New wave Velké Británie a Irska (konec 70. let - 1. polovina 80. let)

Dekády: 70. léta

Žánry: New wave

Autor: Petr Hrabalik

The Police, zleva Andy Summers, Sting, Stewart Copeland, 1979

V Británii byla novovlnná scéna mnohem širší a také pestřejší. Když opět vynecháme punkery ze Sex Pistols, Clash, Damned, Buzzcocks, Sham 69, UK Subs, Chelsea (potažmo Generation X) klávesovým soundem ozvláštněné Stranglers či revival mods The Jam, blíže zmíněné ve stati o punku, zbude nám ještě spousta souborů a interpertů, kteří se zapsali zlatým písmem do dějin rocku.

Na prvním místě je to starý známý - v historii nové vlny totiž zanechal pořádnou ťápotu sám mistr vizionář David Bowie. Už v roce 1973 opustil masku vesmířana Ziggyho Stardusta a přestože si o pár let později zahrál obdobnou postavu i ve filmu „The Man Who Fell To Earth“ (Muž, který spadl na Zemi, 1976, režie Nicolas Roeg), směřoval hudebně i myšlenkově někam zcela jinam. Po určitém období velikášství, způsobeném obrovským úspěchem Ziggyho, bombasticky výpravnými koncerty (jejichž důsledkem se ekonomicky octl na dně) a také hltáním kokainu, se odstěhoval do Berlína. Přijetím image jakéhosi dekadentního aristokrata 19. století změnil vzhled, a hlavně díky producentovi Brianu Enovi změnil i svou hudbu. Bowie se prostě snesl z Marsu na Zemi a vesmírný blýskot glam-rocku se přetransformoval v ponurejší, „zemitější“ novou vlnu, elektronický rock s prvky ambientu a minimalismu.

První počin, deska „Low“ (1977, např. skladby „Sound And Vision“, „What In The World“, „Subterraneans“, „Be My Wife“, „Art Decade“, „Warszawa“), je považovaná za základní kámen nové vlny (a předchůdcem novoromantismu), ale komerčně příliš neuspěla. Následovaly alba „´Heroes´“ (1978, s obrovským hitem „Heroes“, dále např. „Beauty And The Beast“, „Joe The Lion“, „Son Of The Silent Age“, „Moss Garden“, „Neuköln“) a „Lodger“ (1979, např. skladby, „Boys Keep Swinging“, „DJ“, „Look Back In Anger“), přičemž obě svými východisky taktéž jednoznačně ovlivnily spoustu nově vzniklých kapel žánru. Těmto třem deskám se také říká „berlínská trilogie“. Bowie si v té době zahrál i v několika dalších filmech mj. „Just a Gigolo“ (Krásný gogolo, ubohý gigolo, 1978, režie David Hemmings) a „Christianne F. - Wir Kinder vom Bahnhof ZOO“ (My děti ze stanice ZOO, 1981, režie Ulrich Edel). O tom jak se Bowiemu dařilo v osmé dekádě je možné si přečíst v textu „Přehlídka veteránů“.

David Bowie je jednou z nejzásadnějších postav rocku a celé pop music vůbec – svým působivým chameleónstvím, tj. neustálými proměnami vizuálními i hudebními, svojí snahou přijít s něčím novým, neotřelým a tím být o krok napřed, inspiroval nejenom obrovskou spoustu kapel, ale sám definoval i některé žánry (glitter-rock, new wave a punk, futuristic rock). Pro milióny fanoušků se stal modlou a není bez zajímavosti, že typově odpovídá tomu nejdokonalejšímu modelu ideálního sexuálního objektu. Mám pocit, že fotbalová star David (vida, také David) Beckham se stal sexy-symbolem jenom proto, že je prostě Bowiemu podobný.

Další exponent glitteru, skladatel, zpěvák a kytarista Bill Nelson po odchodu z glitter-art-rockové kapely Be Bop De Luxe založil vlastní soubor Red Noise, s nímž natočil desku „Sound On Sound“ (1978, např. „Revolt Into Style“, „Furniture Music“, „Don´t Touch Me /I´m Electric/“). No, trochu jako Devo, jen „normálnější“ zpěv. Pak už pracoval sám, jeho nahrávky nacházely podobná hudební východiska jako například práce Briana Ena nebo Davida Byrnea. Ceněna je zejména tanečně-etnicko-rocková deska „La Belle Et La Bete“ (1982, „Beauty And The Beast“, „Transition No. 4“, „Garden“). Výborná je také „Chimera“ (1983, např. „The Real Adventure“, „Everyday Feels Like Another Drug“, „Another Day Another Ray Of Hope“), na které se podílel i bubeník Yukiro Takahashi z japonských Yellow Magic Orchestra. Na ní se zase střetávají vlivy obnovených King Crimson, Petera Gabriela a v té době populárního novoromantismu.

Vévodou popu, stylem disco a také Roxy Music, YMO, Talking Heads a Velvety byli jistě ovlivněni londýnští teenageři Japan, které vedl zpěvák, kytarista a klávesista David Sylvian. Dalšími členy byli ještě Richard Barbieri (ks, voc), Rob Dean (g, voc), Mick Karn (bg, voc) a Steve Jansen (ds, voc). Oděvy z éry glamrocku, různě obarvené mařeny a elegantně rockový debut s příznačným názvem „Adolescent Sex“ (1978, např. „Transmission“, „The Unconventional“, „Wish You Were Black“, „Performance“, „Suburban Love“, „Adolescent Sex“). Úspěch se ovšem dostavil až s výborným novoromantickým albem „Quiet Life“ (1979-80, songy „Quiet Life“, „Fall In Love With Me“, „Despair“, „The Other Side Of Life“  plus cover „All Tomorrow Parties“, pův. od Velvet Underground) a následnými deskami „Gentleman Take Polaroids“ (1980, např. „Gentleman Take Polaroids“, „Nightporter“, „Taking Islands In Africa“, „Burning Bridges“) a kritiky ceněnou „Tin Drum“ (1981, „Ghosts“, „Canton“, „Sons Of Pioneers“, „The Art Of Parties“, „Visions Of China“). Další hit „I Second That Emotion“ (cover, pův. od Smokey Robinsona) už přišel ale tak trochu s křížkem po funuse. Kapela se rozpadla v roce 1982. Její ex-členové se v průběhu 80. a 90. let zapojovali do různých projektů, různě hostovali, nebo se věnovali sólovým kariérám. Nejúspěšnějšími z nich byli  David Sylvian který jel sólo a pak Richard Barbieri, jenž působil v projektu No-Man a později hrál v progressive-rockové skupině Porcupine Tree.

Pravděpodobně nejzářivějším diamantem britské nové vlny se stalo trio The Police, možná i proto, že kapelu tvořili zkušení matadoři s věkovým průměrem okolo třiceti. Hlavní postavou tria byl Sting (vl. jm. Gordon Sumner), vynikající baskytarista a majitel vysoko položeného hlasu. Obstarával také klávesy. Pan „Žihadlo“ předtím hrával v různých experimentálních souborech a prošel si i svým jazz-rockovým obdobím. Americký bubeník Stewart Copeland býval před založením Police mj. členem art-rockových Curved Air. Tvrdí se, že všechny takové ty afro-asijské polyrytmy, které v Police využíval, se naučil už jako teenager, když doprovázel svého otce diplomata (a špióna CIA) během jeho exotických misí v Egyptě a Libanonu. No, ale zase na druhou stranu studoval bicí na Berkeley. A jen tak mimochodem, jeden nejmenovaný znalec hry na bicí o Copelandově bubnování soudí, že je „na hi-hatt nejlepší na světě“.

Třetím do party byl zpočátku Henry Padovani (g), ale nezdržel se moc dlouho: po prvním singlu s (punkovými) songy „Fall Out“ a „Nothing Achieving“ byl Stingem do kapely protlačen kytarista Andy Summers, Police chvilku fungovali ve čtyřech a posléze byl milý Henry odejit (uplatnil se pak v kapele Electric Chairs, které dříve „policajti“ předskakovali). Summers byl v podstatě veterán - koncem 60. let působil u Burdonových New Animals, mihl se v Soft Machine, doprovázel Neil Younga nebo Kevina Ayerse či Mike Oldfielda. V Police jeho kytara fungovala vyloženě jako doplňující rytmický nástroj – Summers vlastně odnaučil kytaristy sólovat. Všichni tři tedy díky svým zkušenostem mohli do svého pojetí nové vlny implantovat spoustu vlivů, které jejich sound ozvláštňovaly. V jejich punkově odpichovém melodickém rocku šly tak vysledovat prvky reggae, ska, experimentální elektroniky a etnické (zejména africké a karibské) hudby.

