Úvod » Články

Jak už jsme si ukázali u novoromantiků, přestože ona prapodstata nové vlny jednoznačně vycházela z punku, časem se objevily v rámci žánru soubory, které se svými výrazovými prostředky začaly proti punku vymezovat.

Mimo jiné se jednalo i o skupiny, jejichž soundu novináři přiřkli škatulku futuristic rock. Tyto kapely už ve své hudbě kytary téměř nepoužívaly (a když ano, hledaly nějaký kosmický, zprzněný zvuk), neboť je fascinovaly zvukové možnosti kláves. Ve vizuální stylizaci futuristé vycházeli stejně jako umělci new romantic z odkazu britského (bowieovského) glitter rocku, kdy vypichovali zejména podivný odosobněný design oblečení a bisexuální orientaci interpreta.

Intelektuálními inspiracemi pro ně byly sci-fi romány P. K. Dicka a A. Burgesse v kombinaci s děsivou orwellovskou představou totalitní společnosti. Josef „Zub“ Vlček píše ve svých Rockových stylech a směrech, že futuristic rock byla „nezřídka elektronická hudba s důrazem na syntezérovou techniku, pokoušející se vytvořit odcizené vize společnosti budoucnosti. Příznačná je stylizace do rolí vesmírných tvorů, vpadajících nebo náhodou spadlých na Zemi, lidí-strojů, individuí, pronásledovaných civilizačními chorobami apod.“

Tvorba těchto podivných part byla mnohdy zaměnitelná s hudbou skupin dalšího novovlnného stylu - new romantic. Futurističtí „rockeři“ byli ovšem ve své práci se syntezátory mnohem primitivnější, rytmický klávesový základ stavěli na opakování dvou, tří frází. Bicí anebo automatické bicí pak vyťukávaly většinou ten nejvlezlejší disco rytmus. Vymezení se proti kytarovému punku zvládly kapely futuristic-rocku tedy naprosto dokonale.

Do tohoto podžánru zařazujeme například již zmiňované Američany Devo (a to i přes hojné použití kytar; svojí filosofií sem bezesporu patřili), které zmiňujeme v kapitole Americká new wave, nebo německé elektro-vizionáře Kraftwerk (viz. krautrock). Patří sem nakonec i manchesterští zvukoví chemici New Order (viz. „Alternativně“ popoví elektronici).

Dále pak zejména z muziky Ultravoxu vycházející anglické Tubeway Army. Vedl je zpěvák, klávesista a kytarista Gary Numan, stálým baskytaristou (a backvokalistou) mu byl Paul Gardiner, přičemž bubeníci se střídali – nejvíce toho odehrál Jess Lidyard. Abyste si ale nemysleli, jakože klávesy a elektronika: TA byli jen tak mimochodem docela tvrdou kapelou – některé jejich skladby totiž občas obsahovaly i normální hardrockové riffy (např. skladby „Friends“, „Are You Real?“, „It Must Have Been Years“, „The Machman“, „Replicas“). Bohužel po nich zbyla jen alba „Tubeway Army“ (1978, kromě výše zmíněných „Friends“, „Are You Real?“, ještě třeba „Listen To The Sirens“) a výborné „Replicas“, 1979, hit „Are Friends Electric?“, kromě výše zmíněných „It Must Have Been Years“, „The Machman“, „Replicas“ dále např. „Down In The Park“, „Me! I Disconnect From You“, „When The Machines Rock“). A proč jen dvě alba? Protože se výrazný frontman kapely hodlal osamostatnit a další desky natáčet už pod svým jménem, tedy vlastně pseudonymem.

A tímto frontmanem a jasným vedoucím TA byl - jak je výše řečeno - skladatel Gary Numan (vl. jm. Gary Anthony James Webb). Tohoto bizarního, téměř androidního typuse, který jako by se vylíhl z vajíčka bowieovského Ziggy Stardusta, punk sice fascinoval, ale sám se ho snažil co nejvíce popřít – oproti punkům a jejich proklamovanému vytváření anti-hrdinů a anti-hvězd se naopak toužil stát pop star největší velikosti. Stejně jako Ziggy. Přitom opět - jeho rock zněl ze všech interpretů tohoto stylu asi nejtvrději, nejhutněji, a s diskoškami takových OMD nebo Heaven 17 to nemělo vůbec nic společného. Spíše zas s těmi Ultravox. Možná je na místě ještě poznamenat, že Gary na kolegy z TA nijak nezanevřel: alba s ním sice natáčelo povícero hudebníků, ale na basu a kytaru s ním zůstával Paul Gardiner a bicí si taky občas zabouchal Jess Lidyard. Zkuste Numanovy desky „The Pleasure Principle“ (1979, hit „Cars“, dále např. „Airlane“, „Films“, „Conversation“, „Complex“, „Tracks“, „Enginners“), „Telekon“ (1980, hit „I Die: You Die“, dále např. „Sleep By Windows“, „I´m An Agent“, „We Are Glass“, „This Wreckage“, „The Joy Circuit“) a „Dance“ (1981, skladby „She´s Got Claws“, „Stormtropper In Drag“, „Moral“, „You Are, You Are“, „Face To Face“). Ještě k Paulu Gardinerovi – on posléze od Numana odešel, založil si svoji kapelu, ale v roce 1984 zemřel, když se předávkoval heroinem.

Právě z Tubeway Army, Kraftwerk a svého krajana Isao Tomity hodně čerpali japonští elektroničtí kouzelníci Yellow Magic Orchestra. skladatele Ryuichi Sakamota (ks, perc).  Dalšími stálými členy byli ještě Haruomi „Harry“ Hosono (bg, ks) a Yukihiro Takahashi (voc, ds, perc). Klasický studený, umělohmotný zvuk, odosobněnost, Orwell kontra Huxley, nicméně zajímavé motivy. Občas názvuky reggae. Vzorkem budiž kupříkladu desky „Yellow Magic Orchestra“ (1978, hit „Computer Game“, dále např. „Firecracker“, „Cosmic Surfin´“, „Mad Pierrot“), „Solid State Survivor“ (1979, např. „Rydeen“, „Castalia“, „Behind The Mask“), „Technodelic“ (1981, např. „Epilogue“, „Stairs“, „Seoul Music“, „Light In Darkness“) nebo „Naughty Boys“ (1983, např. „Lotus Love“, „Focus“, „Ongaku“), největším hitem pak byla skladba „Computer Game“. Samotný Ryuichi Sakamoto se po rozpadu YMO proslavil v první polovině eighties singly „Bamboo Houses“ a „Forbidden Colours“, které natočil s „japanem“ Davidem Sylvianem. Za soundtrack k filmu „Last Emeperor“ (1987), dělaný společně s Davidem Byrnem a Cong Su, získal Oscara. Na konci 80. let se Sakamoto proslavil ještě elektro-ethno-funkovou deskou „Beauty“ (1989, „You Do Me“, „Calling From Tokyo“, „Romance“, „Track 12“).

Do futuristického rocku určitě patří i Kraftwerk obšlehávající, syntezátorové duo z Liverpoolu OMD, které ovšem dokázalo napsat výraznou melodickou linku; doporučuje se album „Architecture And Morality“ (1981, např. „Souvenir“, „Joan Of Arc /Maid Of Orleans/“, „The New Stone Age“, „She´s Leaving“), z dalších písní souboru jsou známy zejména „Messages“, „Enola Gay“, „Dreaming“, „Telegraph“, „Pandora´s Box“ a „Walking On The Milky Way“. Některé kousky byly opravdovým kýčem, nicméně pro nás může být zajímavé, že OMD si vypůjčili a upravili znělku zahraničního vysílání „Radio Prague“.

Někdo do futuristic rocku řadí i studiový projekt The Buggles (Trevor Horn a Geoff Downes), jenž měl ovšem velmi blízko k normálnímu pop-rocku á la Alan Parsons Project – rozhodně tedy nebyl příliš experimentální, ale zase tu občas probleskly dobré hudební a aranžérské nápady. V osmdesátém roce měli Buggles obrovský hit s písní „Video Killed The Radio Star“ z vcelku zajímavé desky „The Age Of Plastic“ (1980, dále např. „Living In The Plastic Age“, „Kid Dynamo“, „Clean Clean“, „I Love /Miss Robot/“). Oba hudebníci pak načas přerušili svůj projekt, aby se krátkodobě stali členy – věřte, nevěřte – art-rockového dinosaura, zvaného Yes. Z jim půjčené skladby „Into The Lens“, chtěli Buggles ještě něco vyvařit, tudíž ji vyvrhli na trh pod jejím starším názvem „I Am A Camera“, ale nic z toho nebylo. Zkušenosti nabité u Yes nicméně umístili na LP „Adventures In Modern Recording“ (1981, kromě „I Am A Camera“, ještě např. „Adventures In Modern Recording“, „Beatnik“). Downes poté spoluzaložil AOR-supergroup Asia a Horn se stal následně producentem a vedoucím elektro-popového projektu Art Of Noise.

