Rozhovor se scenáristkou

Film Jiřího Vejdělka Tátova volha napsala naše scenáristka Iva K. Jestřábová. Přinášíme vám s ní rozhovor!

Když jsi psala Tátovu volhu, myslela jsi už na konkrétní herečky? Píše se Ti líp s představou, kdo by to hrál, nebo se tím nenecháváš omezovat?

Při psaní svých scénářů si v drtivé většině případů žádné herce nepředstavuju. Asi to souvisí i s tím, že nepíšu podle reálných předobrazů. Já si prostě v hlavě vytvořím úplný originál, který nemá úplně jasné kontury, dokud se ho neujme konkrétní herec. Když se pak z mých mlhavých představ stane Eliška Balzerová nebo Martin Myšička, tak můžu mít jen a jen radost.

Jak jsi spokojená s výsledkem na plátně, s tím, co režisér z Tvého scénáře udělal?

Spokojená jsem. Příběh zůstal zachovaný takřka beze změny, přestože můj původní scénář byl trochu vážnější a kousavější, než je film. Jirka Vejdělek dodal scénáři lehkost a spoustu témat dotáhl, že mnohem lépe fungují. Já jsem mu kdysi nabízela úplně jiný scénář a byla jsem překvapená, že si nakonec s producentem vybrali Tátovu volhu, já v ní ten velký divácký potenciál neviděla, oni už tehdy ano. A myslím, že se jim opravdu podařilo spolu s kameramanem Vladimírem Smutným natočit film, na který se bude hodně chodit a bude se líbit, z čehož mám samozřejmě nesmírnou radost.

Můžeš porovnat, jaký vliv máš na obsazení celovečerního filmu, jako je Tátova volha, a u dokumentárního seriálu, jako je ten náš?

U Čtyřech v tom jsem měla bez pochyby větší vliv na obsazení než u Tátovy volhy, přestože i tam se mnou režisér výběr herců konzultoval a to obsazení je dle mého výborné. U našeho seriálu je to ale samozřejmě jiné už v tom, že se nejedná o herce, ale o konkrétní lidi, jejichž životy musí být dostatečně zajímavé, abychom z nich nějaký zajímavý „příběh“ vystavěli. Výběr hlavních představitelů byl tak pro nás s režisérkou dlouhý a místy bolestivý proces, protože probíhal s plným vědomím toho, že když to poskládáme špatně, už nám to nikdy nebude fungovat.

Překvapily Tě některé hrdinky a hrdinové našeho seriálu v průběhu natáčení? Nakolik byl Tvůj odhad toho, co během měsíců natáčení zažijí a čím si projdou, reálný?

Hrdiny do seriálu vybíráme na základě dotazníku, konkurzu a následné obhlídky u nich doma. Ve chvíli, kdy se pro ně rozhodneme, z nich máme především nějaký pocit, než abychom je skutečně dobře znali. Na základě toho, co nám o sobě řeknou, tušíme, jaká témata jsou pro ně v životě důležitá a uděláme si nějakou představu o tom, co by mohli několik dalších měsíců ve svých životech řešit a kde je potenciál k zajímavému vývoji. V některých ohledech jsme se trefili, ale většinou zůstalo jen u našeho teoretizování a život se ukázal mnohem pestřejší a nepředvídatelnější, než jsme si na začátku představovali.

Čím Tě Čtyři v tom zaujaly, že jsi se rozhodla na seriálu podílet? Je to i pro Tebe aktuální téma?

Čtyři v tom už byl po třech sériích fenomén, takže jsem o nabídce převzít štafetu po předchozích tvůrkyních vůbec nepřemýšlela, navíc jsem byla v tu dobu na rodičovské dovolené, takže i téma mi v tu chvíli „sedlo“. Na seriálu se mi líbí jeho ve skrze pozitivní vyznění – nehledají se senzace, naše hrdiny máme rádi a fandíme jim a stejný pocit chceme přenést na diváka a to i ve chvílích, kdy třeba s některými postoji nemusí souhlasit.

Při každé sérii o tom mluvíme, přesto je to trochu hádankou: jak vypadá scénář k dokumentárnímu seriálu? Můžeš to za sebe trochu přiblížit?

Scénář k dokumentu je už z principu trochu protimluv, protože dokument zachycuje aktuální dění a jak takové dění předem naplánovat? Těžko, ale přesto je ten scénář potřeba, vzniká ale úplně jiným způsobem než k hrané tvorbě. Na začátku máte nějaké postavy a prostředí a k těm si „vysníte“ děj. Režisérka se štábem vyráží tenhle váš děj točit a ten se samozřejmě začne okamžitě velmi výrazně měnit. Já se pak kouknu na natočený materiál, zjistím, že daný pár třeba vůbec neřeší a nedělá to, co jsme předpokládali a scénář pro další natáčení tomu přizpůsobím. Další důležitý scenáristický moment přichází ve chvíli, kdy se skládají jednotlivé díly – musí mít hlavu a patu, u každé rodiny se musí odehrávat něco jiného a zároveň zajímavého, některé motivy a témata se snažíme sledovat napříč všemi šesti díly a neztratit je… Je to docela vzrušující práce, chvílemi nevíte, jak to dopadne, musíte se popasovat s řadou nečekaných a nepředvídaných situací, ale doufám, že ten výsledek stojí za to a divákům se bude seriál líbit.

Co by mohla dát čtvrtá řada seriálu podle Tebe i divákům, kteří ho dosud nesledovali?

My jsme si s režisérkou hned na začátku vytyčily metu, že bychom rády, aby seriál nebyl jen o čtyřech párech v očekávání, ale aby fungoval i jako určitá sociologická sonda. Tato série se více soustředí na tatínky a tak logická volba padla na páry, kde se tatínek chystá na výchově podílet více, než je u nás běžné a máme tak v seriálu hned dva otce na mateřské dovolené. Myslím, že dělba péče o dítě je v současnosti ohromné téma a já mám radost, že se nám v seriálu podařilo ukázat, že neexistuje jen jeden funkční model, ale že opravdu každá rodina si vytváří ten svůj a je to tak v pořádku. Přestože se tedy ve čtvrté sérii opět rodí, o to diváci samozřejmě nepřijdou, snažili jsme se skrze naše hrdiny a hrdinky obsáhnout i nějaké širší společenské téma, snad se to podařilo.

Zuzana Trávníčková
7. března 2018