Trio se stalo se britským objevem roku 1978 a na své pažbě má spoustu úspěšných zářezů: v podstatě všechna alba brala platinu jak v Británii, tak v USA, a snad každá deska obsahovala nějaké superhity či ohromující skladby. Posuďte sami: na úvodním LP „Outlandos D´Amour“ to byly hity „Roxanne“, „So Lonely“ a „Can´t Stand Losing You“ (1978, dále např. „Peanuts“, „Born In The 50´s“), na další desce „Regatta De Blanc“ zase „Message In A Bottle“, „Walking On The Moon“ (1979, dále např. „Regatta De Blanc“, „Bring On The Night“, „The Bed´s Too Big Without You“) a na třetím albu „Zenyatta Mondatta“ zněly hity jako „Don´t Stand So Close To Me“ nebo „De Do Do Do De Da Da Da“ (1980, dále např. „Driven To Tears“, „Canary In A Coalmine“, „Bombs Away“ či nádherná podivnost „Behind My Camel“). Sting si v té době zahrál i v několika filmech – nejznámějším je „Quadrophenia“ (1979, režie Franc Roddam). O tom, jak to s Police pokračovalo v osmdesátých letech, si přečtěte v kapitole Mezi rockem a popem.

„Ošklivé káčátko z Portsmouthu“, tak by bylo možno nazvat zpěváka a skladatele Joe Jacksona. Hubený chlapík s méně vlasy a pohledem leklé ryby chtěl na přelomu dekád všem ukázat zač je toho novovlnný loket. Bohužel, jak to tak chodí, drsnou a kvalitní muziku dokáží ocenit jen vybraní, kdežto na masy to už musíte ušít – však nutno podotknout, že ušito bylo vkusně. Zpěvák nejprve se svým Joe Jackson Bandem (Graham Maby - bg, Gary Stanford – g a David Houghton - ds) vypálil v rychlém sledu dvě výborná alba, na nichž se punkově zahraný kytarový bigbít občas mísil s reggae – něco jako kombinace The Jam a Police. Jmenovala se „Look Sharp!“ (1979, hit „Is She Really Going Out With Him?“, dále např. „One More Time“, „Got The Time“, „Throw It Away“, „Look Sharp!“) a „I´m The Man“ (1979, songy „It´s Different For Girls“, „On Your Radio“, „I´m A Man“, „Don´t Wanna Be Like That“) a zaznamenala velmi pochvalné ohlasy a dobré prodeje. Pak občas baladoval („One To One“), skáčkoval a reggéčkoval („The Harder They Come“), rockoval (songy „Mad At You“, „Enough Is Not Enough“), občas si swingnul („Is You Is Or Is You Ain´t My Baby“), aby v roce 1982 pomocí uhlazenějšího soundu a chemických rytmů zažil svůj největší komerční sukces. Přišel s deskou „Night And Day“ (hity „Steppin´ Out“, „Breaking Us In Two“, dále např. „The Real Men“, „Another World“, „Chinatown“). Jackson pak samozřejmě točil další vcelku solidní alba (např. „Body & Soul“, 1984, např. „Not Here, Not Now“, „Happy Ending“, „Be My Numer Two“), ale byla stále zaměnitelnější s tím, co se tehdy na hudební scéně dělo.

Podivně stavěnými novovlnnými písničkami, podpořenými výrazným klávesovým soundem se prezentovala skupina XTC, jíž vedly dvě skladatelské osobnosti - zpěvák, kytarista a klávesista Andy Partridge a zpěvák a baskytarista Colin Moulding. Důležitými členy období přelomu 70. a 80. let byli ještě Dave Gregory (ks, g, voc) a Terry Chambers (ds). První nahrávky mají ještě punkovou valivost (např. songy jako „Radios In Motion“, „Cross Wires“, „This Is Pop?“, „Red“, „Beatown“ či hit „Statue Of Liberty“), později se přidávají propracované vícehlasé vokály – je vidět, že kapela čerpala hodně z muziky skupin swingujícího Londýna i ze samotných Beatles.

Na začátku eighties přichází ovlivnění reggae a rytmy Afriky a Orientu. XTC jsou vlastně určitým předznamenáním návratu kytarového beatu, tak jak přišel v 80. letech s kapelami U2, Echo & The Bunnymen, Simple Minds a The Smiths, z nichž si některé představíme níže. Ceněnými alby XTC jsou zejména „Drums And Wires“ (1979, hit „Making Plans For Nigel“, dále songy jako „Helicopter“, „Ten Feet Tall“, v reedici ještě „Life Begins At The Hop“) a nejvíce „Black Sea“ (1980, hit „Generals And Majors“, dále např. „Towers Of London“, „Sgt. Rock /Is Going To Help Me/“, „Respectable Street“). Fakt byli dobrý, protože povedenou deskou je i „English Settlement“ (1982, hit „Senses Working Overtime“, dále např. „Ball And Chain“, „Runaways“, „No Thughs In Our House“). O tom, jak to s nimi bylo dál, je možné se dozvědět v textu „Mezi rockem a popem“.

Londýnská kapela Squeeze vznikla pod vedením zpěváků a kytaristů Glenna Tilbrooka a Chrise Difforda už někdy v první polovině 70. let a mastila vcelku solidní rhythm&bluesový pub-rock. Pod vlivem změn let 1976-77 se přeorientovali na téměř beatlesovský sound ovšem v novovlnné podobě. No, mezi námi až na výjimky nic moc, ale kritici z nich byli nadšení. Pokud budete mít náladu a čas, udělejte si takové kolečko – od LP „Squeeze“ (1978, např. „Take Me I´m Yours“, „Strong In Reason“, „Model“), přes „Cool For Cats“ (1979, hity „Cool For Cats“, „Up The Junction“, „Goodbye Girl“), „Argybargy“ (1980, např. „Another Nail In My Heart“, „Pulling Mussels /From The Shell/“, „Separate Beds“) až k „East Side Story“ (1981, např. „Tempted“, „Is That Love“, „Labelled With Love“).

Londýnští The Only Ones měli něco společného se Squeeze – snad smysl pro melodickou písničku. Občas to ale uměli pěkně punkově rozbalit. Zpěvák Peter Perrett svou barvou hlasu občas evokoval Lennona nebo Harrisona skřížené s Iggy Popem. Uvedli se singlem „Lovers Of Today“ v roce 1977, a jejich největší hit „Another Girl, Another Planet“ se vyskytuje na prvním eponymním albu „The Only Ones“ (1978, dále např. „Whole Of The Law“, „City Of Fun“, „It´s The Truth“, „Language Problem“). Velmi ceněna je dvojka „Even Serpents Shine“ (1979, např. „From Here To Eternity“, „You´ve Got To Pay“, „Out There In The Night“, „Someone Who Cares“).

Britskou novovlnnou skupinu The Motors založili ex-členové pub-rocku Ducks Deluxe Andy MacMaster (voc, bg, ks) ) a Nick Garvey (voc, g, bg), časem se přidal i Bram Tchaikovsky (g, voc). A je fakt, že ve svém soundu z pub-rocku také vycházela. Debutovala singlem „Dancing The Night Away“, který uváděl album „The Motors 1“ (1977, dále např. „Bring In The Morning Light“, „Phoney Heaven“, „Emergency“, „Freeze“, „Cold Love“). Následoval největší hit „Airport“ z dvojky „Approved By The Motors“ (1978, dále např. Sensation“, „Forget About You“, „Today“, „Dreaming Your Life Away“). Hned po druhé desce Tchaikovsky odešel, přesto Motors natočili ještě jedno album „Tenement Steps“ (1980, hit „Love And Loneliness“, dále např. „Tenement Steps“, „That´s What John Said“, „Here Comes The Hustler“, „Metropolis“). Poté ale do dvou let následoval rozpad - škoda jí, fakt dobrá, šlapající a nápaditá parta. Bram Tchaikovsky měl  po svém odchodu z Motors hit „Girl Of My Dreams“ z tvrdší debutové desky „Strange Man, Changed Man“ (1979, dále např. „Strange Man, Changed Man“, „Lonely Dancer“, „I´m A Beliver“). Pak ještě něco vyšlo, ale zájem už byl slabý.

Ve druhé polovině 70. let se objevili na scéně také U2, čtyři mladí punkýši z irského Dublinu. Ukecaný chlapík za mikrofonem a výhradní textař souboru si říkal Bono Vox (vl. jm. Paul D. Hewson, voc, g, harm), velšský samorost s náručí plnou kytarových krabiček měl zase přezdívku The Edge (vl. jm, David Evans, g, ks, voc). Tím správným kapelovým frajerem, ba co víc, přímo frúdem, byl parádník a idol všech mladších chlapců Adam Clayton (bg), zatímco Larry Mullen Jr. (ds, voc), po němž naopak roztouženě vzdychaly všechny mladší dívky, slul pověstí věčně zakaboněného introverta. Přes tento charakterový nesoulad jednotlivých členů však U2 dokázali vytvořit tak brilantní a jedinečný sound, který se i přes různé stylové odbočky stal poznávací značkou kapely. Jejich syrový kytarový rock s prvky novoromantismu a irského folklóru, jemuž vévodil Bonův upěnlivý „nadoblačný“ vokál a Edgeho zvonivá, občas nahalená kytara, si během let získal takovou popularitu, že kapelu dnes můžeme bez nadsázky označit za nejúspěšnější skupinu nové vlny. Důležité byly také Bonovy texty, v nichž se odrážely jeho sociální a politické cítění a také víra v Boha.

U2 zahájili svou hvězdnou dráhu výborným albem „Boy“ (1980, hit „I Will Follow“, dále např. „Twilight“, „An Cat Dubh“, „Into The Heart“, „Out Of Control“, „Stories For Boys“), které ovšem komerčně propadlo. Vření v novovlnném kotli bylo ještě příliš intenzivní a chaotické, kapel byla spousta a kvalita mnohdy prohrávala s okamžitými náladami publika i hudebního tisku. Stejně si vedla dvojka U2, elpíčko nazvané „October“ s hity „Gloria“ a „Fire“ (1981, dále např. „Tomorrow“, „I Fall Down“, „Rejoice“). Jenomže pak to přišlo - třetí album „War“ (1983), s hity „Sunday Bloody Sunday“, „New Year´s Day“ a „40“ plus výtečnými songy jako „The Refugee“, „Two Hearts Beats As One“ a „Surrender“ katapultovalo mladé Iry na jejich dosavadní vrchol. Z něhož už nespadli, což potvrdilo další LP „The Unforgettable Fire“ (1984) s hity „Pride (In The Name Of Love)“„The Unforgettable Fire“ “ (1984, dále např. „Bad“, „Wire“, „MLK“). A pak už je čekala jen samá sláva, chvála, sláva a tak furt dokolečka. Lze se dočíst v textu „Mezi rockem a popem“.

Přímými konkurenty U2 byly ve své době i liverpoolské kapely Echo & The Bunnymen zpěváka a kytaristy Iana McCullocha a Teardrop Explodes basáka a zpěváka Juliana Copeho.

Surrealisticky nazvaná parta Echo & The Bunnymen začínala v roce 1978 s futuristic-rockem (využití automatického bubeníka) – tehdy v ní kromě McCullocha působili ještě Will Sergeant (g) a Less Pattinson (bg). Ovšem o rok později přišel Pete de Freitas (ds) a skupina začala nahlížet do psychedelických sixties ke kapelám Doors, Velvet Underground nebo Jefferson Airplane. Nakonec sám McCulloch přiznával že Jim Morrison je jeho největším idolem. Echo & The Bunnymen měli se svou kytarově zvonivou ale zároveň potemnělou new wave vcelku úspěch, připomeňme tedy jejich nahrávky. Debutovali s deskou „Crocodiles“ (1980, songy „Rescue“, „Monkeys“, „Villiers Terrace“, „Pictures On My Wall“, „Going Up“, „Stars Are Stars“) pak přišla dvojka „Heaven Up Here“ (1981, např. „Over The Wall“, „A Promise“, „Turquoise Days“). Výborné bylo další album „Porcupine“ (1982, hity „The Back Of Love“, lehce orientální „The Cutter“, dále např. „Heads Will Roll“, „My White Devil“, „Higher Hell“) a LP „Ocean Rain“ bylo dokonce oceněno v anketě Melody Makeru co album roku (1984, hity „Silver“, „Seven Seas“ a zejména „The Killing Moon“, dále např. „Thorn Of Crowns“, „Ocean Rain“). Bohužel poté hvězda jasná nad „ozvěnou a králíčky“ zhasla a na cestu začala svítit jiným (U2, jak jinak).

Copeho Teardrop Explodes neboli „explodující slza“ těžila z inspirace zpěváky Scottem Walkerem a Peterem Hammilem stejně jako z elektronického experimentu kapel jako Faust nebo Neu. Sám Julian pak vynikal vysokým exaltovaným vokálem. Skupina se uvedla v roce 1979 singly „Bouncing Babies“ a „Sleeping Gas“, o rok později vyšel debut „Kilimanjaro“ (1980, kromě zmíněných SP ještě např. „Treason“, „The Thief Of Bagdad“, „When I Dream“) a v roce 1981 měla další hit „Reward“. V témže roce natočila debutu slabší dvojku „Wilder“ (1981, např. „Colours Fly Away“, „Culture Bunker“, „Passionate Friend“, „Tiny Children“). Po krátkém novoromantickém období se kapela rozešla a Julian Cope se dal na sólovou dráhu.

U2, Echo & The Bunnymen a Simple Minds byli přirovnáváni sheffieldští Comsat Angels (CS Angels) zpěváka a kytaristy Stephena Fellowse. Též nahalené kytary, kuř-basa, bombardující bicí a snaha o sférický vokál. No, možná oproti uvedeným kapelám zněli trochu „alternativněji“, post-punkověji a já nevím jaké ještě další cizí slovo bych mohl takhle blbě češtinsky ohnout. Každopádně se přesvědčte na deskách „Waiting For Miracle“ (1980, např. „Indepedence Day“, „On The Beach“, „Total War“, „Real Story“), nejúspěšnější „Sleep No More“ (1981, např „Eye Of The Lens“, „Dark Parade“, „Sleep No More“, „Gone“, „Light Years“) a „Fiction“ (1982, „After The Rain“, „Now I Know“, „What Else“, „Ju Ju Money“). Také londýnská skupina Television Personalities zpěváka Dana Treacyho se snažila spojit jednoduchou kytarovou new wave s psychedelií 60. let. Debutovala falešně zpívaným singlem „Where´s Bill Grundy Now?“ (1978), albově se uvedla slušným LP „And Don´t The Kids Just Love It“ (1981, např. „I Know Where Syd Barrett Lives“, „Look Back In Anger“, Silly Girl“).

Bývalý člen TVP zpěvák a kytarista Ed Ball založil v osmdesátém ucházející kapelu The Times, z jejíž tvorby stojí za zmínku album „Pop Goes Art“ (1981, např. „Picture Gallery“, Biff Band Pow!“, „Miss London“), singl „I Helped Patrick McGoohan Escape“ a deska „This Is London“ (1983, např. „Stranger Than Fiction“, „This Is London“). Krátce fungoval britský novovlnný pop-rock s prvky latino-jazz music Haircut 100, který vedl Nick Heyward (voc, g). Povedl se zejména debut „Pelican West“ (1982, hity „Love Plus One“, „Favourite Shirts“ dále např. „Fantastic Day“, „Marine Boy“, „Snow Girl“) a singlový hit „Nobody´s Fool“.

A nyní něco zcela skotského. Z Dunfermline například pocházeli The Skids teenagerského básníka a zpěváka Richarda Jobsona a kytaristy a skladatele Stuarta Adamsona. Ti spojovali clashovský punk, novou vlnu s vlivy keltského folklóru. Rozhodně to měli hozené do ostrých kytar – dobrá Adamsonova práce. Dejte debut „Scared To Dance“ (1979, např. „Into The Valley“, „Charles“, „Scared To Dance“, „Of One Skin“, „Saints Are Coming“), singlovku „Masquerade“ (1979) a desky „Days In Europa“ (1980, např. „Charade“, „Dulce Et Decorum Est /Pro Patria Mori/“, „Olympian“) a „Absolute Game“ (1980, skladby jako „Out Of Town“, „Circus Games“, „Arena“, „Children Saw The Shame“). V jednaosmdesátém Adamson ze Skids odešel a založil si svoji kapelu Big Country.

Glasgowští Simple Minds původně vycházeli z punku, novoromantismu, Bowieho a Roxy Music. Později předváděli kytarový rock blízký U2, přičemž dalším styčným bodem byly i texty se sociálními tématy. V tom čase se ale rozhodně stali asi nejkvalitnějším konkurentem dublinských mládenců a to nejen kvůli podobnosti hlasů zpěváků obou skupin. Ústředními osobnosti byli u SM zpěvák a kytarista Jim Kerr a kytarista a saxofonista Charles Burchill, kteří se znali už z dětství. V souboru dále působili mj. Michael MacNeil (ks), Derek Forbes (bg), Brian McGee (ds), jehož v polovině eighties vystřídal Mel Gaynor (ds). Skupina debutovala experimentální deskou „Life In A Day“ (1979, např. „Someone“, „Life In A Day“, „Pleasantly Disturbed“, „Chelsea Girl“), v podobném duchu se neslo i druhé album „Real To Real Cacophony“ (1979, songy „Changeling“, „Real To Real“, „Calling Your Name“, „Premonition“, „Film Theme“).

První umělecký vrchol zažili Simple Minds s výborným albem „Empires And Dance“ (1980, skladby „I Travel“, „Today I Died Again“, „Thirty Frames A Second“, „Celebrate“, „Capital City“), které ovšem skončilo jako komerční propadák. Poté následovaly dvě přímočařejší desky s odlišnými názvy, které ovšem vznikly ve stejné době a prodávaly se v podstatě jako dvojalbum. Jedná se o double „Sons And Fascination/Sister Feelings Call“ (1981, např. „The American“, „In Trance As Mission“, „Love Song“, „Sweat In Bullet“, „Boys From Brazil“, „This Earth That You Walk Upon“). Zde už občas SM znějí jako U2, což se potvrzuje na následujícím výborném a vcelku úspěšném albu „New Gold Dream (81-82-83-84)“ (1982, hity „Glittering Prize“, „Promised You A Miracle“, „Someone, Somewhere In Summertime“, dále např. „New Gold Dream /81-82-83-84/“, „Somebody Up There Likes You“, „Hunter And The Hunted“). Následující deska „Sparkle In The Rain“ byla už jedničkou ve Velké Británii (1984, hit „Waterfront“, dále skladby „Up On The Catwalk“, „Book Of Brilliant Things“, „The Kick Inside Of Me“, „Speed Your Love To Me“). Simple Minds stáli těsně pod vrcholem…

Myšlenkově i citově byla se Simple Minds spřízněna také londýnská skupina Pretenders, vedená americkou zpěvačkou Chrissie Hynde, nadšenou obdivovatelkou The Kinks. Band hrál syrový, punkem a rhythm & blues solený bigbít jemně stříknutý prvky reggae. Prvním úspěchem byla v roce 1979 singlovka „Brass In Pocket“, která se o půl roku později objevila i na prvním výborném albu kapely „Pretenders I.“ (1980, dále ještě např. „Kid“, „Precious“, „Lovers Of Today“, „The Wait“, „Stop Your Sobbin´“ – cover The Kinks). Slušná byla i dvojka „Pretenders II“ (1981, hit „Message Of Love“ dále např. „The Adultress“, „Bad Boys Get Spanked“, „Birds Of Paradise“, „Day After Day“ a cover „I Go To Sleep“ – zase od The Kinks). Poté, přestože se Hyndeové půlka kapely během jednoho roku odpravila drogami (kytarista James Honeyman-Scott a po něm basák Pete Farndon), natočili Pretenders třetí výbornou desku „Learning To Crawl“ (1984, hity „Back On The Chain Gang“, „Middle Of The Road“, dále např. „Show Me“, „Thin Line Between Love And Hate“).

V USA se narodila i další představitelka britské nové vlny, zpěvačka a saxofonistka Lene Lovich, ale šedesátá léta prožila v Hullu a v Londýně. Hudebně spolupracovala s kytaristou Les Chappellem, ve svých textech byla velmi aktivistická, hodně se brala za práva zvířat. Prosadila se singlem „Lucky Number“ ze svého debutového LP „Stateless“ (1978, dále např. „Say When“, „I Think We´re Alone Now“, „Too Tender /To Touch/“ plus cover „Tonight“, pův. od Nicka Lowea). Uvedl ještě albovou dvojku „Flex“ (1979, hit „Bird Song“, dále např. „The Night“, „plus covery „What Will I Do Without You“, „I Can´t Kill You“ oba pův. od Chrise Judge Smithe). Stejně jako Pretenders s prvky bílého rhythm&blues a punku pracovali i Penetration z Durhamu, které vedla zpěvačka Pauline Murray. Tvrdilo se o ní, že je britskou Patti Smith. Na konci sedmasedmdesátého skupina debutovala singlem „Don´t Let It Dictate“, o rok později vyšlo první album „Moving Targets“ (1978, songy „Life´s A Gamble“, „Vision“, „Reunion“, „Stone Heroes“). Povedla se i dvojka „Coming Up For Air“ (1979, např. „Shout About The Noise“, „Come Into The Open“, „She Is The Slave“, „Party´s Over“). Pauline Murray poté z „průniku“ odešla a svoji sólovku trošku hozenou do gothic rocku pak natočila v doprovodu manchesterské skupiny The Invisible Girls: „Pauline Murray & The Invisible Girls“ (1980, např. „Dream Sequence I“, „Mr. X“, „Drummer Boy“).

Prvky nové vlny, reggae a ska ve své tvorbě spojovali právě zmínění birminghamští UB 40 bratrů Ali a Robina Campbellových. Texty se opět zaobíraly tématy sociálně-kritickými se zvláštním zaměřením na vrstvu britského proletariátu. Jejich debut „Signing Off“ (1980 se singlovkou „Feed For Thought“, dále např. „King“, „Tyler“, „Madam Medusa“ – hádejte o kom asi byla) byl prvním albem, které pro nezávislý label získalo zlatou desku. UB 40 se těšili popularitě i nadále např. s alby „Present Arms“ (1981, hit „One In Ten“, dále třeba „Presents Arms“, „Don´t Let It Pass You By“), „UB 44“ (1982, např. „So Here I Am“, „Love Is All Is All Right“) a zejména „Labour Of Love“ (1983, hity „Please Don´t Make Me Cry“ plus covery „Red Red Wine“, pův. od Neila Diamonda, a „Cherry Oh Baby“, pův.od Stounů, „Many Rivers To Cross“, pův. od Jimmy Cliffa) a „Geffery Morgan“ (1984, hit „If It Happens Again“, dále např. „Seasons“, „Your Eyes Were Open“). Velký hit měli také ve společně s Chrissie Hynde zpívaném coveru „I Got You Babe“, pův. od Sonny & Cher, který pocházel z alba „Baggariddim“ (1985, dále např. „Don´t Break My Heart“).

Těžko říci, jestli to byl úspěch reggae Boba Marleyho nebo vzpomínky na modovské diskotéky z druhé poloviny 60 let, co zapříčinilo návrat ska do britských klubů. Potrhlou bělošskou variaci na revival tohoto stylu představovali londýnští Madness, téměř kabaretně humorná kapela, která si ovšem přišla na slušný komerční úspěch. Hlavními figurami byli v bandu Graham „Suggs“ McPherson (voc), Mike Barson (ks, voc) a Chris Foreman (g). Z alb jsou doporučována „One Step Beyond“ (1979, se stejnojmennou hitovkou „One Step Beyond“, dále např. „My Girl“, „Night Boat To Cairo“), pak „Absolutely Madness“ (1980, hit „Baggy Trousers“, dále např. „Embarrassment“, „Return Of Los Palmas 7.“), „7“ (1981, např. „Grey Day“, „Cardiac Arrest“, „Shut Up“) a textově vůbec ne humorné „The Rise And Fall“ (1982, hit „Our House“, dále např. „Tomorrow´s /Just Another Day“, „Primrose Hill“, „New Delhi“) a ze singlových hitů „It Must Be Love“, „House Of Fun“, „Wings Of A Dove“, „The Sun And The Rain“. Další londýnskou ska-partou byli Bad Manners, v jejichž čele stál srandovní tělnatý chlapík, říkající si Buster Bloodvessel. Nejoblíbenějšími kousky BM se staly písničky „Ne-Ne Na-Na Na-Na Nu-Nu“, „Lip Up Fatty“, „Special Brew“, „Just A Feeling“, včetně coverů „Can Can“ (Jacques Offenbach) a„My Girl Lollipop“ (nejznámější verzi zpívala Millie Small). Všeobecně se má za to, že nejlepší deskou je debut „Sha´n´B“, který většinu jmenovaných songů obsahuje.

Další dvě kapely revivalu ska pocházely z Coventry. Černošsko-bělošští Specials v čele s klávesákem Jerry Dammersem a zpěvákem Terry Hallem od počátku kombinovali novou vlnu, ska a reggae. Prosadili se ale až po svém odchodu do Londýna, kde založili malý label 2-Tone ( u nějž začínali i Madness). A 2-Tone se také začalo celému tomu revivalu ska říkat. Úspěšný debut „Specials“ (1979, skladby „Doesn´t Make It Alright“ „Too Much Too Young“, „Concrete Jungle“ a cover „A Message To You Rudy“, původně nazpívaný Dandy Livingstonem), dvojka „More Specials“ (1980, songy „Rat Race“, „Stereotype“, „Do Nothing“, „Enjoy Yourself“) a singlový hit „Ghost Town“ mohly nastartovat vcelku slušnou kariéru, ale kapela se záhy rozešla. Přesto se stala jedním z iniciátorů hnutí Rock Against Racism (RAR). Stejně krátce trvala i existence další 2-Tone akvizice The Selecter. Opět úspěch debutového alba „Too Much Pressure“ (1980) s hity „On My Radio“, „Three Minute Hero“, a skladbami jako „Selecter“ a „Missing Words“, poté natočení dvojky „Celebrate The Bullet“ (1981, např. „Celebrate The Bullet“, „Deep Water“, „The Whisper“) a opět rozpad. Pozn.: Skupiny Specials a Selecter se objevily ve filmu „Dance Craze“ (1981, režie Joe Massoto).

O něco déle vydrželi birminghamští The Beat, kteří se proslavili singlem „Hands Off“, prvním albem „I Just Can´t Stop It“ (1980), které kromě singlu obsahovalo ještě např. song „Mirror In The Bathroom“ a také proti-thatcheriánskou písničku „Stand Down Margaret“. Ceněné je i druhé album „Wha´ppen?“ (1981, např. „Doors Of Your Heart“, „Monkey Murders“). Z Birminghamu pocházeli také Dexy´s Midnight Runners, které měl pod svými křídly clashovský ex-manager Bernie Rhodes. Pod vedením zpěváka a kytaristy Kevina Rowlanda se snažili skloubit ska a soul ze sixties. Bodovali se singly „Dance Stance“ a zejména „Geno“ a také prvním albem „Searching For The Young Soul Rebels“ (1980, mj. Burn It Down“, „There There My Dear“, plus cover „Seven Days Too Long“, pův. od Chucka Wooda). Později kapela do zmíněné hudební fúze přimíchala i irský folklór – tehdy natočila druhé úspěšné album „Too – Rye – Ay“ (1982, hit „Come On Eileen“, dále např. „Until I Believe In My Soul“, „Let´s Make This Precious“, „All In All“ plus cover „Jackie Wilson Said“, pův. od Vana Morrisona).

Pub rockem, britským beatem 60. let, rock´n´rollem, ska a reggae se nechal inspirovat také londýnský rodák, irského původu, zpěvák, kytarista a skladatel Elvis Costello (vl. jménem Declan Patrick MacManus). Obrýlený chlapík, jenž svým vzhledem trošku evokoval Buddy Hollyho nebo studentského intelektuála, svou první kapelu založil během studií v Liverpoolu. Do Londýna se vrátil v roce 1974, dal dohromady partu zvanou Flip City a pohyboval se s ní po klubové pubrockové scéně. Kapela fungovala asi dva roky, umělec pak ale začal pracovat v kanclu a psal další písně. Poté přijal, co poctu otci-muzikantovi, výše uvedený pseudonym a v roce 1977 postavil doprovodnou skupinu The Attractions v níž hráli Steve Nieve (ks), Bruce Thomas (bg) a Pete Thomas (ds). Costello představoval se svým bandem spíše komerčnější model new wave. A to i přesto, že on sám vystupoval v roli „antihvězdy“ a mnohé jeho písně obsahují společenskou kritiku – už jeho první singl „Less Than Zero“ útočí proti skrytému i otevřenému britskému fašismu. Costello byl a je prostě jeden z nejinteligentnějších umělců nové vlny: dokázal spojit reggaéčkem načichlé, lehce popové, ale i trochu punkové bigbítové melodie s výbornými, vtipnými a hodně sarkastickými, provokujícími texty. 

Za poslech stojí desky „My Aim Is True“ (1977), „This Year´s Model“ (1978), „Armed Forces“ (1979) a „Get Happy!!“ (1980). Jeho asi největšími hity z konce 70. let jsou skladby „Watching The Decetives“ a „Oliver´s Army“. Líbily se i písně „Welcome To The Working Week“, „Alison“, „/The Angels Wanna Wear My/ Red Shoes“,  „Miracle Man“, „Mystery Dance“, „No Action“, „(I Don´t Want To Go To) Chelsea“, „Pump It Up“, „Lipstick Vogue“, „Radio, Radio“, „Accidents Will Happen“, „Senior Service“, „Party Girl“, „Green Shirt“, „Busy Bodies“, „Two Little Hitlers“, „I Can´t Stand Up For Falling Down“ (cover, pův. interpreti Sam & Dave), „High Fidelity“, „New Amsterdam“, „King Horse“  a „I Stand Accused“ na začátku eighties pak téměř springsteenovka „Good Year For The Roses“. Costello je jedním z nejzásadnějších představitelů new wave v historii.

Londýnem proplouvala na přelomu dekád i mladičká birminghamská zpěvačka a herečka Toyah Willcox, která si mj. střihla role ve slavných filmech „Jubilee“ (režie Derek Jarman) a „Quadrophenia“ (režie Franc Roddam), včetně filmové verze Shakespearovské hry „The Tempest“ (režie Derek Jarman). V té době už měla svoji skupinu Toyah, hrající něco mezi punkem, novoromantismem a gabrielovštinou. Ona sama pak vystupovala v roli jakési mimozemšťanky - používala bizarní kostýmy a ještě bizarnější účesy. To mělo původ už v dětství, kdy byla jako malá holka ve škole neustále šikanována, hodně se i prala, a z drsné reality pak unikala do svých vlastních světů. Coby teenagerka navíc získala silný pocit odcizení a osamělosti – nikam nepatřila, nikam nemohla zapadnout. Proto taky, když se na konci seventies s vizáží divoké punkerky objevila na scéně, vyvolala nadšený ohlas. V devětasedmdesátém natočila první singl „Victims Of The Riddle“, později byla ceněna alba „The Blue Meaning“ (1980, např. „Ieya“, „Vision“, „Ghosts“, „Insect“, „She“), „Toyah! Toyah! Toyah!“ (1981, live) a její nejúspěšnější „Anthem“ (1981, hit „I Want To Be Free“, dále např. „It´s A Mystery“, „We Are“, „Jungles Of Jupiter“, „Marionette“). Známé jsou i SP „Thunder In The Mountains“, „Be Proud Be Loud Be Heard“ a „Rebel Run“. Mě osobně se líbí i hodně alternativní LP „The Changeling“, kde Toyah chvílemi připomíná Dagmar Krause a chvílemi Siouxsii Sioux (1982, např. songy „Creepy Room“, „Street Creature“, „Castaways“, „The Packt“, „Life In The Trees“, „Dawn Chorus“, „Brave New World“).

O irské zpěvačce a herečce Hazel O´Connor se hovořilo krátce po vydání debutu „Breaking Glass“ zejména v souvislosti s hitovkou „Will You“ (1980, dále např. „Writing On The Wall“, „Come Into The Air“, „Eighth Day“). Poté byl ještě jakž takž zájem o desku „Cover Plus“ (1981, např. „Not For You“, „Hold On“, „So You´re Born“, „Dawn Chorus“), ale hned potom se tato pěva s „dramatickým“ hlasem tak nějak vytratila. „Mistr kreativního chaosu“, ex-manažér "pistolí" Malcolm McLaren se pokusil ještě o jeden londýnský šok – ze členů The Ants  udělal bývalé členy The Ants (viz níže) a vytvořil kapelu Bow Wow Wow, do níž za mikrofon postavil čtrnáctiletou zpěvačku Annabellu Lwin, původem z Barmy. Jednalo se o svižnou novovlnnou muziku s výraznou baskytarou Leigha Gormana a prvky afrického ethna a latiny. Skupina začala vcelku povedenými singly „C30, C60, C90“ (1980) a „W.O.R.K. /N.O. Nah No No My Daddy Don´t/“ (1981), pak následovalo debutové LP s příšerně dlouhým a nezapamatovatelným názvem „See Jungle! See Jungle! Go John Your Gang Yeah, City All Over! Go Ape Crazy!“ (1981, např. „Sinner! Sinner! Sinner! Prince Of Darkness“ „Chihuahua“, „Orang-Outang“, „Mickey, Put It Down“, „Go Wild In The Country“, „Golly! Golly! Go Buddy!“). Potom přišly mimoalbové hity „I Want Candy“, „Cowboy“ a „Baby, Oh No“ , a v roce 1983 bylo natočeno LP „When The Going Gets Tough, The Tough Get Going” (např. „Aphrodisiac”, „The Man Mountain“, „Lonesome Tonight“, „Mario /Your Own Way To Paradise/“)  Po něm tato povedená partička skončila.

Jak již bylo naznačeno, z britského hlavního města pocházeli také další McLarenovi svěřenci Adam & The Ants, v čele s bojovně vyhlížejícím cikánským zpěvákem Adamem Antem a občas s dvěma bicími soupravami v pozadí. A častými změnami v obsazení. Zpočátku nic moc, prostě new wave jak z příruček o nové vlně. No, i když SP „Zerox“/„Whip In My Valise“ (1979) docela jde. Debut  „Dirk Wears White Sox“ byl plný překvapivých rytmických a harmonických změn (1979, např. „Cleopatra“, „Day I Met God“, „Nine Plan Failed“, „Digital Tenderness“, „Never Trust A Man /With Egg Oh His Face/“). Později došlo k jemnému přitvrzení soundu (za nímž stál kytarista a producent Marco Pirroni), což zřejmě pomohlo hudebně i komerčně - album „Kings Of The Wild Frontier“ (1980, např. „Kings Of The Wild Frontier“, „Dog Eat Dog“, „Antmusic“, „Physical /You´re So/“, „Killer In The Home“, „Ants Invasion“) vykázalo slušný úspěch. Jenže tehdy bylo v Británii úspěšné všechno, co si na sebe obtisklo punc novosti a neznělo jako Yes nebo Genesis. Později měli „mravenci“ hity ještě v písních „Stand And Deliver“, „Prince Charming“ a v rapované „Ant Rap“, které pocházely z LP „Prince Charming“ (1981). Díky své vizáži byli AA & TA občas řazeni do novoromantismu. Kapela se rozešla v roce 1982, přičemž Adam Ant nastoupil na sólovou dráhu. 

Ve městě nad Temží působili i Monochrome Set se svou kytarovkou á la Talking Heads. Občas využívali zlehčujících prvků, když svůj sound náhle proložili rockabilly, valčíkem, tangem atd. Zahájili singlem „He´s Frank“, později se prosadily desky „Strange Boutique“ (1980, např. „The Monochrome Set“, „The Strange Boutique“, „Goodbye Joe“, „The Etcetera Stroll“) a „Love Zombies“ (1980, např. „Love Zombies“, „Apocalypso“, „405 Lines“).

V Londýně se etablovali také Irové Boomtown Rats, původně pocházející z města Dún Laoghaire. Hlavní figurou byl zpěvák a skladatel Bob Geldof, přičemž dalšími členy byli ještě Pete Briquette (bg, voc), Johnnie Fingers (ks, voc), Gerry Cott (g), Simon Crowe (ds, voc), Garry Roberts (g, voc). Ve své tvorbě spojovali punk s popem a bílým rhythm & blues, což kořenili kabaretními prvky. Uvedli se velmi dobrým, víceméně punkovým debutem „The Boomtown Rats“ (1977, songy „Lookin´ After No. 1“, „Mary Of The 4th Form“, „Neon Heart“, „I Can Make It If You Can“, „Close As You´ll Ever Be“), výborná je i dvojka „A Tonic For The Troops“ (1978, hit „Rat Trap“, dále např. „She´s So Modern“, „Like A Clockwork“, „/I Never Loved/ Eva Braun“, „Blind Date“). No a na nejlepší trojce „The Fine Art Of Surfacing“ je zas veleslavný hit „I Don´t Like Mondays“ (1979, dále např. „Someone´s Looking At You“, „Diamond Smiles“, „When The Night Comes“, „Having My Picture Taken“, „Nice N Neat“).

Ze začátku 80. let jsou známy ještě songy „Banana Republic“, „The Elephants Graveyard“, „Never In A Million Years“, „He Watches It All“ a „Drag Me Down“ nebo „Dave“. Geldof si pak v roce 1982 zahrál hlavní roli v pinkflojďáckém filmu „The Wall“ (režie Alan Parker). Později zorganizoval s Midge Urem natočení charitativní písničky „Do They Know It´s Christmas?“ (1984); o rok později to byl cajdák „We Are The World“. V té době se stal význačným aktivistou na poli lidských práv a mj. je i duchovním otcem nejslavnějšího charitativního festivalu 80. let „Live Aid“ na pomoc hladovějící Africe. Dodnes se vyznačuje vlastností, že pro dobrou věc dokáže vyrazit prachy i z toho nejbídnějšího mizery. Jde přímo k věci, mluví jako dlaždič, a proti jemnému a sofistikovanějšímu kámošovi Bonovi, zastává názor, že trocha vzteku a násilí vůči zazobaným šéfům světového byznysu vůbec není na škodu.

Jedním z prvních souborů, jejichž muzice se říkalo post-punk, byl kromě gotických Siouxsie & The Banshees londýnský kvartet Wire. Do svého punk-rocku totiž jako první začal montovat vlivy elektroniky a také používat různé barvy kytarového zvuku. Většinou působili v sestavě Colin Newman (voc, g, ks), Bruce C. Gilbert (g, voc), Graham Lewis (voc, bg) a Robert Gotobed (ds). Wire debutovali už v roce 1977 deskou „Pink Flag“ (hit „Mannequin“, dále např. „Ex Lion Tamer“, „Reuters“, „Feeling Called Love“, „Surgeon´s Girl“, „The Commercial“), pokračovali podobně laděnou „Chairs Missing (1978, mj. I Am The Fly“, „Men 2nd“, „Marooned“, „Sand In My Joints“, „Too Late“), za nejlepší je považováno třetí album „154“ (1979, se skladbami jako např. „Two People In A Room“, „The Other Window“ a „A Touching Display“). Měli velký vliv na další kapely včetně The Fall nebo Aztec Camera.

Partou levicových revolučních teoretiků, silně pod vlivem Clash, byli zase z Leedsu pocházející Gang Of Four, které vedli Jon King (voc) a Andy Gill (g). Hned první nahrávka „At Home He´s A Tourist“ vzbudila ohlas, stejně jako úvodní album „Entertainment!“ (1979, , např. „Damaged Goods“, „Anthrax“, „Natural´s Not In It“, „5:45“), přestože komerčně propadlo. Solidní je i dvojka „Solid Gold“ (1981, skladby „Paralysed“, „What We All Want“, „If I Could Keep It For Myself“), hodně ceněna je také deska „Songs Of The Free“ (1982, s hitem „I Love Man In Uniform“, dále např. „We Live As We Dream, Alone“, „Call Me Up“, „The History Of The World“, „It Is Not Enough“). Kapela se v duchu svého zaměření účastnila spousty politických akcí („Rock proti rasismu“, „Rock proti sexismu“). S GOF byli myšlenkově i původem (také z Leedsu) spřízněni The Mekons. Jejich první LP „The Quality Of Mercy Is Not Strnen“ (1979, mj. „Work All Week“, „Kill“) zapadlo a vlastně po nich zůstal jen singlový hit místní alternativní scény „Never Been In Riot“ (1978). Po určitém synth-období se kapela rozpadla a k obnovení došlo až v polovině 80. let – kapela se ovšem přeorientovala na jakýsi cow-punk. Podobnou syrovou muziku s příměsí elektro jako ranní Mekons dělali i Delta 5, což si lze ověřit na singlu „Mind Your Own Business“/„Now That You´re Gone“ nebo LP „See The Whirl… (1980, songy „Journey“, „Shadow“, „Open Life“). Kulturně-politicky vzato patří mezi angažovaný post-punk i anarchistická parta Poison Girls (LP „Total Exposure“, 1981).

Do post-punku jsou zařazovány ještě i jiné kapely (např. Magazine, Killing Joke, Birthday Party, Bauhaus), které zmiňujeme v dalších kapitolách o new-romanticism a gothic rocku. Pojďme si představit pár zajímavých souborů, které jsou do nové vlny také členěny, ačkoliv jejich tvorba již okupuje břehy alternativního rocku.

Někde mezi new romance a gothic rockem se nacházela tvorba post-punkových manchesterských Joy Division, které objevil chytrý producent Tony Wilson. V kádru teamu se sešli Ian Curtis (voc), Bernard Sumner (g, ks), Peter Hook (bg) a Stephen Morris (ds). Po stránce vizuální sice nevypadali JD nějak moc extravagantně - naopak civilně až běda -, zato jejich muzika, občas nazývaná „cold wave“, vršila chmur na chmur. Curtisův hluboký hlas, více deklamování než zpěv, řezavá kytara, strojový rytmus, do toho podivné industriální zvuky. Kláves pomálu. Další navýšení depek pak způsobovaly existenciální texty, plné osamělých výkřiků anebo naprosté rezignace. Ani není divu, že si to jejich pisatel, citlivý a psychicky nemocný Curtis, hodil (1980). Být epileptikem a přitom hrát v takto mrazivém souboru rozhodně není dvakrát povzbuzující.

Kapela, která původně vycházela ze zvuku Velvetů a bowieovské desky Low, měla velký vliv na tvorbu zejména dalších gothic-rockových part, političtí post-punkeři ji ovšem nesnášeli. Tak jako tak, singlovky „Transmission“ a„Failures“ nebo ponuré, tajemné desky Joy Division „Unknown Pleasures“ (1979, připomeňme skladby „New Down Fades“ s motivem od „sabatů“, dále „She´s Lost Control“, „Interzone“, „Shadowplay“, „Day Of The Lords“ či „I Remember Nothing“) a „Closer“ (1980, mj. skladby „Heart & Soul“, „Isolation“, „The Eternal“ nebo „Twenty Four Hours“) se v době svého vydání komerčně neprosadily a vzhledem ke svému obsahu ani vlastně nemohly. Skupina se proslavila vlastně až po smrti frontmana Iana Curtise. Měla v podstatě jediný hit, který se ovšem stal hitem, až když se rozpadla - „Love Will Tear Us Apart“. Od těch dob se každý nový, správně intošský soubor snaží znít jako Joy Division a pohrdlivě z vrchu shlíží na zoufalce, hrající cokoli odlišného.

Po smrti Curtise zbylí členové skupiny (Peter Hook – bg, Stephen Morris - ds, Bernard Sumner - voc, g, ks) přibrali klávesistku Gillian Gilbert a založili formaci New Order, která se na rozdíl od JD věnovala převážně pozitivnímu tuc tuc elektru. Její sound s rytmikou tvořenou computerovými beaty, se stal jedním z kořenů pozdější elektronické taneční hudby. Více o ní až v textu „alternativně“ popoví elektronici.

Manchesterští The Fall zpěváka a kytaristy Marka Smithe jsou dalším souborem, označovaným post-punkovou nálepkou. Původně začínali s klasickým garážovým kytarovým hlukem, později se soundem hodně experimentovali (psychedelické motivy, výroba syntetických zvuků, přednatočené pásky), přičemž v textech využívali černého až cynického humoru. V tomto prvním období jde o LP „Live At The Witch Trials“ (1979, např. „Rebelious Jukebox“, „Industrial Estate“, „Music Scene“) a desku „Dragnet“ (1979, např. „Dice Man“, „Printhead“, „Spectre Vs. Rector“), na níž se poprvé objevil další důležitý člen souboru, kytarista Craigh Scanlon. V 80. letech se kapela posunuje od svých experimentálních rámusů směrem k „hodně divnému“ tvrdému rocku, občas podobnému Joy Division, a s většinou angažovanými texty, komentující politicko-sociální realitu. Takovým přechodovým elpí jest „Grotesque (After The Gramme)“ (1980, např. „Impression Of J Temperance“, „English Scheme“, „New Face In Hell“). Možno slyšet též na SP „Totally Wired“ (1980) či „Lie Dream Of A Casino Soul“ (1981). Kritiky jsou dále doporučována alba „Hex Enduction Hour“ (1982, např. „The Classical“, „Fortress“/ „Deer Park“, „Winter 2“, „Just Step S´ways“, „Jawbone An The Air-Riffle“), „Perverted By Language“ (1983, např. „Eat Y´Self Fitter“, „Smile“ „The Man Whose Head Expanded“, „I Feel Voxish“) a „The Wonderful And Frightening World Of The Fall“ (1984, např. „Lay Of The Land“, „Disney´s Dream Debased“, „Draygo´s Guilt“).

Ze stejného města jako The Fall pocházela podobně avantgardní kapela Durutti Column, jíž vedl zpěvák, kytarista a klávesista Vinnie Reilly. Zásadním albem je určitě debut „The Return Of The Durutti Column“ (1979, např. „Sketch For Summer“, „Conduct“, „Madelaine“, „Lips That Would Kiss“). Pokud si chcete udělat komplexní obrázek o muzice DC (potažmo Reillyho), doporučuje se kompilačka „Valuable Passages“ (1986). Patřilo by sem třeba i velšské trio Young Marble Giants bratří Moxhamů a zpěvačky Alison Statton se svým tichým, ambientním, minimalisticky okleštěným soundem, který je slyšet na desce „Colossal Youth“ (1980, např. „The Taxi“, „N.I.T.A.“, „Brand-New-Life“, „Posed By Models“).

Cambridgskou skupinu s podezřelým názvem The Soft Boys vedli zpěvák a skladatel Robyn Hitchcock a kytarista Kimberley Rew. V podstatě spojovala melodičnost a vokální trojhlasy Beatles s rannou psychedelickou tvorbou Pink Floyd. Byla výborná, nakonec takoví R.E.M. nebo Replacements se k ní vždycky hlásili. Natočila dvě kvalitní alba „A Can Of Bees“ (1979, např. „Give It To The Soft Boys“, „Human Music“, „Pigworker“, „Return Of The Sacred Crab“, „Rat´s Prayer“ plus cover „Cold Turkey“, pův. od Johna Lennona) a „Underwater Moonlight“ (1980, hit „I Wanna Destroy You“, dále např. „Positive Vibrations“, „Queen Of Eyes“, „Kingdom Of Love“, „Old Prevert“). Hitchcock se později osamostatnil (čímž vlastně „jemní hoši“ skončili) a založil sobě partu The Egyptians.

Londýnská parta výtvarníků zvaná Psychedelic Furs se zase svým názvem i garážovým zvukem hlásila k odkazu Andyho Warhola a kapely Velvet Underground. A částečně k Davidu Bowiemu. „Psychedelické kožichy“ vedli bratři Richard (voc) a Tim (bg) Butlerovi, dobrou práci v kapele odváděl i kytarista John Ashton. V roce 1979 debutovali s dobrým albem „The Psychedelic Furs“ (např. „India“, „Sister Europe“, „We Love You“, „Pulse“), výborná byla dvojka „Talk Talk Talk“ (1981, songy „Dumb Waiters“, „Pretty In Pink“, „Mr.Jones“, „It Goes On“, „All Of This And Nothing“). Ještě solidní trojka „Forever Now“ (1982, např. „Love My Way“, „President Gas“, „Forever Now“, „Only You And I“, „Run And Run“) ale už má občas náběh zamířit z psychedelických polí jinam – a následná alba to potvrdila - do průměrného komerčního pop-rocku.

Do popu šlo v polovině 80. let také talentované duo zvané Eyeless In Gaza, které tvořili multiinstrumentalisté Martyn Bates a Peter Becker. Ale nebyla to žádná „slizárna“, stále byly v jejich soundu přítomny ony nervní, drásavé prvky z počátku dekády. Tehdy vyrukovali s minimalistickou muzikou, v níž spojili zvuk syrové kytary s klávesami a expresivním vokálem, připomínajícím Bauhaus. Za poslech určitě stojí alba „Photographs As Memories“ (1980, např. „Seven Years“, „From A To B“, „Knives Replace Air“, „Whitewash“), „Caught In Flux“ (1980, např.„Sixth Sense“, „Point You“, „Voice From The Tracks“, „Continual“, „Every Which Way“, „The Eyes Of Beautiful Losers“) a „Drumming The Beating Heart“ (1982, např. „Transcience Blues, „Picture Of The Day“, „Veil In Calm“, „Pencil Sketch“). Z jejich „popu“ bych uvedl třeba songy „Corner Of Dusk“, „Sun Bursts In“ či „Welcome Now“.

Nejexperimentálnější a patrně nejdůležitější postpunkovou skupinou byli Public Image Ltd., které založil po rozpadu Sex Pistols zpěvák Johnny Rotten (ovšem už pod svým občanským jménem John Lydon). Obklopil se výbornými muzikanty – v průběhu doby v P.I.L. působili například Keith Levene (g, ks), Jah Wobble (bg, ks) či Martin Atkins (ds). První singl čerpal ještě z hard rocku, dále se ale v tvorbě souboru překrývaly vlivy new romanticism, reggae, dubu, ambientu a hudby etnických kultur. A do toho hýkal svým punkovým vokálem sám Mistr. Za nejlepší věci bývají považovány elpí „Public Image - First Issue“ (1978, např. skladby „Annalisa“, „Attack“, „Theme“, „Religion“, „Public Image“), singl „Death Disco“ (1979), další album „Metal Box“ (1979, mj. skladby „Albatross“, „Careering“, „Memories“, „Poptones“, „Radio 4“), živák „L´Image Publique – Paris au printemps“ (1980) a samozřejmě deska „Flowers Of Romance“, která je jednou z nejosobitějších záležitostí své doby. Je na ní patrné ovlivnění etnickými kulturami (1981, např. skladby „Hymie´s Him“, „Under The House“, „Phenagen“, „Four Enclosed Wars“).

Londýnská parta post-punkových experimentálních rachotičů The Homosexuals vznikla reformou punkové kapely The Rejects. Hlavními figurami zde byli zpěvák Bruno Wizard (vl. jm. Bruno McQuilan) a kytarista Anton Hayman. Většina nahrávek se nachází na singlech a épéčkách, je možné jmenovat třeba debutové SP „Hearts In Exile“/„Soft South Africans“ (1978), či další věci jako „Astral Glamour“, „The Birds Have Risen“, „Mecho Madness“ či „Vociferous Slam“  z EP „The Homosexuals“ (1979). Ví se o singlu „You´re Not Moving The Way That You´re Supposed To – Part 1 & Part 2“/„Prestel“ (1981), který se objevil na prvním LP „Venceremos“ (1982, dále např. „Mad Bombers Of Major Valour“, „Pamela“). Druhé a poslední album „The Homosexual´s Record“ obsahuje vesměs věci ze singlů plus další studiové písničky (1984, mj. např. „A Million Keys“, „My Night Out“, „Technique Street“, „Neutron Lover“).

Skotští Positive Noise také původně chtěli hrát novou vlnou, ale lezl jim z toho svižný elektro-rock´n´roll. Prosadili se výborným albem „Heart Of Darkness“ obsahující jejich alternativní hit „No More/Blood And Soil“ (1981, dále např. „Ghosts“, „Hypnosis“, „Down There“). Později se přiklonili k elektronice. Alternative TV novináře Marka Perryho (založil první punkový fanzin Sniffin´ Glue) se kupodivu nevěnovali punku, ale experimentovali s různými elektronickými a industriálními plochami a s muzikou primitivních kultur. Jako takový vzorek by mohlo postačit třeba album „Vibing Up The Senile Man“ (1979, např. „Graves De Luxe Green“, „The Radio Story“, „Action Time Lemon“).

Stejně tak činila i krátce působící bristolská skupina s žertovným názvem The Pop Group, která ve své tvorbě spojovala free rock, elektronický experiment a etnické prvky. Byla vlastně takovou hustší anglickou verzí newyorských „tlachajících hlav“. Její těžko sehnatelná alba se jmenují „Y“ (1979, mj. „We Are Times“, „Thief Of Fire“, „Don´t Call Me Pain“, „She Is Beyond Good And Evil“) a „For How Much Longer Do We Tolerate Mass Murder?“ (1980, např. „Forces Of Oppression“, „Blind Faith“)). Jedním z pohrobků „popařů“ se stala punk-jazzová skupina Rip, Rig & Panic (zmínka v Alternativě 80. let), něco podobného jen s větším vlivem latiny plodili i Pigbag. K reggae, dubu, ale též k beefheartovštině měla blízko experimentální dívčí kapela Raincoats, po níž zbyla velmi zvláštní lo-fi LP „The Raincoats“ (1980, např. „Fairytale In Supermarket“, „Black & White“, „In Love“ plus cover „Lola“, pův. od Kinks) a „Odyshape“, (1981, např. „Only Loved At Night“, „Shouting Out Loud“, „Dancing In My Head“, „Baby Song“).

Do britské nové vlny by bylo možné zařadit i skupiny Cabaret Voltaire, Metabolist a Lemon Kittens, ale protože měly blíže k Throbbing Gristle, krátce si je představujeme v textu o industrialu.

Aj vo Francúzku mali takú dajakú novú vlnu – jednalo se o skupinu Family Fodder, vedenou tajemným producentem Aligem. Jelikož se jednalo o singlovou partu, zkuste si někde sehnat desku „Greatest Hits“ (1981, např. „Savoir Faire“). A nyní daleko, předaleko do Austrálie za dávnými migranty z Evropy. Bývalí členové Easybeats, jmenovitě George Young a Harry Vanda (mj. také producenti desek AC/DC) dali ve druhé polovině 70. let v australském Sydney dohromady projekt Flash & The Pan. Jednalo se o syntezátorovou novou vlnu s vokálem jakoby ze sluchátka. Zkuste nějakou best-ofku, na níž pravděpodobně uslyšíte songy jako „Hey St. Peter“, „Down Among The Dead Men“, „Media Man“, „Restless“, „Captain Beware“, „Ayla“ nebo „Waiting For A Train“.

V našich luzích a hájích měl dobře našlápnuto v takovém tom tvrdším novovlnném soundu původně jazz-rockový Pražský výběr, který vedli Michael Kocáb (voc, ks) a Michal Pavlíček (g, voc). Soubor byl znám svými ulítlými ohozy, parodickými texty a výbornými instrumentálními schopnostmi. Bohužel tehdejší režim skupinu zakázal, takže jediné album, které natočila, mohlo vyjít až o sedm let později. Jmenovalo se „Straka v hrsti“ a vzniklo v roce 1982 (např. „Zubatá“, „Proč jen já“, „Na Václavským Václaváku“, „Hrabě X“, „Pražákům těm je hej“). Z té doby pochází ještě singlový hit „Já se mám, že je Olda přítel můj“.

O některých dalších post-punkových skupinách, tvořících již v hloubi eighties si můžete přečíst v textu Alternativa 80. let.

Abychom mohli vyjmenovat další kapely nové vlny, musíme si objasnit některé její subžánry, jejichž filosofie a sound byly postaveny na základě určitých specifických stylotvorných prvků a aspektů. Jedná se o new romanticism, futuristic rock a gothic rock.