Pak zde máme samozřejmě sheffieldské The Human League a jejich odštěpek Heaven 17; obě party punk vyloženě nesnášely a na podium přicházely pouze s elektrickými mašinkami, naládovanými moroderovskými disco rytmy. Jejich hudbu bylo možné označit jako za jakýsi průnik neprogramovaného vizionářství, cílené dekadence a skrytých popových ambicí; obě kapely ve svých začátcích patřily rozhodně k tomu nejzvláštnějšímu z nové vlny.

The Human League vedl zpěvák, klávesista a skladatel Philip Oakey, , spoluzakladateli byli ještě Martyn Ware (ks, voc) a Ian Craig Marsh (ks, voc). Zásadními alby jsou od této sestavy „člověčí ligy“ „Reproduction“, plné vesmírných a industriálních zvuků (1979, např. „Zero As A Limit“, „Blind Youth“, „The Word Before Last“), a podobné „Travelogue“ (1980, např. „The Black Hit Of Space“, „Dreams Of Leaving“, „Being Boiled“, „Only After Dark“). Pak Ware s Marshem odešli a založili si vlastní projekt Heaven 17. Oakey tedy musel THL restartovat – v kapele mu zbyl jen filmový technik Philip Adrian Wright, jenž se ale velice rychle naučil obsluhovat klávesy. Novými členy se v roce 1980 stali Ian Burden (ks, bg), Jo Callis (ks, g) a vokalistky Joanne Catherall a Susan Ann Sulley. S nimi bylo natočeno v podstatě novoromantické album „Dare“ (1981, hity „Don´t You Want Me“, „Love Action /I Believe In Love/“, dále např. „Open Your Heart“, „Darkness“, „Seconds“), které se stalo jedničkou v Británii a číslem tři v USA, kde bralo platinu.

Do tamější hitparády se dostalo i EP „Fascination!“ s fanfárovitým, synth-funkovým hitem „(Keep Feeling) Fascination“, a pop-rockovým songem „Mirror Man“ (1983). Následné pop-funk-rockové LP „Hysteria“ už ale takový sukces nepřineslo (1984, např. „The Lebanon“, „Louise“, „Life On Your Own“, „Rock Me Again And Again And Again…“, „I Love You Too Much“). Oakey si pak odběhl natočit zapomenutelnou společnou desku s Moroderem, s mini-hitíkem „Together In Electric Dreams“. Nu, a z další nepříliš zajímavé desky The Human League, natočené v americké produkci, bodoval jen singl „Human“.  

Zakládající členové THL Martyn Ware (ks) a Ian Craig Marsh (ks) se po svém odchodu z kmenové kapely spojili se zpěvákem Glennem Gregorym a dali do kupy zmiňovaný projekt Heaven 17. A nosiče od „sedmnáctek“? Třeba singl „(We Don´t Need This) Fascist Groove Thang“, a elpíčka „Penthouse And Pavement“ (1981, např. „Play To Win“, „Let´s All Make A Bomb“, „Penthouse And Pavement“) či „The Luxury Gap“ (1983, hity „Let Me Go“ a disco-soulovka „Temptation“ s tou kvičící zpěvačkou Carol Kenyon, plus „Come Live With Me“, „Crushed ByThe Wheels Of Industry“) či SP „Sunset Now“ (1984).

Zatímco takový Numan se umísťoval v čele britských hitparád, futuristický rock posledně jmenovaných skupin zpočátku neměl velký dosah, neboť zájem o něj byl v té době minimální. Obě se hitparádově prosadily až na začátku osmdesátých let, kdy se postupně začínaly dostávat do mainstreamu, a pak už se jen vezly na vlnkách módního MTV-popu. Tam už na nich futuristického nebylo vůbec nic. Poté obě kapely pomalu upadaly do zapomnění a začalo se o nich hovořit až v souvislosti s ovlivněním elektronické taneční scény deváté dekády, které je zcela nepopiratelné.

Jinak samotný termín „futuristic rock“ se dnes už nepoužívá, přestože třeba v první polovině eighties měl tento styl-nestyl svoji vlastní hitparádu. Výše zmíněné kapely jsou zařazovány do ostatních směrů nové vlny, zejména k novoromantikům nebo k synth-popu.

Někdy se vkrade do mozku myšlenka „co by, kdyby“. Kdyby třeba takový skladatel filmové hudby Zdeněk Liška byl mladší a žil ve Velké Británii. Protože pak by po jeho titulní „počítačové“ skladbičce k filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje“, mohli britští futurističtí rockeři jen závistivě slintat – a to vznikla 6-7 let před jejich vlastními pokusy. Možná, že pak by nevzývali jako své inspirační zdroje Kraftwerk, ale právě Zdeňka Lišku. Ale to je jen čirá spekulace…