mnohem častěji, takže to trošku připomínalo industriální metal. Zkuste alba „Angst“ (1991, např. „Der Letzte Hilfeschrei“, „Requiem“, „Tranen Der Existenzlosigkeit“, „Der Ketzer“), „Einsamkeit“ (1992, např. „Reissende Blicke“, „Deiner Eines Geistes“, „Loblied Auf Die Zweisamkeit“), „Inferno“ (1995, např. „Copycat“, „Kabinett Der Sinne“, „Vermachtnis Der Sonne“), „Stille“ (1997, hitík „Stolzes Herz“, dále např. „Der Erste Tag“, „Die Strasse Der Zeit“, „Deine Nahe“, „Make It End“) a „Elodia“ (1999, např. „Allene Zu Zweit“, „Am Ende Stehen Wir Zwei“, „Dich Zu Toten Fiel Mir Schwer“, „Sanctus“, „Copycat“).
Lacrimózní Anne byla Finka, což je takový oslí můstek k… no, prostě – pokud existují tací, kterým se líbí nenápaditý a průměrný gothic-hard rock finských HIM, mohu zodpovědně říci, že já k nim nepatřím. Tudíž ani neztrácejte čas s alby jako „Greatest Love Songs Vol. 666“ (1997, např. „Our Diabolikal Rapture“, „Your Sweet 666“, „For You /Intro/“ plus cover „Wicked Game“, pův. od Chrise Isaaka) či „Razorblade Romance“ (1999, např. „Join Me In Death“, „Right Here In My Arms“, „Gone With The Sin“, „Bury Me Deep Inside Your Heart“).
Než se vrátíme do Anglie, připomeneme ještě belgickou skupinu Breath Of Life zpěvačky Isabelle Dekeyser, hlasově připomínající Siouxsii. Dalšími členy byli ještě Giovanni Bortolin (ks, vln), Phillippe Mauroy (g, prog), Benoit Sokay (bg). Jednalo se o gothic rock ovlivněný SOM a občas i orientální hudbou, a pro nás je určitou zajímavostí, že prvním albem kapely byl živák natočený v Praze („Live In Praha ´92“). Ve dvaadevadesátém debutovala povedenou deskou „Painful Insanity“ (1992, např. „Walk In line“, „Time“, „Sacrifice“, „Factory“, „Holidays In The Mountains“, „Nightmare“), kvalitní je i druhé, pro fanoušky kultovní album „Taste Of Sorrow“ (1994, hit „Nasty Cloud“, dále např. „The Sun“, „Shining“, „No Way“, „String Of Pearls“, „Gathering“). Na EP „Shining“ (1995) je i ponurá skladba, opět se týkající tuzemska: „Kutna Hora“. Další kvalitní deskou skupiny je i „Lost Children“ (1996, např. „Impromptu“, „Nightfall“, „Last Four Days“, „Noamina“, „The Soul“, The Reason“). Breath Of Life jsou dodnes jedním z nejtypičtějších představitelů gotiky a dark wave, byť se na ně – snad proto, že jsou z malé Belgie - dost často a neprávem zapomíná.
Zpět do 80.let a do gotické kolébky.
Do žánrového ranku částečně patří i londýnský band Doctor And The Medics, ovšem více než o gotiku mu šlo oživit tradice hippiesovského psychedelismu a glam rocku. Dlouhá hára a nabílené obličeje vyčuhující z květovaných košil – absurdnější kombinaci by možná nevymyslel ani Warhol. Nebo Arthur Brown. Špitální parta prorazila s coverem „Spirit In The Sky“, původně od Normana Greenbauma, a zadařilo se i desce na níž je umístěn - LP „Laughing At The Pieces“ (1986, např. „No-One Loves You When You Have No Shoes“, „Friend Egg Bad Money“). Jakžtakž známy jsou ještě singly „Burn“ (1986) a „More“ (1987). Celkově – průměr. Z okruhu londýnského gothic clubu Batcave pocházela i kapela Flesh For Lulu – do podvědomí se dostala singly „Restless“ a „Subterraneans“ (oba 1984), doporučuje se první deska „Flesh For Lulu“ (1984 hit „I Go Crazy“, dále např. „Lucky Day“, „Good For You“, „Way To Go“, „I´m Not Like Everybody Else“) i trojka „Big Fun City“ (1985, např. „Baby Hurricane“, „In your Smile“, „Laundromat Kat“), slušné jsou i singlové kousky z roku 1987 „Postcards From Paradise“, „Siamese Twist“. Do netopýří jeskyně docházeli také cooperovsko-bowieovští Sex Gang Children z Brixtonu, od nichž je nejznámější singl „Beasts“ (1982) a LP „Song And Legend“ (1983 např. „Sebastiane“, „Kill Machine“, „Cannibal Queen“, „Shout And Scream“).
Ke gotice se hlásil také další londýnský soubor Alien Sex Fiend, v jehož čele stáli Nick Fiend (voc) a Chris Fiend (elektronika). Jeho hyptnoticky monotónní post-punk vycházel zejména z elektronických koláží a rytmů (s využitím bicího automatu) plus noiseových kytar, to vše s vlivy psychedelie. V indie hitparádách se umísťovaly už první singly jako třeba „Ignore The Machine“ (1983) a „R.I.P. (Blue Crumb Truck)“ (1984). Za nejlepší jsou považována alba „Acid Bath“ (1984 s hity „E. S. T. /Trip To The Moon/“, „Dead And Buried“, dále např. „Breakdown & Cry /Lay Down & Die – Goodbye/“, „She´s A Killer“), „It – The Album“ (1986, např. „Smells Like…“, „Manic Depression“ plus cover Hurricane Fighter Plane“, pův. od Red Krayola), „Here Cum Germs“ (1987, např. „Impossible Mission“, „Here Cum Germs“, „Stuff The Turkey“) a koncepční „Another Planet“ (1988, např. „Bun Ho!“, „Everybody´s Dream“, „So Much To Do… So Little Time“), známý je i singl z šestaosmdesátého „I Walk The Line“. Existuje i videofilmík o ASF, nazvaný stručně „Edit“ (1986).
Z ranných temnot Siouxsie & The Banshees, Cure, Joy Division ale také amerického garážového r&b šedesátých let vycházeli kontroverzní Shamen ze skotského Aberdeenu. Jejich debut „Drop“ (1987, např. „Something About You“, „Through My Window“, „The Other Side“) je vlastně post-punková nová vlna šprincnutá psychedelickým acid rockem ze sixties. Postupně ale začali využívat automatického bubeníka a po singlu „Transcendental“ na přelomu 80. a 90. let proměnili svou hudbu ve vcelku odvazový diskotékový beat, z něhož byly cítit vlivy stoupající rave kultury – výsledkem pak bylo přelomové album „En-Tact“ (1990, např. „Pro-Gen /Land Of Oz/“, „Make It Mine“, „Hyperreal“, „Omega Amigo“). V té době kapelu tvořili Colin Angus (voc, g, ks, bg), Will Sinnott (bg, voc, ks), Richard „Mr. C“ West (voc, ks) a Plavka Lonich (voc). Bohužel v roce 1991 zemřel Sinnott a v souboru skončila zpěvačka Plavka. Tehdy sem přišel bubeník Gavin Knight a o málo později zpěvačka Jhelisa Anderson. Začátkem nineties měli Shamen singlové hity jako např. „Move Any Mountain“, „LSI“, „Ebeneezer Goode“, „Boss Drum“, „Phorever People“, které se krom toho prvního objevily na úspěšném LP „Boss Drum“ (1992, dále např.„Comin On“, „Scientas“ plus „RE: Evolution“ s monologem filosofa a psychonauta Terence McKenny). Od tohoto okamžiku by měli být „šamani“ bráni coby součást elektronické taneční scény. V roce 1995 vyšlo - se zpěvačkou Viktorii Wilson James - další elektro-album „Axis Mutatis“ (např. „Destination Eschaton“, „Transamazonia“, „MK2A“, „Heal“, „Moment“, „Eschaton Omega“), ale protože se Shamen mezitím stali „jedněmi z mnohých“, moc velký ohlas nevzbudilo.
Jednou z mála mimobritských gotických výjimek byla také americká kapela Christian Death z LA. Hlavními figurami v ní byli zpěvák Rozz Williams (na prvním albu ještě kytarista a klávesista Rikk Agnew), a od druhého alba přišedší tajemný skladatel a textař Valor Kand (g, ks, voc). Debut ChD „Only Theatre Of Pain“ se drží zcela v intencích gothic rocku (1982, např. „Spiritual Camp“, „Figurative Theatre“, „Romeo´s Distress“), stejně jako dvojka „Catastrophe Ballet“ (1984, např. „Sleepwalk“, „Cervix Couch“). Poněkud ve známost vešla až třetí, velmi dobrá deska „Ashes“ (1985, „Ashes“, „The Luxury Of Tears“, „When I Was Bed“, plus děsivý song „Of The Wound“), hudebně jakýsi kříženec mezi Bauhaus, Joy Division a Davidem Bowiem. Ponurost a podivnost sama – to bylo další album „The Scriptures“ (1987, „Song Of Songs“, „Four Horsemen“, „Alpha Sunset“). Pak přišly nejslavnější desky - hlukovka „Sex And Drugs And Jesus Christ“ (1988, např. „This Is Heresy“, „Wretched Mankind“, „Incediary Lover“, The 3rd Anti-Christ“) a 2LP „All The Love, All The Hate: Part One And Two“ (1989, např. „Deviate Love“, „Love Is Like A Bitchin In My Heart“, „I Hate You“), které obě vyvolaly spoustu protestů, zejména v amerických křesťanských kruzích. Zpěvák Williams se oběsil v roce 1998.
Tolik zatím k britským (i nebritským) zachmuřencům a gotickým hippíkům. V další kapitole probereme několik uvědomělých kytarových poprockáčů